Žižek, S. :

REVOLUCE PŘED BRANAMI*

Lenin ve virtuálním kyberprostoru?

Slavoj Žižek

Jaká je tedy pozice Lenina? Podle převažujícího mínění Lenin během několika let po Říjnové revoluci ztratil víru v kreativní schopnosti lidu, což ho vedlo k důrazu na roli vědy, vědců a autoritu expertů: tj. uvítal „začátek šťastného období, kdy politikové ustoupí do pozadí a inženýři spolu s agronomy převezmou většinu odpovědnosti.“ Tedy technokratická post-politika? Leninovy myšlenky o tom, že cesta k socialismu vede přes oblast monopolního kapitalismu, dnes možná zní až nebezpečně naivně:

Kapitalismus vytvořil účetní aparát v podobě bank, syndikátů, poštovních služeb, spotřebitelských společností a odborů pro kancelářské zaměstnance. Bez velkých bank by socialismus nebyl možný. . . . Naším úkolem je pouze zbavit se toho, co kapitalisticky a nevratně poškozuje tento nanejvýš prospěšný aparát – učinit ho větším, dokonce i více demokratický a komplexnější. . . . To povede k celostátnímu systému vedení a účetnictví, k celostátní kontrole výroby a distribuce zboží. Vytvoří se tak něco jako kostra socialistické společnosti.

Není to nejradikálnější vyjádření Marxova pojmu všeobecného intelektu, který transparentně reguluje veškerý sociální život v post-politickém světě, kde „řízení lidí“ je nahrazeno „řízením věcí“? Proti citovanému názoru je pochopitelně snadné použít „kritiku instrumentálního rozumu“ a koncept „řízeného světa (verwaltete Welt)“: „totalitní“ potenciál je obsažen v samotné formě této totální sociální kontroly. Je snadné sarkasticky poznamenat, že ve stalinské epoše se aparát společenského řízení opravdu znatelně „zvětšil“. A není navíc tato post-politická vize naprostým opakem Maoistického pojmu věčného třídního boje („vše je politické“)?

Nicméně je třeba si položit otázku, zda je vše opravdu tak zřejmé. Co kdybychom nahradili poněkud zastaralý příklad centrální banky dnešním ideálním kandidátem na roli všeobecného intelektu – tj. celosvětovou sítí internetu (World Wide Web)? Dorothy Sayers tvrdila, že Aristotelova Poetika je v podstatě teorií detektivního románu avant la lettre – protože chudák Aristoteles ještě vůbec neznal detektivní literaturu, musel okazovat na jediné příklady, které měl k dispozici – tragédie. . . .

Ve stejném smyslu i Lenin v podstatě rozvíjel teorii o roli internetu, ale protože internet nemohl znát, musel odkazovat na politováníhodné centrální banky. V důsledku toho lze tvrdit, že „bez internetu by socialismus nebyl možný. . . .“ a zopakovat Leninovo volání po větší demokratizaci a komplexnosti. V této souvislosti se o slovo hlásí zatracovaná a napůl zapomenutá marxistická dialektika o vztahu výrobních sil a prostředků. Už je klišé hovořit o skutečnosti, že právě tato dialektika, ironicky řečeno, pohřbila reálně existující socialismus: socialismus nebyl schopen zvládnout přechod od industriální k post-industriální ekonomice.

Jednou z tragikomických obětí rozpadu socialismu v bývalé Jugoslávii byl starý komunistický funkcionář, který poskytl rozhovor studentskému rádiu v Lublani v roce 1988. Komunisté věděli, že ztrácejí moc, proto se zoufale snažili zalíbit každému. Když byly tomuto zasloužilému členovi strany položeny provokativní otázky o jeho sexuálním životě, zoufale se snažil dokázat, že je v kontaktu s mladší generací. Protože ale ovládal jen strnulou byrokratickou rétoriku, vyjadřoval se v podivně obscénních větách: „Sexualita je důležitou součástí mé každodenní aktivity. Když se dotýkám své ženy mezi stehny, získávám nové podněty pro svou práci v budování socialismu.“ A když si čteme oficiální východoněmecké dokumenty ze 70. a 80. let 20. století, kde se dovídáme o projektu přeměny DDR na jakési Silicon Valley východního socialistického bloku, nemůžeme se zbavit tragikomického dojmu vyplývajícího z rozdílu mezi formou a obsahem. Přestože si autoři plně uvědomovali, že digitalizace je jediná cesta pro budoucnost, přistupovali k ní z pozice staré socialistické logiky průmyslového plánování – jejich slova prozrazovala naprosté neporozumění reálné situaci a společenským důsledkům digitalizace.

Otázkou ovšem zůstává, zda kapitalismus opravdu poskytuje „přirozený“ rámec výrobních vztahů v digitálním světě. Není možné v internetu objevit nebezpečí pro samotný kapitalismus? Není monopol Microsoftu dokonalým příkladem Leninovy logiky, pokud bychom místo boje s monopolem pomocí státního aparátu (soudně nařízené štěpení Microsoftu) raději více „logicky“ navrhli jeho znárodnění a učinili ho tak volně dostupným? V současnosti tak lze parafrázovat Leninovo známé heslo „Socialismus = elektrifikace + moc sovětů“ na „Socialismus = svobodný přístup k internetu + moc sovětů“. (Druhý člen je stěžejní, protože vymezuje jediné společenské uspořádání, v němž internet může realizovat svůj osvobozující potenciál. Jinak bychom měli novou verzi nemilosrdného technologického determinismu.)

Klíčový antagonismus takzvaných nových digitálních technologií tedy spočívá v otázce, jak zachovat formu soukromého vlastnictví, tzn. jedinou formu, v jejímž rámci může logika zisku dominovat (viz problém Napsteru: organizace nabízející software pro stahování nahrávek pop music zdarma). A nevedou komplikace s legálním postavením biogenetiky ke stejným důsledkům? Základním znakem nových mezinárodních obchodních dohod je „ochrana intelektuálního vlastnictví“: při obchodní fůzi, kdy velká společnost „prvního světa“ přebírá společnost „třetího světa“, je vždy nejprve ukončena činnost oddělení výzkumu. Pojem vlastnictví v této souvislosti vede k mimořádně dialektickým paradoxům: v Indii místní komunity najednou zjišťují, že lékařské praktiky a produkty, které používaly po staletí, se dnes stávají vlastnictvím amerických společností, od nichž si je musejí kupovat. Biogenetické společnosti v současnosti patentují geny, takže docházíme k závěru, že samotné části našeho těla, naše genetické komponenty, podléhají vlastnickému právu někoho jiného.

Důsledek této krize soukromého vlastnictví a výrobních prostředků není prozatím zcela zřejmý – měli bychom si proto připomenout celkový paradox stalinistické společnosti. Oproti kapitalismu, jehož znakem je třídní společnost - i když v principu jde o egalitářský systém bez přímého hierarchického dělení – je „dospělý“ stalinismus beztřídní společností vyznačující se přesně určenými hierarchickými skupinami (nejvyšší nomenklatura, technická inteligence, armáda . . .). Znamená to, že ani z hlediska stalinismu nelze použít klasický marxistický pojem třídního boje pro popis této hierarchie a dominance. V Sovětském svazu nebyl od 20. let 20. století klíčovým kritériem pro třídní rozlišení majetek, nýbrž přímý přístup k mocenským mechanismům a privilegovaným materiálním a kulturním podmínkám života (jídlo, ubytování, zdravotní péče, svoboda cestovat, vzdělání). A možná největší ironií dějin zůstává skutečnost, že stejně jako Leninova vize „centrální banky socialismu“ může být interpretována jedině retrospektivně, tak i dnes pro World Wide Web představuje Sovětský svaz první vzor rozvinuté společnosti typu „po konci vlastnictví“ („post-property“), tj. skutečný „pozdní kapitalismus“, kdy se vládnoucí třída vymezuje přímým přístupem k informačním a administrativním prostředkům sociální moci a kontroly a k jiným materiálním a sociálním privilegiím. Hlavní cíl už není vlastnit společnosti, ale přímo je řídit a mít právo používat vlastní soukromé letadlo, mít nejlepší zdravotní péči atd. Jedná se tedy o privilegia, která lze získat nikoli vlastnictvím majetku, ale jinými mechanismy (vzdělání, manažerské dovednosti aj.).

Zde se nachází jádro blížící se krize, která zabraňuje vyhlídkám na nový emancipační boj, na úplné přetvoření politické sféry. Nejde o starou marxistickou volbu mezi soukromým vlastnictvím a jeho znárodněním, ale o volbu mezi hierarchickou a egalitářskou společností „post-property“. Stará marxistická teze o tom, že buržoazní svoboda a rovnost jsou založeny na soukromém vlastnictví a podmínkách trhu, zde získává nečekaně pozměněnou podobu: tržní vztahy umožňují alespoň „formální“ svobodu a „právně zakotvenou“ rovnost. Protože sociální hierarchii lze zachovat s pomocí majetku, není třeba ji politicky prosazovat.

Jestliže se role majetku zmenšuje, vzniká nebezpečí, že se po čase objeví poptávka po nějaké nové formě hierarchie (rasistické či dané mocí expertů), jež by spočívala přímo v individuálních vlastnostech, čímž by došlo k zániku i „formální“ buržoazní rovnosti a svobody. Stručně řečeno, dokud bude mít určující faktor sociální moci podobu příslušnosti nebo nepříslušnosti k privilegované vrstvě (v přístupu ke znalostem, kontrole atd.), můžeme očekávat nárůst nejrůznějších způsobů vylučování a vymezování se vůči společnosti, včetně naprostého rasismu. Prvním zřejmým projevem tohoto problému je nová aliance mezi politikou (vládou) a přírodními vědami: v nově vznikající biopolitice vláda podporuje „průmyslové využití embrya“. Kontrola nad naším genetickým dědictvím je mimo demokratickou kontrolu, což je ospravedlněno nabídkou, kterou nelze odmítnou: „Copak nechcete vyléčit rakovinu, cukrovku, Alzheimerovu chorobu . . . ?“ Zatímco politikové takto „vědecky“ slibují, samotní vědci zůstávají velmi skeptičtí a často zdůrazňují, že je potřeba rozhodovat se v rámci širokého společenského konsensu.

Hlavní problém genetického inženýrství nespočívá v jeho nepředvídatelných důsledcích (co se stane, jestliže vytvoříme monstra – např. lidské bytosti bez morální odpovědnosti?), ale v tom, jak biogenetické inženýrství zásadně ovlivní naši představu o vzdělání a výchově: bude místo výchovy budoucích hudebníků stačit zmanipulovat vhodné geny, tak aby daná osoba „spontánně“ inklinovala k hudbě? Postačí náležitě upravit geny ke „spontánní“ připravenosti poslouchat příkazy spíše než vtisknout dítěti smysl pro disciplínu?

Jednou z nejvíce pesimistických vyhlídek vyplývajících z rozluštění genomu DNA je použití genetiky pro vojenské a válečné účely, což dává zcela nový význam pojmu „etnická čistka“. Je dobře známo (ačkoli se to málo připomíná), že vojenské tajné služby po celém světě už využívají poslední genetické objevy na experimenty se smrtelnými chemickými látkami, které mohou působit jen na členy určité etnické skupiny. Budoucnost je otevřená různým možnostem – jestliže budou vznikat dva druhy lidí („narozeni přirozenou cestou“ a „geneticky zmanipulovaní“), není ještě předem jasné, který druh zaujme vyšší stupeň v sociální hierarchii: budou „přirozeně narozeni“ pohlížet na „zmanipulované“ jako na pouhé nástroje, nikoli plně svobodné bytosti, anebo budou ti dokonalejší a geneticky vylepšení považovat přirozeně narozené za nižší úroveň evoluce?

Před námi není nic předem jistého, budeme konfrontováni s nebývalými problémy, které budou vyžadovat rozhodné činny, neboť nepůjde pouze o nový způsob výroby, ale o radikální řez v samotném našem chápání toho, co dělá člověka člověkem. Už dnes je možné rozeznat příznaky jakéhosi všeobecného neklidu, vzpomeňme na sérii protestů v americkém Seattlu. Deset let poklidného triumfu globálního kapitalismu je za námi, poněkud opožděná krize se hlásí o slovo – viz panická reakce masmédií, které nás (od časopisu Time po CNN) najednou začala varovat před marxisty a jejich manipulacemi s davy „pokojných“ protestantů. Dnešní problém je v pravém smyslu leninský. Jak můžeme realizovat obvinění médií? Jak můžeme vytvořit organizační strukturu, která tento neklid přeformuluje do univerzálního politického požadavku? Jinak bude kouzlo okamžiku rychle ztraceno a zbudou jen nevýznamné nepokoje, možná organizované podobně jako Greenpeace (jistá úspěšnost, ale velmi omezené cíle, marketingová strategie apod.). Bez politické základny typu Strany se bude celé hnutí pohybovat v bludném kruhu „odporu“, což je jedno z běžných slov, jimiž „postmoderní“ politika operuje ve snaze rozlišovat „dobrý“ odpor od „špatného“ revolučního převzetí moci. Poslední věcí, co chceme, je nechat anti-globalizaci „uležet“ v podobě nějaké další formy odporu proti kapitalismu.

Klíčový bod lekce leninismu v dnešní době zní takto: politika bez organizační platformy je politika bez politiky. Proto můžeme zastáncům pouhého „nového sociálního hnutí“ odpovědět stejně jako jakobíni girondistům a jejich kompromisům: „Chcete revoluci bez revoluce!“ Dnešní dilema tkví v tom, že existují dva způsoby, jak se lze aktivně angažovat ve společnosti a politice: buď přistoupit na hru systému a podniknout „dlouhou cestu přes instituce“, anebo se angažovat v nových sociálních hnutích, od feminismu přes ekologii po antirasismus. Tato hnutí jsou omezená nedostatečnou politickou silou, nejsou politická v univerzálním slova smyslu: jde o „hnutí jednoho tématu“, chybí jim univerzální dimenze a nevztahují se k celku společnosti.


* Překlad vybrané kapitoly (s. 292 – 297) z Žižek, Slavoj: Revolution at the Gates, Verso, London, NY, 2002.
domů