Petrů, M. :

VÁLKA PRIMITIVŮ

Marek Petrů

Abstract: In this paper which deals with causes of war by primitive and civilized people I do not try so much to find some recent roots of war, but rather to show why it is so difficult to identify them.

Zápas je všech otec, všech král: jedny předvádí jako bohy, jiné jako lidi; jedny činí otroky, jiné svobodnými. Herakleitos, zlomek B53

Úvod

První článek Všeobecné deklarace lidských práv hlásá: „Všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovni co do důstojnosti a práv. Jsou nadáni rozumem a svědomím a mají spolu jednati v duchu bratrství [3].“ Na jakých základech však onen požadavek rovnosti stojí? Vždyť je zřejmé, že lidé se reálně rovni nerodí ani co do důstojnosti ani práv. Jeden je silný, druhý slabý, onen zdravý, druhý nemocný, tamten zase chudý, jeho soused bohatý… Biologická nerovnost, ze které pramení i nerovnost sociální, je fakt. Požadavek rovnosti je pouhý deziderát vyžadující zdůvodnění.

Zajímavým způsobem ideu rovnosti zdůvodňuje jeden z otců politické filosofie Thomas Hobbes. Ve svých Základech filosofie o občanu říká: „Rovni jsou si ti, kteří proti sobě navzájem zmohou stejně. A zmohou stejně proto, že zmohou nejvíce, totiž zabít. (I pro nejslabšího je snadné zabít silnějšího.) Jsou si tedy lidé od přirozenosti rovni ([9], 137-138).“

Hobbesovo známé konstatování, že lidé jsou svou přirozeností válečníky bojujícími v „přirozeném stavu“ „všichni proti všem“, nebylo pouhou spekulací salonního filosofa. Hobbes byl dobře obeznámen se zprávami soudobých cestovatelů a misionářů, obchodníků i badatelů, kteří se při popisování zvyků a mravů „primitivů“ do jednoho shodovali v jistém bodě: ať již se jedná o domorodé Američany (od Aljašky po Ohňovou zemi), černé či bílé Afričany, Melanésany z ostrovů, nomády australských pouští či usedlé zemědělce z Novo-Guinejského vnitrozemí, tito divoši jsou vždy popisováni jako vášnivě se oddávající válkám a jejich belikézní charakter byl vždy tím prvním, co udeřilo evropského cestovatele do očí.

Jakkoli romantické duše tento fakt nerady slyší a dokonce ani etnologové jej příliš nezdůrazňují, nemůžeme se ubránit konstatování, že až na výjimky (například některé skupiny Inuitů) všechny primitivní společnosti s jakýmkoli způsobem ekonomické produkce a žijící v jakémkoli ekologickém prostředí jsou ve své podstatě společnostmi válečnými. Slovy Pierra Clastrese: „Primitivní společnosti jsou společnosti násilí, jejich sociálním bytím je bytí-pro-válku ([2], 173).“

Jestliže válečný stav doprovází člověka od úsvitu jeho dějin, pak není divu, že tento fenomén nikterak nevymizel ani se zánikem primitivního způsobu života, nýbrž že se uchoval ba dokonce potencoval i u populací takzvaně „civilizovaných“. „Je nemožné studovat dějiny Lidstva od vynoření se před pěti nebo šesti tisíci lety oněch společností, jež označujeme jako civilizace,“, píše Arnold Toynbee, „aniž bychom konstatovali, že válka je institucí, která tkví v samém srdci tohoto tragického subjektu. […] Jakkoli otroctví, kastovní systém, třídní boje, ekonomická nerovnost a celá řada symptomů odplaty za prvotní hřích hráli roli nástroje mučení, jež člověk sám sobě uštědřoval, válka mezi ostatními vyniká jako hlavní hrozba sociálního i duchovního rozkladu, jež si člověk způsoboval během všech období své historie, tak jak ji dnes začínáme pojímat v jejím celku ([16], 12-14).“

Pro ilustraci stačí pár náhodně vybraných údajů: ve dvaceti letech následujících po druhé světové válce proběhlo více než dvacet válek lokálních, v relativně mírném roce 1970 bylo v celém světě ve zbrani více než 16 milionů mužů, od roku 901 našeho letopočtu bylo Rusko v každém století ve válce alespoň čtyřicet čest let, Anglie padesát pět let a Španělsko dokonce ještě déle ([11], 93). V letech 1989-1997 bylo zaznamenáno 103 ozbrojených konfliktů [15].

Válka „primitivů“ je bezprostřední a surová, ale zároveň lokální a končí často po prolití první kapky krve. Válka „civilizovaných“ organizovaných Státem je sofistikovaná a masová. Jak s dobovým smyslem pro humor konstatoval již Kant: „Rozdíl evropských a amerických divochů je hlavně v tom, že zatímco mnohé americké kmeny byly snědeny svými nepřáteli, dovedou evropští divoši lépe užít těch, které přemohli. Místo aby je pojídali, dovedou jimi rozmnožit počet svých poddaných, a tím i množství nástrojů k ještě rozsáhlejším válkám ([10], 20-21).“

Válka je prostě všudypřítomným a trvalým jevem, jakkoli nikdo nepochybuje o tom, že jevem strašným a tragickým. A co by nás mělo v naší současné politické situaci, kdy se ke slovu zase jednou dostávají militaristé, děsit daleko nejvíc? Dle Toynbeeho historicky doložená skutečnost, že válka byla vždy bezprostřední příčinou zhroucení každé civilizace ([16], 13-14).

Proto je dnes více než kdy jindy nutné zamyslet se nad povahou a především příčinami tohoto fenoménu, nad tím, zda-li se opravdu jedná o jev nevyhnutelný a nevykořenitelný. Je i naše civilizace stejně jako všechny předchozí fatálně odsouzena k smrti tímto zhoubným bujením, jež nese jméno válka?

Zdravý rozum nabádá, že pokud se chceme naučit ovládat nějaký fenomén a případně snížit jeho výskyt, měli bychom nejdříve pochopit jeho příčiny a poté je zredukovat. Jasným příkladem je medicína. Opravdová léčba rakoviny může být jen kauzální - léčba pravých příčin nemoci, nikoli léčba symptomatická - léčba jejích vnějších projevů.

Není zde namístě pouštět se do spletitých politologických analýz o příčinách konkrétních válek. Otázka, zdá se, vyžaduje spíše antropologickou analýzu, jakousi archeologii násilí. Je totiž třeba rozlišovat příčiny manifestní a latentní. Za skutečnou příčinu válek nelze pokládat specifický stimul vedoucí k jejímu propuknutí (jímž byla například událost z 11. září, nebo obvinění šamana sousedního kmene z černé magie po nějaké té přírodní katastrofě u primitivů atd.). Otázka spíše zní, proč mají lidé tendenci reagovat na uvedené podněty vstupem do válečného stavu?

Teorie o příčinách válek

Teorií o latentních příčinách válek byla podána celá řada a to na všech úrovních lidské existence. Na některé vzápětí poukážeme. Nikoho asi příliš nepřekvapí, když rovnou řeknu, že žádná z nich nebyla nikdy přijata jako jediné a vyčerpávající vysvětlení. Nemáme zde prostor se jimi dopodrobna zabývat. Přesto je vhodné uvést alespoň některé z nich.

Biologická vysvětlení

Podle biologického vysvětlení je lidská tendence válčit zakotvena v přirozenosti člověka. Všichni lidé jsou vybaveni určitým základním instinktem, jehož naplňování k válce nevyhnutelně vede.

Jednu z nejslavnějších biologických teorií příčin války podal ve své korespondenci s Albertem Einsteinem Sigmund Freud. Freud spekulativně došel k závěru, že v každé živé bytosti působí jakýsi pud k životu – Eros, ale zároveň i pud smrti – Thanatos, který usiluje o rozpad, o zvrat života zpět do stavu neživé hmoty. Člověk je pak nucen onen pud externalizovat, aby se vyvaroval vlastního zničení. Válce se proto lze vyhnout jen za cenu vlastní nekrózy. „Pud smrti se obrací pomocí zvláštních orgánů ven, vůči objektům, a stává se tak pudem destruktivním. Živá bytost uchovává takříkajíc vlastní život tím, že ničí cizí ([6], 206).“

Modernější biologizující teorie poučené genetikou tvrdí, že v pozadí válek je vždy třeba hledat neustálou (ač nevědomou) snahu o co nejlepší podmínky pro reprodukci vlastní genové výbavy na úkor druhých. Není proto divu, že jednou z nejčastějších bezprostředních příčin ozbrojených konfliktů u primitivů jsou únosy žen. Tohoto fenoménu si všiml i Leroi-Gourhan, který tvrdí, že lidská náchylnost k válkám je jen extenzí loveckého pudu. Válka je v podstatě „lov na člověka“ [2]. Ačkoli Leroi-Gourhan nesprávně spojuje agresivitu, která je kategorií vnitrodruhovou, s lovem, nemýlí se pravděpodobně v konstatování, že agrese je biologicky kotvena, a že je funkční.

Podobně Konrad Lorenz se snaží ukázat, že sociální chování člověka není diktováno výhradně rozumem a dokonce ani kulturní tradicí. Naše chování je velkou měrou poslušno přirozených zákonitostí fylogenetického původu - zákonitostí, které známe velmi dobře ze studia chování zvířat. Jsme ovládáni instinkty. A agrese, jejíž patologická forma vede k válce, je jedním z nich. Agrese je však podle Lorenze biologicky nezbytná a je rubem, jehož lícem je schopnost individuálního přátelství a lásky. Kde není jedné, není ani druhé. Agrese není podle něj zlá v morálním smyslu, protože je biologicky funkční. Slouží rovnoměrnému rozdělení teritorií a výběru silného ochránce rodiny. Opravdu zlé jsou pouze “zbloudilé instinkty”, které vehnala do slepé uličky vnitrodruhová selekce. Lidská surovost, jíž je přímo ohrožena existence jeho druhu, nepramení z nějaké dravčí přirozenosti, ale naopak z toho, že člověk tuto přirozenost nemá, a že je svou podstatou poměrně neškodným všežravcem. Člověku, vlastnícímu atomovou bombu, totiž chybí ty fylogeneticky vzniklé pojistné mechanismy, které všem „profesionalizovaným“ dravcům zabraňují zabíjet se navzájem. Vzájemné konflikty u dravců jen výjimečně končí smrtí. Rozvoj myšlení však daroval člověku první nástroje - pěstní klín a oheň, kterých člověk ihned instinktivně použil k tomu, jak dokládají paleontologické nálezy, aby si zabil a upekl svého bratra. Teprve až rozvoj abstraktního myšlení tedy vyhnal člověka z „ráje“, v němž mohl v „klidu a bezpečí“ neuvědoměle vyhovovat svým instinktům a dělat, co se mu zachtělo [12].

Psychologická vysvětlení

Psychologické vysvětlení příčin válek vychází z tvrzení, že válka uspokojuje (nebo slibuje uspokojení) některé psychologické potřeby. Tyto teorie snad nejlépe shrnuje výrok generála Pershinga, který poté, co nechal zastavit dle něj pošetilý výzkumný projekt řešící problém války, lapidárně poznamenal. „Odpověď je jasná. Lidé válčí, protože se jim to líbí ([11], 93).“

I podle Ericha Fromma jsou lidé odhodláni jít do války riskovat život a podstupovat velké fyzické strádání především proto, že válka je vzrušující. „Protože život průměrných lidí bývá nudný, naplněný rutinou a bez jakéhokoliv dobrodružství, musíme odhodlání jít do boje chápat jako vyjádření touhy skoncovat s nudnou rutinou denního života a vrhnout se do dobrodružství – do jediného dobrodružství, jaké může průměrný člověk ve svém životě očekávat ([7], 214).“ Ve válce se převracejí všechny hodnoty. Projeví se hluboce zakořeněné lidské vlastnosti jako altruismus a pocit solidarity, pocity, které jsou v běžném mírovém životě vytlačeny sobectvím a konkurenčním bojem. Zmizí třídní a společenské rozdíly a ve válce je muž znovu mužem a může se vyznamenat bez ohledu na to, z jaké vrstvy společnosti pochází. Válka je zkrátka podle Fromma nepřímou vzpourou proti bezpráví, nerovnosti a nudě, které ovládají společenský život v dobách míru. Vlády jen musí dávat dobrý pozor na to, aby se tato vzpoura neobrátila proti nim.

Ekonomická vysvětlení

Ekonomické teorie o příčinách válek pochopitelně hájí tezi, že války jsou vedeny kvůli ekonomickým zájmům. Pohybují se ve spektru od simplifikujících teorií typu „války vyvolávají zbrojaři, aby vyprodali své sklady a zbohatli“ až po subtilní teorie typu „prokleté části“ à la Bataille (viz. dále).

Je nabíledni, že jedním z faktorů stojícím v pozadí mnoha konfliktů je ekonomická nerovnost, zvláště pak nerovnost v distribuci přirozených zdrojů, které jsou svou povahou omezené a navíc vázáné na určitá teritoria. Válka pak může být viděna jako snaha o přerozdělení těchto zdrojů v prostoru, který je členěn hranicemi států, nebo o překonání bariér bránících v přístupu k nim (přístup k moři, pitné vodě atp.) [15].

Nelze zcela zavrhnout ani poměrně psychologicky primitivní teorii, podle které člověk vstupuje do války, aby si přisvojil a zajistil statky a vlastnictví ostatních či jinak zajistil zisk a zvýšil blahobyt (viz. ona trapná snaha mnoha vlád o participaci na „obnově Iráku“). Jakkoli bylo mnohokrát prokázáno, že válka zničí více kapitálu a osobních statků, než kolik vítěz může doufat, že získá, lidé často vůbec nejednají racionálně, nýbrž, jak popisuje tzv. princip omezené racionality, spokojí se s prvním řešením, na které přijdou, a které jim připadá momentálně uspokojující a slibné.

S podle mého stále platným odhalením jedné z příčin válek přišel také již zmíněný Kant, který si všiml, že důvodem válek může být samotná existence armád (a nikoli naopak): „Tím, že jsou výdaje na armádu v míru ještě tíživější než výdaje na krátkou válku, jsou armády samy příčinou útočných válek jakožto prostředku, jak si toto břemeno ulehčit ([10], 11).“

Nicméně ekonomické vysvětlení příčin válek nemusí být tak přímočaré. Příčiny války nemusejí spočívat v nedostatku zdrojů a energie, ale právě naopak v jejich přebytku. Například zmíněný Georges Bataille vidí ve válkách specifický případ obecné zákonitosti, které podléhá vše živé. Živý organismus získává v principu více energie, než je nutné k udržení života. Přebytečná energie může být v optimálním případě využita k růstu systému. Pokud však systém již dále růst nemůže nebo pokud přebytek nelze k jeho růstu cele spotřebovat, je osudově nutné, aby byl vědomě či nevědomě spotřebován, třeba ve formě katastrofy. Takovýto katastrofický výdej přebytečné energie nahromaděné lidskou společností (ona prokletá část) je umožněn válkou. „Nemáme-li totiž dostatek sil k tomu, abychom sami zničili nadbytečnou energii, nemůže být nijak využita; a je to potom ona sama – podobna divokému zvířeti, které nelze ochočit -, kdo nás ničí a pouze na náš účet potom dochází k nevyhnutelnému výbuchu ([1], 63).“

Ještě jinou teorii podává Claude Lévy-Strauss. Podle něj jsou vztahy mezi jednotlivými komunitami (kmeny, bandami, lokálními skupinami či státy a národy) především obchodní. Na úspěchu či neúspěchu obchodních styků pak závisí válka či mír. „Obchodní vztahy představuji v míru řešené potenciální války, přičemž války jsou výsledkem nezdařilých transakcí ([2], 184).“ Principem a latentním důvodem existence obchodních vztahů tedy v Lévy-Straussově optice není snaha o zisk, ale daleko spíše byť nevědomá snaha o odvrácení války.

Sociologická vysvětlení

Sociologické teorie o příčinách válek většinou vycházejí z předpokladu, že imanentní logika jakékoli společnosti je centrifugální. To znamená, že každá společnost k tomu, aby se mohla myslet jako homogenní My, jako totalita, jako jeden celek, potřebuje ke svému sebevymezení figuru nějakého cizího, nějakého alespoň potenciálního nepřítele, nějakého Oni. Vnější nepřítel, jak známo, posiluje vnitřní soudržnost skupiny. Válka umožňuje libovolnému společenství zachovat svou politickou samostatnost. Jen ona zajišťuje autonomii. Člověk jako individuum pak bojuje ve válce proto, že má potřebu skupinové identifikace a loajality, přičemž jedním z nejlepších argumentů pro posílení skupinového cítění je vytvoření vnějšího společného nepřítele. Zastánci tohoto schématu se sice neshodují v názoru, co bylo dříve, zda společnost nebo válka (jedni tvrdí, že válečná hrozba způsobuje těsnější semknutí a spolupráci původně samostatných jedinců [18], druzí naopak že vrozená tendence lidí sdružovat se do společenství je zároveň vhání do války [14]), oba směry se však shodují v tom, že nutnost násilného konfliktu je vepsána do samotné podstaty existence a fungování lidských společenství.

Takovou sociologickou teorii podává ve své knize Psychologie války Lawrece LeShan. Vůči pudově zakotveným vysvětlením LeShan namítá: „Válka je zcela chladně připravena plánovači a úředníky, a to s tak velkým předstihem (dokonce i mnoha účastníky boje, jako jsou např. dělostřelci, posádky bombardérů a raketové jednotky), že nelze brát v úvahu jakékoliv teorie o ‚nahromaděné agresi‘ či ‚bojovém nebo útočném instinktu‘ ([11], 52).“ Válka je dle něj způsobena spíše plíživým přesunem ze „smyslové“ tedy realistické a mnohobarevné percepce světa do „mytického“ vnímání reality. Mytické vnímání, které charakterizuje společnost ve válce, vytváří svět, kde vše je černé nebo bílé a neexistují žádné odstíny šedi. Svět je rozdělen na „my“ a „oni“, přičemž ti druzí jsou pochopitelně ztělesněním zla, jsou přímo osou zla a důvodem všech našich problémů a neustálou hrozbou. Když je porazíme, budeme žít šťastně až do smrti. „Zda je některý čin dobrý či zlý, záleží na tom, kdo jej udělal – zda my či oni. My vraždíme a bombardujeme civilisty a civilní centra ve službě míru a pro dobro všeho lidstva. Oni činí totéž, protože jsou zlí ďáblové ([11], 69).“ V mytické perspektivě, ke které je primitivní mysl vždy náchylná, nemůžeme být nikdy na konflikt dostatečně připraveni. Naše obrana není nikdy dostatečná, aby nás ochránila před všudypřítomnými silami zla. Zlo má vždy nějakou novou zbraň (nejlépe atomovou) či nějaký nový trik. Nemůžeme si být v konfliktu nikdy jisti a tak vždy potřebujeme větší vzdušné síly, více atomových bomb a tak dále bez konce. A vůbec nejlepší obranou je pochopitelně preventivní útok. Pokud u velké části populace dojde k posunu k mytické konstrukci reality, zvyšuje se tak pravděpodobnost války a v mnoha případech ji činí i nevyhnutelnou.

Válka jako komplexní fenomén

Teorií o příčinách válek existuje daleko více, než zde bylo nastíněno. Jak jsem však již zmínil, žádná jednotná teorie nebyla nikdy všeobecně přijata. Stále jasněji se ukazuje, že válka je jedním z komplexních jevů, na které jak přírodní tak sociální vědy narážejí stále častěji. Pro komplexní fenomény jsou charakteristické pojmy jako emergence, vrstevnatost, impredikabilita, stochastika, multifaktorialita, polykauzalita, nelinearita, deterministický chaos… Pokusím se na některé z nich v souvislosti s fenoménem války poukázat. Každá válka je totiž vždy stochastickým emergentním vrcholem vrstevnatého, polykauzálního a multifaktoriálního procesu.

Začněme s pojmem emergence. Emergentní vlastnost nějakého systému je taková vlastnost, která vzniká kauzálním působením prvků tohoto systému, není to však zároveň vlastnost jednotlivých elementů a ani není vysvětlitelná jako suma vlastností oněch elementů. Dobrým příkladem je tekutost vody: molekuly H2O způsobují tekutost vody, avšak individuální molekuly pochopitelně tekuté nejsou. Je známo, že takových systémů tvořených množstvím interagujících jednotek vykazujících několik rovin popisu, přičemž na rovinách „vyšších“ se emergentně objevují vlastnosti, které na rovinách „nižších“ pozorovatelné nejsou, je celá řada. Jedním z nich je například i lidská societa. Všechno nasvědčuje tomu, že též na fenomén války lze pohlížet jako na emergentní vlastnost paralelních dějů v rozsáhlé síti třeba i jednoduchých a vzájemně si podobných aktivních prvků (sociálních aktérů), mezi nimiž existují interakční vazby.

V souvislosti s válkou je dobré si uvědomit, nakolik jsou emegentní kvality odolné vůči lokálním nestabilitám komplexního systému. V našem případě to znamená, že žádný osamocený zlosyn (ani takového formátu jako Hitler nebo BinLadin) není schopen svou aktivitou válku vyvolat, není-li systém na emergenci nové kvality již předpřipraven. A naopak žádný ušlechtilý myslitel nedokáže válku zastavit, neboť síly, které jsou ve hře, nemají individuální charakter, nýbrž představují až výslednici složitého systému nesčetných interakcí. Jak lapidárně poznamenává LeShan: „V mnoha konfliktech vlády dvou zemí vklopýtají do války takovým způsobem, jako by se jednalo o opilé řidiče, kteří se setkají uprostřed noci, přičemž žádný z nich nemá nad vozidlem kontrolu a oba kličkují silnicí sem a tam až do osudné srážky ([11], 122).“

Dalšími klíčovými pojmy jsou vrstevnatost a polykauzalita. Pojem vrstevnatosti je nejlépe ukázat na ontologickém modelu světa Nicolaie Hartmanna [8]. Podle Hartmanna je veškerá rozmanitost světa tvořena minimálně čtyřmi vrstvami: vrstvou fyzikálně-chemickou, vrstvou biologickou, duševní (psychickou) a duchovní (sociální). Jakkoli vrstvy nižší vždy nějak podmiňují vrstvy vyšší (psychické fenomény se odehrávají vždy na bázi fenoménů biologických a ty zase na bázi fenoménů fyzikálně chemických), pro každou z vyšších vrstev je charakteristická určitá autonomie a zcela svébytný a specifický systém kategorií, které se nikde neshodují s kategoriemi jiných vrstev. Například obsahy duchovní sféry se nedají charakterizovat ve stejných kategoriích a nepodléhají stejným zákonitostem jako fenomény duševní. Patří do jiné sféry s jiným způsobem bytí. Sociologii zkrátka v žádném případě nelze zredukovat na psychologii, tu zase na biologii a onu na chemii či fyziku. Útvary vyšších vrstev však v sobě vždy obsahují vrstvy nižší, které je nějak podmiňují, jakkoli na ně nemohou být redukovány. V našem případě to znamená, že síly, které určují běh dějin, patří do rozličných vrstev, a že tedy příčiny války nelze hledat analýzou zákonitostí jediné vrstvy. Každý fenomén vyšších vrstev je vždy polykauzální.

Navíc je možné, že u fenoménu války lze vysledovat i rysy tzv. deterministického chaosu, který je charakteristický nemožností predikce dalšího vývoje systému a vznikem katastrofických zvratů. Oč se jedná? V posledních době se ukázalo, že mezi deterministickými jevy existují takové, u nichž lze sice vždy stanovit příčiny, které k němu vedly, že však ony příčiny je principiálně možné stanovit pouze dodatečně – ex post. A zároveň také platí, že principiálně nelze určit, k jakým následkům určité pozorované příčiny povedou v budoucnosti. Vztah mezi příčinou a následkem v těchto chaotických systémech není časově symetrický a je pouze stochastický [4]. Na takových chaotických systémech je z našeho hlediska zajímavá jejich vysoká závislost na počátečních podmínkách. I malá změna počátečních podmínek může vést k náhlé změně dynamiky systému - ke „katastrofě“. Jediný výstřel v Sarajevu může rozpoutat globální válku.

Jsou války nevyhnutelné?

Kolik existuje teorií války, tolik existuje návrhů, jak jim předejít. Na jednom konci spektra slyšíme výzvy k individuálnímu hrdinství, jímž je aktivní pacifismus, jak jej hlásal například Albert Einstein: „Podle mého přesvědčení je tady nejlepší cesta násilná, totiž odmítání vojenské služby ([5], 40).“ Problémem tohoto pax heroica ovšem je, že země, ve které by převažovala populace aktivních pacifistů, by se vydala na milost prvnímu agresorovi, který vyznává válečné ctnosti.

Na druhém konci spektra jsme svědky zpozdilé snahy o prosazení jakéhosi pax romana. Podle této koncepce přejaté od Římanů je nejvhodnějším prostředkem k uskutečnění vytouženého pax perpetua paradoxně právě válka, protože dokáže vytvořit velké celky se silnou ústřední mocí, jež další války znemožní. Tato cesta však evidentně historicky zklamala. Úspěchy dobyvačnosti nejsou nikdy trvalé. Nově vytvořené celky se rozpadají a nebo bylo výsledkem nakonec jen to, že lidstvo zaměnilo četné malé války za vzácnější, ale zato ničivější světové.

Filosofy nejoblíbenější koncepcí je pax oecumenica, která spočívá na sjednocení všech mírumilovných vlád do jednoho celku a v postoupení části své suverenity ústřední moci vybavené právem rozhodovat o všech zájmových konfliktech. Tuto koncepci prosazoval například Kant: „Pro státy v jejich vzájemném vztahu nemůže na základě rozumu existovat jiný způsob, jak vyjít ze stavu bez zákona naplněného samými válkami, než že se, stejně jako jednotliví lidé, vzdají své divoké (bezzákonné) svobody, podrobí se veřejným přinucovacím zákonům a tak vytvoří jeden (ovšem stále se zvětšující) stát národů (civitas gentium), který by nakonec zahrnoval všechny národy země ([10], 23).“ To se však zatím evidentně nedaří. Přirozenější zákon silnějšího se nedá jen tak lehce potlačit.

Podle mého osobního názoru je předpokladem dosažení světového míru nastolení celosvětové sociální rovnosti, což však je, uznávám, nejutopičtější ze všech uvedených možností.

Vraťme se však k předchozím analýzám o komplexní povaze válek. Co by tato zjištění, kdyby se ukázala jako adekvátní, znamenala pro možnost prevence války? Na jedné straně je pochopitelné, že prevence válek by byla nesmírně obtížná. Jestliže nelze stanovit jednoduchou příčinu válek, pak nelze doufat v nalezení jednoduchého receptu jak jim zabránit. Nemožnost predikce následku vede k nemožnosti stanovit si dlouhodobé cíle. Koncepce dlouhodobého řízení sociálních jevů by ztratila smysl. Jestliže emergentní vrstvy jsou vůči vrstvám nižším „svobodné“, jakkoli na nich závisejí, pak nemůžeme příliš doufat, že se nám podaří jednoduše zvládnout jejich dynamiku. Nakolik je obtížné adekvátně jednat tváří tvář hrozící ekologické krizi, o které všichni víme, je zřejmé.

Z těchto důvodů nemůže ani teorie komplexnosti poskytnout recept na správné jednání a rozpoznání nečekaného. Avšak aspoň něco dokáže: činí nás bdělými. Ukazuje nám, že je chyba uzavírat se do „dneškovosti“, tj. do víry, že co se děje dnes bude se dít i na věky věků. Proto naše jednání nesmí být programem, kdy by veškeré kroky byly dány z deterministickou tuhostí předem. Musí být spíše flexibilní strategií se zpětnou vazbou. Strategie umožňuje předpovídat alespoň určitý i když omezený počet scénářů, které mohou být v závislosti na přicházejících informacích modifikovány. Komplexní myšlení tak před nás staví memento: nezapomeň, že realita je měnlivá, nezapomeň, že kdykoli se může odevšad vynořit nečekané. Jednoduché myšlení řeší jednoduché problémy. Komplexní myšlení samo o sobě problémy neřeší, ale poskytuje pomocnou strategii, se kterou se lze snad posunout dál, k problémům ještě komplexnějším. Jak krásně říká Edgar Morin: „Pomož si a komplexní myšlení ti pomůže ([13], 111).“

Na druhou stranu ale není třeba upadat do fatalismu a kvietismu. Jak již bylo řečeno, válka i přes všechno není zcela všeobecnou a univerzální činností – vždy existovaly výjimečné kultury, které válku neznaly, neakceptovaly, či nechápaly. Příkladem nám budiž třeba Semaiové.

Semaiové z Malajského poloostrova jsou již od dětství vychováváni ve víře, že agresivní a nebezpečné mohou být bouřky, sloni a cizinci, ale nikdy ne Semaiové. Utéci před konfrontací není pro ně zbabělostí. Odvaze a hrdinství nepřisuzují žádnou cenu. Na sílu reagují pasivitou. Hrozí se násilí a udělají všechno, aby se mu vyhnuli. Nestarají se o to, co ostatní považují za zbabělé a pojmenování „krotký“ považují za nejvyšší uznání. Nikdy neberou vážně ani neodsuzují agresi u svých vlastních dětí. Jednoduše jí nepřisoudí žádnou hodnotu možné alternativy. Odmítají ji brát vážně a smějí se dětem, které předvádí agresi a snaží se napadnout jeden druhého nebo dospělé. Nejčastější příčinu sociální rebelie Semaiové odstraní tím, že dětem dovolí praktikovat bood. V praxi to znamená, že žádný dospělý Semai nenutí dítě dělat něco, co nechce. Jestliže se dítě rozhodne pro bood, záležitost je vyřízena. Společnost Semaiů je anarchistická v nejlepším slova smyslu. Neexistuje u nich žádná hierarchie ani systém autorit. Přikazování ostatním je nezdvořilé a v podstatě nemožné. Neexistence násilí, agrese a byrokracie, dostatek laskavosti, šlechetnosti a smyslu pro humor vedly k tomu, že první britští antropologové, kteří přišli mezi ně pracovat, se u nich usadili a žili s atraktivními semaiskými ženami.

Bohužel je takováto nevídaná lidská mírnost křehkou záležitostí. Důkazem jsou samotní Semaiové. Když byli semaiští muži počátkem padesátých let povoláni do britské armády, aby bojovali s komunisty, byli zachváceni jakousi nepříčetností, kterou sami nazývali „opilstvím krví“: „Zabíjeli jsme, zabíjeli a zabíjeli. Malajci zastavili lidi a prohledávali jim kapsy, brali si jejich hodinky a peníze. My jsme o hodinkách a penězích nepřemýšleli. Mysleli jsme pouze na zabíjení. Wah, byli jsme opravdu opilí krví ([17], 137-138).“

Literatura

1. Bataille, G.: La part maudite. Paris: Les Editions de Minuit, 1967.
2. Clastres, P.: Recherches d´anthropologie politique. Paris, Éditions du Seuil, 1980.
3. Člověk a lidská práva. Dokument OSN k lidským právům. Praha, Horizont, 1969.
4. Dvořák, J., Dvořák, I., Sýkora, J.: Důsledky teorie deterministického chaosu pro analýzu sociálních jevů. In: Nosek, J. (Ed.): Chaos, věda a filosofie. Praha: Filosofia, 1999, s. 115-123.
5. Einstein, A.: Jak vidím svět. Praha. Lidové noviny, 1993.
6. Freud, S. Proč válka? In O člověku a kultuře. Praha: Odeon, 1990.
7. Fromm, E.: Anatomie lidské destruktivity. Praha, Lidové noviny, 1997.
8. Hartmann, N.: Nové cesty ontologie. Bratislava: Pravda, 1976.
9. Hobbes, T.: Výbor z díla. Praha, Svoboda 1988.
10. Kant, I.: K věčnému míru. Praha, OIKOYMENH 1999.
11. LeShan, L. Psychologie války. Praha: Nakladatelství BB/srt s.r.o., 2004.
12. Lorenz, K. Takzvané zlo. Praha: Mladá fronta, 1992.
13. Morin, E.: Introduction à la pensée komplexe. Paris, ESF éditeur, 1990.
14. Ridley, M.: Původ ctnosti. Praha: Portál, 2000.
15. Šedivý, J.: Válka: rámec pro analýzu. In. Jehlička, P., Tomeš, J., Daněk, P. (Ed.): Stát, prostor, politika. Praha 2000, s. 180-199.
16. Toynbee, A., J.: Guerre et civilisation. Paris: Gallimard, 1953.
17. Watson, L.: Temné síly přírody; Olomouc: Fontána, 1996.
18. Wright, R.: Víc než nic. Praha: Lidové noviny, 2002.

domů