Holubec, S.

ÚVOD DO TEORIÍ SVĚTOVÉHO SYSTÉMU

Teorie světového systému představují asi nejvýznamnější pokus o vytvoření ucelené teorie vzniku a fungování kapitalizmu, jaký zazněl ve 20. století. Jejími nejvýznamnějšími představiteli jsou Immanuel Wallerstein, Andre Gunder Frank a Christopher Chase-Dunn.

Tito autoři publikují od sedmdesátých let články a studie z oborů sociálních a hospodářských dějin novověku, otázek rozvoje zemí třetího světa, fungování světové ekonomiky a globální nerovnosti. Asi nejznámější prací se stala třísvazková Wallersteinova monografie World System I., II, III. (1974, 1980, 1989). Wallerstein (*1930) byl původním vzděláním afrikanista a k problematice dějin a fungování kapitalizmu dospěl v 60. letech, když se zabýval otázkami možností rozvoje afrických států. Za hlavní inspirační zdroje teorie světových systémů uvádí marxizmus a další autory vycházející z marxovské tradice zabývající se dějinami hospodářství, např. K. Kondratěva[1] nebo J. A. Schumpetera, dále francouzskou školu Annales, představované F. Braudelem, z níž si Wallerstein vypůjčil koncept long durré, neboli cyklů dlouhého trvání a její geografický redukcionizmus[2]. Třetím zdrojem jeho práce je obecná teorie systémů.

Světový systém je pro Wallerstaina územím propojeným ekonomickými vazbami s danou strukturou a funkcemi, slovy Chase-Dunna „mezisocietální sítí regulované interakce.“ (Chase-Dunn, 2004:3). Původně hovořil Wallerstein pouze o jednom světovém systému, který se v dějinách objevil - evropském kapitalistickém, později připustil možnost existence alternativních systémů či protosystémů, které existovaly již dříve případně v jiných oblastech světa a byly expanzí kapitalistického světového systému zničeny. Kapitalistický světový systém vzniká v Evropě po roce 1450, kdy především díky dálkovému obchodu dosáhl stupeň hospodářské integrace takového stupně, že se vytvořil ekonomický celek nové kvality. K tomu přispěla také krize feudální ekonomiky, která byla podle Wallersteina způsobena především třemi faktory:

  1. Zemědělská produkce upadala nebo stagnovala. Tím jak vládnoucí třída feudálních společností rostla, zvyšovalo se zatížení sedláků.
  2. Ekonomický cyklus feudální ekonomiky dosáhl svého vrcholu ve třináctém století, poté začala tato ekonomika nenávratně stagnovat a upadat.
  3. Klimatické změny té doby vedly k úpadku zemědělské produkce a způsobily větší náchylnost populace k masovým epidemiím.

Pro Wallersteina nevzniká kapitalizmus díky protestantské etice, jak tvrdí M. Weber, ani výlučně díky prvotní akumulaci kapitálu, jak tvrdí K. Marx. Klíčovou roli podle něj sehrávají další faktory: Je to především dálkový obchod a směna zboží mezi jednotlivými regiony a vytvoření sociální skupiny kupců, bankéřů a vlastníků manufaktur ve velkých městech.

Nově vzniklý ekonomický celek obsahuje západní Evropu a dochází v něm k nerovné dělbě práce mezi jednotlivými regiony. Tak se začínají vytvářet tři základní zóny systému. V centru se nachází jádro - core, které především konzumuje a produkuje nejkvalitnější výrobky. Odtud také pochází většina kapitálu a nacházejí se zde hlavní centra směny. Na počátku světového systému bylo jádro tvořeno Anglií, Nizozemím a severní Francíi. Na okrajích systému existuje periferie, území které oddává suroviny a levnou pracovní sílu. Ta je v této době tvořena především východní a severní Evropu a jižní Itálií. Mezi těmito územími se nachází semiperiferie - oblast, která má jak rysy jádra tak rysy periferie. Jestliže jádro hraje roli vykořisťovatele a periferie roli vykořisťovaného, semiperiferie hraje roli střední třídy. V 16. století ji tvořilo Německo, jižní Francie, severní Itálie, Španělsko a Potrugalsko. Území, které není do světového systému integrované, se nazývá vnější oblast - outer area.

Světový systém vykazuje několik základních dynamik:

  1. Především se rozpíná. Jestliže zasahoval počátkem 16. století pouze západní Evropu, do poloviny 19. století integroval prakticky celou planetu.
  2. Vazby ve světovém systému se prohlubují. Míra integrace je především z perspektivy 20. století udivující. Například objem zboží přepravený zámořskými koráby v 16. století mezi Evropu a zbytkem světa představuje jeden kontejnerový trajekt 20. století. Přesto se jedná podle Wallersteina o kvalitativně stejný fenomén.
  3. Třetí tendencí je, že ani dané tři kategorie nejsou ve světovém systému neměnné. Jednotlivé země mohou vykazovat vzestupnou i sestupnou mobilitu. Lehce se rozšiřuje především semiperiferie na úkor periferie a centrum na úkor semiperiferie, i když existují i případy zemí, které se přesunuly opačným směrem.

Když Wallerstein hovoří o možnostech mobility jednotlivých zemí v rámci světového systému, vždy zdůrazňuje, že tyto možnosti jsou velice limitované. To podle něj platí i pro dvacáté století. Přesto během toho vývoje došlo v některých případech k posunu jednotlivých zemích v této hierarchii. Podle Wallersteina existují tři strategie, jak toho dosáhnout:

  1. první nazývá „chycením se příležitosti“. Během fáze restrukturalizace světové ekonomiky se oslabí pozice některých zemí jádra a země (semi)periferie mají šanci pokusit se o vzestup na úkor jiných zemí, často pomocí vojenské agrese. Tuto strategii uplatnilo Rusko v 19. stol a Brazílie a Mexiko ve 30. letech 20. stol.
  2. Dále je zde rozvoj pomocí inovace. V rámci Kondratěvovy A fáze vývoje světové ekonomiky vyšší stupeň světové ekonomické poptávky vytváří prostor pro rozvoj některých zemí. Tuto strategii použilo Skotsko v 18. stol a Jižní Korea a Tchaiwan po druhé světové válce.
  3. Poslední strategie nazývá spolehnutím se na vlastní síly. To obsahuje zbourání můstků ke kapitalistickému světu a je především představována socialistickou cestou. Tuto strategii nesledovalo jen Rusko a Čína ale také asi tři tucty dalších zemí třetího světa. Jestliže byla po jistý čas účinná v Rusku, příklady mnoha ostatních ukázaly i značné nedostatky této strategie.

Důležitým rysem je přesouvání jádra světového systému. V okamžiku jeho vzniku se nalézalo v Nizozemí, v 17. století se přesunulo do Londýna, v 19. do Spojených států a ve 21. století dojde možná k jeho přesunu do východní Asie. Politickou nadstavbou fungování světového systému jsou velmoci, které v něm dominují. Wallerstein ukazuje, jak musí stále zápasit o své postavení s těmi, které nazývá vyzyvateli. Ve světovém systému dochází ke stálému boji o politickou hegemonii. Podle Wallersteina a Chase-Dunna existovaly v jeho dějinách pouze tři hegemonie: Nizozemská v 16. století, britská v 19. století a americká ve 20. století. Tito tři hegemoni měly také své vyzývatele, které se pokoušely zaujmout jejich postavení. Jednalo se o Habsburské impérium v 16. století, Napoleonovu Francii a vilémovské a nacistické Německo. Každý z těchto vyzyvatelů se pokoušel prosadit především pomocí vojenské síly a ani jeden z nich nebyl úspěšný.

Jaké základní rysy musí vykazovat stát, aby mohl usilovat o status hegemona? Podle Christophera Chase-Dunna je to především:

  1. Geografická pozice. Aby se stal stát hegemonem musí ležet v jádru světového systému.
  2. Hegemoni musí být schopní rozvíjet takové technologie, které by jim získaly schopnost produkovat masově zboží jasně účinněji a levněji než jejich soupeři.
  3. Hegemoni musí vytvářet státy, jež nejsou ani příliš silné, ani příliš slabé a navíc jsou relativně pluralistické. V případě spojených provincií a spojených států se dokonce jednalo o federace (Sanderson, 1995, 45).

Hopkins a Willkinson tvrdí že velmoc začíná upadat obvykle už v okamžiku, kdy se stane hegemonem. Jaké jsou další důvody velmocenského úpadku, jak je zmiňují jednotliví autoři?

  1. Především má hegemon vždy své rivaly a ti se snaží podkopat jeho pozici. Ve vztahu k této skutečnosti se hegemonové obvykle vyslovují pro otevřenou světovou ekonomiku, neboť vyhovuje jejich pozici.
  2. Hegemon musí nést náklady své hegemonie. Na to potřebuje silnou armádu, ale silná armáda je obvykle nebezpečím pro udržení hegemonie, neboť stále více a více prostředků je vydáváno na rozpočty armády, místo toho aby šly na podporu ekonomického růstu. Např. Spojené státy spotřebovávají dnes přibližně čtvrtinu svého rozpočtu na „obranu“.
  3. Míra produktivity hegemona se nevyhnutelně v průběhu času snižuje. Např. průmyslová zařízení stárnou a je třeba nových prostředků na jejich obnovu.
  4. Když upadá nadřazenost hegemona v produktivitě, snaží se jí udržet alespoň v organizačním měřítku především použitím vojenské síly, což opět zatěžuje jeho rozpočet.
  5. Hegemon zajišťuje vysokou míru životní úrovně pro své obyvatelstvo, což také zvyšuje jeho náklady. Např. podstlaným rysem sociálního smíru ve Spojených státech „pax americana“, byly vysoké mzdy dělníků. Během doby ale tyto vysoké mzdy snížily konkurenceschopnost USA.
  6. Konečně proti hegemoniální nadvládě často pracuje samotná podstata kapitalistického světového systému. Jak říká Chase-Dunn: „kapitalistická výroba upřednostňuje mnohostředový mezistátní systém, protože ten zaručuje větší možnosti pro pohyb kapitálu, než jaký by existoval ve světovém státě“ (Chase-Dunn, 2002: 8).

Wallerstein rozlišuje tři fáze vývoje světového systému: První fáze trvá přibližně mezi lety 1450 - 1640 a je charakterizována odpoutáváním se od zbytků feudalizmu. Drhá fáze trvá v letech 1640 - 1760 a vyznačuje se konsolidací systému a zničením všech systémů alternativních. Tyto dvě fáze byly obdobím jen velmi pomalého růstu. Třetí fázi nazývá Wallerstein „druhou érou velké expanze kapitalistické světové ekonomiky“ a nachází se mezi rokem 1760 a první světovou válkou. Je pro ni charakteristické zvyšování míry mechanizace, jež je obvykle nazýváno průmyslovou revolucí. Čtvrtá fáze začíná první světovou válkou a nacházíme se v ní prý dodnes. Jak si ukážeme později, teoretici světového systému odmítají pojem globalizace a zdůrazňují, že od roku 1914 žijeme v zásadě stále ve stejné fázi vývoje světového systému.

První fáze 1450 - 1640

V prvních desetiletích existence světového systému byly jeho dominantními silami Španělsko a Portugalsko. Jejich moc byla spíše založena na vojenské převaze a ziscích plynoucích ze zámořského obchodu, než na roli skutečného centra ekonomické integrace. Proto také svou dominantní roli záhy ztratily ve prospěch ekonomicky lépe připraveného Nizozemí. Příčiny pádu Španělska a jeho setrvání na semiperifeirii, je předmětem diskusí historiků. Mnozí zdůrazňovali břemeno těžkopádného státního aparátu. Wallerstein např. tvrdí, že Španělsko si nedokázalo vytvořit takový druh státní byrokracie, jež by umožnil dominantní španělské třídě profitovat z vytváření Evropské ekonomiky. Kromě parasitní státní byrokracie bylo Španělsko také zatíženo luxusními výdaji dvora stejně jako vedením nákladných válek.

Vzestup Holandska nastal ve druhé polovině 16. století. Již ze středověku byla tato země asi nejlépe z celé Evropy připravena na tuto roli. Společně se severní Itálií a francouzským Champagne vytvářelo hlavní osu středověkého obchodu. V roce 1590 začalo Nizozemí  ovládat baltský obchod  a stalo se také významnou silou ve středomořském obchodu. Hlavními ekonomickými rivaly Nizozemí byly Francie, Španělsko a Anglie. Síla Nizozemí také pravděpodobně donutila Anglii a Francii zlepšovat vlastní ekonomickou situaci. Odsunem ekonomické dynamiky do severozápadní Evropy ztratily italské státy svou původní ekonomickou sílu a upadly do semiperiferijní pozice. Severní Itálie měla podle Wallersteina výrazně horší geografickou polohu, než aby mohla sehrát úlohu Nizozemí. Středozemní moře ohrožované arabskými útočníky bylo příliš odlehlé od nově vznikajících transatlantických obchodních vazeb.

V té samé době, co vzkvétá centrum, se na periferii začínají objevovat nejrůznější retardační tendence vyplývající z jejího podřízeného charakteru. Je to především známé druhé nevolnictví, které se objevilo ve východní Evropě v té samé době, kdy sedláci západní Evropě ztratili svůj poddanský status. Tak se rozrůstal se tak ekonomický příkop mezi oběma částmi Evropy. I v této době existuje zámořský obchod, ovšem jeho míra je natolik malá (jedná se především o luxusní zboží), že nelze hovořit o ekonomické integraci.

Druhá fáze

V této fázi (1640 - 1760) dochází jen k malé geografické expanzi a průměrné technické revoluci. Pro světový systém je charakteristická malá míra inovace ve vědě a v ideových směrech se prosazují iracionální a mystické proudy jako baroko nebo pietizmus. Světový systém v tomto období příliš neexpanduje, ale především se vnitřně přeskupuje. Jižní a severní Amerika byla sice již periferií systému, ale Asie a Afrika zůstávaly v ně až do poloviny 18. století. Charakteristická je pro tuto fázi konkurence Anglie, Francie a Nizozemí. Francie 17. stol má podobný osud jako Španělsko 16. stol. Její přepychové paláce a zámky jsou symptomy úpadku. Takto tezaurované bohatství podvazovalo budoucí ekonomický rozvoj země podobně jako v případě Španělska v 16. století. Období 1689 až 1763 je charakterizováno nepřetržitým francouzsko-anglickým nepřátelstvím, ze kterého vyšla nakonec vítězně Anglie a v roce 1760 dosáhla postavení síly dominující v systému. V tomto období také upadá moc Nizozemí, které není dostatečnou vojenskou silou a jak jsou do systému integrovány další vzdálené kontinenty, ukazuje se, že Anglie má výhodnější geografickou polohu pro existenci centra v nových poměrech.

Tři nové národní státy vstoupily do světové ekonomiky jako semiperiferiální mocnosti: Švédsko, Braniborsko-Prusko a severní kolonie v Americe. Pro Švédsko byly klíčem k úspěchu zásoby mědi. Prusko se přesunulo z periferie do semiperiferie v 18. stol. Bylo to podle Wallersteina z důvodu, že dokázalo vybudovat silnou státní mašinérii a že byl ve střední Evropě prostor novou velmoc. Prusko se jako vlastně nejchudší z německých států - které vlastně ani nebylo německým státem (silná menšina Slovanů a Litevců), stalo nakonec hegemonem a sjednotitelem Německa možná právě z těchto důvodů: V mocenském vakuu střední Evropy mohla na periferii nerušeně růst jeho moc, zatímco vyspělejší německé státy v centru se potíraly ve vzájemném konkurenčním boji. Takto posílené Prusko mohlo přestoupit z boje o hegemona středovýchodní Evropy do role uchazeče o post hegemona celé Evropy.

Třetí fáze (1760 - 1914)

Pro toto období je charakteristické začlenění zbytku světa do systému doprovázené úpadkem těchto zemí. Systém zažívá v této době vrchol své geografické expanze, která je dostatečným ventilem zabraňujícím vypuknutí závažnějších střetnutí mezi zeměmi jádra. Pozoruhodný je vzestup severoamerických kolonií z periferie až do pozice centra v této době. Další závažnou změnou byla industrializace jádra světového systému. Ta započala již po roce 1760 ve Velké Británii a vyvrcholila zde v prvních desetiletích 19. století. V dalších zemích západní Evropy a v USA byla zahájena a vyvrcholila o několik desetiletí později. Průmyslová revoluce posílila rivalitu mezi Francií a Anglií a vedla k dosažení hegemonie Anglií v roce 1815 po porážce Napoleonské Francie. Velká Británie si zachlovala pozici hegemona až do 80. let 19. století, kdy byla předstižena v objemu výroby spojenými státy.

V tom samém období, kdy Evropa zažívá nevídaný ekonomický růst (z indexu 34 v roce 1750 narostla západní Evropa na index 47 v roce 1800, 143 v 1860 a 481 v 1900), dochází nejen k relativnímu úpadku třetího světa, ale též k absolutnímu. Hospodářství Číny a Indie přeměněné na periferii světového systému nejenže zaostává ze evropskou dynamikou, ale je také růstem Evropy systematicky ničeno. Mezi lety 1830 až 1860 pokleslo čínské hospodářství v absolutních číslech o 20%. Indická ekonomika se od roku 1750 do roku 1900 zmenšila na jedu třetinu původního stavu a své úrovně z roku 1750 dosáhla až ve třicátých letech 20. století. Sto padesát let indické historie bylo jedním nepřetržitým poklesem. To je odvrácená stránka vzestupu světového systému.

Wallerstein tedy dokazuje, že Evropa zažila svůj ekonomický zázrak nejen díky technickým objevům vedoucím k industrializaci, ale také díky zničení alternativních světových protosystémů. Především Indického a Čínského. Čína, která tvořila ještě v roce 1800 třetinu světové produkce se do roku 1900 scvrkla na pouhých 6% světové produkce a svůj nejhlubší úpadek zažila v padesátých letech 20. století, kdy tvořila pouhá 2,3% světové produkce. Wallerstein dokonce hovoří o deindustrializaci těchto regionů a zdůrazňuje: „Kapitalistický světový systém vyvolal největší geografickou polarizaci bohatství a privilegií, jako naše planeta dosud poznala.“ Od té doby její podíl na světovém hospodářství opět roste a existují prognózy podle nichž se vrátí na pozici hospodářsky nejsilnější velmoci okolo roku 2015, tedy po více než 155 letech, kdy byla předstižena v míře produkce Anglií. Indie dosáhla svého historického minima okolo roku 1913, kdy poklesla z původních 25% světové průmyslové produkce okolo roku 1750 na 1,3%. Od roku 1913 také v případě Indie dochází k obdobím mírného ekonomického růstu podílu na světovém hospodářství střídaných obdobími stagnace. Jestliže je pravděpodobné, že se Čína v následujících desetiletích navrátí na ztracenou pozici, u Indie je pravděpodobnost podobného vývoje pro příští desetiletí minimální.

To, že se Čína nestala i po formální stránce součástí světového systému (nikdy neztratila na rozdíl od Indie svůj status formálně nezávislé země) je způsobeno především její hospodářskou, vojenskou i politickou silou, které z ní učinily příliš velké sousto pro koloniální expanzi, ačkoli především po nezdařeném boxerském povstání 1901 se vyskytovaly úvahy o přeměně Číny v kolonii.

Druhou zemí třetího světa, která si zachovala svůj nezávislý status a byla schopna zahájit urychlenou modernizaci, je Japonsko. Poté, co bylo v polovině 19. století donuceno opustit svou izolaci a otevřít se západnímu světu, dokázalo pozoruhodně rychlým tempem přejmout západní technologie a zahájit vlastní industrializaci a modernizaci. Bylo to také Japonsko, jako nejrozvinutější země třetího světa, které dokázalo první porazit západní zemi - Rusko v roce 1905. To nebyla náhoda: Jako bylo Japonsko nejrozvinutější zemí třetího světa, tak bylo Rusko nejméně rozvinutou zemí západu. Vítězství Japonska u Cušimy bylo předzvěstí dalších vojenských vítězství zemí třetího světa nad západem - Vietnamu a Indočíny.

Podle Sandersona tkví schopnost Japonska provést urychleně a v zásadě vlastními silami industrializaci v jeho vlastních nábězích ke kapitalizmu. Japonsko se prý podobalo Evropě svým rozeklaným pobřežím, mírným klimatem, geograficky rozmanitým reliéfem s převahou horských oblastní, což prý vedlo k rozdrobení politické moci podobně jako v Evropě a k vytváření prostředí příznivého pro rozvoj autonomních měst se silnou kupeckou vrstvou, která stojí v počátcích kapitalizmu. Japonsko je prý důkazem, že pokud by kapitalizmus nevznikl v Evropě, spontánně by se objevil v jiném regionu (Sanderson, 1995: 256).

Světový systém ve dvacátém století - čtvrtá fáze od roku 1917 do dneška

Tím, že Evropa změnila do 80. let 19. století většinu zemí okolního světa na kolonie, dochází k přeměně principu fungování hegemonie západoevropských velmocí ze hry s spíše s nenulovým součtem, tak jak probíhala v 19. století, ke hře s nulovým součtem. Jednotliví aktéři kapitalistického světového systému již nemají kam expandovat, a tak dramaticky vzrůstá pravděpodobnost jejich vzájemných konfliktů. Tato rivalita v jádru je základním vysvětlením vzniku válečných střetnutí první poloviny 20. století. Podle mnohých kritiků je v tomto bodě Wallersteinova teorie pouhou kopií Leninovy teorie o imperializmu jako nejvyšším stadium kapitalizmu: „Imperializmus je kapitalizmus v takovém stadiu vývoje, kdy se vytvořilo panství monopolů a finančního kapitálu, kdy mezinárodní trusty přikročily k rozdělení světa a kdy bylo dokončeno dělení celého povrchu země mezi největší kapitalistické státy… Svět byl poprvé již úplně rozdělen, takže v budoucnosti může dijít jedině k novému dělení, tj. střídání ,majitelů´, nikoli však zabrání území bez ,pána´“ (Lenin, 1954:757).

Dílčí vysvětlení vzniku těchto válek tkví podle Wallersteina v distribuci ekonomické moci ve světě: ve světovém systému existuje vždy vedoucí jádrová mocnost, která zakládá svou pozici na ekonomické dominanci. Zároveň vždy existují velmoci, které touží získání statusu dominantní síly ve světovém systému a obvyklou cestou uskutečnění toho snu je použití vojenské síly. Spíše než o první a druhé světové válce navrhuje hovořit o jednom třicetiletém globálním střetnutí s dlouhým obdobím příměří a lokálními konflikty.

Británie ztratila v první polovině 20. století svou ekonomickou pozici a pokračovala ve svém úpadku až do dneška. Spojené státy dosáhly nejvyššího HPD na světě už v r.1880 a jejich relativní podíl na světové produkci rostl do vypuknutí světové hospodářské krize v roce 1929, kdy vyráběly 40% světového hospodářského produktu a maximální výše dosáhl po roce 1945, kdy se produkce USA díky zničení západní Evropy pohybovala až okolo poloviny světové výroby. Wallerstein proto označuje Spojené státy za hegemona až pro období po skončení druhé  světové války.

Poválečné období

V letech 1945 - 1970 dochází podle Wallersteina k Kondratěvově fázi A ve vývoji světové ekonomiky, která se vyznačuje zvýšenou technologickou inovací, vzestupem ekonomiky a redukcí sociálních nerovností v zemích jádra, kde je budován silný sociální stát. Tyto skutečnosti vedou i v zemích periferie k iluzím o možnostech rozvoje, pokud získají politickou samostatnost a zahájí správnou modernizační politiku. První krok byl učiněn dekolonizací v 60. letech a následující desetiletí byly ve znamení mnohých pokusů o promodernizační politiku, která ovšem až na řídké výjimky selhávala a definitivně vzala za své po zahájení B fáze cyklu. Ta trvá v zásadě dodnes a vyznačuje se klesající mírou zisku, opětovnou polarizací vně vyspělých společností a zesílenou polarizací mezi jednotlivými národy. Součástí této fáze je krach modernizačních pokusů v latinské Americe, východní Evropě a Africe. V zemích periferie přichází ke slovu nacionalizmus a náboženský fundamentalizmus, v zemích jádra neoliberální a neokonzervativní politika.

Ačkoli byl svět v letech 1945 - 1989 rozdělený na kapitalistický blok vedený USA a socialistický vedený SSSR, nazýván světem bipolárním, toto označení mu přísluší pouze z hlediska vojenských systémů. Z hlediska struktury ekonomiky měl svět v této době rovněž dva póly, ovšem tvořily je USA a západní Evropa. Ekonomická váha socialistického bloku nebyla nikdy v konkurenci s těmito obry příliš významná. Navíc není jisté, zda lze hovořit o existenci dvou světových ekonomických soustav: Sovětský blok byl natolik integrován do kapitalistické světové ekonomiky, že jsme na rozpacích, zda pro něj lze používat název socialistický. Podle Wallersteina byla tato rovnováha výhodná pro obě supervelmoci a její zánik byl geopolitickou katastrofou nejen pro Sovětský svaz, ale také pro USA, neboť „zničil jedinou ideologickou zbraň, kterou USA měly k zabránění EU a Japonsku prosazovat vlastní zájmy“ (Wallerstein, 1993:4).

Také ve dvacátém století pokračuje podle Wallersteina úpadek třetího světa. Od šedesátých let sice dochází k hospodářskému zázraku Japonska, ke kterému se v 70. letech přidávají další nově industrializované země východní Asie a v 90. také přímořské oblasti Číny. Ve stejném době dochází ale také k dalšímu zaostávání Afriky, Indie a latinské Ameriky. Publikace OSN říká, že poměr mezi HDP na obyvatele nejbohatších a nejchudších 20% zemí světa byl v roce 1960 30:1 a v roce 1989 je již 59:1! V případě subsaharské Afriky se dokonce nejedná pouze o zaostávání v soutěži se západem ale o stály pokles v řadě faktorů: V řadě afrických zemích se umírá dříve než tomu bylo před dvaceti lety, stoupá dětská úmrtnost, roste míra etnického násilí, stagnuje proces alfabetizace a snižuje s HDP na obyvatele, neboť tamní populace rostou rychleji než ekonomika zemí.

Podobný absolutní pokles zažily v posledním desetiletí 20. století i další dva regiony světového systému: Východní Evropa a latinská Amerika. Oba tyto regiony se snažily v druhé polovině 20. století vymanit ze svého postavení semiperiferijních zemí a v obou případech se to nepodařilo. Východní Evropa zvolila v letech 1945 - 1989 cestu spolehnutí se na vlastní síly a částečné izolace od kapitalistické ekonomiky. Výsledkem byla pozoruhodná industrializace a ekonomický růst především do sedmdesátých let, který mnohé autory sváděl k domněnkám, že sovětský blok může perspektivně „dohnat a předehnat“ nejvyspělejší země světa (Wallerstein, 1992:87). Po této „extenzivní“ vlně industrializace se plánované ekonomiky ukázaly jako neschopné přejít k „intenzivnímu“ pokračování industrializace a po dvou desetiletích stagnace vedly jejich vlastní hospodářské problémy k rozpadu této soustavy a k opětovné integraci do kapitalistického systému, kde jim byla vyhrazena tatáž role, z níž začaly svůj pokus: semiperiferijních zemí. Transformace východní Evropy přinesla většině těchto států rovněž absolutní pokles životní úrovně, průměrné délky života, porodnosti a vedla k rozpadu státních struktur vícenárodních zemí, k oživování rasistických a nacionalistických proudů ve zdejší politice a k občanským válkám na Kavkazu a na Balkáně.

Příklad latinské Ameriky není tak výrazný, ale i zde jsme byli svědky ekonomického v 60. a 70. letech. Těžkosti světové ekonomiky po ropných šocích a intervence globálních finančních institucí vedly k instalaci politických režimů preferujících cestu maximálního se otevření cizímu kapitálu a závislosti ekonomiky na zahraničí, která ovšem nevedla k hospodářskému růstu, ale naopak srazila hospodářskou úroveň těchto zemí. Příkladem je Brazílie. Počátkem 20. století tvořila káva 75% brazilského vývozu. V roce 1978 to bylo ale již jen 18%. Hlavním exportním artiklem se stalo těžké strojírenství, ocel a automobily. Ekonomický vzestup v letech 1960 - 1975 byl udivující a obvykle je nazýván brazilským zázrakem. V těchto letech byl ekonomický růst okolo 10% ročně. Po ropných šocích došlo ale k poklesu ekonomiky spojené především s obrovským zadlužením Brazílie. V roce 1986 byl dluh Brazílie 82,6 miliard dolarů - tedy největší na světě. Dnešní Brazílie je semiperiferiální zemí s poměrně nízkým HDP ve srovnání s vyspělými zeměmi. V roce 2002 měla Brazílie HDP 3060 dolarů ha obyvatele zatímco vyspělý svět vykazuje HDP nad 20 000 USD. Nerovnost příjmů se od roku 1960 zvýšila dramaticky. V tomto roce dostávalo nejvyšších 10% populace 40% národního důchodu, zatímco spodní polovina jen 17%. Do roku 1980 pobíralo horních 10% 51 procent HDP, zatímco dolní polovina upadla na 13%. Dnes pobírá nejvyšší desetina 48% zatímco nechudší desetina jen 0,7%, což činí z Brazílie nejnerovnější zemi světa (Weltentwicklungsbericht, 2002: 288).

Je třeba se ještě zmínit o tzv. asijských tygrech neboli NIC (nově industrializované země). Do poloviny 20. století se jednalo o chudé, periferijní země, jež se od padesátých let začaly dramaticky rozvíjet. Často sice nedosáhly vysokého stupně národního důchodu, ale v mnoha jiných oblastech se začaly podobat západnímu světu: nízká kojenecká úmrtnost, dobrá zdravotní péče, vysoká pravděpodobnost dožití, malé procento pracujících v zemědělství, široký přístup ke vzdělání a vysoká míra gramotnosti. Kromě toho je v těchto zemích jeden z nejnižších stupňů nerovnosti. Jejich vzestup bývá často uváděn jako argument proti teoriím světového systému, které postulují jen omezenou možnost rozvoje. Podle mého názoru ale tento argument Wallersteina nevyvrací, neboť země NIC jsou skvělým příkladem jeho strategie rozvoje pomocí inovace. Na otázku proč došlo k rozvoji Koreje a Tchaiwanu[3] dodává několik odpovědí Sanderson:

  1. Ačkoli se obě tyto země staly počátkem 20. století koloniemi Japonska, japonský kolonializmus byl jiného druhu než evropský: Japonci zde budovali průmysl  a rozsáhlou infrastrukturu určenou k dopravě surovin a zboží a koncentrovali se zde především na těžký průmysl, jako je zpracovávání přírodních surovin ocel, chemie, a hydroelektrárny, což bylo opakem evropského kolonializmu. To vše vytvořilo důležitou technologickou a ekonomickou základnu, která se dala dále rozvíjet. Jak říká Bruce Cunnings, na konci druhé světové války měla Korea nejlepší průmyslovou infrastrukturu ze třetího světa.
  2. Jak Korea tak Tchaiwan zahájily největší reformy půdy, jaké byly podniknuty ve třetím světě. Kuomintang, jež utekl na Tchaiwan své porážce čínskými komunisty, zde provedl přerozdělení půdy velice rovnostářským způsobem.
  3. Tchaiwan a Korea enormně profilovaly z geopolitické světové situace na konci 40. let a počátku 50. Čína se právě rozhodla pro socializmus a spojené státy se velice obávaly jeho rozšíření, jež by mohlo pohltit další oblasti Asie. Proto poskytly Koreii a Tchaiwanu masivní pomoc, aby zde nedošlo k socialistické revoluci. Fungující ekonomika měla zabránit převzetí moci komunisty. Bylo to něco podobného jako v případě západního Německa a jeho masivně podporovaného rozvoje.[4]
  4. Je nutné rozumět rozvoji těchto zemí v i dalším historickém kontextu tohoto období: Tyto společnosti se začaly rozvíjet během zlatých třiceti let poválečného kapitalizmu.
  5. Konečně obě země přistoupily na budování japonského modelu silného státu  a tento stát přebírá aktivní roli v kapitálových investicích. Sanderson zde polemizuje s obvyklým tvrzením liberálů, kteří dávají asijské tygřy za příklad volnotržní země (Sanderson, 1995: 98).

Sice se často prohlašuje, že Korea a Tchaiwan představují modely cesty pro další země třetího světa, ale toto je velice sporné. Rozvoj těchto zemí je podle Sandersona historicky jedinečným a v této formě neopakovatelným. Kromě toho je zřejmé, že oba tyto státy jsou dosud velice vzdáleny do dosažení úrovně kapitalistického jádra. Ve skutečnosti se jedná (pouze) o prosperující semiperiferijní země a jejich růst se v posledních letech zpomalil. Navíc asijská krize 1997 ukázala jejich křehkou pozici ve světové ekonomice.

Podle Sandersona také severní Korea byla jednou z nejúspěšnějších zemí třetího světa, jež sledovaly socialistickou cestu vývoje. Ačkoli je její HDP značně nižší než HDP jižní Koreje a Tchaiwanu, je podstatně vyšší než HDP většiny jiných socialistických zemí třetího světa.[5] To protože úspěch obou je spojen s dědictvím Japonska. A navíc severní Korea nemohla nikdy profitovat z pomoci Spojených států, zatímco její existence byla do značné míry důvodem poskytnutí americké pomoci jižní Koreji.

Dnes je jádro světového systému tvořeno vedoucími kapitalistickými zeměmi západní Evropy, severní Ameriky, Austrálie a Japonska, mezi nimiž jsou USA, Japonsko a Německo vedoucími ekonomickými sílami. K semiperiferii náleží středovýchodní Evropa a Rusko, některé země latinské Ameriky a východní Asie. Periferie je tvořena zbytkem světa. Jestliže můžeme doložit, že z hlediska globální sociální struktury došlo ve druhé polovině 20. století ke vzestupné mobilitě části obyvatel východní Asie a tento vzestup pokračuje i nadále, v případě východní Evropy a latinské Ameriky byla vzestupná mobilita pouze dočasná a později byla vystřídána opět úpadkem. Pokles Latinské Ameriky a východní Evropy v letech 80. - 90. znamenal především oslabení globální střední třídy a další vyostření globální polarizace.

Podle Wallersteina sociologové západních společností ve druhé polovině 20. století hovoří o společnostech středních tříd, tvrdí, že zaniká dělnictvo a společnosti se stále více homogenizují. Nepotvrdila se prý Marxova domněnka o nevyhnutelné sociální polarizaci v kapitalizmu. To jistě platí pro západních společnostech třiceti zlatých let po druhé světové válce, ale od 70. let je tento trend vystřídán stagnací v sociálních nerovnostech, a od 80. let v řadě zemí, především v USA a Velké Británii nerovnosti opět narůstají. V roce 2005 se míra majetkové a příjmové nerovnosti v USA vrátila ke stejným hodnotám, jaké existovaly na konci třicátých let. Navíc podle Wallersteina je již vstupní úvaha chybná: Dnešní světová ekonomika je natolik provázaná, že z hlediska analýzy kapitalizmu nemůžeme hovořit o americké, německé nebo české společnosti, ale pouze o globální společnosti. A pro globální společnost stále platí Marxův zákon fungování kapitalizmu, že chudí jsou stále chudší a bohatí stále bohatší.

Soudobá světová společnost má slabé střední třídy, tedy semiperiferijní země a není zde příliš nadějí na vstup nových zemí do této kategorie. V pásmu mezi 10 a 20 tisíci dolary na obyvatele žije pouhých 3,9% obyvatel světa (včetně občanů ČR), zatímco v pásmu nad 20 tisíc USA 12,6% a v pásmu do 10 tisíc USD celých 83,5% obyvatel země. Dolní pásmo navíc stále narůstá díky populační explozi. Dostat se přes hranici středního pásma je pro většinu zemí světa neproveditelným úkolem. Gravitační síly světového systému táhnou podle Wallersteina mnohé na periferii a jen málo zemím je umožněno vyšplhat se na semiperiferii či do jádra. Pokud ekonomové světové banky extrapolují ekonomický růst zemí a hovoří o konvergenci, jedná se o konvergenci ve skutečně dlouhodobém horizontu. Např. v jejich prognózách má Indie v případě, že by udržela současný ekonomický růst, dohnat první svět za 175 let. Pokud vezmeme v úvahu pokles tempa růstu při dosažení vyšší úrovně ekonomiky, je zřejmé nakolik je iluzorní představa konvergence současného světa.  

Wallerstein dochází k nevyhnutelnému závěru: V rámci kapitalistické světové ekonomiky je iluzorní představa pozvolného vyrovnávání hospodářské úrovně všech oblastí světa. Dokud bude kapitalistická ekonomika kapitalistickou, musí mít své centrum, periferii a semiperiferii, musí mít své chudé země a své bohaté země, stejně jako musí mít své kapitalisty, své pracující a své nezaměstnané. Je možné dosahovat v omezené míře vzestupné mobility v rámci systému. Existují dokonce i období vývoje světového systému, kdy se zdá, že se rozdíly zmenšují. Obecná tendence je ovšem nezvratná: Kapitalistický světový systém vede k polarizaci a tedy i k vlastní destrukci.

Úpadek USA

Konec dvacátého století přináší podle Wallersteina také neodvratný úpadek USA jako hegemona světového systému. Svou knihu, která vyšla v roce 2005 také v češtině, dokonce nazval „Úpadek americké moci“. Tento úpadek je podle něj nejzřejmější v ekonomice. Podíl USA na světové produkci poklesl za posledních padesát let z 50 na 20% a bude i nadále pokračovat. Bergsen, Fernandez a Sahoo zkoumali 50 největších průmyslových firem v roce 1956 a v roce 1980. Zjistili, že ve spojených státech sídlilo v roce 1965 42 těchto firem, ale v roce 1980 to bylo už jen 23! Firmy přesídlily především do západní Evropy a Japonska. USA jsou stále ještě úspěšné v prosazování tzv. měkké síly: Především ve filmovém a hudebním průmyslu a vzestupu angličtiny jako globálního jazyka. USA nyní ovládají 80% evropského filmového trhu, zatímco evropské země jen 2% amerického trhu! (Barber, 1992: 102) Proti 450 holywoodským filmům ročně se může z evropských zemí snad ještě postavit Francie se 150 filmy. Česká republika v té době natáčela okolo 15 - 19 filmů ročně (Halada, 55). V roce 1995 a 1996 bylo 9 z deseti nejnavštěvovanějších filmů v ČR amerických. Zatímco v roce 1972 pocházela ve spolkové republice Německo jedna třetina zde vysílaných zahraničních filmů z USA, dnes jsou to již dvě třetiny. Také v Indii bylo v roce 1991 78 z 124 dovezených filmů amerických. Podobným nástrojem měkké síly je hudební průmysl, kde je pomocí kanálu MTV prakticky v celém světě prosazovaná stejná pop music tvořená z 95% anglickými texty.

Podle Wallerteina hraje ovšem větší roli vojenský rozměr hegemonie USA. Tato země vydává na zbrojení více než deset dalších největších vojenských velmocí dohromady a její válečný rozpočet je čtyřikrát větší než vojenský rozpočet druhé největší vojenské velmoci - Číny (World Population, 2004:12). Pokud ovšem zbývá hegemonovi pouze vojenský a nikoli již ekonomický rozměr jeho moci, zmenšuje to jeho možnosti jak jednat na poli mezinárodní politiky jako hegemon. Zvyšuje se tak pravděpodobnost, že bude mít sklo používat vojenskou sílu více než v minulosti. Použití vojenské síly ovšem hrozí zavést hegemona do nejrůznějších pastí a ještě urychlit jeho úpadek. Příkladem je podle Wallersteina současná politika jestřábů v bílém domě.

Podle Chase-Dunna ovšem stále ještě existuje možnost, že USA svou pozici udrží i pro následující desetiletí. USA byly ve 20. století úspěšné v zachycení pěti inovačních vln: Bavlny a textilu, železničního průmyslu, masového obchodu a informací (Chase-Dunn, 2002:9) a tato poslední vlna ještě nedosáhla svého maxima. Podle jeho názoru jde především o to, zda se prosadí v nové inovační vlně v průmyslu - v biotechnologii. Důkazem úspěchů USA v zachycování technologických vln v současnosti je skutečnost, že podíl USA na světovém HDP klesal jen do roku 1992 a od té doby stagnuje či mírně narůstá.

Globalizace a světový systém

Wallerstein a většina dalších autorů teorií světového systému odmítá pokládat fázi vývoje světa po roce 1989 označovanou nejčastěji jako globalizace za něco kvalitativně nového. Podle jejich názoru stále trvá poslední stadium vývoje kapitalistického světového systému, které začalo rokem 1914. Kromě pojmu globalizace existují i další pokusy pojemnovat současné změny: nová dělba práce, flexibilní akumulace, postfordizmus,  dezorganizaovaný kapitalismus, globální kapitalizmus, turbokapitalizmus nebo Nový světový řád. Autoři těchto pojmů však podle Wallersteina popisují patrně jen intzenzifikaci stávajících struktur než posun k něčemu kvalitativně novému. Podle něj byly tyto trendy popisovány již v polovině 19. století: „Prastará národní odvětví byla zničena a jsou denně dál ničena. Jsou vytlačována novými průmyslovými odvětvími, jejichž zavedení se stává pro všechny civilizované národy životní otázkou, takovými odvětvími, které už nezpracovávají domácí suroviny, nýbrž suroviny svážené z nejodlehlejších končin zeměkoule, a jejich tovární výrobky se spotřebovávají nejen ve vlastní zemi, nýbrž zároveň ve všech světadílech. Místo starých potřeb, uspokojovaných výrobky vlastní země vznikají nové potřeby, k jejichž uspokojení je třeba výrobků nejvzdálenějších zemí a podnebních pásem. Místo staré místní a národní soběstačnosti a uzavřenosti nastupuje všestranný styk a všestranná závislost národů na sobě navzájem.“ (Marx, Engels, 1848: 9) Ani Wallerstein nepopírá dynamiku soudobých procesů, především ve srovnání s jejich mírou v minulosti. Gero Jener např. uvádí, že od roku 1990 do roku 1999 zažilo světové hospodářství stejný růst jako od počátku lidské existence do roku 1900. Podle Jenera jen od roku 1990 do roku 1999 stoupla světová produkce zboží a služeb z 5 na 29 biliónů dolarů. Jestliže dnes se světové hospodářství zdvojnásobuje během 15 let, od roku 1750 potřebovalo na své zdvojnásobení 115 let (Jenner, 1994: 11 ).

Podle teorií světového systému to však nejsou hrubá čísla, která rozhodují. Hlavní je podstata trendů a ta se podle Wallersteina od roku 1913 nezměnila. Pokud chceme podle Chase-Dunna měřit empiricky míru globalizace, asi nejlepším nástrojem je zkoumat podíl mezinárodního obchodu na velikosti globální ekonomiky. Dostupná data nám ukáží, že tento podíl je sice od 70. let největší v dějinách (v roce 1992 tvořil okolo 22%), ale nestoupá rozhodně rovnoměrně a před tímto datem dosáhl svého vrcholu okolo roku 1880 (15%). Jeho nejnižší míra byla přirozeně v době vrcholení druhé světové války (Chase- Dunn, 2003:8).

Světový systém a budoucnost

Pro nejbližší budoucnost vidí Wallerstein tři základní konfliktní linie, které budou ovlivňovat dění ve světě: Konflikt mezi hlavními kapitalistickými velmocemi: Japonskem, Evropou a USA. 2. Konflikt mezi severem a jihem. Do tohoto konfliktu náleží i mocenské pokusy nejvýznamnějších zemí jihu Ruska, Číny nebo Indie o vzestup. Součástí toho konfliktu je i tzv. boj s terorizmem a hnutí radikálních islámských fundamentalistů. 3. Třetí konfliktní linii nazývá Davos versus Porto Alegre (Wallerstein, 2005: 243 - 260). V Davosu se koná od roku 1972 světové ekonomické fórum, zatímco v Porto Alegre se v roce 2002 poprvé sešlo světové sociální fórum. Touto linií má v zásadě na mysli konflikt mezi pravicí a levicí světa. Porto Alegre tvoří část sociálních demokratů, komunistů, národněosvobozeneckých hnutí, alterglobalizačnígho hnutí, hnutí za lidská práva, feministek a ekologů. Davos je tvořen finančníky, pravicovými vládami, vojensko-průmyslovým komplexem a světem masových médií. Tato třetí konfliktní linie je podle Wallersteina nejdůležitější, ale poměry sil na ní budou v následujících desetiletích zcela zásadně ovlivňovány vývojem mocenských sil na předchozích dvou konfliktních liniích.

Každé z emancipačních hnutí se bude muset pokusit zabránit v následujících desetiletích podle Chase-Dunna několika nebezpečím: 1. návrat k hegemonické rivalitě mezi státy jádra a soutěžícími skupinami kapitalistů v následujících dvou dekádách, které zvýší nebezpečí propuknutí válečného konfliktu mezi „velmocemi“, což samozřejmě může vést k jaderné válce. Chase-Dunn odmítá myšlenku, že by právě konflikty mezi kapitalistickými velmocemi mohly vést k jejich diskreditaci a k posílení antisystémových hnutí, tak jak tomu bylo po první a druhé světové válce. Nebezpečí zániku civilizace je v atomovém věku příliš vysoké. 2. Možné přírodní katastrofy způsobené pokračováním procesu kapitalistické industrializace a konzumace 3. Další vzrůst globálních nerovností a díky tomu rostoucí výzvy globálnímu kapitálu a moci spojených států (Chase Dunn, 2004: 14).

Pro předpověď budoucnosti v delší časové perspektivě podle Sandersona „Wallerstein tvrdí, že ačkoli se Marxovy specifické předpovědi nevyplnily, Marx stále může mít v dlouhodobé perspektivě pravdu. Kapitalizmus má v sobě více života, nežli Marx předpokládal a ukazuje se být neuvěřitelně resistentním a adaptabilním. Na druhou stranu tvrdí Wallerstein, obsahuje kapitalistický systém fatální rozpory, které jej zničí. Přibližně v horizontu 100 - 150 let (psáno v roce 1984, pozn. SH) dojde k celosvětové změně k jinému výrobnímu způsobu, pravděpodobně světovému socialistickému systému se světovou vládou“ (Sanderson, 1995:150). Samotný Wallerstein k tomu dodává: „Detaily je nemožné předpovídat, ale základní vývojový vzorec je jasný: Žijeme v období historického světového přechodu od kapitalizmu k socializmu. Než bude tento přechod dokončen, bude to nepochybně trvat dobrých 100 - 150 let a výsledek není samozřejmě zaručený. Současný systém bude zažívat několik fází znovuobnovení. Možná opět přijdou časy, kdy se bude zdát, že kapitalizmus vzkvétá. Ale při srovnání s životním cyklem sociálních systémů je jisté, že se moderní světový systém nachází ve své pozdní fázi“ (Wallerstein, 1984:23).

A jaký má být podle Wallersteina nový socialistický systém? Základní myšlenkou je, že na základně pokročilé technologie, schopné zajistit míru globální produkce odpovídající obecným potřebám světové populace, bude míra a formy výroby výsledkem kolektivního rozhodování činěných v zájmu těchto potřeb. Navíc se domnívá, že v budoucnosti rozsah pracovního času nutného k udržení takového stupně produktivity bude podstatně nižší, aby bylo každému jedinci umožněno mít čas a prostředky k vykonávání aktivit zaměřených na naplnění jeho lidského potenciálu. Krátce řečeno, socialistický výrobní způsob usiluje naplnit ideál racionální a svobodné společnosti, ježto pojem byl až dosud pouhou maskou kapitalistické světové ekonomiky. Za takové situace nebude mít represivní státní mašinérie již své opodstatnění a bude se průběžně transformovat do rutinní administrativy.

Stejně jako Wallerstein, vidí Walter Goldfrank v kapitalizmu fatální rozpory, které jej patrně zničí. Přestože předpokládá pravděpodobnost nástupu socializmu ve střednědobé budoucnosti, vidí i jiné alternativy vývoje. Jako možné uvádí čtyři scénáře celosvětové budoucnosti: Barbarismus 1, barbarismus 2, socialismus 1 a socialismus 2. Barbarismus 1 je nukleárním holocaustem a jeho největší nebezpečí vidí v období 2015 - 2050. Barbarismus 2 je globálním fašismem který by byl variantou světového pořádku vybudovaného podle vzoru Hitlerova Německa nebo Stalinova Ruska. Socialismus 1 je celosvětovým státem blahobytu, vystavěný podle vzoru dnešního Švédska. Tento systém by byl dosud v převládajících rysech kapitalistickým, ale silně levicově zabarveným vedeným jakousi světovou sociální stranou. Socialismus 2 je světovým státem demokratického socialismu. Moc kapitalistů by byla eliminována kontrolou pracujících nad podnikáním. Ekonomická rozhodnutí by nebyla motivována snahou o profit, ale racionálním hodnocením potřeb člověka. Goldfrank jde dokonce tak daleko, že se pokouší určit, jak pravděpodobný je každý z těchto scénářů. Podle jeho názoru mají jak barbarismus 1 tak barbarismus 2 šanci realizace 15%. Socialismus 1 má šanci 50% a socialismus 2 20% (Sanderson, 1995:250).

Ve scénáři světového demokraticko-socialistického státu, vidí další z autorů teorií světového systému Warren Wagar mnohé problémy. Především je to velká byrokracie, homogenizace a růst moci státu. Vlastní váha a neefektivnost superstátu vedla podle Wagara v jeho Krátké historii budoucnosti k jeho sebezničení a vystřídání globální societou tvořenou mnoha tisíci obcí s různými varianty uspořádání především s formami přímé demokracie po roce 2175. Ideologicky by se takový svět přesunul od globální racionality a realizmu spíše k formám ekomystiky a new age. Jestliže Sanderson nazývá tento Wagarův scénář společností new age, podle mého názoru má také blízko k Marxovu pojetí komunizmu. Podle Wagara byl totiž globální socialistický stát se svým vytvořením nového člověka se změněnými hodnotami nutným předpokladem k tomuto kroku. Navíc nedošlo po jeho rozpadu k obnovování kapitalistických státečků, ale spíše k vytváření netržních duchovně zaměřených lokálních ekonomik. Jestliže byl demokratický socializmus mužsky racionální, nový věk je spíše obdobím rozvoje citovým stránek lidské povahy, ovšem bez opuštění racionality a vědy (Wagar, 1992).

České země a světový systém

V okamžiku vytvoření světového systému se České země podle Wallersteina nacházely na jeho periferii.  Dokladem toho je fakt, že v Čechách podobně jako v německých oblastech na východ od Labe se prosazuje druhé nevolnictví. Civilizační regres českých zemí v 17. století není podle Wallersteina ani tak výsledkem třicetileté války, jako spíše osudem typickým pro všechny periferie světového systému, které začínají po své integraci do něj vykazovat retardační tendence.

Čeští historici přesto zařazují české země té doby spíše na semiperiferii systému, ačkoli si uvědomují jejich ekonomickou zaostalost. Eduard Maur ve své studii o českých městech raného novověku uvádí: „V řemeslné výrově vykazovaly české země už na sklonku středověku typické semiperiferní postavení. Nestaly se východiskem rozsáhlé hospodářské expanze, avšak také ne pouhým dodavatelem potravin a surovin pro západoevropské oblasti, jako tomu bylo v případě východoevropských zemí... Nepříznivě se odrážela i vnitrozemská poloha českých zemí - ležely stranou vhodných vodních cest a vyhýbaly se ji velké obchodní tepny protínající Evropu... obchod v českých zemích se vyvíjel nepříliš příznivě, kapitál, který v něm byl akumulován, nebyl až na výjimky investován do výroby, ale spíše ukládán do půdy ... Dovoz do Čech ovládaly zahraniční kupecké domy, čeští obchodníci se zabývali spíše další distribucí dovezeného zboží.... čeští obchodníci nevytvořili ve středověku mocné organizace typu gild, známých z francouzských, nizozemských a belgických měst, nemluvě už o hanze. Ani objem jednotlivých obchodů se nedal srovnat s objemem dosahovaným význačnými zahraničními obchodními domy. Bezhotovostní peněžní styk formou směnek, není v našem kupeckém podnikání vůbec doložen“ (Maur, 2001: 72 - 74).

I když bylo v našich dějinách učiněno několik grandiózních pokusů západ dohnat, trvale úspěšný nebyl žádný. Vrcholně středověká konjunktura doby Karla IV., nedokázala dohnat Itálii s již počínající renesancí. Konjunktura českých zemí v 16. století byla vystřídána stagnací v 17. a 18. století, kdy se odsup českých zemí od západního světa nadále prohloubil. I když se začala ve 30. letech 19. století v Čechách rozvíjet průmyslová revoluce v jako první zemi v rámci rakouského mocnářství, v Nizozemí, ve Švýcarsku a Porýní k ní dochází již v letech 1780 - 1790 a v Anglii dokonce okolo roku 1760.

Rychlá industrializace českých zemí v druhé polovině 19. století dávala naději, že dojde k začlenění tohoto regionu do ekonomického jádra. Přesto i pro toho období hovoří historici Jana Machačová a Jiří Matějček o zaostávání našich zemí: „Možnosti hospodářského rozvoje byly poměrně malé a tomu odpovídalo i celkové zaostávání ekonomiky i jednotlivých odvětví - pro textilní výrobu v první polovině 19. století jsme je proti nejvyspělejším zemím odhadli asi na padesát let, pro hornictví a hutnictví na konci 19. století na pět až patnáct let. Nedostatek peněz prokazatelně brzdil například rozvoj školství a setrvávání u jednoduchých levných průmyslových technologii snižovalo potřebu učení a tím i celkovou kultivaci širokých vrstev“ (Matějček, Machačová, 1997: 426 ).

I přes rozšířený mýtus o přibližně desátém místě meziválečného Československa mezi státy světa, byla hospodářská realita odlišná. Jedním z důvodů bylo i rozbití hospodářsky integrovaného celku Habsburské monarchie a obtížích československé ekonomiky při hledání nových trhů a budování nového hospodářského celku v rámci nových hranic. Podle nám známých statistik z hlediska míry národního důchodu na hlavu se Československo pohybovalo na 14. místě a po započítání USA, Kanady a Austrálie přinejlepším na 18. místě mezi státy světa. Např. zemědělská produkce byla ve státech od Francie po Skandinávii 2 - 2,8krát vyšší, ČSR měla zpoždění v zavádění zemědělské mechaniky - počet hektarů na jeden traktor činil v Evropě v roce 1930 1 traktor na 1275 ha, v ČSR ovšem na 1582 ha zatímco v Německu na 806 ha a v Velké Británii na 247 ha. V průmyslové výrobě na jednoho pracovníka se ČSR vyrovnala Itálii, ostatní západoevropské státy měly produktivitu ale až 2krát vyšší. Vybavení československých domácností také zaostávalo: V roce 1922 byla ČSR na 12. místě v počtu telefonních stanic v Evropě (mj. až za Maďarskem), do roku 1930 klesla na 13. místo (1,1 aparátu na 100 obyvatel). V roce 1936 na 1 osobní automobil připadalo v ČSR 132 obyvatel, ve Francii 19, v Anglii 21, v Německu 49. Průměrná délka života dosahovala tehdy v západní Evropě 57 - 62 roků, v ČSR 53 let. Také kojenecká úmrtnost byla u nás přibližně 2krát vyšší než na západě. Ani reálné mzdy dělníků nedosahovaly západního standartu. Např. ve dvacátých letech byly mzdy dělníků USA, Kanady nebo Austrálie 3 - 4krát vyšší, v Anglii 2krát a v Německu 1, 5krát (Průcha, Faltus, 1992: 53 - 54).

Období státního socializmu v českých zemích po roce 1945 je podle Wallersteina pokusem zemí semiperiferie dostihnout ekonomické jádro. Ačkoli je možné označit postavení českých zemí před druhou světovou válkou za jeden z nerozvinutějších regionů semiperiferie nebo naopak za jeden z nejméně rozvinutých regionů jádra, politické události rozhodly, že se české země zúčastnily tohoto pokusu na straně semiperiferie sdružené do tzv. sovětského bloku. Jestliže tzv. socialistická industrializace přinesla zemím východní Evropy nepochybný civilizační vzestup, pro české země, kde probíhala tzv. druhá industrializace, nebyl vzestup zdaleka tak výrazný[6]. Po hospodářské stagnaci 80. let a zkrachování toho pokusu počátkem let devadesátých nebyl naopak propad českých zemí na žebříčku rozvoje tak drastický jako v případě většiny ostatních poskomunistických států a podle všeho je pravděpodobné, že české země dosáhnou v následujících desetiletích pozice, kterou zaujímaly před druhou světovou válkou.

Podle Wallersteina není pravděpodobné, že by nové členské země EU dosáhly díky svému členství postavení jádra. Rozšíření EU na jih a na východ spíše napovídá, že se z klubu zemí jádra bude EU stávat sdružením zemí jádra a semiperiferie, což povede k tlakům na její dezintegraci. Výsledky pokusů EU o ekonomickou konvergenci členských zemí za posledních dvacet let jsou stále rozporné. Naopak úvahy o vícerychlostní Evropě dávají tušit že i nadále bude existovat „vnitřní“ Evropská unie zemí jádra obklopená zaostávajícími zeměmi semiperiferie. Podle ekonomických prognóz mají české země dosáhnout úrovně Německa a dalších států západní Evropy v horizontu třiceti let. Avšak prognózy podobné délky opravňují podle mnohých ekonomů k úvaze, že konvergence českých zemí a západní Evropy nebude aktuální ani ve střednědobém horizontu.

Kritika teorie světového systému

Už od počátku čelila Wallersteinova teorie mnohým kritikám. Podle Sandersonova názoru má teorie světového systému sice své vady, ale bezpochyby je nám velkou pomůckou, jestliže chceme porozumět modernímu světu. Musíme si především uvědomit, že se jedná o abstraktní teoretický model, který se jen přibližně podobá realitě. Otázka nezní, zda model přesně odpovídá realitě, protože tomu tak není nikdy. Otázka zní, zda nám tento model poslouží pro poznání reality lépe než jiné modely, či zda nepotřebujeme vůbec žádné. Sandersonova odpověď je, že nám tento částečný model přeci jen slouží lépe než modely jiné či žádné.

Přesto se obvykle uvádí několik kritických argumentů proti Wallersteinově teorii:

  1. jedná se o ekonomický redukcionizmus. Toto je nejčastější bod kritiky Wallersteina s nímž vystoupili poprvé Skocpolová (1977) a Zollberg (1981). V zásadě tvrdí: Teorie světového systému nedává politice autonomní roli v rozvoji moderního světa. Státy nemohou být redukovány jen na své ekonomické funkce. Wallersteinova odpověď zní: Přirozenost kapitalistické ekonomiky nemůže vysvětlit všechno, ale může vysvětlit o hodně více než jiné blízké  faktory.
    Podle Skocpolové (1977) navíc neexistuje spojitost mezi jádrovou pozicí ve světové ekonomice a silným státem, když např. Nizozemí bylo v jádru, ale zároveň bylo relativně slabým státem nebo Švédsko bylo periferijním ale zároveň silným státem. Chase-Dunn ale ukazuje, že jádro obecně silné státy má. Jde jen o to, jak silný stát definujeme. Podle jeho názoru může být silný stát i decentralizovaným státem. Decentralizované státy vypadají na povrchu slabé, ale centralizovaný absolutistický stát může být ve skutečnosti daleko slabší.
  2. Historická přesnost. Mnoho historiků vršilo důkazy, které vyvracejí v dílčích záležitostech Wallersteinův model. Odpověď zní, že historici nemají rádi jakýkoli typ abstraktního modelu. Určitě se model v dílčích věcech mýlí, ale budeme bez tohoto modelu někde dál, ptá se Sanderson?
  3. Přehnaný holismus. Nerovná výměna mezi jádrem a periferií. Tento základní element teorií světového systému prý nebyl nikdy empiricky dokázaný.
  4. Nutnost periferie pro rozvoj jádra. Rané verze dependenční teorie a pravděpodobně i teorii světového systému říkají ať už přímo či nepřímo, že periferie byla důležitá pro ekonomický rozvoj centra. Tato teze je patrně chybná. Přesto může platit měkčí verze této teze, a sice že rozvoj periferie může být pro jádro užitečný v mnoha směrech. Chase-Dunn například argumentuje, že existence vysoce vykořisťovatelné periferie umožnila kapitalistům jádra udržet sociální smír tím, že mohli poskytnout dělníkům vyšší mzdy.
  5. Prázdnost konceptu semiperiferie. Mnozí tvrdí, že koncept semiperiferie je formulován příliš vágně. Zdá se, že společnosti zasazené do semiperiferie jsou jen ty, jež se dobře nehodí ani do centra ani do periferie.
  6. Zbídačování periferie. Jak Wallerstein dokládá, periferie zažila absolutní úpadek životní úrovně během doby rozvoje světového systému. To bylo často kritizováno. Méně kritizovatelný je ale již fakt, že periferie a semiperiferie zažily relativní úpadek, tj. díky tomu, že se nerozvíjely tak rychle jako jádro, prohlubovala se propast mezi nimi. .
  7. Teleologické zdůvodnění. Wallersteinova teorie je někdy nazývána funkcionalistickou: Jde o systém. Wallerstein často hovoří o věcech, jež jsou pro SS nutné, aby přežil.
  8. Cirkulacionizmus. Robert Brenner (1977) označil teorii SS za spíše cirkulující nežli produktivní koncepci kapitalizmu. Wallerstein prý zdůrazňuje především výměnu (obchod) a nevšímá si výroby a tedy ani třídních vztahů. Proti tomu říká Chase-Dunn: „Kapitalizmus je definován jako systém, v němž se produkce zboží kvůli profitu objevuje v kontextu různorodých forem kontroly pracujících.“ Navíc státy jádra nejen obchodují s periferií, ale zakládají tam také produkující podniky.
  9. Eurocentrizmus a jádro-centrizmus. I když prý na první pohled Wallersteinova teorie ukazuje vinu západu na zaostalosti třetího světa, ve skutečnosti je také zaměřená především na nejvyspělejší země. Třetí svět je v jeho pojetí redukován na pasivní oblast, která je začleněna do systému a následně vykořisťována. Ze svého postavení se navíc podle Wallersteina nemůže sama dostat a musí čekat až bude systém změněn sociálními hnutími především z jádra. Wallerstein naproti tomu namítá, že aktivizmus zaměřený na přeměnu světového systému ve více humanističtější a sociálnější entitu má smysl, ať už pramení z jakékoli země. Je pouze iluzí vlád a elit zemí třetího světa spoléhat  na vlastní síly a doufat v izolovaný vzestup svých zemí.
  10. Přílišné ztotožnění pojmu světového systému s konceptem kapitalizmu. Nezávisle na Evropě a dříve než v 15. století docházelo k vytváření entit, které prý můžeme označit také za systémy (Abu, Lughod, Gunder Frank), a upírat jim označení systému je výrazem eurocentrické a arogance. Navíc, jak se zdá, podle Wallersteina nebylo jiné cesty vývoje k moderní společnosti než přes kapitalizmus.

Na základě kritiky Wallersteinovy teorie byly učiněny v zásadě dva pokusy reformulovat teorii světového systému:

Světový systém 13. století Abu Lughod

Zajímavou alternativu k Wallersteinově teorii publikovala na konci 80. let Janet Abu-Lughod v knize Před evropskou hegemonií (1989). Wallerstein dělá podle jejího názoru tu chybu, že a nedostatečně vysvětluje kořeny světového systému a sugeruje svou teorií čtenáři, že vznikl v Evropě na zelené louce. Podle jejího názoru existoval ve druhé polovině třináctého století již první světový systém, který byl 1. geograficky rozsáhlejší než kapitalistický světový systém, jak se objevil v Evropě v 15. století. Její systém zabíral Eurasii od východní Číny po západní Evropu. 2. Tento systém nebyl tak výrazně hierarchický, neboť jeho povaha nebyla primárně kapitalistická. Neměl zdaleka tak výrazně vyprofilované centrum, periferii a semiperiferii a neexistovala v něm hegemonie tak jako v kapitalistickém světovém systému ale tvořilo jej 8 menších subsystémů: Západoevropský, středomořský, západoafrický, blízkovýchodní, arabské moře, indočínský, východočínský a středoasijský. 3. Podle Abu-Lughod naopak hrála Evropa ve světovém systému 13. století spíše periferijní roli.

Tento systém si ale podle Abu-Lughod sám způsobil vlastní zničení. Natolik totiž provázal hospodářství světa, že umožnil rozšíření moru ve svých oblastech v polovině 14. století. Právě tato nemoc systém dezintegrovala natolik, že se již nikdy nebyl schopen obnovit se v původní podobě. Evropské přístavy, které nejvíc profitovaly z toho systému - Benátky a Janov, byly nejvíce postiženy morem, který zahájil jejich pád a přesun těžiště evropské ekonomiky na atlantické pobřeží. Vzestup říše osmanských Turků symbolizovaný dobytím Konstantinopole přinesl roztržení euroasijského systému a definitivní posun ekonomického centra do Evropy, která se začala orientovat na budování transatlantických vazeb. 

Globální systém Gouldnera Franka a Barry K. Gillse

Tito dva autoři navrhli v polemice s Wallersteinem a dalšími autory, kteří se snažili konstruovat nové a nové světové systémy, koncepci systému trvajícího pět tisíc let. V jejich pojetí jde prakticky o ztotožnění pojmu světový systém s pojmem civilizace (Frank, Gills, 1997). Podle nich se tento systém objevuje v Mezopotámii a poté expanduje do okolního světa. Další autor vycházející z jejich pojetí, David Wilkinson navrhl již přímo pojem „centrální civilizace“. Ta podle něj vznikla okolo 2000 př. kr., když se do ní spojily egyptská a mezopotámská civilizace. Do roku 500 př. kr. se k ní přidala ještě egejská civilizace. Během následujících tisíciletí se k ní připojily i všechny ostatní civilizace světa v následujícím pořadí: Indická civilizace, irská, mexická, peruánská, chib-chanská, západoafrická, indonézská, dálně východní a japonská.

Samotná centrální civilizace má několik fází, které odrážejí přesuny jejího mocenského centra: blízko východní fáze (2000 - 500 př. kr.), řecko- římská (500 př. kr. - 500 po. kr.), středověká (500 - 1500), západní (1500 - 2000) a globální fáze (2000-) (Wilkinson, 1995: 48). Jak vidíme pro Wilkinsona je tedy globalizace skutečně kvalitativně odlišným fenoménem, dokonce srovnatelným s rokem 1500, kdy se objevuje Wallersteinův světový systém či Wilkinsonova západní fáze centrální civilizace. Pro centrální civilizaci rozlišuje Wilkinson ještě dominantní velmoci. V období po 500 po. kr. za ně považuje 16 států od Byzantské říše po Sovětský svaz.

Závěr

Pro vysvětlení pravidel fungování moderního světového systému, lze podle Sandersona formulovat následující teze:

  1. Moderní svět je především kapitalistickým světem a princip kapitalistické akumulace je v několika posledních stoletích hlavním (ačkoli ne jediným) zdrojem sociální evoluce.
  2. Kapitalistický svět vytvořil extrémně nerovné poměry. Ty společnosti, jež měly z těch či oněch důvodů lepší startovní pozici, měly možnost si tuto pozici nadále zlepšit, zatímco společnosti, jež neměly tak dobrou pozici, končí dnes v ještě horší - často jako klienti či závislí na společnostech, jimž se lépe daří.
  3. Pozice společnosti v systému je daná a její postavení má značnou trvalost. Přesto jsou zde příklady společností, jež stoupají, ačkoli obvykle jen v určitých hranicích.
  4. Navzdory faktu, že propast v národním důchodu mezi rozvinutými a méně rozvinutými zeměmi se zvětšuje, většina nerozvinutých zemí zažila přesto ve srovnání se svou minulostí hospodářský rozvoj.
  5. Ačkoli se nerozvité země ve srovnání se svou minulostí rozvíjejí, jejich obrovská většina nikdy nedosáhne úrovně rozvinutých zemí a ve skutečnosti může ve srovnání s nimi jen ztrácet krok. Svět se nemůže rozvíjet rovnoměrně, není to možné jen z hlediska ekonomického fungování kapitalizmu, ale též z ekologického. Svět nemůže udržet 175 společností na vysokém ekonomickém stupni.
  6. Není možné pochybovat o tom, že by vztahy mezi rozvinutými a nerozvinutými zeměmi nebyly a stále nejsou charakterizovány vysokým stupněm ekonomického vykořisťování (Sanderson, 1995:287).
  7. „Jako u všech systémů vede lineární prodlužování jeho trendů k tomu, že tyto trendy narážejí na určité limity, načež se systém příliš vzdálí od rovnovážného stavu a začne bifurkovat“ (Wallerstein, 2005:165). Každý systém má v sobě zakódovaný zánik, který může vést ke stavu všeobecného chaosu (entropie), nebo naopak ke konstituci systému nového.

Ať už přijmeme Wallersteinovu koncepci beze zbytku nebo s výhradami, je nutné jí připsat několik zásluh: Wallerstein byl jedním z průkopníků obracení pozornosti západní sociologie z úzkého horizontu vlastních společností ke globálním problémům. V tomto smyslu je jedním z předních teoretiků globalizace. Wallerstein obohatil sociologii o novou ucelenou teorii vzniku a fungování kapitalizmu, která kráčí ve stopách k Marxe a školy Annales, ale zároveň přispěla řadou vlastních myšlenek. Obzvláště je cenný je jeho historický a geografický pohled. Wallerstein vytvořil svou teorií světového systému také koncepci globální sociální struktury a poskytuje nám obraz světa, v němž má každý obyvatel planety své místo. Jeho teorie světového systému představuje jedno z možných vysvětlení vzniku a fungování tak odlišných fenoménů jako jsou formy náboženství, sociálních hnutí, byrokratizace, způsobu modernizace, utváření kultury a mentality. Vysvětlení těchto fenoménů pomocí teorie světového systému nemusí být absolutní, je však podstatným příspěvkem do diskuse o nich. Konečně Wallerstein se vždy pokoušel vytvářet ze sociologie angažovanou vědu (Wallerstein, 2005: 163 - 164), která poukazuje na nespravedlnosti a nerovnosti tohoto světa a snaží se poskytovat těm, kteří stále věří, že „jiný svět je možný“ ucelené a myšlenkově propracované alternativy.

PhDr. Stanislav Holubec, 7. 7. 2005


Seznam literatury


Poznámky

[1] Ruský ekonom N. D. Kondratěv (1892 - 1938) rozpracoval teorii hospodářských cyklů, podle které spočívá vývoj kapitalistických ekonomik v tzv. dlouhých vlnách trvajících 40 - 60 let. Každá z těchto vln má svou fázi A a B. Ve fázi A dochází k růstu výroby, k inovacím, k nebezpečí válek, vzniku diktatur a revolucím v rozvinutých zemích, ve fázi B naopak klesá tempo růstu, vzrůstá sociální nerovnost lae také klesá počet stávek a aktivita širokých vrstev. Dikatatury se prosazují spíše v chudších zemích (Prorok, 199: 120 - 132).

[2] Přesvědčení, že tvar, reliéf zemí a kontinentů má zásadní vliv na historický vývoj společnosti zde žijící.

[3] Podle vlastních slov se zaměřuje především na Jižní Koreu a Tchaiwan, neboť Hong Kong a Singapur nejsou zeměmi, ale jen městskými státy, na něž musí být uplatňována zcela jiná měřítka.

[4] Je pravděpodobné, že kdyby se Československu podařilo zůstat koncem 40. let dvacátého století politicky nezávislé např. v postavení Jugoslávie, přineslo by nám to taktéž velký ekonomický profit. Možná to byla skutečná šance, jak se dostat ze staleté pasti semiperiferie do centra. To že se v českých zemích realizovala strategie vzestupu „spolehnutí se na vlastní síly“ bylo záležitostí jako domácího tak zahraničního rozhodnutí.

[5] Často zmiňované zprávy o hladomoru v Severní Koreji bývají dokonce záměrně rozšiřovány jejími představiteli, aby země získala humanitární dávky OSN.

[6] Jedním z rozšířených mýtů ekonomické transformace bylo tvrzení o hospodářském rozkvětu českých zemí před rokem 1948 a následné „komunistické devastaci“. Teorie světového systému stejně jako empirická data ukazují jednostrannost podobných názorů. Podobným mýtem je neorouseauovská představa krásného - českého člověka, jehož charakter a schopnosti byly v tomto období na dlouhou dobu zničeny a problémy transformace pramení především z této skutečnosti.


Převzato ze stránek www.sds.cz
domů