Jak definovat kapitalismus 20. století?

Základní definice kapitalismu

Kapitalismus je společenskoekonomickou formou, v níž je naprostá většina produkčních prostředků, vytvářejících materiální předpoklady pro všechny sféry společenského života, tedy “zdroje života“ všech členů společnosti, ve vlastnictví jen některých členů společnosti, buržoazie. V kapitalismu má většina produkčních prostředků společenskou povahu: jejich vynalézání, rozvíjení a používání je umožněno celou společností (prací mnoha lidí v minulosti i současnosti, společenskou dělbou práce, vědou a kulturou). Vlastnictví společensky vzniklých produkčních prostředků je soukromé a soukromé vlastnictví těchto prostředků ustavuje buržoazii jako vládnoucí třídu. Většina členů společnosti vlastní jen jediný produkční prostředek, svou pracovní sílu, kterou je kvůli zachování života a udržení dané civilizační úrovně nucena prodávat vlastníkům všech ostatních produkčních prostředků. Námezdně pracující členové společnosti tvoří proletariát. Jejich práce umožňuje zhodnocovat soukromé produkční prostředky, akumulovat kapitál, ale hodnota, kterou námezdně pracující vytvářejí, není rovna hodnotě mzdy, kterou dostávají. Vykořisťování (exploatace) námezdně pracujících je podmínkou akumulace kapitálu a akumulace kapitálu je existenční podmínkou kapitalismu. Základním rysem kapitalismu je rozpor mezi společenskou povahou a soukromým vlastnictvím produkčních prostředků, a obecně rozpor mezi produkčními silami a produkčními vztahy.     

Definice kapitalismu 20. století

Definice lze rozlišit podle základní otázky, kterou si ten který teoretik položil. Uvádíme celkem čtyři základní otázky a čtyři odpovědi. 

Otázka první:

Kdo produkuje zboží?

Marx říká na začátku Kapitálu, že „bohatství společností, v nichž vládne kapitalistický výrobní způsob, se jeví jako ´ohromný soubor zboží´, jednotlivé zboží jako jeho elementární forma.“

Ve dvacátém století (a částečně už ve století devatenáctém) proběhl proces, označovaný Marxem za centralizaci  kapitálu. „Je to koncentrace už utvořených kapitálů, rušení jejich individuální samostatnosti, vyvlastňování kapitalisty kapitalistou, přeměna mnoha malých kapitálů v několik velkých kapitálů. Tento proces se liší od [akumulačního] procesu tím, že předpokládá jen změnu rozdělení už existujících a fungujících kapitálů, a proto pole jeho působnosti není omezeno absolutním růstem společenského bohatství nebo absolutními hranicemi akumulace. Kapitál se tu v jedněch rukou soustřeďuje v obrovských masách, protože jinde z mnoha jiných rukou mizí.“ Nejmocnějšími pákami centralizace jsou pak „konkurence a úvěr“. (Kapitál I., Svoboda, Praha 1978, s. 610)  Rozdíl mezi centralizací a akumulací spočívá v tom, že akumulace znamená přeměnu vyrobeného zboží na peníze, které vyjadřují hodnotu převyšující hodnotu peněz vložených do výroby tohoto zboží. K centralizaci pak může dojít „pouhou změnou v rozdělení existujících kapitálů, pouhou změnou kvantitativního seskupení součástí společenského kapitálu. Kapitál může na jednom místě, v jedněch rukou, narůst do ohromných rozměrů, protože jinde, na jiném místě, byl mnoha jednotlivým rukám odňat. V každém jednotlivém odvětví podnikání by centralizace dosáhla nejzazší hranice, kdyby všechny do něho vložené kapitály splynuly v jediný kapitál.“ („Nejnovější anglické a americké trusty již směřují k tomuto cíli tím, že se pokoušejí alespoň všechny velké závody jednoho průmyslového odvětví spojit v jednu velkou akciovou společnost s faktickým monopolem.“ Poznámka Fr. Engelse z roku 1890)“ (Kapitál I., s. 611.)

Paul Baran a Paul Sweezy v knize „Monopolní kapitál. Esej o americkém ekonomickém a společenském řádu“ („Monopoly Capital“ /1966/. Citováno dle  „Monopolkapital. Ein Essay über die amerikanische Wirtschafts- und Gesellschaftsordnung. Frankfurt a/M, Suhrkamp 1973). Tito autoři rozlišují konkurenční a monopolní kapitalismus. Vznik monopolů kladou do sedmdesátých let 19. stol. (s. 217) Monopolním kapitalismem rozumějí „systém, který se skládá z obřích kapitálových společností,“ vedle kterých sice nadále existují menší podniky, ale „určujícím prvkem, hlavním hybatelem, je velký průmysl organizovaný obřími kapitálovými společnostmi.“ (s. 58) V obřích kapitálových společnostech vládnou hierarchické a byrokratické vztahy a plánovaná výroba. Avšak systém monopolního kapitalismu jako celek plánován není. Rozdíl mezi konkurenčním a monopolním kapitalismem spočívá v mechanismu určování cen. V konkurenčním kapitalismu jednotliví podnikatelé ceny přijímají, kdežto v monopolním kapitalismu kapitálové společnosti ceny vytvářejí, ale nevytvářejí je libovolně. Monopol je definován jako jediný prodejce daného zboží, oligopol jako několik málo prodejců. Hlavní zbraní koncernů jsou nízké ceny. Monopolní koncern nechává klesnout cenu až na takový stupeň, „na němž zvětšení výnosu, který získává z prodeje dodatečné zbožní jednotky, se vyrovná se zvýšenými náklady, které jsou spojeny s výrobou této dodatečné zbožní jednotky. Až na tento stupeň dává produkce a prodej dodatečné jednotky větší výnos, než jaké jsou dodatečné náklady; to pak vyvažuje pokles ceny. Tento stupeň tak určuje cenu a velikost produkce, které jsou nutné k maximalizaci monopolního zisku.“ (s. 63) Mezi jednotlivými koncerny však nadále probíhá konkurenční boj. Jakmile jeden podnik změní cenu, ostatní na to musí reagovat úpravou cen, aby tyto podniky neztratily své zákazníky. To může vyvolat cenovou válku. I když podnik, který vyprovokoval snížení ceny, původně sledoval zvýšení svého zisku, může se i on nakonec dostat do horší situace, než byla jeho výchozí situace. Takto labilní tržní vztahy byly velmi časté v počátcích monopolního kapitalismu. Mamutí společnosti se postupně naučily vyhýbat těmto situacím: pečlivým plánováním, lepšími prognózami chování konkurenčních firem a tím, že v hospodářském boji přestaly používat taktiku snižování cen. Prodejci určitého zboží nebo jeho substitutu pak usilují o to, aby ceny byly určeny pevně, a co nejvíce se zvýšil zisk celé skupiny prodejců. (s.65) Firmy pak spolu bojují o rozdělení tohoto zisku.

Vhodným nástrojem k vysvětlení těchto skutečností je tradiční teorie monopolních cen formulovaná klasickou a neoklasickou politickou ekonomií. Dohody mezi mamutími koncerny mohou mít různé formy: od kartelů, na jejichž základě jsou regulovány jak ceny, tak velikost produkce, až k neformálním domluvám, že jednotlivé firmy se budou držet dohodnutých cenových seznamů. Tyto dohody mají různé podoby podle politických a kulturních podmínek v té které zemi. Tajné dohody jsou jistě běžné, přesto však jsou spojeny s riziky. Jen stěží je lze označit za normu, podle níž se řídí typicky oligopolní průmysl. Touto normou je spíše ten typ tichých dohod, jejichž nejrozvinutější formu představuje tzv. „cenové vedení.“ Arthur R.Burns definuje ve své knize „Úpadek soutěže: studie o vývoji amerického průmyslu“ (The Decline of Competition: A Study of the Evolution of Američan Industry, New York 1936) cenové vedení tak, že “cenové vedení existuje, je-li cena, kterou nabízí většina průmyslových jednotek, určena tím, že tyto jednotky přejímají cenu, kterou vyhlásila jedna jednotka z jejich středu.“ Za normálních okolností je vůdcem největší a nejsilnější firma v daném oboru a ostatní firmy přijímají jeho vedoucí úlohu nejen proto, že z toho mají zisk, ale také proto, že si uvědomují, že cenový vůdce by v cenové válce obstál lépe než ony. Pokud se tímto způsobem chovají všechny podniky, je poměrně snadné se předem dohodnout na ceně, která přinese maximální zisk celému průmyslovému odvětví. Je pouze zapotřebí, aby iniciátor cenových změn měl na zřeteli nejen své zájmy, nýbrž také zájmy celé skupiny, a ostatní podniky daly zřetelně najevo, zda se nové ceně přizpůsobí nebo se budou držet ceny staré. Jsou-li splněny tyto podmínky, lze se oprávněně domnívat, že dané ceny se přibližují teoretické monopolní ceně. Podniky mohou, ale nemusí reagovat na změnu ceny, kterou provedl cenový vůdce. Tento typ cenového vedení nemá povahu „diktatury“, nýbrž „demokracie“. (s. 67) 

Jaký je vztah mezi monopoly a státem?  

Stát v monopolním kapitalismu hraje podle Barana a Sweezeho  podobnou úlohu, o níž hovořil již Marx v Komunistickém manifestu: státní moc je pouze  výborem, který spravuje společné záležitosti buržoazní třídy. K společným záležitostem buržoazní třídy však nyní náleží také starost o to, aby se žádné  průmyslové odvětví, které má významnou roli v celém hospodářství a v němž je uložen značný majetek, nestalo přespříliš ziskovým, příp. nerentabilním. Mimořádně velké zisky nevznikají jen na náklady spotřebitelů, ale také na náklady jiných kapitalistů. (Např. elektřina nebo telekomunikace patří ve všech oborech k základním nákladům.) Mimoto mohou ostatní kapitalisté, jak je to časté v dobách politické nejistoty, začít volat po skutečně účinné akci proti  monopolům. Na druhé straně, příliš nízké zisky v takových odvětvích, jako je zemědělství, poškozují zájmy velké a politicky vlivné skupiny pozemkových vlastníků, kteří si jsou schopni na základě dohod a tlaku jiných kapitalistů zajistit nutnou podporu, aby stát přijal pomocná opatření. Stát se proto v monopolním kapitalismu musí co možná nejvíce starat o to, aby se v odvětvích, jejichž zisky se začínají příliš vychylovat na jednu nebo na druhou stranu, udržovaly ceny i míra zisku v hranicích, v nichž se obvykle pohybují ceny a zisky mamutích kapitálových společností.

Tato státní hospodářská politika je pozadím značného počtu regulačních plánů a mechanismů, jimiž se zvláště v šedesátých letech vyznačuje americké hospodářství, jako je např. zajištění veřejné péče prostřednictví komisí, omezení výroby ropných produktů, cenová podpora a kontrola pěstitelských ploch v zemědělství atd. Všechna tato opatření mají údajně ctihodný účel: ochranu spotřebitelů, zachování půdního fondu, ochrana zemědělských rodinných farem, ale člověk by musel být poněkud naivní, aby věřil, že tyto krásně vyhlížející cíle se dotýkají podstaty věci. Existuje obsáhlá literatura, založená zpravidla na oficiálních dokumentech a statistikách, která dokazuje, že státní kontrolní úřady pečují spíše o kapitálové záležitosti než o spotřebitele, že půdní fond je prostřednictvím obhospodařování založeného na ropě spíše ničen než uchováván, že zemědělské rodinné farmy mizí rychleji než kdy předtím. Vše se nám objasní, když si uvědomíme, že základní funkcí státu v monopolním kapitalismu je sloužit zájmům monopolního kapitálu. Státní zásahy do tržního mechanismu mají vést k tomu, aby celý ekonomický systém fungoval tak, jako by se skládal výlučně z mamutích koncernů. (s. 71) Stát jistě má i jiné funkce než jen posilování monopolů a regulaci jejich činnosti. Dalšími důležitými funkcemi státu je daňová a výdajová politika a politika zahraniční. (Baran a Sweezy tyto funkce státu analyzují v 6. a 7. kapitole uvedené knihy.)

Baran a Sweezy se však vyhýbají výrazu „státně monopolní kapitalismus“ s odůvodněním, že ve vývoji kapitalismu hrál stát vždy významnou roli.  Význam státu se změnil pouze kvantitativně, ne kvalitativně. Pojmy, jako je „státní kapitalismu“ a „státně monopolní kapitalismus“, mimoto vyvolávají nesprávný dojem, že stát představuje jakousi nezávislou sociální moc, kterou lze postavit proti moci soukromé ekonomiky. Konflikty mezi ekonomickou sférou a vládou jsou ve skutečnosti jen odrazem konfliktů, které existují ve vládnoucí třídě.

Jaká je hlavní tendence monopolů a oligopolů?

Ze zjištění, že oligopol se blíží teoretické monopolní ceně, lze vyvodit závěr, že nadhodnota musí mít silnou a stálou tendenci stoupat. Klade se však otázka, zda systém oligopolů nutí manažery, aby snižovali náklady a zvyšovali ziskovost. Platí pro monopoly to, co říkal Marx o vzájemně si konkurujících podnicích, že totiž „ konkurence, imanentní zákon kapitalistického produkčního způsobu, vládne nad každým individuálním kapitalistou jako vnější zákon donucení?“ Nebo tu platí to, co říkal Adam Smith o akciových společnostech, které ztotožňoval s monopoly, že totiž „monopol je nadto velkým nepřítelem dobrého hospodaření, které se může obecně prosadit jen a pouze jako důsledek svobodné a univerzální konkurence, kvůli níž se k dobrému hospodaření musí uchýlit každý v zájmu svého sebezachování?“ (s. 73)   Při zkoumání této otázky je zapotřebí vyhnout se publikacím, které vydávají kapitálové společnosti,  neboť manažeři mamutích koncernů mají eminentní zájem vyvolat dojem, že jsou technologicky progresivní a organizačně schopní. Nelze vycházet z legitimizačních ideologií, které šíří mamutí koncerny.  

Naším autorům se to jeví tak, že rozhodující význam má zde mimotržní konkurence, a to ve dvou aspektech. První aspektem je dynamika rozdělení trhu, druhý aspekt se týká zvláštností průmyslu výroby výrobních prostředků.  V první fázi se podniky, které snižují své náklady a zvyšují zisky, těší mnoha výhodám vzhledem ke konkurentům, kteří produkují s vyššími náklady. Podnik s nízkými náklady má ostatní podniky v hrsti. Může si dovolit vyvolat cenovou válku. Může se zaměřit na reklamu, podporovat výzkum a vývoj nových řad produktů, poskytovat zvláštní zákaznické služby atd. To vše jsou běžné prostředky v boji o vyšší podíl na trhu. Avšak podnik, který zápasí s jinými na poli snižování cen, se dostává velmi záhy do problémů. Je podkopána jeho schopnost odrážet cenové útoky, slábne jeho schopnost používat zbraní běžných v konkurenčním boji. Odsouzen ke stále pasivnější roli, stojí tento podnik před rozhodnutím: buď za příznivých podmínek provést fůzi se silnějším podnikem; nebo se pokusit o come-back, obvykle s novým vedením a novým kapitálem; anebo vyklidit pole úspěšnějším rivalům. Každý manažer se obává, že právě jeho podnik zakopne v běhu za nejnižší cenou, a on bude nucen takto se rozhodovat.

Existuje ještě druhý důvod, proč je tendence k poklesu nákladů příznačná pro celé monopolně kapitalistické hospodářství, včetně těch odvětví, která by technologicky stagnovala, kdyby byla odkázána sama na sebe. Tímto důvodem jsou požadavky mimotržní konkurence v průmyslu výroby výrobních prostředků, který je velmi důležitý pro celou ekonomiku, i když jeho důležitost je pravidelně podceňována. Tyto výrobky jsou prodávány kupcům, kteří nenakupují podle toho, co je právě módní, nýbrž na prvním místě sledují růst svého zisku. Producenti výrobních prostředků musí tedy svým zákazníkům pomoci snížit náklady na výrobu, a tzn. že výroba se musí zaměřit na inovace, které snižují náklady. (s. 75n) Výrobcům výrobních prostředků stoupá zisk tehdy, když ostatním dopomáhá k větším ziskům. V monopolním kapitalismu je tedy nákladová disciplína stejně tuhá jako v konkurenčním kapitalismu, a také  v systému monopolního kapitalismu stále vznikají nové a silné impulzy  k inovacím.

Z těchto důvodů bychom měli považovat monopolní kapitalismus za racionální a pokrokový systém. Avšak tento systém se nikdy nemůže dopracovat k tomu, aby plody rostoucí produktivity byly k užitku celé společnosti. Jedinou motivací redukce nákladů je zvýšení zisku. Klesající náklady jdou ruku v ruce s rostoucí potřebou zisku, a to vede k tomu, že celkový zisk je nejen absolutní, nýbrž roste ve vztahu ke společenskému produktu. Srovnáme-li rostoucí zisky s ekonomickou celospolečenskou nadhodnotou, můžeme zformulovat zákon monopolního kapitalismu tak, že nadhodnota v závislosti na vývoji monopolního systému vykazuje jak absolutní, tak relativně rostoucí tendenci. (s. 77)

Podle klasického marxismu by míra zisku měla naopak klesat. Zákon o klesající míře zisku se však vztahuje na konkurenční kapitalismus, ne na monopolní. Nahrazujeme-li zákon klesající míry zisku zákon rostoucí míry nadhodnoty, nezpochybňujeme tím jeden ze základních Marxových poznatků, nýbrž bereme v potaz nepopiratelnou skutečnost, že kapitalismus prodělal strukturální změnu. (s.77)

Hlavní tendencí monopolního kapitalismu je pak vytváření větší nadhodnoty, než jakou monopolní kapitalismus dovede absorbovat. (Tito autoři nadhodnotu pojímají tak, že je to rozdíl mezi celkovou produkcí a společensky nutnými náklady této celkové produkce. Nerovná se zisku. Zisk tvoří pouze část tohoto rozdílu.) Nadhodnotu lze absorbovat prostřednictvím konzumu nebo investic. Monopolní kapitalismus však má tendenci produkovat nadhodnotu, aniž vytváří spotřební a investiční možnosti nutné k absorpci rostoucí nadhodnoty, a tím k hladkému fungování systému. Protože je však pod dohledem státu omezována tendence k produkci nadhodnoty, kterou nelze absorbovat, normálním stavem monopolně kapitalistického hospodářství je stagnace. (s. 109)

Otázka druhá:

Jaký je charakter produkčních prostředků?

Na tuto otázku odpovídá Ernest Mandel v knize „Pozdní kapitalismus“ (Der Spätkapitalismus. Versuch einer marxistischen Erklärung. Frankfurt a/M., Suhrkamp 1972). Hlavním problémem kapitalistického vývoje je realizace nadhodnoty, tj. akumulace kapitálu. Marx určil míru nadhodnoty tak, že je to rozdíl mezi nadhodnotou (označovanou písmenem „m“) a hodnotou pracovní síly („v“) nebo též jako rozdíl mezi nadprací a nutnou prací, příp. neplacenou a placenou prací. „Rozluštění tajemství sebehodnocení kapitálu je toto: kapitál disponuje určitým množstvím neplacené cizí práce.“ (Kapitál I., kap. XVI.) (Míra zisku je pak rozdíl mezi přebytkem výnosů a celkovými náklady výroby a distribuce. Zisk  dle Marxe pochází z nadhodnoty; průmyslový a obchodní kapitalista dostává ve formě průmyslového a obchodního zisku pouze část nadhodnoty, zbývající část připadá finančnímu kapitalistovi ve formě úroků a pozemkovému vlastníkovi ve formě renty.)

Také pro Mandela je kapitalismus  20. století kapitalismem monopolním. Mezi monopoly nadále existuje cenová konkurence, která je nutí snižovat náklady. V V. kapitole této knihy (viz její český překlad na stránce Soku) se říká, že při rostoucím organickém složení kapitálu (jímž je dle Marxe „hodnotové složení kapitálu, pokud je určeno jeho technickým složením,“ tj. při zvětšování hodnoty uložené v konstantním kapitálu, jako jsou stroje, budovy, suroviny apod.) klesá míra nadhodnoty, a míra zisku, pokud ostatní faktory zůstanou beze změny. Pokud pracovní den zůstává stejně dlouhý, existují tři možnosti, jak zvýšit míru nadhodnoty: 1. snížit kvantum pracovní doby, kterou dělník potřebuje k produkci ekvivalentu své mzdy 2. zvětšit intenzitu práce (zvětšit kvantitu  práce v témž časovém úseku), 3. snížit reálnou mzdu při zachování stejné produktivity a intenzity. Míra nadhodnoty významně roste jen tehdy, když se uskuteční aspoň dvě výše zmíněné možnosti. Tyto možnosti se dají uskutečnit zpravidla jen za té podmínky, že klesne síla odborů a jiných sebeobranný organizací pracující třídy a zároveň vznikne poměrně vysoká nezaměstnanost. To jsou podmínky pro růst nadhodnoty. K trvalému růstu míry nadhodnoty je však zapotřebí zvýšit relativní nadhodnotu, ne absolutní nadhodnotu. (Absolutní nadhodnota vzniká prodlužováním pracovního dne za hranice, v nichž by dělník byl s to vyrobit jen ekvivalent hodnoty své pracovní síly, a přivlastňováním této nadpráce kapitálem.)

Míra nadhodnoty se v nacistickém Německu zvýšila právě na základě růstu absolutní nadhodnoty. Válečné hospodářství nacistického Německa však neumožňovalo dlouhodobě stabilní růst nadhodnoty, neboť stagnace a pokles reálných mezd a zbrojní výroba, pohlcující většinu výrobních prostředků a kapacit, bránila rozvoji výroby výrobních prostředků (tj. rozvoj oddílu I.) a výroby spotřebních předmětů (rozvoji oddílu II.). Mandel říká „jen taková zbrojní ekonomika, která sice nasává nadhodnotový kapitál, ale kapitál, potřebný k rozšířené reprodukci oddílu I. a II. nesměruje na zbrojařský průmysl, příznivě působí na  trvalost akumulace kapitálu.“ Zbrojařské a válečné hospodářství, které se dostane přes tento bod, rostoucí měrou ničí věcné podmínky rozšířené reprodukce, a tím dlouhodobě brzdí akumulaci kapitálu, místo aby ji podporovalo. Jinými slovy, „nacistická diktatura nebyla schopna dosáhnout celkového zvýšení relativní nadhodnoty a míru nadhodnoty zvyšovala jen na základě růstu absolutní nadhodnoty a poklesu hodnoty zboží pracovní síly.“

Dlouhodobé zvýšení míry nadhodnoty je možné pouze při existenci dostatečně vysoké nezaměstnanosti, která brání tomu, aby podíl mezd na zisku se držel pod jistou hranicí, a při existenci dlouhodobě expandujícího trhu na základě technologických inovací. Technologické inovace (jak v průmyslu výroby výrobních prostředků, tak v průmyslu výroby spotřebních předmětů) jsou podmínkou zvýšení relativní nadhodnoty a trvalého zvýšení míry akumulace.  Potřeba zvýšit míru akumulace vyvolává v dějinách kapitalismu  „technologické revoluce“.

Mandel rozlišuje celkem tří technologické revoluce:

- první technologická revoluce probíhala v letech 1847-1873. V oddílu I. (výroba výrobních prostředků) převládá výroba strojů na parní pohon. Výroba je převážně rukodělná. Mechanizace je do jisté míry zaváděna v železářském a uhelném průmyslu. Čisté mzdové náklady přesahují 66%, zpravidla však 75% celkových nákladů. Nízké organické složení kapitálu. Zprvu převažuje  rukodělná výroba i v oddíle II. (výroba spotřebních statků). K této výrobě je zapotřebí poměrně malého kapitálu. V tomto období je proto kapitalismus skutečně kapitalismem volné konkurence. Trvalo dosti dlouho než oddíl I. začal nasávat větší množství kapitálu. V letech 1873-93 nastává hospodářská stagnace. Kapitalismus přechází ze stadia volné konkurence do stadia monopolního. 

- období druhé technologické revoluce lze rozdělit na dvě období. První období 1893 – 1914. V oddíle I. se přeměňuje strojová výroba parních strojů na strojovou výrobu elektromotorů. Značně se zvyšuje organické složení kapitálu. Už v předchozí fázi začal přesun kapitálu z oddílu II. do oddílu I. Nyní kapitál začal téct více do oddílu I. než do oddílu II. V poslední čtvrtině 19. století došlo k překapitalizování oddílu I. Převažuje export kapitálu (a tímto kapitálem zakoupených statků – kolejnic, lokomotiv atd., tj. infrastruktury pro zjednodušení a zlevnění exportu surovin vytvořených kapitálem v metropolích. To je spolu s rostoucí koncentrací kapitálu hlavní příčinou vzniku nové, imperialistické struktury kapitalistického světového hospodářství. Do první světové války probíhala zrychlená akumulace. Pak následovalo období zpomalené akumulace a relativní stagnace. Rozšíření elektrifikace totiž zvýšilo organické složení kapitálu, a to vedlo k dlouhodobému poklesu míry zisku. Pokles míry zisku vyvolal po krátkém vzestupu světovou hospodářskou krizi 1929-1932 a stagnaci akumulace. Míra nadhodnoty se v Německu zvýšila až s nástupem nacismu a v ostatních zemích až během druhé světové války. V období druhé technologické revoluce však došlo k dalším významným změnám v existenčních podmínkách kapitalismu.

Za prvé, Sovětský svaz se odlomil od kapitalistického světového trhu, tj. poprvé od prosazení kapitalistického výrobního způsobu došlo ke geografickému omezení světového trhu, a ne k jeho dalšímu rozšíření. Po krátkou dobu se zdálo, že znovu rostoucí ceny surovin a ostřejší kolonizace Afriky ze strany Británie znovu povzbudí export kapitálu. Avšak záhy po vypuknutí velké hospodářské krize se ukázalo, že tu je dlouhodobá tendence snižování kapitálového exportu do kolonií a polokolonií, jejíž hlavní příčinou byl monopolistický charakter imperialistických koncernů ovládajících  koloniální produkci surovin. Nízká akumulace a snížení kapitálového exportu do kolonií zvětšil přebytek kapitálu a způsobil další pokles míry zisku.

Za druhé, tento přebytečný kapitál pronikl do oddílu II. Tak vzniká nový sektor spotřebních statků, trvalé spotřební statky, které jsou výsledkem aplikace  druhé technologické revoluce na oblast spotřebních statků. Jedná se o produkci automobilů a prvních elektrických přístrojů (vysavačů, rádií, elektrických šicích strojů apod.) Jejich masová produkce byla zprvu omezena na Spojené státy. Rozdělení nadhodnoty mezi oddíl I. a II. se začal pomalu měnit ve prospěch oddílu II. Příčinou tohoto přesunu bylo i to, že v oddíle I. vlivem hospodářské krize silně poklesla míra zisku. Tlak na zvýšení míry zisku v oddíle I. byl však explozivní. Tento tlak působil čtyřmi směry:

-                          směrem k okamžitému zvýšení míry nadhodnoty (nacismus, válečné hospodářství)

-                          směrem k okamžitému zhodnocení přebytečného kapitálu prostřednictvím zbrojení

-                          směrem k pokusu zlevnit konstantní kapitál – opětným masivním pronikáním kapitálu do produkce surovin jak nerostných, tak zemědělských, ale tentokrát s vysoce industrializovanou technikou -  a pak zlevněním fixního konstantního kapitálu. S tím souvisí  tlak na zkrácení oběžné doby kapitálu.

-                          Ve směru k radikálnímu snížení podílu mzdových nákladů na ceně zboží. Tento směr doprovázejí experimenty s poloautomatizací a automatizací. Tuto skutečnost lze vysvětlit z trendu zvyšování relativního podílu mzdových nákladů, s nímž paralelně probíhá radikální snížení nákladů na suroviny a snížení fixní části kapitálové hodnoty.

Jakmile začala stoupat míra zisku, zvýšilo se zhodnocení kapitálu při využití dodatečně akumulovaného a v periodě 1929-1939 nezhodnoceného kapitálu a při současném využití ostatních tří tendencí. Tak přichází třetí „dlouhá vlna s expanzivním podtónem“ a třetí technologická revoluce.

 Období třetí technologické revoluce (1940, příp. 1945 – 1965), která je vlastním základem „pozdního kapitalismu“. Toto období se vyznačuje tím, že vedle strojově vyráběných průmyslových spotřebních statků (od počátku 19. stol) a strojově vyráběných strojů (od poloviny 19. století) se strojově vyrábějí také suroviny a potraviny. Pozdní kapitalismus, na hony vzdálen tomu, aby byl ´postindustriální společností´(termín prosazovaný D. Bellem, H. Kahnem a J.-J. Servan-Schreiberem) se jeví jako období první úplné industrializace všech průmyslových odvětví, a k tomu lze připojit skutečnost, že tu roste míra mechanizované cirkulační sféry a mechanizované nadstavbové sféry. Zároveň dochází k vyrovnání průměrné pracovní produktivity v nejdůležitějších výrobních odvětvích. K takovému vyrovnání dochází právě vlivem automatizace. Ze skutečnosti, že se takto vyrovnává pracovní produktivita,  můžeme vyvodit dva závěry:

-                          Hlavní pramen zhodnocení nadhodnoty se nenalézá v regionálních nebo internacionálních produktivních trendech, nýbrž v produktivních trendech, které vznikají mezi sektory, nebo dokonce koncerny.

-                          Vzniká permanentní tlak na zrychlení technologické inovace. Vyschnutí jiných pramenů možné ziskové nadhodnoty dal podnět k honbě za „technologickou rentou“, kterou lze dosáhnout jen permanentní technologickou obnovou. (Podrobně rozebráno v kap. VII. knihy „Pozdní kapitalismus“.

Hlavním ekonomickým rozporem pozdního kapitalismu je latentní nadprodukce produkčních prostředků v kombinaci s latentní nadprodukcí spotřebních statků  z období kapitalismu svobodné konkurence a s nadprodukcí kapitálové nadhodnoty z doby imperialismu.

Bezprostředním podnětem k třetí technologické revoluci jsou čtyři výše uvedené směry, jimiž kapitál ve třicátých a čtyřicátých letech se pokusil zvýšit míru zisku. Technické možnosti automatizace pocházejí ze zbrojního hospodářství, příp. z technického tlaku, který byl vyvolán zbrojním hospodářstvím. Vzniká tlak na stavbu automatických počítačů na základě kybernetických principů. V roce 1954 jsou v privátním sektoru v USA zavedeny elektronické stroje na zpracování dat, a tím se otevírá pole pro zrychlenou technologickou inovaci, tj. pole pro honbu za technologickou ziskovou nadhodnotou, který dává pozdnímu kapitalismu jeho specifický charakter. Rokem 1954 končí období hospodářské rekonstrukce po druhé světové válce a začíná vysoká konjunktura umožněná třetí technologickou revolucí.

Třetí technologická revoluce má celkem deset znaků:

1.                          kvalitativně zrychlené zvyšování organického složení kapitálu, tj. vytlačování živé práce prací mrtvou. V plně automatizovaných závodech je živá práce vytlačena téměř zcela.

2.                          přesun živé pracovní síly, činné v produktivním procesu, ze zpracování surovin na přípravné a kontrolní práce. Zapojení vědců, laborantů, projektantů, grafiků do produktivní hodnoto- a  nadhodnototvorné práce. Pozdní kapitalismus se vyznačuje integračním procesem společenských pracovních schopností.

3.                          radikální proměna, která v automatizovaných závodech nastala ve vztahu mezi oběma funkcemi zboží pracovní síly. Ta má dvě funkce – vytvářet hodnotu a hodnotu udržovat. V dějinách kapitalistického produkčního způsobu měla dosud rozhodující význam hodnototvorná funkce pracovní síly. V plně automatizovaných závodech má nyní rozhodující význam funkce udržování hodnoty – nejen v banálním smyslu automatického transferu části hodnoty strojů uvedených v činnost a části hodnoty zpracovaných surovin do hodnoty hotového zboží, nýbrž také ve specificky ekonomickém smyslu, totiž úspory hodnoty pracovní síly, která odpovídá obrovskému nárůstu hodnoty a zvýšené zranitelnosti kyberneticky řízených automatických strojových agregátů.

4.                          Radikální změny, jež nastaly v poloautomatických závodech a  odvětvích ve vztahu mezi tvorbou nadhodnoty v rámci podniku a přivlastněním nadhodnoty, vytvořené v jiných podnicích.

5.                          Změny ve vztahu mezi stavebními náklady a výdaji na nákup nových strojů ve struktuře fixního kapitálu, tedy také v průmyslových investicích. V USA se změnily proporce základního kapitálu takto:

19291960
Stavební podíl59%32%
Podíl na vybavení32%52%
Podíl na oběžných prostředích9%16%

6.                          Prostřednictvím kontinuální produkce, radikálním zrychlením přípravných prací, udržujících provoz (jako je např. přechod na průběžné opravy) bylo dosaženo zkrácení produkční periody. Tlak na zkrácení oběžné periody, tj. na zkrácení oběžné doby kapitálu prostřednictvím plánování zásob, průzkumem trhu atd.

7.                          Tlak na zrychlení technologických inovací, strmě stoupající náklady na „výzkum a vývoj“, atd.

8.                          Zkrácená životnost fixního kapitálu, především strojů. Zesílený tlak na exaktní vnitropodnikové plánování produkce a nadpodnikové hospodářské programování.

9.                          Při zvětšování organického složení kapitálu se zvyšuje buď jen  podíl cirkulujícího konstantního kapitálu (nákladů na suroviny, energii, vedlejších materiálů) na průměrné hodnotě zboží, anebo podíl obou částí konstantního kapitálu, jak fixního (amortizace strojů), tak cirkulujícího.

10.                      Z uvedených ekonomických hlavních znaků třetí technologické revoluce vyplývá tendenční zostřování obecných rozporů kapitalistického produkčního způsobu: zostřování rozporu mezi rostoucím zespolečenštěním práce a privátním přivlastňováním; zostřování rozporu mezi produkcí užitných hodnot (která nezměrně roste) a realizací směnné hodnoty (která je nadále podvázána kupní silou obyvatelstva); rozpor mezi pracovním a zhodnocovacím procesem; rozpor mezi kapitálovou akumulací a kapitálovým zhodnocením, atd. Vztah mezi částečnou a úplnou automatizací je třeba zkoumat ve světle tohoto tendenčního zostření vnitřních rozporů kapitalistického produkčního způsobu.

Otázka třetí:

Jaká je organizace výroby?

Na tuto otázku odpovídá David Harvey. Ve své knize „Podmínky postmoderny“ (The Condition of Postmodernity. Oxford, Blackwell 1990) se zaměřuje na období od roku 1945-1973 a na období od roku 1973 do současnosti. Prvně jmenované období nazývá fordovsko-keynesovské, druhé obdobím flexibilní akumulace.

Harvey vychází z francouzské školy „regulace“ (M. Aglietta: A Theory of capitalist regulation. London 1979. A. Lipietz: New tendencies in the international division of labour: regimes of accumulation and modes of regulation. In A. Scott a M. Storper (vyd.): Production, work, territory; the geographical anatomy of industrial capitalism. London 1986. R. Boyer: La théorie de la régulation : une analyse critique. Paris 1986)

Definice režimu akumulace:

Režimem akumulace se označuje dlouhodobá stabilizace rozdělování čistého produktu na spotřebu a akumulaci. Promění-li se podmínky výroby, mění se zároveň podmínky reprodukce námezdně pracujících, tj. reprodukční schéma. Režim akumulace by nemohl stabilizovat, pokud by jednání všech společenských a ekonomických aktérů - kapitalistů, dělníků, státních zaměstnanců, finančníků aj. - nebylo uspořádáno tak, aby daný režim akumulace mohl dlouhodobě fungovat. Proto musí existovat modus regulace ve formě norem, zvyků, zákonů, regulačních sítí atd. zajišťující jednotu tohoto procesu, tj. přiměřený soulad mezi chováním jednotlivců a schématem reprodukce. (srov. Harvey: Podmínky postmoderny, 7. kap., viz překlad na stránce SOKu) 

Kapitalismus musí řešit dvě základní otázky: problém, jak zajistit stabilní míru zisku, a problém bezprostředně související s prvním: jak totiž  využívat námezdně pracujících tak, aby jejich práce vedla k přírůstku hodnoty a vznikla stabilní míra zisku pro co největší množství kapitalistů, tj. jak řídit námezdně pracující sílu.  

„Skrytá ruka trhu“ není zárukou stabilního růstu kapitalismu. „Bylo zapotřebí určité míry kolektivních akcí - obvykle v podobě státních intervencí a regulace -, které kompenzovaly selhání trhu (jako je v cenách nezahrnované poškozování přírodního a sociálního prostředí), zabraňovaly nadměrné koncentraci tržní síly nebo zneužívání privilegií monopolů tam, kde se jim nedalo vyhnout (v oblastech jako je doprava a komunikace), poskytovaly kolektivní statky (obranu, vzdělání, sociální a fyzické infrastruktury), jež nelze produkovat a prodávat prostřednictvím trhu, a střežily systém před lavinovitými nehodami vyvolanými spekulativními pohyby, bludnými tržními signály a potenciálně negativním vzájemným ovlivňováním podnikatelských očekávání a tržních signálů (problém sebenaplňujících předpovědí o výkonu na trhu). Kolektivní tlaky státu a jiných institucí (náboženských, politických, odborových, podnikatelských a kulturních organizací) ovlivňují v praxi dynamiku kapitalismu zásadním způsobem. Tyto tlaky mohou být přímé (jako např. mandatorní řízení mezd a cen) nebo nepřímé (jako např. podprahová reklama, která nám vnucuje nové pojetí našich základních potřeb a životních tužeb), ale svým celkovým působením utvářejí trajektorii a formu kapitalistického vývoje způsoby, kterým nelze porozumět pouhou analýzou tržních transakcí. Navíc jsou tu sociální a psychologické sklony jako je individualismus a úsilí o osobní naplnění cestou sebevyjádření, hledání bezpečí a kolektivní identity, potřeba sebeúcty, statusu nebo jiného znaku individuální identity - ty všechny hrají roli v utváření způsobů konzumu a životních stylů. Stačí se jen zamyslet nad celým komplexem sil, které způsobily proliferaci masové výroby, vlastnění a používání automobilů, abychom si uvědomili obrovskou paletu sociálních, psychologických, politických i konvenčněji chápaných ekonomických významů, které jsou spojeny s jedním z klíčových růstových sektorů kapitalismu dvacátého století. Předností myšlení ‚školy regulace’ je, že vyžaduje, abychom se dívali na celý balík vztahů a mechanismů, které přispívají ke stabilizaci růstu výkonů a agregátní distribuci příjmů a spotřeby v konkrétním historickém období a na konkrétním místě.“                     „Druhá široká problémová oblast v kapitalistických společnostech se týká proměny lidské schopnosti aktivní práce v pracovní proces, jehož plody si mohou přivlastňovat kapitalisté. Jakákoli práce vyžaduje určité soustředění, sebekázeň, návyky v zacházení s různými výrobními nástroji, znalosti o různých surovinách a možnostech, jak je proměnit v užitečné výrobky. Zbožní výroba v podmínkách námezdní práce situuje značnou část těchto znalostí, technického rozhodování a také disciplinárního aparátu mimo kontrolu osoby, která skutečně vykonává danou práci. Přivykání námezdních pracovníků na kapitalismus bylo zdlouhavým (a nijak zvlášť šťastným) historickým procesem, který je nutno zopakovat pokaždé, když do souhrnné pracovní síly přibude nová generace pracovníků. Zdisciplinování pracovní síly pro účely akumulace kapitálu - proces, který budu obecně označovat termínem ‚řízení práce’ - je velmi obtížná záležitost. Vyžaduje především určitou kombinace represe, navykání, kooptace a spolupráce, což je vše nutno zorganizovat nejen v rámci pracoviště, ale ve společnosti jako celku (zdůraznil MH). Socializace pracujícího do podmínek kapitalistické výroby má za následek zavedení velmi široké sociální kontroly fyzických a duševních sil. Vzdělávání, zaškolování, přesvědčování, mobilizování určitých sociálních citů (pracovní etiky, loajality k podniku, národní nebo lokální hrdosti) a psychologických sklonů (hledání identity prostřednictvím práce, individuální iniciativa nebo sociální solidarita) - to vše sehrává určitou roli a stává se zřejmou součástí utváření dominantních ideologií, které jsou pěstovány masovými médii, náboženskými a vzdělávacími institucemi a různými orgány státního aparátu, a prosazovány prostou artikulací vlastních zkušeností a zážitků jménem těch, kdo vykonávají práci. Také zde se stává termín ‚modus regulace’ užitečným nástrojem ke konceptualizaci způsobů, jakými se řeší problémy organizování pracovní síly pro účely akumulace kapitálu na konkrétních místech a v konkrétních časových obdobích.“ (tamtéž)

Fordismus a keynesovství

    Symbolickým začátkem fordismu je rok 1914, kdy Henry Ford zavedl ve svých továrnách na výrobu automobilů pěti dolarový osmihodinový pracovní den pro dělníky obsluhující výrobní linky. Ford mimořádným způsobem zvýšil  produktivitu práce tím, že dělníka postavil na jedno místo a ten vykonával jeden nebo několik málo úkonů. Myšlenka není původní. Objevuje se již v knize Fredericka W. Taylora (1856-1915) „Principy vědeckého řízení práce“, v níž tento autor doporučuje rozložit výrobní úkoly na jednoduché elementární operace, které lze přesně kontrolovat. (více viz překlad 8. kap na stránce SOK) Ford si však uvědomil jako první, že masová produkce vyžaduje masovou spotřebu, nový systém reprodukce pracovní síly, nový způsob pracovní kontroly a řízení, novou estetiku a psychologii. Už Gramsci upozorňuje ve svých „Sešitech z vězení“, že amerikanismus a fordismus je historicky největší kolektivní snaha vytvořit s bezpříkladnou rychlostí a cílevědomostí „nový typ dělníka a člověka“. Ford si platil armádu sociálních pracovníků, která měla za úkol vytvořit „nového člověka“ masové spotřeby, který bude myslet, cítit, jednat tak, aby to bylo ve shodě s potřebami masové produkce. Avšak Ford záhy zjistil, že vytvořit dostatečnou poptávku po masově produkovaném zboží není v silách jednoho kapitalisty. Během hospodářské krize zvýšil mzdy ve víře, že tím povzbudí poptávku a trh se oživí. Konkurenční tlak ho donutil propouštět a snížit mzdy.

    Prvním pokusem, jak rozšířit fordismus na celou ekonomiku, byla Rooseveltova politika „Nového údělu“. Zavedení fordismu však byl dlouhodobý proces, který trval téměř půl století. Zásadním obdobím na cestě k poválečnému kapitalismu byla druhá světová válka, během níž došlo k racionalizaci výroby a k jejímu systematickému plánování. Proč fordismu trvalo tak dlouho, než se  prosadil v celé ekonomice?  Zavedení fordismu bránily dvě překážky:

-                          odpor dělníků, kteří odmítali rutinní, jednotvárnou a ubíjející práci u pásu. Pracovní sílu u montážních linek tvořili v drtivé většině přistěhovalci. Trvale však u Forda vydržel pracovat málokdo. Mimo USA se před druhou světovou válkou fordismus neuchytil téměř nikde. Narážel na odpor dělníků organizovaných v silných odborech. A přistěhovalectví bylo příliš slabé.

-                          Nevhodný mechanismus státních intervencí. K rozvoji fordovské  výroby bylo zapotřebí, aby stát prováděl rozsáhlejší intervence do ekonomiky. Až šok z velké krize ve třicátých letech a hrozba úplného zhroucení kapitalismu přiměla kapitalistické země k tomu, aby změnily způsob zasahování státu do ekonomiky.

    Problém vhodného mechanismu státních zásahu byl vyřešen až po druhé světové válce. Základem pro řešení problému, jak má stát jednat, aby fordismus mohl být rozšířen na celou ekonomiku, se staly teorie Johna M. Keynese (1883-1946). Až když fordismus jako výroba spjatá s aktivním působením na vytváření poptávky a spotřeby se stal vzorem pro celou ekonomiku, došlo k překonání následků velké krize a ke stabilizaci míry zisku.  Na akumulaci kapitálu mělo prosazení fordismu blahodárné účinky. Kapitál z fordovsko – keynesovských zemí začal znovu světově expandovat a podrobil si dekolonizované národy. Rozvíjela se nová průmyslová odvětví, která byla založena na technologiích objevených před válkou nebo během války (automobilový průmysl, loďařství, petrochemický, gumařský, elektrotechnický průmysl). Privilegovaní pracující,  zaměstnáni v těchto odvětvích, byli pilířem rychle se zvětšující poptávky. Přímo v kapitalistických zemích tak vznikala nová odbytiště zboží. Stát přispíval na obnovu průmyslu a zničených měst, podporoval rozvoj infrastruktury. Zvláště v USA stát podporoval předměstskou výstavbu. Vzájemně se koordinující finanční centra (New York, Londýn) přitahovala do keynesovských zemí suroviny ze zbytku nesocialistického světa.

    K vytvoření fordovsko – keynesovského režimu akumulace byl zapotřebí kompromis mezi kapitálem, prací a státem. Předpokladem tohoto konsensu bylo, že došlo k ústupu radikálního dělnického hnutí, které se objevilo těsně po druhé světové válce. Pod hlavičkou boje s komunismem byl vyvíjen tlak na odbory hájící řemeslnou práci a na odbory radikální. Během mccarthismu byl uzákoněn Taft-Hartleyho zákon (v roce 1952), který silně omezil práva odborů. Podle studií Goldthorpa a Burawoye však mezi „blahobytnými“ dělníky přetrvával odpor k fordistické práci. Tak tito autoři vysvětlují výbuchy nespokojenosti u dělníků s vyššími příjmy (např. v závodech General Motors v Lordstownu). Oslabené odbory ochotné ke kompromisům začaly spolupracovat s korporacemi. Pomáhaly zvyšovat produktivitu s tím, že dojde k následnému růstu mezd. Korporace prováděly rozsáhlé technologické změny, masově investovaly, zlepšovaly své manažerské schopnosti. Kvůli dlouhodobému plánování výroby  se vyrábělo standardizované zboží. Ve všech oblastech aktivity koncernu se prosadil vědecký způsob řízení. Vznikla byrokratická firemní racionalita. Centralizace kapitálu, zvlášť v USA, byla natolik velká, že se zmenšuje konkurence a prosazují se oligopolní a monopolní cenové praktiky.

    Při zavádění fordismu v Evropě po druhé světové válce sehrály významnou úlohu Spojené státy.

     Fordovsko-keynesovský režim akumulace se udržel až do roku 1973. Léta 1965 až 1973 jsou obdobím, v němž se stále zřetelněji projevovala neschopnost fordismu a keynesovství udržet na uzdě vnitřní rozpory kapitalismu. Na povrchu by se tyto potíže dají nejlépe vyjádřit slovem: rigidita.

Masová výroba „trpěla rigiditou dlouhodobých a rozsáhlých investic do fixního kapitálu, která na nepohyblivých spotřebních trzích zabraňovala většímu zpružnění designu a znemožňovala stabilní růst. Rigidita působila problémy také na trzích práce, při alokaci pracovních sil a v pracovních smlouvách (zejména v takzvaném „monopolním“ sektoru). Jakýkoli pokus o překonání těchto rigidit pak narážel na zdánlivě neotřesitelnou sílu hluboce zakořeněné moci dělnické třídy – z ní vyrůstaly stávkové vlny a pracovní nepokoje let 1968-72. Zvýšila se také rigidita závazků státu, když programy státu v sociální oblasti (sociální zajištění. důchody atd.) nadále rostly pod tlakem na zachování jejich legitimity, přičemž současně rigidity ve výrobě znemožňovaly jakékoli rozšíření finanční základny pro tyto státní výdaje. Jediným nástrojem flexibilní reakce zůstala měnová politika, schopnost tisknout peníze tak rychle, jak se zdálo být nutné pro zachování stability ekonomiky. A tak začala inflační vlna, která nakonec poslala ke dnu poválečnou konjunkturu. V pozadí všech těchto dílčích rigidit leží značně těžkopádná a zdánlivě pevná konfigurace politické moci a vzájemných vztahů spojujících velké odborové organizace, velký kapitál a velkou vládní mašinérii do něčeho, co se stále více jevilo jako nefunkční propojení úzce definovaných skupinových zájmů, které spíše podkopávaly než zajišťovaly akumulaci kapitálu.“ „Ostrá recese roku 1973, kterou dále prohloubil ropný šok, evidentně otřásla kapitalistickým světem natolik, že ze sebe setřásl umrtvující ztuhlost „stagflace“ (stagnující výroby zboží a vysoké cenové inflace) a uvedl do pohybu celý soubor procesů, které podkopaly fordistický kompromis. 70. a 80. léta dvacátého století se v důsledku toho stala obtížným obdobím ekonomické restrukturalizace a sociálních a politických úprav.“ (Harvey, 9. kap. Viz překlad na stránce SOK) Ustavuje se nový  režim akumulace, spojený se zcela odlišným systémem sociální a politické regulace, který Harvey nazývá režimem flexibilní akumulace.

Základní rysy režimu flexibilní akumulace:

- flexibilita vzhledem k pracovním procesům, trhům práce, produktům a vzorcům spotřeby.

- vznik zcela nových výrobních odvětví, nových způsobů poskytování finančních služeb, nových trhů a především podstatně intenzivnějšími tempy komerčních, technologických a organizačních inovací.

- rychlé přesuny a značné nerovnosti v úrovni rozvoje jak mezi hospodářskými odvětvími, tak mezi zeměpisnými regiony, což vedlo např. k obrovskému nárůstu zaměstnanosti v takzvaném „sektoru služeb“ a ke vzniku zcela nových průmyslových celků v dosud nerozvinutých oblastech (jako je „třetí Itálie“, Flandry, různá silikonová údolí, nemluvě o obrovském rozmachu aktivit v nově se industrializujících zemích.

- nové kolo jevu, který Harvey nazývá „časoprostorovou kompresí“ (viz Část III uvedené knihy) – časové horizonty rozhodování v soukromé a veřejné sféře se smršťují, přičemž družicové komunikace a snižující se dopravní náklady umožňují stále lepší šíření těchto rozhodnutí do stále širších a různorodějších prostorů.

- tato zvýšená schopnost flexibility a mobility umožnila zaměstnavatelům, aby zesílili kontrolu pracovní síly, která už byla oslabena dvěma prudkými záchvaty deflace. V pokročilých kapitalistických zemích (možná s výjimkou Japonska) se objevila nezaměstnanost, jejíž úroveň neměla v poválečném údobí precedent. Odborové organizace byly podlomeny výstavbou center flexibilní akumulace v regionech, které neměly předchozí průmyslové tradice, a zpětným importem regresivních norem a praktik, které byly zavedeny v těchto nových oblastech, do starých center.

- zdá se, že flexibilní akumulace předpokládá relativně vysokou úroveň „strukturální“ nezaměstnanosti (v protikladu k „frikční“ nezaměstnanosti), rychlou destrukci a rekonstrukci všech dovedností, skromný (pokud vůbec nějaký) růst reálných mezd a okleštění moci odborových organizací – jednoho z pilířů fordovského režimu. Trh práce prošel radikální restrukturalizací. Podnikatelé čelící vysoké nestabilitě trhů, zostřené konkurenci a zmenšujícím se ziskovým maržím začali využívat slabosti odborů a rezervy přebytečné pracovní síly (nezaměstnané nebo částečně zaměstnané) k tomu, aby prosazovali flexibilní režimy práce a pracovní smlouvy.

- přechod od řádných pracovních poměrů ke stále širšímu využívání částečných a dočasných pracovních úvazků, příp. subdodávek pracovníků.         Výsledkem je trh práce podobného typu, jaký je uveden na obr. 10 překladu. Firemní zaměstnanci rozdělení do dvou skupin: na jádro - skupina, která se podle zpráv přicházející z obou stran Atlantiku neustále zmenšuje - je tvořena zaměstnanci „s plným a trvalým pracovním poměrem, a má klíčový význam pro dlouhodobou perspektivu organizace“. Tato skupina má vyšší jistotu zaměstnání, dobré vyhlídky na postup a rekvalifikaci, nárok na relativně štědrou penzi, pojištění a další požitky, nicméně se od ní očekává, že bude přizpůsobivá, flexibilní a v případě potřeby také zeměpisně mobilní. Potenciální náklady spojené s propouštěním těchto jádrových zaměstnanců v období potíží však mohou vést koncern k tomu, aby si formou subdodávek zajistil funkce i na vyšších úrovních (od projekce a designu až po reklamu a finanční management), tak aby jádrová skupina manažerů byla poměrně malá. Periférie pak zahrnuje dvě značně odlišné podskupiny. První z nich tvoří „zaměstnanci na plný úvazek s kvalifikacemi, které jsou běžně dostupné na trhu práce, jako jsou administrativní pracovníci, sekretářky a rutinní a méně kvalifikovaní manuální pracovníci“. Tato skupina má menší možnosti kariérního postupu a typická je pro ni vysoká fluktuace, „díky čemuž probíhá snižování počtu pracovníků poměrně snadno jejich odchodem“. Druhá periferní skupina „poskytuje ještě vyšší početní flexibilitu a zahrnuje pracovníky na částečný úvazek, brigádníky, pracovníky se smlouvami na dobu určitou, výpomoci, subdodávky pracovníků a stážisty placené z veřejných fondů, kteří mají ještě nižší jistotu zaměstnání než první periferní skupina“. Všechna fakta dosvědčují, že tato kategorie zaměstnanců v posledních několika letech podstatně vzrostla.

Otázka čtvrtá:

Kdo je hegemonem světového kapitalistického systému?

Touto otázkou se zabývá Giovanni Arrighi v knize „Dlouhé dvacáté století. Peníze, moc a kořeny naší doby“ (The Long Twentieth Century. Money, Power, and the Origins of Our Times. Verso, London, NY 1994.)

Arrighi nevychází ze školy regulace. Upozorňuje na hlavní nedostatek Harveyho přístupu, jímž je skutečnost, že Harvey se omezuje pouze na poslední dva „režimy akumulace“, na fordovsko – keynesovskou akumulaci a na režim flexibilní akumulace. Tato omezenost pohledu pak Harveymu brání v tom, aby  režim flexibilní akumulace dal do souvislosti se „vzorci opakování a vývoje, které provázejí celou dobu existence historického kapitalismu jako světového systému. Pokud zvětšíme časoprostorový horizont našeho zkoumání […], poznáme, že tendence, jež se jevily jako zcela nové a nepředvídatelné, jsou nám důvěrně známé.“ (s. 4) Teprve rozšířením našeho historického obzoru je možno odhadnout, kam směřují vývojové tendence kapitalismu flexibilní akumulace.

Arrighi se opírá o dílo Fernanda Braudela, který v 50. až 70. letech byl vůdčí postavou historické školy Annales, která se právě pod jeho vedením stala světově nejvýznamnější historickou školou druhé poloviny dvacátého století.  Braudelovým nejvýznamnějším dílem je třísvazková syntetická práce „Materiální  civilizace, ekonomie a kapitalismus 15.- 18. století. Struktury každodennosti: možné a nemožné“ („Civilisation matérielle, économie et kapitalisme XV – XVIII siècle. Les structures du quotidien: Le possible et l´imposible, 1967-1979). Česky dosud vyšla jen knížečka „Dynamika kapitalismu“ (Argo, Praha 1999) Braudel se zaměřil na studium čtyřsetletých hospodářských dějin kapitalismu. Rozlišuje krátkodobé struktury a struktury, které mají „dlouhé trvání“ (longue dureé) a provázejí kapitalismus po celou dobu jeho existence. Dále se zabýval otázkou světového hospodářství, „světovým trhem“, který odlišil od „hospodářského světa“ (Weltwirtschaft), jímž je hospodářství pouze jedné části planety, pokud tvoří jeden ekonomický celek. Podle Braudela má hospodářský svět vždy určitý pól, centrum zastoupené nejvýznamnějším městem – dříve městským státem , dnes nějakým z ekonomického hlediska hlavním městem (do roku 1929 to byl Londýn, pak New York). Hospodářský svět se dělí na několik oblastí: na jádro, které se rozkládá kolem centra: když světu v 17. století vládl Amsterodam, byly to Spojené státy nizozemské (ne však všechny); když v 80. letech 18. stol. Londýn odstavil Amsterodam, byla to Anglie (ale ne celá). Pak tu jsou mezilehlé oblasti kolem centrální oblasti, a nakonec rozsáhlé okrajové oblasti (periferie), které mají podřízené a závislé postavení. Jak zdůrazňuje Braudel, v těchto periferiích se život lidí často podobá očistci, nebo dokonce peklu, a to všechno jen a jen pro jejich zeměpisnou polohu. Braudel, jak sám říká, se v tomto až na několik dílčích rozdílů shoduje s I. Wallersteinem, jehož knihu „Moderní světový systém“ (The Modern World-System) doporučuje  těm, kteří si chtějí vytvořit přesnější představu.

Arrighi cituje Braudela, který říká, že podstatným rysem historického kapitalismu v jeho dlouhém trvání („longue dureé“) je „flexibilita“ a „eklekticismus“ kapitálu mnohem více než konkrétní formy, které nabývá kapitál na těch nebo oněch místech a v té či oné době. V jistých dobách, tvrdí Braudel, vyvolává kapitalismus zdání, že se „specializoval“ jako např. v 19. století, kdy vytvořil nový svět průmyslu. Tato specializace vedla mnoho historiků k závěru, že průmysl je posledním plodem kapitalismu a že průmysl představuje „pravou“ identitu kapitalismu. To však je pohled krátkozraký. Arrighi se opírá o Braudelův poznatek, že v dějinách kapitalismu vždy po prvním období prudké mechanizace následuje doba, kdy se kapitalismus už  nespecializuje a stává se „eklektickým“. Arrighi sahá po Marxově obecném vzorci kapitálu: P – Z – P´ (peníze – zboží – peníze s přírůstkem) a říká, k čemu vede převaha finančního kapitálu (P) a k čemu převaha zbožního kapitálu (Z) v jednotlivých fázích. Převaha finančního kapitálu vede k nestálosti, flexibilitě, svobodě volby. Převaha zbožního kapitálu vede k tomu, že kapitál je investován ve specifické kombinaci vstupů a výstupů, která má přinést zisk. To znamená konkrétnost, rigiditu a omezené možnosti voleb.

Kapitalisté neinvestují peníze ve specifické kombinace vstupů a výstupů, které omezují flexibilitu a svobodu volby, s tím, že tento způsob dobývání zisku je cílem sám o sobě. Tyto investice jim jsou prostředkem k zajištění růstu flexibility a k větší svobodě volby v budoucnosti. Kapitalisté „upřednostňují“ hotové peníze a mají sklon převádět co největší části prostředků na peněžní formu.

Finanční expanze je podle Braudela symptomem zralosti kapitalistického vývoje v daném období. Na příkladu Británie 19. a první poloviny 20. století,  Holandska 16. a 17. století, Janova 15. století, Braudel ukazuje, že první období, v němž převažuje výroba zboží a obchod, se mění v období, kdy hlavní činností kapitalistů je bankovnictví a finanční operace. Tak tomu bylo i v případě  fordovsko – keynesovského kapitalismu. Bylo to období, kdy nastal obrovský rozmach zbožní výroby a obchodu, avšak v 70. a 80. letech americký kapitál se zaměřuje na finanční expanzi, a vydává se tedy podobnou cestou jako kdysi kapitál anglický, holandský nebo janovský. Braudel dopsal svou knihu Civilizace a kapitalismus před nástupem současné finanční expanze, a tudíž tu nenajdeme jeho komentář. Na základě jeho studií je však možno tuto expanzi  označit za znamení podzimu dané fáze vývoje kapitalismu.

Marxovu obecnou formuli kapitálu (P-Z-P´) lze považovat nejen za výraz logiky pohybu jednotlivých kapitálů, nýbrž také za stále se opakující vzorec historického kapitalismu jako světového systému. Tento vzorec vyjadřuje skutečnost, že ve vývoji kapitalismu dochází ke střídání epoch materiální expanze („PZ“ fáze akumulace kapitálu) a období finanční expanze („ZP´“ fáze). Ve fázích materiální expanze peněžní kapitál „uvádí do pohybu“ rostoucí masu zboží (včetně zboží, jímž je pracovní síla a dary přírody); a ve fázi finanční expanze se rostoucí masa peněžního kapitálu „osvobozuje“ od své zbožní formy, a akumulace probíhá prostřednictvím finančních obchodů (podle zkrácené  Marxovy formule se jedná o P-P´). Obě fáze dohromady pak vytvářejí plný systémový cyklus akumulace (P – Z – P´).

V dějinách kapitalismu lze rozlišit čtyři systémové cykly akumulace:

1.     Janovský cyklus (od 15.století do začátku 17. století)

2.     Holandský cyklus (od pozdního 16. stol. do konce 18. stol.

3.     Britský cyklus (od druhé poloviny 18. století do prvních desetiletí 20. stol.)

4.     Americký cyklus (od pozdního 19. stol. do současnosti)

V této periodizaci trvají jednotlivé systémové cykly déle než jedno století, a proto se hovoří o „dlouhých staletích“, a vzájemně se překrývají. Názvy jednotlivých cyklů označují stát, který byl hlavním nositelem daného cyklu utvářejícího charakter světového kapitalistického systému. Takový stát představuje „světového hegemona“. Arrighiho vymezení „hegemonie“ se liší od běžných definic, které ztotožňují hegemonii a nadvládu („dominanci“). Většina teoretiků hegemonie se  soustřeďuje na údajnou základní neměnnost systému, v němž vzniká a upadá moc jednotlivých států. (např.: Wallerstein I.: The Three Instances of Hegemony in the History of the Capitalist World-Economy. International Journal of Comparative Sociology, 24, 1-2, 1984, s. 100-8; Chase-Dunn, Ch.: Global Formation. Structures of the World-Economy, Oxford, Basil Blackwell 1989 – razí se tu pojem „jádrové hegemonické státy“; Modelski, G: Long Cycles in World Politics, Seattle, WA, University of Washington Press 1987; týž (vyd.): Documenting Global Leadership. Seattle, WA, University of Washington Press 1988; Modelski, G.- Thompson W.R.: Seapower and Global Politics, 1494-1993, Seattle, WA, University of Washington Press 1988; Thompson, W.R.: On Global War: Historical-Structural Approaches to World Politics. Columbia, University of South Karolina Press 1988. Tito autoři používají pojem „světové nebo globální mocnosti“; Gilpin, R.: U.S. Power and the Multinational Corporation. New York, Basic Books 1975. Tento autor hovoří o „jádrech“. Kennedy, P.: The Rise and Fall of the Great Powers: Economic Change and Military Conflict from 1500 to 2000. New York, Random House 1987. Ten prosazuje termín „velké mocnosti“.)

Např. pro Modelskiho jsou hlavním zdrojem „světové moci“ státu systémové inovace a vedoucí úloha při jejich prosazování. Arrighi rozvíjí jiné pojetí „světové hegemonie“. V tomto pojetí se má zásadní důležitost schopnost státu vykonávat funkce spjaté s vedením a vládnutím nad systémem suverénních států. Arrighi, vycházející především ze studia dějin, a ne z abstraktně pojatých  kategorií, hegemonii nevysvětluje pouze na základě daných institucí (smluvních vztahů, mezinárodního práva apod.), nýbrž ukazuje, že výkon moci vždy vyžaduje takové jednání, které překračuje existující institucionální systém.

Hegemonie jako moc je něco více než prostá a čistá nadvláda, a dokonce něco od ní zcela odlišného. Je to moc spjatá s nadvládou prosazovanou výkonem „intelektuální a morální vedoucí úlohy“. Na úrovni jednoho státu tuto zvláštní povahu hegemonie analyzoval už Gramsci. Podle Gramsciho je moc jedné společenské skupiny nad ostatními založena na dvou pilířích: na mocenské nadvládě, která jí umožňuje podrobit si ostatní skupiny třeba i vojensky, a na „intelektuálním a morálním vedení“, které tato skupina musí získat dříve, než uchopí politickou moc. (Je to vlastně jiná formulace Machiavelliho pojetí moci jako spojení konsensu a donucení. Donucení předpokládá užití síly, konsensus morální vedení.) Vládnoucí skupina tvrdí, že reprezentuje zájmy všech. Toto tvrzení je vždy do jisté míry podvodné. Kdyby však bylo vylhané zcela, nejednalo by se o hegemonii, nýbrž o neexistenci hegemonie.

Arrighi i jiní teoretici přenášejí Gramsciho pojetí hegemonie z rámce vztahů uvnitř státu na vztahy mezi státy. (Arrighi, G.:. A Crisis of Hegemony. In Amin, S., Arrighi G., Frank, A.G., Wallerstein, I.: Dynamics of Global Cisis. New York, Monthly Review Press 1982, s. 55-108; Cox, R.: Gramsci, Hegemony, and International Relations: An Essay in Method,“  Millenium. Journal of International Studies, 12, 2, 1983, s. 162-75; týž: Production, Power, and World Order: Social Forces in the Making of History. New York, Columbia University Přes 1987; Gill, St.: Gramsci, Historical Materialism, and International Relations. Cambridge, Cambridge University Press 1993; Gill, S. – Law, D.: The Global Political Economy: Perspectives, Problems and Pocicies. Baltimore, MD, The Johns Hopkons University Press 1988.) Světová hegemonie vzniká pouze tehdy, když úsilí získat moc nad ostatními státy není jedinou aktivitou státu, nýbrž je to pouze jedna strana mince, kdy druhou stranou mince je maximalizace moci nad ovládanými lidmi. Stát je s to být hegemonem tehdy, když je schopen přesvědčivým způsobem vystupovat jako motor obecné expanze kolektivní moci vládnoucích nad ovládanými.

Stát připravený na úlohu hegemona se jím může stát v podmínkách „systémového chaosu“. Ten je třeba odlišit od „anarchie“. „Anarchie“ označuje „neexistenci centrální moci“. Příkladem „anarchie“ je moderní systém suverénních států nebo mocenský systém středověké Evropy. Na to navazuje pojem „uspořádaná anarchie“. Oproti tomu označuje „chaos“ nebo „systémový chaos“ situaci, v níž zcela chybí jakákoli organizace. Taková situace vzniká např. tehdy, když nějaký konflikt překročí jisté meze a neobjeví se tendence k nastolení rovnováhy, nebo když se rozloží daný soubor  pravidel a norem, aniž je nahrazen souborem novým. Jak roste systémový chaos, stále silněji se mezi vládnoucími, ba i mezi ovládanými ozývá volání po starém, novém, nebo prostě nějakém řádu. Kterýkoli stát nebo skupina států má příležitost vyslyšet toto volání a stát se světovým hegemonem.

Británie ztrácela od 70. let 19. století kontrolu nad evropskou rovnováhou sil a nedlouho poté i nad rovnováhou sil světových. Rozhodujícím momentem bylo, že Německo získalo postavení světové mocnosti. Po první světové válce systémový chaos vyvrcholil střetem dvou bloků: bloku konzervativního, který usiloval o zachování existujícího mezinárodního systému – byl reprezentován  Velkou Británií a Francií. A blokem tvořeným nacistickým Německem, fašistickou Itálií a Japonskem. Během tohoto střetu došlo k úplnému rozkladu světového trhu a k ohrožení principů, norem a pravidel Vestfálského systému.

Spojené Státy se jako hegemon prosadily tím, že prokázaly schopnost obnovit Vestfálský mezistátní systém. Spojené státy rovněž vyvolávaly dojem, že mají kapacitu řešit problémy, které od roku 1917 vnikaly z mocenského zápasu mezi revolučními, reakčními (fašistickými) a konzervativními silami.

Instituce americké hegemonie ve srovnání s volnotržním imperialismem předchozí éry daleko více omezily právo suverénních států vytvářet vztahy s jinými státy. Národní vlády měly mnohem menší možnost než kdy předtím, aby prosazovaly své cíle prostřednictvím války nebo územních výbojů a bylo jim bráněno porušovat občanská a lidská práva svých občanů. Prvořadými nástroji americké hegemonie se stal dohled nad světovými  penězi a světovými vojenskými silami. Bretonwoodské instituce - Mezinárodní měnový fond (MMF) a Světová banka (SB) - a OSN se staly buď doplňkovými nástroji využívanými americkou vládou k výkonu hegemonické funkce, a pokud je nebylo možno takto použít, bylo jim bráněno ve výkonu jejich funkcí. Během 50. a 60. let MMF a SB hrál při regulaci světových peněz malou nebo žádnou úlohu ve srovnání s vybranými národními centrálními bankami, vedenými americkým Federálním rezervním systémem (Federal Reserve System). Až krize americké hegemonie v sedmdesátých letech, a především v letech osmdesátých, zvětšila význam těchto institucí.

Americká světová hegemonie 20. stol. se od britské hegemonie 19. stol. liší v těchto bodech:

-                          Světová peněžní soustava je regulována americkým Federálním reservním systémem spolu s vybranými centrálními bankami ostatních zemí. V dobách britské hegemonie byl peněžní systém regulován v Londýně soustředěnou kosmopolitní sítí privátních „vysokých financí“.

-                          Hlavní nástroj americké hegemonie – Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT) nechala v rukou vlád obecně, a vlády Spojených Státu zvláště, kontrolu nad tempem a směrem liberalizace obchodu. Británie, prosazující jednostrannou liberalizací zahraničního obchodu, se připravila o možnost přesvědčit vlády jiných zemí, aby liberalizovaly svůj obchod kvůli výtěžku z takové liberalizace. Během americké hegemonie byla liberalizace daleko více multilaterální než během hegemonie britské. Ve skutečnosti však nevznikl režim volného obchodu, nýbrž „sflikované uspořádání světového obchodu, které není ani otevřené ani soběstačné“ (Ch.Lipson) nebo také „vratká politická složenina diplomatických vztahů ad hoc mezi Japonskem, EHS a USA a dvoustranných dohod mezi nimi a jinými menšími zeměmi.“ (S. Strange)

-                          Třetím a nejdůležitějším rozdílem je skutečnosti, že během americké hegemonie se prosadila tendence, aby co největší část světového obchodu ovládly mamutí, vertikálně organizované nadnárodní korporace. Podle Roberta Reicha byla v roce 1990 více než polovina amerického exportu a importu tvořena přesuny statků a služeb v rámci globálních korporací. Rozdíl mezi obchodními společnostmi 17. a 18. století a nadnárodními korporacemi 20. stol. je v tom, že staré obchodní společnosti byly organizacemi zčásti vládními a zčásti obchodními, které se zaměřovaly na konkrétní území a snažily se vytlačit ostatní. Nadnárodní společnosti 20. stol. jsou pouze obchodními organizacemi, které se zaměřují na určité funkce v jistých oborech produkce a distribuce v mnoha zemích a ve spolupráci a soutěži s jinými podobnými organizacemi.

Kolem roku 1970 začala krize americké hegemonie, zakotvená v poválečném světovém řádu. Krize byla vyvolaná hospodářským růstem Japonska a západoevropských zemí, ropnou krizí, koncem vlády dolaru jako standardu v mezinárodním měnovém systému, přechodem americké ekonomiky z fáze P-Z, kdy převažují investice a produkce zboží (z fáze keynesovské), do fáze Z-P´, kdy převažuje finanční expanze. Nadnárodní korporace využily oslabení hegemonického postavení USA a vytvořily celosvětový systém produkce, směny a akumulace, který není podroben žádné státní autoritě. Nadnárodní korporace získaly takovou moc, že si mohly podřídit všechny členy mezistátního systému, včetně Spojených Států. Vznik tohoto systému svobodného podnikání – svobodného od omezení, které celosvětovému procesu kapitálové akumulace dává územní omezenost států – byl nejzřejmějším výsledkem americké hegemonie.

Od 70. let postupně narůstá systémový chaos. Tuto skutečnost lze vyložit buď jako příznak rozkladu světového systému, který vznikl během americké hegemonie, nebo jako zásadní moment při obnově americké hegemonie na jiných základech. Budoucnost kapitalismu je však v každém případě nejistá.

Kapitalismus dvacátého století

Základní přehled

Otázky:

Kdo vyrábí zboží?

Od 70. let 19. století je výroba a prodej naprosté většiny zboží monopolní nebo oligopolní.

Jaký je charakter produkčních prostředků?

Kapitalismus prodělal tři technologické revoluce:

první technologickou revoluci v letech 1847-1873

rukodělná výroba výrobních prostředků - strojů na parní pohon. Mechanizovaná výroba částečně zavedena v železářském a uhelném průmyslu. Převažuje  rukodělná výroba spotřebních statků. K výrobě stačí malý vstupní kapitál. Kapitalismus volné konkurence. Trvalo dosti dlouho než oddíl I. začal nasávat větší množství kapitálu. V letech 1873-93 nastává hospodářská stagnace. Kapitalismus přechází ze stadia volné konkurence do stadia monopolního. 

druhou technologickou revoluci v letech 1893 – 1914

Mechanizovaná výroba výrobních prostředků - elektromotorů. Vysoký vstupní kapitál. Vznik monopolů. Převažuje export kapitálu (a tímto kapitálem zakoupených statků – kolejnic, lokomotiv atd., tj. infrastruktury pro zjednodušení a zlevnění exportu surovin vytvořených kapitálem v metropolích. To je spolu s rostoucí koncentrací kapitálu hlavní příčinou vzniku nové, imperialistické struktury kapitalistického světového hospodářství. V meziválečném období probíhá mechanizace výroby spotřebních statků. Výroba trvalých spotřebních statků - automobilů a prvních elektrických přístrojů (vysavačů, rádií, elektrických šicích strojů apod.) Jejich masová produkce zprvu omezena na Spojené státy. Značně se zvyšuje organické složení kapitálu.

třetí technologickou revoluci (1940, příp. 1945 – 1965)

vznik pozdního kapitalismu

První úplná industrializace všech průmyslových odvětví. Toto období se vyznačuje tím, že vedle strojově vyráběných průmyslových spotřebních statků (od počátku 19. stol) a strojově vyráběných strojů (od poloviny 19. století) se strojově produkují také suroviny a potraviny. Roste mechanizace cirkulační sféry (tj. procesu přeměny peněz ve zboží a zboží v peníze s přírůstkem; případně přeměna peněz v peníze s přírůstkem), a mechanizace nadstavbové sféry.  

Jaká je organizace výroby?

Mezi lety 1940, příp. 45 – první polovina let sedmdesátých

fordovsko - keynesovská. (Harvey hovoří o fordovsko – keynesovském režimu akumulace)

Od sedmdesátých let do současnosti

flexibilní. (Harvey mluví o flexibilním režimu akumulace)

Kdo je hegemonem světového kapitalistického systému?

Od konce 19. stol. do současnosti jsou hegemonem Spojené státy.

Probíhá americký systémový cyklus akumulace. Kolem roku 1970 začala krize americké hegemonie, zakotvená v poválečném světovém řádu. Krize byla vyvolaná hospodářským růstem Japonska a západoevropských zemí, ropnou krizí, koncem vlády dolaru jako standardu v mezinárodním měnovém systému. Přechod americké ekonomiky z fáze, kdy převažují investice a produkce zboží (z fáze keynesovské), do fáze, která se vyznačuje finanční expanzí. Hegemonické postavení USA slábne. Vzestup moci nadnárodních korporací.  Světový kapitalistický systém se dostává do období systémového chaosu.

Shrnutí:

Kapitalismus 20. století je kapitalismem monopolním, plně industrializovaným a americkým


Převzato z portálu www.sok.bz
domů