Lexikon ruských avantgard 20. století – Referát

Autoři: Tomáš Glanc a Jana Kleňová, vydáno roku 2005 za podpory Ministersta kultury České republiky

Začalo to počátkem dvacátého století. Umělci se vzbouřili proti dobovým hodnotám, konvencím a institucím a vyprovokovali nové pojetí krásy, nový estetický svět. Prohlašovali je za šílence a proklínali jejich výstavy, sborníky a vystoupení, vysmívali se jim a nechtěli je pustit do dějin umění.

Ale ukázalo se, že tyto šílené experimenty odpovídají době, ve které vznikly. Z jednotlivých excesů v různých evropských metropolích se zformovalo mezinárodní hnutí plné vnitřních napětí, psaly se manifesty jedněch proti druhým, vedly se boje o nejpravější, nejsmělejší a nejsvobodnější pojetí krásy, nezávislé na všem zprofanovaném, zneužívaném a zkostnatělém.

Už za první světové války a později během ruské revoluce v roce 1917 i v následujících letech se mnohým zdálo, že změna světového uspořádání logicky souvisí se změnou umělecké reprezentace a umělci v Rusku se chtěli stát spolutvůrci nového sociálního a estetického světa. Za podpory komunistického státu zakládali nové experimentální instituce. Tato aliance však postupně rozpadala a na přelomu 20. a 30. let začali být tito umělci pronásledováni. Oficiální prameny jejich umění osočovali z protilidového imperialistického formalismu a prohlašovali je za škodlivé. Avantgarda se stávala nežádoucí a tabuizovanou.

Po válce ale nezávislí umělci, kterým většinou nezbývalo, než se uměním zabývat neoficiálně, bez naděje na zveřejnění svých děl, navázali na ideje svých předchůdců a pokračovali navzdory diktatuře sovětské kultury v rozvíjení klasické avantgardy první třetiny dvacátého století.

Lexikon ruských avantgard vychází z několikerého deficitu v uvažování o umění minulého století a na knižním trhu. Ačkoliv existují stovky publikací o avantgardách, dodržuje většina z nich koncepce filologického diktátu 19. století, vycházející z představy o samostatnosti literatury jako pilíře národní kultury. Z téhož koncepčního rámce vyvěrá představa, že výtvarné umění je samostatným oborem s vlastními dějinami. Autoři jako Vladimír Majakovskij nebo Andrej Monastyrskij, jejichž tvorba patří do většího počtu oborů a médií – poezie, próza, malířství, objekty, instalace, performace atd., se zařazují podle toho, co „převládá“ či „převažuje“, a tím přirozeně značné části jejich tvorby získávají status přidružený, jakoby méně podstatný. Zároveň se odsouvají do pozadí celé oblasti umělecké tvorby, například žánr instalace či performace pro poslední třetinu 20. století klíčové své tradiční dějepisectví.

O propojenosti jednotlivých oblastí uměleckého vyjadřování nikdo nepochybuje, přesto se však v odborných kruzích i v obecném podvědomí drží dosti zřetelně dělení, především na literaturu a výtvarné umění.

Lexikon ruských avantgard nevychází z privilegovaného postavení literatury nebo výtvarného ani žádného jiného umění. Ve stručných heslech přibližuje některé významné autory avantgardní estetiky bez ohledu na médium či kombinace médií v jejich uměleckém vyjadřování. Např. jedním z významů Železobetonových poem Vasilije Kamenského je právě skutečnost, že je nemůžeme považovat ani za básně, ani za obrazy. Tradice vizuální poezie sice sahá do pradávné minulosti, avantgarda ji však nově reflektuje a radikalizuje. Nejde už o básně v určitém tvaru výtvarného charakteru, nýbrž často o vstup do pole, ve kterém toto již nelze rozlišit, co ve výrazu převládá, co je primární.

Lexikon ruských avantgard se neomezuje pouze na základní údaje o významných osobnostech ruské avantgardy 10. a 20., případně ještě 30. let. Rozhodl se pro výzkum riskantnější a problematičtější, ve kterém se obtížně hledají kritéria výběru, mezi badateli neexistuje shoda a výsledek může být často zpochybněn, ne-li odmítnut. Lexikon ruských avantgard totiž sleduje vývoj avantgardní estetiky až do současnosti.

Ve druhé polovině 20. století se často mluvilo o „současné avantgardě“, „neoavantgardě“ či „druhé avantgardě“, mezi samotnými autory i mezi kritiky a historiky literatury, výtvarného umění především, ale i v jiných uměleckých oblastech. Zároveň vzniklo množství uměleckých děl i teoretických prací, které se vyznačují kritickým vztahem ke klasické avantgardě, k jejím utopistickým ambicím, estetickému i společenskému totalitarismu, k její agresivitě a zpupné touze změnit svět i člověka. Avantgarda se stala pro umělce i badatele zásadním zdrojem inspirace i podnětem pro úvahy o roli kultury při formování totalitních režimů. Nemůže být pochyb o tom, že estetické principy „první“ avantgardy hluboce zasáhly do tvorby i uvažování mnoha autorů, ba celých generací od 30. let až do současnosti.

Kromě případů, na nichž se všichni posuzovatelé shodnou, třeba Malevičovy suprematistické kompozice nebo Kručonychovi verše, vzniká mnoho případů, ve kterých je „avantgardnost“ diskutabilní, protože neexistuje žádná vyčerpávající definice toho, co je avantgardní. Všechny pokusy o její výstižnou charakteristiku z různých důvodů zaostávají. Neexistuje žádný konsensus ohledně rozhodování, který autor je avantgardní a který nikoliv, kde avantgarda začíná a kde končí. Ale esteticky je inovací každé významné umělecké dílo a nepřijetí publikem patří k notoricky se opakujícím jevům ve vztahu k čemukoliv neobvyklému v každé epoše.

Ruská avantgarda počátku 20. století jistě korespondovala s mnoha rysy, které se tradičně avantgardám připisují. Byla provokativní a rezolutní ve svých stanoviscích, často se vyjadřovala esotericky nebo naopak velmi primitivně, vyznačovala se sklonem k novým postupům, které mnohdy převracely dosavadní umělecké postupy takříkajíc naruby.

Daleko za hranicemi příručky rovněž zůstávají spekulace o tom, nakolik byl avantgardní třeba Avvakum, Děržavin, Puškin nebo Repin, Dostojevskij.

Hlavní okruhy významů, které se pojí ke slovu avantgarda působí dnes nevhodně či nedůvěryhodně – jednak důraz na experiment, šok, inovaci, zvrat a herezi ve vztahu k samotnému umění i k jeho sdělení, jednak konotace s undergroundem – uměním nekonformním, neoficiálním, zakázaným, disidentským. Avantgardisté často ctili tradice a archetypy víc než nejkonzervativnější akademici a nejednou představovali nebo chtěli představovat státem dotovaný kulturní establishment. Hlavně krátce po bolševické revoluci, kdy téměř všichni nejvýznamnější ruští avantgardisté zastávali nejvyšší místa v nových institucích, se revoluce v umění a ve státní politice nakrátko sjednotila.

Přídavné jméno ruský v názvu Lexikon ruských avantgard vyvolává otázku, jak vymezit zkoumané pole z hlediska národnosti autorů či děl, neboť národní identifikace umělecké tvorby je jakási smluvní a často sporná kategorie. Jasně to vyjde najevo ve chvíli, kdy se vedle ruských začnou sestavovat soupisy ukrajinských, židovských, arménských nebo čuvašských autorů, kteří mohou patřit do ruské avantgardy. Lexikon ruských avantgard by bez rozšíření či uvolnění národních mezí nebyl myslitelný. Z hlediska komparativního jde převážně o vzájemné vztahy ruského kulturního kontextu s podnětnými či příbuznými jevy jiných národních kultur. Další pochybnost je o faktu emigrace. Někdo byl k emigraci donucen brutálním násilím tajné policie, někdo se spíš stylizoval do role disidenta o ozdobil tím své stěhování motivované řadou osobních, profesních či ekonomických důvodů, které se posléze staly kulturně-politickým faktem, aniž by zpětně byla odhalitelná jejich pravá povaha. Třetí typ migrace byl součástí pochopitelného sklonu umělců uvádět své bydliště do souladu s významem center a metropolí – držet krok s aktuálními proudy předpokládalo styk s děním v Paříži, Berlíně, New Yorku atd.

Lexikon ruských avantgard vytváří soubor víceméně objektivních údajů o vybraném okruhu 241 autorů a jevů, souvisejících tak či onak s kulturním proudem zvaným avantgarda.

Vladimir Majakovskij, 1893-1930, básník. Narodil se v rodině lesníka v gruzínské vesnici Bagdady. Po smrti otce se rodina přestěhovala do Moskvy. Jeho urbanistický kubismus se ve vrcholné formě projevuje v básních pro futuristický sborník Trebnik trojich z r. 1913. V prosinci 1913 se v petěrburském divadle Luna-park uváděla jeho tragédie Vladimír Majakovskij, kterou režíroval a zároveň hrál hlavní roli. Za války si při úpadku zájmu o futuristické umění vydělával malováním portrétů bohatých zákazníků a hazardními hrami, válku vítal propagandistickými, nacionalistickými a protizápadními básněmi jako „hygienu světa“, zároveň v ní však viděl i záporné stránky. Roku 1916 pracoval na poemě Vojna a mir a začal psát poemu Člověk. Pracuje s extrémy, hyperbolami, kosmickými souvislostmi a narcistní stylizací. Napsal více než deset statí o poezii a malířství, pro noviny Nov v nichž hájil principy nového umění. Ve svých básních oslavoval komunismus a Lenina, kterému se však jeho básně nelíbily. Ve 20. letech podporoval sovětský režim angažovanými básněmi, cestoval kromě SSSR také po Evropě, USA, Mexiku a Kubě jako exportní sovětský umělec. Roku 1930 spáchal sebevraždu. Roku 1935 se o jeho básních pochvalně vyjádřil Josif Stalin a následně se stal Majakovskij sovětskou kulturní postavou.

Ilja Erenburg, 1891-1967, spisovatel, básník, publicista. Narodil se v bohaté rodině v Kyjevě, rodina se záhy přestěhovala do Moskvy, kde se Erenburg v gymnáziu seznámil s pozdějším sovětským předákem Nikolajem Bucharinem, jenž ho uvedl do kontextu revolučního boje. Za revoluce 1905 se účastnil bolševické agitace, v roce 1908 byl zatčen a odsouzen na 5 měsíců, poté odjel do Paříže. Později žil ve Vídni, stýkal se s Lvem Kameněvem a Lvem Trockým. Od r. 1910 publikoval své verše a překlady francouzské moderní poezie. Za první světové války psal jako válečný korespondent pro ruské noviny. Po carově abdikaci 1917 se vrací do Ruska a přátelí se s Vladimirem Majakovským a Borisem Pasternakem. Pro eserské časopisy vyjadřuje odpor proti bolševickým praktikám.V Belgii píše román Neobyčejná dobrodružství Julia Jurenita a jeho žáků, v němž formou experimentální cestopisné prózy předpověděl, že největší problémy 20. století budou působit systémy německého fašismu a sovětského totalitarismu a otázka Židů. V Rusku vyšel román v r. 1923 s Bucharinovou předmluvou. V dopise Stalinovi navrhuje vytvořit antifašistické hnutí a v roce 1935 organizoval zasedání protifašistického Sovětského kongresu spisovatelů na podporu kultury. V r. 1942 byla Erenburgovi udělena Stalinova cena za vlastenecký román Pád Paříže. 1945 se zúčastnil norimberského procesu, cestoval po zemích budoucího sovětského bloku, v USA diskutoval o Černé knize s Albertem Einsteinem. Roku 1949 napsal pro deník Pravda oslavnou stať o „velikém kormidelníkovi Stalinovi“ při příležitosti jeho 70. narozenin. Znovu se stal exportním agentem sovětského režimu Evropě, 1948 mu byla udělena Stalinova cena za román Bouře. 1950 se stal viceprezidentem Světové rady míru, 1953 obdržel Stalinovu cenu míru. V témže roce píše v atmosféře sílícího antisemitismu, kdy byla popravena řada jeho kolegů z rozehnaného Židovského antifašistického výboru, dopis Stalinovi na podporu židovského národa v SSSR. Ačkoliv jeho pohřeb nebyl veřejně ohlášen, shromáždilo se na něm 15 000 lidí.

Eduard Limonov, vl. jménem Sašenko, *1943, básník, prozaik. Narodil se ve městě Dzeržinsk, dnes Černorečje v Nižněgorodské oblasti v rodině kapitána vojsk ministerstva vnitra. V Charkově, kde vyrůstal, patřil do konce 50. let do okruhu neoficiálních avantgardních umělců společně s Vagričem Bachčaňanem, Anatolijem Brusilovským, aj. Hlásí se k odkazu Vladimira Majakovského a Alexandra Vvěděnského. Koncem 60. let si přivydělával šitím kalhot pro příslušníky bohémy. Později v Americe ušil jako umělecké dílo sako pro Salvadora Dalího z více než 100 kusů látek. Roku 1974 byl vyhoštěn ze Sovětského svazu až do konce 80. let žil v New Yorku a Paříži. R. 1976 napsal svůj první román To jsem já, Edáček, který byl později přeložen do 15 jazyků. Limonov tu vytvořil styl charakteristický pro jeho pozdější prózy: obnažující otevřenost vypravěče v první sobě je orientována silně autobiograficky, jako zpověď subjektu posedlého výpravným monumentalismem a místy mánií vlastní velikosti. Limonovův hrdina je vyznavačem velkých citů, radikálních gest, krajních řešení. Je jedním z nejprůraznějších uživatelů hovorové a vulgární ruštiny v literárním vyjadřování. Po zániku SSSR působil v ruské politice. Spolupracoval s Vladimirem Žirinovským, do jehož Liberálně demokratické strany v r. 1992 vstoupil. Později se s ním konfliktně rozešel a stal se zakladatelem a předsedou extrémistické Nacionálně bolševické strany a šéfredaktorem stranického časopisu Limonka. V témže roce se spolu s představiteli odiózního postsovětského komunismu a fašismu pokusil o propojení levicových a pravicových extrémistů do jedné strany. Podporoval čečenskou válku. Během balkánské války byl opakovaně v Srbsku, stýkal se s partyzány, několikrát jej vyšetřovala policie, vyvolával skandály a podával žaloby. Po roce 2000 byl za ne zcela objasněných okolností zatčen a více než rok vězněn na základě obvinění z přechovávání zbraní.

Marina Cvetajeva, 1892-1941, básnířka. Narodila se v rodině známého filologa a znalce umění a pianistky z polsko-německé rodiny usazené v Rusku. Od šesti let psala verše. První její kniha Večerní album vyšla v roce 1910 a příznivě ji přijali Valerij Brjusov, Nikolaj Gumiljov i Maxmilián Vološin. Patřila k nejvýraznějším představitelům ruské básnické moderny, ačkoliv se nikdy neúčastnila žádného avantgardního uskupení ani směru a hlásila se k odkazu A. S. Puškina. V její poezii se ustavuje typ kondenzovaného, eliptického vyjadřování, které často inovativním způsobem zachází s gramatikou i tradicí verše, užívá tónický verš a neologismy, opírá se o zkušenost zaříkadel, zaklínadel a obřadních písní. V poezii i sociálním prostředí působila jako solitér. Po revoluci, kterou považovala za projev satanských sil došla do emigrace. Žila krátce v Berlíně, v Praze. Její muž, za kterého se v roce 1912 provdala byl důstojníkem bílé protibolševické armády, studentem Pražské univerzity a ve 30. letech agentem sovětské tajné služby NKVD. Psala eseje, např. o Andreji Bělém, a vedla korespondenci s Borisem Pasternakem a Rainerem Maria Rilkem. Roku 1939 přijala sovětské občanství a vrátila se do SSSR. Oběsila se na provaze ve městě Jelabuga, který ji dal na cestu Boris Pasternak.

Lexikon ruských avantgard se skládá z 30 stránkové bibliografie všech autorů a obsahuje i internetové odkazy.

VS, říjen 2006


Erik Bulatov: Žiji – vidím


Erik Bulatov: Hle


Olga Rozanova: Bezpředmětná kompozice


Kazimir Malevič: Rudá kavalérie


Natalija Gončarova: Nábřeží Seiny, stěna ze čtyř částí


Oskar Rabin: Věstník

domů