USA se od roku 2002 oficiálně řídí doktrínou, která připouští rozpoutání preventivních válek. Nezříkají se použití jaderných zbraní jako první.

Jan Keller

Příspěvek přednesený na konferenci o politických dopadech výstavby americké raketové základny na území České republiky v Parlamentu dne 23. 2. 2007, kde se zástupcem ministra obrany diskutoval nejen sociolog Jan Keller, ale profesor mezinárodní politiky Oskar Krejčí, vojáci, občané i poslanci.

Dovolte mi, abych se vyjádřil k problematice cizí vojenské základny na našem území. Učiním tak ve dvou krocích. Nejprve si povšimnu několika nejčastějších argumentů stoupenců základny a pokusím se je rozebrat - jak si přeje ministryně obrany - nikoliv z ideologické, ale z čistě logické a věcné stránky. Poté se dotknu několika závažných okolností, o nichž stoupenci základny bohužel vesměs mlčí.

Nejprve tedy k argumentům stoupenců. Není jednoduché se k nim vyjádřit, protože tito lidé tvrdí každou chvíli něco jiného a poměrně často si přitom protiřečí.

Jan Keller - Ostravská univerizta 20:47

Těsně po loňských volbách v červnu 2007, kdy se o záměru Bushovy administrativy začalo poprvé mluvit více než v náznacích, se ještě uvádělo, že se jedná výhradně o prvek „Systému národní protiraketové obrany Spojených států“. Stačí zalistovat v novinách z počátku loňského léta, abychom zjistili, že se tehdy vůbec nehovořilo o nějaké ochraně České republiky, či dokonce celé Evropy.

Řeči o ochraně Evropy nastoupily teprve tehdy, když byl projekt americké vojenské základny veřejností vcelku jednoznačně odmítnut.

Najednou se začalo mluvit o tom, že jde vlastně – a možná dokonce v prvé řadě – o naši vlastní bezpečnost. Tyto řeči jsou však natolik nepřesvědčivé, že většina veřejnosti je opět nepřijímá.

A tak vznikla třetí verze legitimizace základny. Máme ji prý postavit z vděčnosti ke Spojeným státům. Pro ty, kdo by snad chtěli vděčnost prokazovat jiným způsobem, zazněl nedávno v Mnichově v pořadí už čtvrtý argument: ten, kdo je proti základnám v Česku a Polsku, zapomněl, kdo prohrál studenou válku.

Tady už nejde o jakousi vděčnost, ale o přímou a hodně neomalenou hrozbu. Všimněte si, prosím, těchto proměn. Od ochrany Spojených států, k naší vlastní ochraně. Od čisté vděčnosti ke Spojeným státům k tvrdému diktátu vítězů.

Naši vládní politici, včetně ministryně obrany, se dnes pohybují někde mezi druhou a třetí příčkou této škály. Odhaduji, že nejpozději někdy v dubnu, květnu se od našich vládních činitelů dozvíme, že zatímco oni studenou válku vyhráli, český národ ji prohrál.

A nyní mi dovolte, abych se stručně věnoval několika argumentům stoupenců základny.

1. Stoupenci základny celou věc bagatelizují tvrzením, že se jedná pouze o výstavbu radaru. Na našem území žádné rakety umístěny nebudou. Proto prý nechápou hysterii, která se kolem jednoho neškodného radaru zvedla.

Tady člověk nemusí být technický odborník, aby věděl, že radar a rakety tvoří jediný soubor, který je díky moderní technice propojen natolik těsně, jako by obojí stálo na jedné, jediné louce. Pokud chce někdo tvrdit, že my máme co dočinění pouze s radarem, projevuje tím jen svoji naprostou technickou i strategickou naivitu. Ve skutečnosti může nadzemní radar očekávat drtivý úder protivníka mnohem spíše než rakety zakopané hluboko v silu. Bez radaru zůstanou rakety v silu dokonale nepoužitelné, a pouze v tomto smyslu mírové.

Jde tedy už jen o to, najít protivníka, který si radar k úderu vytipuje.

Naši vládní politici dělají všechno proto, aby takového protivníka co nejrychleji vytvořili. Tomuto svému počínání říkají – péče o bezpečnost národa.

2. Odporem proti základně prý zrazujeme své evropské spojence a ohrožujeme jejich bezpečnost.

Opravdu se naši vládní politici domnívají, že vlády v Paříži, v Berlínu či v Římě jsou natolik nezodpovědné, neinformované a krátkozraké, že bez světla rozumu přicházejícího z Prahy by kráčely jako ovce na vlastní porážku? Odkud se bere v našich vládních činitelích tolik mesianismu?

Představme si, že bychom po roce 89 vyhlásili neutralitu. Podle stoupenců základny bychom tím celou západní Evropu vydali napospas silám, vůči kterým by byla naprosto bezbranná. Ještě že tu jsme my a že hrdě stojíme rozkročeni nad Brdy. Bez nás by ti prosťáčci západně od našich hranic dlouho nepřežili.

Nezlobte se na mne, ale já odmítám takto naše evropské spojence zostuzovat a degradovat. Zdá se mi to od našich pravicových politiků směšné a pro všechny, kdo si přejí integrovanou Evropu, naprosto nepřijatelné.

3. Tvrdí se nám, že cizí vojenská základna prý nijak neohrozí naši suverenitu. Prý ji nemůže ohrozit o nic více, než skutečnost, že akcie našich strategických podniků vlastní zahraniční firmy.

Ti, kdo toto tvrdí, by měli vysvětlit, proč to, co prý platí pro nás, neplatí pro Spojené státy. Vždyť i akcie mnoha amerických strategických podniků jsou dnes v cizích rukou. Spojené státy to tolerují, tak jako to tolerují všechny ostatní země v podmínkách globalizované ekonomiky.

Cizí vojenskou základnu by si však na své území Spojené státy umístit nenechaly. Proč se tak asi chovají, pokud by tím jejich suverenita údajně nijak neutrpěla? Bude Topolánkova vláda žádat zvláštní nótou, aby americká vláda souhlasila recipročně s vybudováním naší vojenské základny na svém území? Taková představa je samozřejmě naprosto absurdní. Je právě tak absurdní, jako ustavičné ujišťování české vlády, že jedná s USA jako rovný s rovným. Je to jen další bod, ve kterém se česká vláda totálně ztrapňuje.

4. Až do nedávné schůzky v Mnichově se nám tvrdilo, že všechny kroky Spojené státy od počátku konzultují s Ruskem, které prý nemá vážnější výhrady. Také tento argument se ukázal jako nepravdivý.

Rozhodně nejsem nekritickým obdivovatelem Vladimíra Putina.

Ti, kdo o nás momentálně rozhodují, by však měli říci zcela jasně a nedvojznačně, zda považují Rusko za nepřítele, anebo za spojence Evropy v boji proti terorismu. Pokud je Rusko v tomto boji naším spojencem, pak je třeba budovat ochranu společně s ním, nikoliv za jeho zády. Pokud je vnímáno jako hrozba a nepřítel, pak stavba radaru a deseti raket je jen dětinským počinem. Ten může Rusko sice rozdráždit, z vojenského hlediska však nemá naprosto žádnou cenu.

V každém případě by se dál už nemělo lhát o tom, že Rusko se základnami souhlasí. Není to pravda a je to jen další bod, ve kterém vláda klame voliče.

5. Kromě bezpečnostních aspektů má mít vojenská základna pro nás prý i příznivé ekonomické dopady. Předseda strany lidové to vyjádřil tak nějak po svém, když prohlásil: „Víte, kolik se toho na takové základně protopí a projí?“

Nejsem si jist, zda je tento argument míněn tak úplně vážně, a proto na něj odpovím ve stejně lehkém, tak trochu legračním, prostě čunkovském tónu.

Pokud chce někdo vylepšovat naši ekonomickou bilanci umísťováním cizích vojenských základen, pak by se tedy už měl chovat skutečně tržně. Měl by uspořádat dražbu příhodných lokalit na našem území, anebo rozhodnout o nabyvateli obálkovou metodou.

A pokud je navíc - tak jako momentálně paní ministryně obrany -členem KDU-ČSL, měl by se modlit, aby nejvíce ze všech nepřihodila v této podivné dražbě naší suverenity nějaká teroristická organizace. Vždyť trh nezná špinavé peníze.

A nyní mi dovolte stručně promluvit k otázce referenda.

Existují politici, kteří se formálně hlásí k referendu a přitom tvrdí, že otázka základny je příliš důležitá, než aby mohlo být rozhodnutí svěřeno občanům. Referendum k základně by prý zpochybnilo mandát poslanců a vlády i výsledky voleb.

Domnívám se, že politici, kteří toto tvrdí, pouze prozrazují míru svého pokrytectví. O každém referendu by se přece dalo prohlásit, že zpochybňuje mandát poslanců. Snad jen s výjimkou těch referend, která by se týkala naprostých banalit, o nichž politici ani nemají zájem rozhodovat. Nechme rozhodovat lid, ale jen o věcech zcela druhořadých, nepodstatných. To je, zdá se, skutečné krédo těchto demokratů.

Podle jiného tvrzení lidé nemohou o základně v referendu rozhodovat, protože se v tak složité otázce prý dostatečně neorientují.

Mohou existovat jen dva důvody, proč by se lidé neorientovali tak dobře jako politici. Buď jsou hloupější než oni, nebo jim chybí potřebné informace. Osobně se nedomnívám, že obyčejní občané jsou hloupější než obyčejní politici. Alespoň zatím věda neprokázala, že spolu s mandátem se zvyšuje IQ.

Zbývá tedy druhý důvod. Lidé nemají potřebné informace. Dobře však víme, že informovanost patří k základním předpokladům svobodného rozhodování. Ti, kdo veřejnosti potřebné informace tají, ve skutečnosti lidem svobodu rozhodování upírají. Sami si přitom ponechávají svobodu rozhodovat o druhých svévolně a za jejich zády.

Vládní politici se přitom nemohou vymlouvat na žádné vojenské tajemství. Při dnešních možnostech špionáže bude vědět potenciální nepřítel jako první vše potřebné o raketách i o radarech.To můžeme, bohužel, považovat za jednu z mála smutných jistot té dnešní, už zase stále nejistější doby.

Zvláštní je, že proti referendu brojí výhradně jen pravicové strany. Tvrdí, že občané nejsou schopni rozhodovat sami o sobě dostatečně zodpovědně. Přesně tohle se nám snaží namluvit strana, pro kterou je alfou i omegou veškeré politiky zásada, že každý jednotlivec zná své preference nejlépe.

Slíbil jsem, že nebudu mluvit o ideologii, ale pouze o logice.

Jak může logicky uvažující člověk prohlašovat, že každý jednotlivec zná svoje preference nejlépe, a zároveň těm samým jednotlivcům upírat právo projevit své preference v záležitosti, která je pro ně důležitá a ke které se chtějí vyslovit?

Kdo vlastně rozhoduje o tom, kdy člověk může své preference projevit a kdy je projevit nemůže? Chtějí o tom rozhodovat stranické sekretariáty složené z lidí, kteří se dušují, že právě hlas občanů je pro ně závazný. Ty stranické sekretariáty, které se budou před volbami zase dovolávat naší moudrosti a po volbách budou s námi zase zacházet jako s neplnoletými?

Jak se máme s klidným svědomím spolehnout na to, že za nás budou kvalifikovaně rozhodovat lidé, o kterých víme, že neznají ani smysl slov, která používají. Ministryně obrany se nedávno podepsala pod text s názvem „Nejsme vazaly, radar ochrání i nás“.

Omlouvám se paní ministryni, pokud někdo v redakci novin snad vymyslel titulek za ni. Obávám se, však že si ho vymyslela ona sama.

Po stránce logiky je to stejné, jako kdyby svůj článek nazvala například: „Nejsme pokrytci, pouze neříkáme to, co si skutečně myslíme“.

Protože co vlastně znamená slovo „vazal“? Vazalem se stával původně svobodný člověk, který se uchýlil pod ochranu mocného pána. V aktu tzv. infeudace se zavazoval sloužit někomu mocnému oplátkou za to, že ho bude jeho pán chránit. Formálně mu mohla být ponechána svoboda, stával se však na svém pánovi zcela závislý. Z vděčnosti za to, že jím byl chráněn, mu prokazoval drobné i větší protislužby.

Nyní je snad zřejmé, o čem vlastně vypovídá věta: „Nejsme vazaly, radar ochrání i nás.“

A ještě jednu historicky možná poučnou poznámku. V americké nótě žádající českou vládu o zřízení základny se pro českou stranu používá v diplomacii tak trochu neobvyklý termín „přátelé“. Také tento termín souvisí historicky s vazalstvím, a sice s jeho nejranějšími fázemi. Otrokáři ve starém Římě si často pořizovali z propuštěných otroků kliku sobě naprosto oddaných klientů. Protože propuštěnci nebyli plnoprávní, zastupovali je jejich páni před soudem, chránili je a vyžadovali za to drobné protislužby a především - naprostou oddanost.

V dopisech, které mocní patroni svým drobným klientům posílali, je oslovovali termínem „přítel“ a blahosklonně je ujišťovali o své přízni a ochraně. Tyto vztahy pak na některých územích vcelku plynule přecházely ve vztahy klasického vazalství.

Nabízí se nám tak nový pohled na vztah vazalství a ochrany, tedy na výrazy, s nimiž paní ministryně tak suverénně a s takovou neznalostí operuje. Nezastírám, že mám velké obavy, jestliže lidé s takovou mírou informovanosti a kulturního rozhledu se hlasitě dožadují práva, aby mohli rozhodovat o mně a o mých blízkých.

A nyní mi dovolte přejít ke druhé části. Zde se alespoň krátce zmíním o tom, o čem stoupenci základen bohužel nemluví vůbec:

1. Spojené státy se od roku 2002 oficiálně řídí vojenskou doktrínou, která připouští rozpoutání preventivních válek. V jejím rámci se nezříkají ani použití jaderných zbraní jako první.

Po zkušenostech z Iráku si nemůžeme být jisti, že Bushova vláda nerozpoutá další válku pod zcela lživou a falešnou záminkou. V tomto případě bychom byli bezprostředně zataženi do konfliktu, jehož průběh bychom nemohli ani v nejmenším ovlivňovat. Pouze bychom nesli všechny jeho následky.

My řadoví občané (a jsem přesvědčen, že také ministryně obrany) bychom byli mezi posledními, kdo by se dozvěděli o odpálení takových „preventivních“ raket. Dozvěděli bychom se o tom až po jejich dopadu.

Má paní ministryně pro takový případ sestaveny evakuační plány pro obyvatele české kotliny, zvláště pak Prahy a středních Čech?

Kam bychom ji měli následovat? Na jaký nový Říp? Na ten jaderný?

2. A je zde druhá okolnost, o které se prakticky vůbec nemluví.

Významným aspektem celého plánu Americké raketové obrany je aspekt ekonomický. Soukromé firmy mají ze zbrojení miliardové zisky, a proto mají hospodářský zájem na tom, aby se napětí ve světě spíše vyostřovalo.

Spousta amerických občanů proti zájmům těchto firem protestuje.

A po nás se chce, abychom (prý v zájmu našeho spojence) celý projekt podporovali. Naším spojencem je demokratický americký lid, nikoliv zbrojařské koncerny. Tady neplatí okřídlené heslo: Co je v zájmu General Motors je v zájmu Ameriky. Pokud považujeme za svého spojence demokratickou Ameriku, měli bychom proti šílenému plánu malých, ale ekonomicky i politicky velice vlivných skupinek, co nejenergičtěji vystupovat. To je ten nejlepší způsob, jak vyjádřit našim spojencům svůj vděk, jak nás k tomu vybízejí vládní činitelé.

Není v zájmu Ameriky stupňovat závody ve zbrojení. Projekt raketové obrany takové závody stupňuje. Politici, kteří ani toto nechápou, buďto nejsou kompetentní, anebo jsou to pouze loutky.

Je pravda, že nejzávažnější hrozby na nás dnes přicházejí doslova z nebe. Jsou to však hrozby, které nelze zahnat raketami. Výstavba raketových systémů pouze odčerpává prostředky, které tak nutně potřebujeme na zmírnění aspoň těch nejdrastičtějších dopadů očekávaných a přicházejících globálních změn klimatu.

3. A konečně je tady velice závažný vnitropolitický argument.

Žádná z politických stran ČR neměla ve svém volebním programu výslovně uvedeno, že bude usilovat o výstavbu cizí vojenské základny na našem území. Politici nemluví pravdu, když tvrdí, že od voličů dostali mandát i v této věci za nás rozhodovat. Nemluví pravdu politici ODS, politici KDU-ČSL, ani politici Strany zelených. Nikdo jim takový mandát nedal a oni velice dobře vědí, proč se tak bojí referenda. Referendum by ukázalo, že prosazují něco jiného než vůli svých voličů.

A právě skutečnost, že politici nehájí zájmy voličů, představuje, podle mého názoru, pro demokracii v naší zemi dokonce ještě větší nebezpečí, než to, jakou hrozbu představuje cizí vojenská základna v kontextu doktríny preventivních úderů pro naši národní bezpečnost.


Převzato z www.blisty.cz

domů