Francie a dědictví kontrarevoluce

Francie a dědictví kontrarevoluce

Dědictví kontrarevoluce Francie 19. století se projevuje v historii politických orientací v jejich systému hodnot jako odkaz, který si přes dvě století uchoval jednotu myšlení a i dnes ačkoliv není projevem kategorizujícím je možné jej aplikovat a tedy současně pochopit jeho kořeny, později směřující k populismu pravice dnešní Francie s výrazným představitelem, kterým je Jean-Marie Le Pen. Historie této extrémní pravice je historií různých politických skupin, jejíž společné rysy je třeba postihnout. Není snadné tento vývoj syntetizovat, ale především dějinné poznatky umožňují poznat souvislosti této nesmlouvavé politické orientace, která se staletí napájela jako řeka z různých proudů a jejíž každý nový projev v sobě nesl kus minulosti.

Počáteční tradice, tradice kontrarevoluční vznikla současně s Velkou francouzskou revolucí a důsledně se staví proti roku 1789. Její slavný spisovatel je Joseph de Maistre a politický filozof Louis-Ambroise de Bonald. Revoluce je pro ně trestem božím, ale naděje těchto reakcionářů se za nejisté vlády Karla X. nesplnily a v roce 1830 se s nimi mohli definitivně rozloučit.

Stoupenci kontrarevoluce se ovšem nevzdali a jak známo, legitimisté nadále prosazovali Bourbony. Velké oddanosti roajalistů napomáhala i podpora katolické církve, která po celé 19. století brojila proti liberalismu.

Druhé císařství se zhroutilo, díky vydatnému přispění Bismarcka, ale tvrdohlavost uchazeče o trůn, hraběte de Chambord, který nechtěl ustoupit od svých zásad však pohřbila očekávání monarchistů a z jejich nesvárů se zrodila republika.

Obnovení kontrarevoluční tradice nastalo, když Charles Maurras z Provensálska dospěl od nacionalismu k potřebě obnovit monarchii, založil deník L´Action Francaise – Francouzská akce, který sahal i mimo roajalistické kruhy a neúnavně hanobil republiku za hojné podpory konzervativců, kněží i části buržoazie a soustavně podrýval v myslích lidí demokratické instituce.

Teprve po porážce francouzské armády hitlerovským Německem v červnu 1940 mohl maurrasismus posloužit Národní kulturní revoluci maršála Pétaina. Tradice populismu, resp.nacionalistického populismu má kořeny v 80. letech 19. století. Zrodila se zavedením všeobecného volebního práva a svobody tisku, příchodem reklamy. U zrodu některých jeho rysů stál generál Boulanger, jehož hnutí shrnulo všechny rysy proč nenávidět vládnoucí režim, v němž se pojmenoval ochablý parlamentní systém vůči Německu, lhostejnost státu k sociální sféře – generál volá po revizi ústavy a je silně podporován veřejností.

Nepřítele je však třeba najít, měl by být konkrétní a spojovat tradiční nepřátele režimu se zklamanými z „oportunistické republiky“. V době obvinění kapitána Dreyfuse se naplno rozevřela ve své širokosti celá extrémní pravice.

Vina je parlamentní „židovsko-zednářská“ republika, antisemitismus představuje i katolická církev. Vznikly nejrůznější ligy, doba dala prostor a možnosti antisemitům, xenofobům, antisocialistům, neomonarchistům, antimodernistům atd.

Ačkoliv vytvořit jednotné hnutí díky doktrinální nesoudržnosti se nepodařilo, závěrečné roky 19. století obnášejí nebezpečí všeho druhu.

Podobně jako v době Komuny celková nálada nahrává všeobecnému vzplanutí a více než o rozpor mezi třídami jde více o závažný konflikt týkající se národní identity a jejích hodnot.

Dreyfusova aféra a katolická kultura

Ligy, které většinou vznikly před rokem 1898 v období mezi koncem boulanžismu a začátkem Dreyfusovy aféry jsou okamžitě připraveny přejít k akci.

V rámci příprav parlamentních voleb použije Národní jednota (Union nationale) vedená opatem Garnierem a podporovaná Vatikánem a velkým počtem biskupů strategii Sjednocení(Ralliement – polomonarchistické hnutí za Třetí republiky) a ještě posílí svoji úzkou spolupráci s Francouzskou antisemitskou ligou v čele s Julesem Guérinem.

Vzniknou a posílí neskutečné množství všech možných politických uskupení podporující antisemitismus a všichni se spojí pod korouhví katolicismu. Např. nábor členů do Francouzské akce se týkal výhradně katolíků.

Slavný Zolův článek „Žaluji“ vyvolá sice nebývalé antisemitské bouře, nepropukají však spontánně, nejčastěji se objevují po rozšíření propagačních materiálů katolickou církví. Velký podíl na nich mají katolické školy a katolické kluby a vliv kléru se jeví jako podstatný.

Účast katolíků se projevuje ostře a zásadově. Např. dne 14. prosince 1898 zahájí list La Libre parole subskripční práci, která má pomoci vdově po po armádním důstojníkovi financovat proces proti Josephu Reinachovi, který odhalil falzifikáty podplukovníka Henryho namířené proti kapitánu Dreyfusovi.

Antisemitismus proniká do nejodlehlejších venkovských koutů a zdaleka není jenom městským jevem, ve kterém triumfuje extrémní pravice, která nachází velkou podporu v katolictví. Po odeznění Dreyfusovy aféry kdy se hrozivá síla lig stane minulostí se ale i toto katolické a nacionalistické „společenství“ udrží při životě. Vyhoštění církevních řádů a uzavření nepovolených škol vyvolá v roce 1902 prudké katolické demonstrace podpořené aktivitou Ligy francouzských žen a Ligy francouzských vlastenek. Tyto roky jsou rozhodující a stojí zde proti sobě dvě Francie. Spousta přesvědčených katolíků střeží kostely a prudce se brání proti reakci na systematická opatření republiky – jejich činnost podporuje Francouzská akce a dává najevo odpor vůči republice.

Když sněmovna schválí odluku církve od státu, jež symbolicky uzavírá Dreyfusovu aféru posílením nezávislosti veřejného prostoru, přechází církev do ofenzivy – nabádá rodiče žáků k účasti v dozoru nad veřejnými školami a staví se proti nenáboženským učebnicím, pokouší se podporovat soukromé katolické školy. Stejně jako současný lepenismus všechno míří a to je rozhodující k nacionalistické obraně kultury zakotvené v katolicismu, která je neslučitelná s občanskou republikou, ligy katolické Francie našly své heslo v antisemitismu.

Myšlení kontrarevoluce má skutečně a to zcela logicky s katolicismem mnoho společného, především s katolicismem 19. století. Kontrarevoluce je v podstatě náboženské myšlení, stavící se proti osvícenství, které vidí člověka jako svobodného rovnostářského jedince. Revoluce chce vytvořit společnost bez hierarchií a pout, která jsou v katolickém náboženství základním kamenem. Revoluce redukovala náboženství na soukromou záležitost, pokud se jej rovnou nesnažila vymýtit.

Historie integrálního katolicismu(zrodil se z vnitřní krize církve – z modernismu) je historií menšiny věřících, které vyděsil vývoj světa. Integrální katolicismus lze charakterizovat dvěma slovy : strach ze svobody. Byl-li Alfred Dreyfus vinen či nikoliv, nebylo důležité.

Vichy

Po vypuknutí války následovala porážka a došlo k něčemu nepředpokládanému, republikánský režim postoupil vládcovství maršálu Pétainovi. Několik zákonů vichystického režimu- národní revoluce se téměř shodovalo s atmosférou Francouzské akce Ch.Maurrase.

Např.zákon ze 17.července 1940 zakazoval výkon veřejných funkcí a právních profesí každému občanovi, jehož otec byl cizinec. Zákon z 22. července zpochybnil občanství udělená po roce 1927, 30. července zřídil Nejvyšší soud možnost soudu ministrů ze Třetí republiky zodpovědní za vojenskou porážku. 13. srpna byly zakázány tajné spolky, především svobodní zednáři. Statut z 3. října 1941 zakázal Židům výkon většiny veřejných zaměstnání a soukromé aktivity.Dekret ze 4. října ustanovil všechny prefekty pravomocí internovat Židy do pracovních táborů, pracovní charta zavedla korporativismus místo odborů.

Až na několik dílčích rozhodnutí v období okupace se veškerá Pétainova politika protínala s politikou Maurrase. Maurras ovšem nikdy nepřistoupil na kolaboraci některých svých žáků – stoupenců nacismu (část bojovala na ruské frontě v uniformách SS). Státní kolaborace ke které se Pétain propůjčil vycházela z pseudorealistického uvažování, ve kterém proněmectví nehrálo žádnou roli. Nicméně nový režim mohl vzniknout jen pod záštitou německé okupace.

Pétainův režim a Francouzská akce prohlásily odboj a Svobodnou Francii generále de Gaulla za nepřátele. Maurras, neustále povzbuzující vichystickou protižidovskou republiku nese zodpovědnost za výzvy „ smrt gaullistům“. Francouzská akce zanikla z vichystickým režimem pouze oficiálně. Maurrasovou zásluhou je to, že originálně narouboval kontrarevoluci na nacionalismus. Mezi dvěma krizemi- boulanžismem a Dreyfusovou aférou dokázal vtisknout roajalistické řešení v soudržný doktrinální rámec. Kolem Philippa Pétaina jsou v ministerských kabinetech v soukolí národní revoluce všechny pravicové síly a to od roku 1940. Vichy je podle Stanlyho Hoffmana od roku 1948 „pluralitní diktatura“ a jsou v ní zastoupeny všechny barvy pravice. Půda, v níž se zabydlel nový režim má charakter vojenské katastrofy, trauma porážky, zmatek politických tříd a rozdrobení státu – je to hluboká krize národní identity.

Pétain byl považován za politicky neutrálního, ale ve skutečnosti se v obou kolech voleb v roce 1936 postavil proti Lidové frontě. Avšak Vichy nemělo v úmyslu spokojit se s tím, že budou Francii jen řídit. Ambicí byla revoluce. Název zněl „národní revoluce“. Tato revoluce měla nastolit nový řád věcí a režim. Pétainovci si vypůjčili kontrarevoluční základ z 19. století, revidovaný Charlesem Maurrasem. Odvolávají se také na orleánskou teorii elity. Hlavní reakční pramen byl však vylepšován ve světle témat, která vyvstala ve třicátých letech. Šlo v podstatě o odmítání základů liberální demokracie jako původce „nepořádku“.

Tato kulturní revoluce se dá charakterizovat jako odmítání individualismu, staví se proti rovnostářství, má striktní koncepci nacionalismu, nedůvěřuje industrializmu a odmítá kulturní liberalismus. Pro Pétaina se individualismus obrací nevyhnutelně k anarchii, která se dá popřít pouze kolektivismem, a ten je pramenem komunismu, je třeba tedy začlenit jedince do „přirozených hierarchií“. Zvláště je zde oslavována rodina jako základní buňka společnosti a tudíž manželství(je velmi obtížné dostat souhlas k rozvodu). Různé projekty podporují hlasovací právo rodiny, kde otcové mají tolik hlasů kolik mají dětí a odměny se zvyšují o 15% těm, kteří mají ve 35 letech tři děti a snižují se bezdětným mužům v tomtéž věku.

Tato kulturní revoluce byla velmi ambiciózní, ale v praxi zklamala. Okupace a nátlak, který přinesla na tom bezpochyby měly svůj podíl, ovšem stejně jako vnitřní protiklady.Pétain si přisvojil veškerou vládní moc a legitimitu, měl dokonce právo rozhodovat o moci justice což mu umožnilo bez rozsudků uvěznit politiky „bývalého režimu“, kteří byli označeni za „zodpovědné za porážku“.Ministři byli odpovědni přímo jemu a odvolávat je mohl kdy se mu zachtělo.

Ambice tohoto režimu se v některých aspektech shoduje jak už bylo řečeno s Francouzskou akcí a vývoj extrémní pravice má od doby Revoluce své specifické znaky. Extrémní pravice se v roce 1944 radikalizovala natolik, že někteří její šéfové dokonce složili přísahu Hitlerovi a přitom se hlásili k maršálovi. Spekuluje se o tom, zda v tomto případě jde o francouzský fašismus. Plnoprávný fašismus to není, neboť francouzská extrémní pravice přistoupila na statut Francie jako rezignované mocnosti. Jde spíše o rozbor tendencí a pokušení, jenž umožňují hrát politickou úlohu. Válka čtyřem rokům Vichy přinesla jistou specifičnost.

Zakořenění

Francie trpěla bezpochyby ještě mnohými projevy extremistické pravice, spojenými s krizí národní identity. Z umrtvování a provokace, jediných prostředků ze kterých byla extrémní pravice naživu, když ve volbách v šedesátých letech stěží získala 7% hlasů svých stoupenců, sympatizantů či nahodilých voličů, ze sutin které mají úděsné historické kořeny – režim Vichy, kolaborace s nepřítelem, se ovšem udržela nostalgie. Na krev, kterou má na svědomí léta 1940-1944 odpovídá krev a nenávist let 1944-1945 a pohrdání, soudní stíhání. Extrémní pravice na toto dodnes vzpomíná a čistky v těchto letech jsou výbornou pomůckou pro oživení paměti. Má oběti, které si pěstuje a doživotní raněné mluvící o slepé pomstě.

Tato bolestná nostalgie udržuje oheň pod troskami. Stalo se, že oběti čistek, jejichž tíživé obviňující mlčení je předmětem obdivu jsou laciným prostředkem jak vyvolat kult vůdce, protikomunistického a protijakobínského boje, xenofobie a antisemitismu. Další historie je spjata s další postavou „vůdce“. Poujadismus (Pierre Poujade) by byl také dalším výčtem projevů nenávisti k cizincům a projevů prav.extremismu, i když vznikl mimo extrémní pravici, zcela spontánně.

Mezi poujadisty zvolenými v roce 1956 jsou tři extremističtí buřiči a mezi nimi Jean-Marie Le Pen. Bezpochyby svědek dlouhodobých rysů pravicově extremistických uskupení které z přezimování se znovu bez zjevných ran probudily k životu. Rodák z Trinité-sur-Mer měl zvláštní schopnost objevit se vždy na pravém místě. Od mladých let a v době studií byl vždy nějakým způsobem aktivní, pétainista i gaullista zároveň.

V poujadismu se Jean-Marie Le Pen okamžitě vidí svou příležitost. V lednu 1956 je zvolen poujadistickým poslancem v Paříži a energicky mluví na veřejnosti za francouzské Alžírsko. Byl nejaktivnějším poslancem. Vrací se však ke svému paramilitárnímu pluku, účastní se výpravy do Suezu.Vystupuje v roce 1957 z Poujadova hnutí a účastní se bitvy o Alžír, kde se seznamuje s praktikami mučení na alžírských podezřelých. V Paříži pak zakládá Národní frontu bojovníků za francouzské Alžírsko. Znovu vstupuje do hnutí a snaží se sjednotit rozptýlené poujadisty na venkově. Často se stýká s příslušníky extremistických hnutí a s roajalisty v Občanských výborech křesťanského pořádku.Po konci s francouzským Alžírskem je zoufalý, v roce 1962 ztrácí poslanecké křeslo.

Kdybychom se na historii extremní pravice z kořenů kontrarevoluce podívali podrobněji, jistě nalezneme ještě mnoho jiných faktorů, které souvisely s faktem, které její vývoj podporovaly a usnadňovaly. Sám katolicismus je zajímavým případem. Dlouhou dobu zde byl proud antiliberální, kontrarevoluční a antidemokratický. Není náhoda, že se antiliberální katolictví jako oficiální katolictví 19. století se v kontrarevolučním myšlení prosadilo jako nejjasnější forma odmítnutí Revoluce. Jsou zde ovšem další projevy, které jsou očividné při pohledu na samotnou podstatu extrémní pravice a v čem spočívá jejich hlavní nebezpečí. Kult vůdce, touha po pořádku a také – nacionalismus. Vědět, že patřím do země Deklarace lidských a občanských práv není pouhá formule. Úspěchy extrémní pravice jsou zřejmé, ale dějiny svědčí o schopnosti Francouzů odolávat populistickým úchylkám, které se nikdy neopakují ve zjednodušené podobě, proto by neměly nabádat k lhostejnosti a historie by měla být prostředkem k umožnění relativizace nebezpečí.

Literatura:

Michel Winock: Historie extrémní pravice ve Francii, prof.Christophe Prochasson, prof.Pierre Birnbaum, prof. Jean-Pierre Azéma, gener.inspektor školství Paříž Jean-Pierre Rioux, N.N.Molčanov: Generál de Gaulle, Albert Z.Manfred: Napoleon Bonaparte, Dějiny Francie - Francouzská revoluce

domů