Bohle, D. :

NEOLIBERÁLNÍ HEGEMONIE, NADNÁRODNÍ KAPITÁL A OKOLNOSTI EXPANZE EU NA VÝCHOD

Český překlad

Na základě neo-gramsciánské analýzy článek zkoumá charakter neoliberální hegemonie v EU a její důsledky pro podmínky rozšiřování. Namítá se, že historický blok, který usiluje o zřízení hegemonie nadnárodního kapitálu, podporuje jak prohlubování, tak zvětšování. V západní Evropě se sociálně demokratické politické síly, organizované odborové a politické síly periferních zemí už včlenily do historického bloku, i když v podřízeném postavení. V důsledku toho vznikla pochybná hegemonická konstelace ’vrostlého neoliberalismu’. Naproti tomu do svých nových členských států EU exportovala radikálnější tržní variantu neoliberalismu. Ta nejlépe slouží zájmům nadnárodního kapitálu a pomáhá zachovat pořádek ’vrostlého neoliberalismu’ uvnitř staré EU. Východoevropské společnosti nebyly v pozici umožňující zpochybňovat nerovné podmínky rozšíření. To se dá vysvětlit jejich zděděnými specifiky, které vedly k jejich začlenění do nadnárodního historického bloku prostřednictvím pasivní revoluce.

Úvod

Od května 2004 vstoupilo do Evropské unie (EU) deset nových zemí, z nich osm z východní Evropy. Po více než deseti letech tudíž dospělo k závěru období váhání, nejistot a nevýhod tak charakteristických pro vztahy mezi EU a jejími východními sousedy. Avšak i po rozšíření zůstávají signály směrem k novým členům smíšené. Co je nejzávažnější, jasně se ukázalo, že EU není připravena jim v blízké budoucnosti zaručit rovná sociální a ekonomická práva. Přechodné období týkající se volného pohybu pracovních sil upírá národům nových členských států velmi důležitý aspekt občanství EU. Finanční uspořádání jim ponechává významně menší zdroje na osobu než starým členům.

Tyto konkrétní podmínky rozšíření vybízejí k obecnějšímu hodnocení vztahu mezi EU a zeměmi střední a východní Evropy (CEECs).Jak vysvětlit novým členům nerovné zacházení? Je pravděpodobné, že to bude přechodné, nebo jsme svědky objevení se trvalého druhotřídního členství? Proč nové členské státy přijaly podmínky rozšíření? Těmito otázkami se zabývá mé pojednání.

Přístupy hlavního proudu k rozšíření na východ nejsou k zodpovězení těchto otázek dobře vybaveny. Tento článek se snaží o kritické pochopení nového evropského uspořádání, které je založeno na neo-gramsciánských perspektivách evropské integrace. Moje hlavní tvrzení je takové, že konkrétní forma a problematický výsledek rozšíření EU na východ lze vysvětlit složením nového – nadnárodního – historického bloku, který se v EU vyskytl uprostřed osmdesátých let minulého století a krátce poté postupoval směrem k CEECs. V následujícím nejdříve stručně uvedu hlavní proud chápání rozšiřování EU na východ. Za druhé budu na základě neo-gramsciánské teorie o mezinárodní hegemonii vysvětlovat budování bloků a za třetí prezentovat náhledy z posledního období na novou, neoliberální cestu evropské integrace, jak je poskytuje neo-gramsciánský přístup. Bude se diskutovat o tom, že nové spuštění evropské integrace mohlo probíhat do předešlé hegemonické konstelace. Na rozdíl od „vrostlého neoliberalismu“ (van Appeldorn 2002), který tvaroval prohlubování EU, způsob začleňování východní Evropy dosud vyúsťoval do exportu mnohem více „tržně radikální“ varianty neoliberalismu. Čtvrtá část rozšíří neo-gramsciánskou analýzu na podobu rozšiřování EU na východ a objasní důvody selektivní integrace u střední a východní Evropy (CEE). Poslední část článku se táže, proč se aktivní účastníci z CEE hrnuli za začleněním navzdory nerovným podmínkám.

Rozšiřování EU na východ: diskuse hlavního proudu

Studie o rozšiřování EU na východ nejsou dobře připraveny na to, aby poukázaly na nerovný způsob rozdělování sociálních a ekonomických práv ve sjednocené Evropě. Teoretická diskuse se soustřeďovala hlavně na problém, zda lze postupy a řešení rozšiřování lépe vysvětlovat racionalistickými nebo konstruktivistickými přístupy. V diskusi převládala otázka, proč se EU rozhodla zahájit jednání o rozšíření. Konstruktivisté tvrdí, že toto rozhodnutí nepotvrzuje očekávání racionalistů: u řady členských států se předpokládá, že náklady na rozšíření mají být vyšší než požitky a vypadá to, že rozšíření je méně výhodným řešením ve srovnání s alternativními strategiemi jako jsou asociační dohody (např. Schimmelfenning 2001). Rozhodnutí rozšířit tudíž ukazuje na důležitost norem a kolektivních identit, které dovolují EU přizpůsobit preference CEECs (Sedelmeyer 2001, Schimmelfenning 2001, Sjursen 2002).

Konstruktivistický průzkum na základě středové politiky a hlavní politická rozhodnutí ze druhé poloviny devadesátých let minulého století souvisící s rozšířením většinou potvrzují, že navzdory jasným materiálním zájmům vyjádřeným členskými státy EU nebo zájmovými skupinami byly normy, identity nebo principy při vysvětlování závěrečné politické linie stejně důležité a vedly všeobecně k silnějšímu přizpůsobení zájmů CEECs než by předpokládalo čistě racionalistické vysvětlení (Sedelmeyer 2002). V důsledku toho, že se tento průzkum všeobecně soustřeďoval spíše na přizpůsobení zájmů CEEs než na jejich porušování, nebyl problém nerovného zacházení s novými členskými státy ústředním bodem šetření.

Na druhé straně racionalistické přístupy tvrdí, že jak rozhodnutí o rozšíření, tak výsledky přístupových jednání lze vysvětlit národními zájmy a rozdíly v síle státu (Moravcsik/Vachudova 2003). Podle těchto autorů členové EU podporují nynější připojení – právě jako ta dřívější – protože to vnímají jako něco, co vyhovuje jejich dlouhodobému geopolitickému a ekonomickému zájmu. Žadatelské země přijímají nevýhodné podmínky rozšíření kvůli obrovským výhodám členství. Jejich nepřiměřené výsady lze vysvětlit na základě teorie výhodného obchodu: ty země, které prostřednictvím mezinárodní spolupráce nejvíce získají, mají pro dohodu nejsilnější preference a tudíž si přejí kompromis většiny (Moravcsik/Vachudova 2003:44). Moravcsik/Vachudova jednoznačně uznávají náklady na rozšíření pro žadatelské země, které plynou z obrovského úkolu přeměny acquis communautaire, pokoření z nutnosti projít procedurami hodnocení, vměšování EU a dvojí standardy v oblastech nejvnitřnější politiky a skutečnost, že zdroje jsou směrovány od sociální politiky k ekonomickým cílům. Tvrdí však, že tyto náklady budou více než vyváženy dlouhodobým prospěchem z členství – například přístupem k velkým trhům a přímým zahraničním investicím (FDI), stabilizací nových demokracií a posílením jejich administrativních kapacit. Přestože racionalistický průzkum rozšíření na východ je připraven lépe než jeho konstruktivistický protějšek k poukázání na odlišnost sociálně - ekonomických práv ve sjednocené Evropě, spoléhá na řadu problematických předpokladů a pojetí. Moje první hlavní námitka se vztahuje k základnímu předpokladu, že očekávané náklady a výhody určují preference rozšíření u žadatelských a členských států. Podložím tohoto předpokladu je názor, že náklady a přínosy, stejně jako národní zájmy, lze stanovit polovědeckým, objektivním způsobem. V žádném případě však není samozřejmé, proč a kým jsou určité důsledky rozšíření vnímány jako náklady nebo výhody. Vnímání nákladů a výhod je spojeno s postojem aktivních činitelů na sociálním, ekonomickém a politickém poli a běžné chápání „národních zájmů“ na státní úrovni je výsledkem politických bojů a výběrů. Tudíž spíše než považovat za zaručené, že „žadatelé jsou nuceni k ústupkům proto, že základní výhoda, která se jim nabízí – členství – má tak velkou hodnotu“ (Moravcsik/Vachudova 2003:49), by se kritické šetření muselo na prvním místě tázat, jak tato preference pro členství vznikla.

Druhým problémem tohoto přístupu je, že považuje státy za nejvíce relevantní aktivní činitele v mezinárodních vztazích a tudíž opomíjí roli trans- a supranacionálních aktivních činitelů při tvarování procesu rozšíření. Nedávné zkoumání evropské integrace a rozšíření však ukázalo, že tito aktivní činitelé hrají důležitou roli (van Apeldoorn 2002, Sedelmeyer/Wallace 2000). Za třetí se tento přístup soustřeďuje výhradně na formu mezinárodních vztahů a přehlíží sociální obsah nebo smysl rozšíření (van Apeldoorn 2002: 11-13). To autorům dovoluje zdůrazňovat podobnosti mezi současnými a dřívějšími jednáními o rozšíření: pro obojí byla charakteristická asymetrická vzájemná závislost a v důsledku toho ústupky žadatelských zemí. Jsou však ignorovány důležité rozdíly mezi dřívějším a současným kolem rozšíření, které souvisejí se sociálním smyslem evropské integrace.

Celkem vzato, analýza hlavního proudu u rozšíření na východ má tendenci buď přehlížet důsledky rozšíření pro nové členské státy, nebo poskytovat omluvná vysvětlení, podle kterých nakonec na tom bude každý lépe a nejlépe na tom budou ti, kteří původně nejvíce ztratili. Tento článek se snaží předložit alternativní chápání rozšíření na východ tím, že se bude zabývat otázkami kde se vzaly preference u EU a CEECs, jakou roli v tom sehráli transnacionální aktivní účastníci a souvislostí nerovného modelu nové Evropy s posunem sociálního smyslu evropské integrace. Nakonec je cílem přednést kritický názor na novou evropskou konstelaci, založený na neo-gramsciánském systému analýzy.

Neo-gramsciánská analýza mezinárodní hegemonie

Kritický popis nové konstelace Evropy, který čerpá z práce italského komunistického filosofa Antonia Gramsciho (1971) a jejího výkladu Robertem Coxem (1981, 1983), se zabývá hlavně problematikou měnícího se charakteru globální hegemonie. Na rozdíl od konvenční analýzy hegemonie, která ji staví na roveň s dominancí založenou na vojenské a ekonomické způsobilosti, neo-gramsciánská analýza vystupuje se širším pojetím. Podle Coxe

Mezinárodní hegemonie už není pořádek mezi státy. Je to pořádek uvnitř světové ekonomiky s dominantním způsobem výroby, který proniká do všech zemí a připojuje se k dalším podřízeným způsobům výroby. Je to také komplex mezinárodních sociálních vztahů, který spojuje sociální třídy různých zemí. Světová hegemonie se dá popsat jako sociální struktura, ekonomická struktura a politická struktura. A nemůže být pouze jedinou z těchto věcí, ale spojením všech tří. Dále ještě je světová hegemonie vyjádřena univerzálními normami, institucemi a mechanismy, které stanovují všeobecná pravidla chování států a těch sil občanské společnosti, které jednají přes národní hranice – pravidla, která podporují dominantní způsob výroby (Cox 1983:172).

Mezinárodní hegemonie se tudíž musí analyzovat na několika vzájemně propojených úrovních. První základní úroveň je úroveň materiální výrobní sféry. Výroba je chápána v souhrnném smyslu, jako souhrn vlastní výroby fyzického zboží i znalostí a sociálních vztahů (Cox 1989:39). Různé výrobní způsoby plodí různé formy sociálních vztahů, tím, že způsobují různé konstelace sociálních sil. Ty mají v neo-gramsciánské analýze hegemonie rozhodující důležitost, protože představují základnu moci uvnitř států a mezi nimi. Státy utvářejí institucionalizovanou arénu třídních bojů a kompromisů (Cox 1987:19). Rozhodující pro relativní stabilitu určité konfigurace třídní vlády, která tvoří základ státní moci, je vytvoření historického bloku. Historický blok poukazuje na způsob, kterým vůdčí třída sestavuje „organické“ aliance s podřízenými třídami v mezích specifického národního kontextu. Vláda třídy uskutečňovaná prostřednictvím historického bloku se nebude jevit jako partikularistická. Její instituce a ideologie se budou šířit na podřízené skupiny, bez jakéhokoliv podkopání zájmů hegemonické třídy (Cox 1983:169). I když je toto pojetí spojeno se specifickým národním kontextem, je možno je internacionalizovat: mezinárodní historický blok odkazuje na relativně stabilní aliance vládnoucích tříd, které podporují existující mezinárodní pořádek (Jakobitz 1991:11). Pro mezinárodní hegemonii jsou rozhodující další hodnoty, normy a ideje, které jsou sdíleny vládnoucími a podřízenými třídami. Podobně jako je tomu u konstruktivistických přístupů, i neo-gramsciánská analýza zdůrazňuje roli idejí pro formování institucí a akcí. Podle gramsciánského chápání jsou ideje a materiální podmínky spolu vždycky svázány. Aby ideje nabyly smyslu, musejí být vyslovovány ve spojení s hegemonickým projektem, tj. projektem, který má původ v ekonomické sféře, ale je dost široký k tomu, aby obsáhl odlišné a dokonce částečně antagonistické ideje. Při formulování takových hegemonických projektů hrají hlavní roli intelektuálové spojení s vládnoucími třídami (Cox 1983:168).

Hodnoty, normy a ideje jsou vysoce důležité kvůli podřízeným sociálním třídám začleňujícím se do hegemonických projektů, stejně jako pro šíření zájmů hegemonických sil na ty společnosti, ve kterých dominantní třída nebyla schopna dosáhnout hegemonie v gramsciánském smyslu. Do těchto společností se nové hegemonické projekty šíří ve formě „pasivní revoluce“, tj. revoluce, kde

Popud ke změně nepovstává z „obrovského lokálního ekonomického rozvoje ... ale místo toho je odrazem mezinárodního vývoje, který přenáší své ideologické proudy na periférii“. Skupina, která je za takových okolností nositelem nových idejí, není domorodou sociální skupinou zainteresovanou na budování nové ekonomické základny s novou strukturou sociálních vztahů. Je to vrstva intelektuálů, která přejímá ideje pocházející z předchozí cizí ekonomické a sociální revoluce (Cox 1983:170, viz rovněž Gramsci 1971:116).

Konečným cílem neo-gramsciánské analýzy mezinárodní hegemonie je odhalit rozpory v existujících mocenských vztazích a hledat cesty k jejich překonání. Protože je kritickou teorií, nesnaží se poskytnout alternativní popis existujícího hegemonického pořádku, nýbrž se spíše táže, jak tento pořádek vznikl, čím zájmům slouží, jaké jsou jeho hlavní rozpory a tudíž přispět k rozvinutí protihegemonických projektů (Cox 1981:129-30).

Cox vypracoval svou analytickou soustavu, aby přispěl ke kritickému pochopení procesu mezinárodních změn spojených s narušením poválečného pořádku po druhé světové válce a s objevením se globalizace. Později řada autorů aplikovala a dále rozvinula Coxův přístup za účelem analýzy evropské integrace v kontextu s globálními strukturálními změnami (van Apeldoorn 2002, Bieling/Steinhilber 2000b, Bieler 2000, Bieler/Morton 2001, Cafruny/Ryner 2003, Gill 1992, Röttger 1997). I přes mírně odlišné teoretické pohledy na evropskou integraci tyto přístupy demonstrovaly, že během posledních 20 let se objevila kvalitativně nová, transnacionální neoliberální konstelace. V další části shrnu poznatky získané neo-gramsciánskou analýzou evropské integrace.

Objevení se neoliberální hegemonie v EU

Jak bylo zmíněno výše, mezinárodní hegemonie musí být analyzována na několika vzájemně propojených úrovních: v rovině dominantního způsobu výroby, rovině sociální a rovině politicko-ideologických vztahů. V průběhu posledních desetiletí posunula velká transformace na všech třech rovinách hegemonii v EU směrem ke specifické neoliberální formě.

Základní vlastnosti neoliberální hegemonie

Způsob výroby se vyznačoval zrušením fordismu. Na jeho místo nastupuje nový způsob, soustředěný na informační a komunikační technologie vycházející ze znalostí. Nástup nového způsobu výroby je většinou závislý na americkém kapitálu, technologiích a společnostech a nepronikl do Evropy stejně hluboko jako do USA. Pro evropskou výrobu jsou dosud v mnohem větší míře než pro USA charakteristické tradiční průmyslové sektory (Beck aj. 2002:25-75, Lüthje aj. 2002:25-102). Evropská integrace se od prostředka osmdesátých let minulého století zaměřovala na snižování závislosti a zaostávání a na obnovení globální konkurenceschopnosti Evropy. „Odmítavá“ integrace, tj. odstranění národních omezení u obchodu a konkurence, transnacionalizace výroby a přeshraniční centralizace a koncentrace ekonomické moci vedly k stále více transnacionálně integrovanému evropskému ekonomickému prostoru (Ziltener 2004:962-4).

Na úrovni sociálních vztahů vedl tento proces ke vzniku vpravdě transnacionálního historického bloku, který usiluje o zavedení podmínek pro hegemonii transnacionálního kapitálu.4 Hlavním fórem vedoucí třídy bloku je Kulatý stůl evropských průmyslníků (ERT) (van Apeldoorn 2002:183-190). Byl založen v roce 1983 na základě iniciativy Pehra Gyllenhammara, šéfa exekutivy Volvo, za podpory tehdejšího evropského komisaře Etienna Davignona. Dnes se ERT skládá ze 45 CEOs a předsedů většiny evropských transnacionálních a největších korporací. Intenzívním lobováním na nacionální i supranacionální úrovni, pravidelnými oficiálními setkáními s nejvyššími představiteli EU a strategickými zprávami o žhavých záležitostech evropské integrace si ERT vypracoval privilegovaný vliv na tvorbu evropské politiky (van Apeldoorn 2002, Holman/van der Pijl 2003).

Zatímco národně založený kapitál orientovaný na export se často spojoval s transnacionálním kapitálem, vliv kapitálu orientovaného na domácí prostředí a konkurenci importu v nové konstelaci Evropy většinou upadal. Rovněž pracovní síly byly zatlačeny do defenzívy. Odbory jsou začleňovány do neoliberálního bloku v podřízeném postavení. Prostřednictvím institucí „konkurenčního korporatismu“ (Rhodes 1998) se odbory podílejí na neoliberální restrukturalizaci přijímáním mzdových omezení, reforem sociálních států a zvyšování flexibilizace pracovních trhů (Bieling 2001:107-8). Bieler (2005 ) tvrdí, že i když pracovní síly jako celek jsou ve srovnání s poválečnou konstelací v defenzívě, vůbec nemohou být pojímány jako homogenní síla. U pracovních sil v sektorech orientovaných na export a transnacionálních je spíše pravděpodobný rozvoj supranacionálních aktivit a určitá podpora politických iniciativ na evropské úrovni. Naproti tomu u pracovních sil v chráněných sektorech je pravděpodobnější, že zaujmou vůči neoliberalismu a evropské integraci obranný postoj.

Posun ve způsobu výroby a vynoření se nového, transnacionálního historického bloku vedlo k institucionalizaci nové formy vztahů mezi evropskými a národními institucemi. Od osmdesátých let minulého století se způsob evropské integrace zaměřuje na pozvednutí konkurenceschopnosti na všech úrovních evropských společností. Jednak prostřednictvím přímého přebírání a „evropanizací“ určitých funkcí státu (např. měnové politiky) a jednak významným přetvořením rámce, ve kterém národní státy jednají, se EU vyvíjí do podoby styčné plochy, která posiluje konkurenci mezi odlišnými národními systémy vlády. Celý rozsah adaptačního procesu na toto nové konkurenční prostředí zůstává na národním státu a národních institucích (Ziltener 2000:88-96). Státy se transformovaly z keynesiánských sociálních států na „konkurenční národní státy“ (Hirsch 1995, viz rovněž Jessop 2002), jejichž hlavní funkcí je mobilizovat společnost ve směru konkurenceschopnosti jako cíle.

V rovině ekonomických idejí došlo k velkému posunu od keynesiánství k neoliberalismu. Neoliberalismus je nutno chápat jako program jak ekonomický, tak politický. Jako ekonomický program se zaměřuje na snížení zasahování státu do ekonomiky a „uvolnění tržních sil“. Jako politický program se neoliberalismus nejjasněji definuje svým odporem k socialistickému státu a ke keynesiánskému sociálnímu státu (von Hayek 1990, 1991). Pokud jde o jeho „pozitivní“ politický program, může být neoliberalismus spojován buď s autoritářskými pravicovými politickými silami nebo s centristickými, pokud jsou konzervativní, liberální nebo z nové sociální demokracie. Experti z „myšlenkových tanků“ a sítí aktivně popularizovali hlavní myšlenky, které liberalismus legitimizují (Plehwe/Walpen 1999, Cockett 1995).

Politické plány evropské integrace

Stručně řečeno, shora uvedené prvky představují základní znaky nové, neoliberální evropské konstelace. Diskutuje se o tom, zda se neoliberalismus stal hegemonickým. Gill (1995: 400, 402, 412) například tvrdí, že transnacionální blok je spíše v postavení nadřazenosti než hegemonie. I když nemůže zařídit souhlas, nicméně vládne nad rozštěpenou opozicí.

Bieling/Steinhilber (2000a, 2002) zaujímají k otázce neoliberální hegemonie v EU trochu odlišný postoj. Místo „velkého povídání“ doporučují soustředit se na konkrétní politické problémy evropské integrace. Tento pohled zdůrazňuje různé fáze, konkrétní kroky a zvláště navzájem si odporující strategie neoliberální restrukturalizace EU. Bieling/Steinhilber se zvláště zajímají o souhru materiálních zájmů a vzájemné působení v různých projektech. Pouze v případě, že by se tyto dvě dimenze vzájemně posilovaly, může být projekt považován za hegemonický.

Tito autoři identifikovali tři konkrétní projekty, které vedly k neoliberální hegemonii v západní Evropě: Evropský měnový systém (EMS), vnitřní trh a EMU.5 EMS se projevil jako startovní signál neoliberální restrukturalizace, protože nutil členské státy zavést rozpočtovou disciplinu a restriktivní měnovou politiku (Bieling/Steinhilber 2002a: 112). Projekt byl uveden do života mimořádně dovedným způsobem, který dovolil, aby ho veřejnost vcelku ignorovala.

To se však změnilo u druhého projektu neoliberální restrukturalizace, vnitřního trhu. Tento projekt se vynořil na pozadí ekonomické stagnace a všímal si ztráty konkurenceschopnosti Evropy oproti USA a Japonsku. Projekt podporovala transnacionální koalice aktivních činitelů, vytvořená pod vedením Evropské komise a transnacionálního kapitálu (Sandholtz/Zysman 1989:1148). Navzdory svému ekonomickému charakteru se stal široce zpopularizovaným symbolem nového zahájení evropské integrace. Bylo to na jedné straně díky reklamní kampani o výhodách vnitřního trhu, která usilovala o legitimizaci projektu prostřednictvím předpokládaného ekonomického úspěchu. Na druhé straně Jacques Delors, tehdejší předseda Evropské komise, spojoval vnitřní trh s dalekosáhlými představami o integračním procesu v oblasti měnové, technologické i sociální. Tato vize oslovovala řadu sociálních sil, včetně defenzívnějších, na vnitřní trh orientovaných podnikatelských skupin, a odborů, které se aktivně angažovaly do budování „sociální Evropy“ (Ross 1995: 43-5, 150-3, van Apeldoorn 2002: 115-58, 169-84).

Třetí ústřední projekt, EMU, ze začátku ještě profitoval z „euroforie“ vyvolané vnitřním trhem. Řada aktivních činitelů posuzovala podstatné funkce EMU – posilování EU v globální měnové konkurenci, snižování nákladů na transakce a posilování pěstování stability – jako logický důsledek předešlých integračních kroků. EMU navíc získala legitimitu proto, že slibovala zapojení sjednoceného Německa do evropských struktur a zlomení diktátu Bundesbank (Bieling/Steinhilber 2000a: 115). Konsensus okolo EMU však nevydržel. Jak dokazoval Gill (1998), EMU mnohem více než vnitřní trh zobrazuje kárný charakter evropského neoliberalismu. Konvergenční kritéria z Maastrichtu a pakt stability a růstu „odpolitizovávají“ oblasti ústřední politiky a nechávají málo prostoru k manévrování kvůli možnosti výběru při rozdělování nebo štědré mzdové a sociální politice. Zpevněné pěstování stability zároveň nenabízí žádné řešení pro palčivé evropské problémy s vysokou nezaměstnaností a nízkým růstem. V důsledku toho je evropská integrace stále více zpochybňována. Spustila vlny sociálních protestů zvláště ve Francii, ale i v dalších evropských zemích,i na evropské úrovni. Odpor se ozývá na Evropských sociálních fórech, kde na sebe vzájemně působí intelektuálské síly, odbory a nová sociální hnutí (Bieling/Steihilber 2000a: 122-8).

Zbývá prozkoumat, zda tato hnutí a koalice vedou ke vzniku protihegemonických projektů. V současné době přinejmenším Bielig a Steinhilber nevidí pro neoliberální hegemonii v Evropě velké problémy. Tvrdí, že navzdory stálým a dokonce narůstajícím sociálněekonomickým problémům a sporadickému politickému protestu evropská integrace sjednocuje neoliberální směry (Bieling/Steinhilber 2000a: 120). Navíc byly v průběhu devadesátých let minulého století vládnoucí třídy dostatečně pružné k tomu, aby včlenily do svých projektů požadavky dalších sociálních sil. To se odráží v řadě postupů a iniciativ, především v aktualizaci strukturálních a sociálních fondů, prvků sociální regulace na evropské úrovni a evropské politiky zaměstnanosti. Můžeme tudíž hovořit o pochybné hegemonii vrostlého neoliberalismu, který se v EU vynořil. Podle van Apeldoorna (2002), který razil tento termín, vrostlost je určena zájmům evropských odborů a sociální demokracie, avšak „toto začlenění je uděláno takovým způsobem, že tyto zájmy jsou nakonec podřízeny převažujícím cílům neoliberální konkurenceschopnosti (tamtéž: 181). Na tomto pozadí musí být analyzováno rozšíření na východ.

Politický plán rozšíření na východ

Neoliberální charakter plánu na rozšíření

Po EMU se v průběhu devadesátých let minulého století EU nedávala do nového prohlubujícího projektu. Motorem dalšího vývoje se stala spíše otázka rozšíření (Bieler 2002: 575). První rozšíření o Švédsko, Finsko a Rakousko nepředstavovalo velký zdroj konfliktů. Něco jiného je rozšíření na východ. Bylo mnohem spornější kvůli velkému počtu zemí, jejich specifickým dědictvím a jejich poměrně chudým a zaostalým ekonomikám. To se odráží v politice EU vůči východním sousedům. I když aktivní činitelé EU opakovaně zdůrazňovali svou solidaritu s východní Evropou a svůj závazek týkající se rozšíření, konkrétní termíny se během devadesátých let minulého století vypracovávaly jen postupně a váhavě. V roce 1993 bylo přijato pouze rozhodnutí o rozšíření. Ještě i pak byla EU velmi zdráhavá pokud jde o oznámení data přistoupení a odkládala kritické zemědělské, strukturální a institucionální reformy, které byly pro rozšíření původně považovány za ústřední.6 Navzdory faktu, že závazek k rozšíření a rámec pro rozšíření se propracovávaly pouze postupně od počátku devadesátých let dále, byly vztahy s východem přesto v linii shora diskutovaných neoliberálních integračních projektů. Stává se to zřejmým, pokud jsou brány v úvahu politické požadavky vůči kandidátským zemím. EU jasně využívá svého vlivu k exportu jádra svého deregulačního programu. Od Smluv o Evropě7 a Bílé knihy společného trhu (1995) bylo hlavní snahou politiky EU zabezpečit liberalizaci a deregulaci politických ekonomik CEE. Již v této počáteční přístupové fázi mohla EU dosáhnout dalekosáhlého vlivu na vznikající „modely“ kapitalismu a zvláště na konkurenci a politiky sektorů a průmyslové normy. S uzavíráním přístupového partnerství s kandidátskými zeměmi počínaje rokem 1997 se požadavky EU staly ústředním motorem pro domácí reformy. Přístupové partnerství bylo velmi obsažné. Mezi jiným ovlivňovalo makroekonomickou, rozpočtovou a měnovou politiku, administrativní, regionální, průmyslové reformy a sociální zabezpečení (Grabble 1998: 12-8). Navíc, na rozdíl od rozšíření na jih, kde bylo od nových členských států požadováno, aby „liberalizovaly domácí trhy v okamžiku vstupu do EU, v mnoha případech s dočasnými výjimkami, od asociovaných zemí se požadovalo otevření jejich trhů před členstvím, bez jakékoliv vazby mezi liberalizací a členstvím“ (Inotai 1999:7).

Současně byla EU velmi neochotná nabídnout všechny ty oblasti politiky, které by usnadnily přechod a adaptaci CEE – například podstatnou finanční pomoc, volný pohyb pracovních sil nebo liberalizaci zemědělského obchodu. Nejprvnějším příkladem tohoto přístupu je selektivní ochranářství včleněné do obchodních dohod zařazených do Smluv o Evropě, kam EU naplánovala sérii ochranářských nástrojů, zacílených přesně na ty sektory, ve kterých byla CEE v konkurenční výhodě: ocel, textil, oděvy, chemikálie a zemědělské produkty (Gowan 1995: 25-8). Podobně byly pracovní síly a také zemědělská politika vyloučeny z liberalizace v předpřístupové strategii, která „se primárně zabývá liberalizací vnějších ekonomických vztahů a vytvořením podmínek pro volný pohyb průmyslového zboží, služeb a do určité míry kapitálu“ (Grabbe 1998: 11). Konečně pokud jde o finanční pomoc, EU mnohem silněji podpořila vlastní členy než chudé východní sousedy.

Po dlouhou dobu se obecně udržoval předpoklad, že tyto asymetrie s plným členstvím zmizí. Avšak dohody dosažené při jednáních v prosinci 2002 v Kodani naznačují, že přinejmenším v blízké budoucnosti budou noví členové vyobcováni do členství druhé třídy. V oblasti volného pohybu pracovních sil byla dohodnuta přechodná období. Volný pohyb osob zahrnuje nejenom ekonomický rozměr, ale představuje také podstatnou část občanských práv EU, která je tudíž příslušníkům národů nových členských států odepřena (Maas 2002). Ve finančních podmínkách bude transfer na osobu pro nově příchozí z východní Evropy významně nižší než pro ty ze starých členských států, navzdory (nebo právě kvůli) faktu, že tyto země jsou poměrně chudé a zaostalé (Mayhew 2003: 16-30, Debbaut 2003).

Zkrátka, během devadesátých let minulého století se EU podařilo prostřednictvím směsi síly a podmíněnosti a slibem vyhlídky na členství dotlačit CEECs k přijetí specifického neoliberálního reformního modelu. Ve svých následcích je tento model radikálnější než západoevropský. Jeho centrem nejsou pouze regulační reformy Vnitřního trhu. Navíc byly předloženy reformní požadavky, které nejsou součástí acquis. Současně byla EU velmi neochotná rozšířit všechny tyto oblasti politiky směrem k CEE, což by usnadnilo jejich přechodné stadium, a přísně omezila své finanční transfery. Tyto požadavky byly předloženy jako samozřejmé. Uvnitř EU (nebo CEE kvůli této záležitosti) se trochu diskutuje, zda jsou patřičné vůči ekonomicky zaostalým zemím s obrovskými problémy s restrukturalizací.

Jak vysvětlit tento výsledek, který předepisuje pro CEECs radikálnější tržní variantu neoliberalismu? Mým hlavním argumentem je to, že obojí, expanzi EU na východ a její zvláštní rysy lze vysvětlit složením transnacionálního historického bloku.

Transnacionální kapitál a plán rozšíření

Na první pohled se zdá, že preference transnacionálního kapitálu potvrzují konstruktivistický argument, že rozhodnutí nabídnout vyhlídku na členství, které bylo přijato v roce 1993, nemůže být snadno spojováno s materiálními zájmy ústředních aktivních činitelů EU. Vyhlídka na členství, jednou nabídnutá, musela být udržitelná a případně jakkoliv realizovaná. Velkým nedostatkem konstruktivistické analýzy je to, že nebere v úvahu, jak se v průběhu devadesátých let minulého století změnily u ústředních aktivních činitelů EU materiální zájmy a tudíž zájmy na rozšíření.

Když bereme jako indikátor politiky transnacionálního kapitálu uvnitř EU stanovisko ERT, je pravda, že ERT už v roce 1991 prohlašuje, že by EU měla podniknout „okamžitou akci jako odpověď na ’novou výzvu’ a ’okno příležitosti’, které nabízí ’udivující vývoj ve východní Evropě’“ (ERT, citováno podle Holman 2001: 174). Trvalo však několik let, než ERT svůj postoj k rozšíření zkonkretizoval.8 Od roku 1997 aktivně lobuje za urychlení rozšíření. V poselství hlavám států EU z roku 1997 vyzývá EU, aby reformovala strukturu svých institucí za účelem usnadnění rozšíření a naléhá na ni, aby začala těsněji spolupracovat se žadatelskými zeměmi. V roce 1999 ERT publikoval svou první zprávu, která se zabývá výhradně rozšířením. Zdůrazňuje se v ní, že „rozšíření nabízí zlatou příležitost ke zlepšení konkurenceschopnosti a prosperity celé evropské ekonomiky (stávajících členů EU a rovněž nových kandidátů)“ (ERT 1999:5). Tato zpráva rovněž odhaluje významný stupeň, do kterého byli jednotliví členové ERT zaangažováni v CEE. Ve své poslední zprávě ERT znovu zdůrazňuje, že „z velmi důležitých záležitostí, které od založení v roce 1983 v programu ERT dominovaly, má rozšíření na východ stejnou hodnotu jako vytvoření společného trhu v osmdesátých letech a společné měny v devadesátých letech minulého století“ (ERT 2001:4)

Narůstající zájem TNCs na rozšíření lze vysvětlit posunem jejich ideálů o zapojení v CEE. Původně TNCs spíše organizovaly s východoevropskými firmami subdodavatelské smlouvy než aby přímo investovaly. Navíc se angažovaly většinou v sektorech, které dovolovaly snadnou možnost storna (oděvy, nábytek, textil) (Bohle 2002: 165-176). Tento typ ze zahraničí vedených aktivit nevyžaduje stálý institucionální rámec. Provize nabízené v asociačních dohodách stačily. Avšak od prostředka devadesátých let minulého století začaly přímé investice do více odvětví těžkého průmyslu.9 Zahraniční investoři uplatňovali stále větší kontrolu nad strategickými sektory CEE ekonomik. Ve většině přidružených zemí jsou vůdčí exportní sektory řízeny téměř výlučně zahraničními firmami. Navíc jsou převážně v zahraničních rukách strategické služby jako finance a telekomunikace. TNCs v rostoucí míře využívaly východoevropská výrobní zařízení a jejich poměrně levnou a kvalifikovanou práci jako příležitost k reorganizaci svých vlastních výrobních řetězců a tudíž ke zvýšení své konkurenceschopnosti na evropských a globálních trzích (Faust aj.: 2004). V důsledku toho se objevuje nové panevropské dělení práce, kde se východ specializuje na dolním konci transnacionálního výrobního řetězce (Bohle/Greskovits: 2004). Při takové zaangažovanosti se staly nápadnějšími otázky politicko-institucionální stability a regulačního vyrovnání CEECs. Transnacionální kapitál začal vidět rozšíření jako záruku svých investičních projektů a očekává po přistoupení významné posílení podnikatelských příležitostí (ERT 2001: 10).

Kromě toho vedla neoliberální restrukturalizace uvnitř EU ke změně v poměru sil v důsledku změny dominantní orientace v odvětvích citlivých na dovoz. Příkladem je ocelářský průmysl. Po dlouhou dobu bylo ocelářství v EU jedním z nejvíce na dovoz citlivých a chráněných odvětví. Avšak neoliberální restrukturalizace, která začala v osmdesátých letech minulého století, změnila politiku tohoto odvětví. Západoevropský ocelářský průmysl jako celek se neproměnil na aktivního příznivce liberalizace obchodu s východem nebo rozšíření. K liberalizaci obchodu s ocelí mezi východem a západem nedošlo dříve než v roce 1996 (Seldelmeier 2002: 637-639, Jacobson 1997: 7). Snížení odporu a dokonce částečnou podporu rozšíření u západoevropských výrobců oceli však může vysvětlit proces neoliberální restrukturalizace. Privatizace, významný koncentrační proces, velké snížení zaměstnanosti a narůstající specializace u špičkových ocelářských produktů vedly k vynoření hrstky mocných a vysoce konkurenceschopných aktivních činitelů. Pro ty východoevropská ocelářská výroba, typicky specializovaná na základní ocel, nepředstavuje vážnou konkurenci. Spíše profitují z rostoucích požadavků CEECs na vysoce kvalitní ocel a z možností přesídlení (Schabel/Wolter 2004: 23-24). Tito aktivní činitelé skutečně dospěli k podpoře neoliberálního typu politiky (Schabbel/Wolter 2004: 22-4, Dudley/Richardson 1999: 236-44).

Tudíž stručně řečeno, i když nemůžeme vztah mezi preferencemi transnacionálního kapitálu a původním rozhodnutím nabídnout CEECs vyhlídku na členství označit za kauzální, skutečnost, že EU – navzdory mnoha konfliktům – po rozhodnutí u tohoto úmyslu setrvala, odráží priority transnacionálního kapitálu. Zároveň transnacionální kapitál neloboval stejně silně za rozšíření uzavřenějších rysů EU systému. Pro ty kapitálové síly, které se aktivně angažují v CEE, je významným popudem k investicím využívání rozdílů v oblasti mezd, fiskálních, sociálních a environmentálních norem. Další výrobci, kteří spoléhají na obchodní vztahy s východem, například ocelářský průmysl, se více zabývají zajištěním poctivé konkurence ve sjednocené Evropě a tudíž harmonizací základních norem (EUROFER, n.y.). I když tyto různé zájmy mohou být zdrojem konfliktu, jsou obě frakce transnacionálního bloku jednotné ve svém nedostatku podpory solidárnějšího rozšiřování EU.

Scházející podpora pro rozšiřování vrostlého neoliberalismu na východ

Jestliže transnacionální kapitál neloboval za rozšíření uzavřenějších rysů EU politiky, jak je to s dalšími aktivními činiteli EU? Slabší činitelé – elity periferních států EU, sociálně demokratické síly, odbory – nepřišly se silnější podporou rozšíření. Například jižní státy EU opakovaně zdůrazňovaly, že nejsou připraveny zaplatit účet za rozšíření. Podpora odborových svazů byla přinejlepším vlažná a pracující jak na úrovni EU tak na národní úrovni silně lobovali proti volnému pohybu osob, což je postoj, kterého se chopilo několik sociálně demokratických vlád a stal se oficiální politikou EU (Bohle/Husz 2005). Reakci pracujících na rozšíření ukazují těžkosti s nadnárodní solidaritou v neoliberálním konkurenčním prostředí. Rozšíření se považuje za hrozbu podkopání kompromisu vrostlého neoliberalismu v západní Evropě a oslabení dohodnuté síly odborů. Pracující se snaží bránit svá dosažená práva proti této hrozbě. Tento postoj dostává někdy odbory dokonce do těsného spojenectví s nacionalistickými a xenofobními silami. Rakouská konfederace odborových svazů ÖGB například navrhovala jako podmínku volného pohybu pracovních sil příjmové kriterium. Průměrné mzdy v CEE měly dosáhnout 80 % rakouského průměru dříve, než by přicházela v úvahu migrace pracovních sil. I kdyby ÖGB mezitím svůj extremistický návrh zrušila, předloží ho později Jörg Haider (Bohle/Husz 2005:103).

Zatímco tedy cíl integrace východní Evropy sdílí omezený, ale dosti mocný počet aktivních činitelů, kteří jsou zainteresováni hlavně na využívání ekonomického potenciálu CEE, myšlenka rovného začlenění CEECs a skutečné (finanční) solidarity fakticky nemá podporu. Naopak, odborové a politické síly z periferních zemí EU, které nemohly zamezit neoliberálnímu rozšíření, využily svou sílu obranným způsobem, ochranou svých vlastních zájmů proti nově příchozím. Jaké to má pro CEECs důsledky a proč tyto země přijaly nevýhodné podmínky rozšíření?

Začlenění CEEC do transnacionálního historického bloku

„Návrat do Evropy“ se pro CEECs stal mnohem nejasnějším zážitkem než očekávaly. Nejenže tyto země čelí vyhlídce na členství druhé třídy, i kdyby to bylo jen přechodné. Navíc se musí integrací datovat nevyrobené požadované ekonomické zisky. Správněji řečeno, CEECs získaly vlastnosti semiperiférie: dualistické ekonomické struktury, vysoká nezaměstnanost a nezaručený růst vyhlídek. Nicméně až donedávna žádná CEEC vláda nezpochybnila strategický cíl členství v EU nebo požadavky, se kterými se musela setkat. Naopak, členství v EU se těšilo široké podpoře mezi politiky, velkými společenskými silami i širokou veřejností. Za účelem pochopení nezpochybnitelného charakteru návratu CEECs do Evropy je nutno analyzovat formu jejich začlenění do transnacionálního historického bloku prostřednictvím pasivní revoluce.

Pasivní revoluce v CEE

Jak bylo již uvedeno výše, pasivní revoluce označuje situaci radikální změny prosazené elitami, jejichž ideje nepramení z domácích souvislostí, ale spíše odrážejí mezinárodní vývoj. Gramsci dále tvrdí, že

Pojem „pasivní revoluce“ musí být přísně odvozován ze dvou základních principů politické vědy: 1. že žádná politická formace nezmizí pokud výrobní síly, které se v ní rozvíjely, ještě nalézají prostor k dalšímu pohybu kupředu; 2. že společnost si neklade úkoly, pro jejichž řešení se ještě nevytvořily nezbytné podmínky... (Gramsci 1971: 106).

Gramsciho pojetí pasivní revoluce skutečně pomáhá při analýze transformací ve východní Evropě. Rozhodující význam pro vyvolání zvláštní vnímavosti CEE společností k západním idejím a projektům mělo vlastní zhroucení socialistického státu. Po krizi fordismu na západě, ukončení import nahrazující industrializace na jihu byl východní socialistický stát posledním pokusem o organizaci a udržení rozvojového projektu v rámci národního státu, který nakonec neuspěl. Zatímco západ prováděl ve velkém měřítku restrukturalizaci a nakonec nahradil starý fordovský model rozvoje novým, transnacionálně organizovaným neoliberálním modelem, východní Evropa v osmdesátých letech minulého století stagnovala a zažila totální pád svého systému. Částečně je to způsobeno nestejným načasováním krize a restrukturalizace, takže západní síly mohly rozšiřovat své ideje, pravidla, normy a instituce a tudíž své zájmy na CEECs. Ekonomický liberalismus se jako ideologie stal pro tyto společnosti velmi atraktivním, protože znamenal nejradikálnější alternativu k existujícímu socialistickému systému (Szacki 1995). Neoliberalismus však nemohl mít základnu v zavedených společenských skupinách, ani kolem určitého národního hegemonického projektu. Revoluce ve východní Evropě, jak se často tvrdí, byly buržoazní bez buržoazie. Místo mocných ekonomických skupin přejali zodpovědnost za neoliberální reformy intelektuálové a elity (Eyal aj. 1998, Bohle 2002, Shields 2003).

Slabá společenská vrostlost reformních elit a stejně slabé transformační státy, to jsou dva z důvodů, proč východoevropští reformátoři hned od začátku tak dychtili po zabezpečení pomoci zvenčí. Původně měl rozhodující význam IMF a Světová banka (Greskovits 1998: 19-68). Členství v EU, které se jako možnost objevilo až později, slouží jako další vnější ukotvení neoliberálních reforem v tomto regionu. Navíc EU reprezentuje přesně to, čeho východoevropské společnosti v posledních desetiletích nedosáhly: ekonomické bohatství, stabilní demokracie a způsob mezinárodní integrace, který, jak se zdá, spoléhá na rovnou účast všech členských států. „Návrat do Evropy“ tudíž nejen pomáhal reformním elitám posílit jejich projekt, ale současně byl ideologií pro mobilizaci východních společností, která pomáhala vydržet tvrdost transformace (Greskovits/Bohle 2001: 16-7).

Sociální důsledky neoliberálních reforem

Pasivní revoluce byla pro postupné začlenění aktivních činitelů CEE do transnacionálního historického bloku podmínkou. Formování transnacionální třídy v CEE původně začalo reformními elitami. (Bohle 2002:83-124, Shields 2003:228-237). Později, jako výsledek neoliberálních reforem a obnovení přátelských vztahů k EU, byly restrukturalizovány domácí sociální vztahy a pro projekt evropanizace se vytvořila nová sociální základna. Jediným důležitým výsledkem reformního procesu v CEECs je – přinejmenším v případě nejvíce „rozvinutých“ zemí – velmi vysoký stupeň cizího proniknutí do důležitých částí ekonomiky, což kompenzuje nedostatek domácí buržoazie. Otto Holman dokazuje, že

Je to zahraniční kapitál – a polostátní struktury a kádry na supranacionální úrovni s ním organicky svázané – který hraje v procesu utváření transnacionální třídní formace v CEE podstatnou roli. Vlastnictví a kontrola příslušných ekonomických majetků a jejich příjem utvářející charakter jsou ve stále větší míře transnacionálním jevem, zatímco narůstající nerovnost při rozdělování těchto majetků je obhajována „novými mocenskými elitami“ – to znamená prezentuje se jako „všeobecný zájem“ –(Holman 2001:177).

Význam zahraničních investorů v tomto regionu se neprojevuje pouze jejich kontrolou a vlastnictvím ekonomických majetků, ale také v jejich politickém vlivu na vládní postoje. Zahraniční investoři byli jak bilaterálně, v přímých jednáních s hostitelskými vládami, jednak přes své lobbující organizace aktivně zúčastněni na vládních reformách sociálních a pracovních zákonů, daní a konkurenční politiky, a také na přípravě pro přistoupení k EU. Úspěšně spláchli ochranu slovenských pracujících, do daňových režimů CEECs vnesli konkurenční běh ke dnu a lobovali za štědré daňové úlevy v těchto zemích (Am-Cham Slovakia 2002, 13.ledna 2004, Bohle/Husz 2005:87-96).

Neoliberální restrukturalizace a návrat do Evropy současně „přispěly k úpadku možností kolektivní akce jejich odpůrců a oponentů – hlavně dělnictva, odborů, levicových stran...“ (Greskovits 1997:206). Odbory v devadesátých letech minulého století strašně zeslábly. Organizovanost dramaticky poklesla, schopnosti mobilizace byly vážně podkopány jak na národní úrovni, tak na pracovištích. Nově vznikající soukromý sektor je téměř bez odborů (Crowley 2004, Bohle/Greskovits 2004). V ideologické oblasti odbory nedokázaly definovat protikladný postoj k dominantními projektu evropanizace a neoliberální restrukturalizace. Podle Davida Osta se jako odkaz jak komunismu tak antikomunismu „východoevropští dělníci a odboráři vyhnuli třídním identitám. Nepřemýšlejí o sobě jako o zvláštní třídě, která vyžaduje k obraně svých zájmů zvláštní organizace. Spíše přijímají neoliberální projekt, v naději, že „trh“ bude nakonec sloužit i jejich zájmům“ (Ost 2000:520).

Tak jsou přinejmenším pro současnost na východě jedinou silou, která nabízí odpor k současné cestě západní integrace, nacionalisté a xenofobní síly. V polských volbách v září 2000 vstoupily do parlamentu dvě vysloveně nacionalistické, xenofobní a proti EU zaměřené strany, Samoobrona (sebeobrana) a Liga polských rodin (Szczerbiak 2000). Jejich podpora přichází do značného stupně od těch, kteří utrpěli ztrátu v důsledku transformace zemědělství, tradičního těžkého průmyslu a částečně veřejného sektoru. Polsko není jedinou zemí, kde nacionalismus a xenofobie reprezentují námitky ke zvolené cestě evropanizace. Síla těchto projevů odráží slabost dominantních sil k nabídnutí řešení palčivých sociálních problémů: vysoké nezaměstnanosti, společenské polarizace a pokračujících požadavků na restrukturalizaci, která hrozí dalším rozšířením propasti uvnitř společností.

Závěry

Tento příspěvek se zaměřuje na zkoumání charakteru neoliberální hegemonie v západní Evropě a jejích důsledků pro návrat CEECs do Evropy. Na základě poučení z neograciánského systému analýzy jsem dokazoval, že jak politické projekty, které rozvíjely evropskou integraci, tak rozšiřování podporuje historický blok, který usiluje o zřízení hegemonie transnacionálního kapitálu. V západní Evropě byly sociálně demokratické politické síly, organizované odbory a politické síly periferních zemí začleněny do historického bloku, i když v podřízeném postavení. Jako výsledek se objevila pochybná hegemonická konstelace „vrostlého neoliberalismu“.

EU naopak exportovala do svých nových členských států radikálnější tržní variantu neoliberalismu. Je to výsledek srážek a kompromisů uvnitř historického bloku: export ústředního deregulačního programu EU slouží zájmům transnacionálního kapitálu, kdežto nerozšiřování přerozdělovacích acquis a blokování mobility pracovních sil chrání slabší síly bloku.

Východoevropské společnosti nebyly v takovém postavení, aby zpochybnily nerovné podmínky rozšíření. Lze to vysvětlit jejich specifickými dědictvími, která vyústila do jejich začlenění do transnacionálního historického bloku prostřednictvím pasivní revoluce. Na rozdíl od ostatních – západních, severních a jižních evropských zemí nemohl být jejich „návrat do Evropy“ založen na zavedených sociálních skupinách a kolem určitého hegemonického projektu na národní úrovni. Při chybějící domácí buržoasii se za obnovení přátelských vztahů s EU, která později slouží jako vnější kotva pro liberální reformy, stali zodpovědnými slabě vrostlí intelektuálové a státní elity. Neexistence domácí buržoasie rovněž vysvětluje velmi vysoký stupeň transnacionálního pronikání do majetných tříd v CEE.

Pokud je moje analýza správná, pak svazky, které nejpevněji spojují východní a západní Evropu, jsou silně závislé na programu transnacionálního kapitálu. Tyto svazky pravděpodobně nejsou dost silné k udržení stabilní a hegemonické konstelace. Už projekt EMU omezil konsensuální charakter neoliberální hegemonie. Spustil sociální protest a demonstrace většího rozsahu než dřívější integrační projekty. Rozšíření na východ otevírá v Evropě novou sérii konfliktů. Dovoluje transnacionálnímu kapitálu zvětšit prostor pro manévrování. Zároveň jsou slabší síly západního historického bloku postaveny proti novým příchozím z východu Evropy. Je nepravděpodobné, že tato konstelace dá vzniknout proveditelnému protihegemonickému projektu. Spíše připomíná situaci neoliberální nadřazenosti, ve které transnacionální blok nemůže dosáhnout shody, nicméně ale vládne nad rozštěpenou opozicí.

domů