Nechceme americké raketové základny!

Úvodní prohlášení iniciativy „Ne cizím základnám“

Spojené státy chtějí postavit na území ČR protiraketovou základnu, která má chránit USA proti balistickým raketám. Českou republiku ale tato vojenská základna nijak neochrání, naopak ji může vystavit riziku jaderného útoku jiných států. Základna má být součástí systému Národní raketové obrany Spojených států (NMD), který sehrává klíčovou úlohu ve vojenské a politické strategii USA. Pokud na našem území vznikne, stala by se Česká republika součástí globální politiky Spojených států bez jakékoli možnosti tuto politiku ovlivňovat a bez záruk, že v případné kritické situaci bude brán ohled na zájmy našeho obyvatelstva. To považujeme za naprosto nepřijatelné.

Zprávy o tomto plánu prosakují na veřejnost už dva roky a naše vláda o něm jedná s americkou stranou na úrovni expertů. Velmi nás znepokojuje, že vláda, další političtí představitelé a převážná část médií se dosud snažila tuto otázku zamést pod koberec a nepřipustit o ní veřejnou debatu. Ještě horší je, že někteří političtí představitelé v této věci naší veřejnosti lhali. Veřejnost se těchto plánech musela dozvědět ze zahraničních medií (zprávu o tom, že Bushova vláda tajně vyjednává o možnosti vybudování velké raketové základny kromě Polska také s vládami Česka a Maďarska, vydala 27. června 2004 americká mediální síť Knight Ridder Newspapers).

Nyní začíná mediální masáž ve prospěch vybudování základny, při níž se používají dezinformace, například o nebezpečí vycházejícího údajně z Íránu nebo Severní Koreje či možného bezvízového styku. Tyto plánované základny přitom nejsou primárně na ,,válku s terorismem“, ale primárně na posilování pozic USA v Evropě, zejména s ohledem na Rusko.

To vše se děje pouhých patnáct let po odchodu posledních sovětských vojáků z území okupovaného Československa. Přítomnost armády cizího státu a jeho raketových základen na našem území byla důsledkem studené války a současně atmosféru studené války dál vyostřovala. Obdobný krok - tentokrát v opačném směru - by napomohl obnovení studené války v Evropě. Hluboce by poznamenal naši vnitřní situaci i mezinárodní postavení České republiky.

Není vůbec myslitelné, aby Česká republika přijímala tak závažné rozhodnutí, jakým je budování protiraketové základny jiného státu na vlastním území, bez seriózní debaty. Mandát k tak závažnému rozhodnutí nemůže mít vláda, ba ani parlament. K této otázce se musí vyjádřit co možná největší část společnosti, protože ta bude žít s případnou základnou dlouho poté, co mandát parlamentu zanikne. Jediným zodpovědným způsobem, jak rozhodnout, je referendum.

Nenechejme dojít k situaci, kdy budeme postaveni před hotovou věc. V současném okamžiku je proto nejdůležitější odmítnout současné plány na vybudování raketové základny USA v České republice.

Pěšák, kterého lze obětovat

Rudolf Převrátil

V diskusi o plánu na vybudování antiraketové základny Spojených států v České republice zatím nebyl dostatečně probrán jeden aspekt. Jde o logiku odstrašování a stupňování vzájemných hrozeb (eskalace), známou z období studené války mezi USA a SSSR. Dnes se tato logika oživuje ve vztahu mezi USA a Ruskem, a to v trochu pozměněné podobě, jež ovšem nic nemění na její podstatě. České republice v ní zase připadá nezáviděníhodná role pěšáka, který může být v této šachové partii obětován.

Antiraketová základna vypadá na první pohled jako obranné opatření. Ve skutečnosti ale může být součástí útočného systému. Záleží na poměru sil a globální situaci. Při současném poměru sil a situaci je těžké dojít k jinému závěru, než že základna antiraket USA v Česku bude součástí útočného systému zaměřeného zejména proti Rusku, a že ve hře bude především přístup Spojených států jako dosavadního, byť slábnoucího globálního hegemona k ropě, plynu a nerostným zdrojům Ruska.

Jak může antiraketová základna sloužit útoku? Hodí se té straně, která se domnívá, že může zaútočit na protivníka mezikontinentálními balistickými raketami (ICBM) nebo jinými prostředky, a získat tím podstatnou mocenskou výhodu. Antirakety pak ochrání životně důležitá centra útočníka před odvetou protivníka, který nemá jiné účinné prostředky obrany než ničení útočníkova území pomocí ICBM - pochopitelně vybavených jadernými hlavicemi, které jsou jedině schopny okamžitě způsobit útočníkovi dostatečnou škodu.

Vystřelení ICBM je složitá operace, kterou zvládne jen málo zemí disponujících potřebnými technickými a ekonomickými zdroji. Sestřelení ICBM pomocí antirakety je ještě složitější. Ani země nejpokročilejší v tomto oboru - dnes USA a Rusko - to nedokáží s dostatečnou spolehlivostí. Zvyšování počtu a technické úrovně ICBM bude tento úkol dále ztěžovat (a to nebereme v úvahu jiné typy zbraní s podobným účinkem jako ICBM, jako např. křižující střely).

Důsledek: antiraketami bude možné ochránit pouze omezený počet cílů, které by mohl v odvetě napadnout protivník. Pokud bude mít protivník dostatečně velký počet dostatečně kvalitních ICBM, která zaměří např. na velká města útočníka, budou mít tato města většinou smůlu. Antirakety budou totiž schopny ochránit jen nejdůležitější potenciální cíle na území útočníka, tj. vlastní raketové základny určené pro další následné údery a centra politického a vojenského rozhodování.

Každá země, která se zapojí do tohoto systému, nutně podlehne jeho logice. Vzájemně na sebe budou mířit a sebe sama ochraňovat jen nejdůležitější vojenská a politická centra. Ostatní obyvatelstvo a území bude zajímavé pouze do té míry, do jaké bude zajišťovat fungování oněch vojenských a politických center. Jeho vlastní ochrana bude ale v nejlepším případě částečná, v horším mizivá.

Jaký je nejpravděpodobnější scénář potencionálního konfliktu? Jako první zaútočí Spojené státy na Rusko (opačná varianta nedává smysl), Rusko odpoví odpálením ICBM na USA. Antirakety vypuštěné z území ČR jich možná několik dokáží zneškodnit. Přitom dojde nad naším územím nebo v jeho blízkosti k několika jaderným explozím s radioaktivním spadem a elektromagnetickými pulzy. Jejich účinky je těžké přesně zhodnotit, ale určitě budou závažné. Kromě toho se vojenská zařízení USA na našem území stanou terčem jaderného útoku druhé strany, proti němž nebude obrany - ať to bude antiraketová základna v Jincích u Dobříše, na Drahanské vysočině u Brna nebo na Libavé, nebo třebas plánovaný velký radar u Slavkova hned vedle Brna.

V takovém katastrofickém scénáři - kvůli němuž projekt antiraketové základny v ČR vůbec vznikl - nám připadá úloha pěšáka, který splní svou úlohu v první fázi konfliktu, dostane přitom na frak, a s důsledky si bude muset nějak poradit. Stojí nám taková epizoda vůbec za to? Nebylo by lepší, abychom se jako součást Evropy dohodli s Ruskem na zásobování plynem a ropou smírnějším způsobem? Zájmy obyvatelstva ČR podle všeho vyžadují, aby se na první otázku odpovědělo kategorickým ne a na druhou otázku stejně kategorickým ano.

Pokud jde o Evropu, má na vybranou. Buď se k této hře připojí jako slabší partner Spojených států, nebo zvolí vlastní postup. Zdá se, že definitivní rozhodnutí zatím nepadlo. Je ale také možné, že Evropská unie nebude schopna přijmout žádné rozhodnutí a nechá se vláčet událostmi. V takovém případě se - byť navenek neochotně a s různými výhradami - vlastně připojí k USA.

Jestliže Evropa nezvolí vlastní nekonfrontační cestu, bůh nám v České republice buď milostiv. Nicméně pořád bude nejlepší odmítnout antirakety.

domů