PROUDHON A ANARCHISMUS
ÚVODEM
Trvalo mi dvacet let, než jsem se dostal k
četbě děl Pierra Josepha Proudhona. Bakunin, Kropotkin, Malatesta a
Goldmanová mi už byli všichni důvěrně známí, tak proč jsem byl tak
zdrženlivý vůči „otci anarchismu”? Částečně by to mohlo být přičteno
širokému vlivu Marxových spisů na veřejné mínění. Marx odvedl na Proudhonovi
sekyrnickou práci a marxisté jako Hal Draper vytrhávali z kontextu citace
nebo vyštrachali trapná prohlášení, dělající z Proudhona autoritáře nebo
proto-fašistu. Jsou tu také anarchisté, kteří tvrdí, že je „nekonzistentní”
nebo „ne až tak anarchista”.[
1] Mezi anglicky mluvícími libertiny je P. J.
proslulý svým prohlášením „vlastnictví je krádež” a svým odsouzením vlády a
jen málo něčím jiným.
Když jsem si konečně přečetl jeho díla, která
byla dost vzdálena tomu, jevit se jako „nekonzistentní” nebo „ne až tak
anarchistická”, zjistil jsem, že mudrc z Besanconu” vytvořil praktický a
antiutopický anarchismus – anarchismus založený na potenciálu ve skutečně
existující společnosti, a ne doktrínu nebo ideologii, která by musela být
vnucovaná zvnějšku. Právě Proudhonova koncepce anarchismu je tou původní a
ostatní z ní byly odvozeny, a i kdyby se pozdější obměny lišily od
originálu, je nutné si položit otázku, jestli tyto odlišnosti mají pozitivní
či „pokrokovou” povahu. Historie anarchismu je často líčena jako přímočarý
postup od formujícího Proudhonova období k Bakuninovu kolektivismu, a pak k
anarchistickému komunismu a syndikalismu. Ale ne vše, co se v historii
přihodí později, je nutně lepší než to, co bylo předtím.
Pro veřejné
mínění je anarchismus iracionální doktrínou fanatiků a teroristů. Proudhonův
anarchismus byl ale racionální, nenásilný a antiutopický. Období „propagandy
činem” ovšem poskytlo důvody pro toto záporné pojetí. Anarchismus tak, jak
byl původně pojímán, byl převrácen do svého opaku. Není to v dějinách nic
neobvyklého, vzpomeňme si jen na původní křesťany a inkvizici nebo na
Nietzscheho a „nietzscheány”.
To, že se anarchismus změnil v něco
dost odlišného od původní koncepce, není pouze akademická zajímavost. Čelíme
největším výzvám leviathanského státu a Nového světového řádu v našich
dějinách. Může nás zachránit jen masové lidové hnutí. Pokud budou lidé
rozdělení, nikdy v tomto úsilí neuspějí. Proudhonova filosofie poskytuje
základ pro budování takového hnutí. Je jedním z těch vzácných myslitelů,
kteří postavili most mezi populismem a libertinstvím a mezi „levým” a
„pravým” libertinstvím.
POZNÁMKA PRO SEVEROAMERICKÉ ČTENÁŘE
Většina lidí v Severní Americe Proudhona nezná, ten zde ale měl jistý
vliv. Novinoví redaktoři Charles Dana a Horace Greely sympatizovali s jeho
myšlenkami a ovlivnil americké individualisty, zejména Benjamina Tuckera,
který přeložila vydal některé z jeho nejvýznamnějších spisů. Proudhonova
kritika úvěru a měnového systému měla vliv na Greenback Party. Jeho koncepty
vzájemných sdružení a Lidové banky byly předchůdci úvěrových svazů a
družstevního hnutí.
CO PROUDHON MYSLEL ANARCHIÍ?
Veřejnost se domnívá, že
anarchie je chaos nebo terorismus. Ale i mnozí lidé, kteří se prohlašují za
anarchisty, si ji také pletou s tímto významem. Někteří si myslí, že
anarchismus je doktrína, hájící právo dělat vše, co chcete. Jiní sní o tom,
že jednoho dne nastane čistá anarchistická utopie, jakýsi druh pozemského
ráje míru a svobody. Žádná z těchto koncepcí nebyla Proudhonova. „Anarchie”
pro něj neznamenala čistý nebo absolutní stav svobody, protože čistý
anarchismus byl ideálem nebo mýtem.
[Anarchie]
... ideál lidské vlády… staletí přejdou, než bude tento
ideál dosažen, ale naším zákonem je jít tímto směrem, neustále se
přibližovat tomuto cíli, a proto podporuji princip federace. [
2]
...je nepravděpodobné, že zmizí všechny stopy po vládě nebo autoritě...
[
3]
Proudhon chtěl, aby lidé minimalizovali úlohu autority, jako součást
procesu, který může, ale nemusí, vést k anarchii. Cíl pro něj nebyl tak
významný jako tento proces.
Tím slovem [anarchie]
jsem
chtěl označit krajní mez politického pokroku. Anarchie je… forma vlády nebo
zřízení, v níž veřejné a osobní uvědomění, formované rozvojem vědy a zákona,
je samo schopné zajistit pořádek a garantovat všechny svobody… Instituce
policie, preventivní a represivní metody úředníků, zdanění atd. jsou omezeny
na minimum… monarchie a intenzivní centralizace zaniknou, nahrazeny
federálními institucemi a způsobem života založeným na komuně. [
4] Nota
bene: „Komuna“ znamená samosprávnou obec.
V reálném světě jsou
všechna existující politická zřízení, smlouvy a formy vlády výsledkem
kompromisu a rovnováhy. Ani dva mezníky, autorita a svoboda, nemohou být
odstraněny, cílem anarchie je pouze maximálně omezit autoritu.
Jelikož tyto dva principy, autorita a svoboda, které jsou základem všech
podob organizované společnosti, jsou zároveň zcela protikladné jeden
druhému, ve stavu neustálého konfliktu, přičemž ani jeden nemůže odstranit
ten druhý ani mezi nimi nemůže být rozhodnuto, je nějaký druh kompromisu
mezi oběma nezbytný. Ať už by systém vypadal jakkoli, ať už by byl
demokratický, komunistický nebo anarchistický, jeho délka života bude
záležet na tom, jaký význam bude přikládat těmto dvěma nepřátelským
principům.[
5]
..ať už monarchie nebo demokracie, komunismus
nebo anarchie, žádný z nich není schopen uskutečnit se v čistotě svých
představ, a tak jsou nuceni doplňovat jeden druhý vzájemnými výpůjčkami. To
je jistě něco, co je shazováno intolerancí fanatiků, kteří nemohou slyšet
protinázor… Měli by se, ubožáci, učit, že jsou pak sami nutně neloajální
svým principům, že jejich politická kréda jsou spletí protikladů… rozpor
leží u kořene všech programů.[
6]
V odmítání absolutní anarchie a
upřednostňování procesu s otevřeným koncem Proudhon kritizoval všechny
podoby absolutismu a utopismu. Viděl, že utopismus je nebezpečný a že byl
výsledkem absolutismu – druhu myšlení, který selhává v rozlišení mezi
konkrétní skutečností a abstraktními výsledky myšlení. Anarchistické teorie
by měly být s otevřeným koncem nebo „nedotažené”. Žádný nemilosrdný
determinismus nebo „nutná stádia historie” na Proudhona neplatí.
...spisovatelé mylně přišli s politickou domněnkou právě tak chybnou
jako nebezpečnou tím, jak neumí odlišit praxi od teorie, skutečnost od
ideálu… každá skutečná vláda je nevyhnutelně smíšená…[
7]
...jen hrstka lidí hájí současný stav věcí, ale neméně rozšířena je nechuť k
utopiím. [
8]
Nejen, že byla utopie nebezpečným mýtem, ale pracující byli také příliš
inteligentní a praktičtí na to, aby se nechali obtěžovat takovými
přitroublými sny.
Lidé rozhodně vůbec nejsou utopičtí… nevěří
ničemu absolutnímu a odmítají každý apriorní systém…[
9]
Nejsou
žádná snadná východiska – žádný pozemský ráj, věci se mohou zlepšit, ale
musíme na nich neustále pracovat. Takový byl jeho střízlivý realismus, který
kontrastoval se všemi fantastickými sny a handlováním se systémy
intelektuálů. Chudoba, která pro něj znamenala nedostatek luxusu, ne bídu,
byla základem dobrého života.
Při odmítání absolutismu Proudhon
nikdy nezamlžoval otázku svobody. Když oponoval moderní levici, která staví
rovnost proti svobodě a požaduje omezení té druhé kvůli té první, byl
Proudhon rozhodným libertinem:
Louis Blanc to přivedl až tak
daleko, že si převrátil republikánské motto - už neříká Volnost, rovnost,
bratrství, říká Rovnost, bratrství, volnost!… Rovnost! Myslel jsem, že byla
přirozeným plodem svobody, který nepotřebuje žádnou teorii nebo donucování.[
10]
...zrušení daní, centrální autority, s velkým nárůstem lokální moci. Tady
leží úniková cesta od jakobinismu a komunismu.[
11]
PROUDHONOVA REVOLUCE
Jak by Proudhon zavedl
anarchistickou společnost? Ne skrze utopická schémata nebo vše převracející
revoluci, ale
Rozpuštěním, potopením a zapříčiněním zmizení
politického nebo vládního systému v ekonomickém systému, skrze omezení,
zjednodušení, decentralizaci a potlačování, jedné po druhé všech součástek
této obrovské mašinérie… státu.[
12]
Neměli bychom navrhovat
revoluční akci jako prostředek společenské změny, protože to předpokládá
dovolávání se síly nebo svévole, stručně řečeno rozpor. Sám chápu problém
takto: způsobit ekonomickým spojením bohatství pocházejícího ze společnosti.[
13]
Prahneme po pokojné revoluci…měl bys využít právě těch institucí,
které je nutné zrušit … takovým způsobem, že se nová společnost může objevit
jako spontánní, přirozený a nutný vývoj starého a že revoluce, zatímco ruší
starý pořádek, by z něj byla odvozena…[
14]
Proudhon byl
revolucionářem, ale revoluce pro něj neznamenala násilný převrat nebo
občanskou válku, ale spíše přeměnu společnosti. Tato přeměna měla především
morální povahu a vyžadovala tu nejvyšší etiku od těch, kteří usilovali o
změnu. Ani jeho touha po revoluci jej nevedla k posmívání se reformám:
Neexistují žádné takové věci jako menší reformy, menší ekonomiky nebo menší
zla. Život člověka je bojem, život společnosti je neustálým reformováním; a
proto reformujme a pokračujme v reformování neustále.[
15]
Jeho
sebehodnocení bylo, že je umírněný. Neviděl žádnou potřebu zabývat se
pokryteckým přístupem ve stylu „já jsem radikálnější než ty”.
Jsem jedním z největších stoupenců řádu, jedním z nejumírněnějších
pokrokářů, jeden z nejmenších utopistů a jeden z nejpraktičtějších
reformátorů, jací kdy existovali.[
16]
FEDERALISMUS
Způsob dosažení samosprávy nebo anarchismu
ve velkém měřítku byl skrze federaci. Proudhon chtěl zrušit autoritu a stát
pomocí federálního systému. Všimněte si v následující citaci, že se zde
předpokládá, že stát bude nadále existovat, ale bude postupovat na cestě ke
svému zrušení.
Federativní smlouva, jejíž základ je vždy v tom,
že přenechává víc moci občanovi než státu, a obecním a okresním úřadům než
ústřední moci, je jediná věc, která nás může uvést na správnou cestu.[
17]
...občan, který vstupuje do sdružení, musí 1. dostat od státu tolik, kolik mu
obětuje. 2. zachovat si veškerou svobodu… vyjma té, které se musí vzdát, aby
dosáhl zvláštního cíle, kvůli kterému byla smlouva uzavřena… politická
smlouva se nazývá federace.[
18] Volné sdružení… je jedinou skutečnou
podobou společnosti. [
19]
Systém smluv, nahrazující systém zákonů, by
ustavil skutečnou vládu, skutečnou suverenitu lidu, REPUBLIKU.[
20]
NEČERNOBÍLÝ
Ačkoli všechny systémy vlády, včetně
anarchie, mají smíšenou povahu, Proudhon byl schopný ukázat druhy vlád ve
spojitosti. Ne všechny systémy vlád byly nutně tak autoritářské jako
ostatní.
konstituční monarchie je lepší než absolutní monarchie: ze stejného
hlediska je zastupitelská demokracie vhodnější než [monarchický]
konstitucionalismus.[
21]
Nicméně rozdělil vlády do dvou druhů,
na režimy svobody a režimy autority. Všimněte si, že anarchie a demokracie
jsou umístěny pod stejnou libertinskou střechu. Není pochyb, že měl na mysli
USA a Švýcarsko. Dnešní elitářské demokracie však zde už umístěny být
nemohou.
Režimy autority
1. Vláda jednoho všem – monarchie
2. Vláda
všech všem – komunismus.
Režimy svobody
1. Vláda všech každému –
demokracie.
2. Vláda každého sobě – anarchie nebo samospráva.[
22]
PROUDHONOVA EKONOMIE
Proudhonovy zájmy nebyly omezeny na
politickou organizaci společnosti. Ve svých prvních dílech, jako
Co je
vlastnictví?, analyzoval povahu a problémy kapitalistické ekonomiky. Byl
hluboce kritický vůči kapitalismu, ale také protestoval proti soudobým
socialistům, kteří dělali idol ze sdružení. Podle něj bylo lepší nechat
některé věci nezávislé nebo soukromé. Řešil také důležitou otázku, jaký druh
sdružení by měl být organizován. Nedůvěřoval žádnému systému, ani
fourieristickým koloniím, ani komunistickým utopiím. Všimněte si, jak tlačí
socialisty ke zdi jako věřící světského náboženství.
Sdružení je
dogma… utopie… SYSTÉM… se svou utkvělou představou jsou odsouzeni k
zániku…přestavbou společnosti podle pomyslného plánu… Socialismus podle
takových vykladačů se stává náboženstvím…[
23]
Sdružení je
pouto, které je v přirozeném rozporu se svobodou a kterému se nikdo
nepodrobí, dokud jej potřebně neodškodní… Rozlišujme mezi principem sdružení
a nekonečně proměnlivými metodami, které spolčenost vytváří…[
24]
…sdružení je vhodné pouze za určitých podmínek…[
25]
Sdružení
vytvořené bez jakéhokoli vnějšího ekonomického zřetele nebo jakéhokoli
jednotícího zájmu, sdružení kvůli sobě samému je… bez skutečné hodnoty,
mýtus.[
26]
MUTUALISMUS
Proudhon navrhoval mutualismus jako alternativu ke kapitalismu i k
socialismu. Mutualismus nebyl schématem, byl založen na pozorování
existujících společenstvích založených na vzájemné pomoci a družstev
vytvořených dělníky v Lyonu. Ale kooperativní sdružení ve výrobě byla vhodná
pouze za určitých podmínek – ve velkovýrobě.
...mutualismus chce,
aby se lidé sdružovali jen do té míry, do jaké to vyžadují požadavky výroby,
lacinost zboží, potřeba spotřeby a zabezpečení samotných výrobců, tedy v
těch případech, kdy se veřejnost nemůže spolehnout na soukromý průmysl… To,
a ne systematizovaný názor… stranický duch nebo zbytečná sentimentalita,
sjednocuje zainteresované lidi.[
27]
V případech, kdy si
výroba vyžaduje rozsáhlou dělbu práce, je nutné vytvořit SDRUŽENÍ mezi
pracujícími…protože bez toho by zůstali rozděleni na podřízené a nadřízené,
z čehož by vznikly dvě průmyslové kasty pánů a námezdně pracujících,
nesrovnávající se se svobodnou a demokratickou společností. Ale tam, kde
může být výrobek získán akcí jedince nebo rodiny… není důvod vytvářet
sdružení.[
28]
Proudhon upřednostňoval soukromé vlastnictví
malého majetku. Byl proti individuálnímu vlastnictví velkého průmyslu,
protože by pracující ztratili svá práva a vlastnictví. Majetek byl nezbytný
pro vybudování silné demokracie a jediný schůdný způsob, jak toho dosáhnout
ve velkém měřítku, bylo skrze kooperativní sdružení.
Kde najdeme
sílu schopnou vyvážit… stát? Není tu žádná jiná než majetek. Absolutní právo
státu je v konfliktu s absolutním právem vlastníka majetku… Vlastnictví je
nejrevolučnější silou, která existuje.[
29]
...základní
principy demokracie byly dosaženy a já stále vidím, že si dělnická třída
vykládá tyto principy příznivě individuálnímu vlastnictví.[
30]
[Mutualismus]
...učiní stát a kapitál podřízené práci.[
31]
Odcizení a
vykořisťování ve velkém průmyslu měly být překonány zavedením kooperativních
sdružení pracujících. Tato sdružení by měla fungovat na demokratickém
základě, jinak by pracující byli podřízeni právě onomu kapitalistickému
průmyslu. Pragmatik Proudhon se domníval, že všechny tyto funkce by měly být
obsazovány podle způsobilosti a placeny odstupňovaně podle talentu a
zodpovědnosti.
Každý jedinec ve sdružení… má plný podíl na společnosti… právo
zaujmout jakékoli místo podle svých schopností… všechna místa jsou volitelná
a pravidla podléhají souhlasu členů. Plat by byl úměrný povaze funkce,
významu vloh a rozsahu zodpovědnosti.[
32]
Proudhon byl
nepřítelem státního kapitalismu a státního socialismu. Vláda mohla nanejvýš
podnik založit nebo pomáhat rozvoji nového podniku, ale nikdy jej vlastnit
nebo kontrolovat.
Ve svobodné společnosti je role vlády v podstatě legislativní,
institucionální, vytvářející, zahajující, zavádějící, a tak málo, jak to je
jen možné, by měla být výkonná… Stát není podnikatel… Když se s tím jednou
začne, zavedený stroj, stát, ustupuje, zanechávajíc plnění výkonných úkolů
místním autoritám a občanům.[
33]
Ražení mincí je průmysl
ponechaný městům. Připouštím, že by tu měl být inspektor, aby dohlížel na
výrobu, ale role státu by neměla být rozšiřována na větší, než tuto.[
34]
Následující citace je dobrým shrnutím Proudhonových ekonomických a
politických myšlenek:
Všechny mé ekonomické myšlenky, rozvíjené během posledních 25 let,
mohou být definovány třemi slovy: zemědělsko-průmyslová federace… a všechny
mé politické názory… politická federace nebo decentralizace, všechny mé
naděje pro současnost a budoucnost… pokroková federace.[
35]
PROUDHON VLASTENEC
Na rozdíl od anarchistů a socialistů, kteří
se hlásili k abstraktnímu internacionalismu (dělníci nemají žádnou vlast),
byl Proudhon vlastenec. Lidé jsou rozděleni společným zeměpisem, dějinami,
kulturou a jazykem. Je normální, že mají pozitivní pocity z těchto aspektů
svých životů a zachovávají je. To je něco, co abstraktní internacionalisté
nepochopili.
Má jediná víra, láska a naděje leží ve svobodě a mé zemi… Jsem zcela
proti všemu, co je nepřátelské ke svobodě… této posvátné zemi Galii.[
36]
Ale Francie nebyla abstraktní jednotkou nebo národním státem jak věřili
nacionalisté. Francie byla země, jazyk, dějiny a kultura. Proudhon odmítal
nacionalismus, dobře si vědom toho, že jeho země byla tvořena rozličnými
regiony a kulturami. Pouze decentralizace politické moci a federální spojení
by umožnilo různým skupinám a oblastem prospívat. Pozdější generace
anarchosyndikalistických dělníků sdílely tyto názory, které spojovaly
svobodu a
patrie. Pro syndikalisty
patrii představoval
pracující lid a ne vládnoucí elita, kterou měli za parazity a vlastizrádce.
PROČ SE ANARCHISMUS ZMĚNIL?
I když Proudhon psal o „anarchii”, nevedl anarchistické hnutí.
Libertini sami se považovali za socialisty nebo dokonce za sociální
demokraty. (Individualista Benjamin Tucker šel dokonce tak daleko, že se
označil za „vědeckého socialistu”.) [
36A] Pojem „socialista” získal později
velmi odlišný význam – v té době znamenal družstevní výrobu. Socialismus
coby kolektivismus nebo etatismus se rozvinul později, hlavně jako výsledek
hegemonie Německé sociálně-demokratické strany. Jméno „anarchista” nebylo
přijato až roku 1876, tedy skoro jedenáct let po Proudhonově smrti. Toto
nové antiautoritářství se dost lišilo od svého předchůdce přijetím násilí,
konspirace a komunismu. V procesu, v němž se Proudhonův anarchismus změnil,
jsou rozpoznatelná stádia. Prvním z nich je odmítnutí mutualismu ve prospěch
kolektivismu.
Proudhonisté byli velmi nápomocní při vytváření Mezinárodního dělnického
sdružení (První Internacionály), která nebyla kolektivistická. Vzrůstající
militantnost pracující třídy v letech 1868-9 ovšem radikalizovala mnoho
členů. Během Bruselského kongresu Internacionály v roce 1868 byla schválena
rezoluce schvalující kolektivismus (týkající se i půdy). Proudhonisté
protestovali, stejně jako velká část levice v Internacionále. Bakunin, sotva
se stal hlavním vůdcem „antiautoritářů”, podporoval rezoluci. Kolektivismus
nebyl komunismus, ale byl to krok na cestě k němu – střed mezi mutualismem a
komunistickou utopií. Kdyby byl Proudhon ještě naživu, byl by považoval
kolektivismus a anarchokomunismus za novou verzi toho, co odmítl jako „kult
sdružení”.
Mutualismus a kolektivismus toho mají málo společného. Mutualismus
usiluje o dosažení individuálního vlastnictví půdy a malovýroby. Velký
průmysl by byl složen z dobrovolných organizací (dělnických družstev).
Kolektivismus usiluje o kolektivizaci všeho vlastnictví a průmyslu. Podle
revolučních kolektivistů se toho mělo dosáhnout silou.
Dělicí linií,
která odděluje Proudhona od pozdějších podob anarchismu, byla Pařížská
komuna. Před rokem 1871 se staly vztahy mezi třídami, které byly počátkem
století tak brutální, mnohem uhlazenějšími. Podpora pracujícím a dokonce i
„socialismu” se objevovala i mezi vyššími třídami. Britský premiér Disraelli
vyjádřil sympatie dělníkům, Lincoln si dopisoval s Internacionálou a
redaktor a vydavatel největších světových novin New York Tribune, Charles
Dana a Horace Greely, byli stoupenci Proudhona a Charlese Fouriera. Přízrak
ozbrojeného uchopení moci a popravy rukojmích pařížskými pracujícími toto
smýšlení podkopal.
Zatímco byl převládající podobou radikalismu
francouzské dělnické třídy po desetiletí před Pařížskou komunou, prohra
Komuny oslabila důvěru v Proudhonův pozvolný postup a nenásilnou změnu.
Dozvuky Komuny byly hlavní příčinou tohoto odmítnutí. Došlo k represáliím –
30 000 popravených a stejný počet uvězněných nebo deportovaných do Nové
Kaledonie – takže šlo očekávat
„hlubokou nedůvěru k jakékoli spolupráci s
buržoazií… [a]
namísto toho bylo vyjádřeno extrémně revoluční a
dokonce i pomstychtivé smýšlení… [tato]
...rétorika se stala
nezbytnou pomůckou socialistického radikála.”[
37]
Ačkoli Komuna
selhala, byla uznána za následováníhodný příklad. Jak Bakuninovi, tak
Marxovi se ozbrojené převzetí moci a revoluční komunální vláda zdály být
cestou k osvobození pracující třídy. Bakuninisté se pokoušeli o nové
Pařížské komuny v Lyonu a v Barceloně, obě ale hanebně selhaly. Myšlenka
revoluční komuny ale přetrvala.
Selhání Komuny znamenalo katastrofu
pro Internacionálu, která byla kvůli události zle haněna. Ve snaze zachránit
organizaci a vyrovnat narůstající vliv Bakunina (kterého Marx podezíral, že
chystá převrat v Internacionále) prosazovala marxistická frakce větší moc
pro Generální radu založenou v Londýně. Mnozí vystupovali proti této
operaci, ale nepřátelství k Radě mělo málo co dělat s anarchismem jako
takovým. Byl to spíše boj za udržení autonomie národních federací proti
tomu, co vypadalo jako převzetí moci Marxem a jeho stoupenci. „Sant Imierská
Internacionála” odpůrců organizovaná Jurskou federací zahrnovala
bakuninisty, proudhonisty a mnoho ne-anarchistů. Právě z této zárodečné
skupiny (Sant Imieristů) se začal vyvíjet anarchokomunismus.
S
porážkou komun v Paříži, Lyonu a Barceloně a s celoevropskou represí proti
Internacionále vypadaly vyhlídky na revoluci opravdu beznadějně. Pro
Bakunina a jeho stoupence bylo jedinou nadějí udržovat myšlenku naživu činy
„uvědomělé elity”. A tak se zrodila „propaganda činem”:
„zcela beznadějná situace v Evropě si vyžadovala přehnané činy”.[
38] Vliv
měly také okolní události. Národnické atentáty v Rusku byly velmi důležitým
prvkem při vytváření anarchistických sympatií k násilí.
Ekonomická
krize v hodinářském průmyslu roku 1874 na to také měla dopad. Jurská
federace se skládala z umírněných kolektivistů a proto-syndikalistů jako byl
James Guillaume. Její úpadek znamenal nárůst vlivu militantních italských
internacionalistů, kteří podporovali povstalectví a propagandu činem.
Švýcarské hnutí definitivně zaniklo v 80. letech. Výsledkem byl přesun
hnutí, vytlačeného z nejrozvinutějších oblastí v kontinentální Evropě
(Francie a Švýcarska) do nejzaostalejších oblastí Itálie a Ruska. Tyto změny
nepomohly, ale ovlivnily rozvoj anarchistické doktríny především v zaměření
na násilí a konspiraci.
Demokratické země byly, navzdory masakru komuny, v podstatě liberální.
Existovaly tam koncepty občanství a zákona a díky tomu možnost relativní
pokojné společenské změny. V zaostalých zemích byly nižší třídy brány jako
lidský dobytek a existovalo jen pár, pokud vůbec, občanských svobod.
Konspirace a násilí byly s nějakými ospravedlněními pokládány za nutné.
Problémy ale vzrostly, když byly takové myšlenky přesunuty do zemí jako
Francie, Británie a USA.
Došlo také k přesunu vedení od
sebevzdělaných řemeslníků k aristokratům a buržoazii. V mnoha případech to
vedlo anarchisty od konkrétního a praktického k abstraktnímu a utopickému.
Je v povaze radikálů z vyšších tříd, tak vzdálených životu pracující třídy,
dívat se na svět skrze abstrakce a jimi samotnými vytvořené ideologie. Je to
také skupina, která má silné sklony k oslavování a romantizování násilí.
Spolu s kultem násilí přišla změna v ekonomice. Kolektivismus byl nahrazen
komunismem. V opozici vůči tomuto novému vývoji prohlásil James Guillaume,
že
„je na komunitě, aby si určila metodu…pro rozdělení výsledku práce.”
[
39] a nepředepisoval pevnou linii mutualismu, kolektivismu nebo komunismu.
Kolem roku 1876 italští anarchisté opustili kolektivismus ve prospěch
komunismu, domnívaje se, že to je jediná možnost jak předejít akumulaci
bohatství a z toho plynoucí nerovnosti. Podle Cafieriho,
„Nikdo nemůže
být… anarchistou bez toho, aby byl komunistou… Už sama myšlenka omezení
znamená zárodky autoritářství.“[
40] Anarchistická deklarace z roku 1883
prohlásila:
„Požadujeme pro každou lidskou bytost právo dělat cokoli, co
ji těší.” [
41]
Tak byl anarchismus absolutizován do jakési
utopie – daleko od Proudhonovy realistické koncepce. Méně než patnáct let po
jeho smrti byl solidní, praktický mutualismus nahrazen komunistickým
utopismem, nenásilí kultem násilí, varování před absolutistickým myšlením
novým absolutismem a umírněnost netolerantní rétorikou.
Když vezmeme
v potaz brutální represe proti Komuně, byl Proudhon skutečně tak naivní?
Zasloužila si jeho teorie zatlačení do pozadí bakuninismem a
anarchokomunismem? Nikdo by neměl hanět Bakuninovy přívržence za to, že se
stali násilnými po Komuně. Taková brutální represe je traumatizující a toto
podkopání Proudhonova vlivu je pochopitelné. Ovšem to, že je tato událost
pochopitelná, je jedna věc, ale dlouhodobý soud dějin je věc druhá.
Společnost se v rozvinutých demokratických státech nestala brutálnější.
Represe po Komuně tak byly (v demokraciích) první a poslední událostí svého
druhu. Během následujícího století byla vydobyta větší svoboda a lidé
viděli, že jejich příjmy vzrostly třicetkrát, jejich pracovní týden se
zkrátil na polovinu a jejich průměrná délka života se zdvojnásobila (ačkoli
později je vidět opačná tendence). Pro revoluční anarchokomunisty (a neméně
pro marxisty) tu byl hlavní problém – nedošlo k revoluci.
Marx
napadl Proudhona jako „maloburžoazního anarchistu”, ale Francie zůstala v
podstatě maloburžoazní zemí až do 40. let dvacátého století. Úspěch
jakéhokoli hnutí předpokládal zapojení této skupiny. Ignorování nebo
odsuzování maloburžoazie by ji pouze vehnalo do rukou monarchistů nebo
fašistů. Proudhonův anarchismus se obracel na rolníka, řemeslníka a
odborníka stejně jako na průmyslového dělníka. S tím, jak začaly narůstat
příjmy pracujících, většina z nich začala nakupovat majetek. Když to jednou
udělali, většinou nebyli ochotní vzdát se ho ve prospěch socialistického
státu. Rolník Proudhon měl mnohem lepší pochopení skutečnosti než buržoazní
marxisté se všemi jejich abstraktními myšlenkami a sny.
Bakuninisté
a anarchokomunisté to nemohli předvídat, ani bychom to od nich nemohli
očekávat. A tak, po sto dvaceti letech, s velkým darem pohledu zpět
zjišťujeme, že společnost se vyvíjela ve směru, kterému byl přiměřenější
proudhonismus než doktríny násilí a komunismu.[
42] Nikdo by také neměl
ignorovat fakt, že proudhonismus existoval po celé toto časové období a je
dnes stále aktuální. Mutualistické a federalistické hnutí má vliv na
francouzskou společnost.[
43]
Anarchismu trvalo více než dvacet let,
než se znovu postavil na nohy po katastrofálním období „propagandy činem”
(někdo by mohl říct, že se z něj nikdy zcela nezotavilo). Náprava spočívala
v návratu k Proudhonovi a umírněným kolektivistům jako byl Guillaume.
Objevil se také umírněnější a realističtější anarchismus – známý jako
anarchosyndikalismus. Se syndikalismem se anarchismus poprvé a na dlouho
naposled stal lidovým hnutím. Tato koncepce se rozšířila po celém světě a v
polovině dvacátých let již byly miliony pracujících členy anarchistických
syndikalistických svazů. To, že byl syndikalismus zničen komunismem a
fašismem ve 30. letech, by nikoho nemělo vést k ignorování jeho předchozích
úspěchů. Po tři desetiletí tu existovalo masové libertinské hnutí rolníků a
dělníků. Vzhledem k převládajícímu totalitářskému zaměření dvacátého století
to není něco, čemu bychom se mohli posmívat.
přeložil Ondřej Slačálek
POZNÁMKY
1. Výtka
nekonzistentnosti je běžným nesprávným prostředkem k tomu, jak někoho
napadnout. Co je ignorováno je vývoj jednotlivcova myšlení. Kdo v padesáti
nevidí ve srovnání se svým mládím věci jinak? To znamená, že každý je vinen
tím, že „si sám odporuje”. Navíc sám život je komplexní a plný rozporů.
Pokud chce někdo zachytit skutečnost spíše než vymyslet si ideologii, může
někdy jeho myšlení vypadat rozporuplně. Konzistentnost může být esteticky
působivá, ale život není tak jednoduchý.
2. Woodcock, George. P.J.
Proudhon, str. 249
3. Selected Writings, str. 105
4. Tamtéž,
str. 92
5. Tamtéž, str. 103
6. The Federal Principle, str.
21
7. Tamtéž, str. 21
8. Tamtéž, str. 56
9. General Idea of Revolution in the 19th
Century, Freedom, 1927, str. 76
10. Tamtéž, str. 95
11. Ritter, Alan, Political Thought of P.J. Proudhon, str. 280
12. General Idea…, str. 173
13. George Woodcock, Anarchist Reader, str.
139
14. General Idea... , str. 174
15. Ritter, str. 280
16. DeLubac, Henri, The Unmarxian Socialist, str. 31
17. Federal
Principle..., str. 45
18. Tamtéž, str. 38
19. P.J.
Proudhon..., str. 71
20. General Idea..., str. 206
21.
Tamtéž, str. 135
22. Federal Principle..., str. 9
23.
Tamtéž, str. 80
24. Tamtéž, str. 83
25. Tamtéž, str. 85
26. Tamtéž, str. 87
27. Selected
Writings..., str. 62
28. Tamtéž, str. 216
29. Theory of
Property in Lubac, str. 177
30. General Idea..., str. 210
31. Selected Writings..., str. 57
32. Tamtéž, str. 222
33. Federal Principle... str. 45
34. Tamtéž, str. 46
35. Tamtéž,
str. 74
36. Selected Writings..., str. 195
36A. Je zajímavé, že za
„vědecký socialismus” označoval své myšlenky i Proudhon a to již roku 1840.
Patrně právě od něj toto slovní spojení převzal (a dal mu svůj, pochopitelně
poněkud odlišný, obsah) Proudhonův velký kritik Karel Marx. (poznámka
překladatele)
37. Stafford, David, From Anarchism To Reformism str.
20
38. Tamtéž, str. 39
39. Cahm, Caroline, Kropotkin and the Rise
of Revolutionary Anarchism, str. 39
40. Tamtéž, str. 57
41.
Tamtéž, str. 63
42. Proudhonismus, přestože byl úspěšnější než
bakuninismus, zcela nezvítězil. Důvody, proč se tak stalo, jsou nad rámec
tohoto textu, ale mají hodně co dělat s dominancí etatismu během 20.
století. Žádné libertinské populistické hnutí nebylo schopné přemoci tuto
sílu.
43. Více než 20 milionů Francouzů patří ke společnostem
založeným na principu vzájemné pomoci, hlavně co se týká zdravotní péče.
Tyto společnosti jsou důležité i v mnoha jiných zemích.
Převzato z portálu
www.csaf.cz