Gambone, L. :

PROUDHON A ANARCHISMUS

ÚVODEM

Trvalo mi dvacet let, než jsem se dostal k četbě děl Pierra Josepha Proudhona. Bakunin, Kropotkin, Malatesta a Goldmanová mi už byli všichni důvěrně známí, tak proč jsem byl tak zdrženlivý vůči „otci anarchismu”? Částečně by to mohlo být přičteno širokému vlivu Marxových spisů na veřejné mínění. Marx odvedl na Proudhonovi sekyrnickou práci a marxisté jako Hal Draper vytrhávali z kontextu citace nebo vyštrachali trapná prohlášení, dělající z Proudhona autoritáře nebo proto-fašistu. Jsou tu také anarchisté, kteří tvrdí, že je „nekonzistentní” nebo „ne až tak anarchista”.[1] Mezi anglicky mluvícími libertiny je P. J. proslulý svým prohlášením „vlastnictví je krádež” a svým odsouzením vlády a jen málo něčím jiným.

Když jsem si konečně přečetl jeho díla, která byla dost vzdálena tomu, jevit se jako „nekonzistentní” nebo „ne až tak anarchistická”, zjistil jsem, že mudrc z Besanconu” vytvořil praktický a antiutopický anarchismus – anarchismus založený na potenciálu ve skutečně existující společnosti, a ne doktrínu nebo ideologii, která by musela být vnucovaná zvnějšku. Právě Proudhonova koncepce anarchismu je tou původní a ostatní z ní byly odvozeny, a i kdyby se pozdější obměny lišily od originálu, je nutné si položit otázku, jestli tyto odlišnosti mají pozitivní či „pokrokovou” povahu. Historie anarchismu je často líčena jako přímočarý postup od formujícího Proudhonova období k Bakuninovu kolektivismu, a pak k anarchistickému komunismu a syndikalismu. Ale ne vše, co se v historii přihodí později, je nutně lepší než to, co bylo předtím.

Pro veřejné mínění je anarchismus iracionální doktrínou fanatiků a teroristů. Proudhonův anarchismus byl ale racionální, nenásilný a antiutopický. Období „propagandy činem” ovšem poskytlo důvody pro toto záporné pojetí. Anarchismus tak, jak byl původně pojímán, byl převrácen do svého opaku. Není to v dějinách nic neobvyklého, vzpomeňme si jen na původní křesťany a inkvizici nebo na Nietzscheho a „nietzscheány”.

To, že se anarchismus změnil v něco dost odlišného od původní koncepce, není pouze akademická zajímavost. Čelíme největším výzvám leviathanského státu a Nového světového řádu v našich dějinách. Může nás zachránit jen masové lidové hnutí. Pokud budou lidé rozdělení, nikdy v tomto úsilí neuspějí. Proudhonova filosofie poskytuje základ pro budování takového hnutí. Je jedním z těch vzácných myslitelů, kteří postavili most mezi populismem a libertinstvím a mezi „levým” a „pravým” libertinstvím.

POZNÁMKA PRO SEVEROAMERICKÉ ČTENÁŘE

Většina lidí v Severní Americe Proudhona nezná, ten zde ale měl jistý vliv. Novinoví redaktoři Charles Dana a Horace Greely sympatizovali s jeho myšlenkami a ovlivnil americké individualisty, zejména Benjamina Tuckera, který přeložila vydal některé z jeho nejvýznamnějších spisů. Proudhonova kritika úvěru a měnového systému měla vliv na Greenback Party. Jeho koncepty vzájemných sdružení a Lidové banky byly předchůdci úvěrových svazů a družstevního hnutí.

CO PROUDHON MYSLEL ANARCHIÍ?

Veřejnost se domnívá, že anarchie je chaos nebo terorismus. Ale i mnozí lidé, kteří se prohlašují za anarchisty, si ji také pletou s tímto významem. Někteří si myslí, že anarchismus je doktrína, hájící právo dělat vše, co chcete. Jiní sní o tom, že jednoho dne nastane čistá anarchistická utopie, jakýsi druh pozemského ráje míru a svobody. Žádná z těchto koncepcí nebyla Proudhonova. „Anarchie” pro něj neznamenala čistý nebo absolutní stav svobody, protože čistý anarchismus byl ideálem nebo mýtem.

[Anarchie] ... ideál lidské vlády… staletí přejdou, než bude tento ideál dosažen, ale naším zákonem je jít tímto směrem, neustále se přibližovat tomuto cíli, a proto podporuji princip federace. [2]

...je nepravděpodobné, že zmizí všechny stopy po vládě nebo autoritě... [3]

Proudhon chtěl, aby lidé minimalizovali úlohu autority, jako součást procesu, který může, ale nemusí, vést k anarchii. Cíl pro něj nebyl tak významný jako tento proces.

Tím slovem [anarchie] jsem chtěl označit krajní mez politického pokroku. Anarchie je… forma vlády nebo zřízení, v níž veřejné a osobní uvědomění, formované rozvojem vědy a zákona, je samo schopné zajistit pořádek a garantovat všechny svobody… Instituce policie, preventivní a represivní metody úředníků, zdanění atd. jsou omezeny na minimum… monarchie a intenzivní centralizace zaniknou, nahrazeny federálními institucemi a způsobem života založeným na komuně. [4] Nota bene: „Komuna“ znamená samosprávnou obec.

V reálném světě jsou všechna existující politická zřízení, smlouvy a formy vlády výsledkem kompromisu a rovnováhy. Ani dva mezníky, autorita a svoboda, nemohou být odstraněny, cílem anarchie je pouze maximálně omezit autoritu.

Jelikož tyto dva principy, autorita a svoboda, které jsou základem všech podob organizované společnosti, jsou zároveň zcela protikladné jeden druhému, ve stavu neustálého konfliktu, přičemž ani jeden nemůže odstranit ten druhý ani mezi nimi nemůže být rozhodnuto, je nějaký druh kompromisu mezi oběma nezbytný. Ať už by systém vypadal jakkoli, ať už by byl demokratický, komunistický nebo anarchistický, jeho délka života bude záležet na tom, jaký význam bude přikládat těmto dvěma nepřátelským principům.[5]

..ať už monarchie nebo demokracie, komunismus nebo anarchie, žádný z nich není schopen uskutečnit se v čistotě svých představ, a tak jsou nuceni doplňovat jeden druhý vzájemnými výpůjčkami. To je jistě něco, co je shazováno intolerancí fanatiků, kteří nemohou slyšet protinázor… Měli by se, ubožáci, učit, že jsou pak sami nutně neloajální svým principům, že jejich politická kréda jsou spletí protikladů… rozpor leží u kořene všech programů.[6]

V odmítání absolutní anarchie a upřednostňování procesu s otevřeným koncem Proudhon kritizoval všechny podoby absolutismu a utopismu. Viděl, že utopismus je nebezpečný a že byl výsledkem absolutismu – druhu myšlení, který selhává v rozlišení mezi konkrétní skutečností a abstraktními výsledky myšlení. Anarchistické teorie by měly být s otevřeným koncem nebo „nedotažené”. Žádný nemilosrdný determinismus nebo „nutná stádia historie” na Proudhona neplatí.

...spisovatelé mylně přišli s politickou domněnkou právě tak chybnou jako nebezpečnou tím, jak neumí odlišit praxi od teorie, skutečnost od ideálu… každá skutečná vláda je nevyhnutelně smíšená…[7]

...jen hrstka lidí hájí současný stav věcí, ale neméně rozšířena je nechuť k utopiím. [8]

Nejen, že byla utopie nebezpečným mýtem, ale pracující byli také příliš inteligentní a praktičtí na to, aby se nechali obtěžovat takovými přitroublými sny.

Lidé rozhodně vůbec nejsou utopičtí… nevěří ničemu absolutnímu a odmítají každý apriorní systém…[9]

Nejsou žádná snadná východiska – žádný pozemský ráj, věci se mohou zlepšit, ale musíme na nich neustále pracovat. Takový byl jeho střízlivý realismus, který kontrastoval se všemi fantastickými sny a handlováním se systémy intelektuálů. Chudoba, která pro něj znamenala nedostatek luxusu, ne bídu, byla základem dobrého života.

Při odmítání absolutismu Proudhon nikdy nezamlžoval otázku svobody. Když oponoval moderní levici, která staví rovnost proti svobodě a požaduje omezení té druhé kvůli té první, byl Proudhon rozhodným libertinem:

Louis Blanc to přivedl až tak daleko, že si převrátil republikánské motto - už neříká Volnost, rovnost, bratrství, říká Rovnost, bratrství, volnost!… Rovnost! Myslel jsem, že byla přirozeným plodem svobody, který nepotřebuje žádnou teorii nebo donucování.[10] ...zrušení daní, centrální autority, s velkým nárůstem lokální moci. Tady leží úniková cesta od jakobinismu a komunismu.[11]

PROUDHONOVA REVOLUCE

Jak by Proudhon zavedl anarchistickou společnost? Ne skrze utopická schémata nebo vše převracející revoluci, ale

Rozpuštěním, potopením a zapříčiněním zmizení politického nebo vládního systému v ekonomickém systému, skrze omezení, zjednodušení, decentralizaci a potlačování, jedné po druhé všech součástek této obrovské mašinérie… státu.[12]

Neměli bychom navrhovat revoluční akci jako prostředek společenské změny, protože to předpokládá dovolávání se síly nebo svévole, stručně řečeno rozpor. Sám chápu problém takto: způsobit ekonomickým spojením bohatství pocházejícího ze společnosti.[13]

Prahneme po pokojné revoluci…měl bys využít právě těch institucí, které je nutné zrušit … takovým způsobem, že se nová společnost může objevit jako spontánní, přirozený a nutný vývoj starého a že revoluce, zatímco ruší starý pořádek, by z něj byla odvozena…[14]

Proudhon byl revolucionářem, ale revoluce pro něj neznamenala násilný převrat nebo občanskou válku, ale spíše přeměnu společnosti. Tato přeměna měla především morální povahu a vyžadovala tu nejvyšší etiku od těch, kteří usilovali o změnu. Ani jeho touha po revoluci jej nevedla k posmívání se reformám:

Neexistují žádné takové věci jako menší reformy, menší ekonomiky nebo menší zla. Život člověka je bojem, život společnosti je neustálým reformováním; a proto reformujme a pokračujme v reformování neustále.[15]

Jeho sebehodnocení bylo, že je umírněný. Neviděl žádnou potřebu zabývat se pokryteckým přístupem ve stylu „já jsem radikálnější než ty”.

Jsem jedním z největších stoupenců řádu, jedním z nejumírněnějších pokrokářů, jeden z nejmenších utopistů a jeden z nejpraktičtějších reformátorů, jací kdy existovali.[16]

FEDERALISMUS

Způsob dosažení samosprávy nebo anarchismu ve velkém měřítku byl skrze federaci. Proudhon chtěl zrušit autoritu a stát pomocí federálního systému. Všimněte si v následující citaci, že se zde předpokládá, že stát bude nadále existovat, ale bude postupovat na cestě ke svému zrušení.

Federativní smlouva, jejíž základ je vždy v tom, že přenechává víc moci občanovi než státu, a obecním a okresním úřadům než ústřední moci, je jediná věc, která nás může uvést na správnou cestu.[17] ...občan, který vstupuje do sdružení, musí 1. dostat od státu tolik, kolik mu obětuje. 2. zachovat si veškerou svobodu… vyjma té, které se musí vzdát, aby dosáhl zvláštního cíle, kvůli kterému byla smlouva uzavřena… politická smlouva se nazývá federace.[18] Volné sdružení… je jedinou skutečnou podobou společnosti. [19] Systém smluv, nahrazující systém zákonů, by ustavil skutečnou vládu, skutečnou suverenitu lidu, REPUBLIKU.[20]

NEČERNOBÍLÝ

Ačkoli všechny systémy vlády, včetně anarchie, mají smíšenou povahu, Proudhon byl schopný ukázat druhy vlád ve spojitosti. Ne všechny systémy vlád byly nutně tak autoritářské jako ostatní.

konstituční monarchie je lepší než absolutní monarchie: ze stejného hlediska je zastupitelská demokracie vhodnější než [monarchický] konstitucionalismus.[21]

Nicméně rozdělil vlády do dvou druhů, na režimy svobody a režimy autority. Všimněte si, že anarchie a demokracie jsou umístěny pod stejnou libertinskou střechu. Není pochyb, že měl na mysli USA a Švýcarsko. Dnešní elitářské demokracie však zde už umístěny být nemohou.

Režimy autority
1. Vláda jednoho všem – monarchie
2. Vláda všech všem – komunismus.
Režimy svobody
1. Vláda všech každému – demokracie.
2. Vláda každého sobě – anarchie nebo samospráva.[22]

PROUDHONOVA EKONOMIE

Proudhonovy zájmy nebyly omezeny na politickou organizaci společnosti. Ve svých prvních dílech, jako Co je vlastnictví?, analyzoval povahu a problémy kapitalistické ekonomiky. Byl hluboce kritický vůči kapitalismu, ale také protestoval proti soudobým socialistům, kteří dělali idol ze sdružení. Podle něj bylo lepší nechat některé věci nezávislé nebo soukromé. Řešil také důležitou otázku, jaký druh sdružení by měl být organizován. Nedůvěřoval žádnému systému, ani fourieristickým koloniím, ani komunistickým utopiím. Všimněte si, jak tlačí socialisty ke zdi jako věřící světského náboženství.

Sdružení je dogma… utopie… SYSTÉM… se svou utkvělou představou jsou odsouzeni k zániku…přestavbou společnosti podle pomyslného plánu… Socialismus podle takových vykladačů se stává náboženstvím…[23]

Sdružení je pouto, které je v přirozeném rozporu se svobodou a kterému se nikdo nepodrobí, dokud jej potřebně neodškodní… Rozlišujme mezi principem sdružení a nekonečně proměnlivými metodami, které spolčenost vytváří…[24]

…sdružení je vhodné pouze za určitých podmínek…[25]

Sdružení vytvořené bez jakéhokoli vnějšího ekonomického zřetele nebo jakéhokoli jednotícího zájmu, sdružení kvůli sobě samému je… bez skutečné hodnoty, mýtus.[26]

MUTUALISMUS

Proudhon navrhoval mutualismus jako alternativu ke kapitalismu i k socialismu. Mutualismus nebyl schématem, byl založen na pozorování existujících společenstvích založených na vzájemné pomoci a družstev vytvořených dělníky v Lyonu. Ale kooperativní sdružení ve výrobě byla vhodná pouze za určitých podmínek – ve velkovýrobě.

...mutualismus chce, aby se lidé sdružovali jen do té míry, do jaké to vyžadují požadavky výroby, lacinost zboží, potřeba spotřeby a zabezpečení samotných výrobců, tedy v těch případech, kdy se veřejnost nemůže spolehnout na soukromý průmysl… To, a ne systematizovaný názor… stranický duch nebo zbytečná sentimentalita, sjednocuje zainteresované lidi.[27]

V případech, kdy si výroba vyžaduje rozsáhlou dělbu práce, je nutné vytvořit SDRUŽENÍ mezi pracujícími…protože bez toho by zůstali rozděleni na podřízené a nadřízené, z čehož by vznikly dvě průmyslové kasty pánů a námezdně pracujících, nesrovnávající se se svobodnou a demokratickou společností. Ale tam, kde může být výrobek získán akcí jedince nebo rodiny… není důvod vytvářet sdružení.[28]

Proudhon upřednostňoval soukromé vlastnictví malého majetku. Byl proti individuálnímu vlastnictví velkého průmyslu, protože by pracující ztratili svá práva a vlastnictví. Majetek byl nezbytný pro vybudování silné demokracie a jediný schůdný způsob, jak toho dosáhnout ve velkém měřítku, bylo skrze kooperativní sdružení.

Kde najdeme sílu schopnou vyvážit… stát? Není tu žádná jiná než majetek. Absolutní právo státu je v konfliktu s absolutním právem vlastníka majetku… Vlastnictví je nejrevolučnější silou, která existuje.[29]

...základní principy demokracie byly dosaženy a já stále vidím, že si dělnická třída vykládá tyto principy příznivě individuálnímu vlastnictví.[30]

[Mutualismus] ...učiní stát a kapitál podřízené práci.[31]

Odcizení a vykořisťování ve velkém průmyslu měly být překonány zavedením kooperativních sdružení pracujících. Tato sdružení by měla fungovat na demokratickém základě, jinak by pracující byli podřízeni právě onomu kapitalistickému průmyslu. Pragmatik Proudhon se domníval, že všechny tyto funkce by měly být obsazovány podle způsobilosti a placeny odstupňovaně podle talentu a zodpovědnosti.

Každý jedinec ve sdružení… má plný podíl na společnosti… právo zaujmout jakékoli místo podle svých schopností… všechna místa jsou volitelná a pravidla podléhají souhlasu členů. Plat by byl úměrný povaze funkce, významu vloh a rozsahu zodpovědnosti.[32]

Proudhon byl nepřítelem státního kapitalismu a státního socialismu. Vláda mohla nanejvýš podnik založit nebo pomáhat rozvoji nového podniku, ale nikdy jej vlastnit nebo kontrolovat.
Ve svobodné společnosti je role vlády v podstatě legislativní, institucionální, vytvářející, zahajující, zavádějící, a tak málo, jak to je jen možné, by měla být výkonná… Stát není podnikatel… Když se s tím jednou začne, zavedený stroj, stát, ustupuje, zanechávajíc plnění výkonných úkolů místním autoritám a občanům.[33]

Ražení mincí je průmysl ponechaný městům. Připouštím, že by tu měl být inspektor, aby dohlížel na výrobu, ale role státu by neměla být rozšiřována na větší, než tuto.[34]

Následující citace je dobrým shrnutím Proudhonových ekonomických a politických myšlenek:

Všechny mé ekonomické myšlenky, rozvíjené během posledních 25 let, mohou být definovány třemi slovy: zemědělsko-průmyslová federace… a všechny mé politické názory… politická federace nebo decentralizace, všechny mé naděje pro současnost a budoucnost… pokroková federace.[35]

PROUDHON VLASTENEC

Na rozdíl od anarchistů a socialistů, kteří se hlásili k abstraktnímu internacionalismu (dělníci nemají žádnou vlast), byl Proudhon vlastenec. Lidé jsou rozděleni společným zeměpisem, dějinami, kulturou a jazykem. Je normální, že mají pozitivní pocity z těchto aspektů svých životů a zachovávají je. To je něco, co abstraktní internacionalisté nepochopili.

Má jediná víra, láska a naděje leží ve svobodě a mé zemi… Jsem zcela proti všemu, co je nepřátelské ke svobodě… této posvátné zemi Galii.[36]

Ale Francie nebyla abstraktní jednotkou nebo národním státem jak věřili nacionalisté. Francie byla země, jazyk, dějiny a kultura. Proudhon odmítal nacionalismus, dobře si vědom toho, že jeho země byla tvořena rozličnými regiony a kulturami. Pouze decentralizace politické moci a federální spojení by umožnilo různým skupinám a oblastem prospívat. Pozdější generace anarchosyndikalistických dělníků sdílely tyto názory, které spojovaly svobodu a patrie. Pro syndikalisty patrii představoval pracující lid a ne vládnoucí elita, kterou měli za parazity a vlastizrádce.

PROČ SE ANARCHISMUS ZMĚNIL?

I když Proudhon psal o „anarchii”, nevedl anarchistické hnutí. Libertini sami se považovali za socialisty nebo dokonce za sociální demokraty. (Individualista Benjamin Tucker šel dokonce tak daleko, že se označil za „vědeckého socialistu”.) [36A] Pojem „socialista” získal později velmi odlišný význam – v té době znamenal družstevní výrobu. Socialismus coby kolektivismus nebo etatismus se rozvinul později, hlavně jako výsledek hegemonie Německé sociálně-demokratické strany. Jméno „anarchista” nebylo přijato až roku 1876, tedy skoro jedenáct let po Proudhonově smrti. Toto nové antiautoritářství se dost lišilo od svého předchůdce přijetím násilí, konspirace a komunismu. V procesu, v němž se Proudhonův anarchismus změnil, jsou rozpoznatelná stádia. Prvním z nich je odmítnutí mutualismu ve prospěch kolektivismu.

Proudhonisté byli velmi nápomocní při vytváření Mezinárodního dělnického sdružení (První Internacionály), která nebyla kolektivistická. Vzrůstající militantnost pracující třídy v letech 1868-9 ovšem radikalizovala mnoho členů. Během Bruselského kongresu Internacionály v roce 1868 byla schválena rezoluce schvalující kolektivismus (týkající se i půdy). Proudhonisté protestovali, stejně jako velká část levice v Internacionále. Bakunin, sotva se stal hlavním vůdcem „antiautoritářů”, podporoval rezoluci. Kolektivismus nebyl komunismus, ale byl to krok na cestě k němu – střed mezi mutualismem a komunistickou utopií. Kdyby byl Proudhon ještě naživu, byl by považoval kolektivismus a anarchokomunismus za novou verzi toho, co odmítl jako „kult sdružení”.

Mutualismus a kolektivismus toho mají málo společného. Mutualismus usiluje o dosažení individuálního vlastnictví půdy a malovýroby. Velký průmysl by byl složen z dobrovolných organizací (dělnických družstev). Kolektivismus usiluje o kolektivizaci všeho vlastnictví a průmyslu. Podle revolučních kolektivistů se toho mělo dosáhnout silou.

Dělicí linií, která odděluje Proudhona od pozdějších podob anarchismu, byla Pařížská komuna. Před rokem 1871 se staly vztahy mezi třídami, které byly počátkem století tak brutální, mnohem uhlazenějšími. Podpora pracujícím a dokonce i „socialismu” se objevovala i mezi vyššími třídami. Britský premiér Disraelli vyjádřil sympatie dělníkům, Lincoln si dopisoval s Internacionálou a redaktor a vydavatel největších světových novin New York Tribune, Charles Dana a Horace Greely, byli stoupenci Proudhona a Charlese Fouriera. Přízrak ozbrojeného uchopení moci a popravy rukojmích pařížskými pracujícími toto smýšlení podkopal.

Zatímco byl převládající podobou radikalismu francouzské dělnické třídy po desetiletí před Pařížskou komunou, prohra Komuny oslabila důvěru v Proudhonův pozvolný postup a nenásilnou změnu. Dozvuky Komuny byly hlavní příčinou tohoto odmítnutí. Došlo k represáliím – 30 000 popravených a stejný počet uvězněných nebo deportovaných do Nové Kaledonie – takže šlo očekávat „hlubokou nedůvěru k jakékoli spolupráci s buržoazií… [a] namísto toho bylo vyjádřeno extrémně revoluční a dokonce i pomstychtivé smýšlení… [tato] ...rétorika se stala nezbytnou pomůckou socialistického radikála.”[37]

Ačkoli Komuna selhala, byla uznána za následováníhodný příklad. Jak Bakuninovi, tak Marxovi se ozbrojené převzetí moci a revoluční komunální vláda zdály být cestou k osvobození pracující třídy. Bakuninisté se pokoušeli o nové Pařížské komuny v Lyonu a v Barceloně, obě ale hanebně selhaly. Myšlenka revoluční komuny ale přetrvala.

Selhání Komuny znamenalo katastrofu pro Internacionálu, která byla kvůli události zle haněna. Ve snaze zachránit organizaci a vyrovnat narůstající vliv Bakunina (kterého Marx podezíral, že chystá převrat v Internacionále) prosazovala marxistická frakce větší moc pro Generální radu založenou v Londýně. Mnozí vystupovali proti této operaci, ale nepřátelství k Radě mělo málo co dělat s anarchismem jako takovým. Byl to spíše boj za udržení autonomie národních federací proti tomu, co vypadalo jako převzetí moci Marxem a jeho stoupenci. „Sant Imierská Internacionála” odpůrců organizovaná Jurskou federací zahrnovala bakuninisty, proudhonisty a mnoho ne-anarchistů. Právě z této zárodečné skupiny (Sant Imieristů) se začal vyvíjet anarchokomunismus.

S porážkou komun v Paříži, Lyonu a Barceloně a s celoevropskou represí proti Internacionále vypadaly vyhlídky na revoluci opravdu beznadějně. Pro Bakunina a jeho stoupence bylo jedinou nadějí udržovat myšlenku naživu činy „uvědomělé elity”. A tak se zrodila „propaganda činem”: „zcela beznadějná situace v Evropě si vyžadovala přehnané činy”.[38] Vliv měly také okolní události. Národnické atentáty v Rusku byly velmi důležitým prvkem při vytváření anarchistických sympatií k násilí.

Ekonomická krize v hodinářském průmyslu roku 1874 na to také měla dopad. Jurská federace se skládala z umírněných kolektivistů a proto-syndikalistů jako byl James Guillaume. Její úpadek znamenal nárůst vlivu militantních italských internacionalistů, kteří podporovali povstalectví a propagandu činem. Švýcarské hnutí definitivně zaniklo v 80. letech. Výsledkem byl přesun hnutí, vytlačeného z nejrozvinutějších oblastí v kontinentální Evropě (Francie a Švýcarska) do nejzaostalejších oblastí Itálie a Ruska. Tyto změny nepomohly, ale ovlivnily rozvoj anarchistické doktríny především v zaměření na násilí a konspiraci.

Demokratické země byly, navzdory masakru komuny, v podstatě liberální. Existovaly tam koncepty občanství a zákona a díky tomu možnost relativní pokojné společenské změny. V zaostalých zemích byly nižší třídy brány jako lidský dobytek a existovalo jen pár, pokud vůbec, občanských svobod. Konspirace a násilí byly s nějakými ospravedlněními pokládány za nutné. Problémy ale vzrostly, když byly takové myšlenky přesunuty do zemí jako Francie, Británie a USA.

Došlo také k přesunu vedení od sebevzdělaných řemeslníků k aristokratům a buržoazii. V mnoha případech to vedlo anarchisty od konkrétního a praktického k abstraktnímu a utopickému. Je v povaze radikálů z vyšších tříd, tak vzdálených životu pracující třídy, dívat se na svět skrze abstrakce a jimi samotnými vytvořené ideologie. Je to také skupina, která má silné sklony k oslavování a romantizování násilí.

Spolu s kultem násilí přišla změna v ekonomice. Kolektivismus byl nahrazen komunismem. V opozici vůči tomuto novému vývoji prohlásil James Guillaume, že „je na komunitě, aby si určila metodu…pro rozdělení výsledku práce.” [39] a nepředepisoval pevnou linii mutualismu, kolektivismu nebo komunismu. Kolem roku 1876 italští anarchisté opustili kolektivismus ve prospěch komunismu, domnívaje se, že to je jediná možnost jak předejít akumulaci bohatství a z toho plynoucí nerovnosti. Podle Cafieriho, „Nikdo nemůže být… anarchistou bez toho, aby byl komunistou… Už sama myšlenka omezení znamená zárodky autoritářství.“[40] Anarchistická deklarace z roku 1883 prohlásila: „Požadujeme pro každou lidskou bytost právo dělat cokoli, co ji těší.” [41]

Tak byl anarchismus absolutizován do jakési utopie – daleko od Proudhonovy realistické koncepce. Méně než patnáct let po jeho smrti byl solidní, praktický mutualismus nahrazen komunistickým utopismem, nenásilí kultem násilí, varování před absolutistickým myšlením novým absolutismem a umírněnost netolerantní rétorikou.

Když vezmeme v potaz brutální represe proti Komuně, byl Proudhon skutečně tak naivní? Zasloužila si jeho teorie zatlačení do pozadí bakuninismem a anarchokomunismem? Nikdo by neměl hanět Bakuninovy přívržence za to, že se stali násilnými po Komuně. Taková brutální represe je traumatizující a toto podkopání Proudhonova vlivu je pochopitelné. Ovšem to, že je tato událost pochopitelná, je jedna věc, ale dlouhodobý soud dějin je věc druhá. Společnost se v rozvinutých demokratických státech nestala brutálnější. Represe po Komuně tak byly (v demokraciích) první a poslední událostí svého druhu. Během následujícího století byla vydobyta větší svoboda a lidé viděli, že jejich příjmy vzrostly třicetkrát, jejich pracovní týden se zkrátil na polovinu a jejich průměrná délka života se zdvojnásobila (ačkoli později je vidět opačná tendence). Pro revoluční anarchokomunisty (a neméně pro marxisty) tu byl hlavní problém – nedošlo k revoluci.

Marx napadl Proudhona jako „maloburžoazního anarchistu”, ale Francie zůstala v podstatě maloburžoazní zemí až do 40. let dvacátého století. Úspěch jakéhokoli hnutí předpokládal zapojení této skupiny. Ignorování nebo odsuzování maloburžoazie by ji pouze vehnalo do rukou monarchistů nebo fašistů. Proudhonův anarchismus se obracel na rolníka, řemeslníka a odborníka stejně jako na průmyslového dělníka. S tím, jak začaly narůstat příjmy pracujících, většina z nich začala nakupovat majetek. Když to jednou udělali, většinou nebyli ochotní vzdát se ho ve prospěch socialistického státu. Rolník Proudhon měl mnohem lepší pochopení skutečnosti než buržoazní marxisté se všemi jejich abstraktními myšlenkami a sny.

Bakuninisté a anarchokomunisté to nemohli předvídat, ani bychom to od nich nemohli očekávat. A tak, po sto dvaceti letech, s velkým darem pohledu zpět zjišťujeme, že společnost se vyvíjela ve směru, kterému byl přiměřenější proudhonismus než doktríny násilí a komunismu.[42] Nikdo by také neměl ignorovat fakt, že proudhonismus existoval po celé toto časové období a je dnes stále aktuální. Mutualistické a federalistické hnutí má vliv na francouzskou společnost.[43]

Anarchismu trvalo více než dvacet let, než se znovu postavil na nohy po katastrofálním období „propagandy činem” (někdo by mohl říct, že se z něj nikdy zcela nezotavilo). Náprava spočívala v návratu k Proudhonovi a umírněným kolektivistům jako byl Guillaume. Objevil se také umírněnější a realističtější anarchismus – známý jako anarchosyndikalismus. Se syndikalismem se anarchismus poprvé a na dlouho naposled stal lidovým hnutím. Tato koncepce se rozšířila po celém světě a v polovině dvacátých let již byly miliony pracujících členy anarchistických syndikalistických svazů. To, že byl syndikalismus zničen komunismem a fašismem ve 30. letech, by nikoho nemělo vést k ignorování jeho předchozích úspěchů. Po tři desetiletí tu existovalo masové libertinské hnutí rolníků a dělníků. Vzhledem k převládajícímu totalitářskému zaměření dvacátého století to není něco, čemu bychom se mohli posmívat.

přeložil Ondřej Slačálek

---

POZNÁMKY

1. Výtka nekonzistentnosti je běžným nesprávným prostředkem k tomu, jak někoho napadnout. Co je ignorováno je vývoj jednotlivcova myšlení. Kdo v padesáti nevidí ve srovnání se svým mládím věci jinak? To znamená, že každý je vinen tím, že „si sám odporuje”. Navíc sám život je komplexní a plný rozporů. Pokud chce někdo zachytit skutečnost spíše než vymyslet si ideologii, může někdy jeho myšlení vypadat rozporuplně. Konzistentnost může být esteticky působivá, ale život není tak jednoduchý.

2. Woodcock, George. P.J. Proudhon, str. 249

3. Selected Writings, str. 105

4. Tamtéž, str. 92

5. Tamtéž, str. 103

6. The Federal Principle, str. 21

7. Tamtéž, str. 21

8. Tamtéž, str. 56

9. General Idea of Revolution in the 19th Century, Freedom, 1927, str. 76

10. Tamtéž, str. 95

11. Ritter, Alan, Political Thought of P.J. Proudhon, str. 280

12. General Idea…, str. 173

13. George Woodcock, Anarchist Reader, str. 139

14. General Idea... , str. 174

15. Ritter, str. 280

16. DeLubac, Henri, The Unmarxian Socialist, str. 31

17. Federal Principle..., str. 45

18. Tamtéž, str. 38

19. P.J. Proudhon..., str. 71

20. General Idea..., str. 206

21. Tamtéž, str. 135

22. Federal Principle..., str. 9

23. Tamtéž, str. 80

24. Tamtéž, str. 83

25. Tamtéž, str. 85

26. Tamtéž, str. 87

27. Selected Writings..., str. 62

28. Tamtéž, str. 216

29. Theory of Property in Lubac, str. 177

30. General Idea..., str. 210

31. Selected Writings..., str. 57

32. Tamtéž, str. 222

33. Federal Principle... str. 45

34. Tamtéž, str. 46

35. Tamtéž, str. 74

36. Selected Writings..., str. 195

36A. Je zajímavé, že za „vědecký socialismus” označoval své myšlenky i Proudhon a to již roku 1840. Patrně právě od něj toto slovní spojení převzal (a dal mu svůj, pochopitelně poněkud odlišný, obsah) Proudhonův velký kritik Karel Marx. (poznámka překladatele)

37. Stafford, David, From Anarchism To Reformism str. 20

38. Tamtéž, str. 39

39. Cahm, Caroline, Kropotkin and the Rise of Revolutionary Anarchism, str. 39

40. Tamtéž, str. 57

41. Tamtéž, str. 63

42. Proudhonismus, přestože byl úspěšnější než bakuninismus, zcela nezvítězil. Důvody, proč se tak stalo, jsou nad rámec tohoto textu, ale mají hodně co dělat s dominancí etatismu během 20. století. Žádné libertinské populistické hnutí nebylo schopné přemoci tuto sílu.

43. Více než 20 milionů Francouzů patří ke společnostem založeným na principu vzájemné pomoci, hlavně co se týká zdravotní péče. Tyto společnosti jsou důležité i v mnoha jiných zemích.

---

Převzato z portálu www.csaf.cz