Neal, D. :

ANARCHISMUS: IDEOLOGIE NEBO METODOLOGIE?

Dave Neal

„Je podivným rysem dlouholeté anarchistické tradice, že velmi často produkuje vysoce autoritářské osobnosti, které určují jedinou správnou Doktrínu a s různými stupni rozhořčení odsuzují ty, kteří se vzdálí od toho, co bylo vyhlášeno jedinými Pravdivými Principy. Zvláštní forma anarchismu.“

Noam Chomsky

Jedno téma, které zůstává v rámci anarchistického hnutí nevyřešeno, se dotýká samotné podstaty anarchistů. Čtete-li tyto stránky, asi jste již slyšeli o sociálním anarchismu v kontrastu s anarchismem coby životním stylem (v dalším textu budeme používat pro anarchismus jako životní styl výraz lifestylismus a pro jeho zastánce označení lifestylisti - pozn. red.), což je největší schizma v anarchistickém hnutí. Lifestylisti si dělají legraci z třídního boje jako neplodného, bezvýznamného a překonaného a sociální anarchisti zas tvrdí, že lifestylisti jsou jen buržoazní pozéři.

Na první pohled je to hloupá, bezdůvodná debata. Ale debata o rozporu mezi sociálním anarchismem a anarchismem jako životním stylem odhaluje myšlenku, co přesně znamená být anarchista.

Nicméně základ k této debatě tvoří nutně viditelná linie, konkrétně jestli je anarchismus ideologií – souborem pravidel a konvencí, které se musí dodržovat, anebo je-li anarchismus metodologií – způsobem jednání či historickou tendencí proti nelegitimním autoritám. Věřím, že tato debata je podkladem dilematu „sociální či stylový“ a pokusím se zaujmout k tomu stanovisko a podrobně ho zpracovat.

Ideologické anarchisty budu v dalším textu označovat tučně, metodologické anarchisty kurzívou.

Anarchismus znamená určitou, konkrétní věc. Například American Heritage Dictonary ho definuje jako:
1) Teorii, že všechny formy vlády jsou utlačovatelské a nechtěné a měly by být zničeny;
2) Aktivní odpor a terorismus proti státu používaný některými anarchisty;
3) Odmítání všech forem donucovací kontroly a autority.

Takže v tomto významu je anarchistou ten, kdo shledává všechny formy vlády utlačovatelskými a nechtěnými a odmítá všechny formy donucovací kontroly a autority. Člověk, který neodpovídá těmto kritériím tedy není anarchista.

Toto podporuje myšlenku anarchismu jako ideologie – pravý soubor idejí postavený na základních principech. Znamená to tedy, že každý, kdo se prohlašuje anarchistou je anarchista?

Samozřejmě, že ne; což je základní argument pro lifestylismus, stejně jako pro anarchistickou opozici k intelektuální urážce – tzv. „anarcho“-kapitalismu.

Existuje ale rozdíl mezi ideologickou námitkou a metodologickou opozicí. Anarchisti říkají: „X není anarchismus“ s absolutním předpokladem, že ONI vědí, o co v anarchismu jde. Není pro ně potřeba to dokázat nebo demonstrovat – jejich prohlášení je dostatečný fakt.

Anarchisti odmítají životní styl a „anarcho“-kapitalismus, protože metodologicky nejsou způsobem, kterým se anarchismu dosáhne. Vidíte rozdíly v přístupech?

Metoda versus posedlost

Anarchisti kladou důraz na ideologickou konformitu jako nezbytnou podmínku sociální revoluce. Jinými slovy – spolykej A, B a C doktríny a potom jsi anarchista. Jejich plánování se točí okolo:
1) vytvoření centrální anarchistické organizace;
2) vzdělávání (tzn. indoktrinace, naočkování) pracující třídy v hlavních zásadách anarchismu;
3) tímto vytvoření masového hnutí;
4) sociální revoluce.

Anarchista je spokojen s myšlenkou manifestu, platformy či jiné vedoucí doktríny jako způsobu „šíření slova božího“ – dává důraz na jednotu myšlenky i činu, ideologické konformity jako základu efektivní organizace.

Anarchista všechno toto odmítá. Tvrdíme naopak, že
1) anarchistické organizace nemohou být vytvořeny předtím, než jsou požadovány;
2) naočkovaní lidé nejsou svobodní lidé;
3) hnutí postavené na centrální autoritě (např. centrální anarchistické organizaci) a na masách naočkovaných následovníků bude vždy poraženo snahou stát se politickou revolucí, kde se anarchisti chopí moci.

Není to významový rozdíl, spíš se týká jádra samotného hnutí a kořeny této debaty sahají až ke vzniku I. Internacionály (ta byla založena v září 1864 - pozn. red.).

Kdo má pravdu? Myslím si, že metodologie anarchismu je důležitější a živější než jeho ideologie. To proto, že vnímám, jak je jazyk, obzvláště ve službě těch ambiciózních, již tradičně překrucován ku prospěchu mocných elit.

Anarchisty se může nazývat lecjaká skupina, ale to ji přece ještě nečiní anarchisty. Je lepší nevěřit slepě jejich slovům, ale spíše k nim hledat cestu na základě vlastního úsudku.

Dva modely sociálního boje z historického pohledu jsou:
A) marxistický model: myšlenka politického předvoje vedoucího masy k socialistické společnosti;
B) Bakuninův model: myšlenka odmítnutí veškeré politické autority a užití oblíbené přímé akce jako způsobu prosazení socialismu teď a tady a ne v nějaké mlhavé a vzdálené budoucnosti.

Marxistický model doposavad dominoval radiální levici více než jedno století, ačkoliv nedávno, po rozpadu SSSR, se ideologické ovzduší začalo vyjasňovat – poprvé – po mnoha desítkách let. To je důvod, proč je tato debata tak příhodná a kritická – má-li anarchistické hnutí pokračovat a růst.

Mé hlavní námitky proti ideologickému anarchismu jsou ty, že nestaví na svobodném úsudku a přímé akci, ale na poslušnosti, pasivitě a podrobení se externalitám – manifestu, platformě či jiným mechanismům kontroly. Dále – soustředí se na hierarchicky uspořádanou centralizovanou organizaci jako na způsob rozšiřování anarchismu mezi společnost.

Je absurdní předpokládat užití nesvobodných prostředků za účelem dosažení svobodné společnosti. Stejně jako je nesmyslné snažit se vytvořit lidovou libertinskou organizaci ještě před tím, než jí následují masy. Vyšla by z ní skupinka elitních aktivistů, což nepřekvapivě odpovídá současné situaci radikální levice!

Protože neposkvrněnost doktríny je pro ideology nejdůležitější, neustále
1) se hádají o nedůležité maličkosti;
2) vyhledávají „kacíře“ a provádějí čistky;
3) svým elitářstvím odrazují případné zájemce.

Anarchismus neznamená, že „všechno je dovoleno“. Nicméně pracující člověk nemusí být indoktrinován, aby vyhovoval hnutí. Nejlépe podal metodologický pohled na anarchismus Noam Chomsky, když řekl, že vidí anarchismus jako historickou tendenci lidí povstat proti nelegitimní autoritě.

Když například kronštadtští námořníci povstali roku 1921 proti bolševikům, chovali se ve smyslu metodologického anarchismu – přímá akce proti nelegitimní autoritě – zatímco bolševici zradili revoluci tím, že pro sebe získali moc, ačkoli tvrdili pravý opak.

Anarchismus, ne anarchisti

Anarchisti by se měli soustředit na rozšiřování anarchistických myšlenek a hlavně na anarchistický způsob organizování se, spíše než se snažit dělat z lidí anarchisty. Je to jemný, ale důležitý rozdíl.

Anarchisti tvrdí, že sociální boj – ve skutku propaganda – politizuje a radikalizuje masy. Když pochopí vlastní posílení dosáhnuté kolektivní přímou akcí, jsou z nich „anarchizovaní“ lidé – lidé, kteří pochopí myšlenky anarchismu v praxi spíše než z doktrín, což je to, na čem záleží. Budou to silní a aktivní volnomyšlenkáři, kteří se nebojí zapojit do přímé akce – jinými slovy – anarchisti.

Všichni aktivisti však samozřejmě nejsou anarchisty. Pravé křídlo má také velký počet reakčních aktivistů. V pravdě jsou to ale funkcionáři širší autoritativní struktury – tupci, kteří bzučí, když to pohlavárové nařídí. Nebo (častěji), jsou to dobře smýšlející lidé, kteří naletěli a byli vmanipulováni do podpory pozice opačné jejím opravdovým zájmům.

Když je skupina lidí, kteří spolupracují, organizují se a angažují se v přímé akci proti umělé autoritě – jsou to spíše lidé sympatizující s anarchismem než s nějakou jinou doktrínou, která vyžaduje poslušnost a pasivitu. Sociální boj sám o sobě rozšiřuje anarchistickou myšlenku, probíhá-li anarchisticky.

Bohužel dnes máme nadbytek anarchistů, kteří se neustále jen soustředí na svá dogmata místo toho, aby organizovali solidaritu mezi pracujícími. To znamená bezútěšnou situaci hnutí, kterému dnes kralují „elitní kádry“.

A protože platí Výsostné Ideologické Právo – že ideolog se nikdy nemýlí – znamená to, že rozpory nikdy neskončí a zároveň se všichni rozdělí do malých nedůležitých enkláv.

Metodologie je mnohem více otevřená – jsou věci, které fungují a ty, které nefungují a rozpětí mezi těmito hranicemi. Když jedna strategie nefunguje, musí se upravit tak, aby fungovala.

Anarchista je přesvědčen, že pracující člověk je pro sociální revoluci připraven teď a tady, co se náklonnosti a instinktu týče – lidé chtějí být svobodní; chtějí zlepšit své životní podmínky. Lidé nechtějí otročit; mocní se častokrát snaží přesvědčit lidi o jejich svobodě, i když svobodní nejsou. Věříme, že každý si váží své svobody, ačkoliv si anarchisti myslí, že pracující jsou příliš rasističtí, sexističtí, homofobní a apatičtí – aby ihned pochopili, „o co jde“ – vidí masy s téměř marxistickým pohrdáním.

Když všechno není tak, jak by si přáli, kladou to za vidu čemu a komukoliv, jen ne sobě, což se projevuje na vzrůstající izolaci a elitářství levého křídla – „vy pracující jste prostě příliš sexisti/rasisti/hlupáci, abyste pochopili naše vznešené myšlenky. S tímto přístupem se nelze divit tomu, že pracující odmítají radikální levici.

Ideologie a lidská podstata

Jedna z věcí, kterou si myslí všichni ideologové je ta, že člověk ve své podstatě je špatný a potřebuje se zdokonalit (čehož dosáhne určitou dobou indoktrinace, která je mu nabízena). Ideologové se cítí z této podstaty vyčleněni. Oni jsou jediní v pořádku, zbytek světa je na tom špatně.

Tento pohled se samozřejmě vylučuje s anarchismem a vyhovuje naopak všem autoritářským ideologiím. Autoritáři totiž vidí lidi špatné, takové, kteří potřebují vzdělání a dohled a hlavně kontrolu, kterou beze všeho zaručí.

Naopak anarchista považuje člověka za v základě dobrého bez potřeby dohledu a donucení a už vůbec ne kontroly. Pevně věříme, že ti špatní ve společnosti se zaručeně projeví, když získají moc a budou moci utlačovat ostatní. Mechanismy moci, přednosti a kontroly učiní i z toho největšího svatouška intrikána a manipulátora.

Jinými slovy anarchisti vidí člověka jako dobrého a systém moci jako špatný; ideologové vidí člověka jako špatného a sytém moci jako dobrý (je-li ovšem pod jejich řízením; říditi je někdo jiný – je špatný – to je chvíle, kdy se cítí protiautoritářsky – když nejsou u moci). Je to důležitý rozdíl, který určuje povahu nově vzniklých organizací.

Organizace postavená na negativním pohledu na lidský život se bude upínat na sílu a kontrolu centralizovat tyto věci do rukou co nejméně lidí (tzn. nejposlušnějších). Organizace založené na pozitivním vnímání člověka a jeho podstaty se budou snažit o rozložení moci a eliminaci kontroly, decentralizaci a rozptýlení těchto (moci, kontroly) mezi co nejvíce rukou.

Nejhorší nebezpečí od ideologů pochází z toho, že se sami vylučují ze svých pravidel – opět to pramení z dojmu, že ONI „viděli světlo“ a zbytek jsou buď idioti, nebo zlosyni (že otáčejí záda k pravdě). Proto se s nimi nikdy nedá jednat, protože jsou sami iracionální – když se člověk ohradí k jejich programu, nezáleží na důvodu, je to jeho chyba – ne jejich.

Z toho logicky vyplývá, že přirozeným nástrojem ideologa je použití síly - protože je dogmatický a iracionální, vše, na co se může bezmezně spolehnout k podpoře své legitimity, je síla, která se neobejde bez centralizace a kontroly - např. stát v novější - ještě zhoubnější formě.

Ideolog je skrytý autoritář, což potvrzuje, proč jsou tak zrádní. Zdají se být anarchističtější, protože odmítají autoritu, na které se nepodílejí. Jde jim spíš o to, aby sami nepřišli o moc, spíš než, aby se stavěli proti instituci moci. Když získají pozici autority, stanou se stejně despotickými jako jejich předchůdce.

Autorita je obsažená v samotné jejich ideologii - jejich Velké Ideji, jejíž odmítnutí je pouze na vlastní nebezpečí. To je to, co zapříčinilo, že se Galleanisti (italští anarchisté, následovníci Luigi Galleaniho) angažovali v několika atentátech a pumových útocích i na nevinné civilisty - ten, kdo nepochopil Ideu, nebyl pro Galleanisty nevinný.

Pravda je, že pravda neexistuje

Anarchisti věří, že pravda většinou končí v zadní kapse nejmocnějších, tzn. že ti nejmocnější si myslí, že mají pravdu a běda tomu, kdo pochybuje.

Neexistuje ideologičtější věc, než nárok na absolutní pravdu. Anarchisti by se v podobných sporech neměli angažovat. Naše stanovisko je naopak takové, že nějaká jediná pravda neexistuje, protože externí všeobjímající pravdu - je-li - nedokážeme pochopit.

Realita existuje (ačkoli filosofové debatují i na toto téma) - realita je objektivní, zatímco pravda je naprosto subjektivní. Když pustíte kámen - spadne. To je proto, že gravitace je objektivní síla - je aspektem toho, co existuje - reality. Pravda se odvozuje od reality - ne naopak.

Subjektivní vnímání pravdy je fakt pro autority velmi nepříjemný, protože je to revoluční koncept - je-li pravda subjektivní, kostra společnosti padá - zákon, náboženství, stát - všechno se hroutí, když člověk zjistí, že pravda je de facto názor podpořený silou. Kde je užita síla, pravda končí a rozpadá se do pověr a lží.

Anarchisti věří v subjektivní pravdu, nebo by alespoň měli, což staví základy pro odmítnutí dogmat a manifestů. Žádný anarchista nemůže položit konečný a všeobjímající manifest, který bude vyhovovat všem pozemským formám bytí - ačkoliv se o to někteří snaží.

Svobodné myšlení je jediná metodologie, na kterou se lze spolehnout, nedostává-li se externí pravdy - tzn. myšlení a samostatné hodnocení toho, co je a není, je lepší, než nechat někoho jiného definovat váš svět místo vás. Hlavním vodítkem je totiž rozum, ne síla.

Autoritáři věří v objektivní Ideu - Pravdu - kterou mohou vidět. Role člověka v tomto procesu je buď jejich Pravdu následovat, nebo dostatečně trpět. Proto liberální kapitalista věší na svůj plot ceduli "Vstup zakázán - budu střílet!" a v noci klidně spí (ačkoliv on sám zastřelil ty, kteří pozemek vlastnili před ním). Bohabojný křesťan pak pálí čarodějnice a modlí se za lásku k bližnímu...

Ideologové vždy zašlapávají svá vznešená slova odpornými skutky - anarchisti se na tom nechtějí podílet. Odmítáme idology i jejich Pravdu!

Vše je dovoleno?

Znamená odmítnutí Pravdy to, že anarchismus říká "vše je dovoleno"? Ano i ne - to, co zničí nelegitimní autoritu je anarchistické, ale to, co ne, má s anarchismem pramálo společného. To je základem naší metodologie a odporu vůči mocným a privilegovaným.

Znamená to, že jediná legitimní autorita je ta, která je přirozeně akceptovaná - bez sebemenšího přinucení. Toto umožňuje neobyčejně široký záběr lidské činnosti a vytváří dojem, že "vše je dovoleno" - anarchie - může toho být ale dosaženo pouze skrz neustálé a vědomé organizování ze strany členů společnosti.

V tomto smyslu odmítáme lifestylisty, protože jejich cíl - anarchistická autonomie - je nemožný v naší propojené společnosti a není anarchistický, protože pohrdá třídním bojem a organizací a spíše se uzavírá do sebe a opouští lidskou solidaritu.

Metodologický základ našemu odporu vůči lifestylismu je fakt, že nikoho neosvobozuje - ani samotného lifestylistu, a není proto žádnou hrozbou umělým autoritám. "Dočasná autonomní zóna" (narážka na myšlenku Hakima Beye, jenž je považován za teoretika lifestylismu - pozn. red.) jen nechává hlavního utlačovatele - stát - nedotčeným, neohroženým a neporušeným.

Pro sociální anarchisty je cílem se efektivně organizovat, a ne vysmívat se lifestylistům. Anarchismus je racionální teorie a filosofie vyžadující pozorování a hlavně organizaci a činnost.

Deduktivní a induktivní anarchisti

I v tématu důvodu a rozumu je něco, co rozlišuje ideologického anarchistu od metodologického anarchisty - metoda deduktivní versus metoda induktivní. - Vysvětlím.

Dedukce znamená odvozování úsudku od předpokladu. Např. tvrzení: "Jsem anarchista a z toho vyplývá, že vše, co udělám je anarchistické." V posuzování svého anarchismu používám deduktivní metodu. Když vznikne námitka, že to, co dělám není anarchistické, budu z tohoto důvodu říkat: "Ne, nemáte pravdu, protože já jsem anarchista, vím, co to znamená - a anarchisticky se chovám. A protože se mnou nesouhlasíte a já jsem anarchista - jste autoritáři a tudíž moji nepřátelé."

Vidíte ten problém? Takovýto způsob deduktivní ideologie není anarchistický. Naopak, je velmi rozšířený mezi autoritářskými ideologiemi, ve jménu kterých lidé něco říkají a něco jiného dělají.

Nicméně, co se anarchismu týče, podobný způsob myšlení je absolutně smrtící - brání svobodnému myšlení a uzavírá smysly.

Naopak induktivní anarchismus zkoumá to, co člověk dělá, proč to dělá atd. a přichází k závěru, že člověk je anarchistou, protože se tak chová, a ne proto, že to tvrdí.

Ne každý, kdo bojuje proti nelegitimní autoritě je anarchista. Kritériem induktivního anarchismu je činnost, ne slova a cíle.

To je velmi důležitá charakteristika, protože dovoluje člověku hlídat vkrádající se autoritářství i uvnitř hnutí. To je to, co zpozoroval Bakunin, když konfrontoval Marxe: Marx a spol. všichni tvrdili, že jsou socialisti, a chtěli, aby všichni přijali jejich program s otevřenou náručí a prohlásili ho za ten nejlepší způsob, jak socialismu dosáhnout, ačkoli se ukázalo, že jejich program ničí právě ten socialismus, který prohlašuje.

Stejné nebezpečí existuje u anarchismu. Deduktivní anarchismus může být převrácen autoritářskými oportunisty uvnitř hnutí a je nepravděpodobné, že by se jim někdo postavil, protože podobná hnutí potlačují disent a nesouhlas ve prospěch ideologické jednoty. Tzn. že takové oportunisty nikdo z jejich vlastních skupin nenapadne.

Induktivní či metodologický anarchismus ale nemůže být tak lehce zrušen, protože zahrnuje zvážení a posouzení situace a vývoje každým jedincem zvlášť.

Deduktivním anarchistům se zamlouvají manifesty a platformy - doktríny, které oni vyplodí a očekávají, že si je člověk zapamatuje a bude se podle nich chovat.

Myslí si, že kdyby byli schopni přenést do člověka dostatek jejich vlastních myšlenek a jejich způsoby uvažování, anarchie by byla možná. Věří ale, že lidé ještě nejsou dost připraveni.

Induktivní anarchisté toto považují za nesmysl - myslí si, že žádný traktát ani manifest do sebe nemůže pojmout všechny lidské sny a touhy. Myslí si, že kterýkoliv člověk je v současné době schopen porozumět anarchistickým myšlenkám a přivést je do praxe.

Lidé nemají rádi, když jim někdo rozkazuje, co dělat, nebo je svazuje. Kdyby byl opak pravdou, ti mocní by nemuseli trávit tolik času, energie a peněz, aby člověku namluvili, že je volný, ačkoliv je to otrok. Role anarchismu v tomto všem je, aby vytvořil počáteční ujasnění (uvědomění) a vytvořil organizační metody, které oslabují a ničí autoritu a konečně, aby nechal událostem volný průběh.

Naopak anarchista baží po aktivnější roli - po roli předvoje. Vzhledem k tomu, že hlásají, že se může věřit pouze jejich klice, pouze jejich Pravdě - myslí si, že jsou něco jako stínoví průvodci, kteří dohlédnou na to, že jde všechno podle předlohy vytvořené za scénou, protože věří, že lidé nejsou schopni jednat sami za sebe.

Tento přístup vysvětluje, proč se radikální levice tak často vysmívá pracující třídě, považuje ji za apatickou, rasistickou, sexistickou, homofobní atd. Vidí ji jako méněcenná stvoření, která potřebují jejich vůdcovství a instrukce.

Jako anarchista považuji tento přístup za vyšinutý - indoktrinovaní lidé nejsou svobodní a není možné vytvořit svobodnou (anarchistickou) společnost užitím nesvobodných metod.

Pointa?

Pointa je, že prakticky záleží pouze na dvou věcech:
1) organizování solidarity mezi pracujícími;
2) podporování veřejné přímé akce.
To je, či by měl být, cíl anarchistů. Není naším účelem učit lidi, jak se mají chovat, nebo co si mají myslet - to je pouze jejich, ne naše věc.

Anarchisti tvrdí: "Kdyby byl zbytek světa anarchisty (jako já) - všechno by bylo v pořádku", věří, že jsou výkvět anarchistické čistoty - ale to je pouze extrémní předvojový sentiment - v kořenu marxistický.

Nejdůležitější je metodologie anarchismu, protože je jednoduché určit, je-li člověk mimo hlavní názorovou linii či ne, protože slova a doktríny jsou dutá a bezvýznamná - mohou být obalena okolo nejtvrdší tyranie a znít sladce a pravdivě. Všichni nepřátelé svobody toto praktikují - Spojené státy bombardují civilisty a vraždí demokraticky zvolené vůdce ve jménu svobody a demokracie - dvou cílů, které mohou být vysloveny v tomto duchu, jen přijme-li člověk Ideologii USA a ne metodologii demokracie.

Když podrobíte státní správu USA metodologickému průzkumu, zjistíte, že ani náznakem nepřibližuje do praxe "demokracii", "svobodu", "všeobecné volební právo" nebo "zastoupení", ale že všechna tato slova se téměř vyzývavě často objevují ve slovní zásobě mocenských elit.

Když se Lenin snažil získat podporu pro bolševiky, zvolil heslo "Všechnu moc sovětům!", protože věděl, že občanská samospráva byla to, co dělníci požadovali. Dělníci svěřili svůj osud do rukou Lenina a Trockého, aby provedli,co slibovali, a ejhle - když přišli bolševici k moci, rychle změnili nástroje a zničili každý dělnický sovět, na který přišli - "Všechnu moc sovětům!" se změnilo na "Všechnu moc bolševikům! - což prakticky znamenalo - všechnu moc státu. Komunistická strana zničila komunismus, jelikož ten ji ohrožoval.

Anarchistova role je pouze poukázat na způsob, kterým by se libertinská sociální revoluce mohla uskutečnit. Anarchista je spíše bedýnkou s nástroji než zakreslenou mapou. Tato strategie je také vpravdě anarchistická, protože nechává iniciativu tam, kde by měla být - tzn. na ulici, ve škole, na pracovišti, na tisíci místech, kde se individua spojují za účelem boje proti nelegitimní autoritě.

Přeložila Zuzana
(Vyšlo v časopise Existence č.9)


Převzato z portálu www.csaf.cz
domů