II. Základní rysy a charakteristiky ekonomických cyklů

 

     Systémový přístup rozvinutý v kapitole I.6 vede k představě ekonomiky jako živoucího systému složeného z lidí a společenských organizací v neustálé vzájemné interakci, který je obklopeny ekosystémy, na nichž závisí lidský život. Tyto ekosystémy jsou autoorganizovanými a samoregulujícími soustavami, v nichž jsou zvířata, rostliny, mikroorganismy a anorganické látky propojeny složitou sítí vzájemných vazeb, jež spočívají ve výměně hmoty a energie v nepřetržitých cyklech. Jestliže hospodářská činnost společnosti je rovněž založena na výměně látek - konkrétně mezi člověkem a přírodou, a to s cílem využít vzácné zdroje k výrobě užitečných komodit (viz Samuelson, Nordhaus, 1992, str. 5), potom nám systémový pohled umožňuje lépe pochopit, proč cirkularita a cykličnost patří mezi základní znaky ekonomiky.

     Například většina průmyslových produktů prochází tzv. výrobkovým cyklem (product cycle), který se skládá se z inovace, růstu, dospělosti a úpadku. Fáze inovace přináší vznik nového výrobku. Ten často probíhá v  rámci malé, specializované firmy. Ve velké míře se zde uplatňuje vynalézavost personálu, který i pomocí metody pokusů a omylů hledá nová technologická řešení. Potřeba kapitálu je zde zatím malá. Fáze růstu spočívá v postupném zavádění hromadné výroby a žádá si již více kapitálu (včetně půjček na rozšíření výroby) a fundovaný management. Výrobou se už zabývá více firem smíšené velikosti. Fáze dospělosti se vyznačuje hromadnou výrobou s vysokou potřebou kapitálu a stabilní pracovní síly. Produkce pak probíhá v menším počtu firem větší velikosti. Fáze úpadku je charakteristická zastaráváním výrobku a konkurencí nových výrobků. Potřeba kapitálu zůstává veliká, ale zisky již klesají. Ukazuje se potřeba vynálezavosti k vytváření nových výrobků. Firmy buď rozšiřují svůj výrobní program a udržují se nad vodou nebo se jim to nedaří a odumírají.

     Podobným cyklem procházejí rovněž hospodářská odvětví (zde rozlišujeme následující fáze: vytvoření nového odvětví, expanze, zralost a úpadek) a určitý cyklus lze zaznamenat i v případě projektů v architektuře IS/IT (informačních systémů a technologií), kde se střídají tyto fáze: zadání řešení projektu, samotné řešení projektu, rutinní provoz aplikace a postupný nárůst nároků na změny, vedoucí k novému zadání projektu (viz Žák a kolektiv autorů, 2002, str. 883 - 884).

     Cyklické faktory dále poznamenávají většinu zbožových trhů. Cyklický vývoj jednotlivých trhů je nějakým způsobem ovlivněn všeobecným hospodářským cyklem (konjunkturou) a naopak cyklický vývoj jednotlivých trhů zboží zase ovlivňuje (podle své váhy ve světové ekonomice) tento všeobecný hospodářský cyklus. Na cyklické kolísání reagují trhy zboží různě, v závislosti na skutečnostech charakteristických pro každý trh. Určující roli hrají zejména tyto faktory: konkrétní charakter spotřebního zboží (normální, podřadné či luxusní zboží), vzdálenost zboží od místa spotřeby, délka výrobního cyklu, délka životnosti výrobku, konkurence na příslušném trhu, místo v cyklu životnosti výrobku, charakter užití zboží (na tuzemskou spotřebu či vývoz). Většina trhů se vyvíjí v zásadě v souladu s celkovým hospodářským cyklem (hlavní trhy surovin, potravin, stavebních materiálů, meziproduktů, strojů a zařízení či investičních celků). U některých trhů probíhá cyklus opačně než všeobecný cyklus (trhy podřadného zboží, levného zboží, náhražek, trhy zboží sloužících pro opravu a údržbu). Existují i trhy málo citlivé na všeobecné cyklické výkyvy (nákupy pro děti, trh standardního zboží denní potřeby, trhy se zbraněmi). Na těchto trzích větší úlohu hrají dlouhodobé vývojové tendence, sezónnost a jednorázové nebo nepravidelné vlivy (blíže viz Fialová, Jaroš, 1999, str. 81 - 93).

     Své ekonomické dopady, přímé či nepřímé, má dále životní cyklus člověka a obyvatelstva. Člověk je totiž jednak vlastníkem výrobního faktoru práce, jednak  vystupuje jako spotřebitel vyrobených statků a poskytovaných služeb. S věkem se mění výkonnost pracovníků, průběh jejich mzdové křivky, spotřebitelské preference a sociální role. Změny demografické situace obyvatelstva ovlivňují i vývoj důležitých makroekonomických veličin - např. spotřebních výdajů (hypotéza životního cyklu), agregátní poptávky, ekonomického růstu či přirozené míry nezaměstnanosti (viz Helísek, 2002, str. 42, 69, 96 a 192).

     I ekonomika jako celek funguje jako nepřetržitý koloběh služeb výrobních faktorů, statků, důchodů a výdajů - ekonomický či makroekonomický koloběh (viz např. Holman, 1999, str. 15 - 17). V národní ekonomice tedy plynou peníze od domácností k firmám (výměnou za zboží a služby poskytované firmami) a stejně tak peníze plynou od firem k domácnostem (výměnou za služby výrobních faktorů poskytované domácnostmi). Představa, že peněžní hodnota důchodů domácností se musí rovnat peněžní hodnotě výstupů firem a také peněžní hodnotě výdajů domácností určených na nákup tohoto výstupu, je pak základem národního účetnictví a má zaručovat ekvivalenci jednotlivých metod výpočtu celkového produktu (viz např. Samuelson, Nordhaus, 1992, str. 104 - 107).

     Nepřetržitost ekonomického koloběhu rovněž poukazuje na skutečnost, že hospodářská činnost (výroba) je vždy reprodukcí, tj. opakující se aktivitou (výrobou), čili komplexem neustále se obnovujících ekonomických procesů produkce, rozdělování, směny a spotřeby celkového produktu, ustavičným tokem činností vzájemně souvisejících a vzájemně se podmiňujících v prostoru a času. Nejde o jednorázový akt. Nepřetržité obnovování a opakování hospodářských aktivit se může uskutečňovat při daných neměnných rozměrech (prostá reprodukce - cirkularita), při rozšiřujících se rozměrech (rozšířená reprodukce - navíjející se spirála) či dokonce při zmenšujících se rozměrech (zúžená reprodukce - svinutá spirála).

     Jelikož soudobá společenská reprodukce má duální (podvojný) hmotně peněžní charakter, tak prioritní podmínkou dosahování ekonomické rovnováhy[1] je vyváženost materiálně věcných toků a toků finančních. Každému hmotnému toku mezi dvěma prvky ekonomiky tak musí odpovídat peněžní tok opačného směru. Nelze proto dopustit trvalou odtrženost finační sféry (peněžní ekonomiky) od věcného vývoje, vývoje reálné ekonomiky (i když nelze popírat i jejich určitou samostatnost). Pokud ovšem nedojde k potřebné směně (proplácení nákupů), mohou vzniknout závažné poruchy ekonomického oběhu,  které mohou výrazně narušit chod  celé ekonomiky. Existence úvěru pak zesiluje možnost výskytu těchto poruch.

     Reálný vznik takovýchto poruch ekonomického oběhu lze vysvětlit tím, že peníze neplní jen funkci prostředku směny, ale část směnných prostředků může převzít úlohu střádání hodnot (čili plnit funkci uchovatele hodnoty). Se stoupajícím držením hotovosti (při konstantní nabídce peněz) by příjmy docílené z výkonů faktorů a prodeje výrobků nebyly plně vydány a hospodářská rovnováha by byla narušena. Navíc produkce peněz je v  mnoha peněžních systémech možná bez odpovídajícího výkonu, takže může nastoupit dočasná poptávka, nezávislá na nabídce zboží. V tomto kontextu pak upozornil britský vědec a zkušený praktik Ralph George Hawtrey (1879 - 1975) na významné zvláštnosti moderního kreditního systému, který díky existenci bankovních rezerv umožňuje nebývale dlouho uspokojovat rostoucí poptávku po penězích. Inherentní (vnitřní) nestabilita úvěrového systému následně způsobuje nestabilitu ekonomiky jako celku (blíže viz Woll, 1993, str. 534).

     Nestabilita ekonomiky se pak manifestuje ve výkyvech ekonomické aktivity a tak plně v souladu s poznatky systémové teorie (viz kap. I. 6.1) nelze ekonomickou rovnováhu chápat pouze staticky (jako směřující ke stabilitě systému), nýbrž hlavně dynamicky - jako tendenci vývoje směrem k rovnováze, kdy rovnováha se prosazuje skrze nerovnováhy. A někdy mohou nerovnováhy vést dokonce i ke kvalitativní změně. Potom každé ekonomice je vlastní určitá nerovnováha. Pokud však intenzita této nerovnováhy nepřekročí určitou hranici, je vnímána jako rovnovážný stav (viz Bálek, 1989, str. 5). Jakmile je tato hranice překonána, lze hovořit o nerovnováze přebytkového typu (při přebytku nabídky nad poptávkou) anebo o nerovnováze nedostatkového typu (při přebytku poptávky nad nabídkou). Systémový přístup tak otevírá další možnosti pro hlubší porozumění dynamiky hospodářství, která je pravděpodobně stejně jako u jiných živých systémů určována fluktuacemi (viz Capra, 2002, str. 432).

 

II.1  Různá pojetí ekonomických výkyvů

 

    Téměř vše se v ekonomickém životě (podobně jako u ostatních procesů, přírodních či sociálních) objevuje v sekvencích růstového nebo klesajícího pohybu, tedy jako vlny. Ekonomiky v čase rostou, ale nepravidelně, prostě fluktuují. Tyto ekonomické výkyvy se často označují  jako hospodářský (konjunkturní) cyklus. Tendence ekonomiky chovat se cyklicky je známá po staletí (podle známého biblického příběhu, zmiňovaného v kap. I.4.1, již ve starověkem Egyptě sedm let prosperity bylo následováno sedmi lety hladomoru). Rovněž centrálně plánované (příkazové) ekonomiky projevovaly obdobný sklon k cyklickému vývoji jako neřízené tržní (kapitalistické) ekonomiky (viz např. Novotný, 1995, str. 7). To vše naznačuje, že příčiny cyklického vývoje ekonomiky leží mimo trh a že oscilace makroekonomických veličin lze považovat za přirozený jev (viz např. Kodera, 1999, str. 4).

     Již dlouho bylo také sledováno, že tyto změny ekonomických aktivit neboli hospodářské cykly přicházejí s určitou pravidelností a zdají se být v různých zemích podobné. Proto se hospodářský cyklus jeví jako více nebo méně pravidelné střídání expanze a kontrakce ekonomické aktivity (viz např. Dornbusch, Fischer, 1994, str. 29). Nicméně průběh hospodářských cyklů není nikdy zdaleka identický a tak pro řadu ekonomů je pojem hospodářského cyklu zavádějícím pojmem. Podle nich nejsou ekonomické výkyvy příliš pravidelné a je téměř nemožné je přesně předvídat (viz např. Mankiw, 2000, str. 658).

     Existují tedy dva rozdílné přístupy k otázce hospodářských cyklů. Pro stoupence prvního přístupu jsou hospodářské cykly samo se opakujícím se fenoménem a jsou tudíž předvídatelné. Pro stoupence druhého přístupu je pak ekonomika černou skřínkou (black box), která přijímá z jedné strany stimuly (podněty, impulsy) a transformuje je na druhé straně do hospodářských cyklů. Jde o tzv. mechanismus impuls-šíření (the impulse-propagation mechanism), jehož prostřednictvím se náhodné šoky mění ve skutečné (reálné) cykly. Klíčovou úlohu v tomto mechanismu hrají zpožděné  odpovědi některých proměnných na jejich determinanty. Cykly zde mohou být generovány čistě náhodnými šoky, jak to nezávisle na sobě objevili ve dvacátých a třicátých letech 20. století ruský ekonom Eugen Slutský (1880 - 1948) a norský ekonom Ragnar A. K. Frisch (1895 - 1973). Ekonomické cykly tak vlastně reprezentují kumulaci náhodných šoků a tím získávají stochastickou (pravděpodobnostní) povahu (blíže viz Burda, Wyplosz, 2001, str. 341 - 343). Frisch publikoval své výsledky např. v práci "Propagation Problems and Impulse Problems in Dynamic Economics" z roku 1933 a Slutský v práci "The Summation of Random Causes as the Source of Cyclic Processes" z roku 1937.

    Výše uvedený druhý přístup nahrává snahám opustit výraz hospodářský (konjunkturní) cyklus a nahradit jej pojmem fluktuace. Poprvé se tyto snahy výrazněji prosadily v 50. a 60. letech 20. století v době všeobecné hospodářské prosperity západního (euroamerického) světa. Projevil se zde jednak vliv nástupu ekonometrie s jejím důrazem na empirismus, jednak šlo o ohlas na názory těch ekonomů, kteří tehdy přišli s odmítnutím kategorie cyklu (mezi stoupence této koncepce patřily např. Johann Akerman, Léon Dupriez a Henri Guitton - blíže viz James, 1968, str. 370 - 391). Hlavně se však tehdy zdálo, že nebezpečí hlubokého propadu ekonomiky je již překonané, a že makroekonomická opatření jsou schopna dostatečně tlumit výkyvy v hospodářském vývoji. Takže pojem fluktuace, který vzbuzuje dojem pouze mírného kolísání makroekonomických veličin, se jevil být zcela adekvátní.

     Obdobně zmírnění cyklického kolísání v 60. letech 20. století vedlo k nahrazování pojmu hospodářský cyklus (business cycle) pojmem cyklus růstu (growth cycle), který se má vyznačovat pouze snížením tempa růstu, přičemž ekonomika nadále roste a nedostává se do deprese. Pojem growth cycle byl přitom ztotožňován s odchylkami vývoje skutečného produktu od dlouhodobého trendu (určení trendu blíže viz kap. II.3) a zároveň bylo zdůrazňováno, že cyklus růstu nesmí být zaměňován se změnou trendu samotného, ke které z různých příčin také dochází (blíže viz Fialová, Jaroš, 1999, str. 38). Dokonce na bázi Samuelsonovy neoklasické syntézy vzniká v druhé polovině 60. let 20. století představa, že cyklický vývoj hospodářství není zákonitý a že hospodářská politika je schopna zabezpečit rovnoměrné tempo růstu ekonomky a plnou zaměstnanost.

    Tato nová koncepce dlouhodobé hospodářské politiky růstu dostala název nová ekonomie. Její základ nadále tvořily tradiční keynesiánské nástroje, ovšem pod vlivem neoklasické syntézy se orientovala také na stranu nabídky a analyzovala rovněž takové faktory ekonomického růstu jako technický pokrok či kvalifikace pracovníků. Velký důraz kladla na snížení daní a na některé nástroje důchodové politiky (kupř. na mzdové a cenové orientační směrnice). Současně přinesla osvobození fiskální politiky od restriktivních zásad, zejména od zásady vyrovnanosti rozpočtu (viz např. Lisý, 1996, str. 243 - 244). Ovšem deprese v 70. letech 20. století alespoň na čas vyloučila všechny tyto úvahy. K jejich návratu pak došlo v 90. letech 20. století s nástupem tzv. nové ekonomiky  (tzv. nová ekonomika bývá spojována s růstem produktivity v důsledku masové aplikace informačních technologií, rozmachu kapitálových trhů a prudkého rozvoje nových forem obchodování).

    Optimistické koncepce tzv. nové ekonomiky či nové logiky ekonomického myšlení totiž začaly hlásat, že nová ekonomika se vyznačuje zmírněním ekonomických cyklů a může se v podstatě vyhnout hlubokým zvratům. Má vést rovněž k nízké tzv. přirozené nezaměstnanosti i nižší inflaci, včetně oslabení negativního vztahu mezi  nezaměstnaností a inflací (viz např. Křovák, 2000, str. 46). Má v ní dále docházet ke zpružnění trhu práce a pozitivní efekty má přinášet i větší míra  konkurence (konkurenčnost). Jako příklad se zde nejčastěji uváděl úspěšný vývoj americké ekonomiky v poslední dekádě 20. století, těžící zejména z obrovského předstihu USA v oblasti informačních technologií, které mají tvořit fundament tzv. nové ekonomiky (blíže viz Sirůček, 2001, str. 6). V březnu 2001 však přišla hospodářská recese, která se pak z USA přenesla do dalších zemí. Zdá se tedy, že cyklický vývoj hospodářství zůstává zachován, a že pohyb ekonomiky nahoru a dolů je skutečně přirozený (srovnej Sedlák, 2002, str. 8).

 

II.1  Popisy a měření hospodářských cyklů

 

     Z předchozí kapitoly vidíme, že cyklický vývoj ekonomiky se zatím týká i moderních tržních ekonomik (včetně americké ekonomiky). A tak i tržní ekonomika se nevyvíjí "hladce", rovnoměrně, nýbrž podléhá ekonomickým výkyvům. Výkyvy se mohou týkat pouze některých odvětví nebo ekonomiky jako celku. Pokud jen některá odvětví expandují a jiná odvětví naopak prožívají útlum, hovoří se o strukturálních výkyvech, které mohou zapříčinit tzv. strukturální nezaměstnanost (ta vzniká v podmínkách nepružných mzdových sazeb právě v důsledku nedostatečné poptávky v odvětvích, které se "smršťují"). Nás však zajímají hospodářské výkyvy týkající se téměř všech odvětví, tedy cyklické výkyvy, charakterizované všeobecnými změnami výroby a zaměstnanosti  (viz např. Holman, 1999, str. 500 - 501).

     Již víme, že tyto cyklické výkyvy jsou základním rysem růstu ekonomiky a ovlivňují prakticky každou oblast ekonomie (výrobu, příjmy, zaměstnanost, ceny, úrokové míry atd.). Lze je pojímat různě (jako hospodářské cykly, fluktuace, cykly růstu). Nejčastěji se však setkáváme s následujícími pojmy:

- v americké ekonomické tradici se setkáme s pojmem business cycle, který se obvykle překládá jako podnikatelský cyklus či hospodářský cyklus, anglická ekonomická tradice zase pracuje s pojmem trade cycle, který se překládá jako obchodní cyklus (viz např. Van Duijn, 1983, str. 4);

- v evropské kontinentální ekonomické tradici pak vládne pojem konjunktura (např. v němčině die Konjunktur, ve francouzštině conjoncture) a centrem pozornosti ekonomů je kolísání konjunktury neboli konjunkturní cyklus; pojem konjunktura je zde odvozen z latinského coniungere, což znamená spojovat či slučovat (viz Kábrt, Kucharský, Schams, Vránek, Wittichová, Zelinka, 1991, str. 102), a to ve smyslu spojení jednotlivých meziher, které dohromady udávají směr, ve kterém se bude ekonomika pohybovat; proto je  pojem konjunktura většinou pojímán ve svém nejširším významu jako celková hospodářská situace - nezužuje se tedy jen na vzestupnou fázi konjunkturního cyklu, což je jeho druhý význam (viz např. Woll, 1993,  str. 527 - 528);

- a konečně marxistická politická ekonomie používá převážně pojem průmyslový cyklus, jehož základní fází je krize, projevující se nástupem poklesu výroby; světové učebnice ovšem anglický výraz crisis v souvislosti s hospodářským cyklem nepoužívají - hovoří spíše o recesi či depresi (viz dále); pojem krize slouží totiž spíše k označení  kritické situace, ve které dojde k nahromadění negativních jevů, jež znemožňují řádné fungování v určité oblasti a  vyžadují zásadní řešení; jde zpravidla o dílčí oblast ekonomiky (např. krize ve stavebnictví, odbytová krize) či jinou oblast než ekonomickou sféru (např. krize soudnictví, krize manželství); významným ekonomickým fenoménem jsou zejména finanční krize nebo krize bankovního systému (viz např. Fialová, Jaroš, 1999, str. 35).

 

II.1.1  Obecné schéma hospodářského cyklu

 

     Modelově vzato má hospodářský cyklus většinou pouze dvě fáze (pojem fáze pochází z řečtiny a znamená  úsek, údobí, stupeň průběhu) a dva body obratu (srovnej např. Helísek, 2002, str. 164 - 168 či Holman, 1999, str. 501 - 502). Vzestupná fáze nebo-li fáze expanze (anglicky expansion) je ukončena horním bodem obratu, který se nazývá vrchol (anglicky peak); po ní následuje fáze poklesu nebo-li fáze kontrakce (anglicky contraction), která je ukončena dolním bodem obratu nebo-li dnem či sedlem (anglicky trough). Grafickou ilustraci tohoto průběh hospodářského cyklu podává obrázek č. 8. Pokud je fáze kontrakce mírná (znamená pouze zpomalení tempa růstu), hovoří se o recesi (anglicky recession), pokud je však fáze kontrakce dlouhá a hluboká, je nazývána depresí (anglicky depression). Za depresi se zpravidla považuje období, kdy přírůstek reálného produktu (HDP) dosahuje záporných hodnot, jinými slovy produkt v absolutních hodnotách klesá (někdy se ovšem uvádí jen snížení tempa růstu na 1% ročně). Zvlášť prudká kontrakce bývá nazývána též propad (anglicky slump) a naopak výrazná expanze se označuje jako prosperita (anglicky boom). Období, kdy celkový produkt vykazuje nulové přírůstky, se nazývá obdobím stagnace (anglicky stagnation).

    Setkat se lze rovněž s rozdělením cyklu na čtyři fáze (viz např. Woll, 1993, str. 529 - 531). I tento průběh konjunktury je zjednodušený (idealizovaný) a bere jako svůj hlavní indikátor vývoj reálného produktu. V tomto případě má cyklus tyto následující čtyři fáze :

- oživení (anglicky recovery, německy Erholung) značí počátek fáze expanze;

- prosperita (anglicky boom, německy Boom) je pokračováním fáze expanze, v jejímž rámci může rostoucí objem celkové produkce přesáhnout nejvyšší bod dosažený v předcházejícím cyklu;

- recese (anglicky recession, německy Rezession) zde znamená nástup fáze poklesu;

- deprese (anglicky depression, německy Depression) je pak dokončením fáze poklesu a současně přípravou podmínek pro nástup dalšího oživení ekonomiky.

Tento průběh hospodářského cyklu ilustruje obrázek č. 9.

 

0brázek č. 6: Dvojfázové schéma hospodářského cyklu

 

Pramen - Helísek, M.: Makroekonomie. Základní kurs, Melandrium, Slaný 2002, str. 165.

 

Obrázek č. 7: Čtyřfázové schéma hospodářského cyklu

 

Překlad z němčiny - Rezession značí recesi, Depression značí depresi, Erholung značí oživení, Boom značí prosperitu, Unterer Wendenpunkt značí dolní bod obrat a Oberer Wendenpunkt značí horní bod obratu.

Pramen - Woll, A. : Allgemeine Volkwirtschaftlehre, 11. Auflage, München 1993, str. 529

 

    Marxistická ekonomie pracuje rovněž s podobným schématem hospodářského, resp. průmyslového cyklu. Východiskem je zde ovšem fáze krize a pak následují

ostatní fáze cyklu. Konkrétně marxistická ekonomie pracuje tedy s těmito fázemi cyklu (viz např. Vojtíšek a kolektiv, 1983, str. 337 - 340):

- krize je zde spojována s klesající poptávkou, hromaděním zásob zboží, poklesem objemu výroby, růstem nezaměstnanosti a úrokové míry;

- deprese je obdobím nejnižší úrovně produkce (nabídky), která klesá dokonce pod úroveň celkové poptávky; proto i ceny jsou na nejnižší úrovni, což nutí firmy snižovat náklady a zvyšovat technickou úroveň výrobního zařízení, čímž vznikají podmínky pro obnovu hospodářského růstu;

- oživení znamená reálný nástup růstu výroby, kdy podněty spojené s obnovou fixního kapitálu se lavinovitě šíří do celé ekonomiky;

- rozmach (konjunktura) pak nastupuje v okamžiku, kdy objem rostoucí výroby přesahuje nejvyšší bod dosažený v předcházejícím cyklu; ve vrcholném stádiu rozmachu (tzv. přehřátá ekonomika) však celková nabídka opět převýší celkovou poptávku a tak se vytvářejí podmínky pro nový krizový výbuch.

    Popis průběhu cyklu lze začínat kteroukoliv fází cyklu, není nutné začínat krizí (resp. recesí), lze začít např. fází prosperity (boomu). Ovšem i v nemarxistických výkladech často začíná popis cyklu fází recese (srovnej např. Helísek, 2002, str. 167 - 168 a Samuelson, Nordhaus, 1992, str. 212 - 214). Ta se zde vyznačuje poklesem spotřebitelské poptávky, růstem firemních zásob, následně snížením výroby a růstem nezaměstnanosti, prudkým poklesem zisků a obvykle také propadem cen obyčejných akcií a poklesem cen řady komodit. Na rozdíl od představ marxistické ekonomie se zde počítá spíše s poklesem úrokové sazby,  a to v důsledku snížení poptávky po úvěrech. Expanze (konjunktura) je pak zrcadlovým odrazem recese a každý z uvedených faktorů působí opačným směrem.

     Délka cyklu je dána obdobím mezi dvěma stejnými body obratu čili obdobím, které uplyne, než se ekonomika přemístí z jednoho vrcholu (dna) do druhého vrcholu (dna).  Dříve převažovala představa, že hospodářské cykly se opakují ve víceméně pravidelných intervalech, a že lze tedy hovořit  o periodickém pohybu ekonomiky, kdy po uplynutí určité doby se v ekonomice opakují stejné jevy. S tímto pojetím se setkáváme zejména  v rámci marxistické politické ekonomie, kde se přímo hovoří o periodičností krizí.  Periodické oscilace mohou být generovány za určitých podmínek i některými modely, opírajícími se o práce keynesiánských či postkeynesiánských ekonomů - např. P. A. Samuelsona, J. R. Hickse,  M.  Kaleckého či N. Kaldora (blíže viz Kodera, 1999, str. 17 a 37). Nicméně  postupně převážil názor, že opakující se posloupnost změn je neperiodická, a že tudíž cykly jsou aperiodické a nepravidelné. Znázornění konjunktury proto vychází dnes všeobecně z rozdílných délek jednotlivých fází a z toho, že časové rozpětí mezi po sobě následujícími body obratu je neurčité. Rovněž amplituda kolísání ekonomiky (čili rozkyv, rozkmit, maximální výchylka z rovnovážné polohy) a hlavně hloubka poklesů může být rozdílná u jednotlivých cyklických výkyvů (např. amplitudy mohou mít divergentní nebo degresivní tendenci). Ekonomiky proto fluktuují v opakujícím se, ale nepravidelném módu (viz např. Burda, Wyplosz, 2001, str. 331).

 

II.2.2 Měření průběhu konjunktury

 

     Základní informace o konkrétním průběhu hospodářského cyklu a pravděpodobném vývoji konjunktury v nejbližším období se nejčastěji koncentrovaně vyjadřuje agregátním ukazatelem produkce, v současně době obvykle hrubým domácím produktem. K dispozice zde jsou údaje roční nebo čtvrtletní - za kratší období se totiž tento ukazatel nekonstruuje. Sleduje se hlavně změna (přírůstek) reálného hrubého domácího produktu v daném období oproti příslušnému předchozímu období, a to buď absolutně, nebo v procentním vyjádření (jako tempo růstu). Zpravidla se jedná o sledování čtvrtletního produktu, konkrétně o meziroční srovnání čtvrtletních ukazatelů změny produktu. V současné době se stále častěji provádí výpočet tzv. produkční mezery (mezery produktu), která bývá definována jako rozdíl mezi skutečným a potenciálním (trendovým) produktem ku  potenciálnímu (trendovému) produktu (v procentech), tedy: Produkční mezera = (Y-Y*)/Y*, kde Y představuje skutečný produkt a Y* potenciální (trendový) produkt (viz Hájek, Bezděk, 2001, str. 474). K odhadu potenciálního produktu pak slouží zjištění dlouhodobého trendu vývoje reálného produktu. Ovšem samotný hrubý domácí produkt je na cyklické kolísání poměrně málo citlivý. Pro potřeby konjunkturní analýzy a zejména konjunkturní prognózy se proto považuje za nedostatečný a je tudíž doplňován řadou dalších ukazatelů.

     V první řadě se sleduje vývoj průmyslové výroby, investic a dovozní poptávky, jelikož tyto ukazatele  reagují na vývoj konjunktury daleko citlivěji. Dále se analyzuje vývoj zaměstnanosti (nezaměstnanosti), produktivity práce, soukromé spotřeby, vývoj cen, nákladů a zisků, mezd, obchodní bilance, kursu měny a rovněž i vývoj peněžního oběhu, úvěrů, úroků a akciových trhů. Vývoj těchto ukazatelů se sleduje a prognózuje pokud možno po měsících nebo po čtvrtletích. Základní způsob vyjadřování ukazatelů konjunktury se přitom opírá     o relativní ukazatele, a to podíly, přírůstky, prostorové indexy a časové řady. Jedním z častých a hojně používaných způsobů sledování většiny ukazatelů jsou časové řady indexů, a to ve formě řad bazických i řetězových indexů.

     Často se analýza opírá o průměrné hodnoty, ať se jedná o výpočty založené na aritmetickém nebo jiných formách průměru (kupř. k separování cyklické a trendové složky se nejlépe provádí pomocí metody klouzavých průměrů). Pokud ovšem není průměr typickým představitelem hodnot, které reprezentuje, a není k dispozici jiná střední hodnota, musí být konjunkturní analýza ve svých závěrech velmi obezřetná (např. průměrná mzda není většinou typickou mzdou). Rovněž údaj o průměrném tempu kteréhokoliv ukazatele je třeba brát s rezervou (průměrné tempo růstu lze zdárně využít pro odhad trendu, již méně úspěšně však pro krátkodobou konjunkturní prognózu, která se obvykle sestavuje na období jednoho až 1,5 roku).

     Pro konjunkturní analýzu má největší význam rozdělení ukazatelů podle časového souladu s vývojem všeobecné konjunktury, a to na následující tři skupiny:

- předstihové (předcházející, předbíhající či vůdčí) ukazatele (anglicky leading indicators),

- souběžné (synchronní)  ukazatele (anglicky coincident indicators),

- opožďující se  ukazatele (lagging indicators).

Kritériem je zde časová souvztažnost řídících a řízených veličin v konjunkturní analýze a prognóze. Pro předstihové ukazatele je typické, že se v nich bod zvratu projeví dříve (tedy s předstihem) než u ukazatelů souběžných a naopak opožďující se ukazatele zaznamenávají obrat konjunktury až následně, kdy již většinou o změně cyklu není pochyb. Pozornost při konjunkturních analýzách a prognózách je proto soustředěna hlavně na předstihové indikátory.

     Do skupiny předstihových ukazatelů patří zejména příliv objednávek (hlavně na trzích investičního zboží), stavební povolení (předně na výstavbu rodinných domků), investiční projekty, stav zakázek, změna stavu zásob, průměrná délka pracovního týdne, ceny surovin, zisky dodavatelů vstupů, produktivita práce, kurz akcií, peněžní zásoba M1. K souběžným se ukazatelům se řadí fyzický objem podnikatelských aktivit, zaměstnanost či míra nezaměstnanosti, objem bankovních úvěrů a bankovní likvidita. Ke zpožďujícím ukazatelům pak řadíme příjmy obyvatelstva, maloobchodní obrat a úroky z dlouhodobých vkladů (zejména úroky z úvěrů). Na základě předstihových ukazatelů jsou pak konstruovány tzv. kompozitní indexy, a to na bázi vážených průměrů vybraných ukazatelů, které v minulosti dosahovaly vrcholu nebo dna s předstihem před odpovídající fází všeobecného konjunkturního cyklu (blíže viz např. Fialová, Jaroš, 1999, str. 41 - 44). V současné době analytická pracoviště na úrovni OECD, EU a USA pracují s částečně odlišnými způsoby skladby kompozitních ukazatelů (blíže viz Czesaný, 2002, str. 204).

     Počátky konjunkturního výzkumu sahají do poslední třetiny 19. století. Východiskem zde bylo učení amerického ekonoma Wesley Clair Mitchella  (1874 - 1948), profesora na Columbijské univerzitě v New Yorku, který se nesnažil v první řadě vytvořit ucelenou teorie konjunkturního cyklu, nýbrž kladl důraz hlavně na kvantifikaci ekonomických jevů. Proto ekonomové hlavního proudu vesměs jeho dílo odmítají jako "empirii bez teorie" (blíže viz např. Holman, R a kol., 1999, str. 329 - 330). Milton Friedman trefně poznamenává, že v Mitchellových pracích lze najít v zárodku libovolný element soudobých teorií cyklů. Nicméně Mitchell zaujímá významné místo v historii ekonomické vědy. Klíčový je především jeho přínos k rozvoji metodologie statistiky (byl např. uznávaným odborníkem na indexy) a statisticko-ekonomických modelů pro předvídání budoucího vývoje ekonomiky a orientaci hospodářské politiky.  Mitchellovými hlavními díly jsou "Hospodářské cykly a jejich příčiny" (Business Cycles and Their Causes, 1913) a "Hospodářské cykly: problém a jejich kontext" (Business Cycles: The Problem and its Settings, 1927).

     W. C. Mitchell soudil, že cykly vyrůstají z řady unikátních jevů a také představují řadu unikátních jevů. Proto nelze zkonstruovat teorii společnou pro všechny cykly. Cykličnost je sice těsně spjata s podnikatelským systémem, nepředstavuje však povinně vlastnost samého procesu výroby zboží. Mitchell konkrétně definuje hospodářské cykly jako "typ fluktuací nalezených v agregátní ekonomické aktivitě národů, organizujících svou práci na základě podnikatelského řízení, cyklus se sestává z expanzí, objevujících se přibližně ve stejnou dobu v mnoha ekonomických aktivitách, následovaných podobně všeobecnými kontrakcemi, které ústí do fáze expanze příštího cyklu; tato sekvence je opakovaná, nikoli periodická…" (viz Burns, Mitchell, 1946, str. 3).

    Analýzu cyklů začíná Mitchell ve fází oživení, kdy se pro podnikatele otevírají nové možnosti obdržení zisků a spotřebitelé začínají uspokojovat odloženou poptávku. Oživení se rozšiřuje, ceny rostou, roste i celková aktivita. Vznikají ovšem disproporce a konjunktura přechází v depresi. Ale v procesu poklesu se rozvíjejí jevy, které připravují oživení. Proto lze sice modelově popsat cyklické výkyvy na bázi koncepce "předbíhání a zpožďování", avšak v realitě neexistují cykly se stejnou kombinací elementů. Předchozí teorie cyklických výkyvů podle Mitchella odrážejí správně jejich aspekty, avšak tyto teorie nutno prověřit sběrem a analýzou kvantitativních údajů o ekonomické aktivitě. Proto v posledních desetiletích Mitchellova života hrála velkou roli jeho práce v Národní radě pro ekonomický výzkum (NBER - National Bureau for Economic Research), která byla založena v roce 1920. Ve výsledcích výzkumů Národní rady totiž Mitchell spatřoval potvrzení své empirické metody, jelikož pro USA se zdál být tehdy určující 40-měsíční cyklus a ostatní výkyvy se zdály být rozloženy libovolně, bez nějakého řádu (blíže viz Milejkovskij, Osadčaja a kol., 1981,    kap. 3).

    A právě jako aplikace Mitchellova učení vznikla metoda indikátorů (ukazatelů) konjunktury, kterou rozvinula zejména Harvardova univerzita ve 20. letech dvacátého století. Výsledkem byl vznik tzv. Harvardských barometrů. První byl vypracován v roce 1911 J. Brookmayerem. V dalších letech byly sledované ukazatele několikrát upravovány (až do roku 1941). Např. barometr výše zmíněné americké Národní rady pro ekonomický výzkum (NBER) zahrnoval tři řady ukazatelů: kurzy akcií, ceny zboží a úrokové míry. Graficky byl vývoj těchto ukazatelů vyjádřen třemi křivkami: křivkou A, reprezentující tzv. index spekulace; křivkou B, reprezentující tzv. index podnikatelské činnosti a křivkou C, reprezentující tzv. index peněžního trhu. Z empirického pozorování byly odvozeny časové intervaly ve vývoji jednotlivých křivek, a to tak, že vývoj křivky B se měl dostat do bodu obratu šest měsíců poté, co došlo k obratu ve vývoji křivky A, a čtyři měsíce předtím, než dospěla k obratu křivka C. Křivka A zde tak představuje vývoj předstihových ukazatelů, křivka B ukazatelů souběžných a křivka C kazatelů zpožďujících se. K významné úpravě došlo v roce 1929, jelikož Harvardský barometr výrazně selhal při předpovědi Velké deprese. Zatímco barometr ukazoval na "slunečno", došlo k nejhlubší depresi, jakou do té doby světové hospodářství zažilo.

    Po depresi 1929 - 1933 byly původní metody konjunkturního prognózování přehodnoceny a postupně rozvinuty ve velmi rozvětvený systém s  řadou propracovaných postupů. Ty lze v zásadě rozdělit do tří velkých skupin (srovnej např. Fialová, Jaroš, 1999,  str. 14 - 15):

- metody extrapolace, které jsou založeny na časové setrvačnosti vývoje ukazatelů v delším časovém období; pomocí statistických metod se eliminují skutečné výkyvy v časové řadě, stanoví se dlouhodobý trend a na základě tohoto trendu se pak odhaduje budoucí vývoj podle cyklických odchylek v minulosti;

- modelové metody vycházející ze stanovení nejdůležitějšího předstihového ukazatele a skupiny dalších ukazatelů, které jsou v časovém vývoji na sebe navázány; přitom se předpokládá, že vztahy ukazatelů zjištěné v minulosti se budou opakovat i v budoucnosti;

- expertně-intuitivní metody, které využívají dlouholetých zkušeností některých odborníků s danou ekonomikou či daným trhem; díky svým znalostech jsou pak tito odborníci schopni předvídat nejbližší budoucnost.

     Konkrétní nástroje a techniky konjunkturní analýzy nám však více přiblíží podrobnější členění používaných metod. Teprve toto členění umožní  seznámit se např. se systémovou analýzou, modelováním časových řad, průřezovou analýzou, faktorovou analýzou, testovacími metodami, metodou anketních šetření či ekonometrickým modelováním. Počátky ekonometrického konjunkturního prognózování jsou spojeny se jménem Holanďana Jana Tinbergera (1903 - 1994) a jeho modelem pro Společnost národů v roce 1939. Po druhé světové válce se k němu připojil zejména Američan Lawrence R. Klein, autor několika ekonometrických modelů, sloužících k předpovědi vývoje americké ekonomiky. Nejúspěšnější byl model, který sestavil L. R. Klein spolu s A. S. Goldbergerem pro USA na období let 1929 - 1952. Model byl publikován v Amsterodamu v roce 1955 (blíže viz Sitárová, Kliment a kolektiv, 1981, str. 255 - 258). Ke skutečné explozi ekonometrických modelů došlo v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století. Určitý pokles zájmů o tyto modely nastal po ropných šocích let 1973 - 1974 a 1979 - 1980, které vyvolaly dočasnou krizi kvantitativního prognózování. V  současné době již rozvoj ekonometrického prognózování pokračuje dále, a to v kombinaci s dalšími metodami, které mají zmenšit nevýhody extrapolačních metod. Jde zejména o teorii katastrof, teorii disipativních struktur či predikční modely založené na teorii her (viz Novotný, 1995, str. 1).

    Z extrapolačních metod se pak úspěšně rozvíjí hlavně  tzv. technická (grafická) analýza (Chart-analyse; název je odvozen z anglického výrazu chart, tj. graf). Tato metoda se používá zejména při sledování burzovních komodit, akciových trhů a devizových trhů.  Základem je zde zkoumání vývoje a tvaru křivek charakterizujících analyzované ukazatele nebo hodnotové veličiny. Empiricky bylo totiž zjištěno, že změny ve tvaru grafů probíhají podle nějakého známého, ustáleného vzorce (anglicky zvaného pattern). Experti znají možné vzorce a tak dokáží doplnit tvar rýsujícího se vzorce a tím prognózovat vývoj dané veličiny v nejbližší budoucnosti. K nejznámějším metodám technické analýzy patří čárové a čárkové grafy (Line and Bar Chart), bodové a obrazcové grafy (Point and Figure) a grafy s pohyblivými průměry (Moving Average Charts). Čárové a obrazcové grafy slouží především pro sledování běžných hodnot (denních, týdenních, měsíčních), zatímco grafy s pohyblivými průměry stírají výkyvy běžných hodnot a nejlépe proto vystihují celkový trend.

    Interpretace grafů zahrnuje řadu specializovaných názvů pro jednotlivé konfigurace hodnot. Základními vzory (čili tzv. patterns) jsou tyto vzory:

-        vývojová přímka (trend line),

-        vrcholy (tops), které mohou být kulaté, talířovité či hřebenovité),

-        dvojitý vrchol či dno (double top or bottom), nazývané též formace M nebo formace W,

-        trojúhelníky, spirály, vlajky a prapory (triangles, coils, flags and pennants),

-        formace hlava a ramena (head and shoulders),

-        mezery (gaps).

    Názvy jednotlivých formací vycházejí z jejich grafické podoby, která připomíná příslušné obrazce.  Úspěšné využívání technické analýzy předpokládá nejen dokonalé ovládání této analýzy a značné zkušenosti v příslušném oboru (oblasti ekonomie či ekonomiky), ale navíc i jistou intuici, protože se obvykle nabízí několik možných způsobů volby vzoru a výkladu průběhu sledovaných křivek (blíže k tématu technické analýzy viz Novotný, 1995, str. 33 - 34 či Fialová, Jaroš, 1999, str. 15 - 17).

 

 

II.3 Různé druhy ekonomických cyklů

 

     Fluktuace hospodářských veličin jako investic, tržeb, cen, úvěrů, úroků, emisí cenných papírů a dalších se stala předmětem analýz mnoha statistiků. Tyto analýzy postupně daly vzniknout názorům, že existuje více druhů ekonomických cyklů, které se liší svou délkou (periodou). A tak došlo k rozlišení velmi dlouhodobých pohybů, střednědobých hospodářských cyklů a krátkodobých výkyvů. Jednotlivé hospodářské cykly byly většinou pojmenovány podobně jako komety jmény svých objevitelů. Ekonomická literatura uvádí v tomto kontextu řadu různých cyklů. Existence některých cyklů je všeobecně uznávána, v jiných případech se jeví být sporné, zda pozorované výkyvy jsou samo se opakující nebo zda se jedná o nějaký druh nepravidelního pohybu.  Převládajícím se ukazuje stanovisko, že důvěryhodnost (spolehlivost) existence je nepřímo úměrná jejich délce - tedy čím kratší cyklus, tím větší spolehlivost  (viz např. Van Duijn, 1983, str. 6 či Burda, Wyplosz, 2001,   str. 333).

     Ke krátkodobým výkyvům patří předně sezónní cykly (sezónní kolísání), které korespondují s ročními obdobími a jsou jedněmi z  nejpravidelnějších cyklů v ekonomické aktivitě. Jejich příčiny mohou být rozdílné (počasí, přírodní procesy, doba dovolených, svátky, společenské zvyklosti), jsou však většinou dobře předvídatelné a podniky jsou na takové fluktuace připraveny. Sezónní výkyvy lze rovněž snadno separovat z běžných modelů časových řad. A tak ze všech těchto důvodů nejsou zpravidla předmětem nějakých speciálních úvah z hlediska ekonomické teorie. Dalším druhem krátkodobého kolísání jsou malé cykly (hypocykly) v zásobách (inventory cycles), a to v návaznosti na subagregát v hrubém domácím produktu - změna stavu zásob a rozpracované výroby. Délka těchto cyklů byla stanovena kolem roku 1923 na 40 měsíců, tedy něco přes 3 roky. Jméno získaly cykly zásob po jihoafrickém statistikovi a obchodníku se zlatem Josephu Kitchinovi (1861 - 1932), i když k definování cyklů zásob přispěla i řada jiných autorů (třeba W. C. Mitchell či  A. Spiethoff). A tak se dnes  tyto cykly běžně označují jako Kitchinovy cykly.

    Střednědobé výkyvy reprezentují  velké cykly o průměrné délce kolem 10 let.  Desetileté cykly definoval již v roce 1862 francouzský lékař Clement Juglar  (1819 - 1905), a tak se běžně označují jako Juglarovy cykly (někdy ovšem, ale mnohem řidčeji, jako Labroussovy cykly, a to podle E. Labrousse, který zkoumal v období mezi první a druhou světovou válkou ekonomické fluktuace ve Francii, a to i v dlouhodobém horizontu - viz např. Sirůček, 1998, str. 25 a 229). Existence těchto cyklů je prakticky většinově uznávaná, i když jejich analýza vedla ke vzniku řady protikladných vysvětlujících teorií (viz dále). A navíc se pro označení těchto cyklů používá celá řada různých názvů: podnikatelské (hospodářské) cykly, obchodní cykly, průmyslové cykly, konjunkturní cykly (viz výše, kap. II.2) či investiční cykly (pro jejich souvislost s investicemi do fixního kapitálu, zejména do strojů a zařízení). Nicméně pro jejich velkou důvěryhodnost je jim věnována značná pozornost v rámci výzkumu hospodářských výkyvů a tak i většina poznatků (k problematice ekonomických cyklů) uváděných v tomto textu (dosud i později) se týká těchto střednědobých hospodářských cyklů.

     Rovněž určení dlouhodobého trendu vychází z analýzy  Juglarových cyklů. Trendem se totiž často označuje vývoj, který vychází přes konjunkturní a sezónní změny  (viz např. Woll, 1993, str. 532). Jde vlastně o trendovou složku vývoje skutečného produktu, kterou lze získat separací cyklické a trendové složky vývoje produktu. Získaný dlouhodobý trend je pak možné zhruba ztotožnit s vývojem tzv. potenciálního (přirozeného) produktu - produktu vytvářeného při tzv. plné zaměstnanosti, resp. při přirozené míře nezaměstnanosti. K získání trendu lze využít různých metody, např. Hodrickova - Prescottova filtru či Coob - Douglasovy produkční funkce. Pro období 1992 - 2001 vychází pro Českou republiku tempo růstu potenciálního produktu na 1,5% v průměru ročně, pro země Evropské unie pak na 2,2% ročně (blíže viz Hájek, Bezděk, 2001, str. 486). Celkově se pak ukazuje, že v  hospodářsky vyspělých zemích vývoj makroekonomického produktu směřuje dlouhodobě vzhůru a tak se v  této souvislosti hovoří o sekulárním (stoletém, dlouhotrvajícím) trendu kladného růstu ekonomiky (anglicky secular trend). Přívlastek sekulární (z latinského výrazu saeculum, jež znamená v první řadě století, věk, dobu, dlouhou řadu let, ale také duch času, pokolení, rod, generaci, časnost či pozemskost - viz Kábrt, Kucharský, Schams, Vránek, Wittichová, Zelinka, 1991, str. 377) zde označuje, že tento trend je počítán z dat reprezentujících dlouhé období (viz např. Pearce, 1995, str. 377).

     Nicméně i tento dlouhodobý růst není rovnoměrný a proto rovněž došlo k vymezení  některých dlouhodobých hospodářských cyklů. Předně se jedná o dlouhotrvající cykly s délkou 45 - 60 let, na které upozornil v roce 1926 jako jeden z prvních ruský (sovětský) ekonom  N. D. Kondratěv (1892 - 1938), a to ve své práci "Bolšije cikly ekonomičeskoj konjunktury". Proto se tyto cykly většinou označují jako Kondratěvovy dlouhodobé cykly či Kondratěvovy dlouhé vlny. Za dlouhodobé jsou rovněž považovány 15 - 25leté cykly investiční výstavby, identifikované pro USA v roce 1930 významným americkým ekonomem Simonem Kuznetsem (1901 - 1985) - viz jeho dílo "Secular movements in Production and Prices: Their Nature and Their Bearing upon Cyclical Fluctuations". Proto se nejčastěji tyto cykly označují jako Kuznetsovy cykly (či Kuznetsovy hypercykly). Podobné cykly byly definovány v  přibližně stejné době také ekonomy Charlesem A. R. Wardwellem (v jeho práci "An investigation of economic data of major cycles" z roku 1927) a Ragnarem A. K. Frischem (o něm již byla zmínka v kap. II.1), proto tyto cykly lze označit jako Wardwellovy nebo Frischovy cykly či vlny (viz např. Valenta, 2000, str. 24). Někdy je ještě samostatně vyčleňován Hansenův stavební cyklus, který se má týkat výstavby budov a má být delší než velký cyklus (blíže viz Sirůček, 1998, str. 27 - 28). Tento cyklus byl nazván podle amerického ekonoma Alvina Harwey´e Hansena (1887 - 1975), známého spíše jako velkého šiřitele keynesiánské ekonomie v USA a autora keynesiánské teorie stagnace - tzv. teorie sekulární stagnace. Příčiny této stagnace mají spočívat v  klesajících přírůstcích obyvatelstva ve vyspělých zemích, ve zmenšujících se možnostech rozšiřování odbytu (trhů) v důsledku zastavení územní expanze a ve vyčerpání technického pokroku zapříčiněném existencí monopolů (blíže viz např. Holman a kol., 1999, str. 382).

     Při uplatnění širší civilizační perspektivy narazíme na další dlouhé cykly, resp. dlouhodobé vlny - konkrétně na Tofflerovy velké vlny ve vývoji lidské civilizace. Tato koncepce amerického futurologa Alvina Tofflera a jeho ženy Heidi Tofflerové do určité míry navazuje na teorie stadiálního vývoje, které rozvíjela zejména německá historická škola (např. F. List, B. Hildebrant, G. Schmoller - blíže viz např. Sojka a kolektiv, 1998, str. 322 - 331 či Holman a kol., 1999, str. 124 - 126). S některými prvky teorií stadiálního vývoje se lze rovněž setkat v rámci klasické politické ekonomie a marxistické politické ekonomie (viz kap. I.5.2 této práce). Ze soudobých autorů pak Tofflerovi navazují hlavně na myšlenky W. W. Rostowa (koncepce stádií ekonomického růstu), D. Bella (teorie postindustriální společnosti), H. Kahna (koncepce velké přeměny) či Z. Brzezinského (koncepce technotronní společnosti) – blíže viz např. Sitárová, Kliment a kolektiv, 1981, str. 248 - 251 a 317 - 322 či Sojka a kolektiv, 1998, str. 384 - 390). Jejich koncepce vznikala postupně - nejprve vyšla "trilogie"  A. Tofflera "Šok z budoucnosti" (Future Shock, 1970; česky 1992), "Třetí vlna" (The Third Wave, 1980) a "Posuny moci" (Powershift, 1990), následně vyšel již společný text "Válka a antiválka" (War and Anti-War, 1993; česky 2002) a nakonec vychází společná syntetická práce "Nová civilizace" (Creating a New Civilization. The Politics of the Third War, 1995; česky 2001). Tofflerovi ve svých dílech pracují se třemi velkými vlnami změn, které vždy smetly předchozí civilizační model a nastolily další etapu vývoje lidstva. První vlna znamenala transformaci prvotní společnosti sběračů a lovců v tradiční společnost zemědělskou (vesnickou), čili preindustriální. Druhá vlna následně transformuje tuto tradiční společnost v moderní industriální (průmyslovou) společnost a třetí vlna má pak industriální společnost proměnit v demasifikovanou postmoderní společnost třetí vlny neboli společnost informačního věku (viz dále kap. II.3.1).

     Nejvíce frekventované a rozšířené členění a pojmenování ekonomických cyklů navazuje na odkaz rakouského ekonoma Josepha Aloise Schumpetera (1883 - 1950), obsažený hlavně v jeho práci "Business Cycles" (Hospodářské cykly) z roku 1939. Proto se v literatuře nejčastěji setkáváme s  rozlišením hospodářských cyklů na dlouhodobé Kondratěvovy cykly, střednědobé Juglarovy cykly a krátkodobé Kitchinovy cykly (viz např. Vincúr, 2000, str. 162). V především americké literatuře se uvádí eventuálně ještě Kuznetsův cyklus (viz např. např. Burda, Wyplosz, 2001,  str. 333). Pokud k nim navíc přičleníme i Tofflerovy velké vlny, získají ekonomické výkyvy takřka fraktálovou povahu. Fraktál je pojem vyskytující se v teorii chaosu a znamenající geometrický útvar, který opakuje svou strukturu ve stále jemnějších měřítcích.  Jeho název pochází z latinského přídavného jména fractus, odvozeného od slovesa frangere čili zlomit. Příznačná je přitom jeho podobnost z anglickými slovy fracture čili zlomenina a fraction čili zlomek. A v angličtině a ve francouzštině je slovo fraktál (fractal) současně podstatným i přídavným jménem (viz Gleick, 1996, str. 102). To také bylo rozhodující i pro tvůrce tohoto pojmu - slavného amerického matematika Benoita Mandelbrota.

     Pro nás je zvlášť důležité, že fraktálový znamená rovněž vnitřně si podobný, přičemž vnitřní podobnost zde představuje symetrii přesahující měřítka. To přímo evokuje zajímavou představu provázanosti malých, velkých a dlouhodobých cyklů či vln, kdy cyklus vyššího řádu (delší periody) je formován řádově nižšími cykly (s kratší periodou). S tím jsme se již setkali v kapitole I.5.3 této práce u spirály spirál (viz obrázek č. 3). A právě o vzájemnou spojitost a podobnost hospodářských cyklů různé délky se opírá koncepce multicykličnosti  ekonomického vývoje, která opět navazuj na odkaz Schumpetera, u nás rozvíjený  hlavně  Františkem Valentou (1928 - 2001), zejména v  jeho posledních textech z let 1998 - 2000.

     Podle Valenty se jedna Kondratěvova vlna (cyklus) skládá ze dvou Wardwellových (Kuznetsových, Frischových) vln (cyklů), ze šesti Juglarových (Labroussových) vln (cyklů) a osmnácti Kitchinových vln (cyklů). Při délce Kondratěvovy vlny 54 let pak vychází délka Wardwellovy vlny na 27 let, Juglarovy vlny na 9 let a Kitchinovy vlny na 3 roky. Kratší hospodářské cykly nejsou uvažovány. Historicky jsou Kondratěvovy vlny podle Valenty situovány následovně (viz Valenta, 2000, str. 25 - 31):

 

1.     Kondratěvova vlna do let 1780/90 - 1844/51,

2.     Kondratěvova vlna do let 1844/51 - 1880/96,

3.     Kondratěvova vlna do let 1880/96 - 1939/45,

4.     Kondratěvova vlna probíhá od období let 1939/45 - trvá dosud (skončit by měla již poměrně brzy a nastoupit by měla 5. Kondratěvova vlna).

 

    Za základě údajů Valenty lze pak získat následující data pro Wardwellovy vlny:

 

1.     Wardwellova vlna do let 1780/90 - 1810/17,

2.     Wardwellova vlna do let 1810/17 - 1844/51,

3.     Wardwellova vlna do let 1844/51 - 1870/75,

4.     Wardwellova vlna do let 1870/75 - 1880/96,

5.     Wardwellova vlna do let 1880/96 - 1914/20,

6.     Wardwellova vlna do let 1914/20 - 1939/45,

7.     Wardwellova vlna do let 1939/45 - 1965/70,

8.     Wardwellova vlna do let 1965/70 - trvá dosud.

 

     Léta Juglarových vln F. Valenta již neuvádí, lze je však vyčíst z jiné literatury. Syntetická práce P. Sirůčka např. obsahuje tento přehled dat pro Juglarovy vlny či cykly (viz Sirůček, 1998, str. 37):

 

1.      Juglarova vlna pro léta      1788   -    1800,

2.      Juglarova vlna pro léta      1800   -    1811/12,

3.      Juglarova vlna pro léta      1811/12 - 1825,

4.      Juglarova vlna pro léta      1825    -    1836,

5.      Juglarova vlna pro léta      1836    -    1847,

6.      Juglarova vlna pro léta      1847    -    1857,

7.      Juglarova vlna pro léta      1855     -   1866,

8.      Juglarova vlna pro léta      1866     -   1873/74,

9.      Juglarova vlna pro léta      1873/74  - 1882,

10.  Juglarova vlna pro léta      1882     -    1890/91,

11.  Juglarova vlna pro léta      1890/91  -  1900,

12.  Juglarova vlna pro léta      1900     -    1907,

13.  Juglarova vlna pro léta      1907     -    1913,

14.  Juglarova vlna pro léta      1913    -     1919/21,

15.  Juglarova vlna pro léta      1919/21  -  1929/33,

16.  Juglarova vlna pro léta      1929/33   - 1937,

17.  Juglarova vlna pro léta   1937    -   1948/49,

18.  Juglarova vlna pro léta   1948/49 - 1957/58,

19.  Juglarova vlna pro léta   1957/58 - 1960/61,

20.  Juglarova vlna pro léta   1960/61 - 1967/70,

21.  Juglarova vlna pro léta   1967/70 - 1974/75,

22.  Juglarova vlna pro léta   1973/74 - 1980/84,

23.  Juglarova vlna pro léta   1980/84 - 1992/93,

24.  Juglarova vlna pro léta   1992/93 -  dosud.

 

     Příslušná data se zde opírají o údaje publikované v hospodářsky vyspělých zemích jako je Francie, Velká Británie, Německo či USA. Data pro Kitchinovy vlny se neuvádějí - jednak by se těžko získávaly, jednak by lehce mohlo dojít  ke ztrátě přehlednosti údajů (Kitchinových cyklů by totiž mělo být až 72).  Spíše dozrál čas obrátit pozornost k analýze jednotlivých druhů vln či cyklů. Nejlépe bude asi zvolit postup od největší (nejdelší) vlny k vlnám nižšího řádu (ke kratším vlnám). A proto můžeme začít Tofflerovými velkými vlnami.

 

II.3.1. Velké Tofflerovy vlny

 

     Podle koncepce manželů Tofflerových přicházejí civilizační změny ve vlnách, které ničí předchozí civilizační model s jeho technosférou, sociosférou, infosférou, psychosférou a odpovídajícími mocenskými strukturami, a na jeho místo přinášejí model nový. Nejhlubší impuls změn nelze podle Tofflerových určit, lze však pojmenovat ony technologické, sociální, komunikační, psychologické a politické změny, které ve vzájemně se posilujícím komplexu v podobě tzv. funkčních korelací přenášejí lidstvo do nové fáze civilizačního vývoje. Vzájemné podmiňování se jednotlivých dimenzí je zde základem těchto funkčních korelací. Ty nejsou ani statistickým zákonem, ani mravní povinností, nýbrž jsou pouze výhodné pro realizaci určité funkce za průměrných okolností. Tímto způsobem Tofflerovi zdárně unikají nástrahám technologického determinismu, dialektické triády teze-antitéze-syntéza a strohého schematismu, tedy těch instrumentů, jejichž využívání je jim někdy neprávem vytýkáno (viz např. Šmejkal, 1996, str. 25).

     Tofflerovi předpokládají kumulativní ráz změn a mají za to, že změny nutně časem přerostou do radikální transformace lidského způsobu života, práce i myšlení. Proto vycházejí z tzv. revoluční premisy, která vyzvedá kvantové skoky ve vývoji lidstva (ve smyslu přechodu lidstva do vyšší fáze svého vývoje). Svou pozornost zaměřují ani ne tak na kontinuitu, jako spíše na diskontinuitu, inovace a zlomové body. Na každý velký zvrat ve vývoji lidské civilizace pohlížejí nejenom jako na vyčleněnou jedinečnou událost, ale také jako na vlnu změny, která se pohybuje určitou rychlostí (blíže viz např. Toffler, Tofflerová, 2001, str. 16 - 18).

     Počátek první vlny je situován do období let 10 000 - 8 000 před Kristem. Východiskem je neolitická agrární revoluci, která byla odpovědí člověka v mnoha regionech na vleklou krizi loveckorybářského způsobu opatřování si potravin. Řešením se ukázala produkční ekonomika založená na zemědělství, chovatelství a řemeslu (srovnej kap. I.4.1). Rozhodující se stala výroba, pěstování obilnin. A tak klíčovým výrobním faktorem zde byla půda. Lidé žili hlavně ve vesnicích a jejich život byl těsně propojen s koloběhem přírody. Jedinec se učil, živil a hledal oporu ve stáří v rámci široké biologické rodiny (rodu). Moc v této agrární společnosti pak byla založena na síle.

    Ovšem rozšiřování půdy pro zemědělství vypalováním lesů, mýcením lesů a zavodňováním vedlo rovněž k prvním ekologickým krizím regionálního dosahu. Neolitický člověk tím založil cykly degradace a znovuobnovování  ekosystémů (viz např. Soukup, 1984, str. 174 - 176). Svou roli sehrály také periodické výkyvy klimatu, posuny geomagnetického pole či změny  v množství srážek, nicméně devastační účinky lidské činnosti zde byly často rozhodující a někdy i primární. Antropologické důsledky těchto krizí nebyly ovšem jen destruktivní, nýbrž byly též stimulující. Např. v antickém Řecku a Římě  tyto krize vyústily v technologickou a výrobní revoluci v 7. - 5. století před Kristem. Došlo např. k oddělení řemesla od zemědělství, přišel objev železné metalurgie či  nových typů plachetnic. Ke slovu přišly i ale  loupežné války. Úpadek starověkého Říma (a jeho otrokářského systému) tak nebyl tichý a nenápadný (revoluční povstání, občanské války). Nástup feudalismu spjatý se stěhováním národů (jako důsledek degradace mnoha ekosystémů) pak vedl k autarkii a diferenciaci hlavních regionů a rovněž k úpadku a stagnaci technického myšlení až do 10. století. Teprve zemědělská revoluce 11. - 13. století (trojpolní systém obdělávání půdy jař-ozim-úhor, pěstování luskovin, vynález zápřahu s chomoutem, železného pluhu s asymetrickou radlicí, vícespřežení koní) a technická revoluce 11. - 14. století (organizace řemeslné výroby prostřednictvím cechů koncentrovaných ve městech, objev knihtisku) umožnily postupné obnovení  růstové dynamiky západní civilizace (blíže viz  Soukup, 1984, str. 191 - 192). Odpovědí na krizové otřesy v 15. a 16. století je pak organizování oceánských expedic, v 16. a 17. století zase vrcholí vědecká revoluce z doby renesance, rodí se klasický kolonialismus a přichází původní akumulace kapitálu, čímž vznikají příhodné podmínky pro nástup první průmyslové revoluce (viz dále).

     Jelikož rozhodujícím odvětvím byla tehdy zemědělská výroba, vývoj společnosti byl silně závislý na kolísání výnosů v zemědělství čili na zemědělských cyklech. Kolísání výnosů a úrodnosti půdy je zde připisováno hlavně vlivu počasí (kolísání vlhkosti, povětrnostní vlivy, astronomické jevy). Díky uplatnění řady vlivů i náhodných faktorů tyto cykly jeví větší nepravidelnost než pozdější cykly v průmyslu, nicméně i zde se našly jak  cykly krátkodobé (odpovídající obchodním cyklům), tak cykly dlouhodobé (vzestupy na konci 13. a počátku 14. století, pokles v 15. století, vzestup na konci 16. a počátku 17. století, pokles ke konci 17.století a na počátku  18. století, vzestup na počátku 19. století a pokles na jeho konci). Je zajímavé, že mnozí ekonomové se shodují na existenci samostatných zemědělských výkyvů i v průmyslové společnosti a dokonce předpokládají, že  tyto výkyvy mají i určitý vliv na výkyvy v ostatních ekonomických oblastech (blíže viz Sirůček, 1998, str. 72 - 76). Potvrzení tohoto postoje vidí např. v tom,  že krize roku 1929 byla nejen krizí průmyslovou, ale zároveň i zemědělskou krizí.

    Marxističtí ekonomové v té souvislosti ovšem zdůrazňují, že cyklické výkyvy (v jejich terminologii krize) jsou v předkapitalistických společnostech (tedy v prvotně pospolné společnosti, otrokářské společnosti a feudální společnosti) krizemi z nedostatku výroby, kdy výroba (nabídka) pokulhává za spotřebou (poptávkou). V normálních dobách ve všech předkapitalistických společnostech měla být výroba a spotřeba v rovnováze. Ale z různých příčin - neúroda, válečné pustošení, zchátralost zavodňovacích zařízení atd. - docházelo k nežádoucím poklesům výroby. Výsledkem pak byla velká bída mezi chudými lidmi a někdy dokonce i nedostatek nezbytných životních potřeb. Pro kapitalistickou společnost je ale podle marxistů charakteristická opačná situace - nikoliv nedostatečná výroba, nýbrž nebezpečí nadvýroby a klesající spotřeby (viz např. Sternberg, 1947, str. 16 - 17).

     První vlna podle Tofflerových dnes fakticky doznívá a její síla se již v zásadě vyčerpala. Někdy v letech 1650 - 1750 po Kr. opanovala skoro celou Zemi a od té doby ztrácí na dynamice. Nastupuje totiž druhá vlna, zahájená v Anglii první průmyslovou revolucí (1770 - 1815).  Druhá vlna přináší průmyslovou (industriální) společnost, "civilizaci továrních komínů". Organizačním modelem se stává obří továrna, člověk se vzdaluje přírodě a stěhuje do měst, která nežijí jejím koloběhem. Široká biologická rodina je nahrazena tzv. nukleárním typem rodiny, kterou tvoří rodiče a jejich nezletilé děti. Domácí výchova je vytěsněna jednotnou školou, která vštěpuje dětem jednotný (národní) jazyk a dále  návyky a názory nutné pro společnost národně uvědomělých, v jednotném rytmu  pracujících a bavících se mas (tzv. masová společnost). Vzniká centralizovaný národní stát  a systém zastupitelské demokracie. Z výrobních faktorů je kladen důraz na fyzický kapitál (stroje a zařízení). Vliv a moc jsou dány výší materiálního bohatství. Dynamický moment industrialismu je ještě stále přítomen, druhá vlna svou sílu dosud nevyčerpala. Nicméně již dospěla ke svému maximu. Valí se pouze třetím světem, zatímco vyspělé země se již potýkají s nástupem třetí vlny.

     Třetí vlna nastupuje podle manželů Tofflerových ve Spojených státech v dekádě začínající rokem 1955, kdy počet bílých límečků (pracovníků administrativy) a zaměstnanců služeb poprvé v dějinách převážil počet modrých dělnických límečků. Od té doby dorazila třetí vlna s menším či větším zpožděním do většiny průmyslových zemí a  tak dnes mají země, které dosáhly vrcholové technologie (high technology), zamotanou hlavu ze střetu mezi třetí vlnou a zastaralými institucemi druhé vlny. Mezi hlavní znaky nastupující ekonomiky třetí vlny patří: demasifikace produkce, distribuce a komunikace; růst váhy nehmotných aktiv; poznání (v podobě dat, informací, obrazů, symbolů, hodnot, kultury, filozofie) jako centrální ekonomický zdroj; posun směrem k inteligentním flexibilním technologiím; elektronická komunikace jako základ infrastruktury; nástup kognitariátu (duševně pracujících) a úbytek proletariátu (manuálně pracujících); prosazování decentralizace místo centralizace a síťových struktur místo hierarchických struktur; posttovární výroba  odehrávající se více v bytech, úřadech, automobilech a letadlech; nástup úspor plynoucích z rychlosti na místo úspor plynoucích z velkovýroby (blíže viz např. Toffler, Tofflerová, 2002, str. 68 - 75). Ekonomický sektor třetí vlny zahrnuje nejen počítačové a elektronické firmy a podniky založené na biotechnologiích - zahrnuje také pokročilé, informacemi řízené provozy ve všech ostatních odvětvích, a také další odvětví, která jsou prostoupena informacemi - finance, média, nové komunikace, zábava, software, lékařské služby, poradenství, výcvik a vzdělání. Velká část sektoru třetí vlny se věnuje poskytování neustále se měnícího spektra služeb a tento sektor služeb (terciární sektor) by měl být podporován a rozšiřován.

     V sociální oblasti by třetí vlna mohla přispět k obnově síly domova -  technologie třetí vlny totiž umožňují vykonávat velkou část práce doma. Doma by mohla probíhat i výuka dětí a rovněž řada zdravotnických úkonů by se mohla vrátit domů. Nukleární rodina přitom asi ztratí své dominantní postavení a prosadí se pluralita mnoha rozmanitých typů rodin. Kromě nukleárních rodin to budou: rozšířené a multigenerační rodiny (s možností střídaní partnerů - jiný partner v mládí, jiný pro střední věk a jiný pro stáří), dočasná manželství či manželství na pokračování (manželství uzavřená na dobu určitou s možností prodloužení nebo uzavření nové dohody) a různé typy komunit. V politické oblasti pak třetí vlna přináší doplnění zastupitelské demokracie demokracií přímou (tzv. polopřímá demokracie), přesun rozhodování na tu správnou (subnárodní, národní či nadnárodní) úroveň (tzv. dělba decize),  nahrazení fiktivní vůle většiny konsensem menšin (principem vlády se stává vláda menšiny) a nacionalismu transnacionalismem. Zahájení politických změn jdoucích tímto směrem se zároveň stává podmínkou pro nenásilný přechod (přechod bez násilné revoluce) ke společnosti třetí vlny nebo informačního věku (viz např. Toffler, Tofflerová, 2001, str. 105 - 108). Získávání, kontrola a distribuce znalostí a informací se totiž stávají základem moci, a tak zápas o spravedlivé rozdělení informačních zdrojů a bází dat se nutně stává hlavní osou vnitřní i zahraniční politiky.  Grafickou ilustraci velkých vln přináší následující obrázek č. 8.

 

Obrázek č. 8: Ilustrace velkých vln manželů Tofflerových

 

Pramen - Sirůček, P.: Kondratěvovy dlouhodobé cykly - inovační přístup J. A. Schumpetera, Fakulta národohospodářská, Vysoká škola ekonomická, Praha 1999, str. 52.

 

 

     Zatím ovšem žijeme v rámci 2. velké vlny, v období masové průmyslové společnosti. I zde vývoj podléhá cyklickým výkyvům (technologickým, ekonomickým, sociálním, kulturním, politickým), které se překrývají, kříží navzájem a čas od času tvoří "uzly" rozhodujícího  významu přelomové body gigantických, historických přeměn. Dochází zde k neustálému vzájemnému přizpůsobování se technologických, sociálních, ekonomických, kulturních a politických proměnných dějinného vývoje. Jedno z  nosných vysvětlení cyklického charakteru vývoje v rámci průmyslové společnosti nabízí již jednou zmíněná koncepce multicykličnosti ekonomického vývoje, založena J. A. Schumpeterem v jeho rovněž již zmiňované knize "Hospodářské cykly" z roku 1939. Tuto práci ovšem nelze oddělovat od jeho výchozí práce "Teorie ekonomického vývoje" (Theorie der wirtschaftlichen Entwicklung) z roku 1912. Schumpeterova slavná "trilogie" je pak završena knihou "Kapitalismus, socialismus a demokracie" (Capitalism, Socialism and Democracy) z roku 1942.

     Koncepce multicykličnosti se týká zejména ekonomických výkyvů, její analytický a predikční potenciál lze však zdárně využít i k periodizaci celkového společenského  (dějinného) vývoje v etapě moderních dějin lidstva, tj. od roku 1789 (zvláště když bude pracovat s dlouhými vlnami čili dlouhodobými Kondratěvovými hospodářskými cykly). Dokazuje to např. periodizace moderních dějin vypracovaná britským historikem Ericem Hobsbawmem, jak nám ukazuje tabulka č. 2. Obrázek č. 9 přináší ilustraci sledu Kondratěvových dlouhých vln. Zásadní změny používaných technologií totiž vedou ve svých důsledcích k významným společenským změnám.

 

Obrázek č. 9: Průběh tzv. Kondratěvových dlouhých vln

 

Pramen - Sirůček, P. : Kondratěvovy dlouhodobé cykly - inovační přístup J. A. Schumpetera, Fakulta národohospodářská, Vysoká škola ekonomická, Praha 1999, str. 10.

 

Tabulka č. 2: Porovnání Hobsbawmovy periodizace moderních dějin s průběhem dlouhých vln

 

0bdobí

Etapy Erica Hobsbawma

Fáze dlouhých vln

1789 - 1848

Věk revoluce

(The Age of Revolution),

nástup kapitalismu,

Velká francouzská

revoluce, napoleonské

války, restaurace

(thermidor)

 

Celá první dlouhá vlna

(fáze expanze i deprese)

první průmyslová

revoluce

1848 - 1875

Věk kapitálu

(The Age of Capital),

rozmach kapitalismu

volné soutěže

(dokonalé konkurence)

Fáze expanze druhé

dlouhé vlny, věk železnic

1875 - 1914

Věk impéria (říše)

(The Age of Empire),

monopolní kapitalismus

(imperialismus), první

světová válka – Velká

válka 1914 - 1918

Fáze deprese druhé

dlouhé vlny a fáze

expanze třetí dlouhé vlny,

druhá průmyslová

revoluce

1914 - 1939

Věk katastrofy

(The Age of Catastrophe)

krize ekonomického

liberalismu a krize

imperialismu, první

světová válka – Velká

válka 1914 - 1918, světová

hospodářská krize

1929 - 1933 a druhá

světová válka 1939 - 1945

Fáze deprese třetí dlouhé

vlny, krize imperialismu

a hledání východisek

1939 - 1970

Zlatý věk kapitalismu

(The Golden Age

of Capitalism),

tzv. Třicet slavných let

Fáze expanze čtvrté dlouhé vlny

1970 - 1991

Desetiletí krize

(The Decades of Crisis)

Fáze deprese čtvrté

dlouhé vlny

 

Pramen - Hobsbawm, E.: Věk extrémů. Krátké dvacáté století 1914 - 1991, Argo, Praha 1998. Podrobnosti pak přináší kap. II.3.2.3 - Hospodářské cykly a dějinná realita průmyslové společnosti.

 

II.3.2 Multicykličnost ekonomického vývoje a historie industriální společnosti

 

     Při popisu reprodukčního procesu v průmyslové (kapitalistické) společnosti J. A. Schumpeter ve svých dílech odlišoval stacionární koloběh od skutečného vývoje. Ve stacionární "ekonomice kruhového pohybu" podle něj neexistuje zisk, úroková míra (úrok) a nelze v ní hovořit ani o dynamických jevech, jakými jsou hospodářské cykly, ekonomické krize či technický pokrok. Pokud zde dochází k rozšířené reprodukci, jde o čistě kvantitativní růst na bázi zapojování dodatečných výrobních faktorů. Reálný reprodukční proces v "rozvíjející se ekonomice" však podle Schumpetera jako celek nekonverguje ke  stabilní rovnováze (stacionárnímu stavu), nýbrž rozvíjí se prostřednictvím neustálého porušování rovnováhy a restrukturalizací v podobě endogenně generovaných inovací a nových i zanikajících institucí. Rozvoj ekonomiky tak probíhá nerovnoměrně v cyklech, ovlivněných zejména nerovnoměrným výstupem inovací, které neustále narušují vznikající rovnováhy. Trendová veličina ekonomického růstu (ztotožňovaná často s vývojem potenciálního produktu - viz výše, kap. II.3) je zde proto chápána  především jako popis převažujícího směru vývoje a nikoliv jako rovnovážná růstová trajektorie, jak ji lze pojímat po vzoru neoklasických modelů růstu, např. po vzoru modelu Roberta  M. Solowa z roku 1956 (blíže k této otázce viz např. Mejstřík, 1990, str. 1334 - 1335 či Sirůček, 1998, str. 254 - 255).

     Ekonomický růst tak podle Schumpetera nemůže být rovnoměrným vývojem, ale pouze posloupností vzestupů a poklesů. Rozlišoval přitom různé druhy hospodářských cyklů a jeho členění se v podstatě udrželo dodnes (viz výše, kap. II.3). Rozeznával dlouhodobý Kondratěvův cyklus (s délkou trvání  45 - 60 let), střednědobý Juglarův cyklus (s délkou trvání 7 - 11 let) a krátkodobý Kitchinův cyklus (s délkou trvání 3 - 5 let). Toto schéma později doplnil F. Valenta (viz rovněž výše) jen o kratší dlouhodobý Kuznetsův (Wardwellův či Frischův) cyklus (s délkou trvání 15 - 25 let). Ekonomické cykly nejsou přitom v Schumpeterově pojetí pouze doprovázeny zavedením inovací, nýbrž jsou jimi přímo vyvolány, což se odráží v povaze investičního procesu. Východiskem koncepce multicykličnosti jsou tedy inovace. Proto se nyní soustředíme na teorii inovací, jak ji rozpracoval J. A. Schumpeter a pak rozvinul v 60. a 90. letech 20. století František Valenta (viz výše, kap. II.3) v dílech jako "Inovace" (Zvláštní příloha Hospodářských novin, č. 3/1967), "Tvůrčí aktivita-inovace-efekty" (Svoboda, Praha 1969), "Příběh mimořádného zisku. Inovace nové vlny" (1998), "Surfing podle Schumpetera: Zachyťme nástup páté Kondratěvovy vlny" (1999) či "Inovace. Od Schumpetera k nové ekonomice" (2000).

 

II.3.2.1 Inovace a hospodářské cykly

 

    V ekonomické literatuře je pojem "inovace" (vyvozovaný z latinského "innovare" - vnášet něco nového nebo z anglického "innovation" - obnovení, novost) obecně spojován s novými kombinacemi výrobních činitelů, které mohou mít nejrůznější podobu : výroby nového výrobku, použití nové výrobní techniky (nových technologií), získání nového trhu, získání nových surovinových zdrojů, využití nové ekonomické organizace výroby.

Výsledkem inovace je tedy změna vnitřní struktury výrobního organismu. Výrobními inovacemi potom můžeme rozumět jakoukoliv elementární (dílčí) změnu ve struktuře výroby, která umožňuje převést výrobní organismus do nového stavu (viz např. Pearce, 1995, str. 140).

     Inovace, zejména ty výrobní, mohou mít odlišný charakter, tj. mohou být různého řádu. Např. F. Valenta původně rozlišoval sedm řádů inovací (v pracích z let 1967 - 1969): Nultým řádem inovací bylo udržování výroby na stálé kvantitativní a kvalitativní úrovni, kdy mimo oprav a údržby neexistují žádné vědomé zásahy. První řád inovací představovalo pouhé kvantitativní zvětšení výroby za kvalitativně nezměněných podmínek. Obsahem inovací druhého řádu byly prosté organizační změny vedoucí ke zvětšení produkce, přičemž se ovšem výrobek ani technologický postup nemění. Ve třetím řádu inovací již docházelo ke kvalitativnímu zlepšení technologického postupu; výrobek ani princip technologického postupu se sice nemění, ale výrobní zařízení se lépe uzpůsobuje (např. prostřednictvím zlepšovacích návrhů) požadavkům výroby (tzv. adaptační kvalitativní změna). Ve čtvrtém řádu inovací se pak již měnily některý z prvků výroby (surovina, stroj) nebo některá funkce výrobku; jedná se zde o kvalitativní změnu nazývanou vznikem nové varianty. Inovace pátého řádu představovaly změnu všech prvků výroby či několika funkcí výrobků; takovou kvalitativní změnu můžeme nazvat vznikem nové generace. Šestý řád inovací byl již charakterizován změnou koncepce výrobku nebo výroby, tj. vznikem nového druhu. Jako příklad se často uvádí tryskový tkalcovský stav, kdy zůstává zachován princip tkaní, ale řeší se koncepčně zcela nově. Vrcholem pro elementární změny byl tehdy sedmý řád inovací (vznik nového rodu), vyznačující se změnou samotného principu technologického postupu - čili jde o principiální změnu, o technický převrat. Kupř. vznik stroje na výrobu netkaných textilií (opuštění principu tkaní) nebo vznik vznášedla jako dopravního prostředku (odlišného od dosavadních silničních a kolejových vozidel).

    V pracích z let 1998 - 2000 ovšem F. Valenta zavedl řád mínus n (degenerace), řád nula byl pojat jako regenerace (obnova vlastností), řád dvě jako intenzita (intenzifikace výroby), původní řád dvě se pak stal řádem tři, řád tři řádem čtyři atd., řád sedm se tak stal řádem osm a nakonec byl zaveden zcela nový řád, řád  9 - nový kmen (technologický převrat) v podobě nastupujících mikrotechnologií a nanotechnologií. Pro inovační vývoj nového mikrotechnologického kmene pak platí  samozřejmě totéž, co platí pro inovace na bázi makrotechnologíí s tím, že dosavadní makrotechnologický kmen má za sebou dlouhou historii inovačního vývoje (přibližně deset tisíc let), zatímco  mikrotechnologický  kmen je teprve na počátku svého vývoje. Nově tedy máme až následujících devět řádů  (viz Valenta, 2000, str. 59): řád mínus n čili degenerace;  řád nula čili regenerace; řád jedna čili změna kvanta; řád dvě čili intenzita; řád tři: reorganizace; řád čtyři čili kvalitativní adaptace (inovace řádu jedna až čtyři patří do skupiny racionalizačních změn - racionalizace); řád pět čili nová varianta; řád šest čili nová generace; řád sedm čili nový druh; řád osm čili nový rod (inovace řádu pět až osm se počítají do skupiny kvalitativních změn - kvalitativní inovace); řád devět čili nový kmen (inovace řádu devět představují výše zmíněný technologický převrat).

     V praxi se projevuje určitá zajímavá zákonitost, že má-li být účinná inovace určitého řádu, musí v sobě mnohdy zahrnovat i obsah inovací nižšího řádu. To znamená, že v praxi musí dojít k určitému účelnému vzájemnému řetězení elementárních změn, aby mohlo dojít ke vzniku potřebné komplexní změny ve struktuře výrobního organismu. V každé komplexní změně má klíčovou úlohu tzv. podnětná elementární změna, od níž se odvíjí řetězy dalších změn. Vertikální řetěz změn znamená, že podnětná elementární změna (inovace) vyvolá u ostatních faktorů výrobního organismu změny nižšího řádu. Existují však i tzv. horizontální řetězy změn - ty vznikají tehdy, když určitá podnětná elementární změna (inovace) vyvolá u ostatních faktorů výrobního organismu změny stejného řádu.

     Velkým přínosem teorie inovací je postižení časových souvislostí inovací. Východiskem je zde poznatek, že po zavedení nového výrobku nebo nového výrobního postupu dochází po ověření jeho způsobilosti k jeho rychlému rozšiřování a zlepšování, až se dostaví jakýsi vrchol, kdy už nelze dost dobře tento výrobek či výrobní postup dále zlepšovat. Pak musí dojít k zásadní změně - k zavedení nového výrobku nebo nového principu výroby. Předchozí výrobek či výrobní postup "se dává na ústup" až  do okamžiku, kdy je dosaženo minima jeho rozšíření, které se může rovnat nule.

     Celé období mezi okamžikem proniknutí inovace do výroby a okamžikem, kdy je dosaženo minima jejího rozšíření, je obdobím historie jedné inovace (délka vlny "lambda" - λ). V okamžiku, kdy určitá inovace (výrobek, stroj, surovina) začíná ustupovat, začíná nastupovat nová inovace (výrobek, stroj, surovina). Období mezi nástupem dvou po sobě v čase následujících nových výrobků (strojů, surovin), způsobujících inovaci stejného řádu, je rozhodné pro frekvenci inovací (změn) tohoto řádu (délka vlny "lambda s čárou" - λ´). Nastupující inovace pak opakuje historii předcházející inovace. Průběh životního cyklu inovace ukazuje obrázek č. 10 na následující straně.

     Empirické průzkumy prokázaly, že v každém určitém výrobním subsystému platí zásada, podle níž inovace nižšího řádu mají vyšší frekvenci výskytu čili kratší délku vlny "lambda s čárou" - λ´. Např. u inovace čtvrtého řádu  (podle inovovaného členění) se délka této vlny odhaduje na časový úsek kolem jednoho měsíce či kratší. U pátého řádu inovací (vznik nové varianty) je délka frekvenční vlny odhadována na dobu delší než 1 rok a kratší než pět let. Šestý řád inovací (nová generace) má pak délku vlny zpravidla 10 let. Koncepční změny (inovace  sedmého řádu) mají mít délku vlny zpravidla delší 10 než let, ale kratší než 50 let. Principiální změny (nové rody) čili inovace osmého řádu mají délku vlny velmi dlouhou (50 a více let). A délka frekvenční vlny pro inovace devátého řádu (nový kmen) může zabírat celé historické epochy.

     Inovace pátého řádu se pak mohou stát materiálním základem krátkodobého Kitchinova cyklu a inovace šestého řádu zase základem střednědobého Juglarova hospodářského cyklu (obchodního či průmyslového cyklu). Např. inovace šestého řádu podmiňují masovou obnovu fixního kapitálu (na nové technické úrovni), která umožňuje východisko ze střednědobého cyklického poklesu. Inovace ještě vyššího řádu potom mohou vytvářet materiální bázi pro dlouhodobý Kondratěvův hospodářský cyklus, neboť pouze masové rozšíření nových technologií sedmého a osmého inovačního řádu se může stát trvalým východiskem z dlouhodobé hospodářské deprese. I podle neoklasického modelu dlouhodobého růstu R. M. Solowa (viz výše, str. 105 - 106) totiž teprve rozšíření nových technologií (technologický pokrok) zvyšuje produktivitu kapitálu a tím umožňuje dlouhodobý růst produktu, mezd i zisků. Nakonec inovace devátého řádu vytvářejí základ pro velké Tofflerovy vlny (makrotechnologie zejména pro  druhou velkou vlnu a mikrotechnologie pro třetí velkou vlnu). Potvrzuje se tím teze F. Valenty, že hospodářské cykly různého řádu jsou vyvolávány inovacemi různého typu (viz např. Valenta, 2000, str. 27). Cyklický vývoj ekonomiky je tak ve svém zárodku podmíněn tzv. delfíním skokem či efektem v rámci inovačního a výrobního procesu. Tento jev totiž předpokládá, že dříve než předcházející generace výrobku zcela ustoupí z výroby, nastupuje generace další, přičemž před dalším růstem celkové výroby nastává přechodný pokles jejího objemu (viz tamtéž, str. 18 a 20).

     Jednotlivé ekonomické cykly lze obdobně propojit také přes investice, které slouží k realizaci inovací. Ekonomické fluktuace různé délky jsou zde potom asociovány s dílčím typem investic - Kitchinův cyklus s investicemi do zásob, Juglarův cyklus s investicemi do fixního kapitálu (strojů a zařízení), Kutznetsův cyklus s investicemi do budov (investiční výstavbou) a Kondratěvův cyklus s výstavbou tzv. základních kapitálových statků, jakými jsou velké podniky, železnice, kanály, projekty kultivace půdy atd. Rozdílné délky cyklů jsou přitom determinovány rozdíly v životnosti různých typů kapitálových statků a zpožděním mezi poptávkovým impulsem a dokončením nových kapitálových statků (viz např. Van Duijn, 1983, str. 6 - 7).

 

Obrázek č. 10: Životní cyklus jedné inovace

R - celkové rozšířeni inovace v čase, vyjadřuje historii jedné inovace čili délku vlny lambda (λ) .

ΔR - rozdíly v rozšíření inovace mezi jednotlivými obdobími (ΔR=Rt-Rt-1), vyjadřuje frekvenci inovačního toku čili délku vlny "lambda s čarou"  (λ´).

T - čas, plynutí času.

Pramen - Dvořák, J. a kolektiv: Ekonomika socialistického podniku. Vybrané kapitoly, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1980, str. 29.

 

II.3.2.2 Obecná charakteristika provázanosti jednotlivých hospodářských cyklů

 

     Tzv. Kondratěvovy dlouhodobé cykly jsou obecně spjaty se zásadními změnami výrobních technologií, výraznými monetárními jevy a politickými převraty historického charakteru. Jedna tzv. dlouhá vlna se skládá z etapy dlouhodobého růstu (tzv. dlouhá expanze) a z etapy dlouhodobého poklesu (tzv. dlouhé deprese) a celý cyklus pak trvá 45 - 60 let. První fáze dlouhodobého cyklu - fáze dlouhé expanze se vyznačuje prosazováním nových technologií (výrobních postupů), rostoucí produktivitou kapitálu (P/K, kde P značí výrobu a K stav kapitálu) a relativně rychlým růstem výroby, zaměstnanosti a mezd. Růst objemu investiční činnosti zde přináší procentuálně rychlejší růst společenského produktu (viz např. Šik, 1991, str. 21). Dochází též k postupnému vytlačování starých firem a odvětví. V tomto období  proto převažují hospodářsky "dobré roky". Je to dáno právě tím, že nové technologie umožňují dosahovat dlouhodobě vysokých temp ekonomického růstu (v neoklasickém pojetí růstu tzv. potencionálního či  přirozeného produktu), což se nutně odráží v charakteru klasického průmyslového (obchodního, podnikatelského, konjunkturního) Juglarova střednědobého hospodářského cyklu.

     Pro tuto vzestupnou etapu dlouhé vlny je tak v rámci klasického průmyslového střednědobého hospodářského cyklu charakteristický vývoj, v němž jsou recese relativně krátké a projevují se pouze zpomalením růstu výroby a relativně malou nezaměstnaností. Sestupná fáze konjunkturního cyklu při rychlém růstu ekonomiky znamená pouze přibrzdění tohoto tempa, přičemž procento růstu zůstává nadále kladným číslem - jde tedy o tzv. cykly růstu (growth cycles, viz výše, kap. II.1). Mírný propad bývá obvykle překonán rychleji než propad hluboký a počet let expanze je proto v tomto období větší než počet let kontrakce (srovnej např. Rosier, Dockés, 1987, str. 235 či Fialová,  Jaroš, 1999, str. 38 - 40). V té souvislosti je velmi zajímavé, že zmírňování hospodářských krizí od druhé poloviny 19. století do první světové války  někteří  ekonomové připisují nesmírnému rozšiřování vnitřních i zahraničních trhů v důsledku tehdejší územní expanze USA, růstu počtu kapitalistických zemí či rozmachu moderního kolonialismu (viz např. Sternberg, str. 15 - 31).

    Krátkodobý Kitchinův cyklus je pak chápán jako subcyklus Juglarových cyklů a vysvětlující faktor hospodářských krizí. Za příčinu tohoto cyklu se většinou považuje periodicky se opakující nesoulad mezi poptávkou a nabídkou (viz např. Vincúr, 2000, str. 162).

    V druhé fázi dlouhodobého cyklu - fázi dlouhé deprese dochází k nasycení trhu novými výrobky a technologiemi, roste konkurence, klesá produktivita kapitálu, celková výroba roste relativně pomaleji, snižuje se zaměstnanost, mzda jako cena práce (pracovní síly) je stlačována dolů. Krátkodobé poklesy investic a výroby v rámci střednědobého hospodářského cyklu vykazují absolutní pokles ve vztahu k předcházejícímu roku a vystupují jako deprese (či krize). Dlouhodobě pak dochází k výraznému zpomalení růstu celkového produktu (výstupu ekonomiky) a ke vzniku masové nezaměstnanosti. To je spojeno s růstem úrokové míry, která v opakujících se okamžicích dokonce převyšuje míru zisku (viz Šik, 1991, str. 70). V tomto období potom převažují hospodářsky "špatné roky", což je podmíněno dlouhodobě dosahovanými nízkými tempy růstu ekonomiky (růstu potencionálního či přirozeného produktu) v důsledku vyčerpání rozvojových možností dosavadních technologií. Celkově pomalé tempo růstu ekonomiky je tak příčinou toho, že v tomto období dochází většinou k absolutnímu propadu agregátní produkce. Tempo růstu ekonomiky tedy mívá často záporné hodnoty a počet let kontrakce je větší než počet let expanze.

    V dlouhé depresi ovšem současně roste také tlak na akumulaci a investování do racionalizace výroby a do perspektivně nových technologií. Hledají se tedy nové technologie, nové způsoby akumulace, nové metody řízení. V podmínkách nestability, chaosu a turbulencí (zde je nutno odlišit tzv. deterministický chaos  od skutečné nahodilosti - viz kap. I.6.3)  se postupně rodí nový výrobní (produkční) řád s novou úrovní materiálních výrobních sil (technologií), s novou formou akumulace kapitálu, s novou formou státní regulace a s novou podobou mezinárodní dělby práce (blíže viz  Rosier, Dockés, 1987, str. 225 - 234). Zkrátka vzniká nová forma (nové stádium) moderní průmyslové (kapitalistické) společnosti, a to prostřednictvím vědeckých, zemědělských, průmyslových a sociálních krizí či revolucí. V tomto kontextu lze pojem "krize" vnímat jako normální formu pohybu, existence a vývoje moderní společnosti, kdy za "porodních bolestí" přichází na svět nová společnost.

     Právě sociální revoluce, velké (systémové) války, politické převraty  či jiná společenská kataklyzmata vázaná na dobíhání dlouhé deprese jsou projevem tzv. formačních krizí, které umožňují "kvantitě přerůst v novou kvalitu". Tyto krize přinášejí s sebou ono potřebné prosazení nové formy moderní průmyslové společnosti, nového produkčního řádu a nového technologického stylu, jehož další rozvoj pak nese následující dlouhou expanzi a přináší i novou prosperitu (např. formační krize - formation crisis let 1848, 1896, 1939 - 1945 - blíže viz další část II.3.2.3). Rozvojové impulsy nového produkčního řádu se však časem vyčerpají a jeho krize koncem příslušné dlouhé expanze přinášejí nutnost začít opět s hledáním nových forem společenského a ekonomického života. Vznikající tzv. otevírací krize tedy nastolují (otevírají) nové otázky a úkoly (např. otevírací krize - opening crisis let 1871, 1917 či 1968, viz dále).

     Zde je důležité si uvědomit, že technologická změna musí nutně postupovat v rámci  tzv. dlouhé deprese pouze pomalu, protože vyžaduje na jedné straně akumulaci (nashromáždění) velkých peněžních prostředků a na druhé straně je podmíněna růstem oněch odvětví, které vyrábějí novou techniku, nové výrobní prostředky. Kvalitativně zcela nová technika a technologie se může při užití v jednotlivém podniku a při současné intenzívní racionalizaci  práce projevit také klesající produktivitou kapitálu. Teprve při přechodu k masovému užití a poklesu nákladů nové techniky to povede k dlouhodobému růstu kapitálové produktivity a ekonomiky jako celku. Až když se nové technologie dostatečně rozvinou, může nastoupit (na jejich základě) nová dlouhá expanze jako začátek dalšího dlouhodobého cyklu (blíže viz např. Šik, 1991, str. 61 - 67).

     Šik dále upozorňuje, že v etapě dlouhé expanze má smysl keynesovsky (čili keynesiánsky) orientovaná hospodářská politika, urychlující vývoj spotřeby v poměru k  růstu produktivity kapitálu (čili stimulace spotřebitelské poptávky). Jakmile se však začne rýsovat dlouhodobý pokles produktivity kapitálu a míry zisku, měla by se tato hospodářská politika rychle opustit. V etapě dlouhé deprese naopak nabývá na důležitosti hospodářská politika, která působí pozitivně na růst investiční činnosti. Jde o tzv. nabídkově orientovanou hospodářskou politiku, zaměřenou na snižovaní daní z výsledků podnikatelské činnosti, pokles úrokové míry v důsledku snižování státní úvěrové potřeby a státní zadluženosti, neinflační zvyšování státních objednávek (např. pro ekologické účely), úmluvy s odbory o pomalejším růstu mezd a mzdové kvóty (viz Šik, 1991, str. 102).

     Při notné dávce zobecnění se nám tak pomalu rýsuje následující model, schéma či mechanismus vývoje moderní průmyslové společnosti: invence (důvtip, nápad) vede k vědeckým objevům, zřetězení vědeckých objevů časem vyústí do vědecké revoluce, ta vytváří poznatkovou bázi pro následné technické a technologické revoluce - zejména zemědělské a průmyslové revoluce (vědecké poznatky se tedy materializují v nových technologiích a  v inovacích vůbec; zemědělské a průmyslové revoluce přitom často spolu úzce souvisejí). Aplikace nových technologií ve výrobě je přitom motivována dosahováním mimořádných (zvláštních) zisků díky nižším nákladům, konkurence pak vede k rozšiřování nových technologií, zavedení nových technologií si žádá následně změny v organizaci výroby - revoluce v řízení, ty potom generují změny v ekonomickém mechanismu (typ zainteresovanosti, způsob motivace) a tyto ekonomické změny posléze vedou ke změnám v sociálních vztazích (v pracovních kolektivech či na úrovni odvětví a nakonec i společnosti). Proud změn pak vrcholí politickými změnami - politickými převraty či sociálními revolucemi (politické změny zde mohou být důsledkem změn ekonomických a sociálních nebo naopak východiskem pro ekonomické a sociální změny). Postupně tak dochází k transformaci všech rovin společenskoekonomického systému a proměně společnosti jako celku. Masové rozšíření nových technologií sice likviduje mimořádný inovační zisk a tak zisk klesá na úroveň normálního (průměrného) zisku (někdy dokonce klesá i průměrná míra zisku), ztráta mimořádného zisku či pokles průměrných zisků je ovšem podnětem pro hledání nových technologií, čili tlačí systém k dalším technologickým a společenským převratům  (blíže viz např. Valenta, 1998, str. 46 - 47). Provázanost jednotlivých cyklů pak graficky ilustruje následující obrázek č. 11.

 

Obrázek č. 11: Ilustrace multicykličnosti ekonomického vývoje

Pramen - Valenta, F.: Surfing podle Schumpetera: Zachyťme nástup páté Kondratěvovy vlny, Sborník mezinárodní odborné konference Management a            ekonomika  firmy ´99, Fakulta podnikohospodářská, Vysoká škola ekonomická, Praha 1999, str. 169.

 

II.3.2.3 Hospodářské cykly a dějinná realita průmyslové společnosti

 

     Prehistorii moderní průmyslové společnosti tvoří v 16. a 17. století rozvíjení první vědecké revoluce v dílech Francise Bacona (1561 - 1626), Blaise Pascala (1623 - 1662), René Descarta (1596 - 1650) či Isaaca Newtona (1642 - 1727) - tzv. první vědecká revoluce zahrnuje období od vystoupení Mikuláše Koperníka (1473 - 1543) po Charlese Darwina (1809 - 1882), období tzv. původní akumulace čili previous accumulation (termín používaný zejména Karlem Marxem s odvoláním na Adama Smithe - viz Marx, Kapitál I, 1986, str. 755) a klasického kolonialismu (blíže viz Cameron, 1996, str. 196 - 205). V epoše původní akumulace ("původní" - protože předcházela vzniku kapitálu a kapitalismu vůbec) došlo mimo jiné k rozbití lokálních (regionálních) trhů a k vytvoření jednotného národního trhu, vznikají rovněž první manufaktury a rozvíjí se faktorový systém, což umožnilo vznik moderního průmyslu. Obdobně tehdejší zemědělská revoluce (17. a 18. století - střídání osevů, semenářství, selektivní chov dobytka, lepší nástroje, nasazení koní místo volů jako tažné síly atd.) a tzv. ohrazování (čili privatizování) obecní půdy přispěly ke zrodu moderního průmyslového dělnictva, a to uvolněním části venkovského obyvatelstva. Zároveň se objevuje řada mechanických zlepšení výroby, např. Newcombův parní stroj (1709), Kayův létající člunek (1733) či dopřádací stroj L. Paula (1738).

    Vlastní historie moderní průmyslové (kapitalistické) společnosti pak začíná rozmachem první průmyslové revoluce v Anglii (1770 - 1815), kde se také postupně rodí její klíčový prvek - tovární systém. Jádrem průmyslové revoluce se stal Wattův parní stroj - vynález z  roku 1769 a zejména jeho zdokonalení z roku 1784, univerzální stroj na převedení jedné energie v druhou, který umožňoval realizovat nezbytnou tovární kooperaci strojů v rámci jednotné strojové soustavy. Prudce se rozvíjí hlavně textilní průmysl na bázi nově zkonstruovaných spřádacích strojů  a mechanického tkalcovského stavu (z roku 1784), později přichází rozmach hutnictví železa (1784 - vynález tzv. pudlování).

     Tato průmyslová revoluce se pak stala materiální základnou I. dlouhé vlny (1780/90 - 1844/51), skládající se z dlouhé expanze v období let 1780/90 až 1810/17 a z dlouhé deprese v období let 1810/17 až 1844/51. V politické oblasti jsou dějiny této vlny spjaty s Francouzskou revolucí (1789 - 1799), Napoleonskými válkami (1796 - 1815) a Rokem revolucí 1848, a tedy se zrodem takových politických ideologií, jakými jsou liberalismus, nacionalismus a socialismus, a to vždy v určité opozici ke společenskému konservatismu. Proto lze asi právem období první dlouhé vlny označit celkově za Věk revoluce - The Age of Revolution 1789 - 1848, jak  to činí přední britský historik Eric Hobsbawm  (viz Hobsbawm, 1998 a Tabulka č. 2). Není pak jistě náhodné, že  období dlouhé deprese této první vlny se stalo i dějištěm tzv. Velké transformace (1815 - 1845) Karla Polanyiho (1886 - 1964). Ten o ní pojednává ve své knize "The Great Transformation" (London 1944), kde sleduje, jak se roztroušené a izolované trhy přeměnily do podoby komplexního seberegulujícího se tržního systému (vznik tržní společnosti). Tato proměna nakonec transformovala povahu celé lidské společnosti, včetně charakteru její kultury i představ člověka osobě samém.

     II. dlouhá vlna je situována do let 1844/51 - 1880/96, přičemž dlouhá expanze z let 1844/51 až  1870/75 se opírá o rozvoj železnic, metalurgie a strojírenství. Tzv. éra železnic a Hobsbawmův Věk kapitálu (The Age of Capital 1848 - 1875) byl umožněn zdokonalením parní lokomotivy G. Stephensonem z roku 1829, jehož "Raketa" (The Rocket) poprvé v dějinách dovolila, aby rychlost dopravy člověka překonala rychlost cvalu koně. Je vynalezen telegraf (S. Morse, 1839). Roku 1841 se objevují první umělá hnojiva (superfosfáty, síran amonný) a je vynalezena vulkanizace kaučuku (Goodyear). Rozvoj metalurgie se odvíjí od vynálezu nového způsobu výroby oceli ve velkém měřítku v konvertorech  H. Bessemerem - tzv. besemerování v roce 1856, dále od zavedení tavby oceli v Martinské peci v roce 1864 a od zavedení výroby tzv. Thomasovy oceli v roce 1875. Pro strojírenství byl důležitý např. vynález revolverového soustruhu v roce 1855, vynález kuličkového ložiska v roce 1869 či vynález automatického revolverového soustruhu v roce 1873. Rozmachu dosáhla rovněž lodní doprava - v roce 1827 získává J. Ressel patent na lodní šroub (první použití britskou admiralitou v roce 1843), v roce 1838 poprvé přeplouvá Atlantský oceán loď poháněná pouze párou, v  roce  1854 kompaundní parní stroj (parní stroj s více než jedním válcem) řeší otázku hospodárného využití paliva a tím i prostoru na lodích; v letech 1858 - 69 budují Francouzi Suezský průplav, roku 1880 zahajují Američané stavbu Panamského průplavu. V roce 1863 má premiéru podzemní dráha čili metro (Londýn)  a v roce 1865 zase nekonečný výrobní pás (americká jatka). Vznikají první akciové společnosti, rozvíjí se účast státu v ekonomice.

     Dlouhá deprese z let 1870/75 - 1880/96 se  vyznačuje rozvojem imperialismu (moderní kolonialismus, vývoz kapitálu), růstem průmyslové koncentrace, vznikem monopolů (kartely, trusty, koncerny), velkými fúzemi v hutnictví, ropném průmyslu a elektrárenském průmyslu (zejména v USA se rodí první průmysloví giganti) a vznikem finanční oligarchie (v důsledku rostoucí koncentrace v bankovnictví a prorůstání průmyslového a finančního kapitálu). Vznikají tak postupně prvky nového hospodářského systému (monopolního kapitalismu), a to současně s prvky nové technické revoluce (viz dále). V politické oblasti je klíčová porážka Pařížské komuny (1871), porážka dělnického hnutí v USA (masakr v Chicagu - 1886) a také zápas koloniálních mocností (v čele s  Velkou Británií) o rozdělení Afriky, Asie a Oceánie (1877 - 1914) - to umožnilo E. Hobsbawmovi označení let 1875 - 1914 za tzv. Věk říše  (The Age of Empire).

     III. dlouhá vlna zabírá období 1880/96 - 1939/45. Dlouhá expanze (1880/96 - 1914) využívá nových společenských forem vzniklých v minulé dlouhé depresi a je založena na rozvoji tzv. druhé průmyslové (technologické) revoluce - technickovědecké revoluce (od 70. let 19. století do druhé světové války). Zde se uplatnily zejména následující vynálezy: telefon (G. Bell, 1872),  kinematograf (bratři Lumiérovi, 1895), objev výroby sody pomocí čpavku (E.Solvay, 1863), objev kontaktní výroby kyseliny sírové (C. Winkler, 1875), dynamo (W. von Siemens, 1866), žárovka (T. A. Edison, 1877), parní turbína (Ch. A. Parsons, 1884), generátor střídavého proudu (N. Tesla, 1891), automobil (W. Maybach, N. Otto, G. Daimler, K. Benz, 1885), spalovací motor na naftu (R. Ch. K. Diesel, 1897), rádio čili bezdrátový telegraf (G. M. Marconi, A. S. Popov, 1895), letadlo (bratři Wrightovi, 1903). V továrnách dochází k výrazné intenzifikaci práce prostřednictvím realizace systému navrženého T. W. Taylorem (1856 - 1915), spočívajícího v tom, že dělník vykonával pouze určité množství přesně vypočtených a vymezených úkonů a pohybů (taylorismus, v USA zaváděný od roku 1883). V roce 1913 pak Henry Ford zavádí ve svých závodech v USA do provozu první linku na sériovou výrobu automobilů Ford T (fordismus). Ekonomický systém však zůstává nedokončen, nedokáže likvidovat klasické průmyslové krize a zostřuje se boj o nové rozdělení světa, což nakonec vede k výbuchu "Velké války" - první světové války (1914 - 1918).

     V dlouhé depresi této III. dlouhé vlny (1914 - 1939/45) se pak nutně hledají adekvátní formy organizace moderního velkoprůmyslu, ekonomiky a společnosti vůbec, odpovídající převratným změnám technologií, vyvolaných druhou technologickou revolucí. Jedná  se zejména o rychle se šířící fordismus čili zavádění tzv. výrobní linky, výrobního pásu (zvlášť po roce 1920). Vznikající masová výroba si potom žádá i masovou spotřebu, nutností se stává odbourávání bariér tzv. efektivní koupěschopné poptávky cestou zajištění trvalého růstu mezd, a to kvůli stimulaci odbytu (řeší se tím tzv. problém realizace). Nezbytností se ovšem stávají státní zásahy do ekonomiky, kdy vládní výdaje (nákupy) musí doplňovat nedostatečné soukromé výdaje (investice). Rodí se tři možné odpovědi, reakce na potřeby doby : fašismus (Itálie, 1925 - 1944) a nacismus (Německo, 1933 - 1945); moderní tzv. státně monopolní kapitalismus (např. New Deal realizovány v USA od roku 1933); socialismus (v sovětském Rusku v letech 1917 - 1991).

     Vývoj se vyznačuje nejistotou, chaosem, "selháním" hospodářského liberalismu - tzv. Hobsbawmův Věk katastrofy (The Age of Catastrophe 1914 - 1945). Období relativně dlouhého růstu v rámci  střednědobého hospodářského cyklu (1922 - 29) je vystřídáno hlubokou světovou hospodářskou krizí (1929 - 1933) a pak po rozpačitém oživení přichází deprese roku 1937. Ekonomické, sociální  a politické rozpory nakonec ústí do 2. světové války (1939 - 45),  která ovšem znamenala rovněž významný impuls pro velké inovace a také umožnila ustálení nezbytných forem státní regulace ekonomiky (na teoretické bázi keynesiánství).

     Čtvrtá dlouhá vlna nastupuje v bouři 2. světové války a je nesena třetí průmyslovou (technologickou) revolucí - vědeckotechnickou revolucí (na bázi tzv. druhé vědecké revoluce, která se nese ve znamení rozvoje teorie relativity, kvantové teorie, molekulární biologie a začíná ve 20. letech minulého století). Vědeckotechnická revoluce se vyznačuje rozvojem syntetické chemie, komunikační techniky  (1935 - první radar, R. A. Watson-Watt), elektroniky (1946 - první elektronkový počítač, 1949 - objev tranzistorů), jaderné energie (1942 - E. Fermi spouští první jaderný reaktor) a kosmonautiky (4. 10. 1957 - vypuštění první umělé družice Země v SSSR, 12. 4. 1961 - první let člověka do vesmíru, J. A. Gagarin). Dlouhá expanze v rámci této vlny se vyznačuje mimořádnými tempy ekonomického růstu (až 6% roční růst světové průmyslové výroby a 4,7% roční růst světového reálného hrubého národního produktu) a  rovněž mimořádnou délkou svého trvání - kolem 30 let (1939/45 až 1965/70) - tzv. Zlatý věk či tzv. Třicet slavných let (The Golden Age of Capitalism). Termín "Zlatý věk" je zde  pravděpodobně inspirován terminologií Joan Violet Robinsonové (1903 - 1983), významné představitelky postkeynesiánské ekonomie. Robinsonová označovala ve svých dílech "Akumulace kapitálu" (Accumulation of Capital, 1956) a "Eseje o teorii hospodářského růstu" (Essays in the Theory of Economic Growth, 1962)  za "zlatý věk" (golden age) takové období hospodářského růstu, kdy se prakticky realizuje potenciální míra růstu. Tato potenciální míra růstu, kterou lze dlouhodobě udržet při konstantní míře zisku, je určena růstem počtu obyvatelstva (pracovních sil) a technickým pokrokem. Stabilní ekonomický růst pak probíhá v podmínkách tzv. plné zaměstnanosti. Ovšem již studentské bouře v roce 1968 či recese let 1969 - 1970 naznačovaly možný zvrat v dlouhodobém hospodářském cyklu. Ten byl velmi důrazně potvrzen výbuchem světové hospodářské krize let 1974 - 1975, jež se mimo jiné vyznačovala dvěma závažnými specifiky, a to výrazným inflačním procesem a nepříjemnými strukturálními krizemi (energetická, surovinová a potravinová krize). Keynesiánství se ocitá pod palbou kritiky a začíná tzv. monetaristická kontrarevoluce (nástup monetarismu, školy racionálních očekávání a prosazování neokonzervativní hospodářské politiky - reaganomika a thatcherismus). Tzv. Hobsbawmova Desetiletí krize (The Decades  of  Crisis  1970 - 1991) mohla začít.

     Od období let 1965/70 tedy prožíváme tzv. dlouhou depresi IV. dlouhé vlny.  Střednědobé  cyklické poklesy (1974 - 1975, 1979 - 1984, 1992 - 1993) jsou  střídány pouze mírným oživením  světové ekonomiky. V rámci mnohorozměrné tzv. civilizační krize, kdy se potýkáme současně s krizí politickou, ekonomickou, ekologickou a morální, se bolestně rodí prvky nového transnacionálního produkčního řádu  (globálního kapitalismu) - globální podnikové sítě, instituce globálního řízení, nadnárodní integrační seskupení atd. (viz např. Reich, 1995, str. 95 - 174, Kennedy, 1996, str. 53 - 131). Současně dochází k  formování adekvátní materiálně technické báze toho produkčního řádu v rámci čtvrté průmyslové (technologické) revoluce - informační revoluce, spojené s hledáním nových zdrojů energie (termojaderná syntéza, sluneční či  geotermální energie), nových informačních technologií (zejména na bázi vynálezu mikroprocesoru - M. E. "Ted" Hoff, rok 1971; v roce 1969 se rodí základy Internetu  v rámci vojenského projektu Arpanet, e-mail vzniká v roce 1974, samotný Internet se objevuje v roce 1983 a celosvětová síť - world wide web v roce 1990), nových průmyslových biotechnologií (genové inženýrství, bioinformatika po roce 1975), nových metod zpracování surovin a materiálů (kryogenní technologie či vývoj supravodivých materiálů) atd. Jedná se  zkrátka o tzv. špičkové (vysoké) technologie čili high technologies, založené na vzájemném zprostředkování procesů probíhajících ve vnitřních strukturách hmoty.

     V současné době tedy dobíhá IV. dlouhá vlna a začíná rozběh V. dlouhé vlny, která zabere první polovinu nyní probíhajícího 21. století. Konkrétně žijeme v období "čistění" historického  a společenského terénu pro přechod k nové vzestupné fázi dlouhodobého cyklu ve vazbě na další vývoj výše zmiňovaných špičkových, vysokých technologií. Vývoj biotechnologií by měl např. přinést syntetické potraviny, vyrobené in vitro. Postupně by se mělo rovněž rozšířit využití tzv. inteligentních robotů třetí generace, řešících pomocí tzv. umělé inteligence problémy podobně jako lidé  -  tj. prostřednictvím postupů založených  na znalostech a  na  schopnosti se učit. Pokrok na úseku informačních technologií povede k  novým generacím počítačů (nástup 5. generace tzv. "non von" počítačů), počítačového softwaru, vysokorychlostních elektronických přenosů či televizorů atd. Uskuteční se i multivizuální propojení počítačů, faxů, telefonů a videí. Internet se stane základem pro získávání informací a osobní počítače budou stále více používány v domácnostech pro řešení každodenních problémů a prognózování života.

     V podstatě by se měl uskutečnit přechod od tzv. industriálního typu technologií k tzv. informačnímu typu technologií - tj. od pásové sériové výroby k pružné automatizované výrobě, od masové výroby a spotřeby k individualizaci výroby a spotřeby, od centralizace výrobních kapacit k jejich decentralizaci, od urbanizace k deurbanizaci, od technologií, kde příroda sloužila jako věčný a nevyčerpatelný "zdroj" ekonomického bohatství k technologiím, kde naopak ekonomická aktivita se musí stát základem zachování přírodního prostředí atd.

     Přechod k nové dlouhé vlně má sice přinést podstatný nárůst společenské produktivity a společenského bohatství, předtím však nutno zvládnout značné transakční náklady a nemalá rizika přechodového období (fáze turbulence), a  to včetně možnosti zániku lidské civilizace v chaosu nezvládnutelných živelných přeměn (viz např. Brzezinski, 1993 či Żakowski, 1999). Pouze tak se lidstvo může dočkat zrodu rané globální občanské  společnosti (informační společnosti či znalostní společnosti - knowledge society v terminologii ekonoma Fritze Machlupa a sociologa  Petera Druckera - viz např. Drucker, 2001, str. 3 - 19) někdy na počátku třetího tisíciletí naší éry, tak kolem roku 2005 (snad po očekávaném překonání současného cyklického poklesu, který začal v letech 2000/2001). Počátkem nového tisíciletí snad prožíváme formační krizi rodící se nové společnosti, v jejímž důsledku se plně zformují a prosadí základy této globální občanské a informační společnosti, postupně potom přerůstající v rozvinutou občanskou a informační společnost 3. vlny, kterou bude již možné plně charakterizovat jako společnost postindustriální a postmoderní (překonání industriálního řádu a moderny do poloviny 21. století). Pro svobodnou globální společnost se stane příznačná nadřazenost infrastruktury, která umožní propojení veřejného kapitálu a znalostně orientovaného soukromého kapitálu - kapitálu orientovaného na rozšiřování informačních technologií a znalostí vůbec  (tzv. chytrá společnost). Cílem společnosti pak bude zabezpečit pro každého jednotlivce plnohodnotný a tvůrčí život s  ohledem na rostoucí možnosti a příležitosti (tzv. kreativní společnost).

     Čtvrtá průmyslová revoluce tak vytváří předpoklady pro uzavření celé industriální epochy lidstva (viz např. Mencl, Hájek, Otáhal, Kadlecová, 1990, str. 15). Duchem nové společnosti se snad stane globalismus (např. zavedení jednotného světového daňového systému, univerzálního mezinárodního úvěrového systému či bezhotovostního peněžního systému - tzv. Global Cashless Society) a hlavně symbióza člověka a přírody. A jednotlivec a společnost opět budou moci žít v souladu s přírodními cykly. Prosadit by se měl přechod na trvale udržitelný rozvoj, který umožní uspokojování soudobých potřeb tak, aby nedošlo k omezení v uspokojování  potřeb budoucích generací - udržení regenerační schopnosti obnovitelných zdrojů, nahrazení vytěžování neobnovitelných zdrojů technologickým pokrokem a omezení znečišťování a produkce odpadů na úroveň únosnou pro jejich likvidaci přírodou (viz např. Keller, 1995, str. 32 - 45 či Helísek, 2002, str. 104). V dlouhodobější perspektivě se pak jako žádoucí jeví přechod ke stacionární ekonomice, k substacionárnímu systému světa budoucnosti - stabilizace počtu obyvatelstva naší planety na 10 - 12 miliard kolem roku 2050 a postupně i stabilizace celkového produktu na hlavu kolem roku 2100 ve výši  20 000-25 000 USD v cenách roku 1990, což představuje zhruba osminásobek současné průměrné světové výše (blíže viz např. Stehlík, 1993, str. 71 - 79 či Stehlík, 1995,   str. 59 -60).

 

Základní závěry z části II:

 

     Na základě analýzy obsažené v druhé části této práce (kap. II.1 - II.6) lze učinit tyto závěry:

 

1. Cirkularita a cykličnost patří mezi základní znaky ekonomiky. Většina průmyslových výrobků např. prochází tzv. výrobkovým cyklem, který se skládá z fáze inovace, fáze růstu, fáze dospělosti a fáze úpadku. Obdobným cyklem procházejí také celá hospodářská odvětví. Cyklus lze zaznamenat i v případě projektů v oblasti informačních technologií. Cyklickými faktory je též poznamenána většina trhů zboží. Ekonomické dopady má rovněž životní cyklus člověka a obyvatelstva. A ekonomika jako celek funguje jako nepřetržitý koloběh výrobních faktorů, statků, důchodů a výdajů - tzv. ekonomický či makroekonomický koloběh. Nepřetržitost tohoto koloběhu pak vede k tomu, že hospodářská činnost je vždy reprodukcí čili opakující se aktivitou. Ta může probíhat při neměnných rozměrech, při rozšiřujících se rozměrech či někdy dokonce při zmenšujících se rozměrech čili jako prostá reprodukce (cirkularita), rozšířená reprodukce (navíjející se spirála) či zúžená reprodukce (svinující se spirála). Podvojný čili duální hmotně peněžní charakter reprodukce vyžaduje vyrovnanost materiálně věcných a finančních toků jako prvořadé podmínky dosahování ekonomické rovnováhy. Poruchy ekonomického oběhu pak způsobují, že ekonomická rovnováha se prosazuje skrze nerovnováhy čili jako tendence vývoje směrem k rovnováze. Ekonomika tak nemůže dosáhnout stavu pravé rovnováhy, nýbrž může být pouze ve stavu rovnováze se přibližujícím - tak jako ostatní velké otevřené systémy.

 

2. Oscilace (chvění či kmitání ve smyslu periodicky se opakující změny jisté veličiny) makroekonomických veličin se běžně považuje za přirozený jev. Tyto ekonomické výkyvy se obecně označují jako hospodářský či konjunkturní cyklus. Jedná se zde o hospodářské výkyvy týkající se téměř všech odvětví, tedy o cyklické výkyvy charakterizované všeobecnými změnami výroby a zaměstnanosti (v odlišnosti od strukturálních výkyvů, které se týkají pouze některých odvětví). K otázce hospodářských cyklů existují dva rozdílné přístupy (viz kap. II.1). První přístup chápe hospodářské cykly jako samo se opakující fenomén (jev), který je předvídatelný. Druhý přístup naopak zdůrazňuje stochastický charakter hospodářských cyklů a jejich nepředvídatelnost. Druhé (stochastické) pojetí hospodářských cyklů navazuje na představu ekonomických výkyvů jako fluktuací či nahodilého kolísání hodnoty ekonomických veličin kolem určité rovnovážné úrovně. Pojem fluktuace pak měl nahradit samotný pojem hospodářský cyklus. V šedesátých letech 20. století se objevila rovněž snaha nahradit pojem hospodářský cyklus pojmem cyklus růstu (ve smyslu odchylek skutečného vývoje od dlouhodobě rostoucího trendu). I v případě  přijetí obecného označení hospodářský cyklus bývá hospodářský cyklus nazýván různě - obchodní cyklus (trade cycle), podnikatelský cyklus (business cycle), konjunkturní cyklus (kolísání konjunktury) či průmyslový cyklus (viz kap. II.2). Různé je i rozdělení cyklu na jednotlivé fáze - prosadilo se hlavně rozdělení cyklu na dvě fáze (expanze a kontrakce) nebo na čtyři fáze (oživení, prosperita, recese a deprese).

3. K měření vývoje konjunktury slouží řada ukazatelů, charakterizujících vývoj hrubého domácího produktu, zaměstnanosti (nezaměstnanosti), cen, mezd, investic, průmyslové výroby, dovozu, měnových kursů, akcií, peněžního oběhu  atd. Základní způsob vyjadřování ukazatelů konjunktury se opírá o relativní ukazatele, a to podíly, přírůstky, prostorové indexy a časové řady. V současné době se stále častěji provádí výpočet tzv. produkční mezery (mezery produktu), která bývá definována jako rozdíl mezi skutečným a potenciálním (trendovým) produktem ku  potenciálnímu (trendovému) produktu (v  procentech), tedy: Produkční mezera = (Y-Y*)/Y*, kde Y představuje skutečný produkt a Y* potenciální (trendový) produkt. Pro konjunkturní analýzu má největší význam rozdělení ukazatelů podle časového souladu s vývojem všeobecné konjunktury  na ukazatele předstihové, souběžné a opožďující se. Na této bázi také vznikla metoda indikátorů konjunktury (např. tzv. Harvardské barometry).  Po depresi let 1929 - 1933 se metody konjunkturní analýzy rozvinuly ve velmi rozvětvený systém s  řadou propracovaných postupů. Používané metody lze zhruba rozdělit na metody extrapolace, modelové metody a metody expertně-intuitivní. Z konkrétních metod či technik roste význam zejména ekonometrického modelování a grafické (technické) analýzy.

 

4. Postulovaná je existence více druhů hospodářských cyklů, které se liší svojí délkou čili periodou (viz kap. II.3). Ke krátkodobým cyklům se řadí sezónní výkyvy (ty jsou ovšem většinou z teoreticko-ekonomických úvah vyloučeny) a malé cykly v zásobách - Kitchinovy cykly. Střednědobé (velké) cykly se běžně označují jako Juglarovy cykly, řidčeji jako Labroussovy cykly. K dlouhodobým cyklům se pak řadí hlavně Kondratěvovy cykly a Kuznetsovy (Wardwellovy či Frischovy) cykly.  Někdy je ještě zmiňován Hansenův stavební cyklus. Nejvíce frekventované členění cyklů tak navazuje na odkaz rakouského ekonoma Josepha A. Schumpetera, který rozlišuje Kondratěvovy dlouhodobé cykly, Juglarovy střednědobé cykly a Kitchinovy krátkodobé cykly. Poměrně často (především v americké literatuře) jsou uváděny také Kuznetsovy cykly. K tomuto členění lze ještě přiřadit Tofflerovy velké vlny, týkající se vývoje lidské civilizace. Potom ekonomické výkyvy (cykly) získávají takřka fraktálovou strukturu, známou z teorie chaosu a představující opakování určité struktury (formy) ve stále jemnějším (menším) měřítku. Fraktálová struktura není pro ekonomii zcela  neznámá - dokazuje to  např. pojem fraktálový podnik. Jedná se o podnik, který je složen z dílčích subsystémů - fraktálů, které mají podobnou, nikoliv však totožnou strukturu (Žák a kolektiv autorů, 2002, str. 284).

 

5. Fraktálová struktura ekonomických výkyvů evokuje představu vzájemné provázanosti malých, velkých a dlouhodobých cyklů či vln. A právě o vzájemnou provázanost různých hospodářských cyklů se opírá koncepce multicykličnosti ekonomického vývoje, navazující rovněž na dílo Josepha A. Schumpetera a později rozvinutá Františkem Valentou.  Zde se jedna Kondratěvova vlna skládá z dvou Wardwellových (Kuznetsových či Frischových) vln, ze šesti Juglarových (Labroussových) vln a osmnácti Kitchinových vln. V průběhu moderních dějin lidstva byly v rámci druhé velké Tofflerovy vlny se (tj. od roku 1789) identifikovány 4 Kondratěvovy dlouhé vlny, 8 Wardwellových vln a 24 Juglarových vln. Kitchinových vln by pak mělo být až 72.

6. Manželé Tofflerovi vidí ve vývoji lidské civilizace tři velké vlny. První velká vlna umožnila založit produkční ekonomiku na zemědělství, chovatelství a řemeslu. Na tomto základě se pak zformovala tradiční zemědělská (vesnická) preindustriální společnost. Druhá velká vlna přinesla moderní průmyslovou (industriální) masovou společnost. Koncem 50. let 20. století se pak objevuje třetí velká vlna, představující nástup postmoderní společnosti informačního věku. Nejhlubší ekonomické a politické rozdělení současného světa spočívá podle manželů Tofflerových v nastupujícím rozdělení světa do tří oddělených, vzájemně odlišných a potencionálně se střetávajících civilizací - dosud ještě přežívající civilizace první vlny, ze slávy ustupující civilizace druhé vlny a nově nastupující civilizace třetí vlny (viz Toffler, Tofflerová, 2001, str. 23).

 

7. V rámci 2. velké Tofflerovy vlny je ekonomický a společenský vývoj formován čtyřmi dlouhodobými Kondratěvovými cykly, jejichž průběh pak ovlivňuje podobu Juglarových střednědobých cyklů i Kitchinových krátkodobých cyklů. Jádrem koncepce multicykličnosti ekonomického vývoje se zde ukazuje teorie inovací, opět založená J. A. Schumpeterem a rozpracovaná F. Valentou. Hospodářské cykly různého řádu jsou tady vyvolány právě inovacemi různého řádu. Inovace 5. řádu (nové varianty) se tak stávají materiální základnou pro Kitchinovy cykly, inovace 6. řádu (nové generace)  základnou pro Juglarovy cykly a inovace 7. a 8. řádu (nového druhu a nového rodu) pak základnou pro Kondratěvovy cykly. Inovace 9. řádu (nového  mikrotechnologického kmene) konečně představují technologický převrat, který snad vytváří materiální základnu pro nastupující třetí velkou vlnu.

 

8. Charakter střednědobého Juglarova cyklu je podmíněn právě probíhající fází (etapou) Kondratěvova dlouhodobého cyklu. Pro vzestupnou etapu Kondratěvovy vlny (fázi dlouhé expanze) jsou charakteristické relativně krátké střednědobé recese, představující pouze zpomalení růstu výroby a relativně malou nezaměstnanost (jde tedy o tzv. cykly růstu). Pro sestupnou etapu Kondratěvovy vlny (fázi dlouhé deprese)  jsou naopak příznačné absolutní poklesy výroby (deprese či krize v rámci střednědobého hospodářského cyklu). Dochází k výraznému zpomalení růstu celkové produkce a ke vzniku masové nezaměstnanosti. Pro dlouhou expanzi má podle Oty Šika smysl keynesiánsky orientovaná hospodářská politika a pro dlouhou depresi pak nabídkově orientovaná hospodářská politika. Kitchinův cyklus je zde chápan jako subcyklus Juglarových cyklů a vysvětlující faktor hospodářských krizí (depresí).

 

9. Na bázi teorie inovací a průběhu Kondratěvových dlouhých vln lze identifikovat následující mechanismus (model) vývoje moderní průmyslové společnosti (představující aplikaci vývojového paradigmatu v ekonomii): invence (důvtip, nápad) vede k vědeckým objevům, zřetězení vědeckých objevů časem vyústí do vědecké revoluce, ta vytváří poznatkovou bázi pro následné technické a technologické revoluce - zejména zemědělské a průmyslové revoluce (vědecké poznatky se tedy materializují v nových technologiích a  v inovacích vůbec; zemědělské a průmyslové revoluce přitom často spolu úzce souvisejí). Aplikace nových technologií ve výrobě je přitom motivována dosahováním mimořádných (zvláštních) zisků díky nižším nákladům, konkurence pak vede  k rozšiřování nových technologií, zavedení nových technologií si žádá následně změny v organizaci výroby - revoluce v řízení, ty potom generují změny v ekonomickém mechanismu (typ zainteresovanosti, způsob motivace) a tyto ekonomické změny posléze vedou ke změnám v sociálních vztazích (v pracovních kolektivech či na úrovni odvětví a nakonec i společnosti). Proud změn pak vrcholí politickými změnami - politickými převraty či sociálními revolucemi. Postupně tak dochází k transformaci společnosti jako celku a ke vzniku nového produkčního (výrobního) řádu čili nové formy moderní průmyslové společnosti. Na dobíhání dlouhé deprese je přitom vázána tzv. formační krize (formation crisis), umožňující vlastní prosazení oné nové formy moderní průmyslové společnosti. Na dobíhání dlouhé expanze je zase vázána tzv. otevírací krize (opening crisis), která s sebou přináší potřebu hledat nové formy moderní průmyslové společnosti.

 

10. Koncepci multicykličnosti ekonomického vývoje opřenou o teorii inovací a sled Kondratěvových dlouhých vln lze využít i k periodizaci společenského vývoje v etapě moderních dějin lidstva. Dokazuje to Hobsbawmova periodizace moderních dějin, která hovoří o Věku revoluce, Věku kapitálu, Věku impéria, Věku katastrofy, Zlatém věku kapitalismu a o Desetiletích krize (viz tabulka č. 2) a také dějinná realita vývoje moderní průmyslové společnosti, zahrnující mimo jiné rozvíjení první vědecké revoluce, zemědělskou revoluci, první průmyslovou revoluci, tzv. éru železnic, druhou průmyslovou (technologickou) revoluci čili  tzv. technickovědeckou revoluci, první světovou válku, první světovou hospodářskou krizi, druhou světovou válku, druhou vědeckou revoluci, třetí průmyslovou (technologickou) revoluci čili tzv. vědeckotechnickou revoluci, Zlatý věk kapitalismu, druhou světovou hospodářskou krizi a nakonec čtvrtou průmyslovou revoluci čili tzv. informační revoluci. Tato čtvrtá průmyslová (technologická) revoluce snad vytváří předpoklady pro uzavření celé industriální epochy lidstva, pro přechod na trvale udržitelný rozvoj a v dlouhodobé perspektivě ke stacionární ekonomice.

 


[1] Rovnováha (equilibrium) je termín převzatý z (newtonovské) fyziky a v aplikaci na trhy představuje situaci, kdy v souhrnu jsou kupující a prodávající uspokojeni na stávající úrovni cen a množství kupovaných a prodávaných statků, takže nemají zájem měnit svá současná rozhodnutí. V tržní ekonomice pak celková ekonomická rovnováha vyžaduje rovnováhu na všech rozhodujících trzích (zejména na trhu zboží a služeb, trhu peněz, trhu kapitálu a trhu práce) – srovnej Pearce, 1995, str. 363 a Helísek, 2002, str. 10 - 11.