II. Základní rysy a charakteristiky
ekonomických cyklů
Systémový přístup rozvinutý
v kapitole I.6 vede k představě ekonomiky jako živoucího systému
složeného z lidí a společenských organizací v neustálé vzájemné
interakci, který je obklopeny ekosystémy, na nichž závisí lidský život. Tyto
ekosystémy jsou autoorganizovanými a samoregulujícími soustavami, v nichž
jsou zvířata, rostliny, mikroorganismy a anorganické látky propojeny složitou
sítí vzájemných vazeb, jež spočívají ve výměně hmoty a energie v nepřetržitých
cyklech. Jestliže hospodářská činnost společnosti je rovněž založena
na výměně látek - konkrétně mezi člověkem a přírodou, a to s cílem využít
vzácné zdroje k výrobě užitečných komodit (viz Samuelson, Nordhaus, 1992,
str. 5), potom nám systémový pohled
umožňuje lépe pochopit, proč cirkularita a cykličnost patří mezi základní znaky
ekonomiky.
Například většina
průmyslových produktů prochází tzv. výrobkovým cyklem (product cycle),
který se skládá se z inovace, růstu, dospělosti a úpadku. Fáze inovace přináší vznik
nového výrobku. Ten často probíhá v rámci malé, specializované firmy. Ve
velké míře se zde uplatňuje vynalézavost personálu, který i pomocí metody
pokusů a omylů hledá nová technologická řešení. Potřeba kapitálu je zde
zatím malá. Fáze růstu spočívá v postupném zavádění hromadné výroby a
žádá si již více kapitálu (včetně půjček na rozšíření výroby) a fundovaný
management. Výrobou se už zabývá více firem smíšené velikosti. Fáze
dospělosti se vyznačuje hromadnou výrobou s vysokou potřebou
kapitálu a stabilní pracovní síly. Produkce pak probíhá v menším počtu
firem větší velikosti. Fáze úpadku je charakteristická
zastaráváním výrobku a konkurencí nových výrobků. Potřeba kapitálu zůstává
veliká, ale zisky již klesají. Ukazuje se potřeba vynálezavosti
k vytváření nových výrobků. Firmy buď rozšiřují svůj výrobní program a
udržují se nad vodou nebo se jim to nedaří a odumírají.
Podobným cyklem procházejí rovněž hospodářská
odvětví (zde rozlišujeme následující fáze: vytvoření nového odvětví,
expanze, zralost a úpadek) a určitý cyklus lze zaznamenat i v případě projektů
v architektuře IS/IT (informačních systémů a technologií), kde
se střídají tyto fáze: zadání řešení projektu, samotné řešení projektu, rutinní
provoz aplikace a postupný nárůst nároků na změny, vedoucí k novému zadání
projektu (viz Žák a kolektiv autorů, 2002, str. 883 - 884).
Cyklické faktory dále poznamenávají
většinu zbožových trhů. Cyklický vývoj jednotlivých trhů je nějakým způsobem
ovlivněn všeobecným hospodářským cyklem (konjunkturou) a naopak cyklický vývoj
jednotlivých trhů zboží zase ovlivňuje (podle své váhy ve světové ekonomice)
tento všeobecný hospodářský cyklus. Na cyklické kolísání reagují trhy zboží různě,
v závislosti na skutečnostech charakteristických pro každý trh.
Určující roli hrají zejména tyto faktory: konkrétní charakter spotřebního zboží
(normální, podřadné či luxusní zboží), vzdálenost zboží od místa spotřeby,
délka výrobního cyklu, délka životnosti výrobku, konkurence na příslušném trhu,
místo v cyklu životnosti výrobku, charakter užití zboží (na tuzemskou
spotřebu či vývoz). Většina trhů se vyvíjí v zásadě v souladu
s celkovým hospodářským cyklem (hlavní trhy surovin, potravin, stavebních
materiálů, meziproduktů, strojů a zařízení či investičních celků). U některých
trhů probíhá cyklus opačně než všeobecný cyklus (trhy podřadného zboží, levného
zboží, náhražek, trhy zboží sloužících pro opravu a údržbu). Existují i trhy
málo citlivé na všeobecné cyklické výkyvy (nákupy pro děti, trh standardního
zboží denní potřeby, trhy se zbraněmi). Na těchto trzích větší úlohu hrají
dlouhodobé vývojové tendence, sezónnost a jednorázové nebo nepravidelné vlivy
(blíže viz Fialová, Jaroš, 1999, str. 81 - 93).
Své ekonomické dopady, přímé či nepřímé,
má dále životní
cyklus člověka a obyvatelstva. Člověk je totiž jednak vlastníkem
výrobního faktoru práce, jednak
vystupuje jako spotřebitel vyrobených statků a poskytovaných služeb.
S věkem se mění výkonnost pracovníků, průběh jejich mzdové křivky, spotřebitelské
preference a sociální role. Změny demografické situace obyvatelstva ovlivňují i
vývoj důležitých makroekonomických veličin - např. spotřebních výdajů (hypotéza
životního cyklu), agregátní poptávky, ekonomického růstu či přirozené míry
nezaměstnanosti (viz Helísek, 2002, str. 42, 69, 96 a 192).
I ekonomika jako celek funguje jako nepřetržitý
koloběh služeb výrobních faktorů, statků, důchodů a výdajů -
ekonomický či makroekonomický koloběh (viz např. Holman, 1999, str. 15 - 17).
V národní ekonomice tedy plynou peníze od domácností k firmám
(výměnou za zboží a služby poskytované firmami) a stejně tak peníze plynou od
firem k domácnostem (výměnou za služby výrobních faktorů poskytované
domácnostmi). Představa, že peněžní hodnota důchodů domácností se musí rovnat
peněžní hodnotě výstupů firem a také peněžní hodnotě výdajů domácností určených
na nákup tohoto výstupu, je pak základem národního účetnictví a má zaručovat
ekvivalenci jednotlivých metod výpočtu celkového produktu (viz např. Samuelson, Nordhaus, 1992, str.
104 - 107).
Nepřetržitost ekonomického koloběhu
rovněž poukazuje na skutečnost, že hospodářská činnost (výroba) je vždy reprodukcí,
tj. opakující se aktivitou (výrobou), čili komplexem neustále se obnovujících
ekonomických procesů produkce, rozdělování, směny a spotřeby celkového
produktu, ustavičným tokem činností vzájemně souvisejících a vzájemně se
podmiňujících v prostoru a času. Nejde o jednorázový akt. Nepřetržité
obnovování a opakování hospodářských aktivit se může uskutečňovat při daných
neměnných rozměrech (prostá reprodukce - cirkularita), při rozšiřujících se
rozměrech (rozšířená reprodukce - navíjející se spirála) či dokonce při
zmenšujících se rozměrech (zúžená reprodukce - svinutá spirála).
Jelikož
soudobá společenská reprodukce má duální (podvojný) hmotně peněžní charakter,
tak prioritní podmínkou dosahování ekonomické rovnováhy[1]
je vyváženost materiálně věcných toků a toků finančních. Každému hmotnému toku
mezi dvěma prvky ekonomiky tak musí odpovídat peněžní tok opačného směru. Nelze
proto dopustit trvalou odtrženost finační sféry (peněžní ekonomiky) od věcného
vývoje, vývoje reálné ekonomiky (i když nelze popírat i jejich určitou
samostatnost). Pokud ovšem nedojde k potřebné směně (proplácení nákupů), mohou
vzniknout závažné poruchy ekonomického oběhu,
které mohou výrazně narušit chod
celé ekonomiky. Existence úvěru pak zesiluje možnost výskytu těchto
poruch.
Reálný vznik
takovýchto poruch ekonomického oběhu lze vysvětlit tím, že peníze neplní
jen funkci prostředku směny, ale část směnných prostředků může převzít úlohu
střádání hodnot (čili plnit funkci uchovatele hodnoty). Se stoupajícím držením
hotovosti (při konstantní nabídce peněz) by příjmy docílené z výkonů
faktorů a prodeje výrobků nebyly plně vydány a hospodářská rovnováha by byla
narušena. Navíc produkce peněz je v mnoha peněžních systémech možná bez
odpovídajícího výkonu, takže může nastoupit dočasná poptávka, nezávislá na
nabídce zboží. V tomto kontextu pak upozornil britský vědec a zkušený praktik
Ralph George Hawtrey (1879 - 1975) na významné zvláštnosti moderního kreditního
systému, který díky existenci bankovních rezerv umožňuje nebývale dlouho
uspokojovat rostoucí poptávku po penězích. Inherentní (vnitřní) nestabilita
úvěrového systému následně způsobuje nestabilitu ekonomiky jako celku (blíže
viz Woll, 1993, str. 534).
Nestabilita
ekonomiky se pak manifestuje ve výkyvech ekonomické aktivity a tak plně
v souladu s poznatky systémové teorie (viz kap. I. 6.1) nelze ekonomickou
rovnováhu chápat pouze staticky (jako směřující ke stabilitě systému), nýbrž
hlavně dynamicky - jako tendenci vývoje směrem k rovnováze, kdy rovnováha se
prosazuje skrze nerovnováhy. A někdy mohou nerovnováhy vést dokonce
i ke kvalitativní změně. Potom každé ekonomice je vlastní určitá nerovnováha.
Pokud však intenzita této nerovnováhy nepřekročí určitou hranici, je vnímána
jako rovnovážný stav (viz Bálek, 1989, str. 5). Jakmile je tato hranice
překonána, lze hovořit o nerovnováze přebytkového typu (při přebytku nabídky
nad poptávkou) anebo o nerovnováze nedostatkového typu (při přebytku poptávky
nad nabídkou). Systémový přístup tak otevírá další možnosti pro hlubší
porozumění dynamiky hospodářství, která je pravděpodobně stejně jako u jiných
živých systémů určována fluktuacemi (viz Capra, 2002, str. 432).
II.1 Různá pojetí ekonomických výkyvů
Téměř vše se v ekonomickém životě
(podobně jako u ostatních procesů, přírodních či sociálních) objevuje
v sekvencích růstového nebo klesajícího pohybu, tedy jako vlny. Ekonomiky
v čase rostou, ale nepravidelně, prostě fluktuují. Tyto ekonomické výkyvy
se často označují jako hospodářský
(konjunkturní) cyklus. Tendence ekonomiky chovat se cyklicky je
známá po staletí (podle známého biblického příběhu, zmiňovaného v kap.
I.4.1, již ve starověkem Egyptě sedm let prosperity bylo následováno sedmi lety
hladomoru). Rovněž centrálně plánované (příkazové) ekonomiky projevovaly
obdobný sklon k cyklickému vývoji jako neřízené tržní (kapitalistické)
ekonomiky (viz např. Novotný, 1995, str. 7). To vše naznačuje, že příčiny
cyklického vývoje ekonomiky leží mimo trh a že oscilace makroekonomických veličin lze
považovat za přirozený jev (viz např. Kodera, 1999, str. 4).
Již dlouho
bylo také sledováno, že tyto změny ekonomických aktivit neboli hospodářské
cykly přicházejí s určitou pravidelností a zdají se být v různých zemích
podobné. Proto se hospodářský cyklus jeví jako více nebo méně pravidelné střídání
expanze a kontrakce ekonomické aktivity (viz např. Dornbusch, Fischer, 1994,
str. 29). Nicméně průběh hospodářských cyklů není nikdy zdaleka identický a tak
pro řadu ekonomů je pojem hospodářského cyklu zavádějícím pojmem. Podle nich
nejsou ekonomické výkyvy příliš pravidelné a je téměř nemožné je přesně
předvídat (viz např. Mankiw, 2000, str. 658).
Existují
tedy dva
rozdílné přístupy k otázce hospodářských cyklů. Pro stoupence
prvního přístupu jsou hospodářské cykly samo se opakujícím se fenoménem a jsou
tudíž předvídatelné. Pro stoupence druhého přístupu je pak ekonomika černou
skřínkou (black box), která přijímá z jedné strany stimuly (podněty,
impulsy) a transformuje je na druhé straně do hospodářských cyklů. Jde o tzv.
mechanismus impuls-šíření (the impulse-propagation mechanism), jehož
prostřednictvím se náhodné šoky mění ve skutečné (reálné) cykly. Klíčovou úlohu
v tomto mechanismu hrají zpožděné odpovědi některých proměnných na
jejich determinanty. Cykly zde mohou být generovány čistě náhodnými šoky, jak
to nezávisle na sobě objevili ve dvacátých a třicátých letech 20. století ruský
ekonom Eugen Slutský (1880 - 1948) a norský ekonom Ragnar A. K. Frisch (1895 -
1973). Ekonomické cykly tak vlastně reprezentují kumulaci náhodných šoků a tím
získávají stochastickou (pravděpodobnostní) povahu (blíže viz Burda, Wyplosz,
2001, str. 341 - 343). Frisch publikoval své výsledky např. v práci
"Propagation Problems and Impulse Problems in Dynamic Economics"
z roku 1933 a Slutský v práci "The Summation of Random Causes as
the Source of Cyclic Processes" z roku 1937.
Výše uvedený
druhý přístup nahrává snahám opustit výraz hospodářský (konjunkturní) cyklus a
nahradit jej pojmem fluktuace. Poprvé se tyto snahy výrazněji
prosadily v 50. a 60. letech 20. století v době všeobecné hospodářské
prosperity západního (euroamerického) světa. Projevil se zde jednak vliv
nástupu ekonometrie s jejím důrazem na empirismus, jednak šlo o ohlas na
názory těch ekonomů, kteří tehdy přišli s odmítnutím kategorie cyklu (mezi
stoupence této koncepce patřily např. Johann Akerman, Léon Dupriez a Henri
Guitton - blíže viz James, 1968, str. 370 - 391). Hlavně se však tehdy zdálo,
že nebezpečí hlubokého propadu ekonomiky je již překonané, a že makroekonomická
opatření jsou schopna dostatečně tlumit výkyvy v hospodářském vývoji.
Takže pojem fluktuace, který vzbuzuje dojem pouze mírného kolísání
makroekonomických veličin, se jevil být zcela adekvátní.
Obdobně
zmírnění cyklického kolísání v 60. letech 20. století vedlo k nahrazování
pojmu hospodářský cyklus (business cycle) pojmem cyklus růstu (growth cycle),
který se má vyznačovat pouze snížením tempa růstu, přičemž ekonomika nadále
roste a nedostává se do deprese. Pojem growth cycle byl přitom ztotožňován
s odchylkami vývoje skutečného produktu od dlouhodobého trendu (určení
trendu blíže viz kap. II.3) a zároveň bylo zdůrazňováno, že cyklus růstu nesmí
být zaměňován se změnou trendu samotného, ke které z různých příčin také
dochází (blíže viz Fialová, Jaroš, 1999, str. 38). Dokonce na bázi Samuelsonovy neoklasické syntézy vzniká v druhé
polovině 60. let 20. století představa, že cyklický vývoj hospodářství není
zákonitý a že hospodářská politika je schopna zabezpečit rovnoměrné tempo růstu
ekonomky a plnou zaměstnanost.
Tato nová
koncepce dlouhodobé hospodářské politiky růstu dostala název nová
ekonomie. Její základ nadále tvořily tradiční keynesiánské nástroje,
ovšem pod vlivem neoklasické syntézy se orientovala také na stranu nabídky a
analyzovala rovněž takové faktory ekonomického růstu jako technický pokrok či
kvalifikace pracovníků. Velký důraz kladla na snížení daní a na některé
nástroje důchodové politiky (kupř. na mzdové a cenové orientační směrnice).
Současně přinesla osvobození fiskální politiky od restriktivních zásad, zejména
od zásady vyrovnanosti rozpočtu (viz např. Lisý, 1996, str. 243 - 244). Ovšem
deprese v 70. letech 20. století alespoň na čas vyloučila všechny tyto úvahy.
K jejich návratu pak došlo v 90. letech 20. století s nástupem tzv. nové
ekonomiky (tzv. nová ekonomika bývá
spojována s růstem produktivity v důsledku masové aplikace informačních
technologií, rozmachu kapitálových trhů a prudkého rozvoje nových forem
obchodování).
Optimistické koncepce tzv.
nové ekonomiky či nové logiky ekonomického myšlení totiž začaly hlásat, že nová
ekonomika se vyznačuje zmírněním ekonomických cyklů a může se v
podstatě vyhnout hlubokým zvratům. Má vést rovněž k nízké tzv. přirozené
nezaměstnanosti i nižší inflaci, včetně oslabení negativního vztahu mezi nezaměstnaností a inflací (viz např. Křovák,
2000, str. 46). Má v ní dále docházet ke zpružnění trhu práce a pozitivní
efekty má přinášet i větší míra
konkurence (konkurenčnost). Jako příklad se zde nejčastěji uváděl
úspěšný vývoj americké ekonomiky v poslední dekádě 20. století, těžící
zejména z obrovského předstihu USA v oblasti informačních technologií, které
mají tvořit fundament tzv. nové ekonomiky (blíže viz Sirůček, 2001, str. 6). V březnu 2001 však přišla hospodářská
recese, která se pak z USA přenesla do dalších zemí. Zdá se tedy, že
cyklický vývoj hospodářství zůstává zachován, a že pohyb ekonomiky nahoru a dolů
je skutečně přirozený (srovnej Sedlák, 2002, str. 8).
II.1 Popisy a měření hospodářských cyklů
Z předchozí
kapitoly vidíme, že cyklický vývoj ekonomiky se zatím týká i moderních tržních
ekonomik (včetně americké ekonomiky). A tak i tržní ekonomika se nevyvíjí
"hladce", rovnoměrně, nýbrž podléhá ekonomickým výkyvům. Výkyvy se
mohou týkat pouze některých odvětví nebo ekonomiky jako celku. Pokud jen
některá odvětví expandují a jiná odvětví naopak prožívají útlum, hovoří se o strukturálních
výkyvech, které mohou zapříčinit tzv. strukturální nezaměstnanost
(ta vzniká v podmínkách nepružných mzdových sazeb právě v důsledku nedostatečné
poptávky v odvětvích, které se "smršťují"). Nás však zajímají
hospodářské výkyvy týkající se téměř všech odvětví, tedy cyklické výkyvy,
charakterizované všeobecnými změnami výroby a zaměstnanosti (viz např. Holman, 1999, str. 500 - 501).
Již víme, že
tyto cyklické
výkyvy jsou základním rysem růstu ekonomiky a ovlivňují prakticky
každou oblast ekonomie (výrobu, příjmy, zaměstnanost, ceny, úrokové míry atd.).
Lze je pojímat různě (jako hospodářské cykly, fluktuace, cykly růstu).
Nejčastěji se však setkáváme s následujícími pojmy:
- v americké ekonomické tradici se setkáme s pojmem business
cycle, který se obvykle překládá jako podnikatelský cyklus či
hospodářský cyklus, anglická ekonomická tradice zase pracuje s pojmem trade cycle,
který se překládá jako obchodní cyklus (viz např. Van Duijn, 1983, str. 4);
- v evropské kontinentální ekonomické tradici pak vládne
pojem konjunktura
(např. v němčině die Konjunktur, ve francouzštině conjoncture) a centrem
pozornosti ekonomů je kolísání konjunktury neboli konjunkturní cyklus;
pojem konjunktura je zde odvozen z latinského coniungere, což znamená spojovat
či slučovat (viz Kábrt, Kucharský, Schams, Vránek, Wittichová, Zelinka, 1991,
str. 102), a to ve smyslu spojení jednotlivých meziher, které dohromady udávají
směr, ve kterém se bude ekonomika pohybovat; proto je pojem konjunktura většinou pojímán ve svém nejširším významu jako
celková hospodářská situace - nezužuje se tedy jen na vzestupnou fázi
konjunkturního cyklu, což je jeho druhý význam (viz např. Woll, 1993, str. 527 - 528);
- a konečně marxistická politická ekonomie používá
převážně pojem průmyslový cyklus, jehož základní fází je krize, projevující se
nástupem poklesu výroby; světové učebnice ovšem anglický výraz crisis v
souvislosti s hospodářským cyklem nepoužívají - hovoří spíše o recesi či
depresi (viz dále); pojem krize slouží totiž spíše k označení kritické situace, ve které dojde k
nahromadění negativních jevů, jež znemožňují řádné fungování v určité oblasti
a vyžadují zásadní řešení; jde
zpravidla o dílčí oblast ekonomiky (např. krize ve stavebnictví, odbytová
krize) či jinou oblast než ekonomickou sféru (např. krize soudnictví, krize
manželství); významným ekonomickým fenoménem jsou zejména finanční krize nebo
krize bankovního systému (viz např. Fialová, Jaroš, 1999, str.
35).
II.1.1 Obecné schéma hospodářského cyklu
Modelově
vzato má hospodářský cyklus většinou pouze dvě fáze (pojem fáze pochází z
řečtiny a znamená úsek, údobí, stupeň
průběhu) a dva body obratu (srovnej např. Helísek, 2002, str. 164 - 168 či Holman, 1999, str. 501 -
502). Vzestupná fáze nebo-li fáze expanze (anglicky expansion) je ukončena
horním bodem obratu, který se nazývá vrchol (anglicky peak); po ní následuje
fáze poklesu nebo-li fáze kontrakce (anglicky contraction),
která je ukončena dolním bodem obratu nebo-li dnem či sedlem (anglicky
trough). Grafickou ilustraci tohoto průběh hospodářského cyklu podává obrázek
č. 8. Pokud je fáze kontrakce mírná (znamená pouze zpomalení tempa růstu),
hovoří se o recesi (anglicky recession), pokud je však fáze kontrakce
dlouhá a hluboká, je nazývána depresí (anglicky depression). Za depresi
se zpravidla považuje období, kdy přírůstek reálného produktu (HDP) dosahuje
záporných hodnot, jinými slovy produkt v absolutních hodnotách klesá (někdy se
ovšem uvádí jen snížení tempa růstu na 1% ročně). Zvlášť prudká
kontrakce bývá nazývána též propad (anglicky slump) a naopak výrazná
expanze se označuje jako prosperita (anglicky boom). Období, kdy
celkový produkt vykazuje nulové přírůstky, se nazývá obdobím stagnace
(anglicky stagnation).
Setkat se lze rovněž s rozdělením cyklu na čtyři fáze
(viz např. Woll, 1993, str. 529 - 531).
I tento průběh konjunktury je zjednodušený (idealizovaný) a bere jako svůj
hlavní indikátor vývoj reálného produktu. V tomto případě má cyklus tyto
následující čtyři fáze :
- oživení (anglicky
recovery, německy Erholung) značí počátek fáze expanze;
- prosperita (anglicky
boom, německy Boom) je pokračováním fáze expanze, v jejímž rámci může rostoucí
objem celkové produkce přesáhnout nejvyšší bod dosažený v předcházejícím cyklu;
- recese (anglicky recession, německy
Rezession) zde znamená nástup fáze poklesu;
- deprese (anglicky depression, německy Depression) je pak dokončením fáze poklesu
a současně přípravou podmínek pro nástup dalšího oživení ekonomiky.
Tento průběh hospodářského cyklu ilustruje obrázek č. 9.
0brázek č. 6: Dvojfázové
schéma hospodářského cyklu
Pramen - Helísek, M.:
Makroekonomie. Základní kurs, Melandrium, Slaný 2002, str. 165.
Překlad
z němčiny - Rezession značí recesi, Depression značí depresi, Erholung značí
oživení, Boom značí prosperitu, Unterer Wendenpunkt značí dolní bod obrat a
Oberer Wendenpunkt značí horní bod obratu.
Pramen - Woll, A. : Allgemeine
Volkwirtschaftlehre, 11. Auflage, München 1993, str. 529
Marxistická
ekonomie pracuje rovněž s podobným schématem hospodářského, resp. průmyslového
cyklu. Východiskem je zde ovšem fáze krize a pak následují
ostatní fáze cyklu. Konkrétně marxistická ekonomie pracuje
tedy s těmito fázemi cyklu (viz např. Vojtíšek a kolektiv, 1983, str. 337 -
340):
- krize je zde spojována s klesající poptávkou, hromaděním zásob zboží, poklesem
objemu výroby, růstem nezaměstnanosti a úrokové míry;
- deprese je obdobím nejnižší úrovně produkce (nabídky), která klesá dokonce pod
úroveň celkové poptávky; proto i ceny jsou na nejnižší úrovni, což nutí firmy
snižovat náklady a zvyšovat technickou úroveň výrobního zařízení, čímž vznikají
podmínky pro obnovu hospodářského růstu;
- oživení znamená reálný nástup růstu výroby, kdy podněty spojené s obnovou fixního
kapitálu se lavinovitě šíří do celé ekonomiky;
- rozmach
(konjunktura) pak nastupuje v okamžiku, kdy
objem rostoucí výroby přesahuje nejvyšší bod dosažený v předcházejícím
cyklu; ve vrcholném stádiu rozmachu (tzv. přehřátá ekonomika) však celková
nabídka opět převýší celkovou poptávku a tak se vytvářejí podmínky pro nový
krizový výbuch.
Popis průběhu
cyklu lze
začínat
kteroukoliv fází cyklu, není nutné začínat krizí (resp. recesí), lze
začít např. fází prosperity (boomu). Ovšem i v nemarxistických výkladech často začíná
popis cyklu fází recese (srovnej např. Helísek, 2002, str. 167 -
168 a Samuelson, Nordhaus, 1992, str. 212 - 214). Ta se zde vyznačuje poklesem
spotřebitelské poptávky, růstem firemních zásob, následně snížením výroby a
růstem nezaměstnanosti, prudkým poklesem zisků a obvykle také propadem cen
obyčejných akcií a poklesem cen řady komodit. Na rozdíl od představ marxistické
ekonomie se zde počítá spíše s poklesem úrokové sazby, a to v důsledku snížení poptávky po
úvěrech. Expanze (konjunktura) je pak zrcadlovým odrazem recese a každý
z uvedených faktorů působí opačným směrem.
Délka cyklu je dána obdobím mezi dvěma
stejnými body obratu čili obdobím, které uplyne, než se ekonomika přemístí
z jednoho vrcholu (dna) do druhého vrcholu (dna). Dříve převažovala představa, že hospodářské
cykly se opakují ve víceméně pravidelných intervalech, a že lze tedy
hovořit o periodickém pohybu ekonomiky, kdy
po uplynutí určité doby se v ekonomice opakují stejné jevy. S tímto
pojetím se setkáváme zejména
v rámci marxistické politické ekonomie, kde se přímo hovoří o
periodičností krizí. Periodické
oscilace mohou být generovány za určitých podmínek i některými modely,
opírajícími se o práce keynesiánských či postkeynesiánských ekonomů - např. P.
A. Samuelsona, J. R. Hickse, M. Kaleckého či N. Kaldora (blíže viz Kodera,
1999, str. 17 a 37). Nicméně postupně
převážil názor, že opakující se posloupnost změn je neperiodická, a že tudíž cykly jsou
aperiodické a nepravidelné. Znázornění konjunktury proto vychází
dnes všeobecně z rozdílných délek jednotlivých fází a z toho, že
časové rozpětí mezi po sobě následujícími body obratu je neurčité. Rovněž amplituda kolísání
ekonomiky
(čili rozkyv, rozkmit, maximální výchylka z rovnovážné polohy) a
hlavně hloubka poklesů může být rozdílná u jednotlivých cyklických výkyvů
(např. amplitudy mohou mít divergentní nebo degresivní tendenci). Ekonomiky
proto fluktuují v opakujícím se, ale nepravidelném módu (viz např. Burda, Wyplosz, 2001, str. 331).
II.2.2 Měření
průběhu konjunktury
Základní informace o konkrétním průběhu
hospodářského cyklu a pravděpodobném vývoji konjunktury v nejbližším období se
nejčastěji koncentrovaně vyjadřuje agregátním ukazatelem produkce, v současně
době obvykle hrubým domácím produktem. K dispozice zde jsou údaje roční
nebo čtvrtletní - za kratší období se totiž tento ukazatel nekonstruuje.
Sleduje se hlavně změna (přírůstek) reálného hrubého domácího produktu
v daném období oproti příslušnému předchozímu období, a to buď absolutně,
nebo v procentním vyjádření (jako tempo růstu). Zpravidla se jedná o
sledování čtvrtletního produktu, konkrétně o meziroční srovnání čtvrtletních
ukazatelů změny produktu. V současné době se stále častěji provádí výpočet tzv.
produkční mezery (mezery produktu), která bývá definována jako
rozdíl mezi skutečným a potenciálním (trendovým) produktem ku
potenciálnímu (trendovému) produktu (v procentech), tedy: Produkční
mezera = (Y-Y*)/Y*, kde Y představuje skutečný produkt a Y* potenciální
(trendový) produkt (viz Hájek, Bezděk, 2001, str. 474). K odhadu
potenciálního produktu pak slouží zjištění dlouhodobého trendu vývoje reálného
produktu. Ovšem samotný hrubý domácí produkt je na cyklické kolísání poměrně
málo citlivý. Pro potřeby konjunkturní analýzy a zejména konjunkturní prognózy
se proto považuje za nedostatečný a je tudíž doplňován řadou dalších ukazatelů.
V první řadě se sleduje vývoj průmyslové
výroby, investic a dovozní poptávky, jelikož tyto ukazatele reagují na vývoj konjunktury daleko
citlivěji. Dále se analyzuje vývoj zaměstnanosti (nezaměstnanosti),
produktivity práce, soukromé spotřeby, vývoj cen, nákladů a zisků, mezd,
obchodní bilance, kursu měny a rovněž i vývoj peněžního oběhu, úvěrů, úroků a
akciových trhů. Vývoj těchto ukazatelů se sleduje a prognózuje pokud možno po
měsících nebo po čtvrtletích. Základní způsob vyjadřování ukazatelů konjunktury
se přitom opírá o relativní
ukazatele, a to podíly, přírůstky, prostorové indexy a časové řady.
Jedním z častých a hojně používaných způsobů sledování většiny ukazatelů jsou
časové řady indexů, a to ve formě řad bazických i řetězových indexů.
Často se analýza opírá o průměrné
hodnoty, ať se jedná o výpočty založené na aritmetickém nebo jiných
formách průměru (kupř. k separování cyklické a trendové složky se nejlépe
provádí pomocí metody klouzavých průměrů). Pokud ovšem není průměr typickým
představitelem hodnot, které reprezentuje, a není k dispozici jiná střední
hodnota, musí být konjunkturní analýza ve svých závěrech velmi obezřetná (např.
průměrná mzda není většinou typickou mzdou). Rovněž údaj o průměrném tempu
kteréhokoliv ukazatele je třeba brát s rezervou (průměrné tempo růstu lze
zdárně využít pro odhad trendu, již méně úspěšně však pro krátkodobou
konjunkturní prognózu, která se obvykle sestavuje na období jednoho až 1,5
roku).
Pro konjunkturní analýzu má největší
význam rozdělení
ukazatelů podle časového souladu s vývojem všeobecné konjunktury, a
to na následující tři skupiny:
-
předstihové (předcházející, předbíhající či vůdčí) ukazatele (anglicky leading
indicators),
-
souběžné (synchronní) ukazatele
(anglicky coincident indicators),
-
opožďující se ukazatele (lagging
indicators).
Kritériem je zde časová
souvztažnost řídících a řízených veličin v konjunkturní analýze a prognóze. Pro
předstihové ukazatele je typické, že se v nich bod zvratu projeví dříve (tedy s
předstihem) než u ukazatelů souběžných a naopak opožďující se ukazatele
zaznamenávají obrat konjunktury až následně, kdy již většinou o změně cyklu
není pochyb. Pozornost při konjunkturních analýzách a prognózách je proto
soustředěna hlavně na předstihové indikátory.
Do skupiny předstihových ukazatelů patří
zejména příliv objednávek (hlavně na trzích investičního zboží), stavební
povolení (předně na výstavbu rodinných domků), investiční projekty, stav
zakázek, změna stavu zásob, průměrná délka pracovního týdne, ceny surovin,
zisky dodavatelů vstupů, produktivita práce, kurz akcií, peněžní zásoba M1. K souběžným
se ukazatelům se řadí fyzický objem podnikatelských aktivit,
zaměstnanost či míra nezaměstnanosti, objem bankovních úvěrů a bankovní
likvidita. Ke zpožďujícím ukazatelům pak řadíme příjmy obyvatelstva,
maloobchodní obrat a úroky z dlouhodobých vkladů (zejména úroky
z úvěrů). Na základě předstihových ukazatelů jsou pak konstruovány tzv.
kompozitní indexy, a to na bázi vážených průměrů vybraných
ukazatelů, které v minulosti dosahovaly vrcholu nebo dna s předstihem
před odpovídající fází všeobecného konjunkturního cyklu (blíže viz např. Fialová, Jaroš, 1999, str. 41 - 44).
V současné době analytická pracoviště na úrovni OECD, EU a USA pracují
s částečně odlišnými způsoby skladby kompozitních ukazatelů (blíže viz
Czesaný, 2002, str. 204).
Počátky konjunkturního výzkumu sahají do
poslední třetiny 19. století. Východiskem zde bylo učení amerického ekonoma Wesley Clair
Mitchella (1874 -
1948), profesora na Columbijské univerzitě v New Yorku, který
se nesnažil v první řadě vytvořit ucelenou teorie konjunkturního cyklu,
nýbrž kladl důraz hlavně na kvantifikaci ekonomických jevů. Proto ekonomové
hlavního proudu vesměs jeho dílo odmítají jako "empirii bez teorie"
(blíže viz např. Holman, R a kol., 1999, str. 329 - 330). Milton Friedman
trefně poznamenává, že v Mitchellových pracích lze najít v zárodku
libovolný element soudobých teorií cyklů. Nicméně Mitchell zaujímá významné
místo v historii ekonomické vědy. Klíčový je především jeho přínos
k rozvoji metodologie statistiky (byl např. uznávaným odborníkem na
indexy) a statisticko-ekonomických modelů pro předvídání budoucího vývoje
ekonomiky a orientaci hospodářské politiky.
Mitchellovými hlavními díly jsou "Hospodářské cykly a jejich
příčiny" (Business Cycles and Their Causes, 1913) a "Hospodářské
cykly: problém a jejich kontext" (Business Cycles: The Problem and its
Settings, 1927).
W.
C. Mitchell soudil, že cykly vyrůstají z řady unikátních jevů a také
představují řadu unikátních jevů. Proto nelze zkonstruovat teorii
společnou pro všechny cykly. Cykličnost je sice těsně spjata
s podnikatelským systémem, nepředstavuje však povinně vlastnost samého
procesu výroby zboží. Mitchell konkrétně definuje hospodářské cykly jako
"typ fluktuací nalezených v agregátní ekonomické aktivitě národů,
organizujících svou práci na základě podnikatelského řízení, cyklus se sestává
z expanzí, objevujících se přibližně ve stejnou dobu v mnoha
ekonomických aktivitách, následovaných podobně všeobecnými kontrakcemi, které
ústí do fáze expanze příštího cyklu; tato sekvence je opakovaná, nikoli
periodická…" (viz Burns, Mitchell, 1946, str. 3).
Analýzu cyklů začíná Mitchell ve fází
oživení, kdy se pro podnikatele otevírají nové možnosti obdržení zisků a
spotřebitelé začínají uspokojovat odloženou poptávku. Oživení se rozšiřuje,
ceny rostou, roste i celková aktivita. Vznikají ovšem disproporce a konjunktura
přechází v depresi. Ale v procesu poklesu se rozvíjejí jevy, které
připravují oživení. Proto lze sice modelově popsat cyklické výkyvy na bázi koncepce
"předbíhání a zpožďování", avšak v realitě neexistují
cykly se stejnou kombinací elementů. Předchozí teorie cyklických výkyvů podle
Mitchella odrážejí správně jejich aspekty, avšak tyto teorie nutno prověřit
sběrem a analýzou kvantitativních údajů o ekonomické aktivitě. Proto
v posledních desetiletích Mitchellova života hrála velkou roli jeho práce
v Národní radě pro ekonomický výzkum (NBER - National Bureau for Economic
Research), která byla založena v roce 1920. Ve výsledcích výzkumů Národní rady
totiž Mitchell spatřoval potvrzení své empirické metody, jelikož pro USA se
zdál být tehdy určující 40-měsíční cyklus a ostatní výkyvy se zdály být
rozloženy libovolně, bez nějakého řádu (blíže viz Milejkovskij, Osadčaja a
kol., 1981, kap. 3).
A právě jako aplikace Mitchellova učení
vznikla metoda
indikátorů (ukazatelů) konjunktury, kterou rozvinula zejména Harvardova
univerzita ve 20. letech dvacátého století. Výsledkem byl vznik tzv.
Harvardských barometrů. První byl vypracován v roce 1911 J.
Brookmayerem. V dalších letech byly sledované ukazatele několikrát
upravovány (až do roku 1941). Např. barometr výše zmíněné americké Národní rady
pro ekonomický výzkum (NBER) zahrnoval tři řady ukazatelů: kurzy akcií, ceny
zboží a úrokové míry. Graficky byl vývoj těchto ukazatelů vyjádřen třemi
křivkami: křivkou A, reprezentující tzv. index spekulace; křivkou B, reprezentující
tzv. index podnikatelské činnosti a křivkou C, reprezentující tzv. index
peněžního trhu. Z empirického pozorování byly odvozeny časové intervaly ve
vývoji jednotlivých křivek, a to tak, že vývoj křivky B se měl dostat do bodu
obratu šest měsíců poté, co došlo k obratu ve vývoji křivky A, a čtyři
měsíce předtím, než dospěla k obratu křivka C. Křivka A zde tak
představuje vývoj předstihových ukazatelů, křivka B ukazatelů souběžných a
křivka C kazatelů zpožďujících se. K významné úpravě došlo v roce
1929, jelikož Harvardský barometr výrazně selhal při předpovědi Velké deprese.
Zatímco barometr ukazoval na "slunečno", došlo k nejhlubší
depresi, jakou do té doby světové hospodářství zažilo.
Po depresi 1929 - 1933 byly původní metody
konjunkturního prognózování přehodnoceny a postupně rozvinuty ve velmi
rozvětvený systém s řadou propracovaných postupů. Ty lze v zásadě
rozdělit do tří velkých skupin (srovnej např.
Fialová, Jaroš, 1999, str. 14 - 15):
- metody extrapolace, které
jsou založeny na časové setrvačnosti vývoje ukazatelů v delším časovém
období; pomocí statistických metod se eliminují skutečné výkyvy v časové
řadě, stanoví se dlouhodobý trend a na základě tohoto trendu se pak odhaduje
budoucí vývoj podle cyklických odchylek v minulosti;
-
modelové
metody vycházející ze stanovení nejdůležitějšího předstihového
ukazatele a skupiny dalších ukazatelů, které jsou v časovém vývoji na sebe
navázány; přitom se předpokládá, že vztahy ukazatelů zjištěné v minulosti
se budou opakovat i v budoucnosti;
- expertně-intuitivní metody, které využívají
dlouholetých zkušeností některých odborníků s danou ekonomikou či daným
trhem; díky svým znalostech jsou pak tito odborníci schopni předvídat nejbližší
budoucnost.
Konkrétní nástroje a techniky konjunkturní analýzy
nám však více přiblíží podrobnější členění používaných metod. Teprve toto
členění umožní seznámit se např. se
systémovou analýzou, modelováním časových řad, průřezovou analýzou, faktorovou
analýzou, testovacími metodami, metodou anketních šetření či ekonometrickým
modelováním. Počátky ekonometrického konjunkturního prognózování
jsou spojeny se jménem Holanďana Jana Tinbergera (1903 - 1994) a jeho modelem
pro Společnost národů v roce 1939. Po druhé světové válce se k němu
připojil zejména Američan Lawrence R. Klein, autor několika ekonometrických
modelů, sloužících k předpovědi vývoje americké ekonomiky. Nejúspěšnější
byl model, který sestavil L. R. Klein spolu s A. S. Goldbergerem pro USA
na období let 1929 - 1952. Model byl publikován v Amsterodamu v roce 1955
(blíže viz Sitárová, Kliment a kolektiv, 1981, str. 255 - 258). Ke skutečné
explozi ekonometrických modelů došlo v šedesátých a sedmdesátých letech
20. století. Určitý pokles zájmů o tyto modely nastal po ropných šocích let
1973 - 1974 a 1979 - 1980, které vyvolaly dočasnou krizi kvantitativního
prognózování. V současné době již rozvoj ekonometrického prognózování
pokračuje dále, a to v kombinaci s dalšími metodami, které mají
zmenšit nevýhody extrapolačních metod. Jde zejména o teorii katastrof, teorii disipativních
struktur či predikční modely založené na teorii her (viz Novotný,
1995, str. 1).
Z extrapolačních metod se pak úspěšně rozvíjí hlavně tzv. technická (grafická) analýza
(Chart-analyse; název je odvozen z anglického výrazu chart, tj. graf).
Tato metoda se používá zejména při sledování burzovních komodit, akciových trhů
a devizových trhů. Základem je zde
zkoumání vývoje a tvaru křivek charakterizujících analyzované ukazatele nebo
hodnotové veličiny. Empiricky bylo totiž zjištěno, že změny ve tvaru grafů
probíhají podle nějakého známého, ustáleného vzorce (anglicky zvaného pattern).
Experti znají možné vzorce a tak dokáží doplnit tvar rýsujícího se vzorce a tím
prognózovat vývoj dané veličiny v nejbližší budoucnosti. K nejznámějším
metodám technické analýzy patří čárové a čárkové grafy (Line and Bar Chart),
bodové a obrazcové grafy (Point and Figure) a grafy s pohyblivými průměry
(Moving Average Charts). Čárové a obrazcové grafy slouží především pro
sledování běžných hodnot (denních, týdenních, měsíčních), zatímco grafy
s pohyblivými průměry stírají výkyvy běžných hodnot a nejlépe proto
vystihují celkový trend.
Interpretace grafů zahrnuje řadu specializovaných názvů pro
jednotlivé konfigurace hodnot. Základními vzory (čili tzv. patterns) jsou tyto
vzory:
-
vývojová přímka (trend line),
-
vrcholy (tops), které mohou být kulaté, talířovité
či hřebenovité),
-
dvojitý vrchol či dno (double top or bottom),
nazývané též formace M nebo formace W,
-
trojúhelníky, spirály, vlajky a prapory (triangles,
coils, flags and pennants),
-
formace hlava a ramena (head and shoulders),
-
mezery (gaps).
Názvy jednotlivých formací vycházejí z jejich grafické
podoby, která připomíná příslušné obrazce.
Úspěšné využívání technické analýzy předpokládá nejen dokonalé ovládání
této analýzy a značné zkušenosti v příslušném oboru (oblasti ekonomie či
ekonomiky), ale navíc i jistou intuici, protože se obvykle nabízí několik
možných způsobů volby vzoru a výkladu průběhu sledovaných křivek (blíže
k tématu technické analýzy viz Novotný, 1995, str. 33 - 34 či Fialová,
Jaroš, 1999, str. 15 - 17).
II.3 Různé druhy ekonomických cyklů
Fluktuace hospodářských veličin jako investic, tržeb, cen,
úvěrů, úroků, emisí cenných papírů a dalších se stala předmětem analýz mnoha
statistiků. Tyto analýzy postupně daly vzniknout názorům, že existuje více druhů
ekonomických cyklů, které se liší svou délkou (periodou). A tak
došlo k rozlišení velmi dlouhodobých pohybů, střednědobých hospodářských
cyklů a krátkodobých výkyvů. Jednotlivé hospodářské cykly byly většinou
pojmenovány podobně jako komety jmény svých objevitelů. Ekonomická literatura
uvádí v tomto kontextu řadu různých cyklů. Existence některých cyklů je
všeobecně uznávána, v jiných případech se jeví být sporné, zda pozorované
výkyvy jsou samo se opakující nebo zda se jedná o nějaký druh nepravidelního
pohybu. Převládajícím se ukazuje
stanovisko, že důvěryhodnost (spolehlivost) existence je nepřímo úměrná jejich délce -
tedy čím kratší cyklus, tím větší spolehlivost
(viz např. Van Duijn, 1983, str. 6
či Burda, Wyplosz, 2001, str. 333).
Ke krátkodobým výkyvům patří předně sezónní cykly (sezónní
kolísání), které korespondují s ročními obdobími a jsou jedněmi z
nejpravidelnějších cyklů v ekonomické aktivitě. Jejich příčiny mohou
být rozdílné (počasí, přírodní procesy, doba dovolených, svátky, společenské
zvyklosti), jsou však většinou dobře předvídatelné a podniky jsou na takové
fluktuace připraveny. Sezónní výkyvy lze rovněž snadno separovat z běžných
modelů časových řad. A tak ze všech těchto důvodů nejsou zpravidla předmětem
nějakých speciálních úvah z hlediska ekonomické teorie. Dalším druhem
krátkodobého kolísání jsou malé cykly (hypocykly) v zásobách
(inventory cycles), a to v návaznosti na subagregát v hrubém domácím
produktu - změna stavu zásob a rozpracované výroby. Délka těchto cyklů byla
stanovena kolem roku 1923 na 40 měsíců, tedy něco přes 3 roky. Jméno získaly
cykly zásob po jihoafrickém statistikovi a obchodníku se zlatem Josephu
Kitchinovi (1861 - 1932), i když k definování cyklů zásob přispěla i řada
jiných autorů (třeba W. C. Mitchell či
A. Spiethoff). A tak se dnes
tyto cykly běžně označují jako Kitchinovy cykly.
Střednědobé výkyvy reprezentují velké cykly o průměrné délce kolem 10
let. Desetileté cykly definoval již
v roce 1862 francouzský lékař Clement Juglar (1819 - 1905), a tak se běžně označují jako Juglarovy cykly (někdy ovšem,
ale mnohem řidčeji, jako Labroussovy cykly, a to podle E. Labrousse,
který zkoumal v období mezi první a druhou světovou válkou ekonomické
fluktuace ve Francii, a to i v dlouhodobém horizontu - viz např. Sirůček,
1998, str. 25 a 229). Existence těchto cyklů je prakticky většinově uznávaná, i
když jejich analýza vedla ke vzniku řady protikladných vysvětlujících teorií
(viz dále). A navíc se pro označení těchto cyklů používá celá řada různých
názvů: podnikatelské (hospodářské) cykly, obchodní cykly, průmyslové cykly,
konjunkturní cykly (viz výše, kap. II.2) či investiční cykly (pro jejich
souvislost s investicemi do fixního kapitálu, zejména do strojů a
zařízení). Nicméně pro jejich velkou důvěryhodnost je jim věnována značná pozornost
v rámci výzkumu hospodářských výkyvů a tak i většina poznatků
(k problematice ekonomických cyklů) uváděných v tomto textu (dosud i
později) se týká těchto střednědobých hospodářských cyklů.
Rovněž určení dlouhodobého trendu
vychází z analýzy Juglarových cyklů.
Trendem se totiž často označuje vývoj, který vychází přes konjunkturní a
sezónní změny (viz např. Woll, 1993, str. 532). Jde vlastně o trendovou
složku vývoje skutečného produktu, kterou lze získat separací cyklické a
trendové složky vývoje produktu. Získaný dlouhodobý trend je pak možné zhruba
ztotožnit s vývojem
tzv. potenciálního (přirozeného) produktu - produktu vytvářeného při
tzv. plné zaměstnanosti, resp. při přirozené míře nezaměstnanosti.
K získání trendu lze využít různých metody, např. Hodrickova - Prescottova
filtru či Coob - Douglasovy produkční funkce. Pro období 1992 - 2001 vychází
pro Českou republiku tempo růstu potenciálního produktu na 1,5% v průměru
ročně, pro země Evropské unie pak na 2,2% ročně (blíže viz Hájek, Bezděk, 2001,
str. 486). Celkově se pak ukazuje, že v hospodářsky vyspělých zemích
vývoj makroekonomického produktu směřuje dlouhodobě vzhůru a tak se v této
souvislosti hovoří o sekulárním (stoletém, dlouhotrvajícím) trendu
kladného růstu ekonomiky (anglicky secular trend). Přívlastek sekulární (z
latinského výrazu saeculum, jež znamená v první řadě století, věk, dobu,
dlouhou řadu let, ale také duch času, pokolení, rod, generaci, časnost či
pozemskost - viz Kábrt, Kucharský, Schams, Vránek, Wittichová, Zelinka, 1991,
str. 377) zde označuje, že tento trend je počítán z dat reprezentujících
dlouhé období (viz např. Pearce, 1995, str. 377).
Nicméně i
tento dlouhodobý růst není rovnoměrný a proto rovněž došlo k vymezení některých dlouhodobých hospodářských cyklů.
Předně se jedná o dlouhotrvající cykly s délkou 45 - 60 let, na které upozornil
v roce 1926 jako jeden z prvních ruský (sovětský) ekonom N. D. Kondratěv (1892 - 1938), a to
ve své práci "Bolšije cikly ekonomičeskoj konjunktury". Proto se
tyto cykly většinou označují jako Kondratěvovy dlouhodobé cykly či
Kondratěvovy dlouhé vlny. Za dlouhodobé jsou rovněž považovány 15 - 25leté
cykly investiční výstavby, identifikované pro USA v roce 1930 významným
americkým ekonomem Simonem Kuznetsem (1901 - 1985) - viz jeho dílo
"Secular movements in Production and Prices: Their Nature and Their
Bearing upon Cyclical Fluctuations". Proto se nejčastěji tyto cykly označují
jako Kuznetsovy
cykly (či Kuznetsovy hypercykly). Podobné cykly byly definovány v
přibližně stejné době také ekonomy Charlesem A. R. Wardwellem
(v jeho práci "An investigation of economic data of major
cycles" z roku 1927) a Ragnarem A. K. Frischem (o něm již byla zmínka
v kap. II.1), proto tyto cykly lze označit jako Wardwellovy nebo Frischovy cykly či vlny
(viz např. Valenta, 2000, str. 24). Někdy je ještě samostatně
vyčleňován Hansenův stavební cyklus, který se má týkat výstavby budov a
má být delší než velký cyklus (blíže viz Sirůček, 1998, str. 27 - 28). Tento
cyklus byl nazván podle amerického ekonoma Alvina Harwey´e Hansena (1887 -
1975), známého spíše jako velkého šiřitele keynesiánské ekonomie v USA a
autora keynesiánské
teorie stagnace - tzv. teorie sekulární stagnace. Příčiny této
stagnace mají spočívat v klesajících přírůstcích obyvatelstva ve
vyspělých zemích, ve zmenšujících se možnostech rozšiřování odbytu (trhů)
v důsledku zastavení územní expanze a ve vyčerpání technického pokroku zapříčiněném
existencí monopolů (blíže viz např. Holman a kol., 1999, str. 382).
Při uplatnění širší civilizační
perspektivy narazíme na další dlouhé cykly, resp. dlouhodobé vlny - konkrétně
na Tofflerovy
velké vlny ve vývoji lidské civilizace. Tato koncepce amerického
futurologa Alvina Tofflera a jeho ženy Heidi Tofflerové do určité míry navazuje
na teorie
stadiálního vývoje, které rozvíjela zejména německá historická škola
(např. F. List, B. Hildebrant, G. Schmoller - blíže viz např. Sojka a kolektiv,
1998, str. 322 - 331 či Holman a kol., 1999, str. 124 - 126). S některými
prvky teorií stadiálního vývoje se lze rovněž setkat v rámci klasické
politické ekonomie a marxistické politické ekonomie (viz kap. I.5.2 této
práce). Ze soudobých autorů pak Tofflerovi navazují hlavně na myšlenky W. W.
Rostowa (koncepce stádií ekonomického růstu), D. Bella (teorie postindustriální
společnosti), H. Kahna (koncepce velké přeměny) či Z. Brzezinského (koncepce
technotronní společnosti) – blíže viz např. Sitárová, Kliment a
kolektiv, 1981, str. 248 - 251 a 317 - 322 či Sojka a kolektiv, 1998, str. 384
- 390). Jejich koncepce vznikala postupně - nejprve vyšla
"trilogie" A. Tofflera
"Šok z budoucnosti" (Future Shock, 1970; česky 1992),
"Třetí vlna" (The Third Wave, 1980) a "Posuny moci"
(Powershift, 1990), následně vyšel již společný text "Válka a
antiválka" (War and Anti-War, 1993; česky 2002) a nakonec vychází společná
syntetická práce "Nová civilizace" (Creating a New Civilization. The Politics of the Third War, 1995; česky 2001).
Tofflerovi ve svých dílech pracují se třemi velkými vlnami změn, které vždy
smetly předchozí civilizační model a nastolily další etapu vývoje lidstva.
První vlna znamenala transformaci prvotní společnosti sběračů a lovců v
tradiční společnost zemědělskou (vesnickou), čili preindustriální. Druhá vlna
následně transformuje tuto tradiční společnost v moderní industriální
(průmyslovou) společnost a třetí vlna má pak industriální společnost proměnit
v demasifikovanou postmoderní společnost třetí vlny neboli společnost
informačního věku (viz dále kap. II.3.1).
Nejvíce
frekventované a rozšířené členění a pojmenování ekonomických cyklů navazuje na odkaz
rakouského ekonoma Josepha Aloise Schumpetera (1883 - 1950),
obsažený hlavně v jeho práci "Business Cycles" (Hospodářské
cykly) z roku 1939. Proto se v literatuře nejčastěji setkáváme s
rozlišením hospodářských cyklů na dlouhodobé Kondratěvovy cykly, střednědobé
Juglarovy cykly a krátkodobé Kitchinovy cykly (viz např. Vincúr, 2000, str.
162). V především americké literatuře se uvádí eventuálně ještě Kuznetsův
cyklus (viz např. např. Burda,
Wyplosz, 2001, str. 333). Pokud
k nim navíc přičleníme i Tofflerovy velké vlny, získají ekonomické výkyvy
takřka fraktálovou
povahu. Fraktál je pojem vyskytující se v teorii chaosu a
znamenající geometrický útvar, který opakuje svou strukturu ve stále jemnějších
měřítcích. Jeho název pochází
z latinského přídavného jména fractus, odvozeného od slovesa frangere čili
zlomit. Příznačná je přitom jeho podobnost z anglickými slovy fracture
čili zlomenina a fraction čili zlomek. A v angličtině a ve francouzštině
je slovo fraktál (fractal) současně podstatným i přídavným jménem (viz Gleick,
1996, str. 102). To také bylo rozhodující i pro tvůrce tohoto pojmu - slavného
amerického matematika Benoita Mandelbrota.
Pro nás je zvlášť důležité, že fraktálový
znamená rovněž vnitřně si podobný, přičemž vnitřní podobnost zde představuje symetrii přesahující měřítka. To přímo evokuje
zajímavou představu provázanosti malých, velkých a dlouhodobých cyklů či vln,
kdy cyklus vyššího řádu (delší periody) je formován řádově nižšími cykly (s
kratší periodou). S tím jsme se již setkali v kapitole I.5.3 této
práce u spirály spirál (viz obrázek č. 3). A právě o vzájemnou spojitost a
podobnost hospodářských cyklů různé délky se opírá koncepce multicykličnosti ekonomického vývoje, která opět
navazuj na odkaz Schumpetera, u nás rozvíjený
hlavně Františkem Valentou (1928
- 2001), zejména v jeho posledních textech z let 1998 - 2000.
Podle
Valenty se jedna Kondratěvova vlna (cyklus) skládá ze dvou Wardwellových
(Kuznetsových, Frischových) vln (cyklů), ze šesti Juglarových (Labroussových) vln (cyklů) a osmnácti Kitchinových vln (cyklů). Při délce Kondratěvovy vlny 54 let pak vychází délka Wardwellovy vlny
na 27 let, Juglarovy vlny na 9 let a Kitchinovy vlny na 3 roky. Kratší
hospodářské cykly nejsou uvažovány. Historicky jsou Kondratěvovy vlny podle
Valenty situovány následovně (viz Valenta, 2000, str. 25 - 31):
1. Kondratěvova vlna do let 1780/90 - 1844/51,
2. Kondratěvova vlna do let 1844/51 - 1880/96,
3. Kondratěvova vlna do let 1880/96 - 1939/45,
4. Kondratěvova vlna probíhá od období let 1939/45 - trvá dosud (skončit by
měla již poměrně brzy a nastoupit by měla 5. Kondratěvova vlna).
Za základě
údajů Valenty lze pak získat následující data pro Wardwellovy vlny:
1. Wardwellova vlna do let 1780/90 - 1810/17,
2.
Wardwellova vlna do let
1810/17 - 1844/51,
3.
Wardwellova vlna do let
1844/51 - 1870/75,
4.
Wardwellova vlna do let
1870/75 - 1880/96,
5.
Wardwellova vlna do let
1880/96 - 1914/20,
6.
Wardwellova vlna do let
1914/20 - 1939/45,
7.
Wardwellova vlna do let 1939/45 -
1965/70,
8.
Wardwellova vlna do let
1965/70 - trvá dosud.
Léta
Juglarových vln F. Valenta již neuvádí, lze je však vyčíst z jiné
literatury. Syntetická práce P. Sirůčka např. obsahuje tento přehled dat
pro Juglarovy vlny či cykly (viz Sirůček, 1998, str. 37):
1. Juglarova vlna pro léta 1788
- 1800,
2. Juglarova vlna pro léta 1800
- 1811/12,
3.
Juglarova vlna pro léta
1811/12 - 1825,
4.
Juglarova vlna pro léta
1825 - 1836,
5.
Juglarova vlna pro léta
1836 - 1847,
6.
Juglarova vlna pro léta
1847 - 1857,
7.
Juglarova vlna pro léta
1855 - 1866,
8.
Juglarova vlna pro léta
1866 - 1873/74,
9.
Juglarova vlna pro léta
1873/74 - 1882,
10.
Juglarova vlna pro léta
1882 - 1890/91,
11.
Juglarova vlna pro léta
1890/91 - 1900,
12.
Juglarova vlna pro léta
1900 - 1907,
13.
Juglarova vlna pro léta
1907 - 1913,
14.
Juglarova vlna pro léta
1913 - 1919/21,
15.
Juglarova vlna pro léta 1919/21 - 1929/33,
16.
Juglarova vlna pro léta
1929/33 - 1937,
17.
Juglarova vlna pro léta
1937 - 1948/49,
18.
Juglarova vlna pro léta 1948/49 - 1957/58,
19.
Juglarova vlna pro léta
1957/58 - 1960/61,
20.
Juglarova vlna pro léta
1960/61 - 1967/70,
21.
Juglarova vlna pro léta
1967/70 - 1974/75,
22.
Juglarova vlna pro léta
1973/74 - 1980/84,
23.
Juglarova vlna pro léta
1980/84 - 1992/93,
24.
Juglarova vlna pro léta
1992/93 - dosud.
Příslušná data se zde opírají
o údaje publikované v hospodářsky vyspělých zemích jako je Francie, Velká
Británie, Německo či USA. Data pro Kitchinovy vlny se neuvádějí - jednak by se
těžko získávaly, jednak by lehce mohlo dojít
ke ztrátě přehlednosti údajů (Kitchinových cyklů by totiž mělo být až
72). Spíše dozrál čas obrátit pozornost
k analýze jednotlivých druhů vln či cyklů. Nejlépe bude asi zvolit postup
od největší (nejdelší) vlny k vlnám nižšího řádu (ke kratším vlnám). A
proto můžeme začít Tofflerovými velkými vlnami.
II.3.1. Velké Tofflerovy vlny
Podle koncepce manželů Tofflerových přicházejí
civilizační změny ve vlnách, které ničí předchozí civilizační model s jeho
technosférou, sociosférou, infosférou, psychosférou a odpovídajícími mocenskými
strukturami, a na jeho místo přinášejí model nový. Nejhlubší impuls změn nelze
podle Tofflerových určit, lze však pojmenovat ony technologické, sociální,
komunikační, psychologické a politické změny, které ve vzájemně se posilujícím
komplexu v
podobě tzv. funkčních korelací přenášejí lidstvo do nové fáze
civilizačního vývoje. Vzájemné podmiňování se jednotlivých dimenzí je zde
základem těchto funkčních korelací. Ty nejsou ani statistickým zákonem, ani
mravní povinností, nýbrž jsou pouze výhodné pro realizaci určité funkce za
průměrných okolností. Tímto způsobem Tofflerovi zdárně unikají nástrahám
technologického determinismu, dialektické triády teze-antitéze-syntéza a
strohého schematismu, tedy těch instrumentů, jejichž využívání je jim někdy
neprávem vytýkáno (viz např. Šmejkal, 1996, str. 25).
Tofflerovi předpokládají kumulativní ráz
změn a mají za to, že změny nutně časem přerostou do radikální transformace
lidského způsobu života, práce i myšlení. Proto vycházejí z tzv. revoluční premisy, která
vyzvedá kvantové skoky ve vývoji lidstva (ve smyslu přechodu lidstva do vyšší
fáze svého vývoje). Svou pozornost zaměřují ani ne tak na kontinuitu, jako
spíše na diskontinuitu, inovace a zlomové body. Na každý velký zvrat ve vývoji
lidské civilizace pohlížejí nejenom jako na vyčleněnou jedinečnou událost, ale
také jako na vlnu změny, která se pohybuje určitou rychlostí (blíže viz např.
Toffler, Tofflerová, 2001, str. 16 - 18).
Počátek první vlny je situován do
období let 10 000 - 8 000 před Kristem. Východiskem je neolitická agrární revoluci,
která byla odpovědí člověka v mnoha regionech na vleklou krizi
loveckorybářského způsobu opatřování si potravin. Řešením se ukázala produkční
ekonomika založená na zemědělství, chovatelství a řemeslu (srovnej kap. I.4.1).
Rozhodující se stala výroba, pěstování obilnin. A tak klíčovým výrobním
faktorem zde byla půda. Lidé žili hlavně ve vesnicích a jejich život byl těsně
propojen s koloběhem přírody. Jedinec se učil, živil a hledal oporu ve stáří v
rámci široké biologické rodiny (rodu). Moc v této agrární společnosti pak byla
založena na síle.
Ovšem rozšiřování půdy pro zemědělství
vypalováním lesů, mýcením lesů a zavodňováním vedlo rovněž k prvním ekologickým
krizím regionálního dosahu. Neolitický člověk tím založil cykly degradace a znovuobnovování ekosystémů (viz např. Soukup,
1984, str. 174 - 176). Svou roli sehrály také periodické výkyvy klimatu, posuny
geomagnetického pole či změny v
množství srážek, nicméně devastační účinky lidské činnosti zde byly často
rozhodující a někdy i primární. Antropologické důsledky těchto krizí nebyly
ovšem jen destruktivní, nýbrž byly též stimulující. Např. v antickém Řecku a
Římě tyto krize vyústily v
technologickou a výrobní revoluci v 7. - 5. století před Kristem.
Došlo např. k oddělení řemesla od zemědělství, přišel objev železné metalurgie
či nových typů plachetnic. Ke slovu
přišly i ale loupežné války. Úpadek
starověkého Říma (a jeho otrokářského systému) tak nebyl tichý a nenápadný
(revoluční povstání, občanské války). Nástup feudalismu spjatý se stěhováním
národů (jako důsledek degradace mnoha ekosystémů) pak vedl k autarkii a
diferenciaci hlavních regionů a rovněž k úpadku a stagnaci technického myšlení
až do 10. století. Teprve zemědělská revoluce 11. - 13. století
(trojpolní systém obdělávání půdy jař-ozim-úhor, pěstování luskovin, vynález
zápřahu s chomoutem, železného pluhu s asymetrickou radlicí, vícespřežení koní)
a technická
revoluce 11. - 14. století (organizace řemeslné výroby
prostřednictvím cechů koncentrovaných ve městech, objev knihtisku) umožnily
postupné obnovení růstové dynamiky
západní civilizace (blíže viz Soukup,
1984, str. 191 - 192). Odpovědí na krizové otřesy v 15. a 16. století je pak
organizování oceánských expedic, v 16. a 17. století zase vrcholí vědecká
revoluce z doby renesance, rodí se klasický kolonialismus a přichází původní
akumulace kapitálu, čímž vznikají příhodné podmínky pro nástup první průmyslové
revoluce (viz dále).
Jelikož rozhodujícím odvětvím byla tehdy
zemědělská výroba, vývoj společnosti byl silně závislý na kolísání výnosů v
zemědělství čili na zemědělských cyklech. Kolísání výnosů a
úrodnosti půdy je zde připisováno hlavně vlivu počasí (kolísání vlhkosti,
povětrnostní vlivy, astronomické jevy). Díky uplatnění řady vlivů i náhodných
faktorů tyto cykly jeví větší nepravidelnost než pozdější cykly v průmyslu,
nicméně i zde se našly jak cykly
krátkodobé (odpovídající obchodním cyklům), tak cykly dlouhodobé (vzestupy na
konci 13. a počátku 14. století, pokles v 15. století, vzestup na konci 16. a
počátku 17. století, pokles ke konci 17.století a na počátku 18. století, vzestup na počátku 19. století
a pokles na jeho konci). Je zajímavé, že mnozí ekonomové se shodují na
existenci samostatných zemědělských výkyvů i v průmyslové společnosti a dokonce
předpokládají, že tyto výkyvy mají i
určitý vliv na výkyvy v ostatních ekonomických oblastech (blíže viz Sirůček,
1998, str. 72 - 76). Potvrzení tohoto postoje vidí např. v tom, že krize roku 1929 byla nejen krizí
průmyslovou, ale zároveň i zemědělskou krizí.
Marxističtí ekonomové v té souvislosti
ovšem zdůrazňují, že cyklické výkyvy (v jejich terminologii krize) jsou v
předkapitalistických společnostech (tedy v prvotně pospolné společnosti,
otrokářské společnosti a feudální společnosti) krizemi z
nedostatku výroby, kdy výroba
(nabídka) pokulhává za spotřebou (poptávkou). V normálních dobách ve všech
předkapitalistických společnostech měla být výroba a spotřeba v rovnováze. Ale
z různých příčin - neúroda, válečné pustošení, zchátralost zavodňovacích
zařízení atd. - docházelo k nežádoucím poklesům výroby. Výsledkem pak byla
velká bída mezi chudými lidmi a někdy dokonce i nedostatek nezbytných životních
potřeb. Pro kapitalistickou společnost je ale podle marxistů charakteristická
opačná situace - nikoliv nedostatečná výroba, nýbrž nebezpečí nadvýroby a
klesající spotřeby (viz např. Sternberg, 1947, str. 16 - 17).
První vlna podle Tofflerových dnes
fakticky doznívá a její síla se již v zásadě vyčerpala. Někdy v letech 1650 -
1750 po Kr. opanovala skoro celou Zemi a od té doby ztrácí na dynamice.
Nastupuje totiž druhá vlna, zahájená v Anglii první průmyslovou revolucí (1770
- 1815). Druhá vlna přináší průmyslovou
(industriální) společnost, "civilizaci továrních komínů". Organizačním
modelem se stává obří továrna, člověk se vzdaluje přírodě a stěhuje do měst,
která nežijí jejím koloběhem. Široká biologická rodina je nahrazena tzv.
nukleárním typem rodiny, kterou tvoří rodiče a jejich nezletilé děti. Domácí
výchova je vytěsněna jednotnou školou, která vštěpuje dětem jednotný (národní)
jazyk a dále návyky a názory nutné pro
společnost národně uvědomělých, v jednotném rytmu pracujících a bavících se mas (tzv. masová společnost). Vzniká
centralizovaný národní stát a systém
zastupitelské demokracie. Z výrobních faktorů je kladen důraz na fyzický
kapitál (stroje a zařízení). Vliv a moc jsou dány výší materiálního bohatství.
Dynamický moment industrialismu je ještě stále přítomen, druhá vlna svou sílu
dosud nevyčerpala. Nicméně již dospěla ke svému maximu. Valí se pouze třetím
světem, zatímco vyspělé země se již potýkají s nástupem třetí vlny.
Třetí vlna nastupuje podle manželů
Tofflerových ve Spojených státech v dekádě začínající rokem 1955, kdy počet
bílých límečků (pracovníků administrativy) a zaměstnanců služeb poprvé v
dějinách převážil počet modrých dělnických límečků. Od té doby dorazila třetí
vlna s menším či větším zpožděním do většiny průmyslových zemí a tak dnes mají země, které dosáhly vrcholové
technologie (high technology), zamotanou hlavu ze střetu mezi třetí vlnou a
zastaralými institucemi druhé vlny. Mezi hlavní znaky nastupující ekonomiky
třetí vlny patří: demasifikace produkce, distribuce a komunikace;
růst váhy nehmotných aktiv; poznání (v podobě dat, informací, obrazů, symbolů,
hodnot, kultury, filozofie) jako centrální ekonomický zdroj; posun směrem k
inteligentním flexibilním technologiím; elektronická komunikace jako základ
infrastruktury; nástup kognitariátu (duševně pracujících) a úbytek proletariátu
(manuálně pracujících); prosazování decentralizace místo centralizace a
síťových struktur místo hierarchických struktur; posttovární výroba odehrávající se více v bytech, úřadech,
automobilech a letadlech; nástup úspor plynoucích z rychlosti na místo úspor
plynoucích z velkovýroby (blíže viz např. Toffler, Tofflerová, 2002, str. 68 -
75). Ekonomický sektor třetí vlny zahrnuje nejen počítačové a elektronické
firmy a podniky založené na biotechnologiích - zahrnuje také pokročilé,
informacemi řízené provozy ve všech ostatních odvětvích, a také další odvětví,
která jsou prostoupena informacemi - finance, média, nové komunikace, zábava,
software, lékařské služby, poradenství, výcvik a vzdělání. Velká část sektoru
třetí vlny se věnuje poskytování neustále se měnícího spektra služeb a tento sektor
služeb (terciární sektor) by měl být podporován a rozšiřován.
V sociální oblasti by třetí vlna mohla
přispět k obnově síly domova -
technologie třetí vlny totiž umožňují vykonávat velkou část práce doma.
Doma by mohla probíhat i výuka dětí a rovněž řada zdravotnických úkonů by se
mohla vrátit domů. Nukleární rodina přitom asi ztratí své dominantní postavení
a prosadí se pluralita mnoha rozmanitých typů rodin. Kromě nukleárních rodin to
budou: rozšířené a multigenerační rodiny (s možností střídaní partnerů - jiný
partner v mládí, jiný pro střední věk a jiný pro stáří), dočasná
manželství či manželství na pokračování (manželství uzavřená na dobu určitou
s možností prodloužení nebo uzavření nové dohody) a různé typy komunit. V politické
oblasti pak třetí vlna přináší doplnění zastupitelské demokracie
demokracií přímou (tzv. polopřímá demokracie), přesun rozhodování na tu
správnou (subnárodní, národní či nadnárodní) úroveň (tzv. dělba decize), nahrazení fiktivní vůle většiny konsensem
menšin (principem vlády se stává vláda menšiny) a nacionalismu
transnacionalismem. Zahájení politických změn jdoucích tímto směrem se zároveň
stává podmínkou pro nenásilný přechod (přechod bez násilné revoluce) ke
společnosti třetí vlny nebo informačního věku (viz např. Toffler, Tofflerová,
2001, str. 105 - 108). Získávání, kontrola a distribuce znalostí a informací se
totiž stávají základem moci, a tak zápas o spravedlivé rozdělení informačních
zdrojů a bází dat se nutně stává hlavní osou vnitřní i zahraniční
politiky. Grafickou ilustraci velkých
vln přináší následující obrázek č. 8.
Obrázek č. 8: Ilustrace velkých vln manželů Tofflerových
Pramen - Sirůček, P.: Kondratěvovy
dlouhodobé cykly - inovační přístup J. A. Schumpetera, Fakulta národohospodářská,
Vysoká škola ekonomická, Praha 1999, str. 52.
Zatím ovšem žijeme v rámci 2. velké
vlny, v období masové průmyslové společnosti. I zde vývoj podléhá
cyklickým výkyvům (technologickým, ekonomickým, sociálním, kulturním,
politickým), které se překrývají, kříží navzájem a čas od času tvoří
"uzly" rozhodujícího významu
přelomové body gigantických, historických přeměn. Dochází zde k neustálému
vzájemnému přizpůsobování se technologických, sociálních, ekonomických,
kulturních a politických proměnných dějinného vývoje. Jedno z nosných
vysvětlení cyklického charakteru vývoje v rámci průmyslové společnosti
nabízí již jednou zmíněná koncepce multicykličnosti ekonomického vývoje, založena
J. A. Schumpeterem v jeho rovněž již zmiňované knize "Hospodářské
cykly" z roku 1939. Tuto práci ovšem nelze oddělovat od jeho výchozí práce
"Teorie ekonomického vývoje" (Theorie der wirtschaftlichen
Entwicklung) z roku 1912. Schumpeterova slavná "trilogie" je pak
završena knihou "Kapitalismus, socialismus a demokracie" (Capitalism,
Socialism and Democracy) z roku 1942.
Koncepce multicykličnosti se týká zejména
ekonomických výkyvů, její analytický a predikční potenciál lze však zdárně
využít i k periodizaci celkového společenského (dějinného) vývoje v etapě moderních dějin lidstva, tj. od
roku 1789 (zvláště když bude pracovat s dlouhými vlnami čili dlouhodobými
Kondratěvovými hospodářskými cykly). Dokazuje to např. periodizace moderních
dějin vypracovaná britským historikem Ericem Hobsbawmem, jak nám ukazuje tabulka
č. 2. Obrázek č. 9 přináší ilustraci sledu Kondratěvových dlouhých vln. Zásadní
změny používaných technologií totiž vedou ve svých důsledcích k významným
společenským změnám.
Obrázek č. 9: Průběh tzv. Kondratěvových dlouhých vln
Pramen - Sirůček, P. : Kondratěvovy
dlouhodobé cykly - inovační přístup J. A. Schumpetera, Fakulta
národohospodářská, Vysoká škola ekonomická, Praha 1999, str. 10.
Tabulka č. 2: Porovnání Hobsbawmovy periodizace moderních dějin s průběhem dlouhých
vln
0bdobí |
Etapy
Erica Hobsbawma |
Fáze
dlouhých vln |
1789
- 1848 |
Věk
revoluce (The
Age of Revolution), nástup
kapitalismu, Velká
francouzská revoluce,
napoleonské války,
restaurace (thermidor) |
Celá
první dlouhá vlna (fáze
expanze i deprese) první
průmyslová revoluce |
1848
- 1875 |
Věk
kapitálu (The
Age of Capital), rozmach
kapitalismu volné
soutěže (dokonalé
konkurence) |
Fáze
expanze druhé dlouhé
vlny, věk železnic |
1875
- 1914 |
Věk
impéria (říše) (The
Age of Empire), monopolní
kapitalismus (imperialismus),
první světová
válka – Velká válka
1914 - 1918 |
Fáze
deprese druhé dlouhé
vlny a fáze expanze
třetí dlouhé vlny, druhá
průmyslová revoluce |
1914
- 1939 |
Věk
katastrofy (The
Age of Catastrophe) krize
ekonomického liberalismu
a krize imperialismu,
první světová
válka – Velká válka
1914 - 1918, světová hospodářská
krize 1929
- 1933 a druhá světová
válka 1939 - 1945 |
Fáze
deprese třetí dlouhé vlny,
krize imperialismu a
hledání východisek |
1939
- 1970 |
Zlatý
věk kapitalismu (The
Golden Age of
Capitalism), tzv.
Třicet slavných let |
Fáze
expanze čtvrté dlouhé vlny |
1970
- 1991 |
Desetiletí
krize (The
Decades of Crisis) |
Fáze
deprese čtvrté dlouhé
vlny |
Pramen - Hobsbawm, E.: Věk extrémů.
Krátké dvacáté století 1914 - 1991, Argo, Praha 1998. Podrobnosti pak přináší
kap. II.3.2.3 - Hospodářské cykly a dějinná realita průmyslové společnosti.
II.3.2 Multicykličnost ekonomického
vývoje a historie industriální společnosti
Při popisu reprodukčního procesu
v průmyslové (kapitalistické) společnosti J. A. Schumpeter ve svých dílech
odlišoval
stacionární koloběh od skutečného vývoje. Ve stacionární
"ekonomice kruhového pohybu" podle něj neexistuje zisk, úroková míra
(úrok) a nelze v ní hovořit ani o dynamických jevech, jakými jsou
hospodářské cykly, ekonomické krize či technický pokrok. Pokud zde dochází
k rozšířené reprodukci, jde o čistě kvantitativní růst na bázi zapojování
dodatečných výrobních faktorů. Reálný reprodukční proces v "rozvíjející se
ekonomice" však podle Schumpetera jako celek nekonverguje ke
stabilní rovnováze (stacionárnímu stavu), nýbrž rozvíjí se
prostřednictvím neustálého porušování rovnováhy a restrukturalizací
v podobě endogenně generovaných inovací a nových i zanikajících institucí.
Rozvoj ekonomiky tak probíhá nerovnoměrně v cyklech, ovlivněných zejména
nerovnoměrným výstupem inovací, které neustále narušují vznikající rovnováhy.
Trendová veličina ekonomického růstu (ztotožňovaná často s vývojem
potenciálního produktu - viz výše, kap. II.3) je zde proto chápána především jako popis převažujícího směru
vývoje a nikoliv jako rovnovážná růstová trajektorie, jak ji lze pojímat po
vzoru neoklasických modelů růstu, např. po vzoru modelu Roberta M. Solowa z roku 1956 (blíže k této otázce
viz např. Mejstřík, 1990, str. 1334 - 1335 či Sirůček, 1998, str. 254 - 255).
Ekonomický
růst tak podle Schumpetera nemůže být rovnoměrným vývojem, ale pouze posloupností
vzestupů a poklesů. Rozlišoval přitom různé druhy hospodářských
cyklů a jeho členění se v podstatě udrželo dodnes (viz výše, kap. II.3).
Rozeznával dlouhodobý Kondratěvův cyklus (s délkou trvání 45 - 60 let), střednědobý Juglarův cyklus (s
délkou trvání 7 - 11 let) a krátkodobý Kitchinův cyklus (s délkou trvání 3 - 5
let). Toto schéma později doplnil F. Valenta (viz rovněž výše) jen o kratší
dlouhodobý Kuznetsův (Wardwellův či Frischův) cyklus (s délkou trvání 15 - 25
let). Ekonomické cykly nejsou přitom v Schumpeterově pojetí pouze doprovázeny
zavedením inovací, nýbrž jsou jimi přímo vyvolány, což se odráží v povaze
investičního procesu. Východiskem koncepce multicykličnosti jsou tedy inovace.
Proto se nyní soustředíme na teorii inovací, jak ji rozpracoval J. A.
Schumpeter a pak rozvinul v 60. a 90. letech 20. století František Valenta (viz
výše, kap. II.3) v dílech jako "Inovace" (Zvláštní příloha
Hospodářských novin, č. 3/1967), "Tvůrčí aktivita-inovace-efekty"
(Svoboda, Praha 1969), "Příběh mimořádného zisku. Inovace nové
vlny" (1998), "Surfing
podle Schumpetera: Zachyťme nástup páté Kondratěvovy vlny" (1999) či
"Inovace. Od Schumpetera k nové ekonomice" (2000).
II.3.2.1 Inovace
a hospodářské cykly
V ekonomické
literatuře je pojem "inovace" (vyvozovaný z latinského
"innovare" - vnášet něco nového nebo z anglického
"innovation" - obnovení, novost) obecně spojován s novými
kombinacemi výrobních činitelů, které mohou mít nejrůznější podobu : výroby
nového výrobku, použití nové výrobní techniky (nových technologií), získání
nového trhu, získání nových surovinových zdrojů, využití nové ekonomické
organizace výroby.
Výsledkem inovace je tedy změna vnitřní struktury
výrobního organismu. Výrobními inovacemi potom můžeme rozumět jakoukoliv
elementární (dílčí) změnu ve struktuře výroby, která umožňuje převést výrobní
organismus do nového stavu (viz např. Pearce, 1995, str. 140).
Inovace,
zejména ty výrobní, mohou mít odlišný charakter, tj. mohou být různého řádu.
Např. F. Valenta původně rozlišoval sedm řádů inovací (v pracích z let 1967 -
1969): Nultým
řádem inovací bylo udržování výroby na stálé kvantitativní a
kvalitativní úrovni, kdy mimo oprav a údržby neexistují žádné vědomé zásahy. První řád
inovací představovalo pouhé kvantitativní zvětšení výroby za kvalitativně
nezměněných podmínek. Obsahem inovací druhého řádu byly prosté
organizační změny vedoucí ke zvětšení produkce, přičemž se ovšem výrobek ani
technologický postup nemění. Ve třetím řádu inovací již docházelo ke
kvalitativnímu zlepšení technologického postupu; výrobek ani princip
technologického postupu se sice nemění, ale výrobní zařízení se lépe uzpůsobuje
(např. prostřednictvím zlepšovacích návrhů) požadavkům výroby (tzv. adaptační
kvalitativní změna). Ve čtvrtém řádu inovací se pak již měnily
některý z prvků výroby (surovina, stroj) nebo některá funkce výrobku; jedná se
zde o kvalitativní změnu nazývanou vznikem nové varianty. Inovace
pátého řádu představovaly změnu všech prvků výroby či několika
funkcí výrobků; takovou kvalitativní změnu můžeme nazvat vznikem nové generace.
Šestý řád
inovací byl již charakterizován změnou koncepce výrobku nebo výroby,
tj. vznikem nového druhu. Jako příklad se často uvádí tryskový tkalcovský stav,
kdy zůstává zachován princip tkaní, ale řeší se koncepčně zcela nově. Vrcholem
pro elementární změny byl tehdy sedmý řád inovací (vznik nového rodu),
vyznačující se změnou samotného principu technologického postupu - čili jde
o principiální změnu, o technický převrat. Kupř. vznik stroje na výrobu
netkaných textilií (opuštění principu tkaní) nebo vznik vznášedla jako
dopravního prostředku (odlišného od dosavadních silničních
a kolejových vozidel).
V pracích z
let 1998 - 2000 ovšem F. Valenta zavedl řád mínus n (degenerace), řád nula byl
pojat jako regenerace (obnova vlastností), řád dvě jako intenzita
(intenzifikace výroby), původní řád dvě se pak stal řádem tři, řád tři řádem
čtyři atd., řád sedm se tak stal řádem osm a nakonec byl zaveden zcela
nový řád, řád 9 - nový kmen (technologický
převrat) v podobě nastupujících mikrotechnologií a nanotechnologií.
Pro inovační vývoj nového mikrotechnologického kmene pak platí samozřejmě totéž, co platí pro inovace na
bázi makrotechnologíí s tím, že dosavadní makrotechnologický kmen má za sebou
dlouhou historii inovačního vývoje (přibližně deset tisíc let), zatímco mikrotechnologický kmen je teprve na počátku svého vývoje. Nově tedy máme až
následujících devět řádů (viz
Valenta, 2000, str. 59): řád mínus n čili degenerace; řád nula čili regenerace; řád jedna čili změna kvanta; řád dvě
čili intenzita; řád tři: reorganizace; řád čtyři čili kvalitativní adaptace
(inovace řádu jedna až čtyři patří do skupiny racionalizačních změn -
racionalizace); řád pět čili nová varianta; řád šest čili nová generace; řád
sedm čili nový druh; řád osm čili nový rod (inovace řádu pět až osm se počítají
do skupiny kvalitativních změn - kvalitativní inovace); řád devět čili nový
kmen (inovace řádu devět představují výše zmíněný technologický převrat).
V praxi se
projevuje určitá zajímavá zákonitost, že má-li být účinná inovace určitého
řádu, musí v sobě mnohdy zahrnovat i obsah inovací nižšího řádu. To znamená, že
v praxi musí dojít k určitému účelnému vzájemnému řetězení elementárních změn,
aby mohlo dojít ke vzniku potřebné komplexní změny ve struktuře výrobního
organismu. V každé komplexní změně má klíčovou úlohu tzv. podnětná elementární změna,
od níž se odvíjí řetězy dalších změn. Vertikální řetěz změn znamená, že podnětná
elementární změna (inovace) vyvolá u ostatních faktorů výrobního organismu
změny nižšího řádu. Existují však i tzv. horizontální řetězy změn - ty
vznikají tehdy, když určitá podnětná elementární změna (inovace) vyvolá u
ostatních faktorů výrobního organismu změny stejného řádu.
Velkým
přínosem teorie inovací je postižení časových souvislostí inovací.
Východiskem je zde poznatek, že po zavedení nového výrobku nebo nového
výrobního postupu dochází po ověření jeho způsobilosti k jeho rychlému rozšiřování
a zlepšování, až se dostaví jakýsi vrchol, kdy už nelze dost dobře
tento výrobek či výrobní postup dále zlepšovat. Pak musí dojít k zásadní
změně - k zavedení nového výrobku nebo nového principu výroby. Předchozí
výrobek či výrobní postup "se dává na ústup" až do okamžiku,
kdy je dosaženo minima jeho rozšíření, které se může rovnat nule.
Celé období
mezi okamžikem proniknutí inovace do výroby a okamžikem, kdy je dosaženo
minima jejího rozšíření, je obdobím historie jedné inovace (délka vlny
"lambda" - λ).
V okamžiku, kdy určitá inovace (výrobek, stroj, surovina) začíná
ustupovat, začíná nastupovat nová inovace (výrobek, stroj, surovina). Období
mezi nástupem dvou po sobě v čase následujících nových výrobků (strojů,
surovin), způsobujících inovaci stejného řádu, je rozhodné pro frekvenci
inovací (změn) tohoto řádu (délka vlny "lambda s čárou" -
λ´). Nastupující inovace pak opakuje
historii předcházející inovace. Průběh životního cyklu inovace ukazuje
obrázek č. 10 na následující straně.
Empirické
průzkumy prokázaly, že v každém určitém výrobním subsystému platí zásada, podle
níž inovace
nižšího řádu mají vyšší frekvenci výskytu čili kratší délku vlny
"lambda s čárou" - λ´. Např. u inovace čtvrtého řádu (podle inovovaného členění) se délka této
vlny odhaduje na časový úsek kolem jednoho měsíce či kratší. U pátého řádu
inovací (vznik nové varianty) je délka frekvenční vlny odhadována na dobu delší
než 1 rok a kratší než pět let. Šestý řád inovací (nová generace) má pak
délku vlny zpravidla 10 let. Koncepční změny (inovace sedmého řádu) mají mít délku vlny zpravidla delší 10 než let, ale
kratší než 50 let. Principiální změny (nové rody) čili inovace osmého řádu
mají délku vlny velmi dlouhou (50 a více let). A délka frekvenční vlny pro
inovace devátého řádu (nový kmen) může zabírat celé historické epochy.
Inovace
pátého řádu se pak mohou stát materiálním základem krátkodobého Kitchinova
cyklu a inovace šestého řádu zase základem střednědobého Juglarova
hospodářského cyklu (obchodního či průmyslového cyklu). Např. inovace šestého
řádu podmiňují masovou obnovu fixního kapitálu (na nové technické úrovni),
která umožňuje východisko ze střednědobého cyklického poklesu.
Inovace ještě vyššího řádu potom mohou vytvářet materiální bázi pro dlouhodobý
Kondratěvův hospodářský cyklus, neboť pouze masové rozšíření nových technologií
sedmého a osmého inovačního řádu se může stát trvalým východiskem
z dlouhodobé hospodářské deprese. I podle neoklasického modelu
dlouhodobého růstu R. M. Solowa (viz výše, str. 105 - 106) totiž teprve
rozšíření nových technologií (technologický pokrok) zvyšuje produktivitu
kapitálu a tím umožňuje dlouhodobý růst produktu, mezd i zisků. Nakonec inovace
devátého řádu vytvářejí základ pro velké Tofflerovy vlny (makrotechnologie zejména
pro druhou velkou vlnu a
mikrotechnologie pro třetí velkou vlnu). Potvrzuje se tím teze F. Valenty, že hospodářské
cykly různého řádu jsou vyvolávány inovacemi různého typu (viz např.
Valenta, 2000, str. 27). Cyklický vývoj ekonomiky je tak ve svém zárodku
podmíněn tzv.
delfíním skokem či efektem v rámci inovačního a výrobního procesu.
Tento jev totiž předpokládá, že dříve než předcházející generace výrobku zcela
ustoupí z výroby, nastupuje generace další, přičemž před dalším růstem celkové
výroby nastává přechodný pokles jejího objemu (viz tamtéž, str. 18 a 20).
Jednotlivé
ekonomické cykly lze obdobně propojit také přes investice, které slouží
k realizaci inovací. Ekonomické fluktuace různé délky jsou zde potom asociovány
s dílčím typem investic - Kitchinův cyklus s investicemi do zásob, Juglarův
cyklus s investicemi do fixního kapitálu (strojů a zařízení), Kutznetsův cyklus
s investicemi do budov (investiční výstavbou) a Kondratěvův cyklus s výstavbou
tzv. základních kapitálových statků, jakými jsou velké podniky, železnice,
kanály, projekty kultivace půdy atd. Rozdílné délky cyklů jsou přitom
determinovány rozdíly v životnosti různých typů kapitálových statků a zpožděním
mezi poptávkovým impulsem a dokončením nových kapitálových statků (viz např. Van Duijn,
1983, str. 6 - 7).
R
- celkové rozšířeni inovace v čase, vyjadřuje historii jedné inovace čili
délku vlny lambda (λ) .
ΔR - rozdíly v rozšíření inovace mezi
jednotlivými obdobími (ΔR=Rt-Rt-1), vyjadřuje
frekvenci inovačního toku čili délku vlny "lambda s čarou" (λ´).
T -
čas, plynutí času.
Pramen - Dvořák, J. a kolektiv:
Ekonomika socialistického podniku. Vybrané kapitoly, Státní pedagogické
nakladatelství, Praha 1980, str. 29.
II.3.2.2
Obecná charakteristika provázanosti jednotlivých hospodářských cyklů
Tzv. Kondratěvovy
dlouhodobé cykly jsou obecně spjaty se zásadními změnami výrobních
technologií, výraznými monetárními jevy a politickými převraty historického
charakteru. Jedna tzv. dlouhá vlna se skládá z etapy dlouhodobého růstu
(tzv. dlouhá expanze) a z etapy dlouhodobého poklesu (tzv. dlouhé deprese)
a celý cyklus pak trvá 45 - 60 let. První fáze dlouhodobého cyklu - fáze dlouhé
expanze se vyznačuje prosazováním nových technologií (výrobních
postupů), rostoucí produktivitou kapitálu (P/K, kde P značí výrobu a K stav
kapitálu) a relativně rychlým růstem výroby, zaměstnanosti a mezd. Růst objemu
investiční činnosti zde přináší procentuálně rychlejší růst společenského
produktu (viz např. Šik, 1991, str. 21). Dochází též k postupnému vytlačování
starých firem a odvětví. V tomto období
proto převažují hospodářsky "dobré roky". Je to dáno právě
tím, že nové technologie umožňují dosahovat dlouhodobě vysokých temp
ekonomického růstu (v neoklasickém pojetí růstu tzv. potencionálního či přirozeného produktu), což se nutně odráží v
charakteru klasického průmyslového (obchodního, podnikatelského,
konjunkturního) Juglarova střednědobého hospodářského cyklu.
Pro tuto
vzestupnou etapu dlouhé vlny je tak v rámci klasického průmyslového střednědobého
hospodářského cyklu charakteristický vývoj, v němž jsou recese
relativně krátké a projevují se pouze zpomalením růstu výroby a relativně malou
nezaměstnaností. Sestupná fáze konjunkturního cyklu při rychlém růstu ekonomiky
znamená pouze přibrzdění tohoto tempa, přičemž procento růstu zůstává nadále
kladným číslem - jde tedy o tzv. cykly růstu (growth cycles, viz výše,
kap. II.1). Mírný propad bývá obvykle překonán rychleji než propad hluboký a
počet let expanze je proto v tomto období větší než počet let kontrakce
(srovnej např. Rosier, Dockés, 1987, str. 235 či Fialová, Jaroš, 1999, str. 38 - 40). V té souvislosti
je velmi zajímavé, že zmírňování hospodářských krizí od druhé poloviny 19.
století do první světové války
někteří ekonomové připisují
nesmírnému rozšiřování vnitřních i zahraničních trhů v důsledku tehdejší územní
expanze USA, růstu počtu kapitalistických zemí či rozmachu moderního
kolonialismu (viz např. Sternberg, str. 15 - 31).
Krátkodobý Kitchinův cyklus je pak chápán
jako subcyklus Juglarových cyklů a vysvětlující faktor hospodářských krizí. Za
příčinu tohoto cyklu se většinou považuje periodicky se opakující nesoulad mezi
poptávkou a nabídkou (viz např. Vincúr, 2000, str. 162).
V druhé fázi dlouhodobého cyklu - fázi dlouhé
deprese dochází k nasycení trhu novými výrobky a technologiemi,
roste konkurence, klesá produktivita kapitálu, celková výroba roste relativně
pomaleji, snižuje se zaměstnanost, mzda jako cena práce (pracovní síly) je
stlačována dolů. Krátkodobé poklesy investic a výroby v rámci střednědobého hospodářského
cyklu vykazují absolutní pokles ve vztahu k předcházejícímu roku a
vystupují jako deprese (či krize). Dlouhodobě pak dochází k výraznému zpomalení
růstu celkového produktu (výstupu ekonomiky) a ke vzniku masové
nezaměstnanosti. To je spojeno s růstem úrokové míry, která v opakujících
se okamžicích dokonce převyšuje míru zisku (viz Šik, 1991, str. 70). V tomto
období potom převažují hospodářsky "špatné roky", což je
podmíněno dlouhodobě dosahovanými nízkými tempy růstu ekonomiky (růstu
potencionálního či přirozeného produktu) v důsledku vyčerpání rozvojových
možností dosavadních technologií. Celkově pomalé tempo růstu ekonomiky je tak
příčinou toho, že v tomto období dochází většinou k absolutnímu propadu
agregátní produkce. Tempo růstu ekonomiky tedy mívá často záporné hodnoty a
počet let kontrakce je větší než počet let expanze.
V dlouhé
depresi ovšem současně roste také tlak na akumulaci a investování do racionalizace
výroby a do perspektivně nových technologií. Hledají se tedy nové
technologie, nové způsoby akumulace, nové metody řízení. V podmínkách
nestability, chaosu a turbulencí (zde je nutno odlišit tzv.
deterministický chaos od skutečné
nahodilosti - viz kap. I.6.3) se
postupně rodí nový výrobní (produkční) řád s novou úrovní materiálních
výrobních sil (technologií), s novou formou akumulace kapitálu, s novou formou
státní regulace a s novou podobou mezinárodní dělby práce (blíže viz Rosier, Dockés, 1987, str. 225 - 234).
Zkrátka vzniká nová forma (nové stádium) moderní průmyslové (kapitalistické)
společnosti, a to prostřednictvím vědeckých, zemědělských, průmyslových
a sociálních krizí či revolucí. V tomto kontextu lze pojem
"krize" vnímat jako normální formu pohybu, existence a vývoje moderní
společnosti, kdy za "porodních bolestí" přichází na svět nová
společnost.
Právě
sociální revoluce, velké (systémové) války, politické převraty či jiná společenská kataklyzmata vázaná
na dobíhání dlouhé deprese jsou projevem tzv. formačních
krizí, které umožňují "kvantitě přerůst v novou
kvalitu". Tyto krize přinášejí s sebou ono potřebné prosazení nové formy
moderní průmyslové společnosti, nového produkčního řádu a nového
technologického stylu, jehož další rozvoj pak nese následující dlouhou expanzi
a přináší i novou prosperitu (např. formační krize - formation crisis let 1848,
1896, 1939 - 1945 - blíže viz další část II.3.2.3). Rozvojové impulsy nového
produkčního řádu se však časem vyčerpají a jeho krize koncem příslušné dlouhé
expanze přinášejí nutnost začít opět s hledáním nových forem společenského a
ekonomického života. Vznikající tzv. otevírací krize tedy nastolují
(otevírají) nové otázky a úkoly (např. otevírací krize - opening crisis let
1871, 1917 či 1968, viz dále).
Zde je
důležité si uvědomit, že technologická změna musí nutně postupovat v rámci tzv. dlouhé deprese pouze pomalu,
protože vyžaduje na jedné straně akumulaci (nashromáždění) velkých
peněžních prostředků a na druhé straně je podmíněna růstem oněch odvětví, které
vyrábějí novou techniku, nové výrobní prostředky. Kvalitativně zcela nová
technika a technologie se může při užití v jednotlivém podniku a při
současné intenzívní racionalizaci práce
projevit také klesající produktivitou kapitálu. Teprve při přechodu k masovému
užití a poklesu nákladů nové techniky to povede k dlouhodobému růstu kapitálové
produktivity a ekonomiky jako celku. Až když se nové
technologie dostatečně rozvinou, může nastoupit (na jejich základě) nová dlouhá
expanze jako začátek dalšího dlouhodobého cyklu (blíže viz např. Šik, 1991,
str. 61 - 67).
Šik dále
upozorňuje, že v etapě dlouhé expanze má smysl keynesovsky (čili keynesiánsky)
orientovaná hospodářská politika, urychlující vývoj spotřeby
v poměru k růstu produktivity kapitálu (čili stimulace
spotřebitelské poptávky). Jakmile se však začne rýsovat dlouhodobý pokles
produktivity kapitálu a míry zisku, měla by se tato hospodářská politika rychle
opustit. V etapě dlouhé deprese naopak nabývá na důležitosti hospodářská
politika, která působí pozitivně na růst investiční činnosti. Jde o tzv.
nabídkově orientovanou hospodářskou politiku, zaměřenou na snižovaní
daní z výsledků podnikatelské činnosti, pokles úrokové míry
v důsledku snižování státní úvěrové potřeby a státní zadluženosti,
neinflační zvyšování státních objednávek (např. pro ekologické účely), úmluvy
s odbory o pomalejším růstu mezd a mzdové kvóty (viz Šik, 1991, str. 102).
Při notné
dávce zobecnění se nám tak pomalu rýsuje následující model, schéma či mechanismus
vývoje moderní průmyslové společnosti: invence (důvtip, nápad) vede
k vědeckým objevům, zřetězení vědeckých objevů časem vyústí do vědecké
revoluce, ta vytváří poznatkovou bázi pro následné technické a
technologické
revoluce - zejména zemědělské a průmyslové revoluce (vědecké
poznatky se tedy materializují v nových technologiích a v inovacích vůbec; zemědělské a průmyslové
revoluce přitom často spolu úzce souvisejí). Aplikace nových technologií ve
výrobě je přitom motivována dosahováním mimořádných (zvláštních) zisků díky
nižším nákladům, konkurence pak vede k rozšiřování nových technologií, zavedení
nových technologií si žádá následně změny v organizaci výroby - revoluce v
řízení, ty potom generují změny v ekonomickém mechanismu (typ zainteresovanosti,
způsob motivace) a tyto ekonomické změny posléze vedou ke změnám v sociálních
vztazích (v pracovních kolektivech či na úrovni odvětví a nakonec i
společnosti). Proud změn pak vrcholí politickými změnami - politickými převraty či sociálními
revolucemi (politické změny zde mohou být důsledkem změn
ekonomických a sociálních nebo naopak východiskem pro ekonomické a sociální
změny). Postupně tak dochází k transformaci všech rovin společenskoekonomického
systému a proměně společnosti jako celku. Masové rozšíření nových technologií
sice likviduje mimořádný inovační zisk a tak zisk klesá na úroveň normálního
(průměrného) zisku (někdy dokonce klesá i průměrná míra zisku), ztráta
mimořádného zisku či pokles průměrných zisků je ovšem podnětem pro hledání
nových technologií, čili tlačí systém k dalším technologickým a společenským
převratům (blíže viz např. Valenta,
1998, str. 46 - 47). Provázanost jednotlivých cyklů pak graficky ilustruje
následující obrázek č. 11.
Pramen - Valenta, F.: Surfing podle
Schumpetera: Zachyťme nástup páté Kondratěvovy vlny, Sborník mezinárodní
odborné konference Management a
ekonomika firmy ´99, Fakulta podnikohospodářská,
Vysoká škola ekonomická, Praha 1999, str. 169.
Prehistorii
moderní průmyslové společnosti tvoří v 16. a 17. století rozvíjení první
vědecké revoluce v dílech Francise Bacona (1561 - 1626), Blaise
Pascala (1623 - 1662), René Descarta (1596 - 1650) či Isaaca Newtona (1642
- 1727) - tzv. první vědecká revoluce zahrnuje období od vystoupení Mikuláše
Koperníka (1473 - 1543) po Charlese Darwina (1809 - 1882), období tzv.
původní akumulace čili previous accumulation (termín používaný
zejména Karlem Marxem s odvoláním na Adama Smithe - viz Marx, Kapitál I,
1986, str. 755) a klasického kolonialismu (blíže viz Cameron,
1996, str. 196 - 205). V epoše původní akumulace
("původní" - protože předcházela vzniku kapitálu a kapitalismu
vůbec) došlo mimo jiné k rozbití lokálních (regionálních) trhů a k vytvoření
jednotného národního trhu, vznikají rovněž první manufaktury a rozvíjí se
faktorový systém, což umožnilo vznik moderního průmyslu. Obdobně tehdejší zemědělská
revoluce (17. a 18. století - střídání osevů, semenářství,
selektivní chov dobytka, lepší nástroje, nasazení koní místo volů jako tažné
síly atd.) a tzv. ohrazování (čili privatizování) obecní půdy
přispěly ke zrodu moderního průmyslového dělnictva, a to uvolněním části
venkovského obyvatelstva. Zároveň se objevuje řada mechanických zlepšení
výroby, např. Newcombův parní stroj (1709), Kayův létající člunek (1733) či
dopřádací stroj L. Paula (1738).
Vlastní
historie moderní průmyslové (kapitalistické) společnosti pak začíná rozmachem první
průmyslové revoluce v Anglii (1770 - 1815), kde se také
postupně rodí její klíčový prvek - tovární systém. Jádrem průmyslové revoluce
se stal Wattův
parní stroj - vynález z roku 1769 a zejména jeho zdokonalení z
roku 1784, univerzální stroj na převedení jedné energie v druhou,
který umožňoval realizovat nezbytnou tovární kooperaci strojů v rámci
jednotné strojové soustavy. Prudce se rozvíjí hlavně textilní průmysl na bázi nově
zkonstruovaných spřádacích strojů a
mechanického tkalcovského stavu (z roku 1784), později přichází rozmach
hutnictví železa (1784 - vynález tzv. pudlování).
Tato
průmyslová revoluce se pak stala materiální základnou I. dlouhé vlny (1780/90 -
1844/51), skládající se z dlouhé expanze v období let 1780/90 až 1810/17
a z dlouhé deprese v období let 1810/17 až 1844/51. V politické
oblasti jsou dějiny této vlny spjaty s Francouzskou revolucí
(1789 - 1799), Napoleonskými válkami (1796 - 1815)
a Rokem revolucí 1848, a tedy se zrodem takových politických ideologií,
jakými jsou liberalismus, nacionalismus a socialismus, a to vždy v určité
opozici ke společenskému konservatismu. Proto lze asi právem období první
dlouhé vlny označit celkově za Věk revoluce - The Age of Revolution
1789 - 1848, jak to činí přední britský historik Eric
Hobsbawm (viz Hobsbawm, 1998 a Tabulka
č. 2). Není pak jistě náhodné, že
období dlouhé deprese této první vlny se stalo i dějištěm tzv. Velké
transformace (1815 - 1845) Karla Polanyiho (1886 - 1964). Ten o ní
pojednává ve své knize "The Great Transformation" (London 1944), kde
sleduje, jak se roztroušené a izolované trhy přeměnily do podoby komplexního
seberegulujícího se tržního systému (vznik tržní společnosti). Tato proměna
nakonec transformovala povahu celé lidské společnosti, včetně charakteru její
kultury i představ člověka osobě samém.
II. dlouhá
vlna je situována do let 1844/51 - 1880/96, přičemž dlouhá
expanze z let 1844/51 až 1870/75 se opírá o rozvoj železnic, metalurgie a
strojírenství. Tzv. éra železnic a Hobsbawmův Věk kapitálu (The Age of
Capital 1848 - 1875) byl umožněn zdokonalením parní lokomotivy
G. Stephensonem z roku 1829, jehož "Raketa" (The Rocket)
poprvé v dějinách dovolila, aby rychlost dopravy člověka překonala
rychlost cvalu koně. Je vynalezen telegraf (S. Morse, 1839). Roku 1841 se
objevují první
umělá hnojiva (superfosfáty, síran amonný) a je vynalezena
vulkanizace kaučuku (Goodyear). Rozvoj metalurgie se odvíjí od
vynálezu nového způsobu výroby oceli ve velkém měřítku v konvertorech H. Bessemerem - tzv. besemerování v
roce 1856, dále od zavedení tavby oceli v Martinské peci v roce 1864
a od zavedení výroby tzv. Thomasovy oceli v roce 1875.
Pro strojírenství byl důležitý např. vynález revolverového soustruhu v
roce 1855, vynález kuličkového ložiska v roce 1869 či vynález automatického
revolverového soustruhu v roce 1873. Rozmachu dosáhla rovněž lodní
doprava - v roce 1827 získává J. Ressel patent na lodní
šroub (první použití britskou admiralitou v roce 1843), v roce 1838 poprvé
přeplouvá Atlantský oceán loď poháněná pouze párou, v roce 1854
kompaundní parní stroj (parní stroj s více než jedním válcem) řeší otázku
hospodárného využití paliva a tím i prostoru na lodích; v letech 1858 - 69
budují Francouzi Suezský průplav, roku 1880 zahajují Američané stavbu
Panamského průplavu. V roce 1863 má premiéru podzemní dráha čili metro
(Londýn) a v roce 1865 zase nekonečný
výrobní pás (americká jatka). Vznikají první akciové společnosti, rozvíjí se
účast státu v ekonomice.
Dlouhá
deprese z let 1870/75 - 1880/96 se
vyznačuje rozvojem imperialismu (moderní kolonialismus, vývoz kapitálu),
růstem průmyslové koncentrace, vznikem monopolů (kartely, trusty, koncerny),
velkými fúzemi v hutnictví, ropném průmyslu a elektrárenském průmyslu (zejména
v USA se rodí první průmysloví giganti) a vznikem finanční oligarchie (v
důsledku rostoucí koncentrace v bankovnictví a prorůstání průmyslového a
finančního kapitálu). Vznikají tak postupně prvky nového hospodářského systému
(monopolního kapitalismu), a to současně s prvky nové technické revoluce
(viz dále). V politické oblasti je klíčová porážka Pařížské komuny (1871),
porážka dělnického hnutí v USA (masakr v Chicagu - 1886) a také zápas
koloniálních mocností (v čele s Velkou Británií) o rozdělení Afriky, Asie
a Oceánie (1877 - 1914) - to umožnilo E. Hobsbawmovi označení let 1875 - 1914
za tzv. Věk říše (The Age of
Empire).
III. dlouhá
vlna zabírá období 1880/96 - 1939/45. Dlouhá expanze (1880/96 - 1914) využívá
nových společenských forem vzniklých v minulé dlouhé depresi a je založena na
rozvoji tzv. druhé průmyslové (technologické) revoluce - technickovědecké
revoluce (od 70. let 19. století do druhé světové války). Zde se uplatnily
zejména následující vynálezy: telefon (G. Bell, 1872), kinematograf (bratři Lumiérovi, 1895), objev
výroby sody pomocí čpavku (E.Solvay, 1863), objev kontaktní výroby kyseliny
sírové (C. Winkler, 1875), dynamo (W. von Siemens, 1866), žárovka
(T. A. Edison, 1877), parní turbína (Ch. A. Parsons, 1884),
generátor střídavého proudu (N. Tesla, 1891), automobil (W. Maybach,
N. Otto, G. Daimler, K. Benz, 1885), spalovací motor na naftu
(R. Ch. K. Diesel, 1897), rádio čili bezdrátový telegraf
(G. M. Marconi, A. S. Popov, 1895), letadlo (bratři Wrightovi,
1903). V továrnách dochází k výrazné intenzifikaci práce
prostřednictvím realizace systému navrženého T. W. Taylorem (1856 -
1915), spočívajícího v tom, že dělník vykonával pouze určité množství přesně
vypočtených a vymezených úkonů a pohybů (taylorismus, v USA zaváděný od roku 1883).
V roce 1913 pak Henry Ford zavádí ve svých závodech v USA
do provozu první linku na sériovou výrobu automobilů Ford T (fordismus).
Ekonomický systém však zůstává nedokončen, nedokáže likvidovat klasické
průmyslové krize a zostřuje se boj o nové rozdělení světa, což nakonec
vede k výbuchu "Velké války" - první světové války (1914 -
1918).
V dlouhé
depresi této III. dlouhé vlny (1914 - 1939/45) se pak nutně hledají
adekvátní formy organizace moderního velkoprůmyslu, ekonomiky a společnosti
vůbec, odpovídající převratným změnám technologií, vyvolaných druhou
technologickou revolucí. Jedná se
zejména o rychle se šířící fordismus čili zavádění tzv. výrobní linky,
výrobního pásu (zvlášť po roce 1920). Vznikající masová výroba si potom žádá
i masovou spotřebu, nutností se stává odbourávání bariér tzv.
efektivní koupěschopné poptávky cestou zajištění trvalého růstu mezd, a to
kvůli stimulaci odbytu (řeší se tím tzv. problém realizace). Nezbytností
se ovšem stávají státní zásahy do ekonomiky, kdy vládní výdaje
(nákupy) musí doplňovat nedostatečné soukromé výdaje (investice). Rodí se tři možné
odpovědi, reakce na potřeby doby : fašismus (Itálie, 1925 - 1944) a
nacismus (Německo, 1933 - 1945); moderní tzv. státně monopolní kapitalismus
(např. New Deal realizovány v USA od roku 1933); socialismus (v sovětském
Rusku v letech 1917 - 1991).
Vývoj se
vyznačuje nejistotou, chaosem, "selháním" hospodářského liberalismu -
tzv. Hobsbawmův Věk katastrofy (The Age of Catastrophe 1914 - 1945).
Období relativně dlouhého růstu v rámci
střednědobého hospodářského cyklu (1922 - 29) je vystřídáno
hlubokou světovou
hospodářskou krizí (1929 - 1933) a pak po rozpačitém oživení
přichází deprese roku 1937. Ekonomické, sociální a politické rozpory nakonec ústí do 2. světové války (1939 -
45), která ovšem znamenala rovněž
významný impuls pro velké inovace a také umožnila ustálení nezbytných
forem státní regulace ekonomiky (na teoretické bázi keynesiánství).
Čtvrtá
dlouhá vlna nastupuje v bouři 2. světové války a je nesena třetí
průmyslovou (technologickou) revolucí - vědeckotechnickou
revolucí (na bázi tzv. druhé vědecké revoluce, která se nese
ve znamení rozvoje teorie relativity, kvantové teorie, molekulární biologie a
začíná ve 20. letech minulého století). Vědeckotechnická revoluce se vyznačuje rozvojem syntetické
chemie, komunikační
techniky (1935 - první
radar, R. A. Watson-Watt), elektroniky (1946 - první elektronkový
počítač, 1949 - objev tranzistorů), jaderné energie
(1942 - E. Fermi spouští první jaderný reaktor) a kosmonautiky
(4. 10. 1957 - vypuštění první umělé družice Země v SSSR,
12. 4. 1961 - první let člověka do vesmíru, J. A. Gagarin). Dlouhá
expanze v rámci této vlny se vyznačuje mimořádnými tempy ekonomického růstu (až
6% roční růst světové průmyslové výroby a 4,7% roční růst světového
reálného hrubého národního produktu) a rovněž mimořádnou délkou svého
trvání - kolem 30 let (1939/45 až 1965/70) - tzv. Zlatý věk či tzv. Třicet slavných
let (The Golden Age of Capitalism). Termín "Zlatý věk" je
zde pravděpodobně inspirován terminologií
Joan Violet Robinsonové (1903 - 1983), významné představitelky postkeynesiánské
ekonomie. Robinsonová označovala ve svých dílech "Akumulace kapitálu"
(Accumulation of Capital, 1956) a "Eseje o teorii hospodářského
růstu" (Essays in the Theory of Economic Growth, 1962) za "zlatý věk" (golden age) takové
období hospodářského růstu, kdy se prakticky realizuje potenciální míra růstu.
Tato potenciální míra růstu, kterou lze dlouhodobě udržet při konstantní míře
zisku, je určena růstem počtu obyvatelstva (pracovních sil) a technickým
pokrokem. Stabilní ekonomický růst pak probíhá v podmínkách tzv. plné
zaměstnanosti. Ovšem již studentské bouře v roce 1968 či recese let 1969 - 1970
naznačovaly možný zvrat v dlouhodobém hospodářském cyklu. Ten byl velmi důrazně
potvrzen výbuchem světové hospodářské krize let 1974 - 1975,
jež se mimo jiné vyznačovala dvěma závažnými specifiky, a to výrazným inflačním
procesem a nepříjemnými strukturálními krizemi (energetická, surovinová a
potravinová krize). Keynesiánství se ocitá pod palbou kritiky a začíná tzv.
monetaristická kontrarevoluce (nástup monetarismu, školy
racionálních očekávání a prosazování neokonzervativní hospodářské politiky -
reaganomika a thatcherismus). Tzv. Hobsbawmova Desetiletí krize (The
Decades of Crisis 1970 - 1991) mohla
začít.
Od období
let 1965/70 tedy prožíváme tzv. dlouhou depresi IV. dlouhé vlny. Střednědobé
cyklické poklesy (1974 - 1975, 1979 - 1984, 1992 - 1993) jsou střídány pouze mírným oživením světové ekonomiky. V rámci mnohorozměrné tzv. civilizační
krize, kdy se potýkáme současně s krizí politickou, ekonomickou,
ekologickou a morální, se bolestně rodí prvky nového transnacionálního produkčního
řádu (globálního kapitalismu)
- globální podnikové sítě, instituce globálního řízení, nadnárodní integrační
seskupení atd. (viz např. Reich, 1995, str. 95 - 174, Kennedy, 1996, str. 53 -
131). Současně dochází k formování adekvátní materiálně technické báze
toho produkčního řádu v rámci čtvrté průmyslové (technologické) revoluce
- informační revoluce, spojené s hledáním nových zdrojů energie (termojaderná
syntéza, sluneční či geotermální
energie), nových informačních technologií (zejména na bázi vynálezu
mikroprocesoru - M. E. "Ted" Hoff, rok 1971; v roce 1969 se
rodí základy Internetu v rámci
vojenského projektu Arpanet, e-mail vzniká v roce 1974, samotný Internet se
objevuje v roce 1983 a celosvětová síť - world wide web v roce 1990), nových
průmyslových biotechnologií (genové inženýrství, bioinformatika po roce 1975),
nových metod zpracování surovin a materiálů (kryogenní technologie či vývoj
supravodivých materiálů) atd. Jedná se
zkrátka o tzv. špičkové (vysoké) technologie čili high technologies,
založené na vzájemném zprostředkování procesů probíhajících ve vnitřních
strukturách hmoty.
V současné
době tedy dobíhá IV. dlouhá vlna a začíná rozběh V. dlouhé vlny,
která zabere první polovinu nyní probíhajícího 21. století. Konkrétně žijeme v
období "čistění" historického
a společenského terénu pro přechod k nové vzestupné fázi
dlouhodobého cyklu ve vazbě na další vývoj výše zmiňovaných špičkových,
vysokých technologií. Vývoj biotechnologií by měl např. přinést
syntetické potraviny, vyrobené in vitro. Postupně by se mělo rovněž
rozšířit využití tzv. inteligentních robotů třetí generace, řešících pomocí tzv. umělé
inteligence problémy podobně jako lidé -
tj. prostřednictvím postupů založených na znalostech a na schopnosti se učit. Pokrok na
úseku informačních
technologií povede k novým generacím počítačů (nástup 5.
generace tzv. "non von" počítačů), počítačového softwaru,
vysokorychlostních elektronických přenosů či televizorů atd. Uskuteční se i
multivizuální propojení počítačů, faxů, telefonů a videí. Internet se stane
základem pro získávání informací a osobní počítače budou stále více používány v
domácnostech pro řešení každodenních problémů a prognózování života.
V podstatě
by se měl uskutečnit přechod od tzv. industriálního typu technologií k tzv.
informačnímu typu technologií - tj. od pásové sériové výroby k
pružné automatizované výrobě, od masové výroby a spotřeby k individualizaci
výroby a spotřeby, od centralizace výrobních kapacit k jejich
decentralizaci, od urbanizace k deurbanizaci, od technologií, kde příroda
sloužila jako věčný a nevyčerpatelný "zdroj" ekonomického bohatství k
technologiím, kde naopak ekonomická aktivita se musí stát základem zachování
přírodního prostředí atd.
Přechod k
nové dlouhé vlně má sice přinést podstatný nárůst společenské produktivity a
společenského bohatství, předtím však nutno zvládnout značné transakční náklady
a nemalá rizika přechodového období (fáze turbulence), a to včetně
možnosti zániku lidské civilizace v chaosu nezvládnutelných živelných přeměn
(viz např. Brzezinski, 1993 či Żakowski, 1999). Pouze tak se lidstvo může
dočkat zrodu rané globální občanské
společnosti (informační společnosti či znalostní společnosti
- knowledge society v terminologii ekonoma Fritze Machlupa a sociologa Petera Druckera - viz např. Drucker, 2001,
str. 3 - 19) někdy na počátku třetího tisíciletí naší éry, tak kolem roku 2005
(snad po očekávaném překonání současného cyklického poklesu, který začal
v letech 2000/2001). Počátkem nového tisíciletí snad prožíváme formační
krizi rodící se nové společnosti, v jejímž důsledku se plně zformují
a prosadí základy této globální občanské a informační společnosti,
postupně potom přerůstající v rozvinutou občanskou a informační společnost
3. vlny, kterou
bude již možné plně charakterizovat jako společnost postindustriální a
postmoderní (překonání industriálního řádu a moderny do poloviny
21. století). Pro svobodnou globální společnost se stane příznačná
nadřazenost infrastruktury, která umožní propojení veřejného kapitálu a
znalostně orientovaného soukromého kapitálu - kapitálu orientovaného na rozšiřování
informačních technologií a znalostí vůbec
(tzv. chytrá společnost). Cílem společnosti pak bude zabezpečit pro
každého jednotlivce plnohodnotný a tvůrčí život s ohledem na rostoucí
možnosti a příležitosti (tzv. kreativní společnost).
Čtvrtá
průmyslová revoluce tak vytváří předpoklady pro uzavření celé industriální epochy
lidstva (viz např. Mencl, Hájek, Otáhal, Kadlecová, 1990, str. 15).
Duchem nové společnosti se snad stane globalismus (např. zavedení jednotného
světového daňového systému, univerzálního mezinárodního úvěrového systému či
bezhotovostního peněžního systému - tzv. Global Cashless Society) a hlavně
symbióza člověka a přírody. A jednotlivec a společnost opět budou moci žít v
souladu s přírodními cykly. Prosadit by se měl přechod na trvale udržitelný rozvoj,
který umožní uspokojování soudobých potřeb tak, aby nedošlo k omezení v
uspokojování potřeb budoucích generací
- udržení regenerační schopnosti obnovitelných zdrojů, nahrazení vytěžování
neobnovitelných zdrojů technologickým pokrokem a omezení znečišťování a
produkce odpadů na úroveň únosnou pro jejich likvidaci přírodou (viz např.
Keller, 1995, str. 32 - 45 či Helísek, 2002, str. 104). V dlouhodobější
perspektivě se pak jako žádoucí jeví přechod ke stacionární ekonomice, k
substacionárnímu systému světa budoucnosti - stabilizace počtu obyvatelstva
naší planety na 10 - 12 miliard kolem roku 2050 a postupně i stabilizace
celkového produktu na hlavu kolem roku 2100 ve výši 20 000-25 000 USD v cenách roku 1990, což představuje zhruba
osminásobek současné průměrné světové výše (blíže viz např. Stehlík, 1993, str.
71 - 79 či Stehlík, 1995, str. 59
-60).
Základní závěry z části II:
Na základě analýzy obsažené v druhé části
této práce (kap. II.1 - II.6) lze učinit tyto závěry:
1.
Cirkularita
a cykličnost patří mezi základní znaky ekonomiky. Většina
průmyslových výrobků např. prochází tzv. výrobkovým cyklem, který se skládá
z fáze inovace, fáze růstu, fáze dospělosti a fáze úpadku. Obdobným cyklem
procházejí také celá hospodářská odvětví. Cyklus lze zaznamenat i
v případě projektů v oblasti informačních technologií. Cyklickými
faktory je též poznamenána většina trhů zboží. Ekonomické dopady má
rovněž životní cyklus člověka a obyvatelstva. A ekonomika jako celek funguje
jako nepřetržitý koloběh výrobních faktorů, statků, důchodů a výdajů - tzv.
ekonomický či makroekonomický koloběh. Nepřetržitost tohoto koloběhu pak
vede k tomu, že hospodářská činnost je vždy reprodukcí čili opakující se
aktivitou. Ta může probíhat při neměnných rozměrech, při rozšiřujících se
rozměrech či někdy dokonce při zmenšujících se rozměrech čili jako prostá
reprodukce (cirkularita), rozšířená reprodukce (navíjející se spirála) či
zúžená reprodukce (svinující se spirála). Podvojný čili duální hmotně peněžní
charakter reprodukce vyžaduje vyrovnanost materiálně věcných a finančních toků
jako prvořadé podmínky dosahování ekonomické rovnováhy. Poruchy
ekonomického oběhu pak způsobují, že ekonomická rovnováha se prosazuje skrze
nerovnováhy čili jako tendence vývoje směrem k rovnováze. Ekonomika tak nemůže
dosáhnout stavu pravé rovnováhy, nýbrž může být pouze ve stavu rovnováze se přibližujícím -
tak jako ostatní
velké otevřené systémy.
2.
Oscilace
(chvění či kmitání ve smyslu periodicky se opakující změny jisté veličiny) makroekonomických
veličin se běžně považuje za přirozený jev. Tyto ekonomické výkyvy
se obecně označují jako hospodářský či konjunkturní cyklus. Jedná se zde o hospodářské výkyvy týkající se téměř všech
odvětví, tedy o cyklické výkyvy charakterizované všeobecnými změnami výroby a
zaměstnanosti (v odlišnosti od strukturálních výkyvů, které se týkají pouze
některých odvětví). K otázce hospodářských cyklů existují
dva
rozdílné přístupy (viz kap. II.1). První přístup chápe hospodářské
cykly jako samo se opakující fenomén (jev), který je předvídatelný. Druhý
přístup naopak zdůrazňuje stochastický charakter hospodářských cyklů a jejich
nepředvídatelnost. Druhé (stochastické) pojetí hospodářských
cyklů navazuje
na představu ekonomických výkyvů jako fluktuací či nahodilého
kolísání hodnoty ekonomických veličin kolem určité rovnovážné úrovně. Pojem
fluktuace pak měl nahradit samotný pojem hospodářský cyklus. V šedesátých
letech 20. století se objevila rovněž snaha nahradit pojem hospodářský cyklus
pojmem cyklus
růstu (ve smyslu odchylek skutečného vývoje od dlouhodobě rostoucího
trendu). I v případě přijetí
obecného označení hospodářský cyklus bývá hospodářský cyklus nazýván různě -
obchodní cyklus (trade cycle), podnikatelský cyklus (business cycle),
konjunkturní cyklus (kolísání konjunktury) či průmyslový cyklus (viz kap.
II.2). Různé
je i rozdělení cyklu na jednotlivé fáze - prosadilo se hlavně
rozdělení cyklu na dvě fáze (expanze a kontrakce) nebo na čtyři fáze (oživení,
prosperita, recese a deprese).
3.
K měření
vývoje konjunktury slouží řada ukazatelů, charakterizujících vývoj
hrubého domácího produktu, zaměstnanosti (nezaměstnanosti), cen, mezd,
investic, průmyslové výroby, dovozu, měnových kursů, akcií, peněžního
oběhu atd. Základní způsob vyjadřování
ukazatelů konjunktury se opírá o relativní ukazatele, a to podíly, přírůstky,
prostorové indexy a časové řady. V současné době se stále častěji provádí
výpočet tzv. produkční mezery (mezery produktu), která bývá definována jako
rozdíl mezi skutečným a potenciálním (trendovým) produktem ku
potenciálnímu (trendovému) produktu (v procentech), tedy: Produkční
mezera = (Y-Y*)/Y*, kde Y představuje skutečný produkt a Y* potenciální
(trendový) produkt. Pro konjunkturní analýzu má největší význam rozdělení
ukazatelů podle časového souladu s vývojem všeobecné konjunktury na ukazatele předstihové, souběžné a
opožďující se. Na této bázi také vznikla metoda indikátorů konjunktury (např. tzv.
Harvardské barometry). Po depresi let
1929 - 1933 se metody konjunkturní analýzy rozvinuly ve velmi rozvětvený systém
s řadou propracovaných postupů. Používané metody lze zhruba rozdělit na
metody extrapolace, modelové metody a metody expertně-intuitivní.
Z konkrétních metod či technik roste význam zejména ekonometrického modelování
a grafické (technické) analýzy.
4.
Postulovaná je existence více druhů hospodářských cyklů, které se liší svojí
délkou čili periodou (viz kap. II.3). Ke krátkodobým cyklům se řadí sezónní
výkyvy (ty jsou ovšem většinou z teoreticko-ekonomických
úvah vyloučeny) a malé cykly v zásobách - Kitchinovy cykly. Střednědobé
(velké) cykly se běžně označují jako Juglarovy cykly, řidčeji jako Labroussovy
cykly. K dlouhodobým cyklům se pak řadí hlavně Kondratěvovy
cykly a Kuznetsovy (Wardwellovy či Frischovy) cykly. Někdy je ještě zmiňován Hansenův
stavební cyklus. Nejvíce frekventované členění cyklů tak navazuje na
odkaz rakouského ekonoma Josepha A. Schumpetera, který rozlišuje Kondratěvovy
dlouhodobé cykly, Juglarovy střednědobé cykly a Kitchinovy krátkodobé cykly.
Poměrně často (především v americké literatuře) jsou uváděny také
Kuznetsovy cykly. K tomuto členění lze ještě přiřadit Tofflerovy velké vlny, týkající
se vývoje lidské civilizace. Potom ekonomické výkyvy (cykly) získávají takřka fraktálovou
strukturu, známou z teorie chaosu a představující opakování
určité struktury (formy) ve stále jemnějším (menším) měřítku. Fraktálová
struktura není pro ekonomii zcela
neznámá - dokazuje to např.
pojem fraktálový podnik. Jedná se o podnik, který je složen z dílčích
subsystémů - fraktálů, které mají podobnou, nikoliv však totožnou strukturu
(Žák a kolektiv autorů, 2002, str. 284).
5. Fraktálová struktura
ekonomických výkyvů evokuje představu vzájemné provázanosti malých, velkých a
dlouhodobých cyklů či vln. A právě o vzájemnou provázanost různých
hospodářských cyklů se opírá koncepce multicykličnosti ekonomického vývoje,
navazující rovněž na dílo Josepha A. Schumpetera a později rozvinutá Františkem
Valentou. Zde se jedna Kondratěvova
vlna skládá z dvou Wardwellových (Kuznetsových či Frischových) vln, ze šesti
Juglarových (Labroussových) vln a osmnácti Kitchinových vln. V průběhu
moderních dějin lidstva byly v rámci druhé velké Tofflerovy vlny se (tj.
od roku 1789) identifikovány 4 Kondratěvovy dlouhé vlny, 8 Wardwellových vln a
24 Juglarových vln. Kitchinových vln by pak mělo být až 72.
6.
Manželé Tofflerovi vidí ve vývoji lidské civilizace tři velké vlny. První
velká
vlna umožnila založit produkční ekonomiku na zemědělství,
chovatelství a řemeslu. Na tomto základě se pak zformovala tradiční zemědělská
(vesnická) preindustriální společnost. Druhá velká vlna přinesla moderní
průmyslovou (industriální) masovou společnost. Koncem 50. let 20. století se
pak objevuje třetí velká vlna, představující nástup postmoderní společnosti
informačního věku. Nejhlubší ekonomické a politické rozdělení současného světa
spočívá podle manželů Tofflerových v nastupujícím rozdělení světa do tří oddělených,
vzájemně odlišných a potencionálně se střetávajících civilizací -
dosud ještě přežívající civilizace první vlny, ze slávy ustupující civilizace
druhé vlny a nově nastupující civilizace třetí vlny (viz Toffler, Tofflerová, 2001, str. 23).
7.
V rámci 2. velké Tofflerovy vlny je ekonomický a společenský vývoj
formován čtyřmi dlouhodobými Kondratěvovými cykly, jejichž průběh pak ovlivňuje
podobu Juglarových střednědobých cyklů i Kitchinových krátkodobých cyklů.
Jádrem koncepce multicykličnosti ekonomického vývoje se zde ukazuje teorie
inovací, opět založená J. A. Schumpeterem a rozpracovaná F. Valentou.
Hospodářské
cykly různého řádu jsou tady vyvolány právě inovacemi různého řádu.
Inovace 5. řádu (nové varianty) se tak stávají materiální základnou pro
Kitchinovy cykly, inovace 6. řádu (nové generace) základnou pro Juglarovy cykly a inovace 7. a 8. řádu (nového
druhu a nového rodu) pak základnou pro Kondratěvovy cykly. Inovace 9. řádu (nového
mikrotechnologického kmene) konečně představují technologický převrat,
který snad vytváří materiální základnu pro nastupující třetí velkou vlnu.
8.
Charakter
střednědobého Juglarova cyklu je podmíněn právě probíhající fází (etapou)
Kondratěvova dlouhodobého cyklu. Pro vzestupnou etapu Kondratěvovy
vlny (fázi dlouhé expanze) jsou charakteristické relativně krátké střednědobé
recese, představující pouze zpomalení růstu výroby a relativně malou
nezaměstnanost (jde tedy o tzv. cykly růstu). Pro sestupnou etapu Kondratěvovy
vlny (fázi dlouhé deprese) jsou naopak
příznačné absolutní poklesy výroby (deprese či krize v rámci střednědobého
hospodářského cyklu). Dochází k výraznému zpomalení růstu celkové produkce
a ke vzniku masové nezaměstnanosti. Pro dlouhou expanzi má podle Oty Šika smysl
keynesiánsky orientovaná hospodářská politika a pro dlouhou depresi pak
nabídkově orientovaná hospodářská politika. Kitchinův cyklus je zde
chápan jako subcyklus Juglarových cyklů a vysvětlující faktor hospodářských
krizí (depresí).
9.
Na bázi teorie inovací a průběhu Kondratěvových dlouhých vln lze identifikovat
následující mechanismus (model) vývoje moderní průmyslové společnosti (představující
aplikaci vývojového paradigmatu v ekonomii): invence (důvtip, nápad) vede k vědeckým objevům,
zřetězení vědeckých objevů časem vyústí do vědecké revoluce, ta vytváří poznatkovou
bázi pro následné technické a technologické revoluce -
zejména zemědělské a průmyslové revoluce (vědecké poznatky se tedy
materializují v nových technologiích a v inovacích
vůbec; zemědělské a průmyslové revoluce přitom často spolu úzce souvisejí).
Aplikace nových technologií ve výrobě je přitom motivována dosahováním mimořádných
(zvláštních) zisků díky nižším nákladům, konkurence pak vede k rozšiřování nových technologií, zavedení
nových technologií si žádá následně změny v organizaci výroby - revoluce v
řízení, ty potom generují změny v ekonomickém mechanismu (typ zainteresovanosti,
způsob motivace) a tyto ekonomické změny posléze vedou ke změnám v sociálních
vztazích (v pracovních kolektivech či na úrovni odvětví a nakonec i
společnosti). Proud změn pak vrcholí politickými změnami - politickými převraty či sociálními revolucemi.
Postupně tak dochází k transformaci společnosti jako celku a ke vzniku nového
produkčního (výrobního) řádu čili nové formy moderní průmyslové společnosti. Na
dobíhání dlouhé deprese je přitom vázána tzv. formační krize (formation crisis),
umožňující vlastní prosazení oné nové formy moderní průmyslové společnosti. Na
dobíhání dlouhé expanze je zase vázána tzv. otevírací krize (opening crisis),
která s sebou přináší potřebu hledat nové formy moderní průmyslové společnosti.
10. Koncepci multicykličnosti ekonomického vývoje
opřenou o teorii inovací a sled Kondratěvových dlouhých vln lze využít i k
periodizaci společenského vývoje v etapě moderních dějin lidstva. Dokazuje
to Hobsbawmova
periodizace moderních dějin, která hovoří o Věku revoluce, Věku kapitálu,
Věku impéria, Věku katastrofy, Zlatém věku kapitalismu a o Desetiletích krize
(viz tabulka č. 2) a také dějinná realita vývoje moderní průmyslové společnosti,
zahrnující
mimo jiné rozvíjení první vědecké revoluce, zemědělskou revoluci, první
průmyslovou revoluci, tzv. éru železnic, druhou průmyslovou (technologickou) revoluci
čili tzv. technickovědeckou revoluci,
první světovou válku, první světovou hospodářskou krizi, druhou světovou válku,
druhou vědeckou
revoluci, třetí průmyslovou (technologickou) revoluci čili tzv.
vědeckotechnickou revoluci, Zlatý věk kapitalismu, druhou světovou hospodářskou
krizi a nakonec čtvrtou průmyslovou revoluci čili tzv. informační revoluci.
Tato čtvrtá
průmyslová (technologická) revoluce snad vytváří předpoklady pro uzavření celé
industriální
epochy lidstva, pro přechod na trvale udržitelný rozvoj a
v dlouhodobé perspektivě ke stacionární ekonomice.
[1] Rovnováha
(equilibrium) je termín převzatý z (newtonovské) fyziky a v aplikaci na
trhy představuje situaci, kdy v souhrnu jsou kupující a prodávající
uspokojeni na stávající úrovni cen a množství kupovaných a prodávaných statků,
takže nemají zájem měnit svá současná rozhodnutí. V tržní ekonomice pak
celková ekonomická rovnováha vyžaduje rovnováhu na všech rozhodujících trzích
(zejména na trhu zboží a služeb, trhu peněz, trhu kapitálu a trhu práce) –
srovnej Pearce, 1995, str. 363 a Helísek, 2002, str. 10 - 11.