III. Základní teorie ekonomických cyklů

 

     Tradiční otázkou spjatou s ekonomickými cykly je otázka příčin výkyvů v hospodářské aktivitě. Je-li za určující považována jediná příčina, hovoří se o monokauzálních vysvětleních, v ostatních případech se hovoří o multikauzálních vysvětleních, kdy v úvahu se bere více příčin kolísání konjunktury. Američtí ekonomové William T. Foster a Waddil Catchings již ve dvacátých letech dvacátého století uváděli více než 200 hypotéz o příčinách ekonomických cyklů (viz např. Woll, 1993, str. 532). Jednotlivá vysvětlení lze však systematizovat a shrnout do následujících skupin:

- první dělení těchto hypotéz spočívá v rozlišení exogenních příčin (určujícího vlivu vnějších faktorů) a endogenních příčin (působení vnitřních sil) a tedy exogenních a endogenních teorií hospodářských cyklů,

- druhá klasifikace spočívá v rozlišení reálných (věcných) příčin a peněžních (monetárních) příčin hospodářských výkyvů a tudíž reálných a monetárních  teorií hospodářských cyklů,

- třetí rozdělení vychází z rozlišení důrazu buď na nadměrné investice nebo na nedostatečnou spotřebu jako rozhodující příčinu zvratu konjunktury a tak se dostáváme k rozlišení  ekonomických teorií na teorie přeinvestování a teorie podspotřeby,

- čtvrté členění pak spočívá ve zdůrazňování či naopak opomíjení  psychologických vlivů, proto lze ještě rozlišovat psychologické teorie a mechanistické teorie cyklů.

     Tyto různé teorie cyklů se ovšem nemusí navzájem vylučovat. Cyklus může mít monetární i reálné příčiny. Jde o to, co jednotliví autoři více zdůrazňují. Kromě toho vnější šoky mohou uvést ekonomiku do periodických výkyvů, ve kterých ji pak udržují síly, ukryté uvnitř systému (viz např. Holman, 1999, str. 503 a 510). Subjektivní (psychologické či politické) vlivy jako pesimismus či optimismus, politická konstelace, výsledky mzdových bojů či realizovaná hospodářská politika rovněž mívají podstatný vliv na průběh cyklu (např. na délku cyklu či intenzitu jeho výkyvů), i když samotný cyklus byl vyvolán spíše objektivními faktory, jakými jsou např. vývoj technologií, zásob, čistých investic či zahraničního obchodu (viz např. Šik, 1991, str. 20 - 21). Celkově se prosazuje tento základní trend ve vysvětlování ekonomických fluktuací (srovnej např. Woll, 1993, str. 533; Dornbusch, Fischer, 1994, str. 306 - 307):

a) monokauzální vysvětlení jsou převážně odmítána,

b) analýza investic a jejich vlivů je v centru pozornosti většiny cyklických teorií,

c) většina převažujících endogenních vysvětlení zohledňuje i exogenní vlivy, i když v rozličné míře,

d) peněžní a psychologické vlivy tvoří zpravidla pevnou, příležitostně dokonce převládající součást teorií cyklů,

e) mezi hospodářskou konjunkturou a dlouhodobým ekonomickým růstem existuje těsný vztah a empiricky je obtížné od sebe oddělit kolísání konjunktury a vývoj dlouhodobého trendu,

f) vznik nějaké obecné konjunkturní teorie není příliš očekáván, a to z důvodu existence mnoha tak rozličných vysvětlení hospodářských výkyvů.

     Vhodným východiskem pro rozbor jednotlivých základních teorií hospodářských výkyvů se jeví Sayův teorém čili tzv. Sayův zákon trhů. Ten připouští pouze dočasné poruchy ekonomické rovnováhy, která je však posléze samočinně obnovena působením tržních sil. Řada ekonomů, mezi jinými např. Karel Marx či John Maynard Keynes, pak na kritice tohoto teorému (zákona) založila svá vysvětlení ekonomických výkyvů. Neoklasičtí a konzervativní ekonomové zase fakticky zastávali či zastávají Sayovo stanovisko (dnes např. Milton Friedman či Robert Lucas).

 

III.1 Sayův zákon trhů a problém hospodářských depresí

 

     Jean Baptiste Say (1767 - 1832) se řadí mezi nejvýznamnější představitele francouzské  větve klasické politické ekonomie a za jeho nejslavnější dílo se považuje "Pojednání o politické ekonomii aneb prostý výklad toho, jak se tvoří, rozděluje a spotřebovává bohatství" z roku 1803. Toto dílo totiž obsahuje jeho známou větu, že si "nabídka tvoří poptávku" (v 15. kapitole, nazvané "O poptávce neboli o trhu zboží"). Narozdíl od klasiků anglické politické ekonomie Say odvozoval hodnotu zboží od jeho užitečnosti - schopnosti uspokojovat lidské potřeby (považoval  výrobu za prokazovaní služeb a užitečnost za výraz těchto služeb, neuměl však odlišit celkovou užitečnost od mezní užitečnosti - viz Holman, R a kol., 1999, str. 71).

     Na základě svých východisek mohl Say prohlásit všechny tři základní výrobní faktory (půdu, práci, kapitál) za produktivní, neboť se všechny podílejí na tvorbě užitečnosti statku. Stal se tedy rovněž předchůdcem moderní teorie rozdělování, i když opět nedospěl k pochopení mezních produktů výrobních faktorů. Sayovu koncepci produktivnosti všech výrobních faktorů však převzala ve více či méně pozměněné formě většina pozdějších ekonomů. Obdobný osud měla i jeho slavná analýza vztahu mezi agregátní poptávkou a agregátní nabídkou.

     Východiskem Sayovy analýzy poptávky a nabídky je tvrzení, že výrobky se kupují za výrobky. Nabídka je za těchto okolností současně poptávkou, protože každý nabízený produkt na trhu vytváří zároveň poptávku po jiných výrobcích (prodejce totiž nabízí svůj výrobek proto, aby mohl získat jiný výrobek). Přesněji řečeno: Nikoho nepřivádí na trh touha něco prodat, ale přání něco získat. Nabízí tedy pouze tehdy, chce-li něco koupit. Současně nenabízí víc, než je třeba, aby získal to, co chce koupit. Z těchto důvodů není nikdy nabídky bez poptávky. Celková poptávka pak musí být při správné naturální skladbě celkového produktu právě taková, aby ho koupila za rovnovážné ceny. Agregátní poptávka se tak musí rovnat agregátní nabídce. V konceptu Sayova zákona proto nemůže v tržní ekonomice vzniknout ani všeobecný přebytek ani všeobecný nedostatek. Možné jsou pouze dílčí, strukturální poruchy, kdy např. jedněch výrobků se vyrobilo příliš mnoho, protože se jiných vyrobilo příliš málo. Nerovnováhy na jednotlivých trzích jsou však automaticky odstraňovány působením tržních sil. Pokud vzájemnou závislost agregátní poptávky a agregátní nabídky pochopíme tak, že agregátní nabídku (peněžní hodnotu vyrobeného produktu) kvantitativně ztotožníme se sumou peněžních důchodů a ty s agregátní poptávkou (viz Holman a kol., 1999, str. 72) potom Sayův zákon vyjadřuje jednu ze základních myšlenek makroekonomie, vyjadřovanou známým (makro) ekonomickým koloběhem, který ukazuje na ekvivalenci základních metod výpočtu hrubého domácího produktu (viz část II.).

     Ovšem vztah ekonomů k Sayovu zákonu se často odvíjí od toho, zda se tento zákon chápe jako identita (ta je splněna vždy) či jako podmínka rovnováhy (ta nemusí být splněna vždy). Platnost Sayova zákona není zpochybňována pro ekonomiku založenou na naturální směně  čili pro barterovou  ekonomiku. Zde je tento zákon skutečně identitou, jak ho chápal sám Say. Platnost Sayova zákona pro peněžní ekonomiku je však odmítána. Zákon totiž původně vychází z toho, že peníze plní pouze funkci prostředku směny (jsou jen oběživem). Proto je Sayův zákon těsně spjat s kvantitativní teorií peněz a teorémem o neutralitě peněz. Opomíjí problematiku poptávky po penězích a hlavně funkci peněz jako uchovatele hodnoty. S rostoucí délkou držby peněz ztrácí peníze svou "neutralitu" vůči  směně zboží (reálné ekonomice). Pokud by z nějakého důvodu chtěli lidé držet více peněz, potom by příjmy dosažené z prodeje produkce a využití faktorů nebyly plně využity. A tak nám vznikne nerovnováha mezi agregátní nabídkou a poptávkou (převis nabídky) a nová rovnováha se může prosadit teprve následným poklesem cenové hladiny. To pak znamená, že Sayův zákon není identitou, nýbrž je pouze podmínkou rovnováhy (blíže viz např. Felderer, Homburg, 1995, str. 208 - 209).

     Nerovnováha mezi nabídkou a poptávkou může tedy vzniknout a může přetrvat i určitou dobu, jak to tvrdil např.  J. M. Keynes. Nějaký čas totiž trvá, než se prosadí mechanismy obnovující rovnováhu. Ota Šik navíc upozorňuje na problém makronerovnováh a na to, že k jejich odstranění někdy nestačí spoléhat jen na tržní mechanismus (viz Šik, 1991, str. 95). Zmiňovanými zde makronerovnováhami se rozumí nerovnováhy mezi celkovou nabídkou výrobních prostředků (výrobních investičních statků) a celkovou poptávkou po výrobních prostředcích, mezi celkovou nabídkou a poptávkou po spotřebních statcích,  mezi celkovou poptávkou a nabídkou po práci, mezi celkovým množstvím peněz v hospodářství a optimálně potřebným množstvím peněz pro hospodářský vývoj. Svou úlohu tu hrají i rozpory mezi vývojem makrostruktury a vývojem rozdělování národního důchodu na mzdy a zisky (viz Šik, 1991, str. 98). V tomto kontextu lze potom snad vlídněji posoudit teorie podspotřeby, proti kterým byl Sayův zákon prvotně namířen a které v zásadě překonal.

 

III.2 Teorie podspotřeby  a teorie třetích osob

 

     Teorie podspotřeby představují zvláštní kapitolu ve vývoji ekonomického myšlení, a to  nejen 19. století. Tyto teorie jsou spíše teoriemi hospodářské deprese než plně rozvinutými teoriemi hospodářských cyklů a všeobecně se soudí, že jejich úroveň leží níže než úroveň jiných teorií (viz např. Woll, 1993, str. 536 či Holman a kol., 1999, str. 67). Odpovídají však představě převládající v rámci klasické politické ekonomie, že pouze jedna skupina obyvatelstva (kapitalistická třída) tvoří úspory, které pak využívá k investicím. Úspory jsou tedy rovněž výdaji ("saving is spending" theorem) a tak úspory se nemohou projevit jako snížení celkové poptávky. K předním teoretikům podspotřeby z počátku 19. století patří nám již známý tvůrce slavné populační teorie Thomas Robert Malthus (viz kap. I.4.2) a dále Švýcar Jean Charles Léonard Simon de Sismondi.

     Thomas R. Malthus jako první označil realizaci za základní problém ekonomické teorie (což později velmi ocenil zejména J. M. Keynes). Dělníci podle něho mohou realizovat (zaplatit) jen část celkového produktu, kterou tvoří vyplacené mzdy,  kapitalisté pak jen hodnotu úměrnou investicím a předešlému zisku. Část celkového produktu se pak neprodá (nedojde k realizaci části produktu), neboť produkt běžného roku bývá zpravidla vyšší než důchod předešlého roku. Poptávka tak má tendenci permanentně zaostávat za nabídkou. Poptávka dělníků a kapitalistů nepostačuje k realizaci celkového společenského produktu - je tedy zapotřebí dalšího činitele. Proto je důležitá třetí třída, která zahrnuje pozemkové vlastníky, domácí služebnictvo a státní aparát. Její nevýrobní spotřeba totiž umožní vytvořit potřebnou poptávku a tím realizovat celý produkt. Zabrání tak vzniku všeobecné nadvýroby. Malthusova teorie realizace se tak stává jednou z mnoha tzv. teorií třetích osob (viz např. Sitárová, Kliment a kolektiv, 1981, str. 129 - 130). Mezi teorie třetích osob patří i teorie podspotřeby J. Ch. L. S. Sismondiho.

     Jean Charles Léonard Simon de Sismondi (1773 - 1842) ve svém stěžejním díle "Nové zásady politické ekonomie neboli o bohatství ve vztahu k obyvatelstvu" z roku 1819 vystupuje jako ostrý kritik politiky "laissez faire" a anglické klasické politické ekonomie (kvůli její abstraktnosti, jejímu liberalismu a odmítání zásahů států). Zdůrazňuje negativní důsledky volné konkurence a orientace na neomezený růst společenské výroby. Domnívá se, že v podmínkách rozšířené kapitalistické reprodukce není možné realizovat úhrnný společenský produkt za důchody dělníků a kapitalistů, protože se úhrnný společenský produkt běžného roku realizuje za důchody předchozího roku. Proto musí nutně docházet k zaostávání poptávky za nabídkou. Vznik nadvýroby a hospodářských krizí je dále podmíněn tím, že: konkurenční charakter výroby neumožňuje výrobcům dobře poznat trh; výroba není určována potřebami spotřeby, nýbrž tak, aby kapitál byl zaměstnán ziskově; oddělení vlastnictví a práce způsobuje růst důchodů kapitalistů a ne dělníků, kteří tvoří hlavní masu spotřebitelů. Rovněž překotné zavádění strojů do výroby je rizikové, jelikož vede k  růstu nezaměstnanosti (stlačující mzdy dolů a vyvolávající pokles celkové koupěschopné poptávky) a proletarizaci malovýrobců. Zavádění strojů proto Sismondi podmiňuje předchozím růstem důchodů zabezpečujícím poptávku po uvolněných pracovnících. Sismondi se ve svém díle snaží upozornit na to, že s  rozvojem kapitalismu dochází k zužování vnitřního trhu. Jediné východisko viděl v  zahraničních trzích, kde ještě převládala nekapitalistická malovýroba - teorie třetích zemí (viz např. Lisý a kolektiv, 1996, str. 44).

     Sismondiho kritika kapitalismu nalezla svůj ohlas i v marxistické politické ekonomii, i když ta ji odmítla jako celek (z důvodu jejího malovýrobního, resp. maloburžoazního charakteru). A tak myšlenka podspotřeby se v marxistické ekonomii objevila v podobě tzv. rozporu mezi výrobou a spotřebou, kdy za specifický problém kapitalistické výroby není považována nedostatečná výroba, ale nebezpečí nadvýroby a klesající spotřeby v době hospodářské krize (viz např. Sternberg, 1947, str. 17 - 18, Vojtíšek a kolektiv, 1983, str. 333 - 334). Někteří marxisté se dokonce stali přímými stoupenci myšlenky podspotřeby - např. Lucien Laurat, Rosa Luxemburgová (1871 - 1919) či Rudolf Hilferding (1877 -1941). A tak třeba Rosa Luxemburgová sdílela Sismondiho názor, že za kapitalismu realizace úhrnného společenského produktu není možná bez nekapitalistického prostředí (malovýroba, méně rozvinutá území). Na základě toho pak předpokládala, že musí dojít k automatickému pádu kapitalismu, až zlikviduje všechny formy nekapitalistické výroby. V tomto kontextu považovala imperialismus za politiku boje kapitalistických zemí za získání zbytků nekapitalistického prostředí (viz Ekonomická encyklopedie, 1. díl, str. 507).

     Idea podspotřeby  ovšem zaujala pozornost i nezávislejších teoretiků - např. Emila Lederera, Ericha Preisera, Johna A. Hobsona (1858 - 1940),  Williama T. Fostera (1879 - 1950) či Waddila Catchingse (1879 - 1950). U nich však myšlenka podspotřeby není tak útočná jako u  Sismondiho a marxistů. Viděli sice hlavní příčinu podspotřeby v  kapitalistické hospodářské soustavě a v nesprávném rozdělování důchodů, avšak nezdůrazňovali ani tak nízkou úroveň mezd o sobě jako spíše  zaostávání růstu mezd za růstem cen. Rozhodujícím faktorem není nedostatek kupní síly námezdně pracujících, nýbrž jsou jím změny v rozdělování, které jsou výhodné pro zisk a nevýhodné pro mzdy. Např. Preiser zdůrazňoval, že příliš vysoké zisky v období konjunktury jsou vyvolány zaostáváním mezd a kromě toho růst zisku zvětšuje úspory. Investice jsou pak příliš velké ve srovnání s nedostatečnou spotřebou, takže může začít deprese. Foster a Catchings hovořili spíše o celkové podspotřebě než o podspotřebě dělníků (viz např. dílo Fostera a Catchingse "Road to Plenty" z roku 1928).

     Emil Lederer (1882 - 1939) zase viděl deficit kupní síly k zajištění plné zaměstnanosti ve zvýšení doby trvání držby hotovosti. Pokud nenaleznou uspořené peníze žádné vhodné investiční příležitosti, vznikají odložené částky, které představují výpadek kupní síly. Ústup spotřeby (obrácené stránky úspor) vede k deflaci. Podspotřeba by potom byla jiným označením pro deflaci. Deficit kupní síly může rovněž vzejít z nárůstu nabídky zboží. Potom musí klesnout ceny, jelikož stávající kupní síla není schopna odebrat z trhu výrobky za stávající ceny. Krizi může zabránit také rozšíření kupní síly zvětšením nabídky peněz nebo zmenšením doby držby hotovosti. Ledererovo či Preiserovo vysvětlení konjunktury tak poměrně značně připomíná Keynesovo vysvětlení. Tito ekonomové proto mohou být považování vlastně za Keynesovy předchůdce a jeho teorie lze chápat i jako speciální případ teorie podspotřeby (srovnej např. James, 1968, str. 153 či Woll, 1999, str. 537). Nasvědčuje tomu mimo jiné i tzv. keynesiánský paradox spořivosti, kdy zvýšená spořivost obyvatelstva se odrazí v posunu keynesiánské úsporové funkce směrem nahoru, což vyvolá tlak na snížení úrovně hrubého domácího produktu. V období recese proto keynesiánští ekonomové nedoporučují více spořit a stimulování investic (prostřednictví růstu úspor) raději odkládají až do doby, kdy se ekonomika přiblíží svému potenciálu (viz např. Samuelson, Nordhaus, 1992, str. 183 - 185 či  Helísek, 2002, str. 51 - 52)

     Kontroverze a diskuse kolem Sayova zákona sice vyústily ve většinové odmítnutí teorií podspotřeby a zejména teorií třetích osob, nicméně ukázaly na hlavní nedostatek této koncepce v podobě nepropracovanosti peněžní teorie, a to konkrétně ve vysvětlení poptávky po penězích (viz výše, kap. III.1). Platnost Sayova teorému (jako identity pro barterovou ekonomiku) neumožňuje vysvětlit všeobecné kolísání konjunktury z povahy směnných procesů. Proto se hledání příčin konjunkturních výkyvů zaměřilo na zvláštnosti peněžního hospodářství, čímž vznikly různé monetární vysvětlení konjunktury.

 

 

III.3  Peněžní čili monetární teorie cyklu

 

     Peněžní teorie hospodářských cyklů vysvětlují kolísání konjunktury kolísáním oběhu peněz a pohybem úvěrů. Navazují tak na představu skoro klasika v oblasti ekonomických cyklů (uváděného již v tomto textu v kap. II.3) Clementa Juglara (1818 - 1905) z roku 1862 (práce "Des crises commercionales et leur retour periodique en France, en Anglettere et aux États-Unis"), který považoval krize za projev deflace, kdy po období rozšíření úvěrů, provázeném růstem cen a umělým rozšířením trhů, banky, znepokojené rozpětím mezi svými závazky a svými likvidními aktivy, omezují úvěr a zvyšují úrokovou míru. Tak vznikají krize, které však uzdravují trh, neboť vyvolávají pokles cen a likvidují firmy, jejichž vznik byl způsobem umělým zvýšením poptávky. Juglarovy střednědobé "úvěrové" obchodní cykly měly stanovenou průměrnou délku na 10 let a skládaly se tří fází: prosperity či expanze (trvající 7 - 9 let), krize (trvající několik málo týdnů) a likvidace (trvající 2 - 4 roky) - blíže viz James, 1968, str. 151 či Sirůček, 1998, str. 25.

     Na jeho teorie později navázali Maurice Ansiaux (práce "Úvěrová inflace a prevence krizí" z roku 1934) a především již zmiňovaný (v části II) Ralph George Hawtrey (1879 - 1975), autor prací jako "Oběživo a úvěr" (Currency and Credit, 1919), "Kapitál a zaměstnanost" (Capital and Employment, 1937), "Nedorozumění ve mzdové politice" (Cross-Purposes in Wages Policy, 1955) či "Důchody a peníze" (Incomes and Money, 1967). Hawtrey vysvětluje návrat cyklu čistě z peněžních příčin a považuje nevyhnutelné peněžní a úvěrové pohyby za nutné a dostačující podmínky pro vznik konjunkturního cyklu. Příčinu krizí viděl v politice emisních bank, které nerozumně zvyšují diskont, aby si zachovaly ohroženou kovovou hotovost, nebo proto, aby chránily národní peněžní jednotku na devizových trzích. Růst diskontu pak zvýší úrokovou míru, omezí úvěry a sníží celkovou koupěschopnou poptávku. Následný pokles cen pak omezí hospodářskou aktivitu. Časem sice omezování úvěrů a růst bankovních depozit zvýší bankovní rezervy a podnítí novou expanzi úvěru a ekonomiky - kdyby byl ovšem úvěr neomezený, mohla by expanze stále pokračovat, jen by pak dále stoupaly ceny. Především tento Hawtreyův názor, že s neohraničenou úvěrovou expanzí by prosperita mohla pokračovat do nekonečna, vyvolal skepsi ekonomů. Čistě peněžní vysvětlení se zdají být neuspokojivá či neúplná, proto bývá pohyb úrokové míry spojován s určitými reálnými faktory, např. investicemi. Vznikají tak nové monetární teorie, které bývají také zařazovány do kategorií investiční teorií, a to konkrétně tzv. teorií o přeinvestování (srovnej Woll, 1993, str. 535, Lisý a kolektiv, 1996, str.  205 či Holman, 1999, str. 505).

     Teorie o přeinvestování nacházejí široký ohlas, i když v rámci tohoto přístupu existují různé směry. Většina se však odvolává na švédského ekonoma Knuta Wicksella (1851 - 1926). O hospodářském cyklu pojednává zejména druhá kapitola jeho stěžejní práce "Lekce z politické ekonomie" (Lectures on Political Economy) z roku 1901. Ten rozlišoval přirozenou (normální) úrokovou míru a peněžní (tržní) úrokovou míru. Přirozená úroková míra je rovna očekávané míře výnosu z nově investovaného kapitálu. Peněžní úroková míra je pak úroková míra, která vyrovnává nabídku zapůjčitelných fondů (úspory plus přírůstek peněžní zásoby) s poptávkou po zapůjčitelných fondech (investice plus přírůstek poptávky po hotovostních zůstatcích). Příčiny cyklu podle Wicksella spočívají v odchylkách peněžní úrokové míry od přirozené úrokové míry vlivem změn peněžní nabídky, vyvolávaných monetární politikou centrální banky. Pokud centrální banka zvýší peněžní zásobu, povede to k růstu zapůjčitelných fondů a peněžní úroková míra klesne pod přirozenou úrokovou míru. Firmy pak zvýši své čisté investice. Jelikož Wicksell na rozdíl od Keynese předpokládal plné využití výrobních faktorů, reálné zvýšení investic vysvětloval vznikem vynucených úspor. Ty vznikají v důsledku zaostávání růstu mezd za růstem cen (tento růst cen je vyvolán růstem investic). Reálné mzdy klesají a rostou zisky firem, které tak mohou financovat rostoucí investice. Výrobní zdroje jsou následně přetahovány ze spotřebních odvětví do investiční odvětví a investice mohou růst i reálně. Po určité době však mzdy doženou ceny, zisky firem klesnou a zmizí vynucené úspory. Další růst cen vyvolá jen růst peněžní úrokové míry a její návrat na předchozí úroveň. Vzestupná fáze cyklu končí.  Nastupuje deprese (sestupná fáze cyklu). Některé investice se ukazují být "špatnými investicemi". Po zvýšení úrokové míry se už totiž nové investice nevyplácejí a firmy se je snaží "odbourat". V ekonomice se šíří vlna deinvestování a investičního pesimismu. Klesá výroba, roste nezaměstnanost a ekonomika padá do deprese. Wicksell viděl klíč k potlačení hospodářských cyklů v měnové politice centrální banky, a to i přes její obtížnost. Na Wicksellovu monetární teorii cyklu navázala zejména rakouská škola, i když některé Wicksellovy názory ohledně aktivní úlohy peněz v reálných ekonomických procesech inspirovaly i představitele švédské (stockholmské) školy (blíže viz např. Sojka a kolektiv, 1998, str. 118).

     Podobnou monetární teorii cyklu založenou na odchylkách peněžní úrokové míry měl  Rakušan Ludwig von Mises (1881 - 1973). Změny v množství peněz jsou podle Misese příčinou nezdravých boomů a následných depresí. Tyto změny jsou vyvolávány právě úvěrovou expanzí komerčních bank, zaštítěných centrální bankou jakožto věřitelem poslední instance. Úvěrové boomy pak vyvolávají investiční boomy, které nemají reálný základ v úsporách a peněžní úroková míra klesá pod míru odrážející možné zhodnocení investic. To zkresluje ekonomické kalkulace investorů, kteří pak zahajují investice, jež se v následujícím období ukáží jako špatné. Po boomu potom přichází hospodářská deprese. Na rozdíl od Wicksella byl Mises mnohem pesimističtější ohledně "správné" politiky centrální banky. Byl přesvědčen, že ovládnutí peněžního oběhu státem (centrální bankou) nutně plodí hospodářské cykly, protože v systému svobodného bankovnictví (bez centrální banky v roli věřitele poslední instance) by nebyly možné tyto nezdravé úvěrové expanze. Mises rovněž soudil, že růst cen (způsobený růstem peněžní zásoby) nebude vlivem změn rozdělení důchodu proporcionální. I těmito Misesovými myšlenkami, obsaženými hlavně v jeho práci "Teorie peněz a oběživa" z roku 1912, byl inspirován Friedrich August von Hayek k obohacení monetární teorie cyklu Knuta Wicksella.

     Friedrich August von Hayek (1899 - 1992) patří mezi autory, kteří nejúplněji rozpracovali monetární teorii cyklu - např. ve své práci "Teorie peněz a obchodního cyklu"  (Geldtheorie und Konjunkturtheorie) z roku 1929. Teorii Knuta Wicksella rozvinul o rakouskou teorii kapitálu, kdy snížení peněžní úrokové míry mění strukturu kapitálu ve směru k oklikovějším výrobám (s větší průměrnou délkou výrobní periody). Firmy tak investují do oklikovějších (kapitálově náročnějších) výrob a tvoří špatnou strukturu kapitálu, neboť jsou zmýleny přechodným poklesem úrokové míry a přechodným vznikem vynucených úspor. Špatné investice ovšem není snadné odbourat, protože investice jsou specifickým statkem, které nelze použít jinak než pro původní cíl. Nevhodná struktura kapitálu se napravuje v průběhu deprese, kdy je mnoho výrobních kapacit odbouráno a mnoho lidí ztrácí práci. Podle Hayeka lze krizovým poruchám zabránit tím, že peníze budou neutrální čili nebudou ovlivňovat ani relativní ceny ani úrokovou míru. Původně navrhoval, aby se množství peněz vůbec neměnilo. Později připustil, že množství peněz lze zvýšit v reakci na růst počtu transakcí či při poklesu množství bezhotovostních směnných aktů. Hayek sice připustil, že praktická realizace řešení obchodních cyklů pomocí neutrálních peněz je málo reálná, nicméně trval na tom, že čím méně bude peněžní oběh ovlivňován centrální bankou, tím lépe pro hospodářství. V práci "Denacionalizace peněz" z roku 1976 dokonce navrhuje zrušit monopol vládní kontroly peněz a požaduje, aby se nabídka peněz ponechala soukromému sektoru (viz Holman a kol., 1999, str. 272).

     Hayek je považován za jednoho z hlavních ideových iniciátorů neokonzerativního obratu v ekonomické teorii a hospodářské politice, započatého  v 70. letech dvacátého století. A to spolu s Miltonem Friedmanem - zakladatelem monetarismu. Jejich názory jsou si v mnohém podobné, i když v některých směrech se liší. Hayek např. za hlavní nedostatek inflace považuje rozpad relativních cen, což způsobuje neefektivní rozmisťování výrobních zdrojů (pro Friedmana je to spíše růst celkové cenové hladiny). Friedman trvá na postupném zpomalování přílivu peněz do ekonomiky, Hayek však požaduje výrazné, ale krátkodobé omezení nabídky peněz (blíže viz např. Lisý a kolektiv, 1996, str. 207). Nicméně rovněž Friedman považuje vývoj nabídky peněz za rozhodující faktor, který ovlivňuje celkový průběh reprodukčního procesu a tím i jeho poruch, včetně ekonomických cyklů. Monetarismus tak v podstatě stojí na půdě monetárních teorií hospodářského cyklu. Ovšem názorům monetaristů na cyklus se budeme věnovat později. Nyní se zaměříme na marxistické vysvětlení ekonomických cyklů, které lze v zásadě přiřadit k reálným, endogenním a investičním teoriím.

 

III. 4  Marxistická teorie krizí z nadvýroby

 

     Karel Marx (1818 - 1883) ve svém hlavním ekonomickém díle "Kapitál" (německy Das Kapital. Kritik der politischen Oekonomie - první díl vyšel v roce 1867, druhý vydal Bedřich Engels v roce 1885 a třetí v roce 1894) sice nepodal svoji teorii hospodářského cyklu v ucelené podobě, nicméně lze z jeho celkové analýzy kapitalismu odvodit základy marxistického vysvětlení ekonomického cyklu, který pak rozvíjeli další marxističtí autoři - například  "pravověrní" marxisté jako Bedřich Engels (v díle "Anti-Dühring" z roku 1878) nebo Vladimír Iljič Lenin (1870 - 1924) ve svých dílech "O tzv. otázce trhů" (z roku 1893) či "Poznámka k otázce theorie trhů" a "Ještě k otázce theorie realisace" (oba texty z roku 1899). Anebo kritizovaní "úchylkáři" - třeba tzv. legální marxista Michail Ivanovič Tugan-Baranovskij (1865 - 1919) v díle "Průmyslové krise  v dnešní Anglii" (z roku 1894) či již výše zmiňovaní Rosa Luxemburgová (v díle "Akumulace kapitálu" z roku 1913) či "austromarxista" Rudolf  Hilferding (o něm viz rovněž dále).

     Marxisté se dívají na kapitalismus jako na vnitřně nestabilní systém vystavený cyklickým pohybům. Periodické kolísání ekonomické aktivity považují za imanentní (bytostně vlastní) rys kapitalismu, vyvolaný vnitřními protiklady kapitalismu. Nejobecnější základ a konečnou příčinu hospodářských krizí vidí v základním rozporu kapitalistického způsobu výroby - v rozporu mezi rostoucím společenských charakterem výroby (vlivem rozvoje společenské dělby práce, rostoucí koncentrace a centralizace kapitálu) a přetrvávajícím soukromým (soukromokapitalistickým) charakterem přivlastňování (produkt společenské výroby si přivlastňuje pouze soukromý vlastník podniku). Tento rozpor nevede bezprostředně k hospodářským krizím, projevuje se však v dalších rozporech, které samy krize vyvolávají.

     Jedná se zde především o tyto tři rozpory (viz např. Ekonomická encyklopedie, 1. díl, 1984, str. 128 - 130):

- rozpor mezi výrobou a spotřebou - snaha o maximalizaci zisku vede jednak k maximálnímu rozšiřování výroby (je to i "lék" na snižování míry zisku), jednak k minimalizaci nákladů; zadržování růstu mezd ovšem omezuje koupěschopnou poptávku dělníků, což komplikuje celkový proces realizace;

- disproporcionalita mezi vývojem jednotlivých výrobních odvětví, zejména disproporcionalita mezi I. a II. skupinou společenské výroby čili mezi skupinou odvětví, které vyrábějí výrobní prostředky a skupinou odvětví, které vyrábějí spotřební předměty;

- protiklad mezi organizovaností výroby v jednotlivé továrně a anarchií výroby v celé společnosti - celková nabídka a její struktura se tvoří živelně stejně tak jako celková poptávka a její složení, a tak potřebná proporcionalita se za těchto okolností nemůže prosazovat jinak než živelně prostřednictvím neustálého porušování nezbytných proporcí.

     Omezená spotřeba je tedy v marxistické teorii podstatným momentem krize. Krize však nevznikají z trvalé podspotřeby, nýbrž z výše uvedených rozporů  kapitalistické výroby a realizace zboží, které způsobují, že hospodářské krize za kapitalismu mají charakter krizí z nadvýroby, kdy není vyrobeno příliš málo zboží, ale naopak příliš mnoho zboží. Narůstající nepoměr mezi celkovou nabídkou a celkovou poptávkou v podobě nadvýroby zboží i kapitálu je přitom často zakrýván existencí úvěrové soustavy a zprostředkujících mezičlánků mezi výrobou a spotřebou. Materiální základ periodického vzniku krizí pak tvoří specifický kapitalistický způsob obratu fixního kapitálu, podmíněný zhruba 8-10letou životností fixního kapitálu. Zde je důležité, že krize vytvářejí tlaky na masovou obnovu fixního kapitálu v nejrůznějších oblastech víceméně současně, jelikož všechna odvětví stojí před úkolem snížit průměrné výrobní náklady a tím oživit váznoucí odbyt. Masová obnova fixního kapitálu se pak děje na nové, vyšší technické úrovni.

     Kapitalismus tak umožňuje sice nebývalý rozvoj technologií (v marxistické terminologii výrobních sil), ovšem za cenu narůstajících společenských ztrát. Podle marxismu se to děje hlavně díky zvyšování stupně vykořisťování pracujících, ústícímu v jejich rostoucí relativní a někdy i absolutní zbídačování (např. v době hospodářských krizí). V hospodářských krizích z nadvýroby (propukajících zhruba v desetiletých intervalech) tak dochází na jedné straně k řešení rozporů kapitalistické výroby, avšak na druhé straně je to násilné řešení, které je spojeno s obrovským plýtváním, ba i přímým ničením. Narůstající negativní ekonomické a sociální důsledky hospodářských krizí (jako projev postupného zostřování tzv. základního rozporu kapitalismu) pak vytvářejí podle marxismu vhodné objektivní i subjektivní podmínky pro nahrazení kapitalismu novým společenským systémem - komunistickou společností (v první etapě socialistickou společností, která má představovat nižší fázi komunistické společnosti).

     Pozice kapitalistické společnosti z tohoto hlediska byla velmi silně otřesena světovou hospodářskou krizí let 1929 - 1933 čili tzv. Velkou depresí (anglicky Great Depression). Tato deprese měla demonstrovat zostřování rozporů kapitalistické reprodukce v podmínkách nástupu nového stádia kapitalismu, stádia monopolního kapitalismu či v marxistické terminologii imperialismu. Analýzu tzv. imperialismu provedl zejména V. I. Lenin ve svém díle "Imperialismus jako nejvyšší stadium kapitalismu" z roku 1916, kde popisuje vznik monopolů, finanční oligarchie, mezinárodních monopolistických svazů, expanzi vývozu kapitálů i zesílení bojů o rozdělení světa - na základě toho pak soudí, že imperialismus vlastně představuje předvečer socialistické revoluce (tato Leninova práce ovšem úzce navazuje na teze Rudolfa Hilferdinga, obsažené v jeho díle "Finanční kapitál" z roku 1910). Rozvrat kapitalistických ekonomik způsobený 1. světovou válkou se podařilo ještě překonat a v letech 1921 - 1928 nastalo období tzv. částečné stabilizace kapitalismu. Burzovní krach v USA na podzim 1929 již však signalizoval konec relativní stabilizace kapitalismu, bezkrizového hospodářství a "věčné prosperity" (overlasting prosperity). Následně přichází "nejhlubší a nejostřejší krise světového kapitalismu" (viz Ulrych, 1951, str. 184).

     Velká deprese prohloubila předchozí pochyby o užitečnosti neoklasického přístupu k ekonomickým jevům rovněž u nemarxistických ekonomů a zintenzívnila i jejich snahy o nalezení alternativního rámce pro výklad cyklického vývoje tržních ekonomik. Největšího rozšíření dosáhl v tomto ohledu makroekonomický teoretický směr, opírající o práce anglického ekonoma Johna M. Keynese. Po něm dostal tento směr označení keynesiánství (či keynesovství v novější české terminologii) a přechod od předkeynesiánského neoklasického přístupu k makroekonomii ke keynesiánskému přístupu byl nazván keynesiánskou revolucí (viz např. Samuelson, Nordhaus, 1992, str. 827, Sojka a kolektiv, 1998, str. 118 či Holman a kol., 1999, str. 356).

 

III. 5  Keynesiánský přístup k hospodářským cyklům

 

     John Maynard Keynes (1883 - 1946) svým dílem zásadně ovlivnil vývoj ekonomické teorie i hospodářské politiky 20. století. Mezi jeho  nejvýznamnější práce patří "Ekonomické důsledky míru" (Economic Consequences of the Peace, 1919), "Traktát o peněžní reformě" (Tract on Monetary Reform, 1923), "Konec laissez-faire" (The End of Laissez-Faire, 1926), "Pojednání o penězích" (Treatise on Money, 1930), "Prostředky k prosperitě" (The Means to Prosperity, 1933). Nejdůležitější Keynesovou prací je však "Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz" (The General Theory of Employment, Interest and Money, 1936). Jeho poslední prací pak je "Jak zaplatit za válku" (How to Pay for the War, 1940).

     Ve vývoji Keynesových názorů se rozlišují v zásadě dvě etapy - etapa do napsání "Obecné teorie zaměstnanosti, úroku a peněz" a etapa začínající napsáním této práce (viz např. Holman a kol., 1999, str. 359). Pro první etapu je charakteristické rozpracovávání cambridgeské verze kvantitativní teorie peněz (např. v díle "Traktát o peněžní reformě"). V té době za hlavní příčinu nestability tržní ekonomiky považoval nestálou kupní sílu peněz a proto hledal cesty, jak by bylo možné ji stabilizovat prostřednictvím reformy peněžní a úvěrové soustavy. V této práci se také postavil proti návratu zlatého standardu. Již tehdy byl Keynes zastáncem programů veřejných investic jako opatření pro boj s nezaměstnaností. V práci "Konec laissez-faire" pak formuloval myšlenku, že stát by měl regulovat ekonomiku pomocí omezeného počtů nástrojů hospodářské politiky.

     Určitý přechod mezi oběma etapami ve vývoji Keynesových názorů představuje "Pojednání o penězích". Nadále zde sice vychází z představy, že úspěšné fungování tržní ekonomiky vyžaduje stabilní kupní sílu peněz, za hlavní příčinu jejího kolísání ovšem už považuje nestabilitu investic, i když příčiny nestability investic ještě vidí v chování finančních trhů a v úloze spekulantů. Keynes se zde opíral o dva odlišné směry ekonomického myšlení - o neoklasickou monetární teorii cyklu (zejména Wicksellovu teorii) a zároveň o neortodoxní teorii nerovnováhy mezi agregátním produktem a agregátními výdaji (tu nacházíme např. u Tugana-Baranovského). Na jejím základě pak dospěl k představě o nezávislosti mechanismů vytvářejících úspory a investice. Tyto mechanismy podle Keynese vyvolávají nerovnost mezi úsporami a investicemi, což je zdrojem nestability cenové hladiny. Ta pak vede k tomu, že tržní ekonomika nemusí nalézt rovnováhu pouhým působením samoregulačních tržních sil. Z toho vyplývá potřebnost státních zásahů ve prospěch obnovy rovnováhy - prostřednictvím veřejných výdajů či měnové politiky, zaměřené na regulaci úrokové míry. Výklad příčin, proč tržní ekonomika má tendenci k neostatečnému využívání disponibilních zdrojů, zde však ještě není uspokojivý. Proto rozhodující pro vznik keynesiánské ekonomie, a to jak v neokeynesiánské, tak postkeynesiánské interpretaci, se stala až "Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz".

     V této práci již Keynes vidí základní příčinu depresí v nedostatečné efektivní poptávce (agregátní poptávce) spojené s  nízkými podněty k investicím. Kritizuje zde základ neoklasické makroekonomie jednak v podobě tzv. Sayova zákona trhů (kdy neoklasická ekonomie zde argumentuje z pozic trhu úspor, resp. kapitálu: co se z příjmů domácností a firem uspoří, to se díky mechanismu úrokových měr vynaloží na čisté investice), jednak v podobě kvantitativní teorie peněz (ta předpokládá, že peníze slouží pouze jako prostředek směny). Keynes naopak klade důraz na funkci peněz jako uchovatele hodnoty (v rámci teorie preference likvidity) a nesouhlasí s neoklasickou představou automatické přeměny úspor v investice (vztah mezi úsporami a investicemi není u něj regulován žádným automatickým mechanismem). Odmítá také samočinné vyrovnávání poptávky po práci a nabídky práce na základě pružných reálných mezd a mezní oběti z práce (v nepružnosti nominálních mezd směrem dolů a v poklesu efektivní poptávky vidí hlavní příčiny vzniku trvalejší nedobrovolné nezaměstnanosti) a navíc zabudovává do ekonomické analýzy prvek nejistoty a očekávání (v podobě pesimistických či optimistických očekávání investorů, závislých na životním elánu podnikatelů). Za těchto okolností může efektivní (agregátní) poptávka snadno spadnout na úroveň, která neumožňuje realizaci produktu (agregátní nabídky) vyrobeného při plné zaměstnanosti - zvlášť když podle Keynese při růstu důchodu roste spotřeba pomaleji než důchod (tzv. základní psychologický zákon). Díky tomu pak roste podíl úspor, ovšem úspory se již automaticky neproměňují v investice. Investice jsou u Keynese závislé na úrokové míře a mezní efektivnosti kapitálu (ta v podstatě udává přírůstek očekávaného čistého výnosu z dodatečné investice za dobu její životnosti). Čím je vyšší mezní efektivnost kapitálu oproti úrokové míře, tím je větší sklon k investicím. Mezní efektivnost kapitálu je ovšem nepřímo úměrná vybavenosti ekonomiky kapitálem. Proto vyspělé ekonomiky, nasycené kapitálem, mají nízkou mezní efektivnost kapitálu a tudíž nízký sklon k investicím. Investice tak "nedrží krok" s rostoucími úsporami a vzniká nedostatečná efektivní poptávka.  Proto podle Keynese kapitalismus od určitého stádia zralosti trpí vnitřním sklonem k chronické depresi a nezaměstnanosti (neboli k rovnováze při neplné zaměstnanosti).

     Vývoj investic podle Keynese je navíc značně nepředvídatelný, neboť rozhodování podnikatelů o investicích se uskutečňuje v podmínkách nejistoty. Odhad budoucího výnosu z investic je totiž obtížně propočitatelný a závisí na důvěře v budoucí vývoj trhů. Důležitou roli zde mají očekávání podnikatelů, která jsou však založena na osobních odhadech budoucího vývoje a tudíž obsahují výrazný subjektivní prvek. Proto rozsah investic v mnohém závisí od životního elánu podnikatelů (animal spirits) - od jejich ochoty riskovat a vyvíjet tvůrčí aktivitu. Od subjektivního charakteru očekávání podnikatelů pak Keynes odvozuje značnou těkavost (volatilitu) investic. Podnikatelé totiž mohou podlehnout investičnímu pesimismu anebo naopak investičnímu optimismu a tím "rozkymácet" vývoj investic, který posléze způsobí výkyvy celé ekonomiky. Právě na tento charakter investičního procesu navázaly keynesiánské teorie hospodářského cyklu, které vysvětlovaly cyklický vývoj ekonomik endogenními příčinami ("vrozenou" nestabilitou investic) a nikoliv exogenními šoky, ať již monetárními či reálnými. Takovéto modely vznikly jak v rámci neokeynesiánství (snažícího se o spojení Keynesovy makroekonomie s neoklasickou mikroekonomii), tak v rámci postkeynesiánství (navazující na tu část Keynesova díla, která představuje jasný odklon od neoklasické ekonomie)

    Nejznámějším neokeynesiánským modelem, zabývajícím se cyklickým vývojem, je model zvaný model supermultiplikátoru, založený na součinnosti multiplikátoru a akcelerátoru (viz např. Šik, 1991, str. 91, Burda, Wyplosz, 2001, str. 339 - 340 či Helísek, 2002, str. 172 - 173). Tento model rozpracovali Paul Anthony Samuelson a John Richard Hicks (1904 - 1989) ve svých dílech "Interakce mezi multiplikátorovou analýzou a principem akcelerace" (Interactions between Multiplier Analysis and the Principle of Acceleration, 1939) a "Příspěvek k teorii obchodního cyklu" (A Contribution to the Theory of the Trade Cycle, 1950). V obou modelech je vývoj spotřeby určen sklonem ke spotřebě (c) a vývojem důchodu (Y) čili ΔCt = c . ΔYt-1.

 

V Samuelsonově modelu pak akcelerátor (b*) indukuje velikost čistých investic (It) takto:

It = b* . ΔCt,

změna čistých investic je potom dána rovnicí:  ΔIt = b* . (ΔCt - ΔCt-1)

a změna důchodu rovnicí:  ΔYt = ΔIa + ΔCt  + ΔIt

čili:  ΔYt = ΔIa  + c . ΔYt-1 + b* . (ΔCt – ΔCt-1)

S ohledem na to, že:  ΔCt = c . ΔYt-1    a     ΔCt-1 = c . ΔYt-2

lze dojít k následující rovnici:  ΔYt = ΔIa  + c . ΔYt-1 + c . b*. ΔYt-1 – c . b*. ΔYt-2

po úpravě pak k rovnici:  ΔYt = ΔIa  + c . (1 + b*) . ΔYt-1– c . b*. ΔYt-2

 

V Hicksově modelu velikost čistých investic je dána následujícím vztahem:

It = b* . (Yt-1 – Yt-2)

a změna důchodu vztahem:  ΔYt = ΔIa  + c . ΔYt-1 + b* . (ΔYt-1 – ΔYt-2)

tedy vztahem:  ΔYt = ΔIa  + (c + b*) . ΔYt-1 – b* . ΔYt-2

 

Oba modely prokazují, že velikost důchodu může kolísat a že mohou existovat body obratu. Tendence k oscilaci je určena volbou parametrů b* a c. Oscilace (cykly) pak mohou být explozivní (divergentní, se zvětšující se odchylkou produktu od rovnováné úrovně), harmonické (stabilní) či tlumené (konvergentní, se zmenšující se odchykou), a to v závislosti na hodnotě poměru c ku b* (Samuelsonův model) či na hodnotě b* (Hicksův model) - blíže viz např. Kodera, 1999, str. 17. Oba tyto modely patří mezi lineární modely hospodářského cyklu a bývají řazeny k "mechanistickým" interpretacím hospodářských cyklů. Multiplikačně akcelerační mechanismus se stal nezbytnou součástí vysvětlení střednědobých cyklických výkyvů; použitelný je také k vysvětlení krátkodobého cyklu zásob i dlouhých vln (viz např. Van Duijn, 1983, str. 13).

     Z postkeynesiánských teorií hospodářských cyklů jsou nejznámější následující teorie či modely: teorie Michala Kaleckého, model                   Nicolase Kaldora a teorie Hymana Minského. Michal Kalecki (1899 - 1970) není sice přímo řazen k postkeynesiánským ekonomům, avšak byl pro ně významným inspiračním zdrojem. Jeho teorie cyklického vývoje, obsažená v práci "Eseje o teorii hospodářských výkyvů" (Essays in Theory of Economic Fluctuations) z  roku 1938, je výrazně ovlivněna teoriemi Karla Marxe a Rosy Luxemburgové (rozdělení kapitalistické společnosti na třídu kapitalistických podnikatelů; rozdílná moc těchto tříd určuje rozdělování celkové produkce mezi mzdy a zisky). V pojetí M. Kaleckého je klíčem k pochopení hospodářského cyklu investiční proces. Růst investic vyvolává expanzi ekonomiky, protože vytváří přírůstek agregátní poptávky. Postupný nárůst výrobního potenciálu v důsledku zvyšování investic vede nakonec k poklesu míry zisku. Pokles ziskové míry vede k omezování investic, což vyvolá hospodářskou recesi. Pokles investic totiž vede ke snižování agregátní poptávky a vyvolává přizpůsobovací procesy na straně agregátní nabídky (blíže viz např. Sojka a kolektiv, 1998, str. 119 - 120).

     Nicolas Kaldor (1908 - 1986) patří ke starší větvi postkeynesiánství, která je označovaná jako italsko-cambridgeská škola. Ve své práci "Model obchodního cyklu" (Model of the Trade Cycle) z roku 1940 se snaží ukázat, jak se ekonomika v důsledku nerovnosti ex ante mezi úsporami (S) a investicemi  (I) vzdaluje od stavu rovnováhy. Investice a úspory se podle něho nemusí ex ante rovnat, protože sklon k investicím a sklon k úsporám (s) nemusí být stejný. Navíc v dynamické ekonomice nejsou tyto sklony stálé a mění se v závislosti na úrovni ekonomické aktivity. Proto také přestávají být funkce úspor (St = s . Yt) a funkce investic (It =g (Yt, Kt), kde g je funkce a K představuje kapitál) lineární - jde tedy o nelineární model hospodářského cyklu. Protože se sklon k investicím může lišit od sklonu k úsporám, jsou možné tři různé stavy rovnováhy - dva stavy stabilní rovnováhy (jeden s nižší úrovní hospodářské aktivity - produktu, druhý s vyšší úrovní hospodářské aktivity - produktu, body A a B ) a jeden stav nestabilní rovnováhy (při úrovni hospodářské aktivity - produktu někde uprostřed mezi oběma stavy stabilní rovnováhy, bod C). Jestliže je úroveň produktu (hospodářské aktivity) vpravo od bodu C nestabilní rovnováhy, má ekonomika vzestupnou tendenci. Jestliže je vlevo do bodu C nestabilní rovnováhy, ekonomika má sestupnou tendenci (pro lepší orientaci viz obrázek č. 12). Na základě tohoto modelu Kaldor dělá poměrně pesimistické závěry. Politika státních investic nemůže totiž podle jeho názoru vyloučit cyklické výkyvy, protože může vyvolat situace, které plodí alternativu buď expanze nebo deprese. Každé rozvíjející se ekonomice jsou proto podle něho nutně vlastní značné oscilace (blíže viz např. James, 1968, str. 384 - 385 či Kodera, 1999. str. 31 - 42).

 

Obrázek č. 12: Ilustrace Kaldorova modelu hospodářského cyklu

 

 

Pramen - James, É.: Dějiny ekonomického myšlení 20. století, Academia, nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1968, str. 384.

 

     Hyman Minsky  (1919 - 1997) reprezentuje mladší, americkou větev postkeynesiánství. Minsky považoval kapitalistickou tržní ekonomiku za vnitřně hluboce nestabilní a byl přesvědčen, že síly, které rozpoutaly tzv. Velkou depresi, se neliší od těch sil, které vyvolávají nestabilitu vyspělých kapitalistických ekonomik po 2. světové válce. Proto jeho klíčová práce (z roku 1982), týkající se hospodářských cyklů, nese tak příznačný název: "Může se "to" opět stát?" (anglicky "Can "It" Happen Again?"). Hlavní příčinu nestability viděl Minsky v investicích, ve způsobech jejich financování a institucionálního uspořádání, v nichž investování probíhá. Proto soudil, že jeho hypotéza finanční nestability vede k investiční teorii ekonomického cyklu a k finanční teorii cyklu.   Vycházel přitom z konceptu endogenních peněz, který předpokládá, že zvýšení nominálního důchodu vyvolává (prostřednictvím úvěrové kreace peněz, případně vznikem finančních inovací) zvýšení nabídky peněz, které dokáže uspokojit růst poptávky po penězích. Odmítá tedy kvantitativní teorii peněz a s ní spojenou představu, že peníze mají exogenní povahu vůči reálné ekonomice a že jejich růst je příčinou zvýšení cenové hladiny.    

     Jádrem nestability moderních ekonomik je podle Minského skutečnost, že investice a ostatní aktiva jsou financovány převážně dluhově, z úvěrů. Při půjčování firmy zvyšují podíl svého celkového dluhu na celkových aktivech a proto příjmy firem v běžném (přítomném) období by měly dosahovat úrovně, která by umožňovala plynulé splácení v minulosti přijatých úvěrů, splatných právě v přítomnosti. Peněžní toky v přítomném období a úhrada splatných úvěrů mají proto kritický význam pro stabilitu soudobé tržní ekonomiky. Minsky v tomto ohledu rozlišoval tři typy (scénáře) financování (viz Minsky, 1982, str. 105 - 106):

- zajištěné (opatrné) financování (hegde financing), kdy běžné příjmy jsou dostatečné k uspokojení závazků (splatných dluhů) v přítomném období; předpokladem tohoto scénáře je to, že očekávané finanční toky budou po celou dobu investování převyšovat splatné úvěry; solventnost firem pak není ovlivněna změnami úrokových sazeb;

- spekulativní financování (speculative financing), kdy běžné toky nejsou již adekvátní, aby uspokojily splatné závazky; tento scénář  předpokládá nezbytnost krytí splatných závazků  pomocí nových krátkodobých půjček (úvěrů); změna úrokových sazeb zde už začíná ovlivňovat solventnost firem;

- ultraspekulační (hyperspekulační) financování nebo-li Ponziho financování (ultraspeculative financing, Ponzi financing), které vychází z optimistických očekávání, že se aktiva v budoucnosti zhodnotí a teprve po tomto zhodnocení bude firma schopna dostát svým závazkům (označení scénáře je založeno na jménu finančního podvodníka Charlese Ponziho); proto tento scénář financování závisí na úrokových sazbách a cenách aktiv, která jsou takto dluhově financována; pokud se cena aktiv nezmění či dokonce klesne, firma nebude schopna dostát svým závazkům (obdobně i při růstu úrokových sazeb); finanční potíže velkého množství firem pak mohou vyvolat finanční krizi[1] a na ni navazující hospodářskou depresi.

     V případě vypuknutí hospodářské deprese ovšem může centrální banka doplnit chybějící likviditu (expanzivní monetární politikou). Stejně může působit i deficitní financování ze státního rozpočtu. Doplnění likvidity ekonomiku sice stabilizuje, zároveň však umožní přežití i málo efektivních firem (deprese se tak nestane ozdravným procesem, tvořivou destrukcí v pojetí Schumpetera). Ekonomika se tak vyhne depresi, avšak za cenu inflačních tlaků a zhoršování efektivnosti využívání zdrojů. Druhou alternativou je zde však hrozba hluboké deprese. Je zajímavé, že v tomto kontextu otevřená ekonomika zesiluje nestabilitu tržní ekonomiky, protože umožňuje rozšíření zboží a aktiv, mezi nimiž mají domácí rezidenti volbu, a také rozšíření potenciálního množství kupujících domácího zboží a aktiv. Navíc úvěrová expanze již není omezena kapacitou domácího bankovního sektoru, podniky si mohou půjčovat v zahraničí,  omezením se stává globální finanční trh (blíže viz např. Mach, 2002, str. 72). Kromě výše uvedených modelů a teorií se k vysvětlení hospodářských výkyvů v hojné míře používají i další keynesiánské modely, hlavně ty z dílny neokeynesiánských ekonomů. Jde například o následující "učebnicové" modely: model multiplikátoru s linii 45o (tzv. keynesiánský kříž, anglicky Keynessian cross), model IS-LM, model agregátní poptávky a nabídky (viz např. Mankiw, 1992, str. 213 - 234, Dornbusch, Fischer, 1994, str. 329 - 331, Helísek, 2002, str. 171 či Frank, Bernanke, 2003, str. 617 - 649). Tyto modely slouží uvedeným autorům k vysvětlení  krátkodobých výkyvů ekonomické aktivity; tyto výkyvy se většinou ztotožňují s Juglarovými cykly (střednědobými hospodářskými cykly) nebo s Kitchinovými cykly (krátkodobými cykly zásob) – viz např. Burda, Wyplosz, 2001, str. 333 či Dornbusch, Fischer, 1994, str. 331. Obecně lze pak říci, že keynesiánská koncepce spatřuje základní příčinu hospodářských recesí v nedostatečné agregátní poptávce  soukromých subjektů. Vláda proto musí v období recese intervenovat, aby nahradila nedostatečnou poptávku. Těžiště hospodářské politiky je tak ve fiskální politice, zejména ve zvýšení vládních výdajů, zaměřených na stimulaci poptávky a ve snížení daní na podporu spotřeby. Rozsah vládních intervencí lze ještě rozšířit o opatření monetární politiky.

     Po druhé světové válce se ve vyspělých kapitalistických zemích prosadily keynesiánské a neokeynesiánské přístupy k hospodářské politice, a to zvlášť v 50. a 60. letech  20. století. Výsledkem byl nárůst státního hospodářského regulování, spočívající v postupném přechodu od jednotlivých státních zásahů, stimulujících spotřebu nebo investice, ke stále propracovanějšímu systému státní ekonomické regulace, směřujícímu na počátku 70. let až k pokusům o více méně komplexní programování ekonomického vývoje. V tomto období se pak ustálily  následující základní formy státního hospodářského regulování (srovnej např. Samuelson, Nordhaus, 1992, str. 46 - 47): regulativní peněžní a úvěrová politika (regulování diskontní sazby, minimálních bankovních rezerv, opatření na trhu cenných papírů),  regulativní rozpočtová politika (mechanismus tzv. vestavěných stabilizátorů a záměrná výdajová politika státního rozpočtu), politika urychlené amortizace, realizace funkce státu jako přímého investora a podnikatele ve státním ekonomickém sektoru (státní podniky v oblasti infrastruktury, v surovinových a energetických  odvětvích nebo v rozvojových oborech), regulace vývoje v zemědělství, podpora výzkumu a vývoje a rozvíjení tzv. indikativního plánování (kvantitativní ukazatele plánů jsou závazné pouze pro státní sektor, pro soukromý sektor mají orientační, doporučující charakter).

     Od roku 1945 pak téměř všechny hlavní kapitalistické ekonomiky vykazovaly po dobu bezmála třiceti let vysoké tempo růstu - tzv. Zlatý věk či tzv. Třicet slavných let (The Golden Age of Capitalism, blíže viz kap. II.3.2.3). To by ukazovalo na oprávněnost keynesiánských metod, které tak umožnily bezbolestný průběh třetí průmyslové (technologické) revoluce (čili vědeckotechnické revoluce) v hospodářsky vyspělých zemích. Nicméně po celou tuto dobu existovali lidé, kteří neuznávali a odmítali keynesiánské metody (např. Milton Friedman či Friedrich August von Hayek). Ti tvrdili, že k dlouhodobé konjunktuře by stejně došlo i bez nich, a to díky příznivým objektivním podmínkám (poválečná obnova, rychlý růst populace, relativní nezranitelnost exportních trhů, omezování celních bariér, fungující mezinárodní platební mechanismus). Zdá se však, že tyto objektivní podmínky byly zdárně využity právě díky uplatněným keynesiánským receptům. Systém mezinárodních plateb byl jejich přímou součástí a vysoká míra investic, stojící za nadprůměrnými tempy hospodářského růstu, byla úspěšně podněcována vysokou poptávkou, vysokými zisky a z nich plynoucími optimistickými očekáváními budoucnosti. A tak může známý liberální myslitel Paul Johnson napsat (viz Johnson, 1999, str. 82): "Nepřiznáme-li  Keynesovi posmrtnou zásluhu na tom, že napomohl poválečné konjunktuře, pak si už žádný myslitel v dějinách nemůže činit nárok na to, že by kdy něco ovlivnil." Pokud ji Keynesovi (a jeho stoupencům) přiznáme, potom bychom neměli zapomenout také na přínos švédské (stockholmské) školy.

 

III. 6  Příspěvek švédské (stockholmské) školy pro teorii hospodářských cyklů

 

     Jako švédská (stockholmská) škola je označovaná skupina významných švédských ekonomů, kteří ve 20. a 30. letech dvacátého století navazovali na dílo Knuta Wicksella (viz výše, kap. III.3) a také na dílo druhé velké postavy švédské ekonomie, Gustava Cassela. Gustav Cassel (1866 - 1945) je znám především jako znovuobjevitel teorie parity kupní síly a tvůrce teorie hospodářského cyklu, která vidí příčinu cyklu v reálných faktorech exogenní povahy,  jako je technický pokrok, populační vývoj či objevení nových přírodních zdrojů. Tyto faktory podle Cassela "odkrývají podnikatelům nové investiční příležitosti a zvyšují očekávanou míru výnosu z investic (Wicksellovu přirozenou úrokovou míru). Zvýšená míra investic, vyvolaná reálnými faktory,  však časem narazí na nedostatek úspor. Peněžní úroková míra pak vzroste, mnoho investičních akcí se stane ztrátovými a firmy začínají propouštět. Konjunktura tak přechází v depresi. Centrální banka není podle něho schopna zabránit cyklickým výkyvům svou měnovou politikou (jak soudili někteří stoupenci monetární teorie cyklu). Proto Cassel nevidí (obdobně jako Schumpeter) žádnou možnost jak potlačit cyklické výkyvy. Ty jsou podle něho přirozeným a nevyhnutelným důsledkem technického pokroku v kapitalistickém tržním systému" (cit. Holman a kol., 1999,  str. 317 - 318).

     Wicksell i Cassel svými odlišnými teoriemi hospodářského cyklu dali ovšem impuls k makroekonomické analýze, jejímž rámcem byl vztah mezi celkovými investicemi a celkovými úsporami. Ve 30. letech 20. století (v době hluboké hospodářské recese) se začalo vztahem mezi investicemi zabývat více ekonomů. V Anglii to byli především John M. Keynes (viz výše), ale také Denis Holme Robertson (1890 - 1963), který rovněž nesdílel představu o automatismu přeměny úspor v investice, přesto se však neztotožnil s Keynesovými názory. Úspory jsou podle něho především odložením peněz či jejich tezaurací (vyjmutím z oběhu) a investice jsou pak financovány prostřednictvím bankovního úvěru. Podle Robertsona nic nezaručuje, že tvorba bankovního úvěru bude odpovídat tvorbě úspor. Pokud rozsah investic přesáhne dobrovolné úspory, vede to k růstu cenové hladiny a poklesu reálných mezd, čímž vznikají vynucené úspory. Investice jsou tak zčásti financovány inflací na úkor podílu mezd na produktu (důchodu) a ve prospěch podnikatelů (blíže viz např. Sojka a kolektiv, 1998, str.120 - 121).

     Ve Švédsku se vztahem mezi investicemi a úsporami  zabývali ekonomové jako Johan Gustav Akerman (1888 - 1959), Dag Hammarskjöld (1905 - 1961), Erik Robert Lindahl (1891 - 1960), Bertil Ohlin (1899 - 1979),  Gunnar Myrdal (1898 - 1987) či Erik Lundberg, kteří tvořili jádro švédské (stockholmské) školy. Tito ekonomové se pokusili (v návaznosti na Wicksellův a Casselův odkaz) o spojení peněžní a reálné analýzy; vycházeli přitom z Wicksellovy představy o aktivní úloze peněz v reálných ekonomických procesech. Na tomto základě se pak snažili formulovat co nejúčinnější anticyklickou hospodářskou politiku. V tom směru očekávali rozhodující efekty od opatření peněžní a úvěrové politiky. Připouštěli však také deficitní financování veřejných prací, a to jako prostředek na překonaní deprese (viz např. Lisý a kolektiv, 1996, str. 134).

     Ve svých dílech rozvinuli představitelé švédské školy řadu myšlenek, které se později sekaly s uznáním u keynesiánců - opuštění pojmu "vynucených úspor", rozlišování hlediska ex ante a ex post u investic a úspor (Myrdal a jiní), modely postupné návaznosti  v ekonomických procesech (Lundberg[2]) či faktor času a očekávání a zkoumání reakcí ekonomických subjektů v čase (Lindahl). Koncepce švédské školy vznikala paralelně (souběžně) s Keynesovou teorií, ale zřejmě především díky jazykové bariéře se jí nedostalo včas patřičné pozornosti. Přitom na rozdíl od Keynese, jehož teorie je převážně statická, rozpracovali dynamickou teorii, která předjímala pozdější vývoj teorií růstu.

     Počátkem 70. let 20. století ovšem státní regulace tržní ekonomiky začala ztrácet svou účinnost, došlo k hospodářskému poklesu a k růstu cen (inflaci) a do popředí se dostaly ekonomické směry, které na rozdíl od švédské školy a keynesiánství odmítají státní intervencionismus a považují kapitalistické tržní hospodářství za vnitřně stabilní s dostatečně velkými potenciálními možnostmi samoregulace. Tzv. protikeynesiánská revoluce byla v 70. a 80. letech 20. století nesena především následujícími ekonomickými školami: monetarismem, školou strany nabídky a školou racionálních očekávání (viz např. Holman a kol., 1999, str. 457 - 458). Tyto školy se pak staly teoretickou základnou pro  konzervativní a neoliberální (neokonzervativní) typ hospodářské politiky, který je v silné opozici keynesiánskému (neokeynesiánskému) typu hospodářské politiky. Tento konzervativní a neoliberální typ hospodářské politiky vychází totiž z toho, že stát má stanovit hlavně přesná a dlouhodobě platná pravidla pro tržní subjekty a minimalizovat permanentní státní regulaci. Prioritním cílem hospodářské politiky se potom stává zabezpečení cenové stability a hlavním nástrojem monetární politika (nejčastěji restriktivní monetární politika). V nejčistší podobě se neokonzervativní hospodářská politika prosadila v USA za vlády prezidenta Ronalda Reagana (v letech 1981 - 1989) a ve Velké Británii za vlády premiérky Margaret Hildy Thatcherové (v letech 1979 - 1990). Thatcherismus a reaganomika se staly symbolem protikeynesiánské revoluce v rovině hospodářsko-politické.

 

III. 7 Názory monetaristů na hospodářský cyklus

 

     Nejznámějším představitelem monetarismu je bezesporu Milton Friedman, nositel Nobelovy ceny za ekonomii z roku 1976. K nejvýznamnějším představitelům monetarismu je dále řazen např. Harry Gordon Johnson (1923 -1977), Anna Jacob Schwartzová, Allan H. Metlzer  či  Karl Brunner. Jak již víme, podle monetaristů je kapitalistická tržní ekonomika dostatečně vnitřně stabilní a má velké možnosti samoregulace. Proto soudí, že mnohé negativní jevy tržní ekonomiky (inflace, nezaměstnanost, pasivní platební bilance) nemohou být charakteristické pro kapitalismus jako systém, ale plynou z nesprávné peněžní (měnové) politiky státu. Hlavní příčinu nestability tržní ekonomiky vidí ve sféře peněžních procesů. Peníze tak nejsou pro monetaristy jen  klíčovým prvkem teoretické analýzy, nýbrž také základem ekonomického prognózování a východiskem i hlavním nástrojem hospodářské politiky. Zkrátka "za vším hledej peníze", jak zní i český název jedné z knih Miltona Friedmana z roku 1992 (viz Friedman, 1997)[3].

     Friedman zvlášť široce dokládá vnitřní stabilitu tržní ekonomiky. Nejprve odůvodňuje dlouhodobou stabilitu poptávky po penězích na základě vlastní reformulace kvantitativní teorie peněz (obsažené např. práci "Studies in the Quantity Theory of Money" z roku 1956) a postuluje mnohem stabilnější spotřební funkci než Keynes (a to na základě své hypotézy permanentního důchodu, vyslovené v díle "A Theory of the Consumption Function" z roku 1957). Z toho pak může vyvodit, že hlavním zdrojem poruch v tržní ekonomice jsou prudké změny v nabídce peněz. Nabídku peněz přitom považuje za exogenně danou emisní politikou centrální banky. Změny nabídky peněz podle Friedmana vedou pak ke změně v nominálním produktu - nejprve se ovšem projeví ve změnách reálného produktu a teprve později ve změnách cenové hladiny (je  tedy popřena neutralita peněz v krátkém období). Vývoj nabídky peněz (tempa růstu peněžní zásoby) lze tedy odůvodněně považovat za nejdůležitější faktor, který ovlivňuje celkový průběh reprodukčního procesu.

     O tato uvedená teoretická východiska (stanoviska) se opírá také moderní monetaristická teorie hospodářského cyklu. Friedman se na základě údajů, obsažených v monumentální práci "A Monetary History of the United States 1867 - 1960" (napsané spolu s A. Schwartzovou v roce 1963), snaží dokázat, že  největší poklesy výroby v USA v letech 1867 - 1960 byly výsledkem předcházejícího snížení množství peněz v oběhu v důsledku krátkozraké politiky vlády a centrální banky (Federálního rezervního systému). Nesoulad mezi vývojem celkového produktu a množstvím peněz pak vysvětluje nikoliv stálou závislostí produktu (důchodu) na množství peněz, nýbrž dlouhodobým opožďováním výkyvů produktu za výkyvy množství peněz: na změny množství peněz reaguje reálný produkt se zpožděním šesti až devíti měsíců a teprve za dalších šest až devět měsíců přichází změna celkové cenové hladiny (celkové zpoždění mezi změnou měnového růstu a změnou míry inflace je podle Friedmana  v průměru asi dva roky). Proto také Friedman může měnové krize zahrnující výrazný pokles množství peněz považovat za nezbytnou a postačující podmínku pro vznik závažné hospodářské krize (viz Friedman, 1997, str. 54).

     Rovněž inflace je podle něho vždy a všude peněžním jevem v tom smyslu, že je a může být vyvolána pouze rychlejším růstem množství peněz než produktu (viz Friedman, 1997, str. 55). V důsledku rychlejšího růstu množství peněz v ekonomice vzniká převis agregátní poptávky nad agregátní nabídkou (tedy opačná nerovnováha než v keynesiánském přístupu), což  vede k inflaci. Růst cen pak vyvolá krátkodobé výkyvy nezaměstnanosti a výroby: nejprve dojde ke krátkodobému zvýšení skutečné produkce nad úroveň potenciálního produktu v důsledku peněžní iluze na straně pracovníků (čili jejich dočasně mylného vnímání cenové úrovně, resp. pohybu reálné a nominální mzdy), po odeznění této iluze se však skutečný produkt vrátí zpět na úroveň potenciálního produktu (tzv. Friedmanův model  křivky agregátní nabídky - blíže viz např. Mach, 2001, str. 209 - 213). V tomto modelu se předpokládá, že ekonomické subjekty formují svá očekávání adaptivně (tzv. adaptivní očekávání) čili na základě svých minulých zkušeností.

     Jelikož podle Friedmana jsou krátkodobé ekonomické výkyvy zapříčiněny změnami nabídky peněz, navrhuje stabilizovat tempo růstu peněžní zásoby tak, aby dlouhodobě odpovídalo tempu růstu reálného produktu - tzv. zlaté či pevné měnové pravidlo stálého tempa růstu peněžní zásoby (blíže viz např. Helísek, 2002, str. 258 - 259). Odmítá tak snahu keynesiánských ekonomů stabilizovat ekonomiku řízením úrokových měr. Rovněž odmítá keynesiánskou fiskální politiku stimulace agregátní poptávky (je totiž přesvědčen o její nízké účinnosti kvůli působení tzv. efektu vytěsňování soukromých výdajů vládními výdaji). Friedmanovo monetaristické vysvětlení hospodářských výkyvů je tedy v mnohém protikladné k vysvětlení keynesiánskému, zdůrazňujícímu vliv reálných faktorů a nezbytnost stimulace agregátní poptávky. Proto nás nemůže překvapit odlišnost monetaristického a keynesiánského vysvětlení tzv. Velké deprese 30. let, která začala v USA a postupně se rozšířila do celého světa.

     Ve 20. letech 20. století prožívala americká ekonomika fázi expanze. Prudký pokles tempa růstu v 30. letech byl z keynesiánského hlediska způsoben vyschnutím investičních příležitostí a snížením investiční poptávky. Rovněž došlo k posunu spotřební funkce směrem dolů. Keynesiánci to vysvětlují tím, že ve vyspělých zemí dochází k poklesu sklonu ke spotřebě, jelikož jsou zde potřeby lidí ve velké míře již nasyceny. Projevuje se zde rovněž pokles motivace firem k investicím, protože tyto země jsou dostatečně "nasyceny" též kapitálem, a tak investoři vidí stále méně výnosných investičních příležitostí. V důsledku toho se začíná projevovat zaostávání agregátní poptávky (spotřeby a investic) za rostoucí agregátní nabídkou (výrobními kapacitami). Soukromý sektor již nedokáže generovat dostatečnou poptávku, která by zajistila plnou zaměstnanost. Proto musí stát doplnit soukromou poptávku poptávkou veřejnou čili státními výdaji. V době Velké deprese však státní rozpočet vykazoval přebytek (v letech 1931 - 1933), což nemalou měrou přispělo podle keynesiánců k prohloubení deprese.

     Vysvětlení Friedmana a jeho spolupracovníků naopak zdůrazňuje selhání státu - konkrétně selhání centrální banky. Tito monetaristé dokazují, že selhání amerického Fedu (Federálního rezervního systému), pokud jde o odvrácení bankovních krachů a zastavení poklesu peněžní zásoby od konce roku 1930 do roku 1933, je z velké části zodpovědné za to, že deprese byla tak vážná. Friedman v té souvislosti připomíná, že peněžní zásoba v USA poklesla od června 1929 do března 1933 až o jednu třetinu, přičemž dvě třetiny tohoto poklesu nastaly tehdy, když Anglie v roce 1931 opustila zlatý standard. Reakcí Fedu na opuštění zlatého standardu Anglií bylo totiž zvýšení diskontní úrokové sazby (s cílem zachránit zlatý standard dolaru). Pokud by tomuto poklesu peněžní zásoby bylo zabráněno, což mohlo a mělo být učiněno, potom podle Friedmana by průběh  hospodářského poklesu byl mírnější a kratší (viz např. Friedman, 1994, str. 54). Friedman dále tvrdí, že oslavovaný Rooseveltův New Deal neměl vliv na ukončení krize, nýbrž spíše napomohl k jejímu prodloužení.

     Dost překvapivě proto vyznívají názory R. Dornbusche a S. Fischera, kteří propagují určitou syntézu keynesiánského a monetaristického vysvětlení (viz Dornbusch, Fischer, 1994, str. 400 - 402). Oba soudí, že keynesiánské i monetaristické vysvětlení Velké deprese odpovídá faktům a dává i odpověď, proč k depresi došlo a jak se ji v budoucnu vystříhat. Na průběhu deprese se podle nich společně podílely nevhodná fiskální i nevhodná monetární politika. Kdyby byla nasazena pohotová a silná expanzivní monetární a fiskální politika, ekonomika by nemusela utrpět tak silné trauma, k jakému došlo. Vhodným příkladem je podle nich rychlá reakce Fedu na hrozbu finanční krize po krachu světového akciového trhu dne 19. března 1987. Fed totiž okamžitě zahájil expanzivní monetární politiku ve formě operací na volném trhu, které razantně snížily úrokovou míru. Proto se Dornbusch a Fischer domnívají, že mezi keynesiánským a monetaristickým vysvětlením není žádný vnitřní rozpor, a že k ostrým kontroverzích dochází jen proto, že na 30. léta 20. století se hledí jako na období, které připravilo půdu masivním vládním zásahům do ekonomiky. Proto ti, kdo se stavějí proti aktivní úloze vlády, musí kolaps tržních ekonomik ve 30. letech uspokojivě vysvětlit nějakým jiným než keynesiánským způsobem. Dokonce stejný příklad (reakce Fedu na 19. říjen 1987) používají jiní ekonomové jako důkaz správnosti spíše monetaristického vysvětlení - např. Robert Holman (viz Holman, 1999, str. 517). My však nyní obrátíme svou pozornost k teoriím žáků M. Friedmana, kteří vytvořili školu racionálních očekávání. Ta dovádí monetaristické koncepty ještě do extrémnějších protikeynesiánských pozic.

 

III. 8  Přístup školy racionálních očekávání k hospodářským cyklům a teorie reálných hospodářských cyklů

 

     Za vůdčí osobnost školy racionálních očekávání je považován bývalý žák Miltona Friedmana na Chicagské univerzitě Robert E. Lucas. K významným představitelům této školy patří dále Thomas J. Sargent, Edward  Prescott či Robert J. Barro.  Jedním z hlavních přínosů této školy se stala teze o neúčinnosti hospodářské politiky. Příčinou jsou zde racionální očekávání (tento pojem poprvé použil John Fraser Muth v roce 1961) ekonomických subjektů, tedy jejich schopnost racionálně předvídat na základě všech dostupných informací (včetně odhadů a prognóz ekonomických expertů) důsledky hospodářsko-politických opatření a předem se jim přizpůsobovat. Týká se to  hlavně  monetární, ale také fiskální politiky. Na ekonomiku by pak mohla mít reálný účinek jedině taková politika, která má charakter překvapení či "šoků". Tyto šoky však mohou ekonomiku destabilizovat a celkově zhoršit její chod. Proto představitelé školy racionálních očekávání dávají přednost politice dlouhodobě stabilních pravidel (jako je např. Friedmanovo zlaté či pevné měnové pravidlo).

     Ekonomické fluktuace ve světě racionálních očekávání mohou tedy vzniknout jen případě neočekávaných šoků a překvapení, daných náhlou změnou fiskální či monetární politiky. Důraz se zde klade především na neanticipované změny agregátní poptávky, způsobené  změnami peněžní nabídky. Na této bázi pak vzniká Lucasův koncept agregátní nabídky, který chce vysvětlit krátkodobé ekonomické výkyvy za předpokladu racionálních očekávání na základě mylného vnímání cen jak pracovníky, tak firmami. Lucas popsal tento koncept ve svém slavném článku "Some International Evidence on Output - Inflation Tradeoffs", American Economic Review, červen 1973. Pracovníci i firmy chybně zaměňují změny celkové cenové hladiny změnami relativních cen jimi vyráběného zboží. Všichni výrobci usuzují racionálně, ale chybně, že se zvýšila cena zboží, které vyrábějí, i když se ve skutečnosti zvýšila celková cenová hladina, nikoli relativní cena jimi vyráběného zboží. V důsledku mylného vnímání pak všichni pracují a vyrábějí dobrovolně více. Potom se může krátkodobě  skutečná produkce zvýšit nad úroveň potenciálního, resp. přirozeného produktu. A to je podle Lucase počátek cyklických výkyvů reálného produktu a dalších makroekonomických agregátů okolo růstového trendu. Anticipované změny peněžní zásoby takovýto vliv (na produkci a zaměstnanost) nemohou mít. Ovlivňují pouze  cenovou úroveň, neboť všechny ekonomické subjekty jednají racionálně.

     Lucas dále považuje za hlavní rys hospodářských cyklů cyklické chování ekonomických veličin a cen. Pozorované pohyby ekonomických veličin (např. zaměstnanosti, spotřeby, investic) odvozuje přitom od změn cen. Zdůrazňuje, že většina makroekonomických veličin se pohybuje společně, i když tento společný pohyb dosahuje různé míry konformity či koherence (shody či spojitosti). A tak pohyby výstupů mají postupovat přes široce definované sektory společně. Větší rozkmit (amplitudu) však připisuje výrobě zboží dlouhodobé spotřeby než produkci statků krátkodobého užití, menší než průměrnou míru konformity potom produkci a cenám zemědělských produktů a přírodních zdrojů. Podnikatelské zisky zase mají mít větší konformitu a mnohem větší rozkmit než ostatní časové řady. Úrokové sazby a peněžní agregáty se mají vyvíjet procyklicky, ceny obecně také. S odvoláním na Hayeka, o němž se píše v kap. III.3, usiluje Lucas o začlenění cyklických jevů do systému teorie ekonomické rovnováhy a dále o vybudování spolehlivých mikroekonomických základů pro makroekonomické modely (viz Lucas, 1983, str. 215 - 217).

     Nedostatečnost empirického ověření Lucasova přístupu, tvrdícího, že pouze neanticipované změny peněžní zásoby mohou ovlivnit reálný výstup, vedla k vypracování alternativní teorie ekonomického cyklu - teorie reálných hospodářských cyklů (real business cycles theory). Vznik této teorie spadá do 80. let 20. stol. a jejími intelektuálními tvůrci jsou Robert Barro, Edward Prescott,  Charles Plosser a další ekonomové - viz např. článek Kinga a Plossera z 1984 - viz King, Plosser, 1984). Teorie reálných hospodářských cyklů  předpokládá, že trhy jsou vyčištěny čili zůstávají stále v rovnováze - jde tedy také o jednu z tzv. rovnovážných teorií hospodářského cyklu, obdobně jako                 v případě teorie cyklu školy racionálních očekávaní a moderní monetaristické teorie cyklu. Ceny zůstávají rovněž plně flexibilní a ekonomické subjekty formují svá očekávání racionálně. Ovšem tato teorie popírá, že by peníze mohly být příčinou hospodářského cyklu, i když jsou s ním svázány. Peněžní zásoba se v pojetí teoretiků reálných hospodářských cyklů přizpůsobuje změnám výstupu a nikoliv naopak, jak např. soudí stoupenci friedmanovského monetarismu.  Ekonomika je  plně dichotomizována - platí zde tedy tzv. klasická dichotomie čili rozdělení ekonomických veličin na reálné veličiny (veličiny, které měří množství či relativní ceny) a nominální veličiny (veličiny, které jsou vyjádřeny v penězích). A podle klasické makroekonomické teorie ovlivňují změny nabídky peněz pouze veličiny nominální, a nikoliv reálné (viz např. Mankiw, 2000, str. 661). Proto koncept reálných hospodářských cyklů je řazen do tzv. nové klasické makroekonomie, a to spolu s Friedmanovým a Lucasovým modelem agregátní nabídky (viz např. Mach, 2001, str. 209, 213 a 219).

     Hlavní zdroj kolísání produkce podle teorie reálných hospodářských cyklů spočívá ve výkyvech agregátní nabídky. Tyto nabídkové šoky jsou výlučně reálné, proto fluktuace produkce jsou zde vlastně fluktuacemi potencionálního produktu.  Východiskem (impulsem) pro tyto šoky (disturbance) jsou nové objevy, výrobní inovace, zlepšovací návrhy  atp., eventuálně rovněž fiskální politika v podobě zvýšení vládních výdajů  (nikoliv již monetární politika). Tyto šoky se pak šíří do ekonomiky prostřednictvím určitého mechanismu šíření  (anglicky propagation mechanism) a vyvolávají příslušné změny v produktivitě (blíže viz např. Dornbusch, Fischer, 1994, str. 237 - 238).

     Rozhodující jsou přitom dva kanály šíření – kapitálová akumulace a mezičasová (intertemporální) substituce volného času (či práce). V případě prvního kanálu (týkajícího se fyzického kapitálu) vedou příznivé technologické šoky k růstu mezní produktivity kapitálu (MPK) a ta pak převyšuje reálnou úrokovou míru (r), čili MPK>r. Výstavba kapacit trvá nějaký čas a dlouhodobě přispívá k vyšší úrovni výstupu. Účinek technologického šoku však může být dočasný a když pomine, dojde k poklesu produktivity kapitálu, což spustí proces deakumulace kapitálu a pokles výrobní kapacity na výchozí úroveň (blíže viz např. Burda, Wyplosz, 2001, str. 349). Druhý kanál spočívá v tom, že šok v produktivitě zvyšuje reálné mzdy (w) a při převaze substitučního efektu nad důchodovým efektem je pak nabízeno více práce. V následujícím období (po odeznění šoku) je nabídka práce redukována a produkt pak klesá (blíže viz např. Mach, str. 221).

     V případě zvýšení vládních výdajů budou jednotlivci usilovněji pracovat na zajištění vládou požadovaného zboží, pokud se jim zvýší reálná mzda. Jestliže vzroste i reálná úroková míra, budou také více spořit.  Proto růst vládních výdajů (a obecně fiskální politika) mají reálný vliv na výši produktu a zaměstnanosti. Tím teorie reálných hospodářských cyklů v zásadě potvrzuje některá tvrzení tzv. ekonomie strany nabídky (viz níže). Problematickým se ovšem u teorie reálných hospodářských cyklů jeví předpoklad, že ceny jsou dokonale pružné, a že fluktuace vlastně představují nejlepší odpověď společnosti na změny prostředí a nemohou být tudíž vyloučeny. Potíže vyvolávají rovněž velké fluktuace nezaměstnanosti, dané acyklickým chováním reálných mezd. Lepší vysvětlení v tomto případě má poskytovat "konkurenční" model AS-AD  krátkodobě strnulých mezd a cen (opírající se o keynesiánská východiska, rozvíjená např.          v rámci tzv. nové keynesiánské ekonomie - blíže viz např. Mach, 2001, str. 227-236). Ovšem i tento model má svá úskalí - např. těžkosti při vysvětlování procyklického chování produktivity a úrokové míry (blíže viz např. Burda, Wyplosz, 2001, str. 354).

 

III. 9  Příspěvek ekonomie strany nabídky

 

     Ekonomie strany nabídky (supply-side economics) je nezanedbatelnou součástí neokonzervativního proudu ekonomického myšlení. Široké popularitě se těšila zejména v 80. letech dvacátého století, nicméně řada argumentů nabídkově orientovaných ekonomů je využívána dodnes (hlavně argumenty ospravedlňující snižování daní a sociálních podpor). Mezi hlavní reprezentanty této školy patří např. Arthur B. Laffer, Jude Wanninskiová či Martin Stuart Feldstein. Význam ekonomie strany nabídky spočívá především v tom, že zpochybňuje úlohu řízení poptávky jako způsobu léčby pomalého hospodářského růstu a klesajícího růstu produktivity. I když stoupenci této teorie (ekonomové, politici, publicisté) zastávají různorodá stanoviska, společným rysem jejich návrhů je opuštění Keynesovy teorie (prezentované v tomto kontextu jako ekonomie strany poptávky), důraz na podněty a účinky nabídky a obhajoba rozsáhlého snižování daní.

     A tak nabídkově orientovaní ekonomové považují státní podněcování poptávky za chybné, protože nástroje, které se k tomu používají (vysoké daně, citelná regulace), podle nich odstraňují iniciativu jak ze strany firem, tak zaměstnanců, snižují chuť investovat a spořit, čili ochromují nabídku. Je proto nezbytně nutné odstranit překážky na cestě podnikání, zjednodušit předpisy, snížit daně, dát lidem chuť riskovat a vydělávat, správně upravit devizový kurs a   privatizovat neefektivní státní podniky. Za škodlivá se rovněž považují nadbytečná sociální opatření, jelikož vedou k omezování pracovní mobility obyvatelstva a fixují nevyužitou pracovní sílu v útlumových oblastech. Stáhnutí se státu z aktivního řízení ekonomiky podle představ školy strany nabídky ekonomice neuškodí, naopak jí prospěje. Výsledkem totiž bude zlepšení produktivity a zvýšení inovační schopnosti, což vyústí v růst potenciálního produktu. Vzroste i daňový výnos, přestože došlo ke snížení daňových sazeb (graficky to má ilustrovat známá "Lafferova křivka" - viz např. Helísek, 2002, str. 282). Ekonomie strany nabídky tak klade větší důraz na střednědobé než krátkodobé cíle a zdůrazňuje spíše strukturální než konjunkturní aspekty hospodářské politiky (blíže viz např. Fialová, Jaroš, 1999, str. 69 - 70).

     Nutno konstatovat, že uplatnění  návrhů nabídkově zaměřených ekonomů v USA a ve Velké Británii (v dobách tchatcherismu a reaganomiky) přineslo i některé pozitivní praktické výsledky (snížení míry inflace, obnova ekonomického růstu, rozšíření optimistických očekávání). Na druhé straně to mělo také své negativní dopady (zanedbání sociální sféry a infrastruktury země, rozpad městských aglomerací). Ekonomii strany nabídky tedy nelze hodnotit jednoznačně kladně či záporně. Nutno ji však odlišit od keynesiánského či postkeynesiánského pojetí stimulace nabídky, spočívajícího v  uplatňování mikroekonomické hospodářské politiky, někdy nazývané strukturální politikou (viz např. Sojka a kolektiv, 1998, str. 270 či Holman a kol., 1999, str. 415). Tato strukturální politika má spolu s tzv. důchodovou politikou pouze vhodně doplňovat keynesiánskou stimulaci poptávky. Účelově pak má být zaměřena na zvýšení konkurenceschopnosti určitého segmentu, sektoru ekonomiky, např. určitého odvětví, vlastnického sektoru či regionu. Dochází zde proto k vymezení průmyslové politiky, zemědělské politiky, dopravní politiky, energetické politiky či regionální politiky. Cílů mikroekonomické hospodářské politiky v tržním prostředí se dosahuje nikoliv centrálními direktivami státního plánu, ale nepřímo: finančními zvýhodněními (výhodnými půjčkami, garancemi úvěrů, slevami z daní, výjimečně časově ohraničenými subvencemi s přesným určením), celními i necelními opatřeními na ochranu vnitřního trhu v některých oborech a zvýhodněným poskytováním informací a poradenských služeb. Rozvíjí se podpora exportu, technologická politika, podpora úspor energií, tvorba a realizace dočasných restrukturalizačních programů, podpora vstupu zahraničního kapitálu do domácí ekonomiky, podpora malých a středních podniků atp. (blíže viz např. Matějka, 1992, str. 77 - 84). Součástí mikroekonomické politiky je i podněcování vzniku nových firem a podpora průmyslových inovací. Aplikace této politiky bývá někdy vázána na zavedení indikativního plánování (viz výše, kap. III.5).

 

III. 10  Některé další významné teorie hospodářských cyklů

 

     V návaznosti na členění teorií hospodářských cyklů uvedené v úvodu této III. části je třeba  ještě zmínit teorii, se kterou přišel známý neoklasický ekonom Arthur Cecil Pigou (1877 - 1959), který považoval za velmi důležité psychologické faktory (příčiny), od nichž jsou odvezeny tzv. body zvratu, kdy nadměrný optimismus plodí nadměrný pesimismus a naopak. Tato teorie bývá řazena k psychologickým teoriím hospodářského cyklu (viz např. Woll, 1993, str. 538). Ve své teorii, obsažené v dílech "Průmyslové výkyvy" (Industrial Fluctations) z roku 1927 a "Rovnováha a zaměstnanost" (Equilibrium and Employment) z roku 1941, ovšem  zohledňuje ještě faktory či příčiny reálné (inovace, exogenní historické události jako války či změny módy, nesoulad vývoje jednotlivých odvětví) a faktory (příčiny) peněžní (viz např. James, 1968, str. 378).

     Peněžní faktory považuje Pigou za málo významné, reálné faktory pak za určující. Ovšem reálné faktory podléhají psychologickým vlivům - investiční rozhodnutí jsou totiž výrazně ovlivněna reakcemi podnikatelů, jejichž anticipace zisku a cen je často nesprávná. Základ psychologických vlivů vidí Pigou v nejistotě, kdy budoucí události se nedají nikdy s absolutní jistotou prognózovat. A nejistota přibývá se vzdáleností od přítomnosti. Rozhodnutí o investicích sahají někdy dost daleko do budoucnosti a proto jsou méně jistá než rozhodnutí o spotřebě. Stupeň nejistoty přitom závisí od trvání investičních procesů. V prosperitě obvykle vládne optimismus, v depresi pesimismus               o budoucím vývoji. Změny "nálady" potom představují body zvratu v hospodářském cyklu. Prosperitu a depresi lze tak považovat za vlny investičního optimismu a pesimismu. Tento názor nesporně ovlivnil také představy Johna M. Keynese (viz výše, kap. III.5), i když jinak Pigou a Keynes vedli mezi sebou četné polemiky (např. Pigou poskytl tzv. klasické vysvětlení cyklické nezaměstnanosti, kdy na trhu práce se konstituuje vyšší reálné mzdová sazba než rovnovážná reálná mzdová sazba, a to především vlivem politiky odborů - blíže viz např. Helísek, 2002, str. 191).

     Vliv "subjektivních" faktorů na hospodářský cyklus zohledňuje dále teorie politického hospodářského cyklu, kde politický cyklus daný rytmem voleb je vnější příčinou vyvolávající hospodářský cyklus. Tento přístup je těsně spjat s teorií veřejné volby, reprezentované ekonomy jako James M. Buchanan, Gordon Tullock či Anne O. Kruegerová. Teorie politického hospodářského cyklu se opírá o předpoklad Anthonyho Downse (prezentovaný v jeho díle "Economic Theory of Democracy" z roku 1957), že vlády usilují o maximalizaci pro ně odevzdaných hlasů v příštích volbách (blíže viz např. Samuelson, Nordhaus, 1992, str. 762 či Holman a kol., 1999, str. 489). Proto přibližně jeden až dva roky před následujícími volbami vlády obvykle preferují politiku poptávkové (fiskální a monetární) expanze, protože přináší pozitivní efekty (růst produkce a zaměstnanosti) poměrně brzy. Náklady této politiky v podobě vyšší inflace se dostavují až později. Brzy po volbách se vlády zase uchylují k protiinflační politice poptávkové restrikce, protože jejich negativní efekty (pokles produkce a zaměstnanosti) se dostaví v době, kdy nehrozí nové volby, zatímco pozitivní efekt v podobě nižší inflace se dostaví později, kdy se nové volby již blíží. Takže když přijdou voliči do volební místnosti, v ekonomice vládně konjunktura a inflace ještě není příliš vysoká. To zvyšuje šanci politické reprezentace na znovuzvolení. Politický cyklus tím, že střídavě zvyšuje a snižuje agregátní poptávku, přispívá k rozhoupávání ekonomické aktivity (blíže viz např. Holman, 1999, str. 635 - 636 či Helísek, 2002, str. 171 - 172).

     Připomenout bychom si měli také známou Schumpeterovu inovační teorii hospodářského cyklu, prezentovanou v části II. (kapitola II.3.2). Tato teorie mimo jiné nastoluje otázku, zda dlouhodobý a konjunkturní vývoj nemají stejné příčiny (např. technický pokrok). Schumpeter totiž v rámci svého evolučního přístupu pohlíží na hospodářský vývoj jako na proces, který se děje v nárazech. Pohyb k rozmachu není potom jen konsekvencí předcházející deprese, nýbrž výsledek samostatných sil. Rozhodující úlohu hrají dynamičtí podnikatelé, využívající nové technické vědomosti (invence, vynálezy) k zavedení novinek (inovací) a opatřují si tím dočasný předstih před konkurenty. Jiní podnikatelé napodobují novinky inovátorů (imitace) s určitým časovým odstupem (lag), takže přizpůsobovací proces časem směřuje k nové rovnováze na vyšší úrovni, která je nakonec novými inovacemi také porušena - tzv. Schumpeterův proces, německy Schumpeter-Prozeß  (blíže viz Woll, 1993, str. 540).

     Peněžním předpokladem inovací jsou podle Schumpetera možnosti financování, zpravidla bankovní úvěry, jelikož se údajně v podnikání nedostává dobrovolných úspor. Při vysvětlování cyklu pak Schumpeter počítá pouze s inovacemi, i když  ví i o jiných příčinách ekonomických výkyvů, jakými jsou vnější příčiny (např. války, revoluce, institucionální změny či změny bankovního zákonodárství) a faktory ekonomického růstu, které nevedou k podstatnějším hospodářským poruchám (demografické změny či akumulace kapitálu). Z dalších úvah však tyto dva faktory již vylučuje. Inovace přitom chápe Schumpeter jako endogenní faktor, přestože např. technologické zdokonalení může mít alespoň částečně vnější charakter ve vztahu k ekonomickému systému (viz James, 1968, str. 375). Nutno ještě dodat,  že  Schumpeterova analýza může posloužit k vysvětlení konjunktury i procesu růstu. Rozdíly mezi konjunkturou a růstem zde totiž ztrácejí na své vyhraněnosti (srovnej  s úvodní pasáží kap. II.3.2). Činnost podnikatelů zde koneckonců "přirozeně" vede k vlnovitým pohybům ekonomického rozvoje. Ty jsou pak evolučním procesům v ekonomice vlastní a nelze je eliminovat bez vyloučení samotné evoluce.

     K určité renesanci Schumpetorových myšlenek dochází od konce 70. let, kdy změněné ekonomické podmínky nastolily otázky dlouhodobé ekonomické dynamiky, opomíjené jak keynesovskou teorií (zaměřenou hlavně na střednědobé recese), tak neoklasickou ekonomii (zaměřenou zase především na exogenní šoky a jejich účinky na tržní rovnováhu). Schumpeterovo pojetí rozvoje jako evolučního procesu vedlo mimo jiné k  rozpracování dvou zajímavých principů moderní evoluční ekonomické teorie - principu tzv. podmíněného chaosu a principu pozitivní zpětné vazby. První princip postuluje, že ekonomické systémy se mohou do určité míry vyvíjet svobodně. Evoluční rozvoj je totiž podmíněn změnami vycházejícími zevnitř systému, které se ve stejné podobě neopakují a nejsou tedy plně předvídatelné. Proto existuje několik možností dalšího rozvoje, mezi nimiž nutno volit. Na druhé straně i budoucnost je nějak podmíněna, proto volba není plně libovolná. Systém tak vykazuje i určité tendence ke stabilitě, kdy systém tíhne k dráze kolem tzv. bodů zvláštní přitažlivosti. Proto chaos je zde jen podmíněný (blíže viz např. Hanusch, 1990, str. 1328 - 1331).

     A jakmile je vybrána určitá dráha, ztěžuje či znemožňuje se tím přechod na jiné tratě - tzv. efekt uzamčenosti. Zde se pak uplatňují pozitivní zpětné vazby jakožto "výhody výběru". Pozitivní zpětná vazba se projevuje např. tím, že další vývoj technologického pokroku závisí od již dosažené technologické úrovně. A čím více se znalosti a zkušenosti stávají hlavními faktory výroby, tím více se uplatňují pozitivní zpětné vazby v podobě rostoucích výnosů z  rozsahu. Při zvládání tohoto problému se aplikují poznatky moderní nelineární fyziky a evoluční biologie (viz např. Brian, 1990). Objevují se i tradičnější makroekonomické pokusy v podobě tzv. nové teorie růstu P. M. Romera, G. M. Grossmana či E. Helpmana (blíže o nich viz např. Mach, 2001, str. 349 - 354).

     Princip pozitivní zpětné vazby a tzv. podmíněného chaosu opět ukazují na možnosti uplatnění teorie systémů a teorie chaosu v ekonomii (viz kap. II.6). Svědčí o tom i modely podnikatelského cyklu jako deterministického chaosu, uváděné v  publikaci Jana Kodery (viz Kodera, 1999, str. 43 - 75): Goodwinův nelineární model hospodářského cyklu v rozšířené verzi (nelineární model multiplikátoru a akcelerátoru), nelineární reformulace Harrodova modelu růstu (jako chaotického systému Rosslerova typu; původní Harrodův model růstu - blíže viz např. Holman a kol., 1999, str. 376 - 378) či nelineární model inflace na bázi teorie reálných hospodářských cyklů (inflace není již čistě monetárním jevem, neboť výkyvy cenové hladiny jsou generovány exogenně přes výkyvy produktu).

 

Základní závěry z části III :

 

     Na základě analýzy provedené ve třetí části textu (kap. III.1 - III.10) můžeme vyvodit  následující závěry:

 

1. Přístup jednotlivých teoretických ekonomů a ekonomických škol k problematice hospodářských cyklů  je kriticky podmíněn tím, zda považují tržní ekonomiku za vnitřně stabilní či naopak za vnitřně nestabilní systém. Podle toho také vypadá jejich vztah (míra akceptace či výhrad) k Sayovu teorému čili k Sayovu zákonu trhu (viz kap. III.1), který postuluje, že v tržní ekonomice nemůže vzniknout ani všeobecný přebytek, ani všeobecný nedostatek. Teorie systémů spolu s teorií chaosu připisují ekonomice nemalou soudržnost (integrační schopnosti), zároveň se schopností spontánní samoregulace a samoorganizace (viz kap. I.6.2). Takže z určitého hlediska je ekonomika skutečně vnitřně stabilní systém. Na druhé straně však jde podle těchto teorií pouze o relativní stabilitu, nikoliv absolutní. Stav dynamické rovnováhy je charakterizován četnými na sobě závislými fluktuacemi, kdy stabilita je udržována mechanismem zpětných vazeb, které omezují  odchylky od rovnovážného stavu. Odchylky však mohou být zesíleny mechanismem pozitivních zpětných vazeb, čímž vzniká nestabilita. Z tohoto hlediska lze  ekonomiku považovat za vnitřně nestabilní systém. Celkově pak převažuje spíše nestabilita než stabilita; nestabilita ovšem umožňuje vývoj a otevřenost ekonomického systému. A tak lze souhlasit s tvrzením, že Sayův teorém není identitou, nýbrž "pouhou" podmínkou rovnováhy v dynamické peněžní ekonomice.

 

2. Sayův teorém se původně prosadil proti teoriím podspotřeby a z nich vyplývajícím teoriím třetích osob Thomase R. Malthuse a Jeana Ch. L. S. de Sismondiho (viz kap. III.2). Tyto teorie podspotřeby hlásaly, že agregátní poptávka má tendenci permanentně zaostávat za agregátní nabídkou v důsledku příliš úzkého vnitřního trhu (proto potřeba oněch třetích osob - třetí třídy či třetích zemí). Teorie podspotřeby ovšem našly nemalý ohlas v marxistické politické ekonomii (v podobě tzv. rozporu mezi výrobou a spotřebou) a také u některých nemarxistických ekonomů (např. u Emila Lederera) či v keynesiánském paradoxu spořivosti. Přínos teorií podspotřeby spočívá tedy v tom, že umožnily opuštění výlučně "nabídkového" pohledu na veškeré ekonomické hodnoty a obrátily pozornost k poptávkovým vlivům, čímž byla zpochybněna postulovaná rovnost produkce a důchodů a tak se otevřel prostor pro nesoulad mezi výrobou a spotřebou, úsporami a investicemi či nabídkou a poptávkou.

 

3. Diskuse kolem Sayova teorému (zákona) vedly rovněž k obrácení pozornosti teoretických ekonomů na zvláštnosti peněžního hospodářství, což podnítilo vznik četných monetárních teoriích hospodářského cyklu. Sem patří např. Juglarova úvěrová teorie, Hawtreyova čistě peněžní teorie či peněžní teorie Wicksellova, Misesova, Hayekova čili tzv. teorie o přeinvestování (viz kap. III.3). K monetárním teoriím hospodářského cyklu nutno rovněž počítat vysvětlení hospodářských cyklů u monetaristů, zdůrazňujících roli výkyvů peněžní nabídky (např. Friedmanův model křivky agregátní nabídky, viz kap. III.7) a vysvětlení školy racionálních očekávaní (např. Lucasův model křivky agregátní nabídky, viz kap. III.8). Teoretikové monetarismu a školy racionálních očekávání považují tržní ekonomiku za dostatečně vnitřně stabilní a tak v zásadě předpokládají platnost Sayova teorému.

 

4. Na popírání Sayova teorému a stability vnitřní tržní ekonomiky je naopak založena marxistická koncepce tzv. krizí z nadvýroby. Tato koncepce se řadí k reálným a investičním teoriím hospodářského cyklu. Vychází z  představy četných rozporů kapitalistické ekonomiky (rozporu mezi společenským charakterem výroby a soukromým charakterem přivlastňování, rozporu mezi výrobou a spotřebou, disproporcionálního vývoje jednotlivých odvětví či z protikladu mezi organizovaností výroby v  jednotlivé továrně a anarchií výroby v celé společnosti) a zdůrazňuje funkci specificky kapitalistického oběhu fixního kapitálu (jako materiálního základu periodického vzniku krizí).

 

5. Zpochybňování Sayova teorému, vnitřní stability tržní ekonomiky a důraz na roli investic jsou rovněž znakem různých keynesiánských vysvětlení hospodářských cyklů (viz kap. III.5). Klíčovou roli zde hraje  tvrzení, že úspory se již automaticky neproměňují v investice. K nejznámějším  keynesiánským modelům (teoriím) hospodářského cyklu patří neokeynesiánský model supermultiplikátoru, založený na součinnosti multiplikátoru a akcelerátoru. Z postkeynesiánských modelů jsou pak známé teorie (modely) Michala Kaleckého, Nicolase Kaldora či Hymana Minského. Pro vysvětlení hospodářských cyklů se dosud hojně využívají rovněž základní (tzv. klasické či učebnicové) modely typu modelu multiplikátoru s linii 45˚, model IS-LM či model agregátní nabídky a agregátní poptávky.

 

6. Souběžně s teorií efektivní poptávky Johna M. Keynese rozvíjeli podobné úvahy o vztahu mezi celkovými investicemi a celkovými úsporami i někteří další ekonomové. V Anglii to byl např. Denis H. Robertson, ve Švédsku Gustav Cassel a představitelé tzv. švédské (stockholmské) školy (viz kap. III.6). Stoupenci švédské (stockholmské) školy usilovali hlavně o vypracování a aplikaci co nejúčinnější anticyklické hospodářské politiky. V tom směru očekávali rozhodující efekty od opatření peněžní a úvěrové politiky a deficitního financování veřejných prací. Jejich práce přispěly rovněž k  prosazení státní regulace tržní ekonomiky, která se rozvinula po druhé světové válce hlavně na bázi keynesiánských a neokeynesiánských přístupů k hospodářské politice.

 

7. Počátkem 70. let 20. století ovšem státní regulace tržní ekonomiky začala ztrácet svou účinnost a do popředí se dostaly ekonomické směry, které odmítají státní intervencionismus a považují kapitalistické tržní hospodářství za vnitřně stabilní s dostatečně velkým potenciálem samoregulace. Tzv. protikeynesiánská revoluce byla v 70. a 80. letech 20. století nesena především monetarismem, školou strany nabídky a školou racionálních očekávání. Tyto školy se pak staly teoretickou základnou pro konzervativní a neoliberální (neokonzervativní) typ hospodářské politiky. Monetarismus přinesl rovněž nový pohled na možné příčiny tzv. Velké deprese 30. let. Vysvětlení M. Friedmana a jeho spolupracovníků neuvádí jako příčinu Velké deprese selhání trhu a soukromého sektoru (s čímž přišli keynesiánci), ale naopak zdůrazňuje selhání státu - konkrétně selhání centrální banky (viz kap. III.7).

 

8.  V rámci neoliberálního (neokonzervativního) proudu standardní ekonomie (či nové klasické makroekonomie) vznikly kromě monetaristického vysvětlení hospodářského cyklu a vysvětlení školy racionálních očekávání ještě další dva teoretické koncepty hospodářských cyklů. Ty se shodují v klíčové úloze agregátní nabídky. Předně jde o teorii reálných hospodářských cyklů (viz kap. III.8), která vidí hlavní zdroj cyklů v reálných převážně vnějších nabídkových šocích, jež vedou ke změnám v produktivitě. Jde zejména o nové objevy, inovace, zlepšovací návrhy, eventuálně i o podněty fiskální politiky (nikoliv již monetární politiky). Zapomenout ovšem nesmíme ani přínos ekonomie strany nabídky (viz kap. III.9), tvůrčím způsobem zpochybňující úlohu řízení poptávky (čili Keynesovu ekonomickou teorii, viděnou v tomto kontextu jako ekonomii strany poptávky).  Ekonomie strany nabídky naopak klade důraz na podněty a účinky strany nabídky a na obhajobu rozsáhlého snižování daní jakožto zásadního nabídkového stimulu (koncept  tzv. Lafferovy křivky).

 

9. K významným koncepcím (teoriím) hospodářského cyklu patří dále Pigouova teorie cyklu (řazená k psychologickým vysvětlením hospodářského cyklu), teorie politického hospodářského cyklu (úzce spjatá s  teorií veřejné volby), Schumpeterova inovační teorie hospodářského cyklu (analyzována již v části II) či na Schumpetera navazující přístupy moderní evoluční ekonomické teorie (opírající se princip podmíněného chaosu a princip pozitivní zpětné vazby). Možnosti teorie chaosu a teorie systémů při vysvětlování hospodářských cyklů ukazují rovněž různé modely podnikatelského cyklu jako deterministického chaosu (viz kap. III.10).

 

10. Již stručný přehled (vzhledem k rozsahu celé problematiky) základních vysvětlení (teorií) hospodářských cyklů, uvedený ve III. části práce, umožňuje vyslovit některé zajímavé postřehy, resp. ověřit některé souvislosti. Předně se ukazuje, že ekonomové považující tržní ekonomiku za vnitřně nestabilní systém "tíhnou" k endogenním vysvětlením hospodářských cyklů, a to při rozhodující úloze reálných faktorů. Ekonomové považující tržní kapitalistickou ekonomiku za v zásadě vnitřně stabilní systém se spíše kloní k exogenním teoriím ekonomických cyklů, a to při rozhodující roli monetárních faktorů (zejména nabídky peněz). Stoupenci exogenních teorií považují hospodářské cykly za opakující se (rekurentní), ale aperiodické jevy a zdůrazňují jejich stochastický charakter. Proto mají rovněž tendenci někdy hovořit spíše o ekonomických výkyvech či fluktuacích než přímo o hospodářských cyklech. Stoupenci endogenních teorií naopak většinou považují hospodářské cykly za vcelku pravidelné a předvídatelné fenomény, které se vyznačují i určitou periodičností.

 

11. Dále se ukazuje, že endogenní vysvětlení hospodářských cyklů zdůrazňují více roli vnitřních ekonomických mechanismů, jsou tedy více mechanistické. Exogenní teorie pak více berou v potaz působení subjektivních činitelů (politických a psychologických). Ovšem některé faktory či jevy lze chápat buď jako exogenní či jako endogenní (např. technický pokrok a s ním související inovace). Zároveň většina teorií hospodářských cyklů není monokauzální (nevidí pouze jednu příčinu ekonomických cyklů), nýbrž je multikauzální (v úvahu bere více příčin kolísání konjunktury). K vysvětlení některých z těchto souvislostí nám může být nápomocná systémová teorie (spolu s teorií chaosu), která umožňuje vidět ekonomiku jako subsystém ještě větších systémů. Každý subsystém představuje relativně autonomní (nezávislý) systém a současně zůstává do určité míry závislý na systému, jehož je komponentou (je tedy zároveň neautonomní). Proto fluktuace v určitém subsystému mohou být popsány jak pomocí modelu samovolných vnitřních fluktuací (oscilací), tak pomocí modelu fluktuací (oscilací) spuštěných zvnějšku. Pokud někteří ekonomové považují ekonomiku za vnitřně stabilní systém, potom logicky dávají přednost modelu fluktuací spuštěných zvnějšku, který klade důraz na pojetí ekonomiky jako neautonomního systému. Tento přístup pak ústí do preference exogenních teorií hospodářských cyklů. Pokud jiní ekonomové považují ekonomiku v zásadě za vnitřně nestabilní systém, potom upřednostňují spíše model samovolných vnitřních fluktuací (oscilací), který staví na autonomii ekonomiky). To pak vede tyto ekonomy k preferenci endogenních teorií hospodářských cyklů. Důraz na autonomii a endogenní faktory pak ústí do hledání vnitřních mechanismů cyklických výkyvů, důraz na závislost a exogenní faktory  do hledání spíše subjektivních podmínek transformace vnějších šoků ve vnitřní fluktuace ekonomiky.

 

12. Celkově lze říci, že každý relevantní přístup, každá skutečně vědecká teorie odráží určitou stránku, určitý rys ekonomického systému a jeho pohybu. Nelze proto jednoznačně tvrdit, že určitá teorie je úplně správná či zcela nesprávná. Každá má své (větší či menší) přednosti a také (větší či menší) problematická místa. Vznik jednotné teorie, komplexně vysvětlující celou problematiku hospodářských cyklů, je skutečně velmi málo pravděpodobný. Výkyvy v ekonomických aktivitách jsou vskutku natolik tak rozmanité, že je nelze vtěsnat do jedné univerzální teorie aplikovatelné do každé historické periody (srovnej Czesaný, 2002, str. 185). V podobné situaci se nachází ostatně i moderní fyzika, usilující  o vytvoření "teorie všeho", která by "sjednotila všechny zákony přírody v jediný výrok, odhalující všechno, co bylo, je a co se má stát ve fyzikálním světě" (viz Barrow, 1999, str. 7). Fyzika zatím disponuje dvěma v zásadě neslučitelnými teoriemi (kvantovou mechanikou a klasickou fyzikou), které se aplikují  na dvou rozdílných úrovních (mikrosvěta a makrosvěta). Zákony popisující chování světa velkých měřítek a zákony světa velmi malých měřítek se tak zdají být značně rozdílné. Také v makroekonomii rozlišujeme dva hlavní proudy (klasická a nová klasická makroekonomie versus keynesiánská a nová keynesiánská makroekonomie) a dva rozdílné přístupy existují rovněž k otázce hospodářských cyklů (viz kap. II.1). Z mnoha teorií hospodářských cyklů zatím nejvíce komplexní vysvětlení různých druhů hospodářských cyklů přináší pravděpodobně koncepce multicykličnosti ekonomického vývoje, založená na Schumpeterově inovační teorii (viz kap. II.3 a III.9).

 

IV. Analýza cyklického vývoje vybraných hospodářsky vyspělých zemí

 

     Tato část práce má  ilustrativní a informativní charakter - jde v ní o zachycení těch nejzákladnějších rysů cyklického vývoje tržních ekonomik vybraných vyspělých zemí po 2. světové válce, ovšem při zohlednění širšího společenského a politického kontextu v duchu proklamovaného interdisciplinárního přístupu. Hlavní pozornost bude věnována cyklickému vývoji ekonomiky ve Spojených státech amerických (USA). Spojené státy americké nejsou totiž jen zemí s nejrozsáhlejším výrobním potenciálem na světě. Jsou rovněž průkopníkem třetí velké vlny manželů Tofflerových, vůdčí zemí (ekonomikou) čtvrté Kondratěvovy dlouhé vlny a snad i nástupištěm pro pátou dlouhou Kondratěvovu vlnu (blíže viz např. Toffler, Tofflerová, 2001,  str. 19; Rosier, Dockés, 1987, str. 255 či Valenta, 2000, str. 31). Z evropských zemí bude pozornost  věnována Francii, která spolu s Německem tvoří "páteř" evropské integrace (v rámci Evropské unie - EU). Německo (SRN) je zde pominuto z  důvodu eliminace možných statistických a jiných problémů, plynoucích z  potřeby zohlednit sjednocení západního Německa (NSR) a východního Německa (NDR) v říjnu 1990, Velká Británie potom z důvodu svých "zvláštních vztahů"  k  USA (kulturních, politických a ekonomických). Země mimo západní (euroamerickou) civilizaci reprezentuje Japonsko, země s druhým největším ekonomických potenciálem. Japonsko je  rovněž  jedním ze tří center světového  kapitalismu (spolu s USA a EU). Nezbytné číselné údaje o vývoji produktu, inflace, nezaměstnanosti a platební bilance k jednotlivým kapitolám obsahuje Tabulková příloha ke IV. části (tabulky č. 3 - 8).

 

IV.1 Základní rysy cyklického vývoje americké ekonomiky po roce 1945

 

     Nejvýznamnějším centrem ekonomické síly v  současném světě je severoamerický hospodářský region, jehož součástí je ekonomický komplex USA, Kanady a Mexika. Rozhodující postavení mají ovšem Spojené státy americké, disponující největším ekonomickým potenciálem ve světě.  USA produkují 25% světového hrubého domácího produktu, 25% světové průmyslové produkce a 15% světové zemědělské produkce. Žije zde však jen  kolem 4,6% světové populace. Tak mohl v roce 1999 hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele v USA převýšit 30 000 USD; absolutní výše HDP v reálném vyjádření pak činila v tomto roce 8 250 mld. USD (blíže viz Lipková, 2000, str. 81 a 87). Od konce 2. světové války lze vymezit ve vývoji ekonomiky USA pět vývojových etap, lišících se charakterem používaných technologií, cíli státní regulace ekonomiky, postavením USA ve světové ekonomice  či průběhem cyklických výkyvů.

     První poválečná vývojová etapa (1945 - 1959) zahrnuje období od konce druhé světové války do konce 50. let 20. století. Po skončení 2. světové války byla ekonomika USA na rozdíl od válkou postihnutých ekonomik Evropy a Asie posilněna a nemusela se vyrovnávat s poválečnou rekonstrukcí. Přesto musela řešit některé ekonomické problémy. Jednalo se např. o částečnou konverzi zbrojní výroby, vzestup cenové hladiny a nárůst nezaměstnanosti (hlavně mezi demobilizovanými vojáky).  Bylo nutno se přeorientovat na spotřebitelskou poptávku a zvýšit její úlohu v ekonomickém růstu. Po válce disponovaly USA rozsáhlými výrobními kapacitami čili rozsáhlou nabídkou, za kterou zaostávala spotřebitelská poptávka. Proto tehdy řada pozorovatelů očekávala vážnou poválečnou krizi v USA (např. Paul Samuelson či Fritz Sternberg - blíže viz Samuelson, 1943, str. 27 - 53 či Sternberg, 1947, str. 125 - 159). Disproporce mezi zvětšenými výrobními průmyslovými kapacitami a omezenou koupěschopností vnitřního i zahraničního trhu však vyvolala pouze dva méně závažné cyklické poklesy: první v roce 1945 a druhý v letech 1948 - 1949. Konkrétně šlo o recesi mezi únorem a říjnem 1945 a recesi mezi listopadem 1948 a říjnem 1949. Východiskem zde bylo zachování státního intervencionismu v mírových podmínkách (na bázi "Zákona zaměstnanosti" z  roku 1946, který mimo jiné stanoví, že trvalým cílem politiky federální vlády má být podpora plné zaměstnanosti a výroby) v podobě stimulace poptávky prostřednictvím výdajů státního rozpočtu a daňové politiky a také přijetí tzv. Marshallova plánu zahraniční pomoci evropským zemím postiženým 2. světovou válkou (European Recovery Program). Jeho hlavním tvůrcem byl státní tajemník George Catlett Marshall (1880 - 1959). Program byl přijat Kongresem USA ve formě zákona v roce 1948; pomoc pak byla poskytována přímými dotacemi a půjčkami. Stimulem hospodářského růstu  byla i korejská válka (1950 - 1953), po jejímž skončení nastoupil cyklický pokles v letech 1953 - 1954. Tato recese mezi červencem 1953 a květnem 1954 bývá označovaná jako mezikrize (viz např. Olšovský a kolektiv, 1978, str. 336 - 337) Mezikrize má představovat podle marxistické terminologie krizi, která přerušuje vzestupnou fázi cyklu (oživení či rozmach); po jejím odeznění pak příslušná fáze dále pokračuje a tím se vrací i původní kolísání ekonomiky (viz např. Ekonomická encyklopedie, 1984, 1. díl, str. 128). Po konjunktuře let 1955 - 1956 přichází další cyklická recese v letech 1957 - 1958 (recese mezi srpnem 1957 - dubnem 1958).   I přes tyto poklesy bylo postavení USA  ve světové ekonomice v tomto období absolutně dominantní - v roce 1953 např. USA vyráběly 55,3% z celkového objemu světového zpracovatelského průmyslu.

     Druhá poválečná etapa (1959 - 1973) začala koncem 50. let a skončila začátkem 70. let 20. století, v období ropných šoků. V tomto období USA rozšiřovaly masovou výrobu spotřebních předmětů i výrobních prostředků. Začaly se masově využívat velké vynálezy z 50. let. Dynamicky se rozvíjel zejména letecký, raketový a kosmický průmysl, rozvíjela se také výroba počítačové techniky a elektroniky. Svůj rozkvět zažívala petrochemie i letecká doprava. Stabilní světové ceny surovin kladně ovlivňovaly hospodářský růst. Státní regulace se tehdy řídila keynesiánskou doktrínou, kdy regulace daní a využívání státních výdajů byly doplněny o zavedení investičního daňového dobropisu, který poskytuje daňové zvýhodnění firmám, které investují do nového kapitálu. Krátkodobý cíl zvyšování výroby pomocí vyšší agregátní poptávky byl tak spojen s dlouhodobým cílem zvyšování výroby pomocí vyšší agregátní nabídky (blíže viz např. Mankiw, 2000, str. 696). Po krátké recesi (či mezikrizi) v letech 1960 - 1961 (duben 1960 - únor 1961) nastupuje dlouhé období hospodářské expanze, trvající celých 106 měsíců.  Přerušila ho teprve recese let 1969 - 1970 (prosinec 1969 - listopad 1970).  Tato recese byla nezvyklá tím, že vypukla v době, kdy USA vedly rozsáhlou válku ve Vietnamu. To svědčí o tom, že vliv stimulů plynoucích z eskalace války ve Vietnamu se zmenšoval, až přestal působit úplně. V roce 1972 pak dochází v ekonomice USA k oživení, které rychle přešlo v hospodářský rozmach  vrcholící v roce 1973. Přes vysoké průměrné tempo růstu americké ekonomiky v tomto období (např. 7,3% růst průmyslové výroby v období 1962 - 1966) klesal podíl USA na světové produkci (např. americký podíl na světové výrobě zpracovatelského průmyslu klesl z 30% v roce 1963 na 15% v roce 1973). Příčinou byl rychlejší růst jiných regionů, zejména Japonska a západní Evropy.

     Třetí poválečná etapa (1973 - 1992) zahrnuje období od ropných šoků do počátku 90. let 20. století. Ekonomika USA stejně jako ostatní ekonomiky průmyslově vyspělých zemí byla v 70. a 80. letech dvacátého století negativně zasažena ropnými šoky. Důsledkem prvního ropného šoku z  roku 1973 (v podobě zvýšení ceny surové ropy o 200% zeměmi sdruženými v Organizaci zemí vyvážejících ropu - OPEC) byla nejtěžší hospodářská recese od skončení 2. světové války. Tato recese let 1974 - 1975 postihla všechny vyspělé kapitalistické země a tak poprvé v poválečném období došlo k synchronizaci hospodářského cyklu. Další zvláštností cyklické recese v letech 1974 - 1975 byla skutečnost, že se časově prolnula se strukturálními krizemi (energetickou, surovinovou a potravinovou krizí). Vyhrotily se rovněž ekologické problémy a svět se ocitl na prahu ekologické krize. Ale hlavně se objevil nový ekonomický jev, který dostal název stagflace (anglicky stagflation) - jde o období recese a rostoucí nezaměstnanosti doprovázené kladnou mírou cenové inflace (viz např. Pearce, 1995, str. 401). V USA recese proběhla v období od listopadu 1973 do  března 1975. Strukturální krize zasáhly USA méně než jiné hospodářsky vyspělé země. Výhodou pro USA totiž byly bohaté domácí zdroje surovin, exportní přebytky potravin a skutečnost, že kryly vlastní těžbou kolem 80% spotřeby ropy. Nicméně odbytové potíže dolehly na zpracovatelský průmysl a destabilizujícím prvkem ekonomiky byla i v době hospodářského oživení let 1977 - 1979 pokračující inflace a vysoká úroveň nezaměstnanosti. V roce 1978 schválil Kongres USA "Zákon o plné zaměstnanosti a rovnovážném růstu", což byl v podstatě pětiletý program hospodářské politiky s důrazem na boj s inflací a nezaměstnaností (viz Faltus, Průcha, 2003, str. 106). Míru inflace se podařilo stlačit, ale nezaměstnanost zůstala relativně vysoká - kolem 10% pracovních sil (viz tabulka č. 5).

     V průběhu roku 1979 přišel druhý ropný šok, který přinesl další zdvojnásobení ceny za jeden barel ropy v průběhu následujících dvou let. Výsledkem opět byla stagflace, a to v letech 1980 - 1982. Nejprve se ekonomika dostala v roce 1980 do minirecese (recese mezi lednem 1980 a červencem 1980) a pak přišla hluboká recese let 1981 - 1982 (července 1981 - prosinec 1982). Tato stagflace  byla využita k prosazení  zásadní změny v hospodářské politice vlády USA. Keynesiánská hospodářská politika zaměřená na růst koupěschopné poptávky a udržení vysoké zaměstnanosti byla nahrazena neokonzervativní hospodářskou politikou, opírající se zejména o monetaristickou teorii a ekonomii strany nabídky (blíže viz část III., kap. 6, 7 a 9). Realizátory nové hospodářské politiky se stali prezidenti USA, reprezentující republikánskou stranu: Ronald Reagan (prezident v letech 1981 - 1989) a George Bush starší (prezident v letech 1989 - 1993). Hospodářská politika uplatňovaná těmito republikány byla označovaná jako reaganomika (anglicky Reaganomics). Tato politika spoléhala na volnou hru tržních sil a ovlivňování makroekonomického vývoje úrokovými sazbami a jinými monetaristickými nástroji. Zvlášť silný byl důraz na nízké daňové sazby, které se měly stát silným růstovým impulsem (v duchu tzv. Lafferovy křivky, viz část III..9). Tento teoretický předpoklad se v daném období nenaplnil - státní dluh se naopak zvýšil za vlády republikánů až čtyřnásobně. USA se zadlužovaly i v zahraničí. Rovněž saldo běžného účtu platební bilance začalo vykazovat deficity. A tak úhrn zahraničních a vnitřních dluhů dosáhl v tomto období neuvěřitelných 3000 mld. USD. Na začátku 90. let se zadlužení americké federace přiblížilo k hranici únosnosti - představovalo totiž již téměř 60% ročního HDP (viz Faltus, Průcha, 2003, str. 107).

     Deficit státního rozpočtu byl způsoben jednak krácením daní z osobních příjmů (snížení osobní daňové sazby pro všechny obyvatele o 25% v roce 1981, snížení nejvyšší mezní daňové sazby z 50% na 28% v roce 1986) a daní z příjmů korporací (snížení nejvyšší daňové sazby pro korporace z 46% na 34% v roce 1986 při odbourání některých daňových zvýhodnění a zrušení investičního daňového dobropisu), jednak obrovským nárůstem vojenských výdajů. Ty souvisely především s programem Strategické obranné iniciativy (SDI) čili programem kosmické protiraketové obrany ("hvězdných válek"). V USA tak roční zvyšování zbrojních nákladů v reálných cenách o 3,7% přechází v pěti příštích letech na 8% (viz Soukup, 1984, str. 311). Sociální výdaje z  federálního rozpočtu se naopak snížily. Program přezbrojení vojenských sil USA se však stal prvořadým činitelem průmyslového oživení a dalšího hospodářského růstu v 80. letech. Vedl k investiční vlně, která přinesla technickou rekonstrukci celého národního hospodářství. Nastoupená restriktivní monetární politika sice vedla k nebývalému zvýšení úrokové míry  (v roce 1980 překročila 20%, pak poklesla na 10 - 12%) a tím k politice drahých peněz, která pak stála v pozadí recese let 1981 - 1982, nicméně současně přilákala do USA masový proud zahraničního kapitálu, který následně financoval velkou část inovačních investic. Přiliv zahraničního kapitálu ovšem znamenal nárůst zadlužení vůči zahraničí: od roku 1985 se USA dostaly do jednoznačně dlužnického postavení, v roce 1988 poprvé přímé zahraniční investice (FDI) zahraničních společností do USA byly vyšší než americké investice v zahraničí a v roce 1989 čisté zahraniční zadlužení dosáhlo 664 mld. USD a dále rostlo (viz Faltus, Průcha, 2003, str. 107 a Lipková, 2000, str. 97).

     V roce 1986 došlo k podstatnému snížení tempa růstu americké ekonomiky, což vyvolalo změny v obchodní politice směrem k protekcionismu, ale také ústup od přísného monetarismu. Hospodářská politika se pak stala pragmatičtější, což umožnilo nastartování nové  investiční a růstové vlny. Ta však vydržela pouze do počátku 90. let. Recese let 1990 - 1991 začala již v srpnu 1990 před iráckou invazí do Kuvajtu, která vedla ke zvýšení cen ropy. Nárůst cen ropy se nakonec ukázal jen jako přechodný a recese se tak projevila jako hlavní a skutečně významný problém. Odpovědí bylo nekompromisní snižování úrokových sazeb centrální bankou (Fedem). Již v druhém čtvrtletí 1991 ekonomika začala vykazovat jisté známky oživení, ale ve čtvrtém čtvrtletí znova ochabla. Fed proto opět výrazně snížil úrokovou míru. Koncem roku 1992 pak začalo skutečné hospodářské oživení a s ním také čtvrtá poválečná etapa ve vývoji americké ekonomiky (i společnosti).

     Čtvrtá poválečná etapa (1993 - 2001) začíná nástupem demokrata Williama Jeffersona  (Billa) Clintona do prezidentského úřadu (funkci prezidenta USA vykonával v letech 1993 - 2001). Přišel se zásadní změnou hospodářské politiky - nová hospodářská politika proto získala pojmenování clintonomika (viz např. Lipková, 2000, str. 86). Důraz se kladl na reálnou ekonomiku (výrobu) a především na rozvoj infrastruktury, technologií a vzdělání. Růst ekonomiky v 90. letech byl podporován zejména:

- investováním do perspektivních odvětví, zejména do informačních technologií a biotechnologií, což podmínilo dlouhodobě pozitivní vývoj indexu Nasdaq, který reprezentuje akcie počítačových a internetových firem;

- prohloubením otevřenosti americké ekonomiky - rostl jak vývoz (přestože americký dolar byl nadhodnocen), tak dovoz (rychlejší růst dovozu ovšem vedl k prohlubování salda běžného účtu platební bilance); v roce 1994 pak vstoupila v platnost trilaterální dohoda o severoamerické zóně volného obchodu (NAFTA čili North American Free Trade Agreement) mezi USA, Kanadou a Mexikem;

- daňovými zvýhodněními pro pracující s nízkými příjmy, která přispěla ke snížení nezaměstnanosti; růst zaměstnanosti byl potom jedním z faktorů růstu příjmů státního rozpočtu a snižování rozpočtového schodku;

- zvyšováním fiskálních příjmů; jelikož hospodářský růst a zvyšování rozpočtových příjmů jsou na sobě  navzájem závislé, hospodářský růst přispívá k ozdravení rozpočtu; na druhé straně pokles rozpočtového deficitu vede ke snižování úrokových sazeb a tak příznivě ovlivňuje investice do soukromého sektoru a růst zaměstnanosti; v roce 1998 poprvé za posledních 30 let vykázal federální rozpočet USA přebytek, a to v hodnotě 8 miliard USD;

- rozvojem tzv. nové ekonomiky, pod níž se zpravidla myslí dlouhodobý bezinflační růst doprovázený fakticky plnou zaměstnaností (zmínka o "nové ekonomice je obsažena již v kap. II.1); jádro nové ekonomiky tvoří nová výrobní odvětví založená na nových technologiích, na tzv. faktoru X (inovacích); zdá se, že vyšší produktivita dosahovaná díky informačním technologiím vede k nižší tzv. přirozené míře nezaměstnanosti a zmírňuje hospodářské cykly (oslabením úlohy zásob), i když na druhé straně nové technologie působí na růst nestability finančních trhů, což negativně ovlivňuje výkyvy hospodářské aktivity, jak o tom svědčí finanční, měnové a jiné ekonomické potíže, které v 90. letech 20. století postihly např. Mexiko, země jihovýchodní Asie, Rusko či Brazílii (blíže viz např. Janáček, 2002, str. 177 - 183 nebo Heczko, 2002, str. 44 - 53).

     Díky síle americké ekonomiky se světové hospodářství vyhnulo v roce 1998 globální recesi. Newyorská burza dokonce zvládla druhý nejvyšší pád akcií (hned po známém pádu dne 24. října 1929), který nastal dne 31. 8. 1998. Federální rezervní systém (Fed) tehdy rychle snížil úrokové sazby a tím vyvolal příliv zahraničního kapitálu, opouštějícího postižené asijské a jiné trhy. Tento příliv peněz do americké ekonomiky nevedl k nastartování inflace díky zvyšování americké produktivity, založenému právě na aplikaci nových technologií. Příliv zahraničního kapitálu naopak nastartoval nebývalý růst cen akcií, zejména v sektoru podnikajícím v oblasti Internetu. Růst akcii následně zvýšil jmění amerických domácností (v USA vlastní akcie až 46% domácností); proto mohlo dojít ke zvýšení nákupů spotřebních statků, což významně podpořilo americký ekonomický růst (spotřeba zde tvoří kolem 2/3 celkových výdajů). Obrovský rozmach na akciovém trhu vedl rovněž k nové vlně fůzí a rozšiřování podniků a k investicím do nových závodů a nového vybavení. Příznivý ekonomický vývoj však nemohl trvat do nekonečna. Již během roku 2000 došlo k 10% propadu na americkém akciovém trhu a trh akcí nových technologií (Nasdaq) propadl dokonce až o 39,3% (v roce 2001 pak jeho pokles dosáhl 21,1%). USA se tak ocitly na prahu recese. To již Billa Clintona vystřídal ve funkci prezidenta USA nově zvolený republikán George Bush mladší - George Walker Bush.

     Nástupem George W. Bushe do úřadu začala v roce 2001 pátá poválečná etapa ve vývoji americké ekonomiky, charakteristická bojem s hospodářským poklesem. Zpomalení ekonomické aktivity v USA začalo nepozorovaně uprostřed roku 2000, viditelně se pak projevilo roku 2001, počátkem roku 2002 se začaly rýsovat změny k lepšímu, ovšem v druhém pololetí roku 2002 došlo k neočekávanému zbrzdění v oživování americké ekonomiky, která se tak nyní musí vyrovnávat s tímto "náhlým poklesem" (soft spot). Ekonomická aktivita v 1. pololetí roku 2002 těžila z množství faktorů - hypoteční rozmach, zájem o nákupy motorových vozidel a snížení daní. Později však spotřebitelská  důvěra prudce klesla a růst spotřeby se zpomalil. Nevýrazná poptávka, dostatečně volné kapacity a stále silný dolar utlumily investování. Pokračující rizika a nejasnosti závislé na geopolitické situaci, stále slabá důvěra investorů, vysoký stupeň veřejného dluhu a nedostatek rizikového kapitálu naznačují, že oživení bude zpočátku pomalé (blíže viz World Economic Outlook, International Monetary Fund, Washington, D. C. April 2003,  str. 20 - 21).

     Americké autority čelí recesi monetární a fiskální expanzí. Fed usilovně snižuje úrokové sazby - např. v roce 2001 tak učinil až devětkrát a dne 25. 6. 2003 dokonce snížil svou hlavní úrokovou sazbu na nejnižší úroveň od roku 1958. Vláda zase zvyšuje své výdaje, a to i za cenu likvidace přebytků státního rozpočtu a nárůstu státního dluhu (a tak pro rok 2004 se má zvýšit limit pro národní dluh USA o 984 mld. USD z výchozí částky 6,4 bilionů USD). Rostou zejména vojenské výdaje (v roce 2001 činily 302 mld. USD, v roce 2002 pak 331 mld. USD, v roce 2003 mají dosáhnout výše 379 mld. USD a v roce 2004 dokonce 400,5 mld. USD). USA potvrdily mimo jiné svůj úmysl vybudovat nad USA a Evropou protiraketovou obranu (v rámci programu Národní raketové obrany - NMD čili National Missile Defense).

     Zvlášť po tragédii (teroristickém útoku na budovu Světového obchodního centra - WTC v New Yorku) z 11. září 2001 je velká pozornost věnována stabilitě finančního sektoru i podnikových financí. Fed urychleně posílil likviditu bankovního sektoru poskytnutím přímých půjček či dočasným odkupem cenných papírů komerčních bank a zahraničním bankám pak umožnil široce čerpat úvěry. Vláda pak schválila daňové úlevy (ve výši 40 mld. USD), přijala antiteroristický program (ve výši 40 mld. USD) a také schválila záchranný program pro letecké společnosti (ve výši 15 mld. USD). V reakci na řetěz bankrotů velkých amerických firem v důsledku finančních a účetních machinací (např. energetického koncernu Enron v roce 2001 či telekomunikačního gigantu WordCom v roce 2002) zřídila nový úřad pro dohled nad účetnictvím veřejně obchodovatelných společností (PCAOB). Dále americká vláda přijala novou strategickou doktrínu USA, počítající s tzv. preventivními údery a zřídila nové ministerstvo vnitřní bezpečnosti (Department of Homeland Security), čítající 28 úřadů a 170 tisíc zaměstnanců. Pod vedením prezidenta George W. Bushe pak armáda USA (tzv. preventivně) zaútočila (spolu se svými spojenci) na Afghánistán (7. října 2001) a na Irák (20. března 2003).

     Celkově lze ve vývoji americké ekonomiky v letech 1945 - 2001 identifikovat deset cyklických výkyvů o průměrné délce 5,6 let; pokud vyloučíme tzv. mezikrize (viz výše) v letech 1953 - 1954, 1960 - 1961 a 1980 - 1981, vychází sedm střednědobých cyklických výkyvů o průměrné délce 8 let. Pro období let 1945 - 1991 jde o devět výkyvů o délce 5,1 let, eventuálně sedm výkyvů o délce 6,6 let. Délka cyklu  5,6 či 5,1 let vysvětluje, proč se hovoří o zkrácení cyklu po 2. světové války na 4 - 5 let, když před ní trval cyklus kolem deseti let[4]. Tzv. mezikrize je možné považovat za projev krátkodobého (Kitchinova) cyklu v rámci multicyklického vývoje ekonomiky. Střednědobý cyklus by pak měl periodu 8 let, což se velmi blíží "standardizované" délce Juglarova cyklu v rámci koncepce multicykličnosti  ekonomického vývoje, která  činí 9 let. Data F. Valenty a P. Sirůčka (viz kap. II.3) lze pak doplnit o údaje, týkající se Kitchinových cyklů po 2. světové válce:

 

1.   Kitchinova vlna pro léta    1945     -    1948/49,

2.   Kitchinova vlna pro léta    1948/49  -  1951/52,

3.   Kitchinova vlna pro léta    1951/52  -  1954/55,

4.   Kitchinova vlna pro léta    1954/55  -  1957/58,

1.      Kitchinova vlna pro léta    1957/58  -  1960/61,

2.      Kitchinova vlna pro léta    1960/61  -  1963/64,

3.      Kitchinova vlna pro léta    1963/64  -  1966/67,

4.      Kitchinova vlna pro léta    1966/67  -  1969/70,

5.      Kitchinova vlna pro léta    1969/70  -  1973/74,

6.      Kitchinova vlna pro léta    1973/74  -  1976/77,

7.      Kitchinova vlna pro léta    1976/77  -  1980/81,

8.      Kitchinova vlna pro léta    1980/81  -  1983/84,

9.      Kitchinova vlna pro léta    1983/84  -  1986/87,

10.  Kitchinova vlna pro léta    1986/87  -  1990/91,

11.  Kitchinova vlna pro léta    1990/91  -  1993/94,

12.  Kitchinova vlna pro léta    1993/94  -  1996/97,

13.  Kitchinova vlna pro léta    1996/97  -  1999/2000.

 

     Vychází tedy sedmnáct Kitchinových cyklů o průměrné délce 3,2 let ("standardizovaná" délka Kitchinovy vlny činí 3 roky). Valentova data ke Kondratěvovým vlnám, k Wardwellovým (Kuznetsovým, Frischovým) vlnám a k Juglarovým (Labroussovým) vlnám lze potom doplnit takto:

 

 4. Kondratěvova vlna pro léta  1939/45 - 2000/04,

 8. Wardwellova vlna pro léta   1965/70 - 2000/04,

24. Juglarova vlna pro léta       1992/93 - 2001/02.

 

Historická data mohou být tedy poměrně přijatelně interpretovatelná pomocí koncepce multicykličnosti ekonomického vývoje Josepha A. Schumpetera a Františka Valenty. Nyní se však blíže podívejme na poválečný ekonomický vývoj ve Francii.

 

IV.2 Základní rysy cyklického vývoje francouzské ekonomiky po roce 1945

 

     Rovněž ve vývoji francouzské ekonomiky po 2. světové válce lze odlišit 5 etap. První poválečná etapa (1945 - 1954) je charakterizovaná poklesem vlivu Francie ve světě. Z druhé světové války vyšla Francie totiž všestranně oslabena a její velmocenské postavení tak bylo podlomeno. K hospodářským ztrátám způsobeným německou okupací a válečným zpustošením se přidružily ekonomické důsledky vleklých koloniálních válek a postupný rozpad  impéria (mezník v rozpadu koloniálního impéria Francie představovaly vojenská porážka ve Vietnamu v roce 1954 a přiznání nezávislosti Alžírska v roce 1962). Hospodářská pomoc USA pomohla Francii v poválečné rekonstrukci (ta byla ukončena v roce 1949), ale zároveň upevňovala závislost na zaoceánské velmoci. V prvních letech po válce dominoval ve Francii vliv levicových stran. Tento vliv umožnil četné sociální reformy (např. zavedení mateřské dovolené či přídavků na děti), zakotvení práva na práci v nové ústavě a rozsáhlé zestátnění důležitých podniků. Zestátnění zde bylo nejrozsáhlejší v západní Evropě a týkalo se největších bank, pojišťoven, těžby uhlí, elektráren, plynáren, leteckého průmyslu či automobilky Renault. Státní podniky pak dlouhodobě vytvářely více než pětinu národního důchodu a spolu se státními úřady vyplácely kolem 30% všech mezd a platů (viz  Faltus, Průcha, 2003, str. 112). V roce 1947 začala ve Francii éra indikativního plánování prostřednictvím střednědobých plánů. Indikativní charakter plánování znamená, že stát vytyčuje cíle, které mají být dosaženy, ale tyto cíle nijak nezavazují soukromý sektor (srovnej kap. III.5 a III.9). Do roku 1975 bylo vypracováno a realizováno šest střednědobých plánů. Plánování představovalo důležitou součást francouzské hospodářské doktríny tzv. dirigismu - doktríny řízené nebo také sladěné ekonomiky, teoreticky se opírající o ideje francouzského strukturalismu čili francouzské sociologické školy (blíže viz např. Sojka a kolektiv, 1998, str. 345 - 359). Hospodářská recese let 1948 - 1949 se v podstatě dotkla jen USA - západní Evropa a Japonsko nebyly zasaženy. Cyklická recese tak postihla západní Evropu a tedy i Francii až na počátku 50. let - konkrétně šlo o recesi let 1951 - 1952. Příčinou bylo hlavně opadnutí poválečné investiční vlny. Projevil se zde i postupný útlum  v odvětvích pracujících pro vojenské potřeby, související s blížícím se koncem korejské války (1953).

     Rokem 1954 začíná druhá etapa poválečného hospodářského vývoje Francie (1954 - 1975), charakterizovaná vysokým tempem růstu, opírající se o industrializaci, mechanizaci zemědělství a exportní expanzi. Recese let 1957 - 1958 sice nejvíce zasáhla opět USA, dotkla se však i dalších zemí, mimo jiné také Francie. Recesi tehdy výrazněji pocítila pouze některá odvětví. Růst průmyslové výroby jako celku pokračoval i v těchto letech, ovšem již nižším tempem než předtím (průměrné roční tempo pokleslo z 9% na 4%). Vstup Francie do EHS (Evropského hospodářského společenství) v roce 1958 byl pak stimulem cyklického rozmachu, který trval až do roku 1967 včetně. K hospodářské prosperitě přispěla i měnová reforma z roku 1958, která stabilizovala peněžní systém. Politické stabilitě pak prospěl návrat k moci generála Charlese A. J. M. de Gaulla (1890 - 1970), který se stal prvním prezidentem 5. Francouzské republiky (funkci francouzského prezidenta vykonával v letech 1958 - 1969).

     K ochabnutí ekonomického rozmachu došlo teprve v letech 1968 - 1969. Toto ochabnutí bylo provázeno sociálně politickou krizí v roce 1968 (studentské bouře v květnu a červnu 1968; s podporou dělníků se mimo jiné uskutečnily i nejrozsáhlejší stávky v dějinách Francie). De Gaulle byl donucen k liberalizaci vzdělávacího systému a k ústupkům ve prospěch dělnictva. V roce 1969 po neúspěchu v celonárodním referendu pak prezident abdikoval. Po odeznění této sociálně politické krize pak došlo k obnovení vysokých temp hospodářského růstu. Teprve v roce 1974 došlo k poklesu tempa hospodářského růstu průmyslové výroby z 5 - 8,3 % mezi roky 1970 - 1973 na 3,3%. V roce 1975 pak došlo k absolutnímu poklesu průmyslové výroby o 9%.

     Počínaje recesí let 1974 - 1975 začíná nová, třetí etapa poválečného vývoje francouzské ekonomiky (1975 - 1981). Stoupenci hospodářského liberalismu spatřovali hlavní příčiny recese let 1974 - 1975 ve vnějších okolnostech, které byly ovšem umocněny vnitřními "slabostmi" ekonomického mechanismu. Za vnější příčiny se považoval jednak rozpad mezinárodního finančního a měnového systému z Bretton Woods (v roce 1971 bylo vyhlášeno zastavení výměny amerického dolaru za zlato a byla provedena devalvace amerického dolaru; došlo rovněž k rozšíření oscilačního pásma devizových kursů), jednak nepříznivý vývoj  surovinových trhů (zejména první ropný šok v roce 1973). Vnitřní nedostatky pak měly spočívat v nadměrné ingerenci státu do ekonomiky a ve "škodlivé" činnosti odborových svazů. Teoretici tzv. státně monopolního kapitalismu (H. Jacot či P. Herzog), navazující na marxistickou tradici, zase usoudili, že růst nezaměstnanosti a růstové problémy mají hlavně vnitřní charakter a že pomocí vnitřních činitelů lze rovněž lépe pochopit vliv vnějších faktorů. Za základní vnitřní příčinu potom označili nadměrnou akumulaci kapitálu, spočívající v relativně nadměrné akumulaci kapitálu vzhledem k možnostem realizace a využití zisku  (blíže viz Rosier, Dockés, 1987, str. 282 -284).

     Pokles průmyslové výroby začal na jaře roku 1974. Postupně se zhoršují hospodářské výsledky podniků vlivem růstu cen ropy, růstu mzdových sazeb a poklesu produktivity práce. Následně v roce 1975 zkrachovalo o 24% více firem než v roce 1974. Po roce 1975 přichází oživení ekonomiky vlivem růstu vnitřní i zahraniční poptávky. Růst domácí poptávky stimuluje expanzivní fiskální politika (i za cenu rozpočtového deficitu 40 mld. franků) a expanzivní monetární politika. Zahraniční poptávka roste vlivem nákupů zemí OPEC a díky světové hospodářské expanzi. Pravicová vláda premiéra Raymonda Barra potom postupně zavádí po roce 1978 novou hospodářskou strategii, spočívající v odklonu od automatického indexování mezd a v podpoře rozvoje mezinárodní specializace. Dochází k určité restrikci v oblasti fiskální a monetární politiky. Současně je rozhodnuto o likvidaci jakékoliv kontroly (regulace) cen. V roce 1979 přichází ovšem další ropný šok, který prokáže nemalou křehkost ekonomik vyspělých zemí. Na jaře 1980 se Francie  a další západoevropské země ocitnou v recesi. V roce 1980 průmyslová výroba vykáže ve Francii nulovou míru růstu a počátkem roku 1981 spadne do záporných hodnot. Recese pak trvá až do roku 1983.

     V období recese let 1980 - 1983 vítězí ve volbách francouzská levice (1981) a prezidentského úřadu se ujímá socialista Francois Mitterrand (1916 - 1996). Léta jeho prezidentské vlády (1981 - 1995) představují čtvrtou etapu ve vývoji francouzské ekonomiky a společnosti. Prioritou hospodářské politiky se stává boj s nezaměstnaností a zvýšení stupně nezávislosti národní ekonomiky. Součástí hospodářského programu bylo i další zestátňování části průmyslu a bank a posílení státního vlivu na hospodářství. Dále byly zvýšeny minimální mzdy, penze a pomoc rodinám a zlepšeno bylo sociální pojištění. Pracovní doba byla zkrácena na 39 hodin týdně, snížila se hranice odchodu do důchodu na 60 let a byla prodloužena délka dovolených. V roce 1983, v němž byla překonána poměrně mírná, ale dost dlouhá recese, byl pak přijat program modernizace průmyslu, orientovaný na jeho restrukturalizaci a technickou rekonstrukci s důrazem na perspektivní odvětví ("odvětví budoucnosti"). Opatření na podporu poptávky spolu se státními investicemi však vedla k nepříznivému inflačnímu vývoji a k růstu státní zadluženosti. Reakcí pak byla přísná cenová kontrola a ve vztahu k zahraničí devalvace franku.

     Pod tlakem hospodářské situace a odlivu kapitálu se země nastal po roce 1984 obrat v hospodářské politice, podmíněný změnami ve složení vlády. Pod heslem "tvrdých úspor" byla nastoupena monetaristická cesta. Redukovaly se podnikatelské daně, radikálně byla omezena cenová kontrola, v sociální politice nastoupily restriktivní tendence. Daňové úlevy a výhodné úvěry měly podpořit inovační investice a export. Byl podporován dovoz kapitálu, zvlášť byl-li spojen s přílivem high technology a licencí, tvorbou nových pracovních míst a s investicemi do rozvoje méně vyvinutých regionů země. V letech 1986 - 1988 a po roce 1993 byl socialistický prezident donucen vládnout spolu s pravicovým předsedou vlády. V roce 1986 pravicová vláda nastoupila cestu reprivatizace částí státního vlastnictví. Do soukromých rukou postupně mělo přejít na 65 společností a některé velkobanky. Část akcií byla prodána zaměstnancům podniků. Reprivatizace se podstatně zrychlila po burzovním krachu na podzim 1987. Prostředky získané reprivatizací sloužily hlavně k redukci státního dluhu a k podpoře restrukturalizace a technické modernizace průmyslu.

     Přes všechna tato opatření byl hospodářský růst dosažený ve Francii v průběhu 80. let nižší než v předchozích poválečných etapách a než v jiných vyspělých zemích. Ekonomický růst byl dále provázen stagnací zaměstnanosti a vysokou mírou nezaměstnanosti, přesahující 10% čili kolem 2,5 mil. osob (viz tabulka č. 5). Nicméně ekonomický růst vydržel až do roku 1990, teprve pak následovala recese let 1991 - 1993. Hospodářský růst byl obnoven po roce 1993 a trval až do roku 2000 (při určitém oslabení v letech 1996 - 1997). Funkce prezidenta Francie se po Mitterrandovi ujal v roce 1995 představitel francouzské pravice Jacques Chirac, který tuto funkci vykonává dodnes (ve svém druhém funkčním období). Rokem 1995 tak začíná pátá (dosud trvající) etapa poválečného vývoje Francie. Pravicový prezident J. Chirac je nucen obdobně jako jeho předchůdce po určitou dobu vládnout s předsedou vlády, který reprezentuje opačnou část politického spektra (politologický jev tzv. kohabitace). Došlo k tomu v letech 1997 - 2002, kdy francouzským premiérem byl socialista Lionel Jospin, stojící v čele koaliční vlády zahrnující i francouzské komunisty. Jeho vláda spatřovala hlavní prioritu v boji s nezaměstnaností a  s majetkovými rozdíly či v prosazování větší rovnosti šancí (zejména v přístupu ke vzdělání).  Francouzští socialisté se tak nacházeli více "nalevo" než němečtí sociální demokraté v čele s Gerhardem Schröderem či britští labouristé  v čele  s Anthony (Tony) Blairem s jejich politikou tzv. nového středu (Neu Mitte) či politikou  tzv. třetí cesty (The Third Way). V letech 2001 - 2002 přichází hospodářský pokles. V roce 2002 pak v  parlamentních volbách ve Francii vítězí pravice a od té doby má francouzská pravice plně v rukou výkonnou moc (jelikož J. Chirac byl i podruhé zvolen francouzským prezidentem). Přesto (nebo právě proto) Francie nadále reprezentuje hospodářsky vyspělou zemi, kde se daří relativně dobře skloubit tržní hospodářství s poměrně silným státním sektorem, rozvinutým systémem indikativního plánování a progresivní sociální politikou.

     V poválečném období Francie zažila celkem sedm cyklických poklesů (recesí v rámci střednědobého hospodářského cyklu), který přicházely v rozmezí šesti až jedenácti let (průměrná délka cyklu pak vychází na 7,1 let). I zde zůstal tedy zachován cyklický charakter ekonomického vývoje. Cyklické poklesy byly  mírnější než v první polovině 20. století, častější však byla období stagnace či zpomalení růstu (zejména 80. léta byla ve Francii obdobím nevýrazného hospodářského růstu). Až do poloviny 70. let neprobíhal střednědobý cyklus v USA a ve Francii zcela souběžně. Zpočátku tedy převládala tzv. asynchronnost ekonomického cyklu, kdy hospodářské recese (krize) dozrávaly  a rozvíjely se v jednotlivých zemích v odlišném čase (srovnej např. Ľubimov a kolektív, Bratislava, 1978, str. 456 či Vojtíšek a kolektiv, 1983, str. 532). Příčinu lze spatřovat zejména v odlišných dopadech 2. světové války na americkou a francouzskou ekonomiku. Recese let 1974 - 1975 pak přinesla jisté sblížení a větší souběžnost  (synchronnost) hospodářského cyklu. Nicméně i pak zůstaly určité odlišnosti - např. recese  na počátku 80. let byla ve Francii delší a recese na počátku 90. let zde nastoupila později než USA. Výrazně odlišný vývoj než ve Francii a USA vykazovala v 90. letech  japonská ekonomika (zažívala tehdy období dlouhodobého stagnace). Rovněž předtím se vývoj Japonska vyznačoval specifickými rysy (tempo ekonomického růstu bylo totiž do 90. let 20. století naopak v Japonsku vyšší než v Evropě a USA).

 

IV.3 Základní rysy cyklického vývoje japonské ekonomiky po roce 1945

 

     Od konce 60. let 20. století představuje Japonsko ve světové ekonomice druhý největší ekonomický komplex po USA. Koncem 90. let dosáhl podíl Japonska na tvorbě světového HDP podle měnové parity japonského jenu (JPY) k americkému dolaru (USD) 16% a podle parity kupní síly 7,7%. Přitom  Japonsko vytvářelo tehdy až 70 procent HDP jihovýchodní Asie (viz Lipková, 2000, str. 143). Průměrný roční přírůstek HDP za tři poválečná desetiletí dosáhl 7,7% a byl asi čtyřnásobně  vyšší než v USA. V 50. letech Japonsko dosahovalo        9%-ní roční přírůstky HDP a v 60. letech tyto přírůstky byly až 11%-ní (v USA činily 4,3%). Recese let 1974 - 1975 přinesla zásadní zlom v podobě nižších temp růstu (v letech 1975 - 1979 průměrně 4,7% a v letech 1979 - 1985 průměrně 4,1%).  V 90. letech  pak prožívalo Japonsko dlouhodobou stagnaci ekonomiky (průměrné tempo růstu činilo 1,5%), doprovázenou hlubokou recesí v roce 1998 (absolutní pokles HDP o -2,6%). V letech 2000 - 2002 stagnace japonské ekonomiky v zásadě pokračuje (průměrné tempo růstu činí v tomto období 1%); přitom je  tato stagnace spojena s poklesem celkové cenové hladiny čili s deflací (od roku 1999).

     V ekonomickém vývoji Japonska lze tedy odlišit dvě velmi odlišná období - období do recese let 1974 - 1975 a období nastupující po překonání této recese. První období 1945 - 1975 se vyznačuje nadprůměrnými tempy růstu a druhé období let 1975 - 2002 pak značným zpomalením až zastavením hospodářského růstu.  Japonsko tak lépe než jiné země může sloužit k ilustraci zlomu v rámci čtvrté Kondratěvovy dlouhé vlny, situovaného do let 1969 - 1970 (recese USA) a potvrzeného právě světovou recesí let 1974 - 1975 (viz kap. II.3.2.3). Podrobnější analýza pak umožňuje vyčlenit čtyři etapy v poválečném Japonsku (srovnej Olšovský a kolektiv, 1978, str. 408 - 412; Lipková, 2000, str. 150 - 154 či Faltus, Průcha, 2003, str. 117 - 120).

     Jako první se zpravidla uvádí etapa poválečné obnovy a ekonomické stabilizace (1945 - 1952), kdy o realizaci hospodářských reforem rozhodoval Nejvyšší štáb spojeneckých vojsk. Významnou úlohu zde sehrála zahraniční mise vedená americkým finančníkem D. M. Dodgeem  (tzv. Dodgeova linie). Plán hospodářské stabilizace musela schválit  vláda USA. V jeho rámci byl pak zřízen fond na splácení zahraničních půjček a na realizaci investičních projektů, což bylo považováno za prioritní. Dále byla provedena významná pozemková reforma a došlo i k  likvidaci dosavadních rodinných koncernů - tzv. zaibatsu. První poválečnou konjunkturu zažilo Japonsko začátkem 50. let v souvislosti s korejskou válkou, kdy se stalo hlavním dodavatelem amerických ozbrojených sil. Plnou suverenitu získalo Japonsko až v roce 1952.

    Druhou etapou je etapa prudkého sociálně ekonomického rozvoje (1952 -1975), kdy se hovořilo o japonském hospodářském zázraku. Ten byl podmíněn celou řadou faktorů - zejména vysokou mírou úspor a investic (kolem 30-35% HDP), intenzívním využíváním výsledků vědeckotechnického pokroku (včetně masového nákupu zahraničních patentů a licencí), přílivem zahraničního kapitálu (americká hospodářská pomoc, devizové příjmy z dodávek americkým jednotkám bojujícím v Koreji a ve Vietnamu, příliv soukromého kapitálu), využíváním nástrojů státní ekonomické intervence (v roce 1947 vznikl při vládě Úřad pro národohospodářské plánování a v roce 1955 byl vyhlášen první pětiletý plán) a konečně i specifiky v oblasti řízení (rozhodovací proces jako konsensus zdola nahoru), firemní struktury (systém kejrecu - propojení několika velkých společností s menšími dodavatelskými firmami) či specifičnost japonské pracovní síly (úroveň vzdělání, disciplinovanost, loajalita k firmě, pracovitost, skromnost).

     Vysoká tempa ekonomického růstu byla v tomto období doprovázena pouze krátkodobými cyklickými poklesy  hospodářské aktivity v letech 1953 - 1954 (vlivem ukončení korejské války), v letech 1957 - 1958 (vlivem nepříznivé hospodářské situace v USA), v roce  1962 (v důsledku poklesu investiční činnosti), v  letech 1964 - 1965 (vlivem poklesu domácí poptávky po zboží dlouhodobé spotřeby) a v letech 1970 - 1971 (v důsledku zhoršení odbytových možností na trzích USA). Absolutní pokles průmyslové výroby a prudké zhoršení ekonomické situace přinesla světová recese let 1974 - 1975.

     Po překonání recese let 1974 - 1975 přichází třetí poválečná etapa (1975 - 1990), která se vyznačuje adaptací na nové podmínky diktované ropnými šoky, liberalizací a internacionalizací světové ekonomiky a též růstem domácí mzdové úrovně. Tempo růstu klesá na méně než polovinu (v 80. letech činilo v průměru 4,1% - jde o propočet na základě údajů z tabulky č. 7), přesto zůstává nejvyšší mezi vyspělými zeměmi. A tak recese na začátku 80. let (1981 - 1983) se projevila jen poklesem dynamiky růstu, nikoliv absolutním poklesem. Přechod na nový typ reprodukce si vyžádal zvýšení role služeb v  ekonomice a postupný pokles relativní váhy zpracovatelského průmyslu (jeho podíl na HDP klesl z 37% v roce 1970 na 24% v roce 1995). Proti minulosti výraznější úlohu hraje rovněž odbyt na vnitřním trhu.

     Zvyšuje se i vývoz kapitálu, z velké částí směřující do USA (kolem 45%) a do západní Evropy (20%). V roce 1980 se Japonsko stalo největším vývozcem kapitálu na světě. Vývoz kapitálu tak nahradil pokles významu vývozu zboží.  Od února 1973 přešlo Japonsko na systém plovoucího kursu, který je závislý na stavu platební bilance. Vzhledem k aktivní platební bilanci se mezinárodní pozice jenu upevňovala do poloviny 90. let. Ekonomický růst byl v druhé polovině 80. let byl příznivě ovlivněn růstem cen aktiv (cen akcií a cen půdy). Vlivem efektu bohatství mohla růst spotřeba a vlivem poklesu nákladů na kapitál zase investice. Splasknutí pozemkové a spekulační bubliny v roce 1990 pak otevřelo novou etapu ve vývoji japonské ekonomiky.

     Čtvrtá poválečná etapa (zahájená po roce 1990 a trvající dosud) se vyznačuje výrazným zpomalením až zastavením hospodářského růstu (tempo růstu činilo v letech 1991 - 2002 pouze 1,1%). Splasknutí pozemkové a spekulační bubliny otřáslo bankovním sektorem, zatíženým špatnými úvěry (v roce 1998 dosáhly nekryté úvěry japonských bank hodnoty 300 mld. USD). Pokles cen aktiv rovněž vedl k poklesu spotřeby a investic. Počínaje rokem 1992 je tak japonská ekonomika nucena se potýkat se stagnací (či dokonce poklesem). Kromě roku 1991 byla relativně vyšší tempa růstu zaznamenána pouze v letech 1996 a 2000.  Naopak značně nízká tempa růstu byly zaznamenána v letech 1993 - 1994 a v letech 2001 - 2002, absolutní pokles tempa růstu pak nastal v roce 1998.

     Celkem lze ve vývoji japonské ekonomiky po druhé světové válce zachytit deset různých cyklických výkyvů, které přicházejí v průměru tak co pět let.  Připomíná to cyklický vývoj americké ekonomiky, ovšem k cyklickým výkyvům dochází v Japonsku často v odlišnou dobu než v USA či ve Francii (např. v roce 1962, v letech 1964 - 1965 či v roce 1998). Dokazuje to určitou přetrvávající asynchronnost hospodářského cyklu ve světovém měřítku, nicméně cyklický charakter vývoje tržních ekonomik se prosazuje i v případě japonské ekonomiky.

 

Tabulková příloha  ke IV. části

 

Tabulka č. 3: Vývoj ekonomiky USA v letech 1975 – 1990

 

Rok

RŮst HDP

(v %)

Míra inflace

(V %)

NezamĚstnanost

(v %)

Saldo platební

bilance (v % HDP)

1975

-1,3

8,1

8,3

1,1

1976

4,9

5,8

7,6

0,5

1977

4,7

6,6

6,9

-0,7

1978

5,3

7,2

6,0

-0,7

1979

2,5

9,2

5,8

0,0

1980

-0,2

10,8

7,0

0,0

1981

1,9

9,2

7,5

0,2

1982

-2,5

5,7

9,2

-0,2

1983

3,6

4,1

9,5

-1,2

1984

6,2

3,8

7,5

-2,6

1985

3,3

3,3

7,2

3,0

1986

2,9

2,4

7,0

-3,4

1987

3,1

4,6

6,2

-3,6

1988

3,9

3,9

5,5

-2,6

1989

2,5

4,5

5,3

-2,1

1990

0,8

5,0

5,5

-1,6

 

Tabulka č. 4: Vývoj ekonomiky  USA v letech 1991 – 2002

 

Rok

RŮst HDP

(v %)

Míra inflace

(v %)

NEZAMĚSTNANOST

(V %)

Saldo platební

bilance

(v % HDP)

1991

-0,9

4,2

6,7

0,1

1992

2,7

3,0

7,4

-0,8

1993

2,3

2,5

6,8

-1,3

1994

3,5

2,6

6,1

-1,7

1995

2,3

2,8

5,6

-1,5

1996

3,4

2,9

5,4

-1,7

1997

3,9

2,3

4,9

-1,7

1998

3,5

1,6

4,5

-2,5

1999

4,1

2,1

4,2

-3,6

2000

4,1

3,4

4,0

-4,5

2001

0,3

2,8

4,8

-3,9

2002

2,4

1,6

5,8

-4,8

 

Poznámka: U hrubého domácího produktu jde o roční tempo růstu reálného hrubého domácího produktu, u míry inflace o roční průměr na bázi indexu spotřebitelských cen, u míry nezaměstnanosti o roční průměr standardizované míry nezaměstnanosti a u platební bilance o saldo běžného účtu platební bilance.

 

Pramen: Pearce, D.W. (vedoucí autorského kolektiv): Macmillanův slovník moderní ekonomie, 2. vydání, Victoria Publishing, a. s., Praha 1995, str. 510 -511; World Economic Outlook, International Monetary Fund. May 1993 – April 2003; International Financial Statistics Yearbooks, International Monetary Fund, 1998 - 2001; Main Indicators OECD, May 2002.

 

Tabulka č. 5: Vývoj ekonomiky Francie v letech 1975 – 1990

 

Rok

RŮst HDP

(v %)

Míra inflace

(v %)

NezamĚstnanost

(v %)

Saldo platební

bilance

(v % HDP)

1975

-0,3

11,8

4,0

0,8

1976

4,2

9,9

4,4

-1,0

1977

3,2

9,4

4,9

-0,1

1978

3,4

9,1

5,2

1,4

1979

3,2

10,8

5,9

0,9

1980

1,6

13,3

6,3

-0,6

1981

1,2

13,0

7,4

-0,8

1982

2,5

11,6

8,1

-2,2

1983

0,7

9,7

8,3

-0,9

1984

1,3

7,7

9,7

-0,2

1985

1,9

5,7

10,2

-0,1

1986

2,5

2,7

10,4

0,3

1987

2,2

3,1

10,5

-0,5

1988

3,8

2,7

10,0

-0,4

1989

3,6

3,3

9,4

-0,4

1990

2,8

3,0

9,0

-0,7

 

 

Tabulka č. 6: Vývoj ekonomiky Francie v letech 1991 – 2002

 

Rok

RŮst HDP

(v %)

Míra inflace

(v %)

NezamĚstnanost

(v %)

Saldo platební

bilance

(v % HDP)

1991

1,1

3,1

11,7

-0,5

1992

1,5

2,4

10,3

0,3

1993

-0,9

2,1

11,6

0,7

1994

2,1

1,7

12,3

0,5

1995

1,8

1,8

11,6

0,7

1996

1,1

2,1

12,3

1,3

1997

2,0

1,3

12,4

2,8

1998

3,2

0,7

11,8

2,8

1999

2,9

0,6

11,3

2,6

2000

4,2

1,8

9,5

1,8

2001

1,8

1,8

8,6

1,8

2002

1,2

1,9

8,8

2,1

 

Poznámka: U hrubého domácího produktu jde o roční tempo růstu reálného hrubého domácího produktu, u míry inflace o roční průměr na bázi indexu spotřebitelských cen, u míry nezaměstnanosti o roční průměr standardizované míry nezaměstnanosti a u platební bilance o saldo běžného účtu platební bilance.

 

Pramen: Pearce, D.W. (vedoucí autorského kolektiv): Macmillanův slovník moderní ekonomie, 2. vydání, Victoria Publishing, a. s., Praha 1995, str. 510 -511;  World Economic Outlook, International Monetary Fund. May 1993 – April 2003; International Financial Statistics Yearbooks, International Monetary Fund, 1998 - 2001; Eurostat (tiskové zprávy 2001 - 2003).

 

 

Tabulka č. 7: Vývoj ekonomiky Japonska v letech 1975 – 1990

 

Rok

RŮst HDP

(v %)

Míra inflace

(v %)

NezamĚstnanost

(v %)

Saldo platební

bilance

(v % HDP)

1975

2,7

11,9

1,9

-0,1

1976

4,8

9,2

2,0

0,7

1977

5,3

7,2

2,0

1,6

1978

5,2

4,5

2,2

1,7

1979

5,3

3,6

2,1

-0,9

1980

4,3

7,1

2,0

-1,0

1981

3,7

4,4

2,2

0,4

1982

3,1

2,6

2,4

0,6

1983

3,2

1,9

2,6

1,8

1984

4,2

2,1

2,7

2,8

1985

5,0

2,2

2,6

3,7

1986

2,6

0,6

2,8

4,4

1987

4,1

-0,2

2,8

3,6

1988

6,2

-0,1

2,5

2,8

1989

4,7

1,7

2,3

2,0

1990

5,2

2,4

2,1

1,2

 

Tabulka č. 8: Vývoj ekonomiky Japonska v letech 1991 – 2002

 

ROK

RŮST HDP

(v %)

MÍRA INFLACE

(v %)

NEZAMĚSTNANOST

(v %)

SALDO PLATEBNÍ

BILANCE

(v % HDP)

1991

3,8

3,3

2,1

2,0

1992

1,0

1,7

2,2

3,0

1993

0,3

1,2

2,5

3,1

1994

0,6

0,7

2,9

2,8

1995

1,5

-0,1

3,1

2,2

1996

3,9

0,1

3,4

1,4

1997

0,8

1,7

3,4

2,2

1998

-2,6

0,6

4,1

3,2

1999

0,7

-0,3

4,7

2,4

2000

2,4

-0,7

4,7

2,4

2001

0,4

-0,7

5,0

2,1

2002

0,3

-0,9

5,4

2,8

 

Poznámka: U hrubého domácího produktu jde o roční tempo růstu reálného hrubého domácího produktu, u míry inflace o roční průměr na bázi indexu spotřebitelských cen, u míry nezaměstnanosti o roční průměr standardizované míry nezaměstnanosti a u platební bilance o saldo běžného účtu platební bilance.

 

Pramen: Pearce, D.W. (vedoucí autorského kolektiv): Macmillanův slovník moderní ekonomie, 2. vydání, Victoria Publishing, a. s., Praha 1995, str. 510 - 511; Spěváček. V.: Makroekonomická analýza a prognóza, Fakulta národohospodářská, Vysoká škola ekonomická, Praha 1999, str. 32 - 36; International Financial Statistics Yearbooks, International Monetary Fund, 1998 - 2001; Main Indicators OECD, May 2002.

 

 

Základní závěry z části IV. :

 

    Stručná analýza cyklického vývoje tržních ekonomik vybraných hospodářsky vyspělých zemí po druhé světové válce, obsažená ve čtvrté části textu (kap. IV.1 - IV.3), dovoluje přijmout tyto závěry:

 

1. I po druhé světové válce zůstává zachován cyklický charakter vývoje tržních ekonomik hospodářsky vyspělých zemí. Nadále to platí rovněž pro americké ekonomiku, přestože ta prožívala v poslední dekádě 20. století dlouhodobý bezinflační růst doprovázený fakticky plnou zaměstnaností. Vývoj vybraných zemí ukazuje na určitou přetrvávající asynchronnost (nesouběžnost) hospodářského cyklu ve světovém měřítku. Světová recese let 1974 - 1975 sice přinesla určité sblížení a větší souběžnost (synchronnost) hospodářského cyklu, nicméně i pak zůstávají určité odlišnosti plynoucí zřejmě z prosazení dominantní role ekonomiky USA ve světovém měřítku v nastupujícím (zejména po roce 1989) procesu globalizace (americká ekonomika jako "motor" světové ekonomiky).

 

2. Přetrvávající odlišnosti v průběhu cyklického vývoje v jednotlivých zemích se projevily např. tím, že recese na počátku 80. let dvacátého století byla ve Francii delší než v USA a recese na počátku 90. let zase nastoupila ve Francii později než v USA (viz kap. IV.1 a IV.2). Velmi odlišný vývoj v 90. letech vykazovala japonská ekonomika (zažívala období dlouhodobé stagnace). Rovněž předtím se ekonomický vývoj Japonska vyznačoval specifickými rysy - do té doby naopak mělo Japonsko vyšší tempa růstu než Evropa a USA. Přitom  v průběhu celého poválečného období docházelo v Japonsku často k cyklickým výkyvům v odlišnou dobu než v USA či ve Francii (např. v roce 1962, v letech 1964 - 1965 či v roce 1998).

 

3. Získané historické údaje lze poměrně přijatelně interpretovat prostřednictvím koncepce multicykličnosti ekonomického vývoje. Data ukazují na doběh 4. Kondratěvovy vlny, 8. Wardwellovy vlny a 24. Juglarovy vlny v současné době (počítáno od let 1780/90). Údaje Františka Valenty a Pavla Sirůčka (uvedené v kap. II.3) lze rovněž schematicky doplnit o přehled 17 Kitchinových cyklů po druhé světové válce (viz kap. IV.1). Diametrálně odlišný vývoj japonské ekonomiky do recese let 1974 - 1975 a po ní potom relativně dobře odpovídá zlomu v rámci 4. Kondratěvovy dlouhé vlny čili přechodu od dlouhé expanze ke dlouhé recesi.

 

4. Do recese let 1974 - 1975 se v hospodářsky vyspělých zemích uplatňovaly ve velké míře nástroje státní regulace ekonomiky na bázi keynesiánské ekonomické doktríny. Tato regulace byla pak postupně nahrazena neokonzervativní hospodářskou politikou, opírající se zejména o ekonomii strany nabídky a monetaristickou teorii. To by v zásadě mohlo potvrzovat názor Oty Šika, že v období dlouhé expanze má smysl keynesovsky  orientovaná hospodářská politika a v období dlouhé deprese naopak nabídkově orientovaná hospodářská politika (viz II.3.2.2). Zde je však třeba odlišit nabídkově orientovanou hospodářskou politiku na bázi monetarismu a ekonomie strany nabídky od keynesiánského či postkeynesiánského pojetí stimulace nabídky v podobě uplatnění mikroekonomické hospodářské politiky, nazývané někdy strukturální politikou (viz  kap. III.9).

 

5. Právě těžkosti v přechodu od hospodářské politiky keynesiánského typu k hospodářské politice orientované nabídkově mohou být v pozadí specifického vývoje japonské ekonomiky po roce 1975, zejména pak po roce 1990. Tzv. japonský hospodářský zázrak po druhé světové válce byl mimo jiné spojen  s řídící (programovou) úlohou vlády (státu) v procesu ekonomického růstu při výrazné koordinační úloze organizací japonských zaměstnavatelů. Změněné vnitřní a vnější podmínky ekonomické reprodukce po recesi let 1974 - 1975 však odhalily určité nedostatky (nepružnosti) ve struktuře a v systému řízení japonské ekonomiky. Přechod  k novému typu reprodukce vedl nejprve  k podstatnému relativnímu zpomalení tempa ekonomického růstu, později k dlouhodobé stagnaci japonské ekonomiky (viz kap. IV.3). Z tohoto důvodu a také vzhledem k dalším závažným skutečnostem (jedinečnost japonské civilizace, nevelké a přírodně nepříliš bohaté území, menší počet obyvatelstva, nepříznivá demografická struktura atd.) se Japonsko nemůže stát "světovou jedničkou" a vytlačit z této pozice USA (Faltus, Průcha, 2003, str. 120).

 

6. Na rozdíl od Japonska zažily Spojené státy americké v 90.letech 20. století (konkrétně v letech 1992 - 2000) období dlouhodobé prosperity, vázané na fenomén tzv. nové ekonomiky. Prosperita těchto let vedla k až příliš optimistickým představám o podstatném zmírnění ekonomických cyklů (kdy v podstatě bude možné se vyhnout hlubokým zvratům) či o možném nástupu 5. Kondratěvovy vlny v USA v předstihu před ostatním světem (viz Valenta, 2000, str. 31). Současná složitá mezinárodní situace a nemalé potíže americké ekonomiky přechod od dlouhé deprese v rámci 4. Kondratěvovy vlny k dlouhé  expanzi, zahajující 5. Kondratěvovu vlnu, si asi vyžádá hlubší společenské proměny, než jaké se dosud uskutečnily, což může značně zdramatizovat dnes již tak napjatou politickou, sociální a ekonomickou situaci v národním či mezinárodním měřítku. Připomeňme si, že nástup 4. Kondratěvovy vlny byl spojen se společenským kataklyzmatem v podobě druhé světové války jakožto projevu tzv. formační krize nastupující státně monopolní formy moderní průmyslové společnosti (viz kap. II.3.2.2 a kap. II.3.2.3).

 

7. I když se zatím plně neprosadil nový produkční (výrobní) řád, spjatý s nástupem 5. Kondratěvovy vlny, lze za poslední dvě desetiletí zaznamenat určité posuny v ekonomice, které většinou zmírňují průběh cyklických výkyvů. Jedná se především o tyto posuny (srovnej např. Vincúr, 2000, str. 159 - 160 či Czesaný, 2002, str. 192 - 193):

a) růst podílu terciárního sektoru (sektoru služeb), který je méně citlivý na cyklické výkyvy;

b) větší diverzifikace (rozrůzněnost) odvětvových činností, což snižuje dopad recese na ekonomiku;

c) zmenšení kolísáni stavu zásob díky lepším manažerským technikám a aplikaci informačních technologií;

d) aktivní uplatnění vládní fiskální či monetární politiky (eventuálně obojího); navíc zde kladně působí samotný růst veřejného sektoru, který v recesi příliš neklesá a po tragédii z 11. září 2001 dochází i v USA k určité renesanci  státu (blíže viz Kapuściński, 2002, str. 50);

e) ceny výrobků v recesi výrazně nereagují na pokles poptávky (rigidita cen), proto snížení zisku je dané hlavně poklesem objemu výroby; úroveň mezd v depresi rovněž příliš neklesá (rigidita mezd), proto odpovídajícím způsobem neklesá ani spotřeba;

f) menší posuny v agregátní poptávce v důsledku vyšší akumulace bohatství a kapitálu a menší posuny v agregátní nabídce v důsledku větší stability technického pokroku a očekávání zisků.

     Ne všechny výše uvedené modifikace hospodářského cyklu jsou přijímány bez výhrad, diskuse ekonomů různých škol se vede zejména k bodům d, e, f. K jevům, které spíše prohlubují cyklické výkyvy, naopak patří růst vnitřního dluhu, vysoká nezaměstnanost a hlavně finanční krize, které nabyly nebývalých rozměrů v 90. letech 20. století.

 

Celkové závěry

 

     Aplikace interdisciplinárního přístupu při analýze hospodářských cyklů přinesla mnoho zajímavých poznatků a podnětů. Řada rysů hospodářských cyklů, týkajících se charakteru ekonomických výkyvů, jejich pravidelnosti či délky, se ukázala v novém světle, podobně jako mnohé přístupy či teorie, snažící se o vysvětlení příčin a průběhu hospodářských cyklů, a to s cílem poskytnout správná doporučení pro hospodářskou politiku. Jako přínosné se ukázaly nejen metody, ale i poznatky filozofických a přírodních věd, které umožnily hlubší pochopení cyklické formy pohybu, se kterou se lze setkat i v ekonomice. Celkově soudím, že následující úvahy obecnějšího charakteru i konkrétní poznatky, uvedené u každé ze čtyř částí této práce, věrohodně prokazují oprávněnost a perspektivnost interdisciplinární analýzy ekonomických jevů, tedy nejen hospodářských cyklů.

     Za zvlášť inspirativní lze považovat využití metod a poznatků systémové teorie a teorie chaosu i na ně navazující teorie katastrof (teorie zlomových bodů). Tyto teorie umožňují začlenění vývojového paradigmatu do ekonomie a také identifikaci mechanismu vývoje moderní průmyslové společnosti, a to na bázi teorie inovací a průběhu Kondratěvových dlouhých vln (čili v rámci koncepce multicykličnosti ekonomického vývoje). Prokázala se tak mimo jiné možnost využití teorie chaosu na makroekonomické úrovni – tedy nejen k převážně mikroekonomické analýze chování spotřebitelů, burzovních spekulantů či politických trhů, k čemuž se nejčastěji používá (viz Kohout, 2000, str. 6).

     Konkrétní poznatky jsou již uvedeny u každé ze čtyř částí této práce. Proto bych se zde omezil pouze na několik málo závěrečných úvah obecnějšího charakteru:

 

1. Žijeme ve velmi dynamickém světě, jehož neodmyslitelnou součástí je neustálý pohyb. S cyklickými formami pohybu se lze přitom setkat jak ve vesmíru a přírodě, tak v životě společnosti, včetně jejího ekonomického života. Cykličnost rovněž patří k základním znakům disipativních struktur i tzv. otevřených systémů, pro které jsou ve stavu rovnováhy charakteristické samovolně se opakující pochody - periodické chování a limitní cyklus. Z toho lze usuzovat, že cyklické (periodické, rytmické) formy pohybu představují základní formu pohybu a jsou tedy určující i pro ekonomiku.

 

2. Cyklický pohyb může mít podobu prostého koloběhu či oběhu (typu "věčného návratu") čili cirkularity nebo vývojové spirály čili spirocykličnosti. První z těchto podob cyklického pohybu umožňuje udržování života a jeho stabilních podmínek, druhá z podob pak vede k vývoji v přírodě a společnosti. Spirocykličnost (vývoj probíhající po spirále) dovoluje spojení linearity a cyklicity (cykličnosti) ve vývoji přírodních a společenských systémů.  Linearita se tak stává "jen" určitým momentem (aspektem), určitou stránkou cyklického pohybu. Proto jednostranný důraz pouze na lineární vývoj může představovat pouhou absolutizaci určitého úseku cyklického vývoje. Týká se to rovněž ekonomiky.

 

3. I když o existenci cyklů v přírodě nikdo nepochybuje, přesto také zde se vyskytují četné nepravidelnosti či dokonce i případy vymizení (vynechání) cyklu. Proto není nutné opouštět pojem hospodářský cyklus, přes všechnu nepravidelnost, nahodilost, stochastičnost či nepředvídatelnost, pozorovanou u hospodářských cyklů. Relativní stabilita velkých otevřených systémů je totiž zajišťována cyklickým chováním, které lze považovat za periodické, i když ne striktně po vzoru klasické fyziky (mechaniky), ale spíše po vzoru biologie. V přírodě se lze dále setkat s výskytem více cyklů v jedné oblasti, kdy vyšší cykly moderují cykly nižší. Dále zvyk spojování malých cyklů ve větší a větší cykly v případě sestavování kalendáře byl zřejmě přijímán téměř všemi národy světa. Tyto skutečnosti jistě zvyšují věrohodnost koncepce multicykličnosti ekonomického vývoje, založenou Josephem A. Schumpeterem a rozvinutou Františkem Valentou. V její prospěch rovněž hovoří také to, že existence více druhů hospodářských cyklů rozličné délky navozuje představu opakování určité struktury ve stále menším měřítku, čímž ekonomické cykly získávají fraktálovou strukturu známou z teorie chaosu.

 

4. Pro tradiční (preindustriální) společnost byla typická cirkularita (koloběžnost) výroby i života a rovněž cyklické pojetí času i dějin. Teprve relativně nedávno, zhruba před 250 lety, se s nástupem průmyslové (industriální) společnosti  začalo výrazněji prosazovat lineární pojetí času a dějin, a to spolu se změnou kruhového oběhu stagnující ekonomiky (prostá reprodukce) ve spirálovitý pohyb rostoucí ekonomiky (rozšířená reprodukce). Tradiční (vesměs zemědělské) společnosti byly ve značné míře závislé na přírodních podmínkách. Jejich změny (často vyvolané astronomickými či přírodními cykly) pak vedly ke kolísání výnosů a úrodnosti půdy, tedy k  zemědělským cyklům či krizím (v podobě krizí z nedostatku výroby). Rovněž rostoucí průmyslové ekonomiky se nevyhnuly cyklickým výkyvům, střídání fáze expanze a fáze kontrakce v průběhu ekonomického vývoje. Spirálovitý vývoj těchto ekonomik tak lze označit za vskutku spirocyklický, kdy vývoj procházející obdobnými fázemi se dostane z jedné pozice do obdobné pozice na vyšší úrovni.

 

5. Cyklický vývoj, týkající se (byť rozdílným způsobem) jak tradičních (zemědělských) ekonomik, tak moderních průmyslových (vesměs tržních) ekonomik, dokládá obecný charakter cyklického vývoje ekonomiky jako velkého otevřeného systému a disipativní struktury. Potvrzuje to rovněž obdobný sklon k cyklickému vývoji socialistických centrálně plánovaných (příkazových) ekonomik, které měly být alternativou k tržním kapitalistickým ekonomikám. I bývalé Československo zažilo za éry centrálně plánované ekonomiky zpomalení temp ekonomického vývoje (v letech 1953 - 1955 a v druhé polovině 70. let) a také období absolutního poklesu (v roce 1963) či období "nulového růstu" čili stagnace v letech 1981 - 1982 (viz např. Faltus, Průcha, 2003, str. 170 - 188).

 

6. Teorie chaosu může poskytnout určité vysvětlení některých rysů spirocyklického pohybu ekonomiky. Ve stavech blízko rovnováhy se totiž otevřený systém vyvíjí směrem ke stacionárnímu stavu s minimem entropie, slučitelným s omezeními systému. Fluktuace (vyvolané vnitřními či vnějšími činiteli)  zde mohou dostat systém pryč od tohoto minima entropie, avšak dochází k potlačení fluktuací a systém se stává "odolný" vůči fluktuacím (případ tlumeného čili konvergentního cyklu). V silně nerovnovážných stavech jsou určité fluktuace místo potlačení zesíleny, mohou pak zachvátit celý systém a přimět ho ke zcela novému chování (případ explozivního čili divergentního cyklu). V případě ekonomického vývoje to implikuje existenci jak období s relativně mírným průběhem hospodářských výkyvů (realita např. 50. a 60. let 20. století), tak období s  relativně dramatičtějším průběhem hospodářských výkyvů (realita např. 70. a 80. let 20. století), tak i kumulaci potíží, nárůst entropie (neuspořádanosti) a turbulencí v případě přechodu k nové fázi vývoje ekonomiky (např. přechodu k novému produkčnímu, výrobnímu řádu v rámci Kondratěvovy dlouhé vlny, jako tomu bylo ve 30. a 40. letech 20. století).

 

7. Ve velkém systému je podle teorie chaosu růst funkce náhody zákonitý, proto také má obecně velký složitý systém nižší úroveň stability než prostý (jednoduchý) systém. Z tohoto hlediska byly nejstabilnější tradiční společnosti, průmyslové společnosti již jsou méně stabilní a v období vědeckotechnické revoluce nestabilita dále řádově roste (viz např. Soukup, 1984, str. 260 - 262). Proces globalizace a formování globálního ekonomického, sociálního a politického systému mohou teoreticky vyvolat další nárůst nestability, související s rostoucím uplatněním nelinearity, diskrétnosti, nelokálnosti, algoritmické stlačitelnosti či motýlího efektu.  Možná to je právě charakteristika současného období, kdy snad prožíváme tzv. formační krizi, spjatou s nástupem 5. Kondratěvovy dlouhé vlny. Zvládnutí této formační krize snad umožní zrod rané globální informační společnosti, postupně přerůstající v rozvinutou globální společnost, v rámci které se prosadí přechod na trvale udržitelný rozvoj a v dlouhodobé (asi stoleté) perspektivě přechod ke stacionární ekonomice. Tehdy se snad "po ekonomice přežití v primitivní společnosti a ekonomice růstu v průmyslové ekonomice" prosadí "ekonomika rovnováhy v postindustriální společnosti čili ekospolečnosti", jak to formuloval De Rosnay. A to přesto, že její prosazení "je možná srovnatelné se středověkou náhradou geocentrického vnímání světa chápáním heliocentrickým", vyjádřeno slovy Pavla Nováčka (obě citace viz Nováček, 1997, str. 46 - 47).

 

 

Seznam literatury:

 

Aveni, A.: Rozhovory s planetami, Jak věda a mýtus vynalezly vesmír, nakladatelství Tok, Praha 1998, ISBN 80-86177-03-3

 

Bálek, A.: Přebytek nebo nedostatek, Tribuna, č. 48/1989

 

Barrow, J. D.: Teorie všeho, Hledání nejvyššího vysvětlení, Edice Kolumbus, svazek 133, Mladá fronta, Praha 1999, ISBN 80-204-0602-6

 

Batta, T.: Číselné údaje v církevním roce, in Blahoslav 2000, Kalendář Církve československé husitské, Blahoslav, zařízení CČSH, Praha 1999, ISBN 80-7000-027-9

 

Bauman, M.: Záhady pro zítřek, Po stopách bílých vědy dneška, Edice Kotva, druhé, přepracované a doplněné vydání, Práce, Praha 1988

 

Bible - Písmo svaté Starého a Nového zákona (včetně deuterokanonických knih), český ekumenický překlad, Česká biblická společnost, Praha 1995, ISBN 80-85810-08-5

 

Brzezinski, Z.: Bez kontroly, Chaos v předvečer 21. století, Victoria Publishing, Praha, 1993, ISBN 80-85605-83-X

 

Burda, M., Wyplosz, Ch.: Macroeconomics a European Text, third edition, Oxford University Press, 2001

 

Burns, A.F., Mitchell, W.C.: Measuring Bussines Cycles, National Bureau of Economic Research, New York, 1946

 

Cameron, R.: Stručné ekonomické dějiny světa (od  doby kamenné do současnosti), Victoria Publishing, Praha 1996, ISBN 80-85865-21-1

 

Capra, F.: Bod obratu, Věda, společnost a nová kultura, DharmaGaia a Maťa, Praha 2002, ISBN 80-85905-42-6, ISBN 80-7287-024

 

Carrasco, D.: Náboženství Mezoameriky, Kosmovize a obřadní centra, Prostor, Praha 1999, ISBN 80-85190-97-4

 

Cohen, J. E.: Ojedinělost současného růstu lidské populace, in: Jak se věci mají, Průvodce myšlenkami moderní doby, Archa, Bratislava 1996, ISBN 80-7115-112-2

 

Czesaný, S.: Monitorování a analýza hospodářského cyklu, Politická ekonomie, č. 2/2002, ISSN 0032-3233

 

Článek ze zahr. tisku: Opravdu určuje slunce naše osudy?, Právo, 11. 9. 1998, ISSN 1211-2119

Dornbusch, R., Fischer, S.: Makroekonomie, šesté vydání, SPN ve spolupráci s Nadací Economics, Praha 1994, ISBN 80-04-25556-6

 

Drucker, P.: The next society, The Economist, 3. 11. 2001

 

Dvořák, J. a kolektiv: Ekonomika socialistického podniku, Vybrané kapitoly, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1980

 

Echaudemaison, C.-D. a kolektiv: Slovník ekonomie a sociálních věd, EWA Edition, Praha 1995, ISBN  80-85764-13-X

 

Ekonomická encyklopedie, 1. a 2. díl. Druhé, přepracované vydání, Svoboda, Praha 1984

 

Eliade, M.: Mýtus o věčném návratu, Archetypy a opakování, Oikoymenh, edice Oikúmené,  Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1993, ISBN 80-85241-51-X

 

Elman, J., Šemberová, K.: Anglicko-český ekonomický slovník, ekonomie, právo, výpočetní technika, A-L a M-Z, Victoria Publishing, Praha 1996, ISBN  80-7187-140-0

 

Encyklopedie Diderot, 2000, elektronická verze na CD ROMu

 

Eurostat (tiskové zprávy 2001 - 2003)

 

Faltus, J., Průcha, V.: Všeobecné hospodářské dějiny 19. a 20. století, Fakulta národohospodářská, Vysoká škola ekonomická v Praze, Nakladatelství Oeconomica, Praha 2003, ISBN 80-245-0499-5

 

Felderer, B., Homburg, S.: Makroekonomika a nová ekonomika,  ELITA, ekonomická literárna agentúra, Bratislava  1995, ISBN 80-85323-87-7

 

Feyerabend, P. K.: Rozprava  proti metodě, nakladatelství AURA, Praha 2001, ISBN 80-7299-047-0

 

Fialová, H., Jaroš, M.: Konjunkturní analýza v mezinárodním obchodu, Fakulta mezinárodních vztahů, Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha 1999, ISBN 80-7079-671-5

 

Filozofický slovník, Nakladatelství Svoboda, Praha 1976

 

Filosofický slovník, FIN, Olomouc 1995, ISBN  80-7182-014-8

 

Frank, R. H., Bernanke, B. S.: Ekonomie, Grada  Publishing, Praha 2003, ISBN 80-247-0471-4

 

Frenzel, I.: Friedrich Nietzsche, Mladá fronta,  Praha 1995, ISBN 80-204-0517-8

 

Friedman, M.: Kapitalismus a svoboda, nakladatelství a vydavatelství H&H a Liberální institut, Praha 1994, ISBN 80-85787-33-4

 

Friedman, M.: Za vším hledej peníze, Grada Publishing ve spolupráci s Liberálním institutem, Praha 1997, ISBN 80-7169-480-0

 

Fukuyama, F.: Asijské hodnoty a asijské krize, Listy, č. 3/1999, ISSN 1210-1222

 

Gleick, J.: Chaos, Vznik nové vědy, řada Nová věda, Ando Publishing, Brno 1996, ISBN 80-86047-04-0

 

Gordonová, A, Suzuki, D.: Jde o přežití, BAROKO&FOX, Beroun 1994, ISBN 80-85642-10-7

 

Gore, A.: Země na misce vah, Ekologie a lidský duch, Argo, Praha 1994, ISBN 80-85794-21-7

 

Hájek, M., Bezděk,V.: Odhad potenciálního produktu a produkční mezery v České republice, Politická ekonomie, č. 4/2001, ISSN 0032-3233

 

Hare, R. M., Barnes, J., Chadwick, H.: Zakladatelé myšlení, Platón, Aristotelés, Augustinus, Nakladatelství Svoboda, Praha 1994, ISBN  80-205-0363

 

Haškovcová, H.:  Fenomén staří, Panorama, Praha 1989, ISBN 80-7038-158-2

 

Havránek, M.: Entropie živých organismů (teorie otevřených systémů), Universum, č. 19/1995, ISSN 0862-8238

 

Hawking, S. W.: Stručná historie času, Od velkého třesku k černým dírám, Edice Kolumbus, svazek 124, Mladá fronta, Praha 1991, ISBN 80-204-0169-5

 

Heczko, S.: Postmoderní obrat ve vědě, E-logos, 1999

 

Heczko, S.: Obraz světa v pojetí postmoderny - úvod do problematiky, Katedra makroekonomie, Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha 2000

 

Heczko, S.: Hnutí New Age - úvodní poznámky k novému fenoménu, Katedra makroekonomie, Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha 2001

 

Heczko, S.: Globalizace, nová ekonomika a hospodářské cykly, Almanach KSLP, Praha 2002

 

Helísek, M.: Makroekonomie, Základní kurs, druhé přepracované vydání, MELANDRIUM, Slaný 2002, ISBN 80-86175-26-X

Hobsbawm, E.: Věk extrémů, Krátké 20. století 1914 - 1991, edice historického myšlení, Argo, Praha 1998, ISBN 80-7203-184-8

 

Höffding, H., Král, J.: Přehledné dějiny filosofie, druhé, přehlédnuté a přepracované vydání, Nakladatelství České grafické Unie, a.s., Praha 1947

 

Holman, R: Dějiny teorií mezinárodního obchodu, Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha 1990, ISBN 80-7079-505-0

 

Holman, R.: Ekonomie, Beckovy ekonomické učebnice,  Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1999, ISBN 80-7179-255-1

 

Holman, R a kol.: Dějiny ekonomického myšlení, Beckovy ekonomické učebnice, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 1999, ISBN 80-7179-238-1

 

Huntington, S. P.: Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu, Rybka Publishers, Praha 2001, ISBN 80-86182-49-5

 

International Financial Statistics Yearbooks, Washington, D. C., International Monetary Fund, 1998 - 2001

 

Ivanička, K.: Synergetika a civilizácia, Alfa, vydavaťelstvo technickej a ekonomickej literatury, Bratislava 1988

 

Jachan, K.: Kosmické evangelium, Svobodné noviny č. 3/2001, červenec - září 2001

 

James, É.: Dějiny ekonomického myšlení 20. století, Academia, nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1968

 

Janáček, K.: Co zbylo z nové ekonomiky?, Politická ekonomie, č.2/2002, ISSN 0032-3233

 

Johnson, P.: Nepřátelé společnosti, Rozmluvy, Řevnice 1999, ISBN 80-85336-33-2

 

Kábrt, J., Kucharský, P., Schams, R., Vránek, Č., Wittichová, D., Zelinka, O.: Latinsko - český slovník, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1991, ISBN 80-04-26000-4

 

Kapuściński, R.: Cesty Ameriky a USA se začínají rozcházet, Listy, č. 6/2002, ISSN 1210-1222

 

Keller, J.: Přemýšlení s Josefem Vavrouškem, edice Zde a nyní, nakladatelství G plus G, Praha 1995, ISBN 80-901896-1-X

 

Kennedy, P.: Svět v 21. století (chmurné vyhlídky a vkládané naděje), Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1996, ISBN 80-7106-114-X

 

King, R. G., Plosser, Ch. I.: Money, Credit and Prices in Real Bussines Cycle, American Economic Review, June 1984

 

Kodera, J.: Dynamická analýza reálného podnikatelského cyklu a inflace, Fakulta financí a účetnictví, Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha 1999

 

Kohout, P.: Teorie chaosu, dvacátý seminář České společnosti ekonomické v řadě: "Ekonomické teorie a česká ekonomika", Praha, 17. května 2000

 

Kohoutek, M.: Úvod do krizového managementu, Institut krizového managementu, Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha 1997

 

Kolektiv autorů za vedení Jana Doležala: Hygiena duševního života, Orbis, Praha 1961

 

Koukolík, F.: Mravenec a vesmír, O hvězdách, atomech, životě a vědcích,  Vyšehrad, Praha 1997, ISBN 80-7021-182-2

 

Koval, D.,  Uspenskij, G.R.: Vesmír a člověk, Práce, Praha 1977

 

Krušina, Z.: Tajné dějiny světa 1, Atlantis, ztrácená perla na úsvitu lidstva, Eminent ve spolupráci s Knižním klubem, k. s., Praha 2000, ISBN 80-7281-019-7, ISBN  80-242-0571-8

 

Křovák, J.: Nová ekonomie - hodně Ameriky, méně Británie, Euro, č. 19/2000, ISSN 1212-3129

 

Kuhn, T. S.: Struktura vědeckých revolucí, edice Oikúmené, Oikoymenh, Praha 1997, ISBN 80-8600-5-54-4

 

Kunetka, F.: Liturgický rok ve slavení církve, Institut ekumenických studií, Praha 2002

 

Lambert, M.: Středověké hereze, Edice historické myšlení, Argo, Praha 2000, ISBN 80-7203-291

 

Lipková, Ľ.: Svetové hospodárstvo, doplnené vydanie, Sprint vrfa, Bratislava 2000, ISBN 80-88848-35-0 

 

Lisý, J. a kolektiv: Dejiny ekonomických teórií, ELITA, ekonomická literárna agentúra, Bratislava  1996, ISBN 80-8044-005-0

 

Lovelock, J.: Gaia, Živoucí planeta, edice Kolumbus, Mladá fronta ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí ČR, Praha 1994, ISBN 80-204-0436-8, ISBN 80-85368-56-0

 

Lucas, R. E.: Some International Evidence on Output-Inflation Tradeoffs, American Economic Review, June 1973

 

Lucas, R. E.: Studies in Bussines Cycles Theory, Basil Blackwell Publisher, Oxford 1981

 

Mach, M.: Makroekonomie II. Pro magisterské (inženýrské) studium. 1. a 2. část, Melandrium, Slaný 2001, ISBN 80-86175-18-9

 

Mach, M.: Makroekonomie. Pokročilejší analýza. 3. část, Melandrium, Slaný 2002, ISBN 80-86175-22-7

 

Macháček, M.: Od klasiků k novým klasikům: stručný nástin vývoje pojetí hospodářských cyklů od 19. století do počátku 70. let 20. století, Ekonomická revue, č. 4/2001, ISSN 1212-3951

 

Machovec, M.: Smysl lidské existence, nakladatelství Akropolis, Praha 2002, ISBN 80-7304-016-6

 

Main Indicators OECD, May 2002

 

Malá ilustrovaná encyklopedie A-Ž, Encyklopedický dům, spol. s  r. o., Praha 1999, ISBN 80-86044-12-2

 

Malý encyklopedický slovník A-Ž, Academia, Praha 1972

 

Mankiw, N. G.: Macroeconomics, Worth Publishers Inc., New York 1992, ISBN 0-87901-502-0   

 

Mankiw, N. G.: Zásady ekonomie, Grada Publishing, spol. s r. o., Praha 2000, ISBN 80-7169-891-1

 

Marx, K.: Kapitál I. Kritika politické ekonomie, Marx-Engels Spisy 23, Nakladatelství Svoboda, Praha 1986

 

Matějka, M.: Spor o reformu. Rozvojová transformace versus léčba šokem, Nakladatelství Alternativy, Praha 1992

 

Meadowsová, D. H., Meadows, D. L., Randers J.: Překročení mezí, nakladatelství Argo a Nadace EVA, Praha 1995, ISBN 80-85794-83-7, ISBN 80-901890-0-8

 

Mečiar, J.: Spirocykličnost mocenských systémů a soustavztažnost jejich územní integrace a dezintegrace, Katedra geografie, Pedagogická fakulta, Masarykova univerzita, Brno 2002

 

Mejstřík, M.: Hypotéza o vztahu inovací a makroekonomického růstu v tržní ekonomice, Politická ekonomie, č. 11/1990

 

Mencl, V., Hájek, M., Otáhal, M., Kadlecová, E.: Křižovatky 20. století, Světlo na bílá místa v nejnovějších dějinách, Naše vojsko, Praha 1990, ISBN 80-206-0180-5

 

Metelka, L.: Globální klimatický systém (historie, současnost, budoucnost), prezentace Microsoft PowerPoint GKS.ppt, vytvořená 6. 12. 2000

 

Milejkovskij, A.G., Osadčaja, I. M. a kol.: Kritika soudobé buržoazní politické ekonomie, Svoboda, Praha 1981

 

Minsky, H.: Can "It" Happen Again? Essays on Instability and Finance, M. E. Sharpe, Inc. Armonk, New York 1982

 

Nováček, P.: Století astmatického tygra, Listy, č. 1/1998, ISSN 1210-1222

 

Nováček, P., Huba, M., Mederly, P.: Ohrožena planeta na prahu 21. století, Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého a Spoločnosť pre trvalo udržateľný život, Olomouc 1998, ISBN 80-7067-859-3

 

Novikov, I.: Černé díry a vesmír, Edice Kolumbus, svazek 119, Mladá fronta, Praha 1989, ISBN 80-204-0028-1

 

Novotný, V.: Metodologie konjunkturního výzkumu, Fakulta sociálně ekonomická, Univerzita Jana Evangelisty Purkyně, Ústí nad Labem 1995

 

Ochoa, G,. Corey, M.: Dějiny v datech, Věda, Knižní klub a Eminent, Praha 2000, ISBN 80-242-0477-0, ISBN 80-7281-049-9

 

Olšovský, R. a kolektiv: Stručné dějiny světového hospodářství, Státní pedagogické nakladatelství, Praha 1978

 

Pearce, D. W.  (vedoucí autorského kolektivu): Macmillanův slovník moderní ekonomie,  2. vydání, Victoria Publishing, a.s., Praha 1995, ISBN 80-85605-42-2

 

Pearcyová, N. R., Thaxton, Ch. B.: Duše vědy (proměny ve vztahu vědy a náboženství, Návrat domů, Praha 1997, ISBN 80-85495-73-2

 

Penrose, R.: Makrosvět, mikrosvět a lidská mysl, Edice Kolumbus, svazek 144, Mladá fronta, Praha 1999, ISBN 80-204-0780-4

 

Petrovič, N.: Jsme ve vesmíru sami?, Lidové nakladatelství, Praha 1983

 

Popper, K. R.: Bída historicismu, Oikoymenh, edice Oikúmené,  Institut pro středoevropskou kulturu a politiku, Praha 1994, ISBN 80-85241-75-7

 

Prigogine, I., Stengersová, I.: Řád z chaosu, Nový dialog člověka s přírodou, Edice Kolumbus, svazek 158, Mladá fronta, Praha  2001, ISBN 80-204-0910-6

Pstružina, K.: Svět poznání, K filozofickým základům kognitivní vědy, Nakladatelství Olomouc, Olomouc 1998, ISBN 80-7182-074-1

 

Raphael, D. D.: Adam Smith, Edice Osobnosti, Argo, Praha 1995, ISBN 80-85794-59-4

 

Ricardo, D.: Zásady politické ekonomie a zdanění, SNPL, Praha 1956

 

Reich, R. B.:  Dílo národů. Příprava na kapitalismus 21. století, Prostor, Praha 1995, ISBN 80-85190-34-6

 

Rosier, B., Dockés, P.: Cykle ekonomiczne. Kryzysy i przemiany spoĺeczne - perspektywa historyczna, Państwowe Wydawnictwo Ekonomiczne, Warszawa 1987, ISBN 83-208-0565-1

 

Sacchi, F.: Italská nová pravice, Radikálové z Florencie, Babylon, č.4/IX, 15. prosinec 1999

 

Samuelson, P.: Full employment after war, in Harris S. (editor): Post-war Economic Problems, New York 1943

 

Samuelson, P. A., Nordhaus W. D.: Ekonomie, Nakladatelství Svoboda, Praha 1992, dotisk prvního vydání, ISBN 80-205-0192

 

Sedlák, J.: Velký impuls do budoucna?, Trend politiky, vědy, kultury, společnosti, č. 3/2002

 

Sirůček, P.: Počátky analýzy dlouhých vln - přínos N. D. Kondratěva, Fakulta sociálních věd, Univerzita Karlova, Praha 1998

 

Sirůček, P.: Kondratěvovy dlouhodobé cykly - inovační přístup J. A. Schumpetera, Fakulta národohospodářská, Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha 1999

 

Sirůček, P.: Tzv. nová ekonomika, dlouhé vlny a fungování trhu práce, Pohledy - revue pro politiku, ekonomii, sociologii a historii, č. 4/2001

 

Sitárová, Z., Kliment, A. a kolektiv: Dějiny ekonomických teorií, Svoboda, Praha 1981

 

Smith, A.: Pojednání o podstatě a původu bohatství národů, SNPL, Praha 1958

 

Sojka, M. a kolektiv: Dějiny ekonomických teorií, druhé vydání, Fakulta národohospodářská, Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha 1998, ISBN 80-7079-705-3

 

Soukup, M: Strategie rozvoje zemské civilizace, Svoboda, Praha 1984

 

Spengler, O.: Člověk a technika (příspěvek k jedné filozofii života), nakladatelství Neklan,  Praha  1997, ISBN 80-901987-6-7

 

Spěváček, V.: Makroekonomická analýza a prognóza, Fakulta národohospodářská, Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha 1999, ISBN                       80-7079-922-6

 

Stehlík, J.: Dlouhodobý vývoj hospodářských temp světa, Mezinárodní politika, č. 2/1993, ISSN 0543-7962

 

Stehlík, J.: Překročení hranice přežití? Pohled na příští století, Ekonom, č. 49/1995, ISSN 1210-0714

 

Sternberg, F.: Krise na obzoru, Dělnické nakladatelství, Praha 1947

 

Stewart. I.: Čísla přírody (neskutečná skutečnost matematické představivosti), edice Mistři věd, Archa, Bratislava 1996, ISBN 80-7115-119-X

 

Störing, H. J.: Malé dějiny filozofie, ZVON, české katolické nakladatelství, dotisk pátého vydání, Praha 1996, ISBN 80-7113-175-X

 

Šálek, M.: Jídelníček pro deset miliard, Může se na Zemi vejít ještě více?, Týden, č. 43/1999, ISSN 1210-9940

 

Šik, 0.: Ekonomický růst, nerovnováha a hospodářská politika, Litera Nova, Karviná 1991, ISBN 80-901081-0-5

 

Šmajs, J.: Drama evoluce, Fragment evoluční ontologie, nakladatelství Hynek, s.r.o., Praha 2000, ISBN 80-86202-77-1

 

Šmejkal, V.: Evangelium podle Tofflera, Mezinárodní politika, č. 5/1996, ISSN 0543-7962

 

Šporek, M: Jehla v kupce sena aneb sedm záhad hledá luštitele, Albatros, Praha 1990

 

Šrubař, I.: Longue durée, cyklicita a sociální transformace, Sociologický časopis, č. 2/2001, ISSN 0038-0288

 

Teilhard de Chardin: Vesmír a lidstvo, Vyšehrad, Praha 1990, ISBN 80-7021-043-5

 

Teilhard de Chardin: Místo člověka v přírodě, Výbor studií, Nakladatelství Svoboda-Libertas, Praha 1993, ISBN 80-205-0309-9

 

Toffler, A.: Šok z budoucnosti, Práce, Praha 1992

 

Toffler, A, Tofflerová, H.: Nová civilizace. Třetí vlna a její důsledky,  nakladatelství Dokořán, s. r. o., Praha 2001, ISBN 80-86569-00-4

 

Toffler, A, Tofflerová, H.: Válka a antiválka. Jak porozumět dnešnímu globálními chaosu, nakladatelství Dokořán, s. r. o. a nakladatelství Argo, Praha 2002, ISBN 80-86569-16-0 a ISBN 80-7203-445-6

 

Toynbee, A. J.: Studium dějin, Práh - Martin Vopěnka, Praha 1995, ISBN 80-85809-21-4

 

Tretera, I.: Nástin dějin evropského myšlení, Od Tháleta k Rousseauovi, 4. vydání, Ladislav Horáček-Paseka, Praha a Litomyšl 2002, ISBN 80-7185-171-X

 

Ulrych, J. (Kamenický, A): Základy marxistické ekonomie, Svoboda, Praha 1951

 

Van Duijn,  J., J.: The Long Wave in Economic Life,  George Allen and Unwin, 1983, ISBN 0-04-330331-5

 

Velký atlas světa, 5. vydání, Kartografie, Praha 1995, ISBN 80-7011-314-6

 

Valenta, F.: Příběh mimořádného zisku. Inovace nové vlny, Ekonom, č. 11/1998, ISSN 1210-0714

 

Valenta, F.: Surfing podle Schumpetera: Zachyťme nástup páté Kondratěvovy vlny, Sborník mezinárodní odborné konference Management a ekonomika  firmy ´99, Fakulta podnikohospodářská, Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha 1999

 

Valenta, F.: Inovace, Od Schumpetera k nové ekonomice, Fakulta podnikohospodářská, Vysoká škola ekonomická v Praze, Praha 2000 (Internet)

 

Vincúr, P.: Makroekonomická analýza a prognóza, Sprint vfra, Bratislava, 2000, ISBN 80-88848-65-2

 

Vojtíšek, J. a kolektiv: Politická ekonomie Kapitalismus, Vydání II., přepracované, Svoboda, Praha 1983

 

Vrábek, V.: Hospodářská konjunktura, nákladem Knihovny sborníku věd právních a státních, Praha 1947

 

Vurm, B.: Tajné dějiny Evropy 2, Od renesance po  XIX. století, Eminent ve spolupráci s Knižním klubem,  k. s., Praha  1999, ISBN  80-85876-84-1, ISBN 80-7176-996-7

 

Wheat, E., Wheatová, G.: Tajemství milování, O sexu pravdivě a otevřeně, Návrat domů, Praha 2000, ISBN 80-7255-015-2

 

 

World Economic Outlook, International Monetary Fund, Washington, D.C., May 1993 - April 2003

 

Woll, A.: Allgemeine Volkwirtschaftlehre, 11. Auflage, Verlag Franz Vahlen, GmbH, München, 1993, ISBN 3-8006-1741-2

 

Żakowski, J.: Nečekají nás krvavé revoluce, ale velké krize, říká nejznámější americký futurolog Alvin Toffler, Středoevropské noviny, měsíční příloha Lidových novin, 21. ledna 1999, ISSN 0862-5921

 

Žák, M. a kolektiv autorů: Velká ekonomická encyklopedie, 2. rozšířené vydání, LINDE, Praha 2002, ISBN 80-7201-381-5

 

Želivan, P.: Teilhard de Chardin, Vědec a apoštol nového věku, Křesťanská akademie, Řím 1968

 


[1] Finanční krize je  zpravidla charakterizována "spekulační bublinou" na trhu aktiv (růstem cen aktiv do nerealistických výšek). Když "bublina praskne", ceny aktiv se zhroutí, následný růst úrokových sazeb pak sníží investice a spotřebu a ekonomika spadne do deprese. Finanční krize mohou být přitom doprovázeny bankovními panikami, kdy vkladatelé podlehnou panice, že by kvůli finačním potížím bank mohli přijít o své vklady a hromadně vybírají své vklady ("run" na banky), což může zapříčinit i bankroty zdravých bank - blíže viz např. Holman, 1999, str. 506 - 509. Finančními krizemi však mohou být označeny i krize platební bilance či kursové krize (měnové krize) - srovnej např. Czesaný, 2002, str. 187.  

[2]  V této souvislosti si připomeňme, že moderní vysvětlení hospodářských cyklů pracují někdy s tzv. Lundbergovým zpožděním (so-called Lundberg lag) - zpožděním růstu výstupu za růstem poptávky - firmy totiž uspokojují rostoucí poptávku nejprve poklesem zásob. Dalším zpožděním je tzv. Robertsonovo zpoždění (so-called Robertson lag) - zpoždění při přeměně spotřebitelských záměrů ve skutečnost (viz např. Burda, Wyplosz, 2001,  str. 339).   

[3] Anglický název knihy ovšem zní "Money Mischief". Slovo "money" znamená peníze či peněžní a slovo "mischief" lze přeložit jako spoušť, újma, poškození, škoda, protiprávní úkon - viz Elman, Šemberová, M-Z, 1996, str. 686.

[4] "Trvání a průběh cyklu jsou v různých dobách a různých zemích vzdor společným znakům odlišné. Před 2. světovou válkou ekonomický cyklus trval kolem 10 let,  po ní se zkrátil na 4 - 5 let."  (Encyklopedie Diderot, 2000, elektronická verze na CD ROMu).