KAPITOLA 15

 

O NĚKTERÝCH PROTIKLADNÝCH NÁZORECH

 

Dokončili jsme prezentaci našich názorů na organizující principy nové socialistické ekonomiky a společnosti. V této závěrečné kapitole nabízíme některé odpovědi na různé protiargumenty, se kterými v posledních letech vystoupili socialističtí spisovatelé. Odpovědi jsme sdružili do dvou tématických okruhů: jeden představuje problematika distribuce, hodnot a cen, druhý možnost tržního socialismu. Obě témata souvisejí svým způsobem s problémem trhů a socialismu. V prvním oddíle obhajujeme náš návrh na trh spotřebních statků (podrobněji vysvětlený v kapitole 8). Trh tohoto typu je podle nás nezbytným předpokladem pro to, aby se cíle plánu průběžně přizpůsobovaly preferencím spotřebitelů. V druhé části kapitoly však náš návrh „trhu“ ostře odlišujeme od „tržního socialismu“ jako takového. Zkoumáme dva příklady tržního socialismu navržené v posledních letech a docházíme k závěru, že jsou z hlediska základních cílů socialismu nedostatečné.

 

DISTRIBUCE, HODNOTY A CENY

Když jsme poprvé vystoupili s úvahami, které dále rozvíjíme v této knize – bylo to v článku zveřejněném v Economy and Society [1], odpověděl nám ve stejném časopise Gavan Duffy (viz Duffy, Gavan „A note on „Labour value and socialist economic calculation“, Economy and Society, vol. 18, no.1, February 1989, 100-109). I když souhlasíme s některými Duffyho poznámkami, myslíme si, že naše stanovisko plně nepochopil a že bližší zamyšlení nad jeho výhradami snad pomůže upřesnit výklad našich myšlenek. Do popředí vystupují dva hlavní body.

            Duffy za prvé naznačuje, že v naší argumentaci je cosi ironického v tom smyslu, že na jedné straně vychvalujeme potenciál moderních výpočetních technologií, ale na druhé straně nejdeme tak daleko, abychom prosazovali čistě kvantitativní plánovací systém, tj. systém, který se obejde bez zprostředkující funkce cen nebo hodnot. Zdá se, že to Duffy považuje za svého druhu ústup z pozic dřívějších socialistických ekonomů jako byl Lange, který považoval nasazení počítačů za alternativu k jakýmkoli trhům.[2] Právě teď, kdy je už na dohled  technologie potřebná pro model Langeho typu, Cocskshott s Cottrellem doporučují řešení, které se opírá o tržní mechanismus! Za druhé Duffy říká, že pokud uvažujeme v termínech socialistického trhu pro spotřební statky, není rozumný důvod, proč by se jako měřítko společenských nákladů měla používat pracovní hodnota: podle něj by byly vhodnější „prosté výrobní náklady“.

            Pokud jde o první bod, musíme zdůraznit, že nenavrhujeme, aby se všechny statky a služby distribuovaly prostřednictvím trhu. Uznáváme existenci sektoru „sociálního zabezpečení (zdravotnictví, školství, péče o děti atd.), kde se statky a služby poskytují jako základní práva spojená s občanstvím (viz kapitola 5). Zde se o úrovni a formě zabezpečení nerozhoduje pomocí tržních cen, ale prostřednictvím demokratické debaty a politiky. Nicméně se vůbec neomlouváme za to, že zastáváme trh pro mnoho předmětů osobní spotřeby.

            Základní rysy našeho trhu spotřebních statků jsou následující.

(1)  Spotřebitelé dostávají příjmy v pracovních poukázkách, a to buď za vykonanou práci nebo jako převody.

(2)  Komodity mají „ceny“ udávané rovněž v pracovních poukázkách; tyto ceny se mohou poněkud lišit od skutečného množství práce obsaženého v komoditě (a také na komoditě označeného) v důsledku fluktuací nabídky a poptávky.

(3)  Když spotřebitelé získají statky prostřednictvím trhu, „zruší“ se na jejich účtech odpovídající množství pracovních poukázek, takže nabývání statků je omezeno jejich příjmy (s určitým přídavkem na spotřebitelské úvěry).

Fakticky se každému spotřebiteli říká toto: máte nárok na tak a tak velký příděl disponibilní sociální pracovní doby, který můžete využít jak se vám zlíbí.

            Jak by měl vypadat alternativní „čistě kvantitativní“ systém, který by neměl ceny ani hodnoty? Stát musí zadat výchozí „zakázku“ na výrobu spotřebních statků v určitých proporcích. Spotřebitelé pak zřejmě mají svobodnou možnost získat v obchodech či skladech cokoli si přejí („každému podle jeho potřeb“ jak napsal Marx ve své Kritice gothajského programu). Jestliže neexistují ceny, pak nemají žádný význam ani „příjmy“ a neexistuje žádná hranice množství zboží, které může jednotlivec získat. Tak, jak klesají zásoby některých statků, stát prostě nařídí výrobu dalších, přičemž se zpomalí tempo produkce u statků, jejichž zásoby stoupají.

            To vše sice vypadá hezky, ovšem jak zabránit tomu, aby zásoby oblíbeného zboží neklesly rychle až na nulu, a kde je vůbec nějaká záruka, že lze udržet produkci na úrovni potřebné k uspokojení přání spotřebitelů při omezeních daných disponibilním množstvím společenské pracovní doby? Řečeno jinými slovy, jestliže mohou spotřebitelé dostat cokoli při nulových vlastních nákladech, nepřekročí celkový objem takové „poptávky“ podle všeho celkové produkční možnosti společnosti? A nebude proto praktickým výsledkem situace typu „kdo dřív přijde, ten dřív mele“?

            Proti takovému kritickému pohledu se lze dovolávat dvou věcí: komunistické „hojnosti“ a odpovědného, veřejnému zájmu oddaného postoje socialistického spotřebitele. Ovšem idea „hojnosti“ ve smyslu dostatku všech zboží při jejich nulové ceně se nám vůbec nezdá být důvěryhodná. I když počítáme s trvalým zdokonalováním technologií, nutnost vyrovnávat se s ekologickými problémy a vyčerpáváním surovinových zdrojů, spojená s nutností podstatně zlepšit materiální životní podmínky většiny světového obyvatelstva, které nyní žije v chudobě, podle všeho vylučuje odstranění ekonomického nedostatku. A i kdyby socialističtí spotřebitelé byli zcela naplněni občanským duchem, správný postoj prostě nestačí. Bez určitého nasměrování vycházejícího z objektivně stanovených sociálních nákladů lidé nemohou vědět, jaké je „přiměřené“ nebo „odpovědné“ množství statků, které mohou zkonzumovat.

            Pokud akceptujeme nutnost nějakého sociálně determinovaného omezování individuálních spotřebitelů v zájmu toho, aby celková spotřební poptávka lidí zůstala v mezích odpovídajících daným produkčním možnostem, jaká je alternativa k vyplácení určitých příjmů a (nenulovým) cenám spotřebních statků? Stát může rozhodnout, že každý obyvatel dostane svůj „příděl“ spotřebních statků, nařídit jejich výrobu a pak je distribuovat přímo lidem. Je ale těžké vidět, jak by takový systém dokázal adekvátně reagovat na změny spotřebitelské poptávky v čase, nebo na rozdílné preference a priority různých jednotlivců, domácností a komun. Pokud mají mít lidé určitou (omezenou) možnost individuální volby toho, co chtějí spotřebovávat, neexistuje alternativa k nějaké formě trhu. Svobodný výběr za existence určitého omezení vyžaduje, aby alokace statků samými spotřebiteli měla skalární formu (jakékoli zboží chcete, ale až do určité hodnoty)[3] a nikoli formu vektorovou (seznam množství jednotlivých zboží, neboli příděl). A vyplácení příjmu při nenulových cenách zboží je prostě způsobem, jak zavést takové skalární omezení.

            Uznání potřeby trhu spotřebních statků samozřejmě neznamená, že je nutno akceptovat naši konkrétní verzi fungování takového trhu. To nás přivádí k druhému Duffyho bodu, který se týká používání pracovních hodnoty jako míry sociálních nákladů.

            Uznáváme, že přímočaré zavedení pracovní hodnoty jako míry sociálních nákladů lze právem kritizovat. Dvěma relevantními aspekty této otázky jsme se zabývali v kapitole 5. Za prvé lze argumentovat, že použití pracovní hodnoty jako jediného výpočetního nástroje vede k podhodnocování omezených přírodních zdrojů, které nelze prostě „vyprodukovat“ vynaložením určité pracovní doby. Za druhé, striktní kalkulace na základě pracovní doby nebere v úvahu problematiku časového profilu vynakládání pracovní doby. Výroba dvou odlišných produktů může vyžadovat stejné celkové množství pracovní doby, ale rozfázování prací v reálném čase se může lišit. Pokud dochází k takovým diferencím, je třeba opět považovat výpočty na základě pracovní doby za neúplné. V kapitole 5 jsme také načrtli způsob, jak tyto problémy řešit.

            Do rozpaků nás ale uvádí Duffyho tvrzení, že namísto pracovní hodnoty by mohly být vhodnějším nástrojem pro ekonomické výpočty za socialismu „prosté náklady výroby“. Jak jsem ukazovali v kapitole 8, „náklady výroby“ v normálním kapitalistickém smyslu zdaleka nejsou jednoduchou věcí. Opírají se o předpoklad, že podniky existují jako právní subjekty – fakticky se tím předpokládá soukromé vlastnictví výrobních prostředků. V socialistické ekonomice neexistují „jednoduché“ náklady výroby jako něco daného; jakýkoli kandidát na funkci míry společenských nákladů musí být definován společensky a tak se s ním musí také provádět výpočty. Dokazovali jsme, že pracovní hodnota vytváří pro takové výpočty racionální základ, i když musí být doplněna způsobem uvedeným v kapitole 5.

 

TRŽNÍ SOCIALISMUS?

Jak jsme již řekli, dobře si uvědomujeme, že naše argumenty míří opačným směrem než současná vlna pravicových názorů zastávajících trh. Neomlouváme se za to; myslíme, že dnešní pravicová móda je mylná a že na to lidé nakonec přijdou. Větší starosti nám dělá fakt, že mnoho autorů, kteří se hlásí k socialismu, v průběhu 80. let vyjádřilo vážné pochybnosti o „klasickém“ socialistickém projektu plánovitého hospodářství a místo toho obhajovali různé formy „tržního socialismu“.[4] Hlasů, které se stavěly proti tomuto trendu, bylo poměrně málo.[5]

            V této části budeme zvažovat některé názory tržních socialistů; budeme dokazovat, že tržní socialismus má jako cíl socialistické politiky vážné slabiny. Souhlasíme s Pat Devine (Devine, Pat Democracy and Economic Planning, Cambridge: Polity Press, 1988), že tržní socialismus není žádnou odvážnou novou koncepcí předkládanou socialistickými teoretiky, ale škodlivým přizpůsobováním se nadvládě pravice. Zatímco Gramsci volal po „pesimismu intelektu, optimismu vůle“ (tj. tvrdohlavém realismu spojenému s vášnivou oddaností socialistickým cílům), tržní socialismus 80. let je projevem „pesimismu vůle“, ochromující ztráty důvěry ve schopnost socialismu nabídnout jakýkoli skutečně výrazný dlouhodobý politický projekt.

            Samozřejmě se zde nemůžeme podrobně vyjádřit ke všem argumentům tržních socialistů, které zazněly v poslední době. Pro naše účely se soustředíme na jeden nedávný příspěvek ze Západu, text Diane Elsonové, a jedno vystoupení z Východu, knihu Abela Aganbegjana.

 

Diane Elsonová: socializovaný trh?

Diane Elsonová ve zmíněném článku tvrdí, že „socializovaný trh“ je třetí alternativou mezi plánováním a volným trhem. Podle našeho přesvědčení její návrh socializovaného trhu činí příliš velké ústupky buržoasní ekonomii. Autorka podle všeho nekriticky přijímá tvrzení Aleca Noveho, že efektivní centrální plánování je nemožné – tvrzení, jehož vyvrácení jsme věnovali mnoho úsilí v předchozích kapitolách. Konkrétně se domníváme:

(1)  že přesunem pozornosti z procesu produkce na proces směny Elsonová odsouvá do pozadí hlavní aspekt marxistické kritiky kapitalismu;

(2)  že její socializovaný tržní systém zachovává většinu sociálních a výrobních vztahů kapitalismu a že by bylo správnější charakterizovat jej jako státní kapitalismus než jako socialismus;

(3)  že by trpěl všemi charakteristickými nestabilitami kapitalismu.

 

Značná část článku Elsonové je věnována důkazům, že skutečné kapitalistické trhy jsou velmi vzdáleny ideálnímu trhu, jaký předpokládá většina zastánců tržního socialismu. Autorka ukazuje, že fungování trhu vyžaduje reálné náklady a spotřebu zdrojů, že trhy jsou zřídka konkurenční, že suverenita spotřebitele není reálná, že Sayův zákon nefunguje atd. Svá tvrzení dokládá rozsáhlými odkazy na nejnovější literaturu. Tato kritika má svou hodnotu, protože upozorňuje na nereálnost formulací jednoznačných zastánců trhu, v článku má však podle všeho nahradit chybějící koncepci. Ve všech kritikách kapitalistických trhů, na něž se autorka odvolává, chybí pojem vykořisťování. Socialismus jako politické hnutí nevznikl z nespokojenosti spotřebitelů s tím, jak byl organizován trh. Vznikl proto, že kapitalismus je vykořisťovatelský systém, jehož oběti usilovaly o nápravu. Kapitalismus umožňuje bohatým, aby vykořisťovali práci chudých. Socialismus byl odpovědí na vykořisťování námezdních pracovníků kapitalisty.

            Na klasickou marxistickou koncepci vykořisťování se odvoláváme v celé naší knize. V dnešním kontextu je důležité připomenout, že jedním z ústředních Marxových cílů bylo vyvrácení myšlenky, že příčinou vykořisťování jsou nedokonalosti ve fungování trhu. Podle něj vykořisťování naopak vyrůstá z logiky samotné zbožní výroby. Aby to teoreticky dokázal, přijal „ušlechtilý“ předpoklad, že se komodity navzájem směňují úměrně svým pracovním hodnotám. To byl ideál, který formuloval nejpokročilejší buržoasní ekonom David Ricardo. Marx si dobře uvědomoval, že v reálné kapitalistické ekonomice bude působit celá řada faktorů, které komplikují situaci – rozdíly v intenzitě kapitálu, dílčí monopoly atd. - a které zabraňují tomu, aby byly ceny úměrné pracovním hodnotám komodit. Nicméně tuto úměrnost v 1. dílu Kapitálu předpokládá. Předpokládá, že při každém prodeji nebo koupi nějaké komunity se směňují ekvivalenty. Měna je založena na zlatém standardu a při každém prodeji nebo koupi je množství práce ztělesněné ve zlatě rovno jeho obsahu v kupované komoditě. Jinými slovy, Marx předpokládá, že v procesu směny nedochází k podvádění. Sám věděl, že to vše je v rozporu s fakty – že se dělníkům rutinně prodávají falšované produkty, že jsou šizeni při výplatě mzdy ve formě zboží (truck system) a také různými pokutami. Ale kvůli jasnosti argumentace říká: předpokládejme, že trh je úplně spravedlivý a já dokáži, že i tak vede k vykořisťování dělnické třídy.

            Klíčem k vykořisťování je podle Marxe zvláštní charakter pracovní síly. Pracovní síla je jedinečná v tom, že je pro kapitalistu užitečná svou schopností vytvářet hodnotu. Předpokládá se, že se pracovní síla prodává jako každá komodita za své reprodukční náklady. V mnoha případech se samozřejmě prodává za méně, než činí její reprodukční náklady, například tam, kde dělníci jsou také po část pracovní doby zemědělci a nekupují všechny potraviny na trhu. Ale k vykořisťování dochází i tehdy,  když se pracovní síla prodává za své plné reprodukční náklady. Pracovní doba se prodlužuje, aby se vytvořila absolutní nadhodnota. Technologie způsobuje, že se základní životní potřeby zlevňují a tím vytváří relativní nadhodnotu.

            Politickým aspektem této argumentace bylo vyvrácení tvrzení, podle nichž spásu proletariátu přinese poctivé obchodování, zrušení monopolů a spravedlivé mzdy. Marx naopak dokazoval, že s vykořisťováním může skoncovat pouze zrušení námezdního systému. Žádná reforma si nemůže dělat naděje na to, že by odstranila antagonismy v samotném srdci kapitalismu. Ovšem to, co Elsonová navrhuje, je právě reforma cen.

            Elsonová navrhuje rozmanité instituce financované z veřejných prostředků, které by stanovovaly cenové normy. Tyto instituce by měly mít k dispozici podrobné údaje o nákladech výroby různých produktů. Na základě nákladů a s připočtením určité přirážky by tak stanovovaly cenové normy pro každou komoditu. (Zůstává nejasné, na jakém základě by se tyto přirážky stanovovaly: byly by úměrné kapitálu vstupujícími do komodity, nebo opakovaným nákladům?) Stanovování těchto cenových norem, které zřejmě nemají být závazné, společně se zveřejňováním údajů, na nichž jsou založeny, se pak nazývá socializací trhu.

            Termín „socializovaný trh“ je zavádějící, protože trhy byly vždy společenskými institucemi. Jsou typickým způsobem, jakým vstupují do společenských vztahů soukromá individua v epoše kapitalismu. Když se slovo sociální spojuje se slovem trh – sociální tržní ekonomika, socializovaný trh, tržní socialismus – měli bychom se mít na pozoru.Vzhledem k tomu, že vykořisťování by existovalo dokonce i za velmi šlechetných předpokladů učiněných Marxem, socializovaný trh by ho umožňoval také. Socializované cenové normy mají být pro kupující i prodávající pouze indikativní, nikoli závazné: „Cenové a mzdové komise mohou vytvářet cenové a mzdové normy a mohou je také zveřejňovat, aby umožnily kupujícím „hlídat“ ceny decentralizovaným způsobem (Elsonová, uvedený článek, str. 33). Pokud tyto normy trh neakceptuje, pak se mění normy, nikoli tržní ceny. Hlavní rozdíl mezi socializovaným a normální trhem spočívá podle všeho v tom, že v socializovaném trhu by daňový poplatník hradil část nákladů na marketing, kterou by normálně nesli kupující a prodávající. Můžeme učinit závěr, že ačkoli se tento trh možná bude přizpůsobovat hladčeji než trh nepodporovaný, jeho účinky nebudou příliš odlišné.

            Jestliže ze podíváme na klíčovou otázku kupování a prodeje pracovní síly, návrhy Elsonové vypadají stejně podezřele jako onen typ cenové a důchodové politiky, který se používal k regulaci vykořisťování v 60. a 70. letech 20. století. Cenová a mzdová komise má vytvářet normy pro všechny mzdové sazby. Tím se samozřejmě neruší systém námezdné práce; je to prostředek, jak jej regulovat. Hierarchie mzdových sazeb, která byla předtím vynucována soukromými ekonomickými dohodami, se nyní stává záležitostí veřejné politiky a je tak legitimizována státním orgánem. Současně bude Cenová a mzdová komise nepochybně dbát na nutnost zajištění ziskovosti jednotlivých odvětví. Zde se dostáváme na spornou půdu, protože určování mzdových sazeb ovlivňuje míru vykořisťování. Každý pokus zavést vyšší mzdové normy narazí na odpor zaměstnavatelů, každý pokus snížit je na odpor odborů. Pokud jsou mzdové normy závazné, skutečné mzdové sazby budou určovány poměrem sil zaměstnavatelů a odborů tradičním způsobem: cestou stávek, výluk atd.

            Jedno z opatření, které navrhuje Elsonová, může významně změnit míru vykořisťování. Jde o myšlenku, že všichni občané by měli mít zajištěn základní minimální příjem bez ohledu na to, zda jsou zaměstnáni, nebo ne. Tato politika, kterou prosazují Zelení, je za kapitalistických podmínek nepochybně v zájmu pracující třídy. Pokud stávkující vědí, že jejich rodiny budou vždy mít co jíst, jejich postavení se tím posílí a stávky budou masivnější a úspěšnější. Dopad takových nepodmíněných sociálních dávek bychom však neměli přeceňovat. Diane Elsonová uvádí, že je považuje za holé existenční minimum, ze kterého se lze živit čočkou, koupit si několik párů levných džínů a nějaký kokosový kobereček na podlahu. Nezní to o mnoho lépe, než žití ze současných sociálních dávek. Taková politika by byla hnána stejnými rozpornými faktory, jako všechny současné systémy sociálního zabezpečení: musela by udržet lidi naživu, ale nepodrývat pracovní motivaci, ani nevyvolávat velkou daňovou zátěž. Lidé mají často další závazky, které přijali ještě v době, kdy měli práci: hypotéky, koupě na splátky atd. Ty mohou rychle pohltit sociální dávky, pokud lidé jdou do stávky nebo ztratí zaměstnání.

            V kapitalistické zemi jsou nepodmíněné sociální dávky užitečnou reformou. Napomohly by omezování chudoby a třídnímu boji. Nedokáží ovšem „odstranit základní příčinu antagonismu mezi těmi, kdo kupují a prodávají pracovní sílu“ (Elsonová, citovaná práce, str. 30). Akt koupě a prodeje pracovní síly je předehrou k vykořisťování a je niterně antagonistický. Podniky kupující pracovní sílu totiž zůstávají právními subjekty, jejichž cílem je využívání pracovní síly k tvorbě zisku. Budou právnickými osobami s právem kupovat, prodávat a uzavírat smlouvy. Zkrátka zůstanou tím, co Marx označoval výrazem „zosobnění kapitálu“. Mohou být vlastněny státem a platit státu úrok z vynaloženého kapitálu, ale to je nezbaví kapitalistického charakteru o nic víc, než zestátnění společnosti British Leyland. Vždyť Elsonová navrhuje ustanovení auditora s názvem Regulátor veřejných podniků, který by měl státu zajišťovat přiměřenou míru výnosu z jeho kapitálu.

            Tam, kde se pracovní síla nadále kupuje a prodává na trhu, musí docházet k boji o její cenu. V kapitalistické ekonomice je konečným regulátorem mezd nezaměstnanost. V podmínkách plné zaměstnanosti vede ekonomický třídní boj ke mzdové inflaci. To lze do určité míry regulovat závaznou cenovou a příjmovou politikou, ale čistě dobrovolný mechanismus, jaký popisuje Elsonová, bude pravděpodobně nestabilní. Buď povede k inflaci, s následnými tlaky k návratu k nezaměstnanosti, která by zdisciplinovala pracovní sílu, nebo se začne volat po povinné kontrole cen. Společnost bude postavena před alternativu kapitalistické nebo socialistické cesty dalšího vývoje.

            Přesně to je alternativa, která s absolutní jasností vyvstává v zemích jako je Polsko, Maďarsko nebo Rusko v době, kdy píšeme tyto řádky (roku 1992). Buď se ekonomika navrátí k biči nezaměstnanosti, bez níž neexistuje žádný opravdový trh práce, nebo bude postupovat komunistickým směrem a zavede přímou sociální regulaci výroby a příjmů. Tím nepopíráme, že by typ úplného státního kapitalismu, který navrhuje Elsonová, neznamenal v britských podmínkách pokrok. Lze na něj nahlížet jako na asymptotu, směrem k níž se pohybovala britská sociální demokracie v dobách před Thatcherovou: skoro úplné znárodnění, dobrovolná cenová a příjmová politika, rozsáhlá práva na sociální zajištění. Taková politika by byla mnohem více v zájmu pracující třídy, než nynější rozdělování podpor.

            Ze zkušenosti ale víme, že státně kapitalistický typ společenského uspořádání je nestabilní. Zachovává peníze, trhy a buržoasní rozvrstvení příjmů vlastní kapitalismu, přičemž odstraňuje nezaměstnanost, která je podmínkou jejich účinnosti, a současně oslabuje stát jako prvek buržoasní třídní discipliny. Je to přechodná společenská forma, která se musí buď vrátit k soukromému kapitalismu, jako v Británii, nebo jít socialistickým směrem. Totéž platí v opačném směru. Avšak pohyb od plánované socialistické ekonomiky směrem ke státně kapitalistické nebo tržně socialistické je jednoznačně reakční. Výsledkem může být jedině nestabilní forma, která bude prostřednictvím třídního boje tíhnout ke kapitalismu nebo zpět ke komunismu.[6]

            Je ironií, že socializované cenové agentury Elsonové by měly mít k dispozici takové počítačové sítě a informace o výrobě, které by umožnily efektivní přechod k plánování. Pokud by obhajovala takové agentury jako přechodné stadium na cestě k plánované ekonomice, mohl by to být důvod k jejich existenci. Avšak v současné světové situaci, kdy je kapitalismus v ofenzívě, se zdá být pravděpodobnější přechod ke kapitalismu. Návrhy na třetí cestu mezi kapitalismem a komunismem budou jen přechodnými zastávkami na cestě k úplné restauraci kapitalismu.

            Všechny tržní ekonomiky trpí makroekonomickou nestabilitou. Její dvě hlavní formy jsou recese, za níž nelze prodat výrobky , což vyvolává nezaměstnanost, nebo převis poptávky, který vyvolává inflaci. V socialistických zemích, které se dnes vracejí k trhu, vidíme obojí: prudkou inflaci spojenou s miliony lidí vyhozených z práce. Elsonová jako každý levicový ekonom si je jasně vědoma těchto tendencí tržních ekonomik, nenabízí ale žádné reálné řešení. Ať už lze říci cokoli proti ekonomickému systému, který fungoval v SSSR před Gorbačevem, ceny byly stálé a nedocházelo k recesím. Sovětský systém nebyl bez problémů, tvrdit to by znamenalo vědomě zavírat oči. Ale všechny změny socialistického systému tak, jak jsme ho znali ve 20. století, by měly být krokem vpřed pro pracující. To, co obhajuje Elsonová a podobní myslitelé v Rusku, je ústup od Marxe k doktrínám Adama Smitha.

 

Aganbegjan: administrativní a ekonomické metody

Argumentace rozvinutá zde a v předchozích kapitolách nám také poslouží jako základ pro kritiku koncepce sovětské ekonomické reformy, kterou zformuloval od poloviny do konce osmdesátých let 20. století Abel Aganbegjan, jeden z klíčových ekonomických poradců Gorbačova. Ve své již zmiňované knize o perestrojce se opakovaně opírá o rozlišení mezi „administrativními“ a „ekonomickými“ metodami, přičemž zdůrazňuje potřebu omezovat první a rozvíjet druhé. Prohlašuje, že „hlavním charakteristickým rysem existujícího systému řízení je převaha administrativních metod, přičemž ekonomické metody mají jen druhořadý význam“ (str. 20) a dokonce tvrdí, že podstata perestrojky „spočívá v přechodu od administrativních k ekonomickým metodám řízení“ (str. 23).

            Pokud by to prostě znamenalo, že je proti svévolným byrokratickým příkazům („administrativním“) a pro pečlivé výpočty nákladů a výnosů („ekonomické“), nebylo by o čem vést spor. Ve skutečnosti ale dochází ke skluzu od této koncepce k mnohem kontroverznější interpretaci. Za prvé, Aganbegjan zřejmě ztotožňuje „administrativní“ metody s centrálním plánováním jako takovým. Ve svém komentáři k centrálnímu plánování za Stalinovy doby prohlašuje, že „od začátku 30. let byly ekonomické metody řízení omezovány. Obchodování mezi produkčními jednotkami bylo nahrazeno centralizovanou alokací zdrojů a trh se zúžil“ (ibid., str. 21-22). Zde se „ekonomické metody“staví proti „centralizované alokaci“ jako takové. Věci se vyjasňují, když vypočítává obsah ekonomických metod: zahrnují přechod sdružení a podniků k úplnému ekonomickému účtování (chozrasčotu), sebefinancování a sebeřízení, jakož i značné posílení role cen, financí a úvěru (str. 23). Na jiném místě spojuje ekonomické metody se stimulací tržních vztahů a posílením úlohy zisku (str. 58). Nakonec navrhuje, aby byl státní plán „dán do starého železa“ a nahrazen systémem, v němž „…podniky a výrobní sdružení budou vypracovávat a schvalovat své vlastní plány. Ty nebudou podléhat souhlasu žádného vyššího orgánu a nebude existovat absolutně žádná alokace plánované práce“ (str. 112).

            Přes kladné hodnocení úlohy prvních pětiletek v industrializaci Sovětského svazu Aganbegjan ve skutečnosti ztotožňuje centrální plánování s „administrativními metodami“ (zastaralými, svévolnými, byrokratickými, neefektivními) a na druhé straně spojuje „ekonomické metody“ (moderní, efektivní pokrokové) se spoléháním se na tržní ceny, ziskovost, finanční nezávislost podniků a úplné zrušení centrálních direktiv. Je možné, že v sovětské realitě bylo centrální plánování opravdu spojeno s byrokratickou libovůlí, ale ztotožňování obou je vážnou chybou. Ukázali jsme, že centrální plánování nemusí být svévolné, že je lze naopak provádět na základě přesně definovaných postupů výpočtu sociálních nákladů. Vynaložili jsme velké úsilí, abychom ukázali, že společenská racionalita účtování na základě pracovní doby je nadřazena racionalitě trhu. A že neexistuje nutná souvislost mezi používáním rovnovážných tržních cen u spotřebního zboží (které navrhujeme jako jednu složku celkového systému plánování) a rozkladem socialistického vlastnictví tím, že podnikům bude poskytnuta neomezená autonomie. Je jedna věc říci, že podniky mají svobodně jmenovat manažery, demokraticky organizovat svou práci a iniciativně přicházet s návrhy na nové produkty, a zcela jiná požadovat, aby jednaly jako nezávislé entity a vypracovávaly své vlastní plány na základě signálů trhu. Pokud se jim povolí sehrávat druhou z těchto rolí, pak demokratická kontrola dění v podniku bude pravděpodobně první věcí, která bude odsouzena k zániku. Úvahy podobné Aganbegjanovým, které zatěžují problém tím, že implicitně ztotožňují ekonomickou racionalitu s tržními procesy, určitě ekonomickou reformu socialismu dezorientují.

            V posledních několika letech jsme mohli vidět, kam vede tato logika: ke kolapsu veškerého efektivního ekonomického plánování, pádivé inflaci, celkovému rozpadu ekonomiky, masové nezaměstnanosti a nakonec ke triumfu kapitalistické restaurace. „Refoma“ socialismu směrem k tržnímu hospodářství byla pro pracující třídu v postižených zemích bezprecedentní ekonomickou katastrofou. V celosvětovém měřítku znamenala znovuobnovení nadvlády těch několika kapitalistických mocností, které vládly světu před rokem 1917. Na politické úrovni vedla k vytvoření situace, v níž socialistické hnutí a organizovaná pracující třída byly prakticky donuceny vyklidit scénu.

            Když socialismus odešel, jaká naděje zůstává těm, co nic nemají, kromě fašismu a socialismu? Nic, pokud to nebude socialismus radikálnější, demokratičtější a rovnostářštější než cokoli, co zde bylo předtím, socialismus založený na jasných ekonomických a morálních zásadách, který se nevzdá své integrity ve prospěch demoralizujících mýtů trhu.

           

 

Číslo revize překladu: 1

07.07.2003



[1] Cockshott, W. Paul and Allin Cottrell „Labour value and socialist economic calculation“, Economy and Society, vol. 18, no. 1, February 1989, 71-99.

[2] Va svých rannějších spisech Lange navrhoval jistou variantu tržního socialismu, ale v 60. letech 20. století došel k názoru, že moderní počítače umožňují zcela se obejít bez trhu. Podrobnosti viz Lange, Oskar On the Economic Theory of Socialism, Minneapolis, Minn.: University of Minnesota Press, 1938, a Lange, Oskar „The Computer and the Market“, in Charles Feinstein (ed.) Socialism, Capitalism and Economic Growth: Essays Presented to Maurice Dobb, Cambridge, Cambridge University Press, 1967. Langeho argumenty jsme se podrobněji zabývali v Cottrell, Allin and W. Paul Cockshott „Calculation, complexity and planning: the socialist calculation debate once again“, Review of Political Economy, vol. 5, no. 1, 1993, 73-112.

[3] Obecněji skalár znamená jediné číslo, zatímco vektor je uspořádaný soubor čísel. Tak např. číslo 4,57 je skalární veličina, zatímco trojice  (3,9; 1,2; 6,7) je třírozměrný vektor.

[4] Viz například Alec Nove, The Economics of Feasible Socialism, London: George Allen and Unwin, 1983; Geoff Hodgson, The Democratic Economy, Harmondsworth: Penguin, 1984; Diane Elson, „Market Socialism or Socialization of the Market?“, New Left Review, no. 172, Nov/Dec 1988, 3-44; Abel Aganbegyan, The Challenge: Economics of Perestroika, London: Hutchinson, 1988; David Miller, Market, State and Community: Theoretical Foundations of Market Socialism, Oxford: Clarendon Press, 1989.

[5] S obranou plánování vystoupili Ernest Mandel, In defence of Socialist planning“, New Left Review, no. 159, Sept/Oct 1986, 5-38, a trojice autorů Nicholas Costello , Jonathan Michie a Seumas Milne, Beyond The Casino Economy: Planning for the 1990s, London: Verso, 1989.

[6] Se zajímavou argumentací v tomto směru přichází N. Scott Arnold („Marx and disequilibrium in market socialist relations of production“, Economics and Philosophy, vol. 3, no. 1, April 1987, 23-48), který ukazuje, že tržní socialismus je vnitřně nestabilní sociálně-ekonomická forma.