KAPITOLA 13

 

O DEMOKRACII

 

Utopické sociální projekty jsou ve vědomí veřejnosti pevně spojeny s brutálními diktaturami a potlačováním občanských svobod. Vzhledem k historii našeho století to není nic divného. I když v Británií sílí vědomí o nutnosti ústavních změn, představy o tom, co by měly zahrnovat, jsou skromné. K diskusi možná bude předložen převod pravomocí na regiony a alternativní systémy parlamentních voleb, ale překročení mezí samotné parlamentní demokracie je skoro nemyslitelné. Naším úkolem v této kapitole bude přemýšlení o nemyslitelném – konkrétně zdůvodnění radikálně demokratické ústavy. Načrtneme modernizovanou verzi staré řecké demokracie a budeme tento systém obhajovat jako nejlepší politický protějšek socialistického hospodářského plánování.

 

DEMOKRACIE A PARLAMENTARISMUS

Je jednou z velkých ironií historie, že tajné hlasování, po tisíciletí typický znak oligarchie, má dnes být považováno za symbol demokracie.

            Ve svém dystopickém románu 1984 se Orwell ironicky zmiňuje o newspeaku, dialektu angličtiny, který je tak zkažený, že v něm mohou projít bez povšimnutí věty jako „svoboda je otroctví“ nebo „válka je mír“. Narážel tím na schopnost jazyka ovládat naše myšlení. Když ti, kdo mají moc, dokáží předefinovat význam slov, podvracení se stane doslova nemyslitelné. Výraz „parlamentní demokracie“ je příkladem newspeaku: je to zamaskovaný rozpor. Vraťme se zpět k řeckým počátkům slova demokracie.  Druhá půle tohoto slova znamená „moc“ nebo „vláda“. Tak máme autokracii – vládu jednoho člověka – a aristokracii, v níž vládnou aristoi, nejlepší lidé, elita. Demokracie znamenala, že vládne demos. Většina komentátorů to překládá jako vládu „lidu“, ale slovo demos mělo specifičtější význam. Znamenalo vládu obyčejných lidí nebo vládu chudých.

            Když Aristoteles popisoval demokracie své doby, výslovně připomínal fakt, že demokracie znamenala vládu chudých. Proti tvrzení, že demokracie prostě znamená vládu většiny, argumentoval následujícím příkladem:

 

Předpokládejme celkový počet 1300; 1000 z nich je bohatých a ti nedají žádný podíl na úřadě 300 chudým, kteří jsou také svobodní lidé a stejní jako oni i v jiných ohledech; nikdo by neřekl, že těchto 1300 lidí žije v demokracii (Politika, 1290).

 

Říká ale, že tento příklad je umělý „vzhledem k tomu, že bohatých je všude málo, a chudí jsou početní.“ Pak dává následující konkrétní definici:

 

Demokracie existuje tehdy, když svobodní a nebohatí, tvořící většinu, svrchovaně ovládají vládu, oligarchie, když je tato moc v rukou bohatých a urozenějších, kterých je málo (ibid).

 

            Pokud jde o obsazování oficiálních funkcí, poznamenal dále, že v Řecku „dělat toto losem se považuje za demokratické, výběrem za oligarchické“ (Politika, 1294).

            To, co ideologové kapitalismu nazývají demokratickými procedurami, se dá přesněji popsat jako psefonomické procedury (řecké psefos znamená tajné hlasování). Tím, že opomíjejí přirozenou povahu třídních vztahů, tito ideologové klamně zaměňují hlasovací právo za výkon moci. Ve skutečnosti jsou všechny kapitalistické státy plutokratické oligarchie. Plutokracie je vláda majetné třídy; oligarchie je vláda malého počtu lidí.

            Takové jsou charakteristické principy moderního státu. Tento stát, podle Fukuyamy (1992) konečný cíl neboli telos dějin, nejdokonalejší forma třídní nadvlády od dob Římské republiky, získal takovou duchovní a pozemskou hegemonii, že vypadá, jakoby se zbavil všech svých konkurentů. Skutečná moc se nachází v sérii soustředných kruhů, které se cestou od parlamentu přes kabinet až k předsedovi vlády stále zužují: to je oligarchie. Tato moc je otevřeně vykonávána ve jménu Kapitálu, protože dnes všichni zúčastnění akceptují, že úkolem vlády a nejvyšším cílem státu je sloužit podnikání: jde o plutokracii.

            Moc plutokracie plyne z toho, že ovládá práci za mzdu, ze vztahu nadvlády a podřízenosti, jehož diktátorská podstatu nemůže odstranit hlasovací právo. Psefonomie neboli volba je pouze mechanismem pro výběr jednotlivých oligarchů. Jejich vládě propůjčuje okamžitě legitimitu a umožňuje, aby byli vybíráni z „nejlepších“ a nejenergičtějších příslušníků nižších tříd (aristoi). Volby tak v nejlepším případě mění oligarchii na aristokracii.

            Aristoteles považoval oligarchii za úchylku od aristokracie:

 

Název aristokracie se však používá k odlišení od oligarchie … znamená ústavu, v níž zvolení do úřadu závisí na schopnostech a ne pouze na bohatství.

Oligarchie se však snadno ztotožňuje s aristokracií, protože skoro všude se bohaté a vzdělané vyšší třídy navzájem překrývají (Politika, 1293).

 

            Nahraďte přívlastek „aristokratická“ slovem „meritokratická“: tato verbální úprava velmi dobře shrnuje historickou proměnu britské společnosti od začátku 19. století, kdy se parlament otevřel schopným jedincům, kteří už nemuseli být nutně urození. Klíčovou otázkou však není, zda se do funkcí dostanou někteří jednotlivci poměrně skromného původu; jde o to, kdo drží moc. Všechno ostatní je iluze.

 

To, čím se odlišuje oligarchie a demokracie je bohatství nebo nemajetnost. Jádrem věci je, zda vlastnění politické moci vyplývá z vlastnění ekonomické moci nebo bohatství … to je oligarchie, a když má moc nemajetná třída, je to demokracie. Ale jak jsme již řekli, těch prvních je málo a druhých mnoho (Politika, 1279).

 

            Parlamentní systém vlády a demokracie jsou polární protiklady. Demokracie znamená, že vládnou masy, chudí a nemajetní; parlament znamená vládu profesionálních politiků, kteří jsou co do počtu a třídního postavení součástí oligarchie. Marx a Engels zcela otevřeně navázali na aristotelovskou definici demokracie, když roku 1848 napsali v Manifestu komunistické strany, že „prvním krokem revoluce dělnické třídy je povýšení proletariátu na vládnoucí třídu, vítězství v boji o demokracii“. Násilné povalení aristokratického státu a ustavení vlády proletariátu bylo pro zakladatele komunismu synonymem demokracie. V roce 1852 hovořili o proletářské vládě jako o diktatuře proletariátu.

            Slovo „diktátor“ nepochází z Řecka, ale z římské republiky. Označuje člověka, který dostal za nouzové situace moc vládnout na omezenou dobu pomocí dekretů. Tato dočasná diktatura měla přirozený sklon k degeneraci na celoživotní panování. Lenin a Stalin byli diktátoři v tomto římském smyslu. Měl ale Marx pod diktaturou proletariátu na mysli právě tohle? Určitě ne. Myslel tím masovou demokracii, která nebude omezována ústavně zakotvenými právy chránícími soukromé vlastnictví. Takové demokracie popisoval Aristoteles už dva a půl tisíce let předtím.

 

Jiný typ demokracie je stejný v ostatních ohledech, ale suverénní je zástup a nikoli zákon. K tomu dochází, když dekrety jsou nadřízeny ustanovením zákona.

Když se ve státech vládne demokraticky podle zákona, nejsou v něm demagogové a nejlepší občané jsou pevně v sedle; ale kde zákony nejsou suverénní, tam najdete demagogy. Lid se stává monarchou, jednou osobou složenou z mnoha, protože zástup je suverénní nikoli jako jednotlivci, ale v souhrnu (Politika, 1292).

 

            Co tito demagogové navrhovali? Komunistická opatření jako zrušení dluhů a redistribuci majetku.[1]

            Má-li být demokracie pro proletariát nějak k užitku, musí být masy suverénní, nespoutané vládou zákona, schopné vydávat dekrety porušující zavedená práva na vlastnictví půdy nebo kapitálu.

 

PŘÍMÁ DEMOKRACIE NEBO DEMOKRACIE SOVĚTŮ?

V dosavadní historii měla levice namísto parlamentarismu dva kandidáty: sověty a diktaturu komunistické strany. Druhý z nich fungoval v SSSR a východní Evropě jako životaschopný systém půl století, nyní se ale zhroutil, a v každém případě na Západě jej otevřeně obhajoval odjakživa málokdo. Namísto toho existuje jakási sentimentální náklonnost k myšlence sovětů. Považují se za původní neposkvrněnou formu proletářské moci, dokud je nezkazila leninská diktatura. Slovo „sentimentální“ používáme úmyslně, protože mnoho z těch, kdo říkají, že si z hloubi srdce přejí systém sovětů, zcela ochotně z důvodů „realismu“ akceptuje parlamentní systém vlády. Myšlenka sovětů funguje jako jakási morální pojistka.

            To neznamená podcenění významu sovětů jako povstaleckých orgánů, které se mohly stát ohniskem akcí vedoucích ke svržení parlamentu. Z historické zkušenosti však lze vyvodit určité obecné závěry:

(1)   Tendence ke vzniku sovětů vzniká jen tam, kde jde o svržení diktatury nebo absolutní monarchie. Nezdá se, že vznikají v parlamentních státech.

(2)   Sověty se stávají revoluční hrozbou jen tehdy, když jsou ozbrojeny (sověty dělníků a vojáků). Ozbrojené sověty vznikají jen za podmínek vojenské porážky: ve Francii roku 1871, v Rusku roku 1905 a 1917, v Maďarsku roku 1919, v Portugalsku roku 1975.

(3)   Jsou schopny svrhnout existující stát pouze pokud jsou vedeny soudržnou skupinou odhodlaných revolucionářů. Jinak, jak tomu bylo u Pařížské komuny anebo dělnických rad za Portugalské revoluce, mají tendenci nestavět se proti existující státní moci, až jsou samy rozbity či rozpuštěny.

(4)   Tvoří ideální půdu pro vytvoření státu ovládaného jednou stranou. Důvodem je, že jsou založeny na omezeném hlasovacím právu a nepřímých volbách směrem od nižších sovětů k vyšším. To vede ke koncentraci různých výchozích převah komunistů. Tato nadvláda komunistů je pravděpodobně nutným předpokladem svržení buržoasního státu.

Sověty jsou přechodné instituce, nikoli trvalé formy státní struktury. Jakmile mají dostat pravidelnou podobu, musí se sepsat a upravit ad hoc pravidla, podle kterých byly původně vytvořeny. Je třeba konkretizovat, kdo má a kdo nemá hlasovací právo. Rady se nemohou trvale skládat pouze z továrních dělníků a vojáků. Vzniká tlak na vytváření teritoriálních volebních obvodů se všeobecným hlasovacím právem: z tohoto důvodu přišla stalinská ústava z roku 1936. Neexistují-li žádné jasně formulované alternativní ústavní plány, systém sovětů má tendenci vyvíjet se buď směrem k diktatuře jedné strany, nebo k buržoasnímu parlamentarismu.

Odvolávání se na čistotu předstalinské (předleninské) sovětské demokracie je pouhá bezmyšlenkovitá nostalgie, vycházející z nekritického přijímání Leninova Státu a revoluce. V této knize Lenin předvedl brilantní obhajobu děl Marxe a Engelse, zejména jejich úvah o prvním dělnickém státu, Pařížské komuně. V ruském kontextu se zasazoval za „naprosté zničení staré státní mašinérie tak, aby se ozbrojený proletariát mohl sám stát vládou“. S lítostí je nutno říci, že tento ryze demokratický stát, stát sovětů dělnických a vojenských zástupců, degeneroval zakrátko na něco zcela odlišného.

Tento historický proces, v jehož průběhu, abychom parafrázovali Trockého, bolševická strana nahradila proletariát, její ústřední výbor nahradil stranu a nejvyšší vůdce ústřední výbor, je příliš dobře znám na to, abychom ho museli zdůrazňovat. Tento proces, dobře rozjetý už za Lenina, byl doveden do konce Stalinem.

Západní socialističtí kritikové výsledného systému běžně tleskají teorii načrtnuté v knize Stát a revoluce, avšak zdůrazňují konflikt mezi Leninovou teorií a následující praxí. Někteří dávají vinu Leninovi a jeho teorii strany, jiní obtížným podmínkám v Rusku, další Stalinovi, Chruščevovi nebo Gorbačevovi. Málokdo ale zpochybňuje původní model státu dělnických rad popsaný Leninem.

Pouhé stavění teorie proti praxi, dobrých úmyslů proti ošklivým činům, není kritika. Místi toho musíme pochopit, jak vnitřní logika modelu vytvořeného ve Státu a revoluci vedla k Sovětskému svazu. Tento model vycházel z představy systému rad továrních dělníků a vojáků, kteří volí své zástupce prostřednictvím hierarchie městských, regionálních a národních rad až po Nejvyšší sovět. Aby bylo zajištěna odpovědnost zástupců vůči dělníkům, delegáti měli být odvolatelní a dostávat pouze průměrný dělnický plat. Tato ustanovení byla odvozena ze zkušeností Pařížské komuny. Na Bernsteinovy posměšky, že jde o návrat k primitivní demokracii Lenin opáčil, že

 

přechod od kapitalismu k socialismu je nemožný bez jistého „návratu“ k „primitivní“ demokracii (protože jak jinak by se mohla většina, a poté všechno obyvatelstvo, ujmout výkonu státních funkcí?)…

 

            Toto je klíčová pasáž a uvedená rétorická otázka je trefná, ale o tři čtvrtě století později se musíme ptát, zda bylo Leninovo chápání „primitivní“ demokracie dostatečně hluboké. Pro primitivní demokracii bylo charakteristické, že k výkonu státních funkcí byli povoláváni všichni občané bez výjimky, ale instituce, kterými se tak dělo, byly mnohem radikálnější než cokoli, co si Lenin představoval.

 

Instituce klasické demokracie

Prvním a nejcharakterističtějším rysem demokratia byla vláda založená na většinovém hlasování všech občanů.[2] Obecně se hlasovalo zvednutím rukou na suverénním shromáždění zvaném eklésia. Suverenita demosu nebyla delegována na komoru volených profesionálních politiků, jak je tomu v buržoasním systému. Místo toho se masově shromažďovali obyčejní pracující lidé, v té době rolnictvo a obchodníci, aby prodiskutovali záležitosti, které se jich týkaly, a rozhodli o nich hlasováním.[3] „Vláda“ jako taková neexistovala; správu věcí lidu měla na starosti městská rada neboli bulé s 500 členy. Na rozdíl od rad naší dnešní plutokracie její členové byli vybíráni losem, nikoli volbami. Funkce podléhaly rotaci, jednotlivci působili v radě jen jeden rok a pak byli vystřídáni jinými.[4]

            Tato rada neměla legislativní pravomoci a zajišťovala pouze vykonávání politik přijatých suverénním shromážděním. Každý občan měl právo mluvit a hlasovat ve shromáždění a byla mu vyplácena náhrada za výdělek, který ztratil svou účastí.

            Druhou důležitou institucí byly lidové soudní dvory nazývané dikastérie. Tyto dvory neměly soudce, dikastové jednali současně jako soudci a porota. Byli vybíráni losem z celého sboru občanů pomocí složité procedury využívající hlasovací lístky a třídicí stroje, dikasty tvořený soud pak přijímal rozhodnutí tajným hlasováním a nebylo proti nim odvolání. Podle Aristotelova názoru právě ovládání soudů zajišťovalo demosu, že ovládal celý politický systém.

            Na volby se hledělo s podezřením, používaly se pouze při obsazování vojenských funkcí. Volby, jak říkal Aristoteles, jsou aristokratické a ne demokratické; zavádějí prvek vědomé volby, vybírání „nejlepších lidí“, aristoi, namísto vlády všech lidí (Politika, 1300). Z jeho slov plyne, jak je zřejmé každému marxistovi, že „nejlepší“ lidé v třídní společnosti budou ti bohatší. Chudí, chátra a lidé špatné pověsti jsou samozřejmě jako kandidáti ve volbách „nevhodní“. Bohatství a úctyhodnost jsou ruku v ruce. Volba byla považována za bezpečnou jen tam, kde jsou důležité specifické schopnosti, jak je tomu u vojenských velitelů. Protiklad s naším politickým a vojenským systémem nemůže být nápadnější.

            Vzhledem k tomu, že se do správy vybíralo losem, mohl být povolán do funkce kdokoli, což vedlo k vysoké politizaci obyvatelstva.

 

Titíž lidé přijímají odpovědnost jak za své vlastní záležitosti, tak záležitosti státu, a ačkoli různí lidé působí v různých oblastech, nechybí jim porozumění státním zájmům: my sami považujeme člověka, který v tomto odmítne účast nikoli za nezaujatého, ale za neužitečného.[5]

 

Ať si Lenin jakkoli přál, aby stát řídily kuchařky, nebyl schopen vymyslet ústavní formy umožňující, aby se jeho přání stalo skutečností. S odkazem na stát pracujících napsal:

 

Reprezentativní instituce zůstávají, ale není zde parlamentarismus jako speciální systém, jako dělba práce mezi legislativou a exekutivou, jako privilegované postavení poslanců. Nemůžeme si představovat demokracii, dokonce ani proletářskou demokracii, bez reprezentativních institucí.

 

Zde se Lenin zcela mýlí v podstatě věci. Důvod, proč je parlamentarismus formou státu výhodnou pro vlastnické zájmy, má svůj základ ve volbách, v principu, o němž Aristoteles už před dávnou dobou dokázal, že je nedemokratický. Proletářská diktatura může být ustavena voleným shromážděním, jak tomu bylo v Pařížské komuně, kde byli volitelé a kandidáti vybíráni výlučně z řad proletariátu. Nelze ji však pomocí voleb udržet delší dobu.

 

„Demokratický centralismus“ – slepá ulička

Leninova koncepce „demokratického centralismu“, podle níž jsou vynikající třídně uvědomělí příslušníci dělnické třídy, organizovaní v komunistické straně, voleni prostřednictvím systému dělnických rad tak, až vytvoří dělnickou vládu, je vadná od samého základu. Pokouší se postavit demokracii na nástroji třídní nadvlády, totiž volbách. Skutečnost, že hlasování se omezuje na dělníky nemění nic na tom, že volby jsou aristokratickým systémem v klasickém smyslu. Politika se stává záležitostí politických profesionálů - živnostníků. Jako všechny aristokracie, degeneruje na oligarchii sloužící svým vlastním zájmům a bývá případně nahrazena „čestnou“ buržoasní plutokracií.

            Myšlenka, že tento proces bude účinně omezen odvolatelností zástupců, vyvolává úsměv. Právo na odvolání je zakotveno v ústavě státu Arizona a bylo také ve Stalinově sovětské ústavě bez znatelného dopadu. K odvolání představitele je třeba shromáždit desítky nebo stovky tisíc podpisů. V každém případě to bude mnohem vzácnější jev, než volby – a když volby nedokáží udržet představitele v linii, proč my to mělo dokázat odvolání? Pokud jde o plat ve výši průměrné mzdy dělníka, kdo ho prosadí? Co znemožní, aby si zvolení představitelé pro sebe odhlasovali další požitky?

 

JE DNES MOŽNÁ DEMOKRACIE?

Ve své nedávné knize Je demokracie možná? (1985) John Burnheim obhajuje systém, který nazývá „demarchie“ a který se výrazně podobá klasické demokracii. Místo národních států přichází s představou systému, v němž je moc decentralizována a rozhodovací procesy provádějí zastupitelské orgány vybrané losováním z těch, kdo mají skutečný a legitimní zájem na zvažované otázce.[6]

            Zastánci demokracie přicházejí s radikální kritikou buržoasního státu 20. století, ale praktiky klasické demokracie se paradoxně zdají být tak novátorské a cizí, že je nebezpečí, že je lidé automaticky odmítnou. Zastánci skutečné demokracie musí přijít s přesvědčivou argumentací a vyvrátit standardní námitky.

            Současná politická věda je ve svých postojích převážně elitářská. Tvrdí se, že moderní stát je natolik složitý, že je s ním schopna zacházet pouze elita profesionálních politiků. Řadoví aténští občané mohli být schopni řídit jednoduchý městský stát, pokračuje argumentace, ale nebyli by dostatečně připraveni na utkání s byrokracií moderního státu pracující na plný úvazek. Na to potřebujete politiky na plný úvazek s placenými výzkumnými týmy.

            V praxi ovšem víme, že tito politikové na plný úvazek jsou tváří v tvář odhodlané exekutivě zcela bezmocní. Ať je tomu jakkoli, obecně mají málo chuti radikálně zpochybňovat systém, který jim nabízí příležitosti ke kariéře. Jdeme li do větší hloubky, argumentace s odborností směšuje dvě věci. Na jedné straně je zde otázka technické odbornosti ve specifických oblastech jako je veřejné zdravotnictví, technologické a vojenské otázky, zatímco na druhé straně je to, co Prótagorás nazval politiké techné, umění politického usuzování. Prótagorás tvrdil, že touto schopností jsou stejně nadáni všichni lidé. Pokladní ve vaší samoobsluze je schopna posoudit, jestli je nějaké politické rozhodnutí v jejím zájmu nebo ne stejně dobře, jako poslanec parlamentu, protože ani jeden z nich nemá příslušné speciální technické znalosti.

            Dalším běžným argumentem proti klasické demokracii je, že to byla demokracie otrokářů, takže nás nemá co učit. Na jedné straně je tato námitka prostě bezpředmětná: moderní zastánci přímé demokracie nenavrhují znovuzavedení otroctví. Je také založeno na nesprávné představě o antické řecké společnosti. Athény nebyly demokracií majitelů otroků, byla to demokracie občanů, kteří se narodili jako svobodní. Otroci nemohli být občany, většina občanů však otroky nevlastnila. Demos z velké části tvořili lidé, kteří sami pracovali, chudí rolníci a řemeslníci. Demokratia byla nástrojem, který používali ve svém třídním boji proti bohatým, velkým pozemkovým vlastníkům, kteří také vlastnili množství otroků. Ti zase dávali přednost oligarchické ústavě, kterou nakonec dokázali prosadit s pomocí římského imperialismu.

            Prozaičtější námitka proti přímé demokracii se soustřeďuje na otázku měřítka. Není prostě možné shromáždit všechny občany moderního státu na agoře nebo náměstí, aby prodebatovali státní záležitosti. To ale znamená přehlížení síly moderní technologie. Televize už vytvořila globální vesnici.[7] Technicky není žádný problém vybavit každý televizor hlasovacím zařízením, které nám po shlédnutí studiové debaty reprezentativního shromáždění umožní hlasovat. Stalo se už rutinou, že televizní zpravodajské programy zvou náhodně vybrané diváky, aby kladli otázky politikům. V těchto programech se publikum staví k politikům podstatně ostřeji, než moderátorští nádeníci, kteří je obvykle zpovídají. Až obyčejná žena z hlediště dokázala zahnat Thatcherovou do defenzívy v debatě o potopení argentinské válečné lodi Belgrano. Máme naprostou důvěru ve schopnost lidí přijímat po takové debatě důležitá politická rozhodnutí.

            Moderní stát, jak jsme již řekli, je založen na centralistických a hierarchických principech. Instituce demokracie nabízejí zcela odlišný model. V demokracii nebyla žádná vláda, ministerský předseda, prezident, žádná hlava státu. Suverénní moc mělo lidové shromáždění. Konkrétní úseky státní správy řídily poroty nebo funkcionáři vybraní losem. Moc není předávána nahoru ani dolů, je rozptylována. Můžeme načrtnout, jak lze tyto principy uplatňovat dnes. Na jedné rovině, lid bude uplatňovat svou suverenitu elektronickým hlasováním po televizních debatách. Aby se zajistila univerzalita tohoto postupu, lidé musí mít ústavní právo na bezplatné používání televizorů a hlasovacích telefonů. Byla by to analogie k platům za působení v porotách, které zavedli Athéňané, aby umožnili chudým účast na shromážděních.

            Vzhledem k tomu, že v zemi může být předložena ke všeobecnému lidovému hlasování jen menší část rozhodnutí, na další veřejné instituce bude dohlížet řada porot. Úřad pro rozhlasové a televizní vysílání, vodohospodářský úřad, železnice a tak dále by podléhaly radám vybíraným pomocí losu z uživatelů a zaměstnanců. Tyto rady by nebyly odpovědné žádnému ministrovi vlády, demokracie by se místo toho opírala o princip, že veřejnost dokáže reprezentovat dostatečně velký náhodný vzorek. Systém demokratické kontroly všech veřejných orgánů by znamenal, že občané mohou počítat s tím, že v určitém okamžiku svého života budou povoláni do služby v nějakém druhu rady. Ne všichni budou povoláni do celostátní rady, ale každý může počítat s tím, že bude sloužit v některé školní radě, místní zdravotní radě nebo radě pracoviště. Pokud by se lidé přímo podíleli na správě státu, nebyli bychom svědky cynismu a apatie, charakteristických znaků moderního voliče.

 

DEMOKRACIE A PLÁNOVÁNÍ

U hospodářského plánování navrhujeme systém, při němž týmy profesionálních ekonomů sestavují alternativní plány a předkládají je porotě, která si z nich vybírá. K přímému lidovému hlasování by musela být předkládána pouze zcela zásadní rozhodnutí (úroveň daní, procento národního důchodu určené na investice, zdravotnictví, vzdělávaní atd.).

            Jednou z velkých výhod cenového systému založeného na odpracované době, který jsme zdůvodňovali v předchozích kapitolách, je, že otázky státní rozpočtové politiky jsou formulovány způsobem, kterému porozumí každý občan. Dnes dokáže inteligentně vyhodnotit státní rozpočet jen hrstka profesionálních ekonomů a ekonomických novinářů. Porozumět mu předpokládá vědět, jak velký je národní důchod, vyjadřovaný v miliardách liber. To už na samém začátku vyloučí ze hry velkou většinu obyvatelstva. Dále je třeba vědět, jaká část národního důchodu připadá na různé kategorie výdělečně činného obyvatelstva, aby bylo možné odhadnout výnosy daně z příjmu na jednotlivých úrovních. Je třeba vědět, za kolik miliard liber se prodá zboží podléhajícího dani z přidané hodnoty a jaký bude příjem z celních poplatků. Na druhé straně vládních účtů je třeba znát odhady nákladů na jednotlivé programy vládních výdajů a k tomu započítat inflaci. Plné porozumění rozpočtu se tak opírá o ohromný soubor dat, který je reálně k dispozici pouze ministerstvu financí.

            Celý tento úkol se stane mnohem lépe pochopitelný, jestliže jej vyjádříme v hodinách práce. Lidé dokáží pochopit, co to znamená pracovat 3 hodiny týdně na zdravotnictví a 4 hodiny na školství. Pokud by se lidem předkládala výroční bilance, v níž by byly hlavní kategorie veřejných výdajů vyjádřeny pomocí pracovních hodin za týden, které je tyto výdaje bodu stát, dokázali by si vytvořit názor na to, zda za tyto služby chtějí platit víc nebo méně.

            Předpokládejme, že pokud jde o zdravotnictví, člověk by mohl hlasovat za zvýšení výdajů o x procent, ponechání ve stejné výši, nebo snížení o x procent.[8] Odevzdané hlasy by se porovnaly a vypočítal by se jejich průměr, podle výsledného průměru by se pak úměrně zvýšil nebo snížil rozpočet veřejného zdravotnictví. Elektronické „hlasovací formuláře“ by se daly snadnou sestavit tak, aby byli lidé nuceni rozhodovat důsledně (nemohou například hlasovat pro 100 % zvýšení všech druhů výdajů!).

            Lze očekávat, že se v průběhu let objemy výdajů stabilizují a potom se budou zvolna měnit podle posunů veřejného mínění. Za normálních okolností bude chtít zvýšit výdaje zhruba stejný počet lidí, jako těch, kdo si budou přát snížení, takže bude docházet jen k malým změnám.

            I když lze zavést demokratické rozhodování o úrovni veřejných výdajů, nelze je kombinovat s nezávislým demokratickým řízením daňové politiky. Pokud se o daních a výdajích hlasuje zvlášť, není záruka, že se dojde k vyrovnanému rozpočtu (Kongres USA může o výdajích a daních hlasovat rozporně a také tak činí, s nechvalně známými důsledky). Namísto toho se automaticky upraví úroveň základní paušální daně tak, aby pokryla výdaje na to, co si lidé odhlasovali, se započítáním jiných typů příjmů jako je např. renta. Když se tedy voliči budou rozhodovat o tom, jak má vypadat výdajová stránka státního rozpočtu, budou muset vzít v úvahu i daňové důsledky svého rozhodnutí. Variantně by si volič mohl nejdřív zvolit celkový objem výdajů (a tedy i daní). Pak by mu při rozhodování o jednotlivých kategoriích veřejných výdajů program „hlasovacího lístku“ ukázal, jaké důsledky pro zbytek rozpočtu by měl jeho hlas ve prospěch změny v jedné oblasti.

 

STÁT BEZ HLAVY

Neoklasická demokracie by byla nadále státem v marxovském smyslu. Byla by organizovanou veřejnou mocí, které by se musely podrobovat menšiny. Demos by ji používal k obraně svých práv proti jakékoli zbývající nebo nově se rodící vykořisťovatelské třídě. Byl by to však stát bezhlavý: neměl by hlavu ani hierarchii, která je charakteristická pro stát založený na třídním vykořisťování.

            Různé orgány veřejné moci by byly pod kontrolou občanských výborů vytvářených losováním. Média, zdravotnictví, plánovací a marketingové agentury, různé obory produkce by měly své vlastní poroty. Každá z nich by měla definovánu oblast vlastní kompetence. Tak např. výbor pro energetiku by sám rozhodoval o určitých detailech energetické politiky, ale nemohl by nedbat lidového hlasování, které by dejme tomu rozhodlo o zrušení jaderných elektráren. Členové výboru by nemuseli být vybíráni z veřejnosti jednotným způsobem. Výbory pro zdravotnictví by se zčásti mohly skládat z náhodného vzorku zdravotnických pracovníků, zčásti by byly vylosovány z veřejnosti. Jak říká Burnheim, principem by mělo být, že všichni, kdo mají legitimní zájem na dané věci, by měli mít šanci podílet se na jejím řízení.

            Tento pohled se radikálně odlišuje od postoje sociální demokracie a praxe dosud existujícího socialismu. Tak například plánování není řízeno vládou, ale dozorčím výborem složeným z obyčejných občanů vybíraných losem, což znamená, že v něm budou převládat pracující lidé. Vzhledem k tomu, že tyto výbory budou autonomní vůči jakémukoli orgánu státní správy, lze o nich uvažovat jako o analogii samosprávných institucí buržoasní občanské společnosti: nezávislých centrálních bankách, úřadech pro rozhlasové a televizní vysílání, uměleckých radách, výzkumných radách atd. Tyto instituce nemusí být pod přímou státní kontrolou; jejich funkce je zaručena stanovami a sociálním původem jejich správců. Jejich kontrola veřejností bude zajištěna za předpokladu, že socialistické analogie takových úřadů budou mít stanovy, které bude možno upravovat podle přání veřejnosti, že jejich dozorčí orgány budou v sociálním ohledu reprezentovat lid a že jejich jednání budou veřejná.

            Pravomoci demarchických rad budou buď regulatorní nebo ekonomické, případně budou kombinací obojího. Vyspělá průmyslová společnost potřebuje ke svému fungování složité regulační systémy. V soudobé společností k nim patří zákony, které vznikají rozhodnutím politiků a jsou vynucovány státní mocí, ale už dnes jich větší část tvoří regulační mechanismy opírající se o autonomní orgány. Profesionální organizace vydávají pro své členy závazná pravidla jednání. Organizace výrobců definují normy pro průmyslové součástky, což je naprosto podstatné pro rychlý technologický pokrok. Mezinárodní orgány definují standardy pro sdělování elektronických dat telefonem, telegrafem a faxem.

            V mnoha případech ovlivňují tyto předpisy pouze vnitřní provoz jednotlivých výrobních odvětví nebo sociálních aktivit a členové jejich řídících rad by měli být vybíráni pouze z lidí působících v dané oblasti. Jinde - jako je tomu u rozhlasového a televizního vysílání nebo procesů, jež mohou mít dopad na veřejné zdravotnictví - jsou dotčeny všeobecné společenské zájmy. V takových případech budou muset být řídící rady rozšířeny tak, aby zahrnovaly většinu ostatních občanů, vybíraných losováním a reprezentujících veřejný zájem.

            Další pravomoci demarchických rad vyplynou z toho, jakými lidskými a věcnými zdroji budou disponovat. Rada může být pověřena správou určitých veřejných nemovitostí: budov, historických památek, dopravních cest, energetických a vodních zdrojů. Vzhledem k tomu, že půjde o nemovitosti, mohou zde vznikat rozpory především v otázce přístupu. Vzpomeňme jen, jak vlastníky ovládaná britská komise odpovídající za historické památky znemožnila nemajetným přístup do Stonehenge. Avšak vzhledem k tomu, že majetek schází časem a vyžaduje opravy, i nemovitosti budou vyžadovat přísun práce a materiálu.

            Některé z rad bude pověřeny také správou movitého veřejného majetku - strojů, vozidel, surovin. To bude významnější u demarchií spravujících výrobní procesy, ale do určité míry se to bude týkat všech. Předpokládáme, že všechen tento movitý majetek bude v konečném důsledku rozdělován podle národního (celostátního) plánu. Rada realizující určitý projekt bude moci tento majetek užívat, pokud nevyvstane jiná naléhavější potřeba.

            Konečně má rada k dispozici práci lidí, účastnících se příslušného projektu. Jelikož je tato práce částí celkové společenské práce a protože může být potenciálně věnována jiným činnostem, jde z hlediska národního účetnictví o abstraktní společenskou práci. Podobně je nutno věnovat další část společenské práce na reprodukci movitých veřejných statků, které do projektu vstupují. Jejich tok představuje také abstraktní společenskou práci. Dynamická ekonomická moc rady spočívá koneckonců v disponování společenskou prací.

            Velikost její moci se poměřuje celkovým množstvím hodin v jejím rozpočtu práce. Jakým právem ale získává tuto moc a kdo určuje její velikost?

            Je to moc, která vychází z lidu nebo je koneckonců delegována lidem. Uvažujme o radě, která spravuje školu. Její moc může vyplývat z rozhodnutí některé místní nebo celostátní rady, která hlasováním schvaluje její roční rozpočet práce. Předpokládejme, že školství je místní záležitostí. V takovém případě je rozpočet místní školské rady určován místním voličstvem, které každý rok rozhoduje o tom, kolik hodin bude odečteno z jeho souhrnného ročního platu na financování vzdělávání.

            V případě výrobní rady je delegování nepřímější. Její produkty - dejme tomu olověné akumulátory - neuspokojují konkrétní místní potřebu, ale nepřímou společenskou potřebu. Množství akumulátorů, které společnost potřebuje je funkcí počtu automobilů, telefonních centrál, přenosných spotřebičů atd., které se ve společnosti vyrábějí. Takového výpočtu je schopen pouze celostátní, v dlouhodobějším výhledu federální plánovací úřad. Pouze plánovací úřad tedy může delegovat rozpočet na výrobu akumulátorů.

            V každém případě je konečnou instancí v delegování moci lid. Lidé buď odhlasují, že zdaní sami sebe a demarchické radě svěří rozpočtové prostředky na poskytování bezplatných služeb, nebo se rozhodnou, že si budou kupovat statky, což znamená, že odhlasují pracovní dobu potřebnou na výrobu těchto statků.

            Velkou předností stavu, kdy vládl demos, byl propracovaný ústavní mechanismus, který vytvořili lidé na ochranu své moci proti uzurpaci vyššími třídami. Tato vláda vzkvétala po dvě století, až byla rozdrcena nejdříve Makedonskou a pak Římskou říší. V průběhu tohoto období zažehla světlo umění, architektury, filosofie, vědy a kultury, které ozařovalo následující temná století. Zlatý osvícenecký věk buržoasní kultury byl vědomým odrazem tohoto světla. Tato pochodeň znovu doopravdy nevzplane, dokud demos nepřijde k moci.

 

 

Číslo revize překladu: 1

06.07.2003



[1] Roli demagogů (což původně znamenalo jen vůdce lidu) rozebírá Ste Croix (1981, kapitola V).

[2] Z občanství byly vyloučeny ženy, otroci a metoi, v moderní terminologii cizinci s právem pobytu.

[3] Okamžitě je zřejmá podobnost mezi eklésia a spontánními organizacemi moderní dělnické demokracie, masovými stávkovými mítinky, které buržoasní svět tak nenávidí.

[4] Aristoteles shrnul argumenty klasických demokratů následovně:

               Z těchto základních skutečností plynou následující rysy demokracie.

               Volby do úřadů všemi ze všech.

               Vláda všech nad každým a každého postupně nade všemi.

               Úřady obsazovány losem, a to buď všechny nebo v každém případě ty, které nevyžadují zkušenost či specifické schopnosti.

               Nástup do žádné funkce nezávisí na majetkové kvalifikaci.

               Tentýž člověk nemá držet úřad dvakrát, nebo jen vzácně, nebo jen v málu případů s výjimkou úřadů souvisejících s válčením.

               Krátké funkční u všech nebo pokud možno všech úřadů.

               Všichni mají zasedat v porotách, vybíraných ze všech a rozsuzujících ve všech záležitostech nebo v jejich většině, tj. ve věcech nejdůležitějších a nejsvrchovanějších, jako jsou záležitosti týkající se ústavy, sčítání hlasů a smluv mezi jednotlivci.

Shromáždění jako suverénní autorita ve všem, nebo přinejmenším v nejdůležitějších záležitostech, přičemž funkcionáři nemají suverénní moc v žádné záležitosti s výjimkou nejméně významných (rada je nejdemokratičtější ze všech úřadů, pokud její členové nedostávají štědrý plat…).

               Plat za zastávání funkcí ve shromáždění, soudních dvorech a úřadech je obvyklý pro všechny.

               Vzhledem k tomu, že rod, bohatství a vzdělání jsou definiční znaky oligarchie, jejich opak, nízký původ, nízké příjmy a mechanická zaměstnání se považují za typické pro demokracii.

               Žádný úřad nemá neomezené funkční období, a pokud po revoluci nějaký takový úřad zůstane, je zbaven své moci o jeho držitelé jsou vybíráni losem namísto voleb (Politika, 1317).

[5] Periklés, podle Thukydida v Knize II jeho Dějin.

[6] Potenciální vhodnost mechanismů antické demokracie rozebírá z perspektivy historika také Moses Finley (1973). Další užitečné diskuse o klasické demokracii nabízejí G. E. M. de Ste Croix (1981) a David Held (1987).

[7] Už v 19. století argumentoval J. S. Mill tím, že rozvoj železnic a novin umožnil vznik moderního ekvivalentu agory s velkým rozsahem (viz Finley, 1973).

[8] Proceduru sčítání hlasů můžeme přesněji specifikovat následovně. Nechť je x procent maximální hodnota, o kterou lze za rok změnit některou rozpočtovou položku. Předpokládejme, že pro toto zvýšení hlasovalo y procent lidí. Z toho plyne, při vyloučení nevoličů, že proti zvýšení hlasovalo (100 – y) procenta, takže většina ve prospěch zvýšení bude rovna y – (100 – y) = 2y – 100 procent. Výsledná změna výdajů tedy má být (2y – 100)x/100 procent. Pokud by všichni hlasovali pro zvýšení, vzroste rozpočtová položka o x procent; pokud většina hlasuje proti, položka poklesne o určitou část z oněch x procent.