KAPITOLA 12

 

KOMUNA

 

Oficiálně se velmi často horuje o „komunitě“. Slýcháme řeči o komunitární péči, komunitních programech a tak dále – a to přesně v době, kdy ekonomický vývoj ničí všechny přirozené kořeny komunity. Ta může existovat jen na základě sdílených činností a spolupráce. V současných městech ovšem vidíme ve většině případů nikoli komunity, ale obytné okrsky. Lidé z nich chodí do práce na druhý konec města nebo dokonce do jiných měst. Na sídlišti málokdy znají své sousedy; jejich přátelé často žijí docela jinde. Práce se prostorově oddělila od bydlení a lidé navazují známosti se spolupracovníky, kteří mohou žít na kilometry daleko. Komunita je živá pouze v dětech, které chodí do místní školy. Ale když děti vyrostou, komunita jejich vrstevníků se jim rozplyne.

            To nevyhnutelně vede k posilování individualistických hodnot, které se dobře hodí ke kapitalismu, ale jsou špatnou oporou pro socialismus. Mezi muži tento individualismus ještě zostřila dlouhá léta míru, v nichž vyrostly celé generace bez zážitku kázně a soudržnosti vojenské komunity. Aby socialismus mohl vzkvétat, musí kořenit v komunitách. Potřebuje komunity, v nichž lidé přivykají spolupráci a úsilí pro společné dobro. Ale komunitu nelze vykouzlit ze vzduchoprázdna. Potřebuje reálnou ekonomickou základnu. Musí existovat instituce, které dávají lidi dohromady při uspokojování reálných potřeb a které uspokojují tyto potřeby lépe, než instituce kapitalistické společnosti.

            V socialistických zemích probíhal nejambicióznější pokus o vytváření komunitních institucí v Číně v období lidových komun. Byl to největší kooperativní experiment v dějinách, kterého se účastnilo přibližně 800 milionů lidí. Komuny byly velké, často měly přes 30 000 členů. Působily v zemědělství a v lehkém průmyslu, svým členům zajišťovaly vzdělávání a zdravotní péči. Měly milice představující prvek vojenského výcviku a obrany. Byly také jednotkami místní samosprávy. V Číně byly komuny vytvořeny proto, aby nahradily systém domácké zemědělské ekonomiky. Umožnily zavedení programů zúrodňování půdy a sociální péče, které byly za hranicemi možností domácké ekonomiky. Komuny přispěly k výraznému zlepšení sociálního postavení žen.

            Jestliže chceme aplikovat myšlenku komuny na pokročilé industriální společnosti, bude samozřejmě vyžadovat podstatné úpravy. Protože dnes pracuje v zemědělství velmi málo lidí, musíme přemýšlet v pojmech městských komun.

 

AKTIVITY MĚSTSKÝCH KOMUN

Hlavní funkce komun spočívá v tom, že nahrazují rodinu. Čínské komuny nahradily rodinu jako ekonomickou jednotku; úkolem moderních městských komun bude nahradit dnes už okrajovější ekonomickou roli buržoasní rodiny. Vzhledem k tomu, že většina ekonomických aktivit prováděných obyvateli měst má za cíl uspokojovat potřeby širší ekonomiky, města nebo jeho čtvrti, nemají tyto aktivity onu míru vnitřní soběstačnosti, která byla typická pro čínské komuny.[1] Právě z tohoto důvodu se soustřeďujeme na jejich potenciální úlohu při nahrazování ekonomiky domácnosti. Nevylučujeme přitom, že podobné organizační principy bude možné aplikovat v poněkud větším měřítku na malá města a velké vesnice.

            Před následující diskusí ovšem považujeme za nutné zdůraznit, že nepředpokládáme povinnou kolektivizaci. Jde nám zde o prozkoumání teoretických možností různých forem komunálního života; bude na občanech budoucího socialistického světového společenství, aby tyto možnosti prozkoumali v praxi. Komuny budou vzkvétat pouze tehdy, když prokáží, že jsou žádoucí jako alternativa k buržoasnímu rodinnému životu.

            S tímto vědomím nyní můžeme uvést následující činnosti, v nichž by komuna mohla vytlačit rodinu:

(1)  bydlení

(2)  příprava stravy

(3)  péče o děti

(4)  některé rekreační aktivity

(5)  pomoc starším občanům.

Všimněme si blíže těchto činností a otázek, které v souvislosti s nimi vyvstávají.

První otázkou, která má vliv na všechny ostatní, je počet lidí v komuně. Předpokládáme, že komuna bude mnohem menší, než její čínský předobraz – že by mohla sdružovat zhruba od padesáti do dvou stovek dospělých lidí. Rozhodnutí o velikosti lze zdůvodnit ekonomicky s ohledem na různé oblasti činnosti komuny.

 

Bydlení

Vycházíme z toho, že komuny budou zajišťovat bydlení pro své členy. Totéž už dnes zajišťují bytová stavební družstva, která ovšem neusilují o zasahování do ekonomiky domácnosti. V bytovém družstvu se tak dům ve své fyzické podobě dále orientuje na nukleární rodinu. Družstvo poskytuje určitý počet samostatných domů domácnostem, které jsou jejími členy. Komuna by měla zajišťovat ubytování svým jednotlivým členům ve velkém komunálním domě.

            Komunální bydlení v SSSR trpělo stísněností a nedostatečnou vybaveností; komunální byty byly poměrně malé a málo účelné. Aby bylo komunální bydlení atraktivní, musí nabídnout jednotlivcům stejně velký soukromý prostor, jaký mají při bydlení v rodině, současně s větší nabídkou kolektivního prostoru. Předpokládáme, že každý dospělý člen komuny by měl mít přinejmenším jeden pokoj pro svou výlučnou potřebu. Bylo by pravděpodobně žádoucí rozšířit tento princip na všechny členy komuny v post-pubertálním věku.

            Komunální život zřejmě vyžaduje specifický typ staveb. Jak předměstské dvojdomky, tak byty ve výškových budovách jsou svým způsobem přizpůsobeny nukleární rodině. Komuny budou muset vyvinout nový typ architektury. Nedávno se k tomuto tématu zajímavým způsobem vyjádřili Durrett a McCamant (Durrett, Charles and Kathryn McCamant, Cohousing: A Contemporary Approach to Housing Ourselves, Berkeley, Ca.: Habitat Press, 1989), kteří vycházejí ze své studie dánských bofoellesskaber neboli „obyvatelských komunit“. Uvedení architekti nepředpokládají tak vysoký stupeň komunality, jaký navrhujeme my, ale jejich koncepce „ko-bydlení“ zahrnuje zařízení pro společné stravování a péči o děti, dále pak družstevní obchody, prádelny, fotografické temné komory atd. Poučit se lze také z architektury budov náboženských komunit nebo škol (i když oba tyto typy jsou v zásadě určeny pro lidi žijící v celibátu a nemají tedy prostory pro děti).

 

Příprava stravy

Předpokládáme, že členové komuny se budou stravovat společně, přinejmenším zčásti. To vyžaduje existenci komunálních kuchyní a jídelny, vlastnictví rozsáhlého kuchyňského vybavení nebo přinejmenším dispoziční právo na ně, a dále alokaci pracovní doby na přípravu stravy. Můžeme si představit dvě hlavní zásady, podle nichž bude organizováno vaření, oba slučitelné s komunistickými principy v širokém smyslu slova. V jednom případě komuna zaměstnává některé své členy jako placené kuchaře a kuchařky na plný úvazek, v druhém budou vaření zajišťovat střídající se služby rozepisované tak, aby se dostalo na každého. K relativním přednostem těchto systémů se vrátíme později.

            Počet členů komuny bude dostatečný na to, aby bylo možné připravovat pestřejší stravu, než je obvyklé v izolované domácnosti. Tak například každodenní výroba chleba je v individuální domácnosti neekonomická, ale pro 100 lidí se stává zcela schůdnou možností.

 

Péče o děti

Komuna by měla být dostatečně velká na to, aby mohla mít přinejmenším mateřskou školku a případně i základní školu. Velká ekonomická výhodnost komunální péče o děti je zřejmá. Osvobodí významnou část ženské populace od individuální péče o děti, což je činnost s nízkou produktivitou práce. Tyto ženy se pak mohou podílet na společenské práci s vyšší produktivitou. Tím více přispějí společnosti a získají vlastní nezávislý příjem.

 

Některé rekreační aktivity

Předpokládáme, že komuny budou dostatečně bohaté na to, aby poskytovaly takové možnosti ke sportu a rekreaci, které jsou dnes dostupné pouze vyšším třídám. Dejme tomu komuna se stovkou členů by si měla být schopna pořídit plavecký bazén, malou tělocvičnu a jednoho nebo dva poníky pro děti. Zahrada by mohla být vybavena houpačkami, prolézačkami atd. Možná by bylo ekonomicky vhodné vybudovat společenské prostory, kde by se dala hrát hudba a nacvičovat tance. Komuna by si mohla dovolit pořídit vybavení, které je za hranicemi možností většiny jednotlivců, jako např. plachetnice. Městská komuna by mohla na venkově vlastnit dům, který by sloužil jejím členům o dovolených. K zajištění dopravy by mohla vlastnit jeden nebo dva mikrobusy, osobní vůz a park jízdních kol.

 

Pomoc starším občanům

Pro starší lidi by znamenala velkou pomoc už sama základní infrastruktura komunálního života jako je společné stravování a také přítomnost mladých zdravých lidí v jejich blízkosti. Pokud by se komunálně zajišťoval úklid a praní, starší lidé by mohli využívat tyto služby bez stigmatu a izolace spojené s přechodem do samostatného domova důchodců. Seniorům s dobrým zdravotním stavem by činnosti komuny nabízely možnost, aby namísto nucené zahálky důchodu dál sehrávali aktivní a produktivní roli ve společnosti.

 

ZÁKLADNÍ ZDŮVODNĚNÍ Z HLEDISKA EFEKTIVITY

Základním důvodem hovořícím pro komuny jsou ekonomické úspory plynoucí ze zvětšení objemu činností. Právě v tom spočívá jejich převaha nad individuálními domácnostmi. Komunální péče o děti je pokroková a může být vnímána jako osvobozující, protože šetří práci. Je zřejmé, že kdyby platil opak a komunální způsob života by měl za následek větší počet člověkohodin strávených péčí o děti, byly by třeba k jeho zdůvodnění jiné a velmi přesvědčivé argumenty. Ekonomická efektivita komuny má dva aspekty: úspory přímé práce a úspory na výrobních prostředcích. Úspory přímé práce vznikají tím, že v existujících nukleárních rodinách se základní práce jako je vaření a péče o děti neprovádějí v objemu odpovídajícímu maximální efektivitě. Uvařit večeři pro 50 osob dá méně práce, než když si 50 lidí uvaří večeři jen pro sebe. Při realističtějším pohledu můžeme říci, že komunální vaření pro 50 lidí si vyžádá méně práce, než kdyby bylo těchto 50 lidí rozděleno do 20 domácností, jak je tomu dnes.

            Úspory na výrobních prostředcích mají o něco subtilnější povahu. Vezměme jako příklad používání toalet. V typickém britském domě je jen jedna toaleta, obvykle umístěná v koupelně. Pokud se jiný člen domácnosti právě koupe, může vzniknout frustrující situace. Pokud ale žije 50 lidí ve velkém domě s 20 toaletami, pak je minimální pravděpodobnost, že budou všechny najednou obsazeny. Počet toalet na obyvatele by bylo možné dokonce dál snížit a přitom mít jistotu, že aspoň jedna bude vždy volná. Prostor a prostředky uspořené na toaletách pak mohou být k dispozici pro jiné činnosti.

            Stejnou argumentaci lze použít také u jiných zařízení. Komuna by si mohla pořídit malou telefonní ústřednu a pro vnější komunikaci by pak potřebovala menší počet telefonních linek, než stejný počet lidí žijící v individuálních domech s vlastní telefonní přípojkou. Totéž platí pro kancelářské vybavení jako jsou počítače a kopírky, které nemohou být efektivně využity v samostatné domácnosti, ale v komuně ano. Při stejném procentním podílu příjmu vyčleněném na statky dlouhodobé spotřeby budou mít členové komuny k dispozici bohatší vybavení než člověk žijící v individuální domácnosti.

            Náš návrh aby městské komuny byly podstatně menší než čínské lidové komuny vychází z předpokladu, že možnosti ekonomických úspor, o který jsme právě hovořili, se více-méně vyčerpávají, když komuna dosáhne velikosti pár set osob. V ekonomické literatuře najdeme pojem „minimální ekonomické velikosti“ (MES, minimum economic size), což je minimální velikost, při které podnik v daném odvětví může získat všechny významné ekonomické úspory z rozsahu. MES má v jednotlivých odvětvích značně rozdílnou hodnotu, např. u ropné rafinerie je mnohem vyšší než u podniku, který vyrábí plastové hračky na vstřikovacích lisech. Myslíme si, že pokud dokážeme stanovit MES pro městskou obyvatelskou komunu, pak nemá smysl trvat na vytváření komun větších, než je tato hodnota. „Malé je hezké“ je sice možná hodně omšelé heslo, ale je jasné, že kolektivní demokratické rozhodování a těsnější vzájemné vztahy lze snáze dosáhnout v menších komunách, přičemž účelem komuny jsou vedle ekonomické efektivnosti i tyto méně hmatatelné přínosy.

 

SYSTÉMY PLATEB A VNĚJŠÍHO OBCHODOVÁNÍ

V Číně byli členové komuny placeni za vykonanou práci v pracovních jednotkách. Ty byly vnitřní účetní jednotkou komuny. Po žních měli lidé právo na část sklizně, jejíž velikost závisela na množství práce, kterou vykonali v průběhu uplynulého roku. Pracovní jednotky, v nichž se vedlo účetnictví komuny, se lišily od jüanu, národní měnové jednotky Číny. Představovaly nárok na zdroje komuny, ale nedávaly členovi právo na celostátní zdroje. Tento základní princip lze obecně aplikovat na ekonomické systémy založené na hierarchiích komunálních vlastnictví. Podívejme se, jak by to mohlo fungovat v systému městských komun.

            Práce vykonávaná členy komuny by se dělila na dvě třídy: práci uvnitř komuny a práci pro národní ekonomiku. Tomu by mohlo, ale také nemuselo odpovídat rozdělení členstva na ty, kdo pracují hlavně pro národní ekonomiku a ty, kdo pracují hlavně pro komunu. Práce vykonaná v národní ekonomice vytváří hodnoty ve formě statků a služeb. Tyto statky a služby náleží v první instanci lidu dané země jako celku a těm, kdo vykonali práci, přiděluje národní komunita pracovní poukázky. Tyto pracovní poukázky umožňují těm, kdo vykonávali práci, aby získali v obchodech statky ekvivalentní hodnoty. Vzniká otázka: jestliže člen komuny pracuje pro národní ekonomiku, kdo dostane národní pracovní poukázky: on sám, nebo jeho komuna?

            V principu lze použít oba systémy. Pokud dostává národní pracovní poukázky jednotlivec, pak mu komuna vyměří členský poplatek. V druhém případě se s prací vykonanou členy komuny zachází jako s majetkem komuny. Je tomu podobně jako v kapitalistické ekonomice, kde je práce vykonaná zaměstnanci dodavatele vlastnictvím tohoto dodavatele. Jestliže poradenská společnost J&M Consultants PLC poskytuje poradenské služby vládě, pak vláda platí společnosti J&M, nikoli jejím zaměstnancům. Zaměstnanci dostanou část výnosu až potom, co J&M z něj seberou smetanu zisku.

            V případě komuny nebude docházet k vykořisťování, ale bude platit stejný princip: výnos z práce „exportované“ do národní ekonomiky patří komuně jako celku, nikoli jednotlivci, který práci vykonal. Výhodou tohoto postupu je, že klade na stejnou úroveň vnitřní i vnější práci. Ať odvedu jeden den práce v komunální kuchyni nebo v národní ekonomice, vyplatí mě komuna v komunálních pracovních jednotkách. Tyto jednotky mohu použít k tomu, abych zaplatil poplatky stanovené komunou, stravu v jídelně komuny, nebo je směnil za národní pracovní poukázky podle okamžitého směnného kurzu. Zmiňujeme se o směnném kursu, protože na první pohled není jasné, zda budou komuny schopny vykupovat vnitřní pracovní jednotky v paritě s národními pracovními poukázkami. Abychom lépe porozuměli této otázce, musíme se blíže podávat na účetní systém komuny.

            Nejdříve vezměme komunu jako celek. Předpokládejme, že komuna je příjemcem národních pracovních poukázek za celkové množství hodin externí práce, kterou vykonali členové komuny v daném účetním období. Národní daň lze vyměřit buď individuálně, nebo kolektivně. Z našeho předpokladu, že příjmy v národních pracovních poukázkách jsou vypláceny přímo komuně pak vyplývá předpoklad, že daňové povinnosti budou také řešeny kolektivně.

            Za tohoto systému je celkový počet hodin externí práce vykonané členy komuny hrubým příjmem komuny vyjádřeným v národních pracovních poukázkách. Její čistý příjem po zaplacení daní je roven rozdílu mezi hrubým příjmem a součtem národních daňových povinností členů komuny za totéž období. Poté, co komuna kolektivně nakoupí národní statky, zůstane jí zbytek tvořící distribuční fond. Ten je roven celkovému množství národních pracovních poukázek,  teré jsou k dispozici členům komuny pro individuální nákupy národních statků.

            Nyní vezměme jednotlivého člena komuny. Pokud komuna interně účtuje všechnu práci ve stejné paritě, je celkový pracovní příspěvek této osoby prostým součtem hodin, které odpracovala uvnitř komuny a mimo ni. Dejme tomu, že u komunardky Jany je to 36 hodin. Nyní musíme zjistit závazky této členky vůči kolektivnímu fondu komuny. Tento fond má pokrýt již zmiňované vnější výdavky (národní daň a kolektivní nákupy národního zboží), ale navíc musí pokrýt veškerou potřebu interní práce, jako je zajištění neproduktivních členů a základní komunální služby jako je úklid a údržba majetku komuny. Naší individuální komunardce je vyměřen podíl na tomto fondu, dejme tomu 12 hodin. Pak jí budou připsány disponibilní pracovní jednotky v hodnotě 36 – 12 = 24 hodin. Jana může tyto pracovní jednotky použít ke koupi komunálních statků a služeb, které nejsou základními potřebami na něž vzniká právo z titulu členství, ale které se platí zvlášť (např. jídlo nebo návštěva u holiče). Nebo je může proměnit na národní poukázky k nákupu externě produkovaných statků. Právě v tomto okamžiku vzniká otázka směnného kurzu.

            Předpokládejme, že naše komunardka Jana bude chtít směnit za národní pracovní poukázky pracovní jednotky komuny v hodnotě 16 hodin. Část svých pracovních jednotek si budou přát směnit také další členové komuny. Komuna se bude muset vyrovnat s určitou celkovou poptávkou po této směně. Za jakých podmínek bude schopna vykupovat své interní pracovní jednotky za národní pracovní poukázky v paritě pracovní doby? To závisí na vztahu mezi celkovým objemem poptávky a velikostí již zmíněného distribučního fondu komuny. Jestliže se tyto dvě veličiny rovnají, nevzniká žádný problém – poptávka po národních poukázkách s kurzem 1:1 se rovná disponibilní nabídce. Problémem nemusí být ani krátkodobé náhodné odchylky mezi objemem poptávky a distribučního fondu, pokud má komuna pohotovostní rezervu pracovních poukázek (například ve formě vkladového účtu – viz kapitola 7). Pokud ale nesoulad přetrvává, nebude komuna schopna zajistit volnou směnu pracovních jednotek v paritě. Pokud je poptávka vyšší, než distribuční fond, bude muset komuna svou pracovní jednotku „devalvovat“. Např. jestliže má distribuční fond hodnotu 1000 národních pracovních hodin a poptávka za dané období je rovna 1200 pracovním jednotkám, udržitelný směnný kurs je 1.2 interní pracovní jednotky za jednu národní pracovní poukázku.

            K podrobnějšímu prozkoumání této otázky může posloužit příklad pracovních účtů komuny uvedený v tabulce 12.1. Jak je z ní vidět, celkový objem disponibilních pracovních jednotek (položka 4) je roven součtu (a) distribučního fondu, o němž jsme se již zmiňovali, a (b) celkové ne-základní vykonané práce (definice tohoto termínu je uvedena v poznámce k tabulce). V našem příkladě jsou obě veličiny rovny 2200 hodinám, ovšem tato rovnost neplyne z konkrétního číselného zadání příkladu, ale je důsledkem zvolené účetní osnovy - za předpokladu že kolektivní fond komuny je v rovnováze, tj. pokud jsou celkové příspěvky do něj rovny celkovým výdajům.

 

Tabulka 12.1: Příklad systému účtů komuny

 

                   1. Určení distribučního fondu

                         kredity za externí práci                                                               3000

                         minus daňová povinnost                                                             1100

                         minus kolektivní nákupy                                                               900

                         rovno distribuční fond                                                                1000

 

                   2. Pracovní jednotky připsané komunou

                         externí práce                                                                               3000

                         plus interní práce s tímto dělením:

                               základní                                                                                1800

                               ne-základní                                                                           1200

                         rovno součet                                                                               6000

 

                   3. Závazky kolektivního fondu

                         daňová povinnost                                                                        1100

                         plus kolektivní nákupy                                                                  900

                         plus základní interní práce                                                         1800

                         rovno výdaje z kolektivního fondu                                             3800

 

                   4. Určení celkového objemu disponibilních pracovních jednotek

                         připsané pracovní jednotky celkem (viz položka 2)                   6000

                         minus příspěvky z kolektivního fondu (rovné výdajům

                         z kolektivního fondu, viz položka 3)                                           3800

                         rovno disponibilní pracovní jednotky                                        2200

 

„Základní“ interní práce je taková práce, na jejíž produkty mají členové komuny právo z titulu svého členství, zatímco produkty „ne-základní“ interní práce se ve skutečnosti členům „prodávájí“ prostřednictvím konkrétních odpočtů z jejich účtů disponibilních pracovních jednotek.

 

            Při vyrovnaném kolektivním fondu nyní vidíme, za jakých podmínek lze udržet směnný kurs mezi pracovními jednotkami a národními pracovními poukázkami rovný jedné. Komunardi mohou se svými disponibilním pracovními jednotkami udělat pouze dvě věci: vydat je za produkty ne-základní interní práce, nebo je směnit za národní pracovní poukázky.[2] Pokud se tedy výdaje členů v pracovních poukázkách za interní ne-základní statky a služby rovnají množství práce připsané v této sféře, pak poptávka po směně na národní pracovní poukázky bude přesně rovna existujícímu objemu distribučního fondu a směnný kurs 1:1 je udržitelný. V tabulce 12.1 je uvedeno 2200 disponibilních pracovních jednotek, distribuční fond má zde hodnotu 1000, za ne-základní interní práci bylo připsáno 1200 hodin. Pokud bude za produkty ne-základní interní práce vydáno 1200 disponibilních pracovních jednotek, bude jak poptávka po národních pracovních poukázkách, tak jejich nabídka rovna 1000.

            Jak je vidět, udržení směnného kurzu na poměru 1:1 vyžaduje splnění tří podmínek: komuna musí správně vést účty, musí mít vyrovnaný kolektivní fond (v průměru) a musí mít v rozpočtu přesně tolik ne-základní interní práce, aby její produkty pokryly poptávku členů komuny. Trvalý nedostatek distribuovatelných pracovních poukázek vzhledem k poptávce při směnném kursu 1:1 znamená, že nutně došlo k porušení některé z těchto podmínek. Předpokládejme například, že komuna připíše více pracovních jednotek za ne-základní práci v kuchyních, než „vybere“ v platbách za stravu – pak vznikne převis poptávky po jejich směně na pracovní poukázky, což si vynutí pokles směnného kursu pracovní jednotky pod paritu. Může přitom jít o prostý účetní problém. Možná mají jídla příliš nízkou „cenu“ v pracovních jednotkách, což lze snadno napravit. Také ale může jít o podstatný problém v alokaci. Pokud se v komunálních kuchyních vynakládá příliš mnoho práce vzhledem k poptávce po komunálním stravování, je nutná reálná redistribuce pracovní doby komunardů.

            Za předpokladu plné zaměstnanosti v externí ekonomice by to nemuselo působit potíže. Komuna nemá zapotřebí hrát úlohu „nouzového zaměstnavatele“, který by ve svých interních aktivitách paběrkoval přebytky pracovní doby, a samozřejmě ji vůbec nesmí sehrávat, pokud chce zachovat paritu své pracovní jednotky.

            Všechny tyto úvahy vycházejí z předpokladu, že komuna ve svém účetnictví přiznává stejnou hodnotu interní i externí práci. To znamená, že připisuje svým členům jednu pracovní jednotku za hodinu bez ohledu na to, zda pracovali uvnitř komuny nebo v národním hospodářství. V takovém případě by měl být směnný kurs roven jedné a každý trvalý tlak na opuštění parity ukazuje na chybu v účtování nebo v alokaci práce. Komuna se však v zásadě může také rozhodnout, že bude oceňovat externí práci výše nebo níže než interní. Členové konkrétní komuny se například mohou dohodnout, že se za externí práci bude dávat příplatek, protože je méně atraktivní než interní práce. Aby byli důslední, musí být s tímto poměrem používaným při účtování pracovní doby v souladu také směnný kurs pracovní jednotky. Jestliže se komuna rozhodne připlácet za externí práci 10%, pak za hodinu práce v národní ekonomice je třeba členovi připsat 1,1 pracovní jednotky, a směnný kurs bude tedy 1,1 pracovní jednotky za jednu pracovní poukázku. Takovou politiku ovšem nechceme doporučovat, protože jedním z cílů komuny je odstranění sexuální dělby práce a realizace principu lidské rovnosti; uvádíme ji jen jako možnost.

 

ROZDĚLOVÁNÍ ÚKOLŮ

Komuny mohou při rozdělování úkolů postupovat podle dvou principů. V jednom případě se členům komuny přidělují úkoly trvale. Komuna může mít na plný úvazek údržbáře, kuchaře, opatrovatele dětí atd., další členové pak pracují na plný úvazek v národní ekonomice. V druhém extrémním případě by u úkolů docházelo k rotaci, takže daná osoba by se jeden den starala o děti, druhý den by byla v zahradnictví a zbývající tři dny by pracovala v národní ekonomice.[3]

            Oba přístupy mají své výhody a nevýhody. Rotace úkolů snižuje riziko, že lidé uvíznou v typických sexuálně určených rolích, při trvale přidělených úkolech však lidé mohou získat v práci větší dovednosti. Radikální forma rotace úkolů by znamenala omezení pro národní ekonomiku. Pokud by jednotlivé projekty národní ekonomiky neměly jistotu, že jim lidé přijdou každý den do práce, mohla by tím trpět jejich efektivita.


 

PRÁVNÍ POSTAVENÍ KOMUN

Komuny mohou vlastnit budovy a takové výrobní prostředky, které se hodí pro domáckou výrobu. Zahrnovaly by např. vybavení pro zařízení společného stravování, pečicí trouby, míchače atd., dále také lehká dopravní zařízení jako jsou osobní a dodávková auta. Předpokládá se, že pozemky bude komuna pronajímat od veřejnoprávní pozemkové agentury. Pro komuny může být účelné, aby měly právo uzavírat smlouvy s veřejnoprávními orgány. Je zřejmé, že musí být způsobilé uzavírat smlouvy o dodávkách pracovní síly národní ekonomice, mohly by ale také uzavírat smlouvy o realizaci ucelených projektů s použitím práce komuny.[4] To by předpokládalo, že národní ekonomika zapůjčí komunám další výrobní prostředky. Tak např. komuna na sebe může vzít úkol zajistit dodávku mléka v určité části města a k tomuto účelu může dostat zápůjčkou park mlékárenských vozů.

 

VEŘEJNÁ POLITIKA

Pokud jde o zakládání komun, musí přinejmenším vzniknout agentura, jejímž úkolem bude dávat dohromady lidi, kteří si přejí vytvořit komunu – svého druhu „sňatková kancelář“. Kromě toho by bylo možné vyčlenit na podporu vytváření komun zvláštní fondy z veřejných prostředků.. Komuny by mohly dostávat domy z veřejné bytové výstavby nebo úvěry na stavbu účelně řešených komunitních domů. Daňová politika by se mohla upravit tak, aby zvýhodňovala komuny ve srovnání s nukleárními rodinami. Na druhé straně jestliže lze v komunách opravdu žít podstatně efektivněji než v rodinách, a tudíž komuny mohou svým členům nabídnout vyšší životní úroveň, není jasné, proč by měly být oficiálně zvýhodňovány dlouhodobě. Může se ovšem stát, že socialistická vláda bude chtít podpořit experimentování a překonávat sociální konzervatismus právě časově omezenými opatřeními k systematické podpoře komun.

 

 

Číslo revize překladu: 1

06.07.2003



[1] Podobnou ekonomicko-politickou funkci jako venkovské komuny měly v čínských městech komuny na bázi ulic a uliček.

[2] Lidé nemusí chtít utratit v každém období celý svůj příjem, my ale předpokládáme, že nemohou pracovní jednotky jako takové „ušetřit“. Pokud chce někdo šetřit, musí nejdřív získat národní pracovní poukázky. (O formách šetření hovoří kapitola 7).

[3] Takový typ rotace předpokládali Marx a Engels v Německé ideologii, když hovořili o komunistické společnosti, v níž by člověk „ráno lovil, odpoledne rybařil, večer pěstoval dobytek a po večeři kritizoval…“.

[4] O pojmu „projektu“ podrobněji hovoříme v kapitole 14, kde jej také vymezujeme vůči tradičnímu socialistickému „podniku“.