KAPITOLA 11

 

OBCHOD  MEZI  SOCIALISTICKÝMI  ZEMĚMI

 

V předchozí kapitole jsme zkoumali obchod mezi socialistickými a kapitalistickými zeměmi; v této kapitole rozšíříme naši analýzu na obchod (a obecněji ekonomické vztahy) mezi socialistickými zeměmi.

           

OBCHOD A VLASTNICTVÍ

Z dlouhodobého hlediska by obchod jako takový neměl mezi socialistickými zeměmi vůbec existovat. Obchod předpokládá trvalou existenci rozdílných vlastnictví, i když to budou vlastnictví státní, a v socialistické světové ekonomice by taková vlastnictví neměla mít místo. Namísto toho si můžeme představit systém, v němž produktivní zdroje a produkty jsou ve vlastnictví mezinárodních organizací. To může znít poněkud abstraktně, ale taková byla ovšem situace v SSSR po Stalinově revoluci let 1929-31. Sovětská ústava z roku 1936 stanovila, že

 

země, nerostné zásoby, vody, lesy, závody na zpracování surovin, továrny, doly, železnice, systémy vodní a letecké dopravy, banky, komunikační prostředky, velké státní zemědělské organizace … jakož i městské podniky a velká sídliště ve městech a průmyslových centrech jsou ve vlastnictví státu, tj. jsou majetkem celého lidu.

 

            Pasáže ústavy z roku 1936 týkající se politických svobod a demokratického procesu se spíše porušovaly než dodržovaly, ale výše uvedené vymezení státního vlastnictví odpovídalo skutečnosti. Důležitou okolností v tomto případě je, že se jednalo o internacionální stát a že skutečné dispoziční právo na zdroje bylo v rukou mezinárodní plánovací organizace, GOSPLANu. Různé národnosti SSSR navzájem nespojoval mezinárodní obchod, ačkoli se podílely na mezinárodní dělbě práce.

            V rámci této dělby práce stále platí ricardovské principy komparativní výhodnosti. V důsledku svého přírodního bohatství měla Ázerbájdžánská republika komparativní výhodu v produkci ropy, Uzbecká republika v produkci bavlny atd. Tyto výhody přetrvávají v jakémkoli společenském systému a bylo proto ekonomicky racionální, když plánovači udělali z těchto republik centra ropného, příp. bavlnářského průmyslu (i když k některým problémům uzbecké bavlnářské ekonomiky se později ještě vrátíme).

            Tento typ dělby práce se liší od dělby vytvářené mezinárodním obchodem v několika ohledech. Hned na začátku připomeňme, že produkty jednotlivých národních průmyslových odvětví patří mezinárodní organizaci, nikoli místnímu podniku nebo národnímu státu. Při pohybu statků přes národní hranice tedy nedochází k prodeji nebo nákupu. Místo toho jsou statky alokovány podle potřeb stanovených plánem v rámci jednotného vlastnického systému. Protože nedochází ke změně vlastnictví a protože alokace se řídí plánem a nikoli trhem, směna mezi jednotlivými republikami nemusí být založena na světových tržních cenách příslušného zboží. Jednotlivé republiky jsou tedy chráněny před fluktuacemi těchto cen. Na druhé straně pokud socialistický stát existuje v kontextu světového kapitalistického trhu, existují vážné důvody pro to, aby se světové tržní ceny zcela neignorovaly. Pokud lze určité statky získat prostřednictvím obchodu s kapitalistickými ekonomikami z dlouhodobého hlediska levněji, než prostřednictvím vnitřní dělby práce mezi socialistickými republikami, měli by to plánovači nepochybně vzít v úvahu.

            Obecný charakter inter-socialistických ekonomických vztahů umožňuje také vytvoření jednotného mezinárodního systému placení za práci. V tržním systému je úroveň mezd v jednotlivých národních ekonomikách odlišná. V nedávno industrializované ekonomice s rozsáhlým sektorem zemědělství bude životní úroveň v tomto sektoru vyvolávat tendenci k udržování nízkých mezd. Podstatné zvýšení mezd je nemožné, protože hrozí přesun pracujících z venkova do měst. V internacionálním socialistickém státu nejsou mzdové tarify určovány podmínkami na trhu, ale rozhodnutím státu. Stát může zavést standardní mezinárodní mzdové tarify pro dané práce. V důsledku toho byly mzdové diferenciály mezi jednotlivými národy SSSR podstatně menší, než jaké by byly mezi skupinou kapitalistických národních států se stejně rozdílnými výchozími podmínkami pokud jde o kulturní a ekonomický rozvoj.

 

MÉNĚ ROZVINUTÉ ZEMĚ

V systému mezinárodního obchodu může méně rozvinutá země dohnat více rozvinuté pouze tehdy, jestliže (a) má vyšší úroveň akumulace kapitálu z vnitřních zdrojů, nebo (b) financuje svou akumulaci kapitálu z půjček získaných od pokročilejších zemí. Pokud země nezíská zdroje pro vnitřní investice, její rozvoj bude pravděpodobně pomalejší, ale pokud si půjčuje, pravděpodobně se těžce zadluží a značná část její práce půjde do kapes cizích kapitalistů. Na druhé straně v mezinárodním systému socialistického plánování lze v centrálním plánu alokovat zdroje na rozvoj zaostalejších oblastí beztoho, že by vůbec vyvstala otázka půjček. Předpokládejme, že se na Sibiři rozvíjí metalurgický průmysl s použitím zařízení vyrobených v Rusku. V obchodním systému by na tyto transfery bylo třeba odpovídajících úvěrů a Sibiř by se stala dlužníkem Ruska. Při mezinárodním plánování dluhy nikde nevznikají, protože nedochází k vlastnickým přesunům.

            Ze zjištění, že národní nebo regionální rozdíly ve stupni hospodářského rozvoje lze v zásadě odstranit rychleji za socialismu, a to bez vytváření dluhů ovšem nevyplývá, že se tak stane i ve skutečnosti. Je třeba si položit otázku, zdali budou vyvinutější národy nebo oblasti ochotny pomáhat méně vyvinutým. Tato otázka má určitý vztah k diskusím o možnosti „socialismu s jedné zemi“, která probíhala v Sovětském svazu ve 20. letech minulého století. Trockij zastával stanovisko, že Rusko není schopno ani ve spolupráci s jinými národy SSSR vybudovat samo socialismus. Sovětský svaz jako celek je prostě příliš zaostalý a izolovaný. V důsledku toho Trockij a jeho následovníci považovali za nejdůležitější prioritu povzbuzování revolučních sil v západní Evropě. Stalin naopak argumentoval tím, že po porážce poválečných revolučních hnutí v Německu a jinde nemá sovětský stát jinou možnost, než postit se do věci sám.Sověti nemohou čekat na Západ. Navíc si nelze dovolit obětovat zájmy v tomto okamžiku jediného socialistického státu na světě ve prospěch potenciální revoluce někde jinde. Pokud je pro přežití SSSR zapotřebí nějaké urovnání s kapitalistickými mocnostmi a pokud to na druhé straně omezí schopnost Sovětů podporovat revoluční síly na Západě, ať se tak stane.

            Je zřejmé, že každá ze stran tohoto sporu měla ve svůj prospěch závážné argumenty. Vzhledem k tomu, že revoluce v západní Evropě nepřicházely, bylo možné pozici Trockého snadno označit za defétistickou; Stalinova tvrzení podle všeho potvrzovaly výsledky budování plánované sovětské ekonomiky ve 30. letech. Avšak z perspektivy 90. let, kdy Sovětský svaz skončil v troskách se lze ptát, zda izolace a zaostalost SSSR diagnostikovaná Trockým nepřispěla podstatným způsobem k pozdějším rozhodujícím slabinám sovětského socialismu. Zdali ovšem měli Sověti k dispozici nějakou alternativní politiku, která by účinněji přispěla k prolomení zmíněné izolace, je vysoce diskutabilní.

            V každém případě je pro naši diskusi na těchto stránkách zvlášť významný Trockého předpoklad, že pokud by se revoluce rozšířila, pracující třídy západní Evropy by ochotně pomohly svým soudruhům na Východě ve výstavbě nějakého pokročilejšího socialismu. Jak je vidět, Trockij se odvolával na stejný typ mezinárodní solidarity a idealismu, na který jsme už naráželi výše. Opět vyvstává otázka: jak realistická je tato představa?

            Pro srovnání může být vhodné podívat se stručně na důvody, proč pokročilá kapitalistická země může mít zájem na stimulaci „rozvoje“ (v té či oné formě) méně rozvinutých zemí (less developed countries, LDC). Lze rozlišit čtyři druhy důvodů.

 

(1)  Aby bylo možné využít levnou pracovní sílu, která je k dispozici v LDC (což také může být prostředek k udržování mezd v metropolitní zemi na nižší úrovni). Za tím účelem se mohou v LDC budovat továrny a určitá infrastruktura, ale pracovní síla vychovaná v těchto zemích bude spíše nekvalifikovaná (vhodná pro montážní linky apod.).

(2)  Aby bylo možné získat zdroje surovin a polotovarů. To také může do určité míry znamenat výstavbu průmyslových odvětví (např. hornictví a plantážní ekonomiky). Takový vývoj však přináší nebezpečí závislosti, kdy zisky z exportu pocházejí pouze z malého počtu produktů a země se tak stává velmi zranitelná nepříznivým vývojem obchodních podmínek. Navíc rozsáhlá těžba přírodních zdrojů může mít za následek destrukci životního prostředí.

(3)  Aby se v LDC vytvořily trhy pro produkty metropolitní ekonomiky. Tento důvod zdůrazňovala Rosa Luxemburgová, podle níž pokročilé kapitalistické ekonomiky musí nutně trpět krizemi z nadvýroby, pokud nedokáží neustále získávat nové trhy.

(4)  Konečně musíme uznat existenci motivů pro „rozvíjení“ LDC, které přesahují pouhý sobecký ekonomický zájem, a to i v případě kapitalistických ekonomik. Svou roli zde může sehrávat ideologie, ať už je to její koloniální varianta (spojená s údajnou nadřazeností kultury a sociálně-politického systému metropolitní mocnosti, což horliví koloniální správci chtějí předat domorodcům), nebo její sociálně demokratická forma, která má určitý nádech socialistického internacionalismu. Praktický dopad této druhé formy ovšem bývá okrajový.

 

Nyní se můžeme zeptat, do jaké míry tento výčet platí také pro možné motivace pokročilé socialistické země v jejím vztahu k LDC. Důvod číslo 1 by v inter-socialistických vztazích neměl vůbec mít místo. Relevantní by neměl být ani důvod číslo 3, protože v plánované ekonomice nebude nedostatek vnitřní poptávky. Zbývají tedy motivy 2 a 4. Pokud jde o bod 2, socialistická ekonomika bude také mít zájem na zajištění dodávek surovin a polotovarů a v tomto smyslu bude mít zájem na rozvíjení LDC jako dodavatelských ekonomik. Z hlediska socialistického internacionalismu je však třeba k této rozvojové trajektorii přistupovat opatrně vzhledem k rizikům,o kterých jsme se zmínili výše.

Sovětský svaz se kdysi nahlas pyšnil tím, že jeho pokročilejší oblasti jako je evropské Rusko podstatně přispěly k ekonomickému a kulturnímu rozvoji Střední Asie a jiných oblastí, a to bez vykořisťovatelských vztahů vlastních kapitalistické cestě rozvoje. I když tento nárok nebyl zcela neopodstatněný, jsou nicméně reálné obavy ke starostem o rozvojovou trajektorii zemí jako je Uzbekistán s jeho faktickou monokulturou bavlny. Na rozdíl od LDC v kapitalistickém světě mimo hranice SSSR nebyl Uzbekistán vydán na milost a nemilost kolísání světových cen bavlny. Na druhé straně ekonomika bavlny vyvolala akutní destrukci životního prostředí, kdy např. rozsáhlé zavlažování bavlníkových polí v pouštích Střední Asie způsobilo vysychání Aralského jezera. (Je ovšem třeba říci, že ekologicky bezohledné rozvojové projekty se neomezovaly jen na periferii SSSR).

            Nakonec se tedy dostáváme ke čtvrté z výše uvedených motivací, k ideologii. Lze vyslovit naději, že pokročilé národy nebo oblasti budou ochotny za podmínek socialismu věnovat své zdroje na pomoc méně vyvinutým sousedům bez zištných kalkulací – jinými slovy, že duch socialistického rovnostářství přesáhne regionální a kulturní hranice. Je tento předpoklad příliš naivní? Je pravda, že kromě pokusů o vyrovnání relativně zaostalých oblastí SSSR můžeme uvést jako precedent také „regionální politiku“ kapitalistických národních států za sociálně demokratických vlád. Tato politika, u níž zřejmě opravdu dochází k reálným přesunům zdrojů do méně rozvinutých oblastí, není sice bez problémů, ale nicméně je obecně uznávána jako oprávněná. Myslíme si, že z tohoto případu vyplývá důležité poučení, zvláště když porovnáme objem transferů zdrojů, k nimž dochází v regionální politice, s poměrně skromnými částkami věnovanými na „mezinárodní pomoc“. Zdá se, že získat podporu veřejnosti pro rovnostářství přesahující hranice regionů je snadnější v případě, kdy jsou regiony součástí unitárního státu, než když jde o oddělené národní státy. Lidé mají větší sklon považovat vyrovnávání za spravedlivé a rozumné, pokud k němu dochází „uvnitř vlastní země“, i když je „vlastní země“ tak rozsáhlá a rozmanitá jako SSSR.

            V protikladu k situaci národů uvnitř SSSR neměly socialistické státy vytvořené v poválečném období – Čína, Kuba, NDR, atd. – jednotné mezinárodní plány. Jejich ekonomiky vstupovaly do vzájemných vztahů jako řada oddělených národních vlastnictví. Vzájemná dělba práce mezi nimi byla zprostředkována obchodem, který musel být obecně řečeno bilancován dvoustranně. To přinášelo tváří v tvář kapitalistickému světu dvě nevýhody. Za prvé, systém bilaterálních obchodních bilancí poskytoval menší prostor k dělbě práce, než jaký nabízí mnohostranný obchod a konvertibilní měny. Za druhé, kapitalistické mnohonárodní společnosti organizují mezinárodní technickou dělbu práce tím, že vytvářejí mezinárodní plány pro svou vlastní produkci. Tak například Ford koordinuje výrobu svých vozů v celosvětovém měřítku, přičemž se konkrétní národní filiálky specializují na výrobu karosérií, motorů atd. Protože socialistické země nemají takovou mezinárodní organizaci, trpí zdvojováním výrob a výrobou v malých objemech, což způsobuje značné ztráty.

 

CO ZASTÁVÁME

Z důvodů rozebíraných výše je v zájmu socialistického systému jako celku, aby jednotlivé socialistické země podřídily své ekonomiky mezinárodnímu plánovacímu systému. To znamená vzdát se národní suverenity, což přinejmenším ze začátku pravděpodobně narazí na silný politický odpor.

            Také v kapitalistickém světě národní státy zjišťují, že do jejich suverenity zasahuje internacionalizace světové ekonomiky. Projevuje se to v liberalizaci obchodu, rostoucí úloze mnohonárodních společností a vytváření mezinárodních proto-států jako je EU. Také zde vyvolává proces internacionalizace politický odpor. Když někteří politikové vidí, jak tento proces podkopává jejich vlastní institucionální moc v národním systému, snaží se mu zabránit. V této činnosti mají k dispozici celý balík nacionalistických šovinistických ideologií, které zde zůstaly z dřívější fáze dějin kapitalismu. Ale politikové, kteří se staví proti internacionalizaci, jdou proti proudu dějin. Je třeba připomenout, že paní Thatcherová nedokázala vnutit konzervativní straně svůj nepřátelský postoj k Evropské měnové unii.

            Obecně platí, že od 70. let minulého století projevovali kapitalističtí politikové menší sklon k podléhání reakčnímu ekonomickému nacionalismu než socialisté. Společný postup buržoasních vlád zabránil tomu, aby recese konce 70. a začátku 80. let vedla k protekcionismu, jaký zavládl po Velké depresi 30. let. V protikladu k tomu vůdci socialistických států projevovali mnohem menší ochotu podřídit své národní ekonomiky jednotnému plánovanému systému. Proč?

            Jedním z možných vysvětlení je, že politická třída v socialistických zemích má (nebo měla) mnohem větší autonomii než v kapitalistických zemích. Třídou s nejsilnějším zájmem na rozvoji socialismu je dělnická třída a třída profesionálních politiků v socialistických zemích podle předpokladů měla představovat zájmy dělníků. Třídou s nejsilnějším zájmem na pokračujícím rozvoji tržních ekonomik je třída kapitalistů a odpovědní politikové v kapitalistických zemích berou tyto zájmy v úvahu. V kapitalistických zemích jsou špičkoví politikové často také podnikateli. Mohou to být bohatí lidé, kteří si zvolili politiku jako koníčka, nebo mohli být přijati do správních rad společností poté, co se v politice vypracovali nahoru. V každém případě zde existují personální vazby mezi podnikatelskou a politickou sférou.

            Podnikání je z těchto dvou sfér finančně výnosnější. Pokud se kapitalistický politik rozhodne zanechat politiky a začít podnikat, jeho životní úroveň neklesne. V socialistických zemích však k tomuto typu vzájemných výměn mezi politickou elitou a třídou pracujících nedochází. Socialistický politik, který se vrátí do třídy pracujících, jak to učinil Alexander Dubček po sovětské invazi do Československa roku 1968, je postižen poklesem příjmů a sociálního postavení. K takovým přesunům zřídkakdy docházelo z vlastní vůle.

            Postavení a příjem socialistických politiků zcela závisí na jejich pozici uvnitř vlastního národního státu. Mají silnou osobní motivaci k zachovávání národní autonomie, i když proti ní stojí jakkoli silné dlouhodobější ekonomické argumenty. Taková argumentace nenajde ve státě žádného význačného zastánce. Zatímco kapitalistické třídy na Západě dobře vědí a také nahlas říkají, že jejich dlouhodobým zájmem je internacionalizace, nelze totéž říci o pracujících v socialistických zemích. Zkušenosti z obchodu a mnohonárodních společností jsou pro buržoasii školou internacionalismu. Pracující v socialistických zemích, kteří tráví celý svůj život v jediné zemi jako zaměstnanci svého vlastního národního státu, si s tím takové starosti nedělají.

            Internacionalismus dělnické třídy v socialistických zemích nesporně existoval: důkazem jsou desetitisíce Kubánců, kteří dobrovolně sloužili jako vojáci, lékaři nebo učitelé v Angole. Ale jak ukázala nedávná historie, místní politikové mohou vybičovávat i nacionalistické pocity, aby posílili svou domácí státní mašinérii.

            Socialistické ekonomiky se vzhledem k významné roli, kterou v nich sehrává stát, nemohou internacionalizovat v ekonomické rovině bez politické unie. Kdyby nebyla v průběhu druhé světové války rozpuštěna Komunistická internacionála, mohla by dát potřebný impuls k politickému sjednocení nově vznikajících států pracujících. Existence jednotné mezinárodní politické strany by přinejmenším působila jako brzda nacionalistických tlaků.

 

VÝZNAM STÁTNÍ SUVERENITY*

S postupnou internacionalizací ekonomických vztahů se význam státní suverenity stále více stává třídní otázkou. Nejvýznamnějším právem, které zbývá národu je rozhodnutí, zda má být kapitalistický nebo socialistický. Tento fakt uznala paní Thatcherová, když se rozčilovala, že nezbavila britskou půdu nákazy socialismu proto, aby se tato nákaza znovu vrátila pod ochranou Evropské komise. Je ironií, že totéž národní právo obhajoval lid Nicaraguy po léta krvavé války s contras.

            I malý stát se může osvobodit od kapitalismu a vytvořit vlastní vnitřní socialistickou ekonomiku, pokud je politická situace příznivá a země dokáže ubránit své hranice. Pokud ale malá socialistická země jedná osamoceně ve stylu Albánie, začne ve svém ekonomickém vývoji zaostávat. Je paradoxem, že nejlepší způsob, jakým může nově vznikající socialistická země pojistit své národní rozhodnutí ve prospěch socialismu, je usilovat o politickou unii s ostatními socialistickými zeměmi.

 

* Poznámka překladatele: V doslovném překladu by mezititulek zněl „Význam národní suverenity“. Překlad zde naráží na známou potíž, že angličtina často významově nerozlišuje mezi slovy nation a state. Jindy používá slovo nation ve významu, který v češtině vyjadřují kromě slova národ také slova a výrazy lid, země, občané dané země apod. Cockshott a Cottrell v úvodní části této kapitoly situaci ještě komplikují tím, že k pojmu „národní stát“ zavádějí logicky rozporný protikladný pojem „mezinárodní stát“. Tento pojem, kterým autoři označují SSSR, překládám doslovně (nikoli správným výrazem mnohonárodní stát), protože jinak by se okamžitě zhroutila argumentace autorů, založená na této nelogičnosti. Samotná snaha o přesný překlad tak u této kapitoly nutně vede ke kritickému pohledu na překládaný text.

 

 

Číslo revize překladu: 1

20.03.2003