W. Paul Cockshott a Allin Cottrell

SMĚREM K NOVÉMU SOCIALISMU

Anglický originál Towards a New Socialism, první vydání Spokesman, Bertrand Russell House, Nottingham, England, 1993

© W. Paul Cockshott and Allin Cottrel

 

Překlad kapitoly 5, Strategic Planning

 

 

KAPITOLA 5

 

STRATEGICKÉ PLÁNOVÁNÍ

 

Výraz strategické plánování používáme jako svého druhu souhrnný termín. V této kapitole zkoumáme řadu aspektů plánování týkajících se hlavně celkové struktury ekonomiky, které nespadají přirozeně pod makroekonomické plánování nebo detailní výrobní plánování (těmi se budeme zabývat v následujících dvou kapitolách). Nejdůležitější otázky, o kterých pojednává tato kapitola, jsou:

(1)  Plánování struktury průmyslu

(2)  Ekologické úvahy

(3)  Plánování investic a časová dimenze výroby

(4)  Plánování způsobu distribuce statků a služeb

(5)  Plánování zemědělské výroby.

 

PLÁNOVÁNÍ STRUKTURY PRŮMYSLU

Je řada oblastí, v nichž si lze realisticky představit dlouhodobé cíle produkce jako výsledek politického rozhodnutí: bydlení, doprava, energetika, komunikace, turistika, restrukturalizace průmyslu. V každém z těchto případů je třeba přijímat rozhodnutí týkající se velkého počtu lidí. Tak např. podoba a forma nové bytové výstavby je správně záležitostí demokratické debaty a rozhodování. Nebo vezměme otázku osobní dopravy.

            Rozhodnutí o tom, jestli se země bude spoléhat na soukromé automobily nebo na veřejnou dopravu, má na společnost obrovský a dlouhodobý dopad. Přitom suma individuálních soukromých rozhodnutí nemusí nutně vést ke společensky optimálnímu výsledku. V dobách, kdy místní dopravu ve velkých průmyslových městech zajišťovaly vlaky a tramvaje, její rychlost v městských centrech byla vyšší než dnes. Ti, kdo si mohli dovolit vlastní automobil, získali výhodu, protože auto nemuselo zastavovat, aby nabralo další cestující. Ale jak aut na ulicích přibývalo, byly častější zácpy a výsledkem bylo zpomalení jak automobilů, tak veřejné dopravy. Automobil si ovšem i v tomto případě zachoval před veřejnou povrchovou dopravou určitou výhodu, takže pobídka k jeho individuálnímu používání trvala nadále. Tím klesla poptávka po jízdě autobusem a tramvají a tak došlo i ke zhoršení těchto služeb. Konečným výsledkem jsou nebezpečné a ucpané ulice, znečištěný vzduch a dlouhé přepravní doby. V tomto případě společenské rozhodování o podobě ekonomiky může přinést podstatně lepší výsledky, než souhrn soukromých rozhodnutí.

            Rozhodnutí zda rozšiřovat nebo omezovat používání automobilů má zásadní důsledky pro průmysl. Ve velké zemi zaměstnává automobilový průmysl přímo nebo nepřímo miliony lidí, kteří vyrábějí automobily a jejich součásti, zajišťují dodávky paliva, servis, stavbu a opravu silnic. Podíl vlastníků automobilů na obyvatelstvu ovlivňuje také urbanistické řešení měst a formy maloobchodu. Strategické plánování by mělo být schopno brát v úvahu tyto okolnosti systematickým způsobem. Pokud bude přijato rozhodnutí, že se používání soukromých automobilů bude omezovat, plán musí počítat s přemístěním pracovních sil zaměstnaných v automobilovém průmyslu.

            Uvedený příklad se týká technologie, která je už dobře známa. Jiné problémy staví před strategické plánování průmyslu nové technologie. Když se podíváme na dějiny vývoje průmyslu, vidíme řadu vln, ve kterých hrály vedoucí úlohu různé obory: textilní průmysl, železnice, těžké strojírenství, chemie, automobily, zboží dlouhodobé spotřeby, elektronika. Úspěch každé průmyslové ekonomiky závisel na její schopnosti rychle rozvíjet tyto pionýrské průmyslové obory. První dvě vlny vynesly do čela Británii, třetí a čtvrtá Německo, průkopníkem masové výroby automobilů a zboží dlouhodobé spotřeby se staly USA, s elektronikou přešlo vedení na Dálný Východ.

            Nově se industrializující ekonomiky mají poměrně snadný úkol: začínají bez průmyslové základny a mohou soustředit všechno své úsilí na výstavbu nejmodernějších oborů. SSSR tak v období 30. až 50. let 20. století dosáhl pozoruhodné úspěchy v rozvoji těžkého průmyslu; o 40 let později dosáhl Tchajwan a Jižní Korea podobných výsledků v elektronice. Tento typ počátečního průmyslového rozvoje se dobře hodí pro plánování, protože plánovací úřady mohou kopírovat průmyslovou strukturu vedoucích zemí.

            Pro industrializovanou zemi je restrukturalizace a hledání nových cest mnohem obtížnějším úkolem. Není koho napodobovat. Staré obory je třeba utlumit ve prospěch oborů, jejichž perspektiva závisí na technologii, kterou je ještě třeba vyvinout. To vyžaduje předvídání: při přípravě plánů je třeba promítat výsledky soudobého vědeckého výzkumu do budoucnosti, kdy na nich budou spočívat celé průmyslové obory. Je třeba určit, jaké znalosti, technologie a dovednosti k tomu budou zapotřebí, a také vytvořit výzkumné a vývojové organizace, které promění výsledky vědy v technologie. Je třeba reorganizovat vzdělávání a odbornou přípravu tak, aby produkovala pracovní sílu schopnou ovládat tyto nové technologie. Je třeba vymyslet a zkonstruovat spotřební produkty využívající tyto technologie. Je třeba vynalézt výrobní technologie, vyvinout výrobní zařízení a zajistit dodávky, postavit výrobní linky a uvést je do provozu.

            Pokud nemá ekonomika stagnovat, musí se podobná restrukturalizace provádět opakovaně, na základě restrukturalizačních plánů přijímaných na období 10 až 15 let. Není jasné, do jaké míry může být takové plánování demokratické. Znalosti toho, jaké technologie budou pravděpodobně relevantní za 10 nebo 20 let, jsou na začátku soustředěny v malém společenství výzkumníků a pro lidi bez speciálních znalostí je obtížné udělat si o takových otázkách úsudek. Bylo by ovšem možné, aby techničtí specialisté formulovali určitý počet schůdných variant budoucího průmyslového rozvoje, které by pak mohly být předloženy k veřejné diskusi.

            Složení plánovacích byr, která odpovídají za vypracování strategických plánů, se musí řídit časovým dosahem příslušných plánů. Plány na nejdelší období by měly formulovat malé výbory ekonomů s podporou vědců a výzkumníků, kteří by dávali k dispozici výsledky své běžné práce. Pro plány s perspektivou 5 až 7 let by bylo třeba vytvářet větší skupiny ekonomů podporovaných výrobními inženýry. Krátkodobé plány by se pak měly sestavovat na základě mnohem rozsáhlejších vstupů přicházejících od konstruktérů a designérů produktů a průmyslových manažerů.

            Pro úspěch strategických plánů je klíčovým prvkem jejich schopnost zapřáhnout do práce inovaci. To je inherentně paradoxní záležitost, protože inovace ze své definice je nepoznatelná, dokud k ní nedojde. Proces přechodu od nové koncepce k jejímu normálnímu průmyslovému využití však vyžaduje čas. Pokud nebude možné plánovat inovační proces na začátku, s postupem procesu bude možnost uplatnění plánování neustále vzrůstat. Každá moderní průmyslová ekonomika potřebuje trvalý proces umožňující,aby se to, co je zatím neznámé stalo poznatelným, a aby se poznatelné začalo využívat. Vědecký výzkum a vývoj se stávají odvětvími společenské dělby práce, která jsou z technického hlediska relativně nezávislá na dominantní formě vlastnictví v ekonomice.

            Tím nechceme říci, že společenské vztahy nemají žádný vliv na proces inovace – jejich vliv je nesporný. Ale to, zda je ekonomika socialistická nebo kapitalistická, je podle všeho méně důležité, než celá řada jiných faktorů. Inovace je odvětvím dělby práce, v níž se daná ekonomika může specializovat, ale také nemusí. Kapitalistických zemí je mnoho a jejich výsledky pokud jde o průmyslové aplikace nových technologií jsou velmi rozdílné. Británie je stejně známa pro své nízké tempo technologických inovací, jako je Japonsko velebeno pro jejich rychlost. Tato skutečnost nemá jednoduché vysvětlení a její příčiny určitě nelze redukovat na jednoduchou formulku: čím větší svoboda trhu, tím vyšší stupeň inovace. Součástí rovnice jsou patrně nevypočitatelné prvky národní psychologie a kultury – postoj společnosti k novému.

            Souběžně s těmito nepostižitelnými vlivy sehrávají svoji úlohu také objektivní faktory, které lze identifikovat: jak kvalitní je vzdělávací systém dané společnosti, jak velký podíl národního důchodu se dává na výzkum, kolik na vývoj. Z jiného pohledu jde o to, kolik se vynakládá na civilní výzkum a kolik na vojenský. Důležité také je, zda má společnost instituce schopné integrovat všechny aspekty vývojového cyklu od výzkumu „s hlavou v oblacích“ až po konečný produkt.

            Existují jasně prokazatelné vazby mezi částkami, které společnost dává na vzdělání a civilní výzkum a vývoj na jedné straně, a jejím tempem inovace na straně druhé. Zavedení demokratického plánovacího systému, v němž by hlavní kapitoly národního rozpočtu jako je obrana, vzdělání a výzkum a vývoj podléhaly každoročnímu lidovému hlasování nezaručí, že se společnost rozhodne vynaložit na výzkum a vývoj značné částky. Občané jim mohou přisoudit nízkou prioritu s následnými dopady na jejich vlastní ekonomiku, bude to ovšem výsledek vědomé a svobodné volby a nikoli vedlejší efekt úzkoprsého rozhodování podnikových účetních.

            Aby byl výzkum a vývoj efektivní, musí ve společnosti existovat transmise, jejíž řemen pohání všechna jeho stadia od základního výzkumu přes aplikovaný výzkum a vývoj produktů až po hromadnou výrobu. Ekonomické výsledky asijského kapitalismu naznačují, že mimořádný význam mají zejména pozdější fáze tohoto procesu. Západní kapitalismus má více základního výzkumu financovaného z veřejných fondů, avšak příliš velká část aplikovaného výzkumu a vývoje produktů je orientována na vývoj zbraní. Jeho výsledek, bojové letouny a rakety, jsou zázraky technického důmyslu, ale schopnost inovovat produkci zboží pro civilní spotřebu skoro zcela vymizela. Británie a USA nebyly v aplikaci nových technologií na videorekordéry, motocykly nebo kamery o nic lepší, než SSSR. Zbrojní průmysl byl jediným odvětvím, v němž veřejně financovaný aplikovaný výzkum a vývoj produktů pokračoval až do stadia výroby. Aby mohla socialistická ekonomika využít vědu ke zlepšení civilních průmyslových oborů, absolutní prioritou je pro ni vytvoření soustavy civilních institucí, které nahradí instituce vojensko-průmyslového komplexu.

 

ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ A PŘÍRODNÍ ZDROJE

V kapitole 4 jsme se zmínili o tom, že socialistická ekonomika vyžaduje ekologicky zdravou politiku růstu. V tomto oddíle probereme některé konkrétní implikace tohoto cíle a posoudíme výhody a nevýhody tržního a plánovaného systému ve vztahu k problematice životního prostředí. O některých dalších relevantních aspektech pak budeme hovořit v kapitole 14, kde se zaměříme na povahu vlastnických vztahů nutných pro pečlivé hospodaření s přírodními zdroji.

            Až do tohoto okamžiku jsme předpokládali, že náklady na produkci jakéhokoli statku nebo služby jsou adekvátně vyjádřeny celkovou pracovní dobou lidí, vynaloženou na produkci. Ve své nedávné kritice socialistického plánování Don Lavoie (Lavoie Don Rivalry and Central Planning, Cambridge: Cambridge University Press, 1985) opět vystoupil se starou námitkou o neschopnosti pracovní teorie hodnoty vypořádat se s cenou neobnovitelných přírodních zdrojů. Argumentuje tím, že určování ceny na základě pracovní hodnoty si nedokáže poradit s přírodními nebo nepracovními vstupy. V tržním systému mají přírodní zdroje svou cenu, která je zahrnuta do výrobních nákladů; podle pracovní teorie hodnoty jsou zdarma. V důsledku toho prý pracovní teorie hodnoty podhodnocuje cenu statků vyráběných ze vzácných přírodních zdrojů.

            Jde opravdu o závažnou otázku. Avšak tuto námitku, kterou původně vyslovil von Mises, lze obrátit proti obhájcům trhu, protože racionální využívání přírodních zdrojů je nejslabší stránkou kapitalismu a (potenciálně) nejsilnější stránkou socialismu.

            Jak se určuje cena přírodních zdrojů na „svobodném trhu“? Klasická odpověď zní, že vyplývá z diferenciální pozemkové renty. V tomto případě jsou marginální pozemky, ropná pole nebo lesy zdarma a náklady marginální produkce[1] jsou dány pracovními vstupy (a v neoklasické teorii také vstupy kapitálovými). Avšak ropa z marginálního vrtu je také zdrojem, který se ztenčuje, a v tržním systému nemá toto ztenčování cenu. Existuje pouze konečné množství ropy, což ovšem její tržní cena nebere v úvahu. Ve skutečnosti vidíme, že kapitalismus bezohledně ničí všechny přírodní zdroje, které se staly marginální. Stojí zato připomenout Marxovu zmínku o „americkém pohraničí“ (American frontier), kde kolonisté na své cestě z pobřežních států na vnitrozemní pláně nacházeli stále lepší půdu. Protože se z geografického hlediska marginální půda stávala nejproduktivnější (a byla navíc zdarma, protože byla ukradena indiánům), padla všechna omezení na využívání přírodních zdrojů. Používané zemědělské praktiky (žádná obměna plodin, monokultury) vedly k rychlému vyčerpání půdy. V nejtržněji orientované ekonomice světa to vedlo ke katastrofální půdní erozi a vzniku prašných pustin. Totéž platí pro těžbu dřeva v marginálních oblastech. Jak na západním pobřeží Severní Ameriky, tak v džunglích Amazonky nebo Bornea kradou kapitalistické společnosti místním obyvatelům dřevo a zacházejí s ním jako s bezplatným zdrojem. Lesy, které vyrůstaly po dlouhé věky, jsou vymýceny za pár desetiletí.

            Jediným případem, kdy tržní systém vede k péči o půdu a zachování její úrodnosti je situace, v níž existuje třída pozemkových vlastníků s příjmy pocházejícími z pozemkové renty a která má přirozeně zájem na jejich zachování. Technicky to předpokládá diferenciální rentu plynoucí z klesajících výnosů marginální výroby. Politicky to předpokládá, že třída pozemkových vlastníků je bohatá, politicky kultivovaná a podporovaná státní mocí.Taková situace vzniká pouze za specifických historických podmínek. Za kapitalistické éry na většině světových území drželi zemi převážně chudí rolníci nebo lovci a sběrači s velmi malým politickým vlivem. Jejich přírodní zdroje byly prostě vyvlastněny. Navíc o tom, zda je pro pozemkové vlastníky racionální pečovat o své pozemky nebo na nich začít dolovat a přitom zničit půdu atd., závisí na diskontní sazbě. Pokud je diskontní sazba[2] kladná, má smysl čerpat z neobnovitelných zdrojů. Pokud jsou diskontní sazby nízké a stabilní, může být ekonomicky výhodné investovat do zvýšení kvality půdy, jak to dělala třída britských pozemkových vlastníků v 18. století. Zde jde ovšem o pomalu obnovitelné a nikoli o neobnovitelné zdroje.

            Vcelku vzato bude trh vždy plýtvat marginálními zdroji, ať výnosy stoupají nebo klesají. Bude pečovat o pomalu obnovitelné zdroje v obdobích nízké diskontní sazby v kombinaci s klesajícími marginálními výnosy. Bude ale vždy vyčerpávat neobnovitelné zdroje.

            Zavedení připsaných rent[3], prosazované sovětskými „reformátory“ je ekvivalentní provádění výpočtů pracovní hodnoty na základě marginálních namísto průměrných nákladů, a to za předpokladu klesajících výnosů práce. Avšak vzhledem k výše uvedeným argumentům nebudou připsané renty za socialismu o nic účinnějším nástrojem péče o zdroje, než jsou reálné renty za kapitalismu. My zastáváme radikálnější stanovisko, podle něhož je ekologická destrukce nutným důsledkem každého „ekonomického“ rozhodovacího mechanismu, tj. každého rozhodovacího mechanismu založeného na jediné cílové funkci. Žádná rozhodovací procedura založená na cenách nedokáže zprostředkovávat informace o důsledcích zvoleného jednání pro životní prostředí, protože tyto důsledky jsou komplexní a nedají se redukovat na účetní položku. Každé nekvalitativní posuzování ekologických dopadů je zavádějící. Ekologické dopady dané akce je třeba určit vědeckým výzkumem a rozhodnout o nich musí politický boj. Příkladem toho jsou kampaně za zastavení průmyslové výstavby na březích Bajkalu a za zrušení plánů na odebírání vody ze sibiřských řek k zavlažování střední Asie, organizované vědeckou komunitou v SSSR

            Nikde není zaručeno, že se o těchto otázkách bude rozhodovat moudře. Maximálně lze požadovat, aby existovaly politické podmínky umožňující svobodnou a informovanou debatu v této oblasti současně se svobodou vědeckého výzkumu a publikování, a aby konečné rozhodnutí bylo přijato svobodným hlasováním. V kapitalistické společnosti se skoro výlučně přijímají taková rozhodnutí, která vyhovují komerčním zájmům velkých podniků schopných kupovat si politický vliv. V socialistické demokracii by se o zásadních ekologických otázkách mělo rozhodovat v referendu po dlouhodobé a otevřené debatě v médiích. Jestliže se navrhuje výstavba vodní elektrárny, která zaplaví krásné údolí a současně jedinečné místo výskytu některých zvířat či rostlin, nemá žádný smysl hledat nějaký ekonomický vzorec, který by rozhodl, zda se má tento projekt uskutečnit nebo ne. Je to politický a nikoli ekonomický problém. To znamená, že rozhodování vychází z vědomého stanovení priorit a nemůže být redukováno na prosté porovnávání čísel, ať vyjadřují množství pracovní doby nebo peněz.

            Otázka vyčerpávání zdrojů je paradoxní, protože ke stejným výsledkům vede jak politika rychlého vyčerpání, tak krajní konzervace. Pokud spotřebujeme ropu nacházející se v Severním moři v jednom velkém rozmachu trvajícím několik let, potom o ni přijdou následující generace, ale pokud ji necháme v  zemi natrvalo, nebude z ní mít nic vůbec nikdo. Rozumnou alternativou je naplánovat využívání ropy takovým tempem a takovým způsobem, aby bylo možno ještě před jejím vyčerpáním vyvinout náhradní zdroje. Je málo důkazů, že by to dělal trh. Na druhé straně existují určité důkazy, že se tak systematicky postupovalo v SSSR. Po dobu posledních třiceti let Sověti důsledně věnovali značné částky na výzkum termojaderné reakce v naději, že získají náhradu za fosilní paliva. Na Západě vzniklá zařízení jako je Joint European Torus (JET) měla jako předlohu sovětský Tokamak. A když v roce 1987 poprvé odstartovala nová těžká nosná raketa Eněrgija, prosákla na veřejnost zpráva, že významným cílem sovětského kosmického programu je rozvoj využívání sluneční energie.[4] Předpokládalo se například, že tyto nosné rakety vynesou na oběžnou dráhu zrcadla, která budou v zimních měsících osvětlovat pracoviště v Arktidě, a že na oběžné dráze budou postaveny solární elektrárny, které budou vysílat energii ve formě mikrovlnného vlnění dolů na Zemi. Socialistická ekonomika může přikročit k podobným dlouhodobým projektům v rámci normálního plánovacího mechanismu. Tržní mechanismus to dokázat nemůže. Kapitalistické země jsou schopny v této oblasti soutěžit pouze tehdy, jestliže vytvoří speciální státní organizace napodobující socialistické plánování, jako je NASA nebo CEGB.

 

ČASOVÁ DIMENZE VÝROBY

V našich dosavadních úvahách o využívání pracovní hodnoty jsme předpokládali, že zítřejší pracovní den bude mít stejnou hodnotu jako den odpracovaný o 10 let později. Lze namítnout, že je to nerealistické a že takový systém kalkulací by vedl k přijímání projektů s nadměrnou kapitálovou intenzitou. Můžeme to znázornit na konkrétním příkladu. Existuje návrh na výstavbu přehrady s vodní elektrárnou napříč ústím řeky Severn, která by jednak vyráběla elektřinu, jednak nesla dálnici spojující Anglii s Walesem. Toto dílo by po svém dokončení vyrábělo elektřinu s velmi nízkými pracovními náklady, protože „palivo“ má podobu neobvykle vysokého, přibližně 7-metrového rozdílu hladin mezi přílivem a odlivem a bylo by tedy zdarma. Velký objem inženýrských prací ale způsobuje, že náklady na výstavbu jsou vyšší než výstavba uhelných elektráren o stejném výkonu.

            Situace je znázorněna na obrázku 5.1, v němž se porovnává množství práce vynaložené na oba projekty v 5-letých intervalech. Za období 30 let bude celkové množství práce potřebné na výrobu stejného množství elektřiny z uhlí větší, než u přílivové elektrárny. Pro prvních 10 let, zahrnujících období výstavby, bude ale cena elektřiny z uhlí nižší. Pokud bychom rozhodovali o výrobě elektřiny jen z hlediska minimalizace vynaložené práce, jasným vítězem by byla přílivová elektrárna. Ve skutečnosti se ale anglický výbor pro výrobu elektřiny (English electricity generating board) rozhodl přílivovou elektrárnu nestavět, protože úroky, které by musel platit z půjčky na výstavbu přehrady by převážily úsporu paliva dosahovanou v pozdějších letech. Při nižší úrokové sazbě by rozhodnutí vypadalo jinak. Stanovení nákladů na obě alternativy na základě obsahu práce, tj. s použitím čisté pracovní hodnoty, je ekvivalentní předpokladu, že úroková nebo diskontní sazba je rovna nule.

 

Obr. 5.1: Důsledky diskontu ve výši 9% pro náklady na dva projekty elektráren

miliony hodin

Uhelná elektrárna

Přílivová elektrárna

Diskontovaná uhelná elektrárna

Diskontovaná přílivová elektrárna

Časové období

Celkem

 

            Proti nulové diskontní sazbě lze vznést námitky jak ze subjektivních tak objektivních důvodů. Podle principu, že dnešní koláč je lepší než příslib koláče na zítřek, může být lepší ušetřit na výkonech tento rok, i když to bude znamenat víc práce v budoucnu. Taková subjektivní diskontní sazba by se mohla určovat politicky (lidé by mohli hlasovat vždy po několika letech, jestli chtějí diskontní sazbu zvýšit, snížit, nebo ponechat na dosavadní úrovni). Možný je ale objektivnější přístup: jako diskontní sazba by se dala použít průměrná míra růstu produktivity. Racionálním důvodem pro tento postup je, že pokud se za každých deset let produktivita práce zdvojnásobí, pak hodina dnešní práce bude ekvivalentní půlhodině práce vykonané koncem 90. let. Protože budoucnost nikdy nemůžeme znát přesně, bylo by nutné odhadovat budoucí růst produktivity na základě jeho nedávné historie. Lze poznamenat, že z tohoto hlediska bylo rozhodnutí energetického výboru nestavět přehradu přes Severn ekonomicky iracionální, protože výbor ve svých výpočtech používal o hodně vyšší diskontní sazbu, než byla skutečná průměrná míra růstu produktivity ekonomiky. Také tento případ hovoří ve prospěch argumentu, že racionální ekonomická kalkulace bude reálně možná pouze v socialistickém státě.

            V kapitalistických ekonomikách je diskontní sazba určována náhodnými událostmi na peněžním trhu, které nemají nic společného s aktuálními možnostmi výroby. Sazba se řídí spekulativními pohyby mezinárodního kapitálu a nedemokratickými rozhodnutími monetárních institucí; je nestabilní a kolísá z měsíce na měsíc. Používání takové proměnné v ekonomickém rozhodování je neobhajitelné jak z hlediska ekonomické efektivity, tak z hlediska demokracie.[5]

 

TRŽNÍ A NETRŽNÍ DISTRIBUCE

Jedno strategické rozhodnutí ovlivňující celkovou podobu ekonomiky se týká otázky, které statky mají být alokovány přímo prostřednictvím plánu a které mají být v nějakém smyslu „dány na trh“. Počítáme s plně plánovanou alokací produkčních statků, existující společně s trhem spotřebních statků. Přesnou povahu tohoto trhu popíšeme v kapitole 8; jak uvidíme, odlišuje se zcela od trhu v kapitalistických ekonomikách v tom, že je podřízen plánovité alokaci sociální pracovní doby. Pořád ale ještě stojíme před otázkou, kudy má přesně probíhat dělicí čára mezi tržní a netržní distribucí, nebo lépe řečeno o jaké principy se má opírat rozhodování v této věci.

            Tato otázka má čtyři důležité aspekty. Probereme je pod tituly práva občanství, svoboda volby, jak se vypořádat s nedostatkem a náklady měření.

 

Práva občanství

Prvním principem je, že na statky a služby, které tvoří základní předpoklady pro plnou účast na výrobě a životě komunity v rámci společnosti, má mít člověk právo a že tyto statky a služby mají být financovány ze všeobecných daní. Nejdůležitějšími příklady jsou školství, zdravotnictví a péče o děti (v kapitole 13 ukážeme, že součástí občanských práv musí být také přístup k televizi s hlasovacím zařízením, což umožní plnou účast na politické demokracii). Aby mohl člověk fungovat jako aktivní a produktivní člen společnosti, musí mít dobré vzdělání, být zdravý a zbaven povinnosti zůstávat doma po celý den kvůli péči o děti. Tyto statky jsou nutné k tomu, aby byla jednotlivcům dána „pozitivní svoboda“ umožňující jim být pány svého vlastního života.[6] Je navíc v zájmu společnosti jako celku, aby každý její člen byl vzdělaný, zdravý a produktivní; kladné účinky vzdělání, zdravotní péče a péče o děti nejsou omezeny jen na jednotlivce. (Řečeno jazykem ekonomiky, je zde vnější přínos neboli „pozitivní externalita“, přičemž se všeobecně uznává, že trhy nepřinášejí optimální výsledky tam, kde externality sehrávají významnou roli.)

 

Svoboda volby

Druhým principem je, že jakmile jsou vytvořeny základní předpoklady občanství, jednotlivci (nebo rodiny či obce) mají mít maximální svobodu rozhodování o tom, v jaké podobě chtějí užívat plody své práce. Státní rozdělování nebo příděly se k tomuto cíli hodí špatně; potřebujeme nějakou formu „trhu“, na kterém budou lidé moci utratit své pracovní poukázky. (Jak již bylo řečeno, takový trh popisujeme v kapitole 8). Tento způsob distribuce se bude používat u potravin, nábojů, zábavy, knih, oblečení, dovolených a tak dále - statků, u nichž „externality“ neexistují, nebo jsou nevýznamné. Zatímco je z hlediska společnosti nesmyslné nechat své členy upadat do nevědomosti nebo nemoci, které by se dalo vyhnout, nebo je nechávat uvězněné doma s malými dětmi, je naprosto rozumné dovolit jim, aby si vybrali mezi kaviárem, vínem, knihami, košilemi nebo výletem do hor.

 

Jak se vypořádat s nedostatkem

Třetí aspekt se týká statků, jejichž nabídla je relativně stálá a kde poptávka překračuje nabídku při nulové ceně. Vezměme jako příklad přehlcený úsek dálnice. Je možné vybudovat novou dálnici nebo rozšířit existující, ale bude to trvat určitou dobu a projekt může být sporný z ekologických důvodů; pro tuto chvíli předpokládejme, že nabídka dálnice je fakticky stálá. Pokud není na používání dálnice stanovena žádná cena, zahltí se natolik, že nikdo po ní nedokáže jezdit rychle. V tomto případě je rozumným opatřením mýtné. Je to způsob, jak „šetřit“ využívání vzácného zdroje. Lidé, pro něž je důležitá rychlá individuální přeprava zaplatí mýtné, zatímco jiní se možná rozhodnou pro veřejnou dopravu.

            Mýta tohoto druhu také poskytují užitečné informace plánovačům. Předpokládejme, že se zvažuje výstavba nové dálnice. Stavební práce si vyžádají velké náklady ve formě odpracované doby. Jestliže je existující silnice přeplněna a přitom se na ní nevybírá mýtné, neznamená to samo o sobě, že nová dálnice bude nákladově efektivní. Pokud se ale na ní vybírá mýtné odpovídající nákladům na novu stavbu a silnice je nadále přeplněná, může to být důvodem ke stavbě dalších silnic (pokud pro opačný závěr nehovoří závažné ekologické důvody).

            Obecně jde o to, že opozice vůči kapitalismu nemusí nutně znamenat opozici vůči „tržním řešením“ problému nedostatku – mohou se dokonce vyskytnout dobré důvody k tomu, aby byly zavedeny ceny u některých statků, které zatím byly dodávány v současné společnosti „zdarma“ (tj. byly financovány z daní).

 

Náklady měření

V předchozím jsme už doporučili, aby spotřební statky, které nemají významné externí dopady, byly dávány na trh výměnou za pracovní poukázky. V zájmu základní ekonomické racionality je třeba v některých případech uplatňovat podmíněně. Nemá např. smysl požadovat od lidí, aby platili za nějaký statek, pokud náklady na měření spotřeby a fakturaci přesahují eventuální příjem a statek je přitom oceňován svými výrobními náklady bez těchto dodatečných nákladů. V tomto světle, i když pomineme ideologické úvahy, je privatizace vodovodů v Británii pravděpodobně iracionální. Voda je produkt s velmi nízkými náklady a vůbec není jasné, zda mají náklady na měření a účtování nějaké oprávnění. (Pokud by se čistá voda stala vzácnou a drahou komoditou, situace by byla odlišná.)

 

ZEMĚDĚLSTVÍ

Svobodný zemědělský trh je v rozvinutém světě skoro neznámý. Západní vlády, které obhajují zavedení volného trhu jako řešení potravinového problému v Polsku, se úporně brání všem pokusům o jeho zavedení ve vlastních zemích. Trh potravin je silně regulován v Japonsku, Evropském společenství i USA. Účelem této regulace je jednak dosažení stabilní nabídky, a co je ještě důležitější, ochrana vlivné zemědělské lobby před tvrdostmi trhu. Používané metody se v detailech liší, ale jejich obecným důsledkem je udržování cen potravin nad úrovní volného trhu v zájmu ochrany příjmů farmářů.

            Předvídatelným důsledkem takového postupu je stimulace nadprodukce. Vyrábí se nadměrné množství potravin, které se pak vykupují za dotované ceny a hromadí se ve skladištích a obilných silech. Otázka jak naložit s těmito přebytky je skutečný hlavolam. Jednoduchou odpovědí by bylo prodat je levně spotřebitelům, ale to je vyloučeno, protože by se tím prudce snížily ceny a tím i příjmy farmářů. Takže se vymýšlejí speciální triky. Penzisté dostávají máslo k Vánocům. V pobočkách Armády spásy dochází ke scénám, když se ošumělí staří lidé stavějí do front a rvou se o svou bezplatnou libru másla. Což je ještě horší, potraviny se ničí. Velké zásoby brambor se vědomě znehodnocují červenou barvou, aby byly nepoživatelné pro lidi. Farmářům se vyplácejí prémie za to, že místo pěstování plodin nechají ležet půdu ladem.

            Současně s tím jsou vysoké ceny pro farmáře pobídkou, aby rozorávali i marginální půdu. Mokřiny, křovinaté pozemky a lesy mizí, aby udělaly místo obilným prériím. Při dotovaných cenách stojí za to zalévat půdu chemikáliemi a tím kontaminovat potraviny, zabíjet divokou zvěr a otravovat vodní zdroje nitráty a pesticidy. Vrcholem absurdity je, když jsou majitelé pozemků placeni za to, že neničí místa s vědeckým významem tím, že na nich vysázejí jehličnany, což by je ovšem nikdy nenapadlo, kdyby se na výsadbu stromů nevyplácely dotace.

            To, co dnes existuje na Západě, je šílený amalgam veřejné regulace a soukromého sobectví, v němž všechno spolupůsobí k obohacování pozemkového vlastníka. Bez ohledu na to mohou apologeti tohoto systému ukazovat prstem na Východ a říkat: „Přinejmenším u nás nejsou fronty na potraviny jako v Rusku.“ K lidové představě o komunistickém zemědělství patří neustálý nedostatek zboží, ruské fronty a polské nepokoje kvůli masu.

            Před pádem komunismu na Východě existovaly mezi zemědělskými systémy značné rozdíly. Polsko mělo převážně soukromé zemědělství, zatímco Češi na druhé straně hranice měli socializované zemědělství. V Polsku měla řeznictví prázdné regály, zatímco státní obchody v Praze překypovaly salámy a klobásami.[7] SSSR měl také socializované zemědělství, ale současně byl nechvalně znám nedostatkem potravin.

            Jak ukazují tyto příklady, věc nespočívá v prosté otázce, zda jsou soukromá hospodářství lepší nebo horší než socializovaná. Svoji roli sehrává řada jiných faktorů – cenová politika, distribuční systém, kulturní úroveň venkova. Navíc to, zda jsou obchody plné nebo prázdné, je jen velmi nedokonalé měřítko efektivnosti zemědělské politiky. Pokud jsou ceny dostatečně vysoké, budou obchody vždy plné. Na světě je množství zemí, které mají plné obchody a hladové obyvatele. Naopak, pokud budete uměle držet ceny na nízké úrovni, obchody budou vyprodány.

Lepším způsobem, jak posuzovat systém produkce a distribuce potravin, je pohled na nutriční standardy obyvatelstva jako celku a ekologické dopady daného systému. Dnes je k dispozici obrovské množství vědeckých poznatků o výživě. Ještě před druhou světovou válkou odborníci určili, jaké množství bílkovin, tuků, uhlovodanů a vitaminů má obsahovat vyvážená strava. Tyto znalosti byly (v Británii) vhodně využity ke stanovení válečných přídělů potravin. I když tradiční zdroje dodávek byly narušeny, racionální plánování a přidělování toho, co zbylo mělo za následek, že nutriční standardy obyvatelstva jako celku se ve skutečnosti zvýšily.

Některá z nutričních doporučení 40. let dnes už mohou vypadat trochu zastarale. Epidemiologické studie výživy a kardiovaskulárních onemocnění vedly k moderním doporučením, podle nichž se má o něco omezit spotřeba másla a živočišných tuků a o něco zvýšit spotřeba komplexních uhlovodanů. Základní princip však zůstává zachován: pokud se obyvatelstvo jako celek stravuje v souladu s nejnovějšími vědeckými poznatky, jeho celkový zdravotní stav se bude zlepšovat. Už při něm nepůjde o prevenci onemocnění jako je rachitis nebo tuberkulóza, ale o zadržení velkých zabijáků moderní doby – rakoviny a srdečních onemocnění – vyvolávaných nesprávným stravováním.

Výše uvedené úvahy naznačují, že dodávky potravin nejen lze, ale je také nutno plánovat. Pro danou velikost a věkovou strukturu obyvatelstva lze celkové požadavky na potraviny vypočítat velmi snadno. Potraviny mohou přicházet ze tří zdrojů: importu, socializovaných hospodářství a rybářských podniků a soukromých farem a rybářských podniků. Budeme předpokládat, že import potravin je regulován dlouhodobými dodavatelskými smlouvami s různými produkčními zeměmi, což s výhradou velkých klimatických katastrof zajistí spolehlivé základní dodávky těch potravin, které nelze ekonomicky vyrobit doma.

Z těchto údajů pak lze odvodit úkoly pro domácí produkci. Pokud předpokládáme, že zemědělství tvoří kombinace státních statků, družstev a rodinných hospodářství, spočívá problém v tom, jak dosáhnout pomocí těchto zdrojů plánovanou úroveň produkce. Zemědělství více podléhá vlivům počasí, než jiná odvětví. Jeho produkce z roka na rok kolísá a přesné roční plánování je proto nemožné. Tyto fluktuace se však v průběhu několika let vyrovnávají a vytvářením rezervních zásob lze zaručit pravidelnost dodávek. Pro zemědělskou produkci bude rozumné stanovovat průběžně cíle na tři nebo čtyři roky dopředu. Rodinná hospodářství a družstva budou žádána, aby se ucházela o zakázky na dodání určitých množství plodin v průběhu tří let. Bude se na nich požadovat aby specifikovaly, jaké vstupy budou potřebovat pokud jde o stroje, energii, hnojiva atd. a kolik přidané hodnoty si budou účtovat za svou vlastní práci. Pak bude možno uzavírat dodavatelské smlouvy, které budou brát v úvahu jak náklady (ve formě přímé a nepřímé práce), tak ekologické dopady plynoucí z použití konkrétních množství chemických přípravků a hnojiv.

Systém nabídek by zabránil nadprodukci, která je takovou pohromou pro systém zemědělského plánování na Západě. Potřeby spotřebitele a životního prostředí by byly nadřazeny potřebám výrobce. Systém by podporoval efektivitu a urychlil by uzavírání marginálních, neekonomických hospodářství. Pro hospodářství, která by získala dlouhodobé dodávkové smlouvy, by byly odměnou dlouhodobě stabilní ceny a trhy.

 

 

Číslo revize překladu: 1

07.02.2003



[1] Pojem marginální produkce a marginálních výnosů má svůj původ v teorii pozemkové renty. Tam výraz margin (pokraj) znamenal doslovně hranici, kam sahalo zemědělství. Marginální byla nejhorší země, která přicházela pod pluh až nakonec.

[2] Diskontní sazba je abstrakcí pojmu úrokové míry. Pokud mi v kapitalistické ekonomice někdo slíbí, že mi za rok pošle poštovní poukázku na GBP 1000, má to pro mě okamžitou hodnotu o něco menší než tisíc liber. Pokud bych chtěl tyto peníze utratit nyní a ne až za rok, musím si vzít na rok půjčku. Předpokládejme, že úvěrová společnost si účtuje úrok 25%. Když si v takovém případě vypůjčím GBP 800, budu za rok, kdy mi přijde poštovní poukázka, schopen splatit tuto půjčku plus GBP 200 úroku. Budoucí příjem GBP 1000 by tak diskontoval současnou hodnotu GBP 800. Možnost takového postupu je zřejmě důsledkem existence úvěrových ústavů, ale kapitalistická ekonomie abstrakcí odtrhává tuto ideu od jejího institucionálního rámce a prosazuje ji jako všeobecný princip ekonomické kalkulace.

[3] Při připsané rentě v socialistické ekonomice stát jedná, jako by ho tvořili dva soukromí jedinci, majitel půdy a průmyslník. Stát jako pozemkový vlastník požaduje od státu jako průmyslníka rentu za používanou půdu. Jelikož stát vlastní jak půdu, tak průmyslové podniky, jde o čistě účetní operaci.

[4] Viz The Times, 10.8.1987.

[5] Je třeba zdůraznit, že používání diskontní sazby v socialistickém plánování v žádném případě nepředpokládá existenci peněžního trhu, úvěrů a placení úroku z úvěrů. Je to pouze parametr používaný v počítačových programech, jehož pomocí se ohodnocují sociální náklady různých alternativ výroby.

[6] K pojmu pozitivní svobody viz Parta Dasgupta, „Positive freedom, markets and the welfare state“, Oxford Review of Economic Policy, vol. 2, no. 2, Summer 1986, 25-36.

[7] Bulharské zemědělství bylo českého typu. Jeden z autorů navštívil Bulharsko začátkem 80. let, kdy vrcholil rozruch kolem polské Solidarity. Jeho rozložití a dobře živení hostitelé neskrývali své pohrdání Poláky: „Žádný div, že jsou v průšvihu, když v roce 1956 zpětně privatizovali zemědělství.“