KAPITOLA 4

 

ZÁKLADNÍ POJMY PLÁNOVÁNÍ

 

Myšlenka plně plánované ekonomiky není v módě. Když sledujeme současný stav světa, můžeme snadno získat dojem, že hospodářské plánování je ideou, jejíž čas pominul. Ekonomický růst v USA sice slábne a ve Spojeném království po odchodu Thatcherové mají příznivci nespoutaného trhu méně důvodů k sebedůvěře, než kolik se jich zdáli mít v 80. letech, ale na druhé straně někdejší „železné opony“ došlo k úplnému zhroucení plánovaných ekonomik sovětského typu. I když má kapitalismus zcela zřejmé závady, zdá se, že plánování nenabízí žádnou alternativu. Sebedůvěra socialistů dosáhla historicky nejnižšího bodu.

            Plaveme proti proudu, ale jsme přesvědčeni, že z dobrých důvodů. „Selhání“ hospodářského plánování v tradičním sovětském stylu nebylo iluzorní, ale nabízejí se dva protiargumenty. Zaprvé, systém opuštěný v Rusku byl jednou konkrétní realizací plánování. Byl to systém utvářený potřebami vojenské výroby ve státě zavlečeném do závodů ve zbrojení, systém vycházející z mnohem nižší úrovně hospodářského rozvoje než jakou měli jeho nepřátelé - nejdřív Německo, pak USA. Závody ve zbrojení a s nimi spojená obchodní embarga byly součástí otevřené a úmyslné politiky USA usilující o zhroucení SSSR. Militarizovaná struktura sovětské ekonomiky nebyla podstatným rysem socialismu o nic víc, než je militarizace ekonomiky Izraele podstatným rysem kapitalismu. Možné jsou i jiné modely a naší snahou je předložit náčrt systému, který dokáže efektivně uspokojovat přání spotřebitelů a současně řídit ekonomiku směrem k rovnosti, sociální spravedlnosti a udržitelnému začlenění do životního prostředí na planetě Zemi. Zadruhé považujeme cenu, kterou je třeba platit za nový dravý kapitalismus, za společensky nepřijatelnou a očekáváme, že tento názor bude sdílet stále více lidí. Deformování distribuce příjmů, bohatství a ekonomické bezpečnosti směrem ke stále větší nerovnosti, zanedbávání sociálního zabezpečení a veřejných statků, překotné drancování životního prostředí - všechny tyto negativní odkazy éry Reagana a Thatcherové bude třeba napravit. Jsme přesvědčeni, že nový socialistický plánovací systém je formou ekonomiky, která má největší naději na řešení těchto hluboce zakořeněných problémů.

            V této kapitole představujeme vlastní koncepci zmíněného nového systému plánování. Probíráme hlavní obecné rysy hospodářského plánování a ukazujeme, v čem se liší od rysů kapitalistické ekonomiky. V následujících kapitolách pak podrobněji popíšeme plánovací mechanismy, u nichž lze podle nás nejspíše očekávat, že budou funkční a efektivní. Ukážeme, v čem se odlišují od tradičního „byrokratického plánování“ v SSSR a jakou úlohu v námi navrhované alternativě mohou sehrát pozoruhodné schopnosti nejnovější generace počítačů.

 

PLÁNOVÁNÍ A REGULACE

Plánování můžeme považovat za součást teorie regulace, která zkoumá, jak se regulují různé systémy. Předmětem teorie regulace bývá nejčastěji řízení automatizovaného průmyslového podniku. Proces automatické regulace se obvykle znázorňuje smyčkou zpětné vazby; příkladem takového systému se zpětnou vazbou může být ovladač ústředního vytápění. Jeho úkolem může být udržení vhodné teploty na pracovišti v průběhu pracovní doby, dejme tomu od devíti ráno do šesti odpoledne. Tuto požadovanou teplotu můžeme považovat za plánovací cíl. Výstupem podniku (v našem případě systému ústředního topení) je okamžitá teplota v budově, která se porovnává s cílovou teplotou a chybový signál (rozdíl mezi okamžitou a žádoucí teplotou) se posílá zpět do ovladače. Ten pak ovládá přítok paliva do kotle ústředního topení a tím reguluje teplotu v budově.

            Hrubý ovladač ústředního topení se omezí na zapínání nebo vypínání dodávky paliva podle toho, je-li teplota nižší, nebo vyšší než cílová teplota. Výsledkem je kolísání teploty znázorněné na obr. 4.1.

 

Obrázek 4.1: Hrubý ovladač

teplota

20°C

10°C

příliš horko

příliš chladno

 

            V našem příkladě se topení zapíná v 9 hodin dopoledne, ale budově je dostatečně teplo až v 10. Pak se budova nějakou dobu přehřívá, až se topení vypne. Budova pak chladne, až se v 11.30 topení opět zapíná, což vede k dalšímu přehřátí kolem 12.30. Teplota kolísá dál po celý zbytek dne. Podobný systém vytápění pracoviště známe všichni ze své vlastní zkušenosti.

            Potíž s tímto druhem ovladače je, že neumí předjímat a nebere v úvahu, jakým způsobem reaguje budova. Dokonalejší regulační systém by musel znát parametry budovy. Věděl by, jaký je tepelný výkon kotle, jaké jsou ztráty tepla způsobené prostupem stěnami a okny, znal by specifické teplo budovy. Vycházeje z rozvrhu vytápění by pak věděl, kdy má zapnout topení, aby bylo v budově dostatečně teplo už v 9 ráno. Dokázal by také vypočítat, jak postupně přiškrcovat kotel podle toho, jak se teplota v místnostech blíží zadané hodnotě, aby nebylo příliš horko. Dokonalejší ovladač by mohl zajistit průběh teploty znázorněný na obr. 2.

 

Obrázek 4.2: Dokonalejší ovladač

teplota

20°C

10°C

kotel zapnutý naplno

snížení výkonu kotle

správná teplota

vypnutí kotle

 

            V tomto případě by musel být ovladač složitější, než je pouhá kombinace hodin a termostatu, jakou najdeme ve většině systémů ústředního vytápění. Musí mít interní model jím regulovaného systému a časový rozvrh žádoucích teplot. Podle toho, co ví o regulovaném systému, pak vytvoří plán zajišťující dodržení rozvrhu. Zapne systém o pár hodin dříve, aby bylo dostatečně teplo, a včas ho ztlumí, aby se nepřetápělo. Dokáže to díky tomu, že pomocí interního modelu simuluje, jak se bude reálný systém chovat při různých změnách vstupů. Tato schopnost interně simulovat chování a charakteristické vlastnosti regulovaného systému mu umožňuje, aby nepostupoval metodou pokusu a omylu jako první ovladač.

            Existuje zde analogie s fungováním tržní ekonomiky. Kapitalistické podniky reagují na signály trhu, jako je poměr mezi cenou a náklady výroby. Podle těchto signálů přizpůsobují svoji výrobu s obecným cílem, aby maximalizovaly zisk. Model řízení je v tomto případě stejný, jako u hloupého ovladače ústředního topení: jenom reaguje, neumí předjímat. Proto musí nutně docházet k ekonomickým výkyvům a nestabilitě. Ve skutečnosti je situace ještě horší, protože není žádný důvod předpokládat, že by velký počet podniků, z nichž každý reaguje na odlišné zpětněvazební signály, byl schopen nějakého logického a cílevědomého chování. I hloupý systém ústředního topení má určitý a jasný celkový cíl. V tržní ekonomice takový cíl neexistuje. Zejména nemohou sloužit jako cíl nebo řídící vstup přání spotřebitelů, protože se mohou uplatnit pouze tehdy, jestliže spotřebitelé mají k dispozici peníze na nákup věcí. Kupní síla spotřebitelů je však vnitřní ekonomickou proměnnou, která sama kolísá v důsledku nezaměstnanosti, podmínek na trhu úvěrů atd. Je to podobné, jako kdyby nastavení termostatu záviselo na tom, jaká je spotřeba paliva v kotli.

            Adam Smith přišel s mocnou metaforou „neviditelné ruky“ tržních sil. Podle ní se předpokládá, že když jednotlivé firmy budou sledovat vlastní zisk a spotřebitelé své soukromé výhody, výsledkem bude systém „jakoby“ nastavený na maximalizaci blaha všech zúčastněných. Moderní teoretické analýzy celkové rovnováhy však ukázaly, jak velká omezení musí platit, aby se ekonomika chovala podle Smithových předpokladů (viz Hahn Frank Equilibrium and Macroeconomics, Oxford: Basil Blackwell, 1984). Ekonomické dějiny 20. století se svými epizodami masové nezaměstnanosti, pádivé inflace a ničení životního prostředí pak názorně ukázaly, že nelze spoléhat na to, že by hra tržních sil vedla ke společensky žádoucím výsledkům.

 

KAPITALISTICKÉ CÍLE DRUHÉHO ŘÁDU

Jestliže přání spotřebitelů nesehrávají v kapitalistickém systému úlohu vnějšího řídícího vstupu, může tuto roli hrát vládní politika? Pouze ve velmi omezeném smyslu, protože typické ekonomické cíle, které si před sebe staví kapitalistické vlády, jsou druhého řádu. Nejde u nich o přímé uspokojování přání a potřeb lidí, místo toho se zaměřují na vlastnosti a nedostatky samotného hospodářského systému. Tak například inflace a platební bilance, což jsou dva hlavní cíle vládní politiky, se přímo netýkají lidských potřeb. U inflace jde o to, jaká čísla spojujeme se statky; je to problém měření. K inflaci může dojít v podmínkách velké materiální chudoby, jak tomu bylo v Číně ve 40. letech 20. století, nebo v dobách poměrné hmotné prosperity jako v Británii let sedmdesátých. Hodnota inflace sama o sobě nám vůbec neříká, do jaké míry ekonomika uspokojuje lidské potřeby. Platební bilance je také jev druhého řádu; udává stupeň, v jakém se občané a vláda nějaké země stávají dlužníky nebo věřiteli zbytku světa. Je to agregát smluvních vztahů, který také není mírou toho, jak dalece jsou uspokojovány potřeby obyvatelstva. To neznamená, že inflace a obchodní bilance není důležitá, ale že jsou to problémy druhého řádu, týkající se fungování samotného ekonomického mechanismu. Totéž platí o nezaměstnanosti.

            Nezaměstnanost bezpochyby nepřímo ovlivňuje uspokojování potřeb. Nezaměstnaní jsou postiženi poklesem životní úrovně a totéž, i když méně zřetelně, platí pro obyvatelstvo jako celek v důsledku ztráty statků, které mohly být vytvořeny, pokud by nezaměstnaní produktivně pracovali. Ale i zde jde o problém, který vzniká v důsledku institucionální struktury kapitalistické ekonomiky. Lidé mohou být nezaměstnaní a potřeby mohou zůstat neuspokojeny, přičemž stroje a zařízení potřebné k jejich uspokojení zahálejí, protože firmy si spočítaly, že uspokojování těchto potřeb nepřinese zisk.

            Jediným cílem prvního řádu, který kapitalistické vlády vytyčují pro ekonomiku, je tempo růstu. To ovlivňuje agregátní schopnost ekonomiky uspokojovat potřeby, ale v procesu agregace lze ukrýt spoustu věcí. Co vlastně znamená tempo růstu? „Reálný růst“ se běžně chápe jako růst celkové peněžní hodnoty výstupů minus inflace. Co to znamená ve skutečnosti je ovšem jiná věc. Dá se říci, že jestliže ekonomika roste tempem 5 procent, naroste za rok o 5 procent také lidské štěstí? Co když k růstu dochází na úkor kvality života nebo společenské rovnosti? Co když se za tento růst platí znečišťováním vzduchu a moře? Do jaké míry měřené výstupy ekonomiky skutečně přispívají ke štěstí? Lze vůbec říci, že růst reklamy nebo půjčování peněz skutečně zvyšuje něčí spokojenost kromě lidí, kteří z toho mají přímý zisk?

 

JAKÉ BY BYLY CÍLE PRVNÍHO ŘÁDU?

Dáváme přednost takové charakteristice socialistického hospodářského plánování, která se soustřeďuje na schopnost plánovacího systému prosazovat v procesu ekonomického vývoje cíle, k nimž se dospělo demokratickým rozhodováním. Zvažme, jaký druh politicky stanovených cílů by plánovaná ekonomika měla dokázat trvale sledovat.

            Historicky prvním cílem plánování v socialistických ekonomikách bylo prosazení programu intenzivní industrializace jako prostředku k dosažení kolektivní bezpečnosti a vytvoření infrastruktury, která by byla schopna zajistit růst sociálních výdajů a individuální spotřeby. Podle pečlivých výzkumů Paula Gregoryho (Gregory, Paul Socialist and Nonsocialist Industrialisation Patterns: A Comparative Appraisal, New York: Praeger, 1970) lze sotva pochybovat o tom, že plánované ekonomiky byly schopny dosahovat vyššího tempa industrializace než tržní ekonomiky ve srovnatelném stadiu vývoje.

            Pro ekonomiku, která už byla industrializována, by se ovšem socialistické plánování mělo zaměřit mj. na následující ekonomické cíle.

 

  1. Celkový růst kulturní a životní úrovně lidí, s důrazem na příslušníky dělnické třídy po tu dobu, dokud bude „dělnická třída“ jako zřetelná skupina existovat. To zahrnuje rozšiřování a zkvalitňování sociálního zajištění (kolektivní spotřeby), zvětšování výběru a zvyšování kvality spotřebního zboží, obecné zkracování pracovní doby a nárůst volného času, jakož i snahu učinit samotnou práci příjemnější a osobně uspokojivější.
  2. Vytyčení dlouhodobé vývojové dráhy s ohledem na omezenost zdrojů, tj. trajektorie ekonomického rozvoje, která bude respektovat ekologická omezení a nebude do budoucna vytvářet neřešitelné problémy v důsledku vyčerpání zdrojů nebo destrukce životního prostředí.
  3. Změna ekonomické struktury tak, aby zaručovala skutečnou ekonomickou rovnost pohlaví cestou postupného odstraňování patriarchálních ekonomických forem.
  4. Snižování nerovnosti mezi třídami, regiony (a v méně vyvinutých ekonomikách také mezi městem a venkovem).

 

Je zřejmé, že tyto cíle jsou značně obecné (i když jsou konkrétnější než typické ekonomické cíle kapitalistických vlád). Bude je třeba dále specifikovat v rámci tvorby operačního plánu. V následující části budeme zkoumat různé aspekty tohoto procesu.

 

 

ÚROVNĚ PLÁNOVÁNÍ

Rozhodování činěná při plánování lze rozdělit do tří úrovní: makroekonomické plánování, strategické plánování a detailní plánování výroby. Tyto úrovně navzájem souvisejí následujícím způsobem.

            Zaprvé makroekonomické plánování stanoví některé obecné parametry, kterými se řídí vývoj ekonomiky v čase. Konkrétně v něm jde o rozepsání celkové produkce (nebo, podle nás správněji, rozepsání celkové pracovní doby) na různé vysoce agregované kategorie koncové spotřeby. Jak velká část práce společnosti se má věnovat na výrobu spotřebních statků? Kolik na zajištění společenských statků jako je zdravotnictví, vzdělávání, nebo socializovaná péče o děti? Kolik na akumulaci výrobních prostředků s cílem zvětšit do budoucna výrobní kapacitu ekonomiky? A kolik (pokud vůbec) na splácení zahraničního dluhu nebo nákup zahraničních aktiv? Na tyto otázky musí dát makroekonomické plánování odpověď. Musí také vyřešit otázku, jak intenzivně se má využívat existující výrobní kapacita ekonomiky. Odpověď totiž nezní nutně „až na maximum“, pokud zrovna není válka. Kapitalistická vláda se například může rozhodnout omezit agregátní poptávku a vyvolat nezaměstnanost, aby snížila inflaci - i to je svého druhu makroekonomické plánování. Socialistický plánovací úřad nebude mít zájem na vytváření nezaměstnanosti, ale také nemusí chtít, aby obyvatelstvo pracovalo tak tvrdě, jak jen lze. Poměr mezi produktivní prací a volným časem je věcí kompromisu a makroekonomičtí plánovači budou v tomto ohledu muset brát v úvahu přání lidí, až budou určovat, kolik pracovní doby má být k dispozici pro rozličné účely.

            Zadruhé je zde strategický plán, který se zabývá změnami průmyslové struktury ekonomiky. Jestliže se předpokládá, že tolik a tolik pracovní doby bude věnováno na pořízení veřejných statků, tolik na spotřební statky a tolik na výrobní statky, pak otázka zní, která konkrétní odvětví bude třeba rozvíjet a za použití jakých technologií. Které typy statků bude třeba importovat, protože je lze jinde vyrobit levněji? Která období mají být v dlouhodobé perspektivě utlumena? V rámci strategického plánování je nutno vyřešit otázky jako např. ekologické dopady různých průmyslových odvětví a technologií nebo vhodná kritéria pro posuzování potenciálních investičních projektů.

            Zatřetí, v rámci vytvořeném makroekonomickým a strategickým plánem se provádí detailní výrobní plánování, týkající se přesné alokace zdrojů: které specifické statky je třeba vyrobit a v jakém množství, s použitím jakého množství práce, na kterých místech? Které produkční jednotky mají dostávat vstupy od jiných a od kterých konkrétně? Atd. atd.

            Vlády v kapitalistických ekonomikách jsou schopny provádět do určité míry makroekonomické a strategické plánování průmyslu (mimo válečnou dobu se zřejmě nepokoušejí o podrobné plánování výroby). Protože ale tyto vlády nemají vlastnické právo k hlavním výrobním prostředkům, jejich schopnost plánovat je omezená a závisí na spolupráci kapitalistických podniků a jiných soukromých činitelů. Uvažujme o makroekonomickém plánování. Vlády mohou například zvětšit nabídku peněz a snížit úrokové sazby s úmyslem stimulovat výdaje na investice a tím vyvolat realokaci zdrojů ve prospěch akumulace výrobních prostředků. Pokud ale kapitalistické podniky nebudou považovat investování za dostatečně ziskové, snížení úrokových sazeb nemusí mít velký účinek. Nebo může vláda snížit daně v naději, že se zvýší celkový výkon ekonomiky a zaměstnanost, ale jestliže se spotřebitelé rozhodnou utratit peníze získané díky daňovým úlevám za importované zboží, výsledkem může být namísto domácí expanze obchodní deficit.

            Pokud jde o strategické plánování průmyslu v kapitalistické ekonomice, mimořádným úspěchem je příběh japonského MITI (ministerstva mezinárodního obchodu a průmyslu). MITI dokázalo prosadit velmi prozíravé úpravy struktury japonského průmyslu jako reakci na změny struktury světové produkce a konkurenčních výhod. Průmyslové obory, které podle výpočtů MITI měly nejlepší vyhlídky na dlouhodobý růst konkurenční schopnosti, byly budovány s pomocí výzkumu a vývoje financovaného ze státních zdrojů. Poměrně dobrý popis tohoto procesu najdeme v díle Keitha Smitha (Smith, Keith The British Economic Crisis, Harmondsworth: Penguin, 1984). Ukázalo se, že úspěch MITI není snadné napodobit. Závisel totiž na ochotě kapitalistických podniků v Japonsku spolupracovat s ministerstvem, a klima spolupráce ve vztahu mezi průmyslem a vládou se nedá nastolit zákonem.

            Socialistická vláda, která má vlastnická práva k výrobním prostředkům, by měla být v zásadě mnohem lépe schopna provádět důsledné a účinné makroekonomické a strategické plánování průmyslu. Skutečnost, že taková vláda má dost moci, aby mohla utvářet tyto aspekty ekonomiky samozřejmě nezaručuje, že bude svou moc používat moudře. Jestliže ale plánovací proces bude otevřen diskusi, a to demokratické diskusi kdekoli to bude možné, a jestliže bude systematicky a v co největší míře využívat schopnosti vědecké komunity, lze právem doufat, že svými výsledky předčí kapitalistický trh.

            V dalších pěti kapitolách rozvineme koncepci plánování různými způsoby. V kapitole 5 se rozpracovává problematika strategického plánování; kapitola 6 stanoví požadavky na efektivní detailní plánování. Kapitola 7 pojednává o makroekonomickém plánování, kapitola 8 o marketingu spotřebního zboží. V kapitole 9 se zkoumá otázka informačních potřeb plánovacího procesu jako celku.

 

 

Číslo revize překladu: 1

07.02.2003