KAPITOLA 1

 

NEROVNOST

 

Jedním z hlavních cílů socialismu je překonání hrubých nerovností v příjmech, právech a příležitostech, které jsou spojeny s kapitalismem. Socialismus se obrací především k těm, kdo trpí nerovnostmi kapitalismu nejvíc. Naopak ti, kdo mají skutečný nebo domnělý prospěch z nerovnosti a privilegií, se většinou stavějí proti socialismu.

            Bohatí snadno dospívají k přesvědčení, že snahy o dosažení společenské rovnosti jsou marné, ne-li zcela zcestné, ale jejich chudší spoluobčané k tomu někdy potřebují trochu domluvy. Za tím účelem se argumentuje, že nerovnost je funkční a také nezbytná. Nerovnost v příjmech je zapotřebí, aby lidé měli pobídky k usilovné a efektivní práci; dokonce i socialistické země bez ohledu na své původní záměry zjišťují, že musí zavádět nerovnost, aby fungovala ekonomika. Je zajímavé, že si obhájci společenské nerovnosti myslí, že bohatí reagují na zcela jiné pobídky, než chudí. Pokud je třeba o nutnosti pracovat přesvědčit bohaté, potřebují jako stimul příslib ještě většího bohatství: z toho plyne prvořadý význam snižování daní z vysokých příjmů. Když se ale jedná s chudými, předpokládá se naopak, že není lepší pobídky k práci než perspektiva ještě větší chudoby: odtud prvořadý význam přísného omezování požitků, na které mají nárok.

            Zásadně nesouhlasíme s oběma těmito tvrzeními. Chceme ukázat, že ačkoli trocha ekonomické nerovnosti může být nevyhnutelná, její míra je nepatrná ve srovnání s tím, co existuje dnes. Myslíme si, že je možné uspořádat společnost tak, aby byla efektivní, humánní a v zásadě rovná. V této kapitole načrtneme hlavní principy udržitelného ekonomického mechanismu, který by takovou společnost vytvořil.

 

ZDROJE NEROVNOSTI

 

Těm, kdo trpí nynějším omezováním není třeba říkat, jak špatný je stav věcí; to už vědí sami. Důležité jsou následující dvě otázky: jaké jsou příčiny současného protikladu mezi chudobou a bohatstvím a co se s tím dá dělat. Z nich je logicky důležitější první. Co je skutečnou příčinou nerovností v současné společnosti? Nejdůležitější příčiny jsou:

 

(1)  vykořisťování těch, kdo pracují

(2)  dědění bohatství menšinou lidí

(3)  nezaměstnanost

(4)  nemoc a stáří

(5)  podřízené ekonomické postavení žen

(6)  rozdíly ve zkušenostech a schopnostech.

 

Vykořisťování

V běžné řeči hovoříme o vykořisťování, když silní využívají slabé. Ekonomické vykořisťování se týká lidí, kteří jsou nedostatečně placeni za vykonanou práci. Může jít o ženu nucenou posluhovat bezplatně svému manželovi nebo zaměstnance pracujícího k obohacení svého zaměstnavatele. Ve vykořisťovatelském vztahu vykořisťovaná osoba nezískává zpět ekvivalent toho, co do vztahu sama vkládá. Tato myšlenka je poněkud nejasná a nepřesná pokud jde o osobní vztahy, ale v peněžním vztahu mezi pracovníkem a zaměstnavatelem nabývá zcela přesný význam. Pracující jsou vykořisťováni, pokud mzda, kterou dostávají, je menší než hodnota produktu, který vytvářejí.

            Je to velmi jednoduchá myšlenka. Nejlépe ji objasníme, když si nejdřív představíme situaci, v níž neexistuje vykořisťování. Předpokládejme, že pracující je zaměstnán 40 hodin týdně. Pokud nemá být vykořisťován, pak by mu mzda, kterou za svou práci dostane, měla umožnit nákup zboží a služeb, na jejichž produkci bylo také třeba 40 hodin. I když se na zboží neuvádí jeho obsah práce podobným způsobem, jako je na balíčku s cereáliemi napsáno, kolik má kalorií, lze tento obsah práce v zásadě vypočítat. Je zřejmé, že v takovém případě k vykořisťování nedochází. Týden práce kuchaře anebo řidiče autobusu by se prostě vyměnil za stejné množství práce těch, kdo zásobují zaměstnance tím, co chtějí a potřebují: zemědělců, textiláků, pekařů, herců atd.

            V kapitalistické společnosti se tak ale ve skutečnosti neděje. Ačkoli je pracovní smlouva mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem formálně svobodnou dohodou, její podmínky fakticky diktuje zaměstnavatel. Člověk, který byl po nějakou dobu nezaměstnaný, nebo který se bojí nezaměstnanosti, rád přijme jakoukoli práci a nebude příliš trvat na podmínkách. Zaměstnavatel takové omezení nezná. O každou práci je obvykle hodně uchazečů, takže když se někdo snaží jednat o vlastní mzdě, najde se někdo jiný, kdo se bude podbízet a podrazí ho.

            Ve vzácných případech, kdy je pracovní síly nedostatek a mzdy rostou na úroveň, která už neznamená vykořisťování, mají zaměstnavatelé možnost ponechat svůj kapitál v bance a vydělávat na úrocích. Této alternativě dají přednost před najímáním pracovní síly na mzdové úrovni, která by ohrozila jejich zisky. Mohou také zvážit přesun svého podnikání do zahraničí, do rozvojové země s mnohem nižší úrovní mezd.

            Všechny tyto faktory se spikly, aby nutily zaměstnance prodávat se za nízké mzdy, které znamenají vykořisťování. Jak dolů jdou, lze vidět na rozboru britského národního důchodu uvedeném v tabulce 1.1. U každého odvětví ekonomiky zkoumáme, jak se hodnota přidaná prací rozděluje na mzdy a zisky. Přidanou hodnotou rozumíme rozdíl mezi celkovým objemem prodeje podniku a náklady na vstupy do produkčního procesu kromě pracovní síly: na energie, suroviny, odpisy strojů atd.

            Tyto údaje jsou převzaty z Modré knihy o národním důchodu a výdajích (National Income and Expenditure Blue Book), kterou vydal Ústřední statistický úřad v roce 1983. Ve dvou sloupcích jsou uvedeny celkové mzdy a zisky za jednotlivá hospodářská odvětví. Celková přidaná hodnota se rovná součtu mezd a zisků. Jak vidíme, podíl přidané hodnoty jdoucí na mzdy je v jednotlivých odvětvích značně rozdílný. V energetice dostali pracující v roce 1982 pouze 27 procent celkové přidané hodnoty. To znamená, že pracující v energetice pracovali každou hodinu 16 minut na sebe a 44 minut z hodiny na zisky svých zaměstnavatelů.

            V jiných odvětvích je míra vykořisťování nižší. Například v hromadné tovární výrobě (manufacturing) jde na mzdy přibližně 75 procent přidané hodnoty. Abychom dospěli k odhadu průměrné úrovně vykořisťování zaměstnanců v ekonomice jako celku, musíme nejdřív sečíst mzdy a zisky různých kapitalistických hospodářských odvětví. Když se podíváme na celkový objem mezd a příjmů z majetku, zjistíme, že pouze asi 60 procent celkové přidané hodnoty dostali pracující, kteří ji vytvořili.


Tabulka 1.1: Výpočet míry vykořisťování pro rok 1982

 

Odvětví, sektor

Mzdy

Zisky a další příjem z majetku minus zhodnocení cenných papírů

Energetika

7241

18769

Hromadná tovární výroba (manufacturing)

44337

14105

Stavebnictví

7774

5706

Distribuce a stravování

21526

8445

Doprava

7443

2868

Komunikace

4359

2494

Bankovnictví atd.

15205

13835

Pronájem

0

14690

Ostatní služby

11176

3367

Zemědělství, lesnictví, rybářství

2044

3708

Celkem

121105

(= 57%)

88014

(= 43%)

Hrubá míra vykořisťování

(minuty za odpracovanou hodinu)

pro sebe

34,4

(57%)

pro jiné

25,6

(43%)

 

            Další rozpis bankovních a finančních služeb:

                    

                     Mzdy a platy                                 15205

                     Poplatky za služby                         10589

                     Obchodní zisk                               - 4614

                

Předpokládejme, že plat za práci zaměstnanců bank činí 60% vytvořené hodnoty. Příjem z poplatků za služby je pak rozdělen následovně:

     Mzdy a platy                                6353,4

     Nadhodnota                                  4235,6

     Celkem                                       10589,0

 

Upravený příspěvek odvětví bankovnictví:

     k celkovým mzdám                       6353,4

     k celkové nadhodnotě                 22686,6

 

Upravené celkové součty:

     Mzdy a platy                            112253,4

     Příjem z majetku                        96865,6

 

Upravená míra vykořisťování     pro sebe                pro jiné

(minuty za odpracovanou hodinu)         32,2                     27,8

                                                          (53%)                  (47%)

 

Všechny číselné údaje jsou v milionech GBP. Zdroj: National Income and Expenditure, 1983 edition, Central Statistical Office.

 

           

            Bližší zkoumání ukazuje, že objem mezd je v tomto případě nadhodnocen. Jde o to, že banky a finanční instituce nelze považovat za tvůrce hodnoty ve stejném smyslu slova, jako tovární výrobu nebo stravování. Finanční sektor získává příjmy ze dvou zdrojů: z poplatků za služby účtované majitelům účtů a z úroku z půjček. První z nich se nazývá obchodní příjem, druhý neobchodní příjem. Finančnictví poskytuje služby jako je výplata šeků a vedení účtů. Hodnota těchto služeb je dána výší poplatků za ně. Poplatky za služby po odečtení příslušných mzdových nákladů tvoří hrubý obchodní zisk, uváděný v oficiálních statistikách. Tento obchodní zisk nelze směšovat s celkovým ziskem banky, který je větší o neobchodní příjem ve formě úroku.

Hrubý obchodní zisk je ve finančním sektoru trvale záporný, což ukazuje, že běžné náklady banky jsou pouze částečně kryty jejich obchodním příjmem. To znamená, že na poskytování nabízených služeb připadá pouze část pracovní doby vynaložené v bance; zbývající vynaložená práce je dodatečný náklad, který vzniká bance při vyřizování a správě půjček a vybírání úroků. Tento náklad nese ta část obyvatelstva, která produkuje bohatství, prostřednictvím placení úroků.

            Při výpočtu celkového objemu mezd za kapitalistický sektor musíme započítat pouze mzdy těch zaměstnanců bank, kteří zajišťují nabízené služby; zbytek mezd v bankovnictví je třeba považovat za nadhodnotu. Tyto úpravy provádíme ve spodní části Tabulky 1.1. Upravené hodnoty dávají poněkud vyšší odhad celkové míry vykořisťování.

            Z těchto výsledků můžeme odvodit, jak velká část příjmu se skutečně vrátí zaměstnancům produkujícím bohatství. Plyne to z upravených hodnot objemu mezd a příjmu z vlastnictví. Zjistíme, že pracující v kapitalistických odvětvích hospodářství dostávají zpět pouze 53 procent hodnoty přidané jejich vlastní prací. Fakticky každou odpracovanou hodinu pracují 32 minut pro sebe a 28 minut pro různé vykořisťovatelské nebo neproduktivní společenské skupiny.

            Vykořisťování zaměstnanců je spojeno s hrubými nerovnostmi příjmu a bohatství.[1] Prostředky získané vykořisťováním jdou na dva hlavní účely. Buď jsou rozděleny jako dividendy nebo výplaty úroků, nebo je podnik použije na financování akumulace vlastního kapitálu. V každém případě z toho mají prospěch majitelé akcií, dluhopisů a dalších finančních aktiv. Pokud se zisk věnuje na dividendy, mají prospěch přímo. Pokud je směrován na akumulaci kapitálu, akcionáři získávají nepřímo prostřednictvím zhodnocení svých akcií.

            Akcie jsou mezi obyvatelstvem rozděleny velmi nerovnoměrně. Podle zprávy Královské komise pro rozdělení příjmů a majetku (Royal Commission on the Distribution of Income and Wealth) z roku 1975 vlastnilo dolních 80 procent obyvatelstva méně než 4 procenta akcií. Dokonce i dnes v zemi s tak vyvinutým trhem cenných papírů jako je Británie nemá většina příslušníků třídy pracujících vůbec žádné akcie. Jejich hodnota u těch pracujících, kteří je mají, většinou nepřesahuje několik set liber, takže příjem z akcií tvoří jen nevýznamnou část jejich celkových příjmů; částka, kterou získají z akcií bude menší, než kolik zaplatí na úrocích za osobní půjčky a hypotéky. Mimo toho, že je vykořisťují jejich zaměstnavatelé, jsou konec konců zcela nezávisle vykořisťováni také finančními institucemi.

            Nerovné rozdělování příjmů se udržuje samo od sebe. Většinu akcií vlastní velmi malá část obyvatelstva. Královská komise ve své zprávě udává, že zhruba 330 000 lidí vlastní 55 procent všech akcií a 58 procent veškeré půdy. Tato část obyvatelstva může žít z příjmu z vlastnictví. Její příslušníci se také mohou rozhodnout pracovat a získat tak další příjem ve formě ředitelských odměn atd. V každém případě mají dost příjmů, které mohou z velké části opět investovat do dalších akcií nebo jiných finančních aktiv. Protože si mohou dovolit ušetřit mnohem větší část svého příjmu než průměrný zaměstnanec, tato třída bude trvale, z jedné generace na druhou, držitelem většiny národního finančního kapitálu.[2]

            Tato malá menšina je konečným příjemcem výtěžku plynoucího ze systematického nedoplácení pracujícího obyvatelstva. To zůstane hlavním zdrojem ekonomické nerovnosti tak dlouho, jak bude trvat současný tržní systém.

 

Nezaměstnanost

Druhotným, ale přesto důležitým zdrojem ekonomické nerovnosti je nezaměstnanost. Ti, kdo mají práci, snadno zapomínají nebo si vůbec nedokáží představit, jak hluboce klesnou příjmy člověka, když přijde o zaměstnání. Desítky běžných drobných výdajů, které připadají zaměstnanému jako maličkosti – koupě šálku kávy, jízda veřejnou dopravou, návštěva kina – se najednou jeví jako urážlivě drahé. Ti dlouhodobě nezaměstnaní, kteří vyčerpají své omezené úspory, nebo nikdy neměli příležitost získat placené zaměstnání, závisí na státních dávkách obratně vypočítaných tak, aby vystačily pouze na holé přežití. V některých kapitalistických zemích, v rostoucí míře také v Británii, jsou i tyto podpory nedostupné celým velkým skupinám nezaměstnaných. Tyto skupiny jsou tlačeny do podsvětí zločinu, prostituce a závislosti na dobročinnosti.

            Rozdíly v postavení zaměstnaných a nezaměstnaných přitahují značnou politickou pozornost. Politikové hovoří o vzniku nové podtřídy dlouhodobě nezaměstnaných. Knížata vyjadřují šifrovaným jazykem znepokojení nad „vnitřními městy“. Nicméně nezaměstnanost zůstává druhotným zdrojem nerovnosti. Jedním důvodem je, že postihuje jen menšinu pracovní síly; počet nezaměstnaných kolísá, ale obvykle je nižší než jedna sedmina práceschopného dospělého obyvatelstva. Důležitější je, že nezaměstnanost pomáhá udržovat vykořisťování zaměstnaných lidí. Nezaměstnanost způsobuje, že trh práce je trhem kupujícího; na každé volné místo je několik uchazečů. Ti, kteří nemají alternativu, nebudou zpochybňovat vykořisťovatelské mzdy. Odbory budou váhat se stávkami za vyšší mzdy, jestliže vědí, že si zaměstnavatel snadno najme stávkokazy z řad nezaměstnaných. Tak lze propustit i celé osazenstvo podniku a najmout jiné pracovníky za nižší mzdy.

            Nezaměstnanost je regulátorem vykořisťování a vládní politika ji udržuje za tímto účelem. Hospodářská opatření, která vedou k plné zaměstnanosti, jsou dobře známa. V Británii se prováděla po druhé světové válce zhruba dvě desetiletí, přičemž nezaměstnanost byla stlačena na 1/30 nebo 1/40 celkové pracovní síly. Takovou politiku lze aplikovat i dnes. Důvod, proč aplikována není, tkví právě v tom, co se stalo za zmíněných 20 let.

            Byly to doby, kdy konzervativní předseda vlády (Harold Macmillan) mohl poctivě říci pracujícím třídám, že se „nikdy neměly tak dobře“. Plná zaměstnanost přinesla bezprecedentní období stálého růstu reálných mezd. Po půl století stagnace se reálná čistá mzda skoro zdvojnásobila.[3] Avšak za tutéž dobu podíl celkového objemu produkce podniků připadající na zisky klesl na polovinu – z 23,4 procenta roku 1950 na 12,1 procenta v roce 1970 (Bacon and Eltis, 1978). Jinými slovy, zaměstnanci využili nedostatek pracovních sil, aby omezili své vykořisťování. Pokusy podniků udržet podíl zisku zvyšováním cen vedly k inflaci.

            Počínaje polovinou 70. let dvacátého století přijali politikové obou čelných politických stran názor, že politika plné zaměstnanosti je neschůdná a že pokud by se v ní pokračovalo, vyvolala by opět inflaci. Hospodářství založené na systematickém vykořisťování zaměstnanců vyžadovalo vytvoření převisu nabídky na pracovním trhu, a to vyžadovalo nezaměstnanost.

            Neexistuje logický důvod, proč by nezaměstnanost měla mít za důsledek chudobu a deprivaci. Pokud není k dispozici práce, civilizovaná společnost by mohla těm, kdo dočasně nepracují, ale pracovat chtějí, zajistit slušný příjem. Pokud někdo zůstane bez práce bez vlastního zavinění, proč by měl být postižen snížením platu? Pokud by byly zdrojem nezaměstnanosti, jak se mnozí lidé nesprávně domnívají, technologické změny, zavádění robotů a počítačů, takové racionální a humánní politice by nic nestálo v cestě. Avšak nezaměstnanost způsobují změny veřejné politiky. Jakmile vlády akceptovaly nezaměstnanost jako trvalou nutnost sloužící regulaci trhu práce, vydaly se cestou degradování nezaměstnaných.

            Reálná úroveň dávek vyplácených nezaměstnaným rok po roce eroduje, podmínky pro jejich získání jsou neustále přísnější. Zranitelné skupiny jako jsou mladiství o právo na dávky přišly docela; příspěvky na oblečení a vybavení domácnosti byly nahrazeny půjčkami, nezaměstnaní podléhají volební dani atd.

            Tím, že vláda odsoudila nezaměstnané k absolutní chudobě, stlačuje dolní konec mzdové křivky. Pokud jsou mladiství nuceni pracovat v tom, čemu se velkomyslně říká školicí programy, za GBP 25 týdně, jaký div, že počáteční mzda dospělých činí pouhých GBP 1,70 za hodinu? Navíc se tato mzda často uplatňuje u částečných úvazků o rozsahu jedné nebo dvou desítek hodin týdně. Chudoba nezaměstnaných je bránou k chudobě zaměstnaných.

 

Nemoc a stáří

Člověk nemusí být chudý jen proto, že je starý, má zdravotní potíže nebo je nechopen práce z jiných příčin. Důchodci z vyšších tříd s dostatečným majetkem žijí bohatým životem. Do těžkostí upadají ve stáří nebo po úrazu pouze ti, kdo nemají majetek a závisejí na prodeji své vlastní pracovní síly. Protože se v této situaci nachází většina obyvatelstva, většina starých a hendikepovaných lidí žije v poměrně stísněných podmínkách, v závislosti na skrblické státní penzi.

            Nízká úroveň starobních důchodů je výsledkem politického rozhodování. Oficiální politikou je vést lidi k tomu, aby se zaměřili na soukromé penze a pojištění, k čemuž ovšem budou méně ochotni, pokud se budou moci spoléhat na přiměřenou penzi ze zákona. To vyvolává tlak na stlačování úrovně státních penzí. Politikové přijímající taková rozhodnutí vědí, že osobně budou mít při svém odchodu do důchodu dostatečné rezervy, o něž se budou moci opřít. Přestože tento fakt na ně má nesporný vliv, nejednají z čistého sobectví. Když prosazují zavádění soukromých penzí, sledují tím logiku kapitalistického soukromého vlastnictví. Soukromé důchodové pojištění prodlužuje na období důchodu příjmové diferenciály vytvořené za dobu, kdy člověk pracoval; tím pouze zvyšuje bezpečnost a stabilitu základní třídní struktury. Navíc pro střední třídy vytváří pobídku k šetření. Střední třídy tak svými úsporami sázejí na kapitalistický finanční systém a tím získávají politický zájem na jeho pokračování.

            Situace by byla rozdílná, kdyby soukromé penze neexistovaly a kdyby rozhodnutí o úrovní státních penzí byla přijímána lidmi, kteří vědí, že na nich jednou budou sami záviset. Potom by se dalo očekávat, že základní státní penze budou ve srovnání s průměrnými výdělky vyšší, než je dnes.

 

Podřízené ekonomické postavení žen

Sociální systém západoevropských států je tvořen několika rozdílnými ekonomickými formami. Socialisté si tradičně nejvíce všímali kapitalistického a státně kapitalistického sektoru. Když lidé mluví o smíšené ekonomice, mají na myslí právě směs těchto dvou složek, kombinaci soukromých a znárodněných podniků. Vedle soukromého a státně kapitalistického sektoru existují - a často se s druhým z nich neprávem směšují - čistě socialistické prvky ekonomiky (jako je Národní zdravotní služba a části vzdělávacího systému). Tato forma se považuje za nejdůležitější složku smíšené ekonomiky. Výše uvedené názory ovšem přehlížejí značnou roli, kterou v našem sociálním systému stále hraje domácí ekonomika.

            Jsem přesvědčeni, že tak jako kapitalistická ekonomika vytváří jeden soubor ekonomických nerovností – mezi bohatými a chudými -, tak nese domácí ekonomika konečnou odpovědnost za jiný soubor nerovností – mezi ženami a muži.

            Pro domácí ekonomiku je charakteristické neplacené provádění pracovních služeb v rámci rodiny. Většinu osob přímo produkujících tyto služby tvoří vdané ženy; neprodukujícími osobami, které tyto služby využívají, jsou děti a manželé. Dalším rysem domácí ekonomiky je, že za výsledky práce ani za práci samotnou se neplatí. Když žena uvaří pro svou rodinu jídlo, nedostane zaplaceno za čas, který přitom odpracovala a neprodává se ani samotné jídlo. Pokud jde rodina do restaurace, může si dát jídlo se stejnou výživnou hodnotou, jeho sociální povaha bude ovšem zcela odlišná. Jídlo se kupuje jako zboží a je vyrobeno placenými zaměstnanci restaurace.

            Protože domácí ekonomika je v zásadě nepeněžní, její příspěvek k domácímu produktu se neobjevuje v oficiálních statistikách. Pokud bychom však jako jeho měřítko použili vynaložené úsilí, pak by obrovský počet žen v domácnosti a dalších zainteresovaných a množství jimi odpracovaných hodin mohly způsobit, že by se domácí ekonomika stala vůbec největším hospodářským odvětvím.

            Relativní význam domácí ekonomiky v epoše kapitalismu dlouhodobě klesá. Když klasičtí autoři psali o ekonomii neboli oikonomii, měli na mysli řízení domácnosti, organizaci domácí produkce (viz Tribe, 1978). V domácnosti se odehrávala tak velká část ekonomických aktivit, že Aristoteles považoval vydělávání peněz za nepřirozenou činnost. Svou povahou se považovalo za protiklad normálních produktivních aktivit probíhajících v rámci domácnosti. Když Adam Smith formalizoval buržoasní myšlení, došlo k naprostému převratu. Za charakteristickou formu ekonomické činnosti se začala považovat výroba pro trh. Tento pohled na ekonomickou aktivitu jako primárně zaměřenou na trh odráží skutečnost, že kapitalistický systém je reálně nadřazen domácí ekonomice.

            V obdobích svého prudkého růstu se kapitalistická ekonomika rozšiřovala na úkor domácího sektoru. Historicky nejvýznamnější fází tohoto procesu bylo nahrazení domácí produkce potravin kapitalistickým zemědělstvím. V Británii byl tento proces dovršen začátkem 19. století, ale v jiných částech Evropy pokračoval až do poslední čtvrtiny 20. století. Je ironií dějin, že k socialistickým revolucím obecně docházelo v zemích jako je Čína, kde v produkci potravin stále ještě dominovala domácí ekonomika. V pokročilé kapitalistické zemi je rozsah domácí ekonomiky mnohem menší. Omezuje se na následující oblasti: (1) konečná příprava stravy; (2) péče o děti v předškolním věku; (3) část péče o děti školního věku; (4) část čištění a údržby prostor domácnosti; (5) část péče o staré a nemocné.

            Jak je vidět, v období kapitalistického vývoje ztratila domácí ekonomika skoro úplně své postavení v několika oblastech produkce: (1) pěstování plodin; (2) chov domácích zvířat; (3) mlynářství; (4) porážení a zpracování zvířat; (5) konzervace potravin; (6) předení a tkaní; (7) stavba domů. Všechny tyto činnosti přešly do kapitalistického sektoru. Uvedený proces pokračuje. Příkladem je šíření restaurací a prodeje hotových nebo předvařených jídel. To dále omezuje rozsah produkce stravy v domácím sektoru. Jiným příkladem jsou internátní školy, jejichž služby si kupují rodiny z řad buržoasie a vyšších středních vrstev.

            K těmto přesunům mezi sektory dochází především proto, že tržní sektor je efektivnější. Je pravda, že v některých případech bylo ke spojování pozemků a vyloučení domácího zemědělství používáno donucení (ohrazování pozemků v Anglii, právo průchodu ve Skotsku), ale k úpadku domácího zemědělství došlo i tam, kde se donucení nepoužívalo. Ve všech oblastech, které organizuje, přináší kapitalismus technický pokrok. Konkurence mezi výrobci vede k zavádění nejefektivnějších technik, stoupá produktivita práce. Oblasti, které kdysi byly součástí domácí ekonomiky, nyní vyžadují vynaložení mnohem menšího množství práce. Uvolněná pracovní síla je k dispozici celé paletě nových odvětví a výrobních oborů, které vyrostly v moderní éře.

            I když se v domácké výrobě pořád ještě vynakládá hodně práce, fyzický objem produkce je poměrně malý. V protikladu k tomu fyzická produktivita tržní ekonomiky neustále roste. Kapitalistický sektor nabízí stále více zboží, zatímco produktivita domácího sektoru relativně stagnuje. Nestagnuje docela; domácí výrobní prostředky se v průběhu času značně zdokonalily. Spalování dřeva nebo kravského lejna nahradil plyn nebo elektrická kamna, studně nahradil vodovod, místo necek jsou k dispozici pračky, takže provádění stejných úkonů dnes vyžaduje mnohem méně práce. Ale tato zdokonalení se zrodila mimo domácí produkci, jsou důsledkem importu kapitalistických technologií. Domácí ekonomika sama o sobě nikdy neprojevovala mnoho schopností k inovaci.

            Domácí ekonomika prohrála i se socialismem. V průmyslových zemích je běžné, že stát zajišťuje bezplatné a povinné vzdělávání dětí. To ovlivňuje domácí ekonomiku dvěma způsoby. Do jisté míry to snižuje nároky na práci matky, která už nemá na starosti děti po celý den. Na druhé straně to zbavuje domácí sektor potenciální pracovní síly, protože děti zůstávají ve škole do mnohem pokročilejšího věku, než v jakém by měly začít produktivně pracovat v předchozím ekonomickém systému. Jedním z tragických následků návratu k domácímu zemědělství v Číně je tendence rolnických rodin brát děti ze školy; je užitečnější, když pracují na poli. Domácí pracovní síla je ovšem příliš často negramotná.

            V nedávnější minulosti na sebe stát převzal také část péče o staré lidi. Na rozdíl od neoprávněných zásahů kapitalistického sektoru, k nimž dochází spontánně, náhrada domácí práce bezplatnými veřejnými službami vyžaduje přímá politická rozhodnutí. Současné konflikty mezi socialistickým a domácím způsobem produkce probíhají v oblastech jako je výživa dětí (bezplatné stravování ve školách) a péče o malé děti (zajištění školek). Existuje značný prostor pro rozšíření částečně socialistického sektoru na úkor domácího sektoru v oblastech výživy, čištění a úklidu a péče o dítě.

            Jak již bylo řečeno, pro domácí systém je charakteristické, že vdané ženy vykonávají neplacenou práci pro své manžele a děti. Tato specifická forma vykořisťování se skrývá za řadou mystifikací. Protože je zahalena do ideologie sexuální a mateřské lásky, lidé mají sklon přehlížet ji. Vzhledem k její velmi soukromé povaze mají třídní protiklady mezi vykořisťovatelem a vykořisťovaným tendenci projevovat se ve formě osobních antagonismů. Ekonomický třídní boj se projevuje hádkami, morálním nátlakem, bitím žen, útěky od rodiny a rozvody.

            Ekonomické třídní boje, dokonce i boje mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, se účastníkům jeví v zásadě jako soukromé spory. Souhrn soukromých sporů se stává třídním konfliktem, když v něm vystoupí třída jednotlivců se společnými postoji, proti nimž stojí jiná třída jednotlivců. Právě proto, že zájmové konflikty mezi manželem a manželkou nebo mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem se neobjevují pouze jednou nebo dvakrát jako izolované jevy, ale vyskytují se souběžně v milionech případů, musíme je považovat za konflikty mezi třídami lidí.

            Účastníkům těchto sporů se stává zřejmým, že jde o záležitost třídní, pokud se spory zpolitizují. To znamená, že se jedna nebo druhá strana obrátí na stát se žádostí o akci, která povede k nápravě. Platí to zejména o domácích třídních rozporech, protože pouze na politické aréně mohou ženy navzájem spolupracovat ve velkém počtu a tak bojovat proti vykořisťování. V tomto případě tak jako v ostatních je v zájmu vykořisťovatelů udržet rozpor v privátní a osobní poloze.

            Každý politický třídní boj vyžaduje jak třídně uvědomělé vedení, tak program požadavků, kolem kterých lze třídu sjednotit. Pro politický boj žen byl dosud pravděpodobně nejvýznamnější otázkou boj o právo na potrat. Pokud bude trvat domácí způsob produkce, zůstane kontrola plodnosti základní věcí pro ženy, které si přejí mít kontrolu nad svou vlastní pracovní dobou.

            Boj žen jako třídy proti domácímu vykořisťování může získat revoluční charakter pouze tehdy, když se jeho cílem stane náhrada domácí ekonomiky pokročilejší formou výrobních vztahů. Pokud nebude existovat systematická propaganda alternativních způsobů vzájemného soužití lidí, přípravy stravy, péče o děti a vzájemného poskytování citové podpory, nebude možné pozvednout rozpor mezi ženami a muži z úrovně osobní politiky na úroveň politického třídního boje. V tomto lze považovat protiklad mezi muži a ženami za zatím ještě stále potlačovaný a latentní rozpor britské politiky.

            Jsme přesvědčeni, že bojům žen lze dát revoluční obsah nejlépe tím způsobem, že bude navržena konkrétní představa komunálního způsobu života, která dokáže vytlačit současnou patriarchální rodinu. Tímto úkolem se budeme zabývat v kapitole 12.

 

SHRNUTÍ

 

V této kapitole jsme zaměřili pozornost jak na závažné nerovnosti vyvolávané tržní ekonomikou, tak na některé jejich příčiny.Prozkoumali jsme ekonomické kořeny nerovnosti, které spočívají ve vykořisťování pracovní síly. Odmítnutí vykořisťování a snaha o jeho odstranění je morálním jádrem každé socialistické politické ekonomie. V následujících kapitolách ukážeme, že důsledným uplatňováním principu, podle něhož je lidská práce jediným zdrojem hodnoty, lze vybudovat ekonomický systém, který bude spravedlivý a zároveň také efektivní.

 

 

Číslo revize překladu: 1

14.01.2003



[1] Nebylo by zcela správné tvrdit, že nerovnost je „způsobena“ vykořisťováním. Oba jevy se podporují navzájem. Základem je nerovné vlastnictví výrobních prostředků (produktivních aktiv? – productive assets – pozn. překl.), která nutí většinu těch, kdo je nevlastní, aby se nechali vykořisťovat tím způsobem, že prodávají svoji pracovní sílu majitelům, což pak vyvolává rozsáhlou nerovnost příjmů.

[2] Na tom nic nemění fakt, že přímé vlastnictví reálného průmyslového kapitálu je hlavně v rukou neosobních podniků a ne jednotlivých kapitalistů. K tomu viz Cottrell (1984).

[3] Historical Abstracts of Labour Statistics 1886-1968, Department od Employment and Productivity, 1971.