ÚVOD

 

„Socialismus byl vyzkoušen. Rozsudek dějin sedmdesát let po bolševické revoluci zní, že selhal.“ Všichni, kdo mají v devadesátých letech dvacátého století pořád ještě sklon říkat si socialisté, musí na tento široce sdílený názor nabídnout nějakou odpověď. Naší odpovědí je tato kniha. Nejdřív ovšem může být užitečné odlišit náš názor od některých odpovědí, s nimiž se setkáváme na levici na Západě.

            Pravděpodobně většina socialistů bude trvat na tom, že sociální systém, o který usilují, se podstatně liší od sovětského modelu. Zdůvodnění tohoto požadavku ale může být různé. Rozlišovat je třeba především mezi sociálními demokraty a těmi, koho bychom mohli nazvat ‘idealistickými marxisty’. První z nich by mohli argumentovat, že selhání sovětského socialismu má málo co říci k budoucnosti dejme tomu sociální demokracie skandinávského stylu. To může být pravda. Je sice skutečností, že období krize sovětského socialismu se časově shoduje se zuřivým útokem na sociálně demokratické ideje a instituce, k němuž došlo zejména, nikoli však výlučně v Británii a USA, ale lze namítnout, že tato spojitost je nahodilá, nebo přinejmenším že není logicky nutná. I v případě, že krize sovětského systému je smrtelná, lze si představit, že se politické „kyvadlo“ na Západě zase přehoupne zpět k sociální demokracii. Jak ovšem uvidíme, v tomto ohledu existují určité důvody k pochybám. Idealističtí marxisté na druhé straně tíhnou k tvrzení, že selhání ve východním bloku nesvědčí proti marxismu, protože sovětský systém představoval spíše zradu než uskutečnění Marxových ideálů. Zatímco sociální demokraté říkají, že sovětský socialismus nebyl ten druh socialismu, který si přáli, tito marxisté říkají, že SSSR (možná po smrti Lenina) nebyl vůbec socialistický. Sociální demokraté mohou souhlasit s tvrzením, že sovětský systém byl rozhodně marxistický, a přitom odmítat marxismus; idealističtí marxisté lpí na své teorii s tím, že zatím ještě nebyla uskutečněna v praxi.

            Naše stanovisko se odlišuje od obou těchto názorů. Za prvé namítáme, že sociální demokracie zrazuje historické aspirace socialismu; představuje nedostatečně radikální řešení zel, kterými trpí moderní kapitalistické společnosti. Na rozdíl od sociálních demokratů jsme přesvědčeni, že klasický marxovský projekt radikální přeměny společnosti si zachoval mnoho hodnotného. Na druhé straně odmítáme idealistický pohled, který chce uchovat čistotu socialistických ideálů za tu cenu, že je odtrhne od dějinné reality. To znamená, že uznáváme, že společnosti sovětského typu byly v důležitém smyslu socialistické. Samozřejmě nepředstavovaly uskutečnění ideálů Marxe a Engelse, ba ani Lenina, ale koneckonců která konkrétní historická společnost byla kdy vtělením nějaké Ideje? Když používáme výraz ‘socialismus’ jako společensko-vědní pojem, abychom odlišili specifickou formu organizace společnosti na základě jejího specifického způsobu výroby, musíme uznat, že socialismus není utopií. Je zcela nevědecké tvrdit, že jelikož sovětský systém nebyl demokratický, nemohl být ani socialistický, nebo obecněji zabudovávat různé rysy společnosti, které někdo považuje za nanejvýš žádoucí, do samotné definice socialismu. Naše stanovisko lze shrnout následujícím způsobem:

 

(1)  Sovětská společnost byla nepochybně socialistická.

(2)  Tato společnost měla mnoho nežádoucích a problematických rysů.

(3)  Problémy sovětské společnosti zčásti souvisely s krajně obtížnými historickými okolnostmi, za nichž se bolševici pustili do pokusu vybudovat socialismus, ale to není vše: došlo k vážným politickým chybám (jež jsou stejně možné v socialistické společnosti, jako v kapitalismu), a dále problémy sovětského socialismu zčásti odrážejí vážné slabiny samotného klasického marxismu.

(4)  Selhání sovětského systému tedy v žádném případě není irelevantní pro marxovský socialismus. Musíme se pečlivě zamýšlet nad tím, jaká poučení je třeba z tohoto selhání vyvodit.

(5)  Nicméně na rozdíl od těch, kdo si libují v hlásání naprosté historické porážky marxismu jsme přesvědčeni, že je možný jiný typ socialismu – nadále zřetelně marxovský, ale podstatně přeformulovaný. Sovětský svaz byl socialistický, možné jsou však jiné formy marxovského socialismu.

(6)  Toto tvrzení lze udržet jen tak, že socialisté objasní do mnohem větších podrobností než dosud jak povahu ekonomických mechanismů, tak formy politického uspořádání, které považují za žádoucí a uskutečnitelné. Právě o to se pokoušíme v této knize.

 

V tomto úvodu začínáme předkládat některé odpovědi na určité otázky, které vyvstávají z předchozích tvrzení. Proč je sociální demokracie nedostatečná? V jakém smyslu byl SSSR socialistický? Jak dalece vyplynuly nedostatky sovětské společnosti z politických chyb a mezer v marxistické teorii, jaké to byly chyby a mezery? O co se opírá tvrzení, že obrození socialismu je možné a také žádoucí? Na tyto rozsáhlé otázky zde ovšem nemůžeme dát žádnou podrobnější odpověď; naším úmyslem je načrtnout tyto odpovědi v hrubých obrysech a odkázat pak na kapitoly, v nichž je rozpracujeme podrobněji.

 

PROČ JE SOCIÁLNÍ DEMOKRACIE NEDOSTATEČNÁ?

Sociální demokracie tradičně zastává ‘smíšenou ekonomiku’, zmírňování nerovností kapitalismu pomocí systému progresivního zdanění a sociálních podpor, parlamentní demokracii a občanské svobody. Ve svých nejúspěšnějších obdobích sociálně demokratické strany nepochybně dokázaly zlepšit životní podmínky pracujících tříd ve srovnání s neregulovaným kapitalismem; v Británii je nejtrvalejším památníkem tohoto druhu zlepšení Národní zdravotní služba (National Health Service). Nicméně velmi závažné problémy zůstávají neřešeny.

            Zaprvé, kapitalistický ekonomický mechanismus má tendenci vytvářet hrubé nerovnosti příjmu, bohatství a ‘životních šancí’ (o čemž pojednáme v kapitole 1) a sociální demokracie má na tyto nerovnosti malý vliv, což se za poslední desetiletí ještě zhoršilo. Reálnou perspektivu odstranění těchto hrubých nerovností nabízí pouze radikální změna ve způsobu rozdělování osobních příjmů, jako je ta, kterou zdůvodňujeme v kapitole 2. Zadruhé, ‘smíšená ekonomika’ je problematická ze dvou důležitých důvodů. V dosud existujících smíšených ekonomikách zůstávaly socialistické prvky podřízeny kapitalistickým prvkům. Znamená to, že zbožní a mzdové formy zůstaly primárními formami organizace výroby a placení lidské práce. ‘Socialistické’ aktivity musely být financovány z výnosů daní vytěžených z kapitalistického sektoru, což znamenalo, že možnosti rozšiřování ‘sociálních’ opatření a ‘bezplatného’ poskytování základních služeb závisely na zdraví kapitalistického sektoru a síle daňové základny. Sociálně demokratické vlády jsou schopny ‘dodávat zboží’ pouze tehdy, jestliže kapitalistický sektor vykazuje silný růst. Tímto způsobem si sociálně demokratické vlády samy inherentně omezují vlastní schopnost přetvářet třídní strukturu společnosti: pokusy o radikální redistribuci vždy hrozí, že zničí kapitalistický stroj tvorby bohatství, na kterém jsou tyto vlády koneckonců závislé.

            S předchozím souvisí okolnost, že pokud je smíšená ekonomika směsí kapitalistických a socialistických prvků, zatím bylo jen málo vážných pokusů o definování principů, podle nichž funguje socialistický sektor. V celosvětovém kontextu, kde se plánované ekonomiky rozpadají, se tím celá myšlenka smíšené ekonomiky stává zranitelnou. Zastánci ničím neomezovaného trhu mohou fakticky argumentovat tím, že pokud je plánování zavrhováno ve svých mateřských zemích, proč by se mělo tolerovat na Západě, byť jen jako podřízený prvek systému? Pokud západní sociální demokraté nemají promyšlenou představu o tom, jak mají vlastně vypadat plánované a nezbožové formy výroby a jak lze posuzovat jejich efektivitu, nejsou způsobilí obhajovat svůj oblíbený ‘mix’ jinak, než velmi vágním a moralizujícím způsobem.

            Z tohoto hlediska lze náš pokus o definování principů socialistického ekonomického mechanismu chápat jako vytváření socialistické páteře, která tak nápadně chybí současné sociální demokracii: i ti, kdo nesouhlasí s naší obhajobou plně plánované ekonomiky mohou najít něco cenného v našich argumentech potud, pokud osvětlují onu nedostatečně vyvinutou složku ‘mixu’ smíšené ekonomiky.

 

V JAKÉM SMYSLU BYL SSSR SOCIALISTICKÝ?

Zde se opíráme o klasickou marxistickou analýzu společnosti. Podle Marxe je nejzákladnějším rysem, podle něhož se rozlišují různé způsoby sociální organizace, způsob, jakým se zajišťuje ‘dobývání nadproduktu’ od přímých výrobců. To vyžaduje malé vysvětlení. ‘Nutný produkt’ je podle této teorie produkt potřebný k uchování a reprodukci samotné pracovní síly. Ten nabývá podoby spotřebního zboží a služeb pro pracující a jejich rodiny, a také investice do továren, zařízení a tak dále, které jsou prostě zapotřebí pro udržení výrobních prostředků společnosti v řádném provozu. ‘Nadprodukt’ je na druhé straně ta část společenského produktu, která je použita k uchování neproduktivních členů společnosti (nesourodé množství lidí, sahající od bohatých zahalečů přes politiky a ozbrojené síly až k pracujícím v důchodu) a také část věnovaná na rozšiřování arzenálu výrobních sil. Každá společnost, která je schopna podporovat své neproduktivní členy a vytvářet program netto investic přispívajících k pokroku ekonomiky, musí mít určitý mechanismus, kterým nutí nebo jinak přiměje přímé výrobce, aby produkovali více, než potřebují k zachování sebe sama. Přesná povaha tohoto mechanismu je podle marxistické teorie klíčem k pochopení společnosti jako celku – ne pouze ‘ekonomiky’, ale také všeobecné formy státu a politiky. Tvrdíme, že sovětský systém zavedl takový způsob dobývání nadproduktu, který se zcela liší od kapitalistického způsobu. K tomu, abychom toto tvrzení uvedli do souvislostí, se možná bude hodit obecnější historický exkurz.

            Vezměme nejdřív v úvahu rozdíl mezi feudální a kapitalistickou společností. Za feudalismu bylo dobývání nadproduktu pro všechny zcela „očividné“. Mělo různé specifické formy, ale jedna z obvyklých metod spočívala v tom, že rolníci pracovali na vlastních polích určitý počet dnů v týdnu a zbytek týdne pracovali na panském. Alternativou byla povinnost rolníků odevzdávat část sklizně či výnosu ze svých vlastních polí pánovi. Aby se taková společnost mohla reprodukovat, přímí výrobci musí být drženi v nějaké formě přímé podřízenosti nebo poddanství; politická rovnost a rovnost před zákonem je vyloučena. Velmi užitečná je také náboženská ideologie hovořící o tom, že každý člověk má na této zemi své vlastní „místo“, že znát své vlastní místo je ctnost, za níž ti, kdo plní svoji úlohu v pozemském řádu stanoveném Bohem, budou odměněni na nebesích.

            Na druhé straně za kapitalismu se dobývání nadproduktu stává „neviditelné“ tím, že dostává formu smlouvy o mzdě. Smluvní strany jsou si právně rovny, každá z nich přináší na trh své vlastnictví a svobodně s ním nakládá. V továrně nezazvoní žádný zvon, aby ohlásil konec té části pracovního dne, která připadá na výrobu ekvivalentu mzdy pracovníků, a začátek výroby zisku po zaměstnavatele. Nicméně mzdy pracovníků jsou podstatně nižší, než celková hodnota produktu, který vytvářejí: to je základem Marxovy teorie vykořisťování. Skutečný stupeň vykořisťování závisí na boji mezi pracujícími a kapitalisty v jeho rozmanitých podobách: boj o výši mezd, intenzitu výroby a délku pracovní doby, o technologické změny určující, kolik pracovní doby je zapotřebí k výrobě množství zboží, které pokryje mzdy.

            Sovětský socialismus, zejména v období po vyhlášení první pětiletky za Stalina koncem 20. let 20. století, zavedl nový nekapitalistický způsob dobývání nadproduktu. Tato skutečnost je poněkud zastřena faktem, že dělníci nadále dostávali mzdu v rublech a že se v plánovaném hospodářství nadále používaly peníze jako účetní jednotka, ale společenský obsah těchto „peněžních forem“ se drasticky změnil. V sovětském plánování bylo rozdělení společenského produktu na nutnou část a přebytek výsledkem politického rozhodování. Podnikům přidělovaly fyzicky většinu zboží a pracovních sil plánovací úřady, které vždy také zajišťovaly, aby podniky měly dost peněz na „zaplacení“ reálného zboží, které jim bylo přiděleno. Pokud nějaký podnik produkoval peněžní „ztrátu“ a musel proto k vyrovnání své bilance dostat „dotaci“, nebyl to problém. Na druhé straně vlastnění peněz jako takových nedávalo žádnou záruku, že se za ně podaří získat reálné zboží. Stejným způsobem byly centrálně rozdělovány také zdroje určené na produkci spotřebního zboží. Předpokládejme, že pracující dosáhli zvýšení mezd v rublech: samo o sobě by to nic neznamenalo, protože tempo výroby spotřebního zboží by nezareagovalo na zvýšený objem peněz utracených spotřebiteli. Vyšší mzdy by prostě znamenaly vyšší ceny nebo nedostatek zboží v obchodech. Koeficient tvorby přebytku byl stanoven už dříve, když plánovači přidělovali zdroje na investice do těžkého průmyslu a do výroby spotřebního zboží.

            Ve zcela obecné rovině je tento přechod k plánovanému systému, v němž je rozdělení produktu na nutnou část a přebytek výsledkem vědomého politického rozhodnutí, zcela v souladu s Marxovými nadějemi. Marx si jen představoval, že toto „sociální rozhodování“ bude radikálně demokratické, takže výroba přebytku bude mít svou vlastní přirozenou legitimitu. Lidé, kteří se rozhodli věnovat určité množství své společné práce na čisté investice a podporu těch, kdo neprodukují, budou ochotně uskutečňovat své vlastní rozhodnutí. Sovětská společnost však měla v době zavádění hospodářského plánování k demokratičnosti daleko, a to jak z vnějších, tak vnitřních příčin. Jak potom měli být pracující vedeni nebo nuceni k plnění plánu (který prý byl sestaven v jejich zájmu, ale určitě bez jejich účasti)?

            Víme, že tyto plány byly vcelku splněny. Ve 30. letech 20. století vyrostla bezprecedentní rychlostí základna těžkého průmyslu, která prošla tvrdou zkouškou za úspěšného odporu proti nacistické invazi. Jsme si také dobře vědomi charakteristických rysů Stalinovy éry, na jedné straně s její zvláštní kombinací teroru a nucených prací, a na druhé straně s opravdovým pionýrským zápalem. Jestliže vyjdeme z otázky, jak bylo v tomto plánovaném, ale nedemokratickém systému možné dobývat nadprodukt, jeví se kult Stalinovy osobnosti nikoli jako „úchylka“, ale jako integrální součást systému. Stalin – inspirující vůdce, který svou rozhodností, odvahou a houževnatostí vyvažoval to, co mu chybělo na výmluvnosti, schopný šířit vědomí účasti na velkém historickém úsilí, a současně strohý a naprosto bezohledný likvidátor všech, kdo se na tomto úsilí nechtěli či nedokázali podílet (a také mnoha dalších). Stalinův kult se svými populistickými i strašlivými aspekty byl ústředním prvkem sovětského způsoby dobývání nadproduktu.

 

JAKÉ POUČENÍ SI LZE VZÍT ZE SELHÁNÍ SOVĚTSKÉHO SOCIALISMU?

Krize sovětského socialismu podle všeho vychází ze dvou zdrojů. Na jedné straně je to odvrat širokých vrstev od nedemokratických a autoritářských praktik sovětské politiky starého stylu, na druhé pak široce rozšířený pocit, že základní ekonomické mechanismy fungující od 30. let 20. století se již přežily, a že lpění na nich by odsoudilo obyvatele někdejšího SSSR ke stagnaci životní úrovně a chronickému nedostatku spotřebního zboží. Ve srovnání se zřejmě neochabující vitalitou pokročilých kapitalistických ekonomik se tyto okolnosti stávaly pro lidi stále nesnesitelnější.

            Tyto dvě otázky spolu do určité míry souvisejí. S přechodem SSSR ze Stalinovy éry do éry Brežněva se zmírňoval dřívější systém teroru a donucování. Současně ale také erodoval pionýrský duch, který oduševňoval široké vrstvy obyvatelstva SSSR v prvních letech socialistické výstavby a za odporu vůči fašismu. Jinými slovy, podkopány byly oba pilíře sovětského způsobu dobývání nadproduktu (v plánovaném a přitom nedemokratickém systému). Je také třeba poznamenat, že Stalin nebyl zaujat proti využívání značných mzdových diferencí jako prostředku ke stimulaci pracovního úsilí, zatímco Brežněv prosazoval více rovnostářskou politiku. Rovnostářství mohou socialisté samozřejmě uvítat, ale pokud jsou podkopány individualistické peněžní pobídky, vzniká nicméně potřeba jiných druhů pobídek – například pobídek pramenících z vědomí demokratické účasti na společném úsilí. A pokud se dobrá práce nemá odměňovat podstatně vyšším platem, musí se odměňovat příležitostmi k osobnímu rozvoji a postupu (a musí být také tak vnímána). V korupční a cynické politické kultuře Brežněvova období byly ovšem podobné alternativní pobídky naprostou vzácností. Všeobecně se rozšířila apatie. Zatímco předchozí generace znala socialismus jako vznešený ideál – v Sovětském svazu jen nedokonale realizovaný nebo možná i těžce deformovaný, ale stále hodný následování, za Brežněva vyrostla celá generace, pro níž byl socialismus prostě ztotožněn se Sovětským svazem, jak to tvrdila jeho vlastní propaganda. Jestliže tito lidé nenáviděli sovětský systém, nenáviděli také socialismus.

            Tato diagnóza zatím vede k poněkud nejasným závěrům. Náš důraz na problémy, kterým musel čelit SSSR jako nedemokratický systém jakoby naznačovaly, že ke znovuoživení sovětské společnosti a hospodářství mohly stačit hluboké demokratické reformy. Jinak řečeno, pokud by namísto nedemokratického plánování nastoupilo plánování demokratické, dalo by se využít nadšení obyvatelstva k modernizaci hospodářství při zachování obecného rámce plánovaného a nekapitalistického systému. Samozřejmě, tento názor se dnes všeobecně považuje za vyvrácený drsnými fakty nejnovějších ruských dějin: reforma se nezastavila na glasnosti ani na perestrojce chápané jako přestavba socialistické ekonomiky, ale pokračovala dál, zřejmě nevyhnutelně, až k naprostému zničení starého plánovaného systému a k projektu přechodu k tržnímu hospodářství.

            Tyto události lze interpretovat několika způsoby. Jedním z nich je prostý antisocialistický názor, že centralizované plánování a socialistické vlastnictví jsou ve srovnání s tržním systémem svou vlastní podstatou méněcenné, a že pokud mají lidé svobodu volby bez politického anebo ideologického donucování, automaticky si zvolí trh. Demokracie nevyhnutelně vede k odmítnutí socialistického ekonomického mechanismu. Tato kniha přináší soubor argumentů, jež mají ukázat, že takový závěr je neoprávněný, tj. že může existovat efektivní a produktivní mechanismus socialistické ekonomiky, kterému je třeba dát přednost před kapitalismem (v každém případě z hlediska většiny tvořené pracujícími). Pokud je to ovšem pravda, jak vysvětlíme odmítnutí socialistické ekonomiky v SSSR a jiných zemích? Zde jde především o dva body. Zaprvé, jak jsme již řekli, socialismus dnes pro mnoho sovětských občanů neznamená nic jiného, než Brežněvův systém. Právě to jim říkali ad nauseam a oni sami mají málo důvodů k pochybnostem. Představa, že je možný a žádoucí velmi odlišný druh socialismu, závisí na klasických argumentech, návrzích a ideálech zakladatelů socialismu. Ti, kdo se s těmito ideály seznámili pouze v podobě strnulé oficiální apologetiky, mohou takovou představu vyznávat jen stěží. Zadruhé, lze sotva pochybovat o tom, že ekonomická stagnace, která postihla Sovětský svaz v pozdním období starého ekonomického mechanismu, nebyla jedině a prostě důsledkem neexistence demokratické participace. Tento mechanismus trpěl vážnými technickými a ekonomickými problémy; ukážeme ale, že tyto problémy nejsou vlastní socialistickému plánování jako takovému.

            Pokud by totiž v sovětském systému došlo k zásadní demokratizaci spojené s podstatnými reformami plánovacího mechanismu, mohla podle našeho názoru v zásadě vzniknout příležitost k jeho obrodě. Bohužel se zdá, že takovou možnost dodnes vylučuje jako praktickou politickou variantu historická zkušenost bezútěšných desetiletí neschopného a diktátorského panství, ideologicky podpíraného zkostnatělým marxismem. Pro některé sovětské občany je tato myšlenka pořád atraktivní, ale příliš mnoho jich nyní požaduje naprostý rozchod s komunistickou minulostí.

 

CO JE TEORETICKÝM ZÁKLADEM NOVÉHO SOCIALISMU?

Zásadním základem post-sovětského socialismu musí být radikální demokracie a účinné plánování. Jak je nyní jasné, demokratický prvek není žádný luxus, nebo něco, co lze odložit až na dobu, kdy budou zvláště příznivé podmínky. Jak jsme už ukázali, bez demokracie budou vůdcové socialistické společnosti tlačeni k donucování, a pokud se donucování zmírní, systém bude mít sklon ke stagnaci. Navíc pokud nebude existovat volná soutěž idejí, bude nejspíš nemožné vyvinout účinný plánovací systém. Skutečnost, že sovětský komunismus nebyl v posledních letech schopen přijít se životaschopnými návrhy na socialistickou reformu je svědectvím neblahých účinků systému, který oceňoval konformitu a poslušnost. Kapitalistické společnosti jsou schopny dosahovat hospodářského pokroku za politické diktatury, protože i za těchto podmínek je oblast soukromé ekonomické činnosti relativně neregulovaná a fungují normální procesy hospodářské soutěže, přičemž potlačení organizací dělnické třídy případně umožní zvýšit míru vykořisťování. Za socialismu je takové oddělení utlačovatelského státu od „svobodné“ ekonomiky nemožné; a pokud ve služebním postupu manažerů nebo dokonce v ekonomicko-politických diskusích dominují kritéria politické „správnosti“, jsou dlouhodobé vyhlídky růstu a efektivity samozřejmě slabé.

            Pokud jde o demokratické instituce a účinné plánovací mechanismy, musíme říci, že problémy sovětského systému jsou dokladem určitých slabin klasického marxismu. Marx, Engels i Lenin byli mnohem silnější v kritice kapitalismu, než v pozitivním teoretickém rozpracování socialistické společnosti. Ve věci demokratických institucí se bolševici nejdřív upnuli na sověty dělnických a vojenských zástupců jako na přednostní formu. I když to mohlo být takticky obratné, podle nás je forma sovětů vnitřně nedostatečná a dokonce nebezpečná, takže principy socialistického demokratického řádu je nutné hledat jinde. Pokud jde o plánovací mechanismy, Marx a Engels přišli s některými zajímavými návrhy, které ovšem nikdo nikdy nerozpracoval nad úroveň velmi vágních obecných tvrzení. Sovětští plánovači dospěli improvizací k vlastnímu systému, který ve své době vyhovoval jistým potřebám, ale rozvoj jejich myšlení o socialistických ekonomických mechanismech byl omezován vlastními představami o potřebě konformity s marxistickými kánony – což je nutilo odmítat a dokonce pranýřovat všechny teoretické metody, které se zdály být poskvrněny „buržoazními“ implikacemi, jako například marginální analýzu Západní marxisté dokazovali, že tato tendence vycházela z nesprávné interpretace Marxe. To je docela možné, ale tento nesprávný výklad byl umožněn právě faktem, že se Marx vůbec nepokusil podrobněji vysvětlit principy, podle kterých by měla plánovaná ekonomika fungovat. Ať je tomu jakkoli, socialismus nemůže opět získat důvěryhodnost jako ekonomický systém, pokud nedokážeme tyto principy formulovat do dostatečných podrobností.

 

PŘEHLED OBSAHU KNIHY

Ve zbytku tohoto úvodu uvedeme stručný přehled hlavních argumentů, které budou dále rozváděny, a to ve světle problémů a otázek vytyčených výše. Kapitoly 1 a 2 se zabývají otázkami spojenými s nerovností a nespravedlností. První z nich podává přehled kořenů nerovnosti v kapitalistické společnosti – kořenů, které, jak jsme se již zmínili, sociálně demokratická vylepšení nedokáží odstranit. Druhá ukazuje, jak lze podstatně odstranit nerovnost pomocí důsledného socialistického platového systému. Platový systém načrtnutý v kapitole 2 vychází z myšlenky, že lze vypočítat celkový objem práce obsažené v každém výrobku či službě. Toto tvrzení se zdůvodňuje v kapitole 3, kde se také argumentuje ve prospěch myšlenky, že ekonomické výpočty prováděné na základě pracovní doby jsou racionální a technicky pokrokové.

            Kapitoly 4 až 9 pak rozpracovávají různé aspekty efektivního systému hospodářského plánování, který je schopen zajistit, aby se ekonomický rozvoj podřizoval demokraticky konstruovaným potřebám lidí. V kapitole 4 se zavádějí některé základní pojmy a priority, a také rozlišení několika různých „úrovní“ plánování, jmenovitě strategického plánování, detailního plánování a makroekonomického plánování. Tyto úrovně se pak podrobně zkoumají v kapitolách 5, 6 a 7. V kapitole 8 se načrtává konkrétní mechanismus, který zajistí, aby struktura produkce do podrobností odpovídala preferencím spotřebitelů, a tak bude zabraňovat vzniku nadměrných front a nedostatku zboží. Kapitola 9 zkoumá, jaké nároky na informace má plánovací systém námi navrhovaného typu, a vytváří vazbu mezi problematikou přesné informovanosti a individuálními pobídkami a sankcemi. V těchto kapitolách upozorňujeme na řadu rozdílností mezi systémem, který navrhujeme a systémem, který podle obecného názoru selhal v Sovětském svazu.

            Zatímco kapitoly 4 až 9 se zabývají plánováním jediné izolované ekonomiky, kapitoly 10 a 11 rozšiřují argumentaci na problematiku vyplývající z obchodu s jinými ekonomikami, což má v dnešním světě vzrůstající vzájemné závislosti velký praktický význam.

            Hranice ekonomie překračují kapitoly 12 až 14 zabývající se širšími sociálními a politickými otázkami. Kapitola 12 vytyčuje vzájemné vazby mezi socialistickými cíli a problematikou, kterou nastoluje feminismus. Zkoumá možnosti domácí komuny jako alternativy k nukleární rodinné „domácnosti“ a ukazuje, jak by takové komuny mohly fungovat v rámci širší struktury plánované ekonomiky. Kapitola 13 se zabývá politickou sférou. Navrhuje radikální formu demokratického politického systému, který dá obyčejným lidem skutečnou možnost určovat si svůj vlastní život. Jak již bylo uvedeno, jsme kritičtí k sovětskému modelu demokracie. Stejně kriticky se díváme na parlamentní systémy, a naše vlastní návrhy vycházejí z přezkoumání mechanismů klasické (athénské) demokracie v moderním kontextu. Kapitola 14 zkoumá otázku majetkových vztahů a rozpracovává specifické formy vlastnictví, které se musí stát základem výše uváděných ekonomických a sociálních forem.

            V závěrečné kapitole rozebíráme některé protiargumenty, s nimiž přišli v posledních letech skeptičtí socialisté. V tomto kontextu odpovídáme na argumentaci ve prospěch „tržního socialismu“ jako alternativy k tomu druhu plánování, který zastáváme my.

            Hlavní téma, která prostupuje celou knihou a všemi podrobnějšími úvahami je, jak doufáme, jasné. Jako konečný cíl jsme si stanovili co nejvyšší možné naplnění potenciálu každé lidské bytosti jako jednotlivce i jako člena společnosti. Takové naplnění vyžaduje důstojnost, bezpečí a podstatnou rovnost (je ovšem samozřejmé, že ne uniformitu), stejně jako efektivitu produkce. Předpokládá také, že lidé naleznou udržitelné způsoby života v rovnováze s celkovým životním prostředím na planetě. Dokazujeme, že tyto cíle lze nejlépe dosáhnout prostřednictvím kooperativní, plánované formy sociální ekonomiky působící v radikálně demokratickém politickém systému – prostřednictvím post-sovětského socialismu.

 

 

Číslo revize překladu: 1

03.07.2003