MATERIÁLY PRO EVROPSKOU KONFERENCI V BERLÍNĚ

Berlín 25.- 26. února 2006

V minulém čísle jsme otiskli pozvání, které němečtí organizátoři berlínské konference adresovali všem aktivistům hnutí pracujících v Evropě, a zároveň jejich přípravný materiál, podklad pro diskusi na konferenci. Tentokrát pokračujeme ohlasy z Portugalska a Belgie.

Portugalsko (Carmelinda Pereira)

Se jménem Carmelinda Pereira se naši čtenáři setkali již mnohokrát na našich stránkách. Tato portugalská učitelka, socialistka, se stala po revoluci v dubnu 1974 poslankyní portugalského Ústavodárného shromáždění, kde se podílela na vypracování a prosazení ústavy, tehdy jedné z nejdemokratičtějších a zároveň sociálně nejvyspělejších na světě. Když se portugalská vládní socialistická strana zpronevěřila daným slibům, rozešla se s ní, založila Dělnickou stranu socialistické jednoty (POUS) a je již druhé desetiletí ústřední postavou odporu proti Maastrichtské smlouvě v Portugalsku. Je kandidátkou v prezidentských volbách, které se budou konat 22. ledna, a bude jednou z nejvýznamnějších postav evropského hnutí odporu, které se sejdou na berlínské konferenci. Materiál zaslaný portugalskými kolegy do Berlína je vlastně prezentací kandidátky pro prezidentské volby - a pro nás velmi praktickým přehledem o vývoji a nynější situaci v Portugalsku. Vybíráme podstatné (pro nás) části.

»[...] Po revoluci v dubnu 1974 jsem jako členka socialistické strany (PS) vytvářela kroužky jejích členů v továrnách a důležitých podnicích země. V roce 1975 jsem přijala zaměstnání v aparátě strany a opustila jsem načas své povolání učitelky. [...] Stala jsem se potom vedoucí pracovní komise pro závody, již tehdejší generální tajemník Mario Soares označil za srdce strany. Právě tato komise byla ve straně oporou sil, které prosazovaly demokratický socialismus a vnášely jeho myšlenky do závodních komisí, do odborů a budovaných veřejných služeb. Současně jsem působila v Ústavodárném shromáždění a potom v prvním Shromáždění Republiky, [...] v redakci časopisu Republica a v odborech. [...] Angažovala jsem se v zápase, někdy i dost ostrém, za to, aby do nové ústavy byly vtěleny vymoženosti naší revoluce.

V průběhu tohoto zápasu jsem dala podnět k vytvoření odborové skupiny, která se Otevřeným dopisem obrátila na všechny aktivisty hnutí pracujících a svolala sjezd, na němž byla vytvořena jednotná odborová ústředna.

Později se první vláda utvořená socialistickou stranou v čele s premiérem Mario Soaresem rozhodla, že přijme direktivy Mezinárodního měnového fondu, což bylo podmínkou pro budoucí vstup Portugalska do EHS. Tyto direktivy musely narazit na odpor pracujících. Aby ho vláda Maria Soarese dokázala zlomit, potřebovala rozbít jednotu odborů a podlomit vliv těch členů socialistické strany, kteří bránili vymoženosti, o něž se strana předtím tolik zasloužila. Z té doby pochází slavný bonmot Maria Soarese: “Socialismus musíme odložit do zásuvky.” Hlasovala jsem spolu s dalšími poslanci proti zákonu o pracovním poměru na omezenou dobu a potom proti vládnímu návrhu rozpočtu, což nám vyneslo vyloučení ze strany a označení “trockisté”. [...]

Nesmířili jsme se s porážkou a rozhodli se pokračovat v boji za zachování vymožeností naší revoluce. Vždy jsme přitom obhajovali vládu socialistické a komunistické strany i jednotu odborů. [...]

Ústava z roku 1975 zakotvila celou řadu vymožeností a práv pro pracující. Tak zejména:

• článek 55 stanoví, že pracující mají právo vytvářet závodní rady ke kontrole výroby

• článek 57 zaručuje právo na odbory a svobodu odborové činnosti

• článek 59 zaručuje právo na stávku

• články 63 a 64 ustanovují systém sociálního pojištění a povinnost státu působit k socializaci zdravotnictví

• články 73 a 74 zavádějí systém všeobecného vzdělání, bezplatný od jeslí až po univerzity

• článek 80 zní: “Portugalská republika bude rozvíjet socialistické vztahy ve výrobě prostřednictvím zespolečenšťování vlastnictví hlavních výrobních prostředků a přírodních zdrojů a uplatňováním demokratické moci pracujících tříd.”

• článek 83: “Všechna znárodnění provedená po 25. dubnu jsou neodvolatelnou vymožeností pracujících tříd.”

• článek 96: “Pozemková reforma je jedním ze základních nástrojů k vybudování socialistické společnosti a má za cíl zvýšit zemědělskou výrobu a její produktivitu [...].”

Připomínám, že 70% velkých podniků a bank bylo po roce 1974 znárodněno a všechny velkostatky v jižní a střední části země byly zabrány.

Revoluce úplně změnila naši zemi. Po čtyřiceti letech diktatury a koloniálních válek Portugalsko úplně vykrvácelo, většina mládeže byla buď v armádě nebo v exilu. Revoluce zemi zachránila a obnovila. Pracující třídy sice nenastolily svou moc, protože naši hlavní předáci uzavřeli koalici s jednou frakcí armády, ale sociální a demokratické vymoženosti se staly nezpochybnitelným pilířem společenského uspořádání. [...]

V roce 1986, když byl Mario Soares prezidentem, přistoupilo Portugalsko k evropskému společnému trhu. Vyžádalo by si mnoho místa, kdybychom měli do detailů rozebírat vývoj, který tím začal, proto jen krátce shrnu výsledky, které po dvaceti letech přinesl:

• Portugalsko, které je převážně zemědělskou zemí, dnes dováží téměř 90% potravin. Velké agroalimentární multinacionály úplně zruinovaly naše rolníky.

• Portugalsko jako tradiční země rybolovu muselo zredukovat počet rybářských lodí a ztratilo suverenitu nad svými pobřežními vodami ve prospěch Evropské unie - pod falešnou záminkou ochrany životního prostředí.

• Portugalsko, vždy otevřené k oceánu, muselo po roce 1986 zredukovat své obchodní loďstvo o 90%. Dnes mu zůstává již jen 16 obchodních lodí a jsou připravené plány na uzavření velkých obchodních přístavů, včetně Lisabonu.

Naše lesy jsou každý rok pustošeny stále ničivějšími požáry. Příčinou je jednotná zemědělská politika Evropské unie (program PAC), která vedla k omezení a potom prakticky úplnému zrušení služeb, které se staraly o prevenci a hašení těchto požárů. Dnes je mají na starosti jen dobrovolní hasiči bez dostatečných prostředků.

Většina hutí, loděnic a chemického průmyslu už přestala existovat, nyní je následuje textilní průmysl. Zároveň probíhá nikdy nevídaná privatizace všech veřejných služeb, a nejdůležitější strategické podniky v sektoru energie a ropy jsou právě teď na laciný výprodej multinacionálám. Portugalsko dnes vyváží kapitál: v roce 2004 to bylo 20 miliard euro.

Za poslední léta byla naše ústava už šestkrát revidována. Odstraňují se z ní všechny nejdůležitější vymoženosti revoluce. Nový zákon o politických stranách drasticky omezuje možnosti pro politické vyjádření sociálních zájmů.

Portugalsko, jako jeden z nejstarších evropských národních států, který se vyvinul do podoby Republiky jednotné, nedělitelné a svrchované, je na prahu záhuby. Velké multinacionály a finanční kapitál chtějí z Portugalska mít zemi omezenou na turismus. Proto nám Evropská unie vnucuje prestižní investice jako nové dálnice, vlaky o velké rychlosti a velká letiště - zatímco dvě třetiny země pustnou.

To vše je provázeno odstraňováním pracovního práva nastoleného revolucí a prosazováním nových zákonů, které favorizují nepevné pracovní poměry. Spolu se Španělskem je Portugalsko zemí s největším počtem pracovních úrazů: je jich u nás třikrát víc než činí evropský průměr.

A přece je Dubnová revoluce živá a zůstává ve vědomí pracujících! Volby 20. února 2005 byly skvělým vítězstvím socialistické strany a porážkou pravicové vlády [...]. Byl to volební výraz revolty pracující většiny obyvatelstva proti likvidačním plánům, které zemi vnucovaly, pod diktátem Evropské unie, všechny předchozí vlády bez rozdílu politického zabarvení. Po volbách v únoru 2005 jsme všichni doufali v radikální změnu.

Potom přišel 29. květen, odmítnutí evropské ústavy francouzským lidem. Jistě víte o úzkých vztazích mezi francouzskými a portugalskými pracujícími. Francie byla pro nás vždy zemí, kam se bylo možno uchýlit a kde jsme nacházeli pohostinné přijetí. Ohlas francouzského NE byl u nás bezprostřední. Portugalská vláda počítala s tím, že také u nás bude referendum o evropské ústavě. Mělo se konat v říjnu, ale vláda ho okamžitě odvolala, když sondáže ukázaly, že hlasy pro ANO a NE jsou v rovnováze. Jistě chápate, že v zemi, jako je naše, má mimořádný ohlas vše, co se stane ve Francii, v Německu nebo i ve Španělsku. Proto jsme pozorně sledovali také německé volby a plány na utvoření koalice, která má zajistit pokračování v politice kontra-reforem. I to má ostatně obdobu u nás. [...]

Jako představitelka odborového svazu učitelů FENPROF, který je součástí portugalské Všeobecné konfederace práce (CGT), jsem se nedávno zúčastnila konference našeho svazu z oblasti Velkého Lisabonu, jejímž úkolem bylo připravit generální stávku učitelů proti rozpočtovým opatřením vlády. Jejich důsledkem má být uzavření stovek škol a pro učitele zastavení služebního postupu a zrušení zvláštních statutů pro důchod, které doposud učitele zvýhodňovaly. Na tomto našem shromáždění vystoupil mj. jeden z kolegů, jeden z nejvýznamnějších odborníků socialistické strany pro školství, který prohlásil: “Tato vláda, která si říká socialistická, je víc zaměřena proti pracujícímu lidu než kterákoli z předchozích, dávno do minulosti. Nezaslouží si nic jiného než generální stávku.”

Většina pracujících si myslí totéž. Vláda právě nadekretovala, že sektor veřejných služeb je prý nadměrný a že má být zrušeno 150 tisíc míst veřejných zaměstnanců (z dosavadního počtu 750 tisíc). Zároveň zrušila všechny zvláštní důchodové statuty, což se týká 40% všech veřejných zaměstnanců - samozřejmě se to děje pod vlajkou boje proti “privilegiím”. Rozhodla také o nové spotřební dani, v jejímž důsledku bude teď například benzin u nás dražší než ve Francii, zatím co průměrná mzda je o polovinu nižší.

Důsledkem toho všeho je, že v posledních obecních volbách 9. října ztratila socialistická strana v porovnání s únorovými parlamentními volbami 25% voličstva.

Nyní prezident republiky vyhlásil na 22. ledna 2006 prezidentské volby. V kolektivu kolegů, kteří všichni sdílíme tentýž postoj, že je nutné bránit a znovu si vydobýt všechny vymoženosti naší Dubnové revoluce, jsme se rozhodli, že předstoupíme před lid s mou kandidaturou na prezidentku republiky, a to jako s kandidátkou socialistickou. Oba kandidáti pocházející ze socialistické strany, Mario Soares a Manuel Alegre, totiž vystupují jako kandidáti “občanské společnosti” a hlásí se - byť s poněkud odlišnými důrazy - k politice uplatňované v posledních letech.

Mario Soares prohlašuje, že portugalský lid musí přinášet nové oběti, a Manuel Alegre předložil návrh sociálního paktu mezi odbory, kapitalisty a všemi politickými stranami, což má být poslední a dokonalá záruka pro pokračování politiky vnucené nám Evropskou unií a Maastrichtskou smlouvou. Nepřímo tím kritizuje i současnou vládu, že takový pakt neprosadila už ona. [...]

Odpověděli jsme Manuelu Alegre, že je jistě nezbytný určitý pakt: a to smlouva mezi všemi silami, které prohlašují, že chtějí být obhájci zájmů pracujícího lidu a odkazu Dubnové revoluce. Tyto organizace dohromady mají ohromnou většinu v současném parlamentě. Kdyby se odhodlaly skoncovat s politikou destrukce země, mohly by si zíkat podporu všech odborů a dalších lidových organizací.

Portugalský lid už dokázal, že je schopný radikálně změnit situaci v zemi, zmocnit se kontroly nad strategickými centry a vynutit si znárodnění. Také se nám podařilo (a já jsem toho byla účastna) vtělit to do ústavy. Navzdory všem kontra-reformám, které nám byly v posledních letech vnuceny, jsme pokračovali v boji na obranu vymožeností Dubna 1974, neboť jenom ony otvírají cestu kladného vývoje pro naši republiku, pro masy jejího pracujícího lidu. Mnozí soudruzi se podřídili směrnicím z Bruselu, diktovaným těžkým kapitálem, jenom z nutnosti, jen proto, že podlehli sugesci, že není žádná jiná cesta. My jsme pokračovali dál svou dlouhou a těžkou cestou. Byly doby, kdy jsme se skutečně cítili izolováni. Dnes je ohrožen sám náš národní stát, naše Republika. Rozhodli jsme se vstoupit do prezidentské volební kampaně a prohlašujeme: je třeba nastolit vládu, která bude prosazovat tužby lidu a proto uskuteční základní skutečně socialistická opatření, což znamená:

• Zastavit privatizace, vrátit státu kontrolu nad bankami a strategickými odvětvími ekonomiky, vyhlásit plán rozvoje zemědělství a průmyslu

• Zastavit úpadky a zavírání průmyslových závodů

• Zrušit zákony, které odstraňují vymoženosti veřejných zaměstnanců (a to především v důchodovém věku), ubránit systém sociálního pojištění a všechny veřejné služby; na prvním místě přitom skoncovat s jakoukoli účastí soukromého kapitálu ve veřejných nemocnicích

• Zrušit současný zákoník práce (který odstranil pracovní zákonodárství nastolené Dubnovou revolucí) a nedemokratický zákon o politických stranách

• Skoncovat s politikou takzvané decentralizace a regionalizace, která je zaměřená na zničení naší Republiky, našeho národního státu, který jsme vytvořili my, nejstarší národ Evropy.

Jaká v tom má být role prezidenta republiky? Prezident, konající v souladu s tužbami a zájmy lidu, musí především zaručit bezvýhradnou obranu demokracie a svrchovanosti Národního shromáždění vůči všem institucím Evropské unie, jakož i primát portugalské ústavy přede všemi směrnicemi nebo pokyny přicházejícími z Bruselu. Musí respektovat vůli lidu a podnítit vytvoření vlády, která neprodleně prosadí příslušná opatření a skoncuje tak s dalším devastováním země.

Zahájili jsme podpisovou kampaň pro tuto kandidátku. Získali jsme velký ohlas zejména mezi členstvem a voličstvem socialistické strany. Ale tímto se obracíme na kandidáty, kteří se hlásí k socialismu, a zejména na Manuela Alegre, a prohlašujeme slavnostně: ne, my nemáme žádné zájmy, které by byly odlišné od zájmů pracujících, většiny národa. Jsme ochotni podpořit kteréhokoli jiného kandidáta, který by vyhlásil za svůj cíl dát se cestou doopravdy socialistickou; cestou, která vyvede zemi z vyježděných kolejí; socialistickou cestou, která vylučuje kapitulaci před cizím diktátem, podrobování se příkazům ze zahraničí a silám, které hledají jen zisk a spojují se s těžkým kapitálem a multinacionálami.

Drazí přátelé z Německa, prostudovali jsme vaše informace a vaše návrhy. [...] Je to tentýž zápas, který vedeme, vy i my. [...] Je to boj za svobodný svazek suverénních národů Evropy, které smetou despotické bruselské instituce stejně jako vojenské pakty pod vedením imperialismu, především NATO.

Carmelinda Pereira, kdysi poslankyně Ústavodárného shromáždění, dnes vedoucí Odborového svazu pracovníků školství

domů