USA: Rozkol v amerických odborech

Ve dnech 25. až 28. července 2005 zasedal v Chicagu jubilejní kongres AFL-CIO, který se měl odehrávat ve znamení oslav padesátého výročí sloučení dvou nejvýznamnějších odborových ústředen USA, AFL a CIO. Avšak čtyři silné odborové svazy (svaz služeb SEIU, teamsteři, UNITE-HERE a UFCW) kongres bojkotovaly a oznámily, že brzy ústřednu AFL-CIO opustí. Dva další svazy, Laborers a United Farm Workers, se sice sjezdu zúčastnily, ale vyhlásily svou solidaritu s frakcí SEIU a teamsterů. Tyto svazy se teď připojily ke svazu Carpenters, který opustil AFL-CIO před dvěma lety. Těchto sedm svazů společně vytvořilo alianci, kterou nazvali Change to Win (“Změnou k úspěchu”). Koncem září potom i formálně vytvořily novou federální ústřednu se sídlem v Cincinnati. Dohromady mají asi 5 miliónů členů (tj. asi 40% odborově organizovaných pracujících USA). Národní sekretář AFL-CIO John Sweeny důrazně odsoudil tuto roztržku, která, jak řekl, těžce oslabí dělnické hnutí právě ve chvíli, kdy kapitalistická ofenzíva proti všem pracujícím vrcholí. Poukázal, že federální výkonný výbor ústředny AFL-CIO na svém zasedání v Las Vegas přijal většinu strukturálních reforem požadovaných před osmi měsíci nynějším odštěpeneckým křídlem v čele se svazem SEIU, a ostatní požadavky že předložil červencovému kongresu.

Koalice Change to Win odpověděla, že Sweeny se snaží klamat pracující. Podle nich vedení AFL-CIO přijalo pouze symbolické “reformy”, předložené návrhy nebyly vzaty vážně a těžké problémy zůstávají. Odštěpené svazy, podle svých slov, nedostaly možnost přesvědčit většinu o tom, že její orientace je chybná, takže nemohou dále zůstávat uvnitř AFL-CIO.

Informační služba EIT Informations internationales věnovala roztržce v amerických odborech dvě rozsáhlá zvláštní čísla, jež ve francouzském překladu přetiskují nejpodstatnější materiály z nově založeného amerického odborového časopisu Unity & Independence, vydávaného US-americkými členy EIT. Jde o rozhovory s významnými aktivisty odborů USA. Redakce našeho Bulletinu zde předkládá (v rámci svých možností) výběr z tohoto výběru. Kritériem pro náš výběr byla informační hodnota pro naše čtenáře, nikoli postoj. Stoupenci Mezinárodní dohody v USA rozkol odsuzují. (Viz k tomu referáty US-amerických delegátů na madridské konferenci EIT v našich číslech 94 a 95, a zejména v č. 96 vystoupení Alana Benjamina.)

Považovali jsme však za potřebné seznámit čtenáře také s politickou debatou na kongresu AFL-CIO, jejímž výsledkem bylo přijetí rezoluce odsuzující americkou politiku v Iráku, což je mimořádně důležitá událost - a to nejen v americkém odborovém hnutí. Reportáží o tom, zkráceně převzatou z Informations internationales (numéro spécial 152 ze 4. října 2005) náš soubor zahajujeme.

K rezoluci kongresu AFL-CIO o válce v Iráku

Poprvé po padesáti letech své existence přijala AFL-CIO na svém celonárodním kongresu usnesení, které se staví proti americké vládě v souvislosti s válkou v zahraničí. Přijetí této rezoluce vyzývající k “rychlému stažení” všech amerických vojsk z Iráku bylo výsledkem trpělivé organizační práce protiválečných aktivistů po dobu déle než jednoho roku a po celé zemi. Organizovala je koalice USLAW (US Labor Against the War). Navrhy rezolucí požadující “rychlý” či “okamžitý” návrat vojsk předložilo kongresu 18členských organizací ústředny. Výkonný výbor původně předložil vlastní návrh, který přejímal prvky z navrhovaného textu, ale neobsahoval výslovně tento požadavek. Aktivisté USLAW rozvinuli usilovnou přesvědčovací práci mezi delegáty, uspořádali recepci a návštěvu delegace iráckých odborů. Besedy s nimi se zúčastnilo 150 delegátů kongresu - což je měřítkem síly protiválečného hnutí v USA a vzrůstající podpory pro požadavek stažení vojsk. Při projednávání návrhu předložil místopředseda USLAW doplňující návrh - požadavek “rychlého návratu” (tj. nikoli jen pomalého snižování kontingentu, jak si s ním hraje vláda). Proti tomu ani proti rezoluci nakonec nevystoupil vůbec nikdo, rezoluce byla přijata ohromnou většinou delegátů. Přinášíme ve stručném výtahu několik charakteristických vystoupení z diskuse před hlasováním:

Traven Leyshon z Washingtonu ve státě Vermont: “Naše místní organizace je jednou z 18, které předložily návrh velmi blízký tomu, jejž nyní projednáváme. Naše místní organizace a federace státu Vermont vyzývá, abychom podpořili naše vojska tím, že je okamžitě povoláme do vlasti, k rodinám a blízkým. Povolat naše vojska domů je nejlepší prostředek, jak uchránit je samé i jejich čest. Bushova administrativa využívá války a hysterie s národní bezpečností k vytváření ovzduší ohrožení a k útokům na občanské svobody, právo na kolektivní vyjednávání a právo na odborovou organizaci. Federace AFL-CIO státu Vermont přispěla k organizování cesty iráckých odborářů, kteří se setkali se stovkami odborářů po celé naší zemi. Toto turné umožnilo, že jsme vyslechli hlas iráckého pracujícího lidu, který je ve Spojených státech dosud málo znám. Řekli zejména toto: ‘Hlavní překážkou míru, stability a obnovy Iráku je vojenská okupace. Okupace je problém, ne řešení. Irácká svrchovanost a nezávislost musí být obnovena. Okupace v jakékoli formě, ať jsou to vojenské základny nebo ekonomické ovládání, musí přestat. Okupace je katastrofa pro obě naše země.’”

Brooks Sunkett, místopředseda odborového svazu telekomunikací CWA: “Podporuji tuto rezoluci z několika důvodů. Předně jsem veterán z Vietnamu. Tyto dvě války se velice podobají. Lhali mně tenkrát a lžou mně i teď. (Dlouhé ovace.) Kolik mužů a žen bude ještě muset zemřít? [...] Omylem bylo jít do této války, omyl je pokračovat v ní. (Dlouhé ovace, souhlas.) Irácký lid nás nechce. Lhali jsme, abychom tam vtrhli, tamní lidé si přejí jen to jediné, abychom odešli. Všechno, co se tam dělá, jenom zhoršuje už tak velice zlou situaci.”

Tom Lee, předseda Americké federace hudebníků: “Válka a okupace Iráku stály život 1.700 našich vojáků, tisíce jiných byly zraněny. Podle odhadu zahynulo 150 tisíc Iráčanů. [...] Válka si vyžádala víc než 200 miliard dolarů a tím si přímo vynutila rozpočtové úspory na sociálních službách, školství, hudbě a umění, a dokonce i na penzích pro veterány.[...]”

Henry Nicholas z Pennsylvánie: “Můj syn je v Iráku. [...] Ta válka má ještě jednu stránku. Většina našich dětí, které slouží v Iráku, bude bez pomoci, až se vrátí. Nebude tu pro ně práce. [...] Musím říci všem členům dělnického hnutí, že jsem dnes na ně tak hrdý jako jsem nebyl ještě nikdy, co jsem členem odborů. Za 49 let co sem jezdím na všechny kongresy, je to poprvé, že máme tuto mravní kuráž zdvihnout se a říci: UŽ TOHO JE PŘÍLIŠ!”

Tim Paulson, výkonný ředitel místní organizace v San Francisku: “Všechny peníze, které byly utraceny za bomby a na okupaci, mohly být vynaloženy na sociální zabezpečení, zaměstnanost a infrastruktury. Mohly sloužit věcem, které pracující nutně potřebují a které by ocenili. [...] Věřím, že když jsme odhlasovali “stáhnout rychle”, znamená to “okamžitě”. Stáhnout okamžitě!”

Interview Alana Benjamina, člena vedení AFL-CIO v San Francisku

○ Jak hodnotíš rozkol v AFL-CIO?

● Je to nepochybně těžká rána dělnickému hnutí ve Spojených státech. V týdnech před kongresem AFL-CIO se Business Week, jeden z hlavních mluvčích amerického kapitálu, jen těžko snažil skrývat svou radost z předpokládaného rozkolu: “Rozdělené odborové hnutí bude pro americké společnosti darem z nebe”. Tak psal v jednom svém článku. Jiné časopisy těžkého kapitálu psaly v témže duchu. Alliance Change to Win nepředkládá dělnickému hnutí žádnou doopravdy novou perspektivu. Její program nehovoří nic o vymanění odborů ze závislosti na stranách velkého kapitálu, na demokratech a republikánech. Nenavrhuje skoncovat s politikou “spolupráce mezi pracujícími a zaměstnavateli” a “spolupráce” odborů s patronátem. Nezačíná diskusi o obnovení demokracie v základních organizacích odborů. Mezi tímto odštěpeneckým křídlem odborové byrokracie a táborem dosavadního vedení je jen málo rozdílů v základních principech a strategii hnutí. [...] Je jasné, že krize začala slepou uličkou, do níž zavedla odbory politika obou křídel odborové byrokracie. Začala malým přírůstkem členstva a desetiletími praxe, kdy si odbory počínají “trhově” jako kapitalistický podnik a zároveň jsou neschopné čelit protidělnické politice demokratické strany, na níž jsou závislé stejně jako na organizacích zaměstnavatelů, ať už v podnicích anebo v politice.

Ale to je jen jedna stránka věci. Je ještě jedna podstatná příčina, o níž se nemluví, a to je mohutný a mnohostranný tlak multinacionál a mezinárodních finančních institucí globalizovaného kapitálu. Ty nutí odbory, aby se podílely na “novém světovém řízení”, jehož cílem je integrovat odborové hnutí do struktur mezinárodních finančních institucí a podřídit je zajmům kapitálu. [...] Odbory mají být zařazeny do systému takzvaných “nevládních organizací” a spolu s nimi podřízeny Světové organizaci obchodu.

○ Jaký je ale vztah mezi tím a dělnickým hnutím USA?

● V projevu na zahájení posledního kongresu AFL-CIO vystoupila předsedkyně Mezinárodní konfederace svobodných odborů (CISL) s těmito podněty: “Musíme zreformovat světové instituce (míněn je MMF a Světová organizace obchodu). ... Odbory musejí bojovat za ekonomický přírůstek a trvalý rozvoj [...] To si vyžaduje, abychom byli v centru rozhodování. [...] Odbory musejí hrát ústřední roli ve světovém obchodu a podílet se na mnohostranném přístupu k obchodní směně.” [...] Kongres potom přijal dvě rezoluce v tomto duchu. [...] Tato orientace, to je ta rána dýkou odborům USA, neboť je zcela zbavuje jejich nezávislosti. A tuto orientaci plně sdílí jak Sweeny, tak i odštěpená Change to Win. Její předák Stern v televizním interview prohlásil, že dnes, když je hospodářství globalizované, se nemohou pracující bránit proti podhodnocování svých pracovních míst a proto že jim zbývá jen úzce spolupracovat s podnikateli, aby si vyjednali nejvýhodnější formy delokalizací. [...]

○ Tři týdny po kongresu AFL-CIO se v Chicagu konal 2. kongres UNI, Union Network International, svazu, který se označuje za “světové odbory”. Co si o tom myslíš?

● UNI je vážná hrozba pro organizované dělnické hnutí bojující za zájmy pracujících proti podnikatelům a vládám v jejich službách. Je to hrozba a Change to Win jsou ve Spojených státech jejím ostřím. Odštěpené odborové svazy hrají velmi důležitou roli v UNI. [...] Chicagský kongres UNI byl celý ve znamení výslovného odmítání ústředen na národní úrovni, jakou je právě AFL-CIO. Podle nich patří minulosti. Vyzývají jednotlivé národní odvětvové svazy, aby vystupovaly z ústředen na národní úrovni a přičleňovaly se přímo k UNI. Přitom UNI vůbec není mezinárodní odborovou konfederací, jak by se mohlo zdát. Program, na jehož základě byla založena, vůbec nehovoří o obhajobě zájmů pracujících tváří v tvář zaměstnavatelům, ani v té podobě jako třeba CISL a na národní úrovni AFL-CIO. Mluví jen o potřebě “humanizovat globalizaci a učinit ji spravedlivější”. Kapitalistické podniky jsou pro ně “sociální partneři” a “občané světa”, s nimiž je nutno jednat dle “kodexů dobrého chování”, čímž se podle nich zajistí práva pracujících. To je podle nich jediná cesta, jak vytvořit “dobré občanské podniky”. UNI navrhuje vytvářet “partnerské dohody” s podniky, aby byl “společně zvládnut proces externalizace a delokalizace”. Luxusní magazín chicagského kongresu UNI hovoří o “společném organizovaném úsilí odborů a zaměstnavatelů na neantagonistickém základě”, o tom, že “světové odbory usilují, aby investice byly sociálně zodpovědnější” a dokonce i o “sociální odpovědnosti podniků (na níž se mají podílet zaměstnavatelé i odbory), která by měla kladné důsledky pro rentabilitu podniků”. UNI se vůbec nezmiňuje o boji proti privatizacím a za obnovení veřejných služeb. Stejně jako takzvaná Evropská konfederace odborů (CES), která ovšem není žádnou odborovou konfederací, nýbrž nástrojem Evropské komise sloužícím kapitálu, také UNI vyzývá, aby se čelilo “nejhorším formám komercializace” s pomocí “všeobecných služeb”, až už budou veřejné nebo soukromé. (Takže zkrátka: dejte volný průchod privatizaci škol, nemocnic, veřejné dopravy, sociálního zabezpečení - vždyť stále budou plnit “univerzální sociální poslání”!) [...] Tyto vágní formulace jsou past, do které mají být odbory polapeny, aby se daly přimět ke spolupráci na likvidaci sebe samých a celé dělnické třídy jako organizované síly. Tomu se říká “architektura nového světového řízení”.

Tento korporativistický, neo-totalitární tlak nemá naprosto nic společného s organizovaným dělnickým hnutím a je nutno proti němu bojovat. Do čela tohoto korporativistického neo-totalitarismu se stavějí USA. Jeho budoucí etapou bude Sociální fórum na jaře 2006, jehož hostitelem bude starosta Atlanty, demokrat. Nedivme se, že mezi iniciátory patří odštěpenecký odborový svaz SEIU. [...] Bohužel tento mezinárodní rozměr “spolupráce mezi pracujícími a patrony” není americkým odborářům ještě dost zřejmý. Máme před sebou dlouhou a trpělivou práci: vysvětlovat jim to.

Donna Dewitt, předsedkyně AFL-CIO v Jižní Karolině

○ Co soudíš o rozkolu v AFL-CIO?

● Odtržení SEIU a teamsterů je výsledkem neustálého boje o moc a peníze uvnitř dělnického hnutí. Podle mého názoru se předáci obou táborů vyhnuli podstatným otázkám, jenže teď bude nemožné je řešit. Například otázka různosti v dělnickém hnutí: nevěnovala se jí dostatečná pozornost. Naše síla byla v různosti našich předáků a našich členů. - Mou hlavní starostí je zdravotnictví. Myslím, že by to měla být pro nás všechny prvořadá otázka. Kolem ní by se měly seskupit síly dělnického hnutí. [...] Labor Party vypracovala projekt nemocenského pojištění, nazvaný Spravedlnost ve zdravotnictví. Myslí také na nezaměstnané po dobu jejich rekvalifikace. Program má být financován ze zvláštní taxy placené podniky. Je to velice dobrý plán. Dnes musíme ještě víc než kdykoli dřív usilovat o jednotu dělnického hnutí. Musíme hledat společné body a organizovat kampanň, které nás sdruží do jednotného hnutí odporu. Spravedlnost ve zdravotnictví k tomu poskytuje příležitost.

Nancy Wohlforth, spolupředsedkyně odborové koalice Pride at Work

○ Byl rozkol uvnitř AFL-CIO oprávněný?

● Naprosto ne. Dnes opravdu není doba na rozbíjení odborů. Naprostá většina členstva nechápe, proč k němu došlo. Nakonec tomu nerozumím dobře ani já, a to pracuji v odborech už dlouhá léta.

○ Obě strany hovoří o nutných změnách v odborovém hnutí a o tom, že se tomu věnovalo málo pozornosti. Myslíš si to též, a pokud ano, jaké to byly otázky, o nichž se mělo debatovat a nedebatovalo?

● Podle mne tu jsou tři hlavní otázky, s nimiž se hnutí musí vypořádat. První je otázka nezávislosti odborů. V Evropě mají odbory své vlastní politické strany a tradici nezávislosti odborů. Na rozdíl od nás se tam nerozhodují mezi dvěma stranami, které obě slouží velkému kapitálu. To jen my zde soustřeďujeme všechnu svou energii na volbu mezi těmi dvěma, a když jsou pak ti, kdo se vydávají za naše přátele, jednou zvoleni, obyčejně zapomínají, že jsme je volili. Budeme si muset stavět své vlastní kandidáty v obecních volbách a v každém státě. Musíme začít nezávisle vystupovat na politické scéně. Ale touto zásadní otázkou se nezabývá ani jedna ze stran rozkolu, který nastal.

Dále musíme odboráře informovat o pravém charakteru globalizovaného hospodářství, vysvětlit jim, proč podniky u nás ruší pracovní místa, která jsou ve srovnání se supervykořisťováním dělníků ve Střední Americe nebo Číně slušně placená. Otázka rozšíření volného trhu nesmí zůstat vyhrazena odborovému aparátu a případně jedné úzké vrstvě angažovaných aktivistů.

A konečně musíme místní organizace i aparát na všech úrovních vystavit kontrole zdola. Pracující se musí znovu zmocnit svých odborů, aby pochopili, že to jsou odbory jejich - právě tak se začaly tisíce dělníků organizovat a mobilizovat ve třicátých letech.

○ Mnoho odborářů z obou táborů naléhá, aby se udržovala akční jednota a vzájemná solidarita. Bude možné je udržet na úrovni federální, oblastní anebo aspoň místní? Jak by se to dalo v praxi prosadit?

● Na chicagském kongresu jsi viděl [obrací se na redaktora Unity & Independence] reakci mnoha delegátů: byli bolestně zraněni. Nikdo si nemyslí, že by existující rozdílná stanoviska ospravedlňovala rozkol. Myslím, že za nějaký čas, až se spor uklidní, budou mít místní a oblastní aktivisté v obou táborech dost představivosti, aby našli formy, jak mobilizovat odboráře i neorganizované pracující do jednotných akcí. My v OPEIU [svazu kancelářských zaměstnanců, jehož je Nancy Wohlforth pokladní] jsme debatovali o návrzích vedení AFL-CIO i Change to Win. Předložili jsme je členstvu. Náš výkonný výbor zastavá názor, že potřebujeme hnutí jednotné a že je třeba uvnitř AFL-CIO prosazovat některé pokrokové podněty, s nimiž přišlo Change to Win. Statuty AFL-CIO nedovolují odborovým svazům mimo tuto ústřednu federovat se s členskými svazy na úrovni států a oblastí. To nám ale podle mého názoru nebrání vytvářet s nimi koalice pro společné kampaně, např. proti válce v Iráku, proti volnému trhu, ve volebních kampaních v jednotlivých statech a pod.[...]

○ Mezinárodní dohoda pracujících už celé roky upozorňuje na nebezpečí, které pro celé mezinárodní odborové hnutí představují pokusy integrovat odbory do “nového světového řízení”. Jak má odborové hnutí reagovat?

● Naneštěstí ani jedna organizace si není vědoma, jak vážný je to problém. Vůbec se například nedebatovalo o sociálních klausulích ke smlouvám o volném trhu či o účasti v institucích globalizace. Není u nás ani opravdová debata o “reformách” uvnitř Mezinárodní organizace práce ani o chystaném sloučení CISL a Světové konfederace práce. Upřímně řečeno, na návrh být “patrnerem” multinacionál mnozí naši lidé řeknou: “Přinejmenším nás vyslechnou.” Já osobně jsem byla konsternována, když jsem slyšela Andy Sterna [předsedu SEIU a inspirátora rozkolu] v televizi, že v situaci globalizovaného hospodářství se už nedá bojovat proti delokalizaci a že proto musíme spolupracovat s velkými společnostmi na nejvýhodnější delokalizaci. Je naprosto absurdní věřit, že bychom zdvořilým jednáním dokázali přimět multinacionály k “humánnější globalizaci”. Co je posláním odborů? Naší úlohou je a musí zůstat pomáhat vytvářet odbory v druhých zemích, aby i oni tam bojovali s patrony. Globalizace se nedá humanizovat, musí se proti ní bojovat. [...] Musíme začít debatu o této velmi ožehavé otázce a dělat závěry ze všech “partnerských vztahů odborů s patronátem”. To nám pomůže objasnit i nebezpečí integrace, které hrozí odborům na úrovni mezinárodní. [...]

Gene Bruskin, federální koordinátor USLAW

○ Co si myslíš o rozkolu? Posílí hnutí nebo ho oslabí?

● Měli jsme těžké problémy a nebyli jsme schopni je vymezit. Jistě by každý z obou stran chtěl posílit dělnické hnutí, ale nevíme, co se stane. Co víme, je to, že by bylo smrtelné, kdyby se nestalo nic, kdyby všechno šlo dál jako doposud. To bylo právě to, co jsme dělali na minulých kongresech AFL-CIO, a právě tak to nešlo dál.

○ Bude možné zachovat určité formy jednoty mezi odboráři obou táborů?

● Jednota nefungovala. Jednota pro jednotu není řešení. Pracující a odbory se navzájem potřebují. Tisíc a jeden problémů nás spojuje v podnicích i ve čtvrtích, kde bydlíme, po celé zemi. To je důvod, proč bude potřebí vrátit se k jednotě. Nepochybuji o tom. Ale myslím, že lidi si chtěli vyzkoušet, jestli se dokáží zbavit různých návyků, a že musí uplynout nějaký čas, než se navrátí k jednotě. Dnes převažují antagonismy. Nakonec se jistě ocitneme pospolu. Doufám, že mezitím nalezneme moudrost a ta pak bude základem naší strategie.

○ Byly tu podle tebe v kampani předcházející rozkolu nějaké otázky, kterým se nevěnovalo dost pozornosti, a bylo to příčinou rozkolu?

● Byly to otázky financí a moci. Také otázce vývoje odborů se podle mne nevěnovalo dost pozornosti. Musíme dokázat zmobilizovat všechny naše členy a naše spojence, a to je ohromný úkol. Přitom nejde jen o finanční prostředky. Jednou z hlavních otázek je válka. Zavlekli nás do jedné z nejničivějších válek, drahé a nebezpečné. V určitém ohledu je možná ještě horší než vietnamská. Ale ani jeden ani druhý tábor neřekl nic o zahraničních otázkách. Vůbec se o tom nemluvilo. Je také potřebí být velmi omezený, aby se dalo věřit, že není souvislost mezi globalizací, válkami a mezinárodním hospodářstvím.

○ A co debata o politických otázkách?

● Otázka peněz věnovaných demokratické straně byla ústřední. Ale nemluvilo se o tom, že demokratická strana nás zradila. To je katastrofa. Nic jsme od nich nezískali a každý to ví. Odboráři po celé zemi si stěžují na nedostatek podpory od demokratů zejména při konfliktech s patrony. Právě proto se ovšem nehovořilo o tom, kdo má moc, například v demokratické straně. Nemohou bez nás žít, nemohou být bez nás zvoleni - a přece jsou to oni, kdo diktuje náš postup, nikoli obráceně. Proto si myslím, že potřebujeme dlouhodobou politickou strategii- aby se znovu nestalo, že potom před volbami bychom museli říci “Co se dá dělat? Je mi ten chlap odporný, ale přece jen je lepší než ten druhý”. Potřebujeme desetiletý plán, abychom mohli zvážit, jak kontrolovat politickou moc, což zahrne také seriozní diskusi o nezávislé politické moci.

Ken Riley, svaz dokařů východního pobřeží, Jižní Karolina

○ Jaký je tvůj názor na rozkol uvnitř AFL-CIO?

● Jsem naprosto proti tomuto rozkolu a odsuzuji odchod velkých celonárodních svazů z ústředny AFL-CIO. Myslím, že je to přesně to, co si přála pravice v této zemi. Myslím, že když odštěpení předáci vytýkali AFL-CIO, že by měla být aktivnější, bylo v tom pokrytectví. Jsem z Jihu. V Jižní Karolině je ze všech států nejnižší odborová organizovanost, já jsem tam místopředsedou. Požádali jsme některé z odštěpených předáků, aby k nám přišli a udělali kampaň za vyšší organizovanost. Máme u nás pracující, kteří potřebují pomoci k tomu, aby se zorganizovali. Se svými velmi omezenými prostředky se vždy snažíme prosadit se a řešit problémy, ale úkoly jsou ohromné. Zvali jsme ty předáky, ale nikdy nepřišli. [...] Na nejvyšším stupni existují různá mínění o situaci. Ale ti, kteří tím budou nejvíce trpět, budeme my, kteří jsme v první linii a každý den musíme čelit nepřátelskému prostředí. Proto je to pro nás tak nebezpečné. Je to temný den pro svět dělníků.

○ Nosíš odznak Koalice černých odborů. Myslíš, že rozkol bude mít důsledky pro vaši speciální skupinu?

● Samozřejmě. Jednota nám dávala sílu, rozdělení oslabí nás všechny a nejzranitelnější oslabí nejvíc.

Clarence Thomas, předák dokařů ze západního pobřeží

○ Jak hodnotíš rozkol?

● AFL-CIO se rozdělila na dva tábory hlavně na základě osobních konfliktů a rozdílů v zanedbatelných detailech mezi odborovými byrokraty. V jejich sporu zůstaly úplně stranou daleko podstatnější otázky týkající se členské základny. [...] Mezi ně patří také otázka, jak změnit a demokratizovat současné odborové struktury, kde všechno závisí na špičkách a které jsou zcela spojené s podniky. Ani nemluvím o zásadních otázkách: jak skoncovat s nerovností a nespravedlností, s ničením životního prostředí bezohledným kapitalismem, s rasovou diskriminací, kterou tento kapitalismus plodí, jak reagovat na stále se opakující zrazování demokratické strany, kterou odbory podporují, jak zastavit válečné zločiny, hromadné zabíjení a mučení, které páchá americké impérium a vůbec imperialismus ve svém současném stadiu. O těchto zásadních otázkách se nedebatovalo. [...] A rozhodování bylo vyhrazeno úzké skupině.

○ Co podle tvého názoru v diskusi chybělo?

● První otázka je struktura odborového hnutí založená na podnicích. Odbory ztratily svou schopnost čelit patronátu v důsledku hrozby justiční represí a jejího uplatnění. Odborové hnutí musí být hnutím lidu založeným na demokracii, nikoli hnutím založeným na podnicích a fungujícím podle principů patronátu. Ale dnes je tomu právě naopak, a to platí o obou táborech, do nichž se rozdělilo. Potřebujeme, aby členstvo uplatnilo svou moc a aby proniklo vědomí o této skutečné síle dělnické třídy. Aby se to umožnilo, musí dělnictvo hovořit svým vlastním jménem a ne jako druhořadý partner těch, kteří nás utiskují. Musíme usilovat o pokrok v občanských právech a prosazovat ekonomické zájmy dělnické třídy vcelku, nikoli jen členstva odborů. Právě o to se snažíme my v iniciativě Pochod miliónu pracujících. Na tom jsou založeny její požadavky zformulované v říjnu 2004: všeobecné nemocenské pojištění a právo na starobní důchod pro všechny, zachování nynějšího důchodového systému, obrana plného financování veřejného školství, zaměstnanost a slušné mzdy. Prvým předpokladem pro to, abychom toto všechno prosadili, je odborová demokracie a kontrola odborových struktur zdola namísto dosavadních odborů fungujících jako kapitalistický podnik. Musíme rovněž vstoupit do konfrontace s kapitalismem, který pokračuje v rasové diskriminaci.

Dnes na celé zeměkouli panuje globalizované kapitalistické trhové hospodářství. Jeho jediným cílem je uchránit kapitalistické vlastnictví se všemi průvodními politickými, hospodářskými, sociálními a ekologickými důsledky, hromadit stále větší bohatství. Americké dělnické hnutí bylo paralyzováno rasismem a dominací bílých. To rozdělilo pracující. Vytvořila se solidarita založená na příslušenství k bílé rase, což zároveň zabránilo ve vzniku autentického třídního vědomí a solidarity. Kapitalismus, který je diktaturou bohatých, nemůže být přeměněn bez toho, aby se skoncovalo s nadvládou bílých a prosadila se jednota pracujících založená na třídním vědomí a třídní solidaritě všech pracujících.

Také je nutné zaútočit na demokratickou stranu. Je to strana kapitulantů před stále rostoucím vlivem nátlakových skupin velkého kapitálu, které ji financují. Kráčí k úpadku, nemá vlastní jasnou ideologii, nemá mobilizující politický program. Představuje dnes jen změkčenou verzi strany republikánské. Její funkce je nakonec jen v tom, aby kontrolovala lidové hnutí a usměrnila je do slepé uličky, aby tak pole zůstalo volné pro velké kapitálové společnosti. To je důvod, proč naše iniciativa Pochod miliónu požaduje, aby pracující skoncovali s touto zrádcovskou stranou a vytvořili nezávislou politickou stranu dělnické třídy Spojených států. Ta musí být založena na duchu služby a obětování se zájmům všeho lidu, a ne na egoismu a ctižádosti několika předáků. Dělnické hnutí třicátých let, hnutí za občanská práva v 50. a 60. letech a protiválečné hnutí 60. a 70. let byly masovými hnutími, stejně jako náš Pochod miliónu. To, co potřebujeme, je renesance všech těchto hnutí a vytvoření jejich velké koalice, která bude bojovat za společnost spravedlnosti, rovnosti a míru, po jaké všichni toužíme. Prvořadým úkolem dělnického hnutí jako neoddělitelné součásti nového hnutí za občanská práva, úkolem důležitějším než všechno ostatní, je zaútočit na Ameriku financí.

[Pokračování americké diskuse naleznete v příštím čísle tohoto Bulletinu.]

domů