MATERIÁLY SVĚTOVÉ KONFERENCE MEZINÁRODNÍ DOHODY PRACUJÍCÍCH

Závěrečný projev Daniela Glucksteina

Mám nejprve pár poznámek na okraj. [...] Přes všechny potíže a navzdory finančním potížím se nám podařilo na této konferenci shromáždit širokou reprezentaci [...]. Zveřejníme úplnou finanční zprávu. Ale již zde musím říci, že tato konference se od všech ostatních mezinárodních konferencí liší nejen svým obsahem, ale také tím, co s obsahem přímo souvisí - totiž že pro své uskutečnění nepřijala ani groš podpory z žádných oficiálních míst, od žádné vlády, žádné oficiální mezinárodní nebo kontinentální organizace, žádné takzvané “nevládní organizace” a ničeho podobného. To je znakem nezávislosti.

Dále chci zdůraznit ovzduší dobrovolného aktivismu. Projevilo se nejen v příspěvcích na konferenci, ale také v práci všech soudruhů, kteří se podíleli na její organizaci, tvořili její technický aparát, umožnili editování, tisk a kolportář materiálů, zajišťovali bezpečnost a dopravu, a ovšem především často tak nesnadné tlumočení. [...] Všichni pracovali jako dělničtí aktivisté, dobrovolně a bezplatně. Musíme vzdát čest a dík nejen jejich kompetenci, ale také jejich třídnímu uvědomění.

Není mým úmyslem odpovídat na diskusi v celé její šíři. Není to možné nejen časově, ale hlavně pro bohatství otázek, které tu byly dotčeny. Dovolíte-li, chtěl bych jen vyzdvihnout některé z problémů, o nichž se tu hovořilo a jimiž bychom se podle mého názoru měli dále přednostně zabývat.

Než přejdu k problémům bezprostředně politickým, chtěl bych říci, že jsem ohromen, tak jako jistě každý z vás, každý z nás, šířkou a rozsahem regresu, který byl na všech kontinentech (byť v různé podobě a míře) vnucen všem pracujícím a všem národům za pomoci plánů takzvaného strukturního vyrovnání, tj. politikou Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Nebyl tu ani jeden řečník, který by nemluvil o šíři tohoto rozvratu. Zopakuji jen některá čísla, která jsem si poznamenal: 43 let průměrná délka života ve Středoafrické republice, 10% všeho obyvatelstva zasaženo AIDS; zhroucení starobních důchodů v Rusku a celé sociální struktury v Bangladéši, Pobřeží slonoviny, Chile [...] a vše to, co tu řekli soudruzi z USA o regresu v jejich zemi a o ohrožení samotné fyzické existence dělnické třídy, což platí i o západní Evropě, Evropské unii.

Chtěl bych připomenout, jak tuto situaci komentovali dva soudruzi. Česká soudružka řekla: “Pracující u nás nechápou, že mají být zbaveni všech svých vymožeností.” To platí nejen o České republice! Pro kteréhokoli pracujícího na světě je nepochopitelné, absurdní, že se ocitl v situaci, kdy to, čeho bylo dosaženo často již před dlouhými desetiletími, může být takřka den ze dne vyhlášeno za nadměrné, nemožné, nedosažitelné. Také u nás [ve Francii] existoval už od roku 1945 systém sociálního zabezpečení, který v podstatě až dodnes zajišťoval každého pracujícího, jeho rodinu, skutečně ohromnou většinu všeho pracujícího obyvatelstva, proti riziku plynoucímu z onemocnění a všemu, co s tím souvisí. Francie tím byla vyhlášena po celém světě, a ne neprávem: byla to sice země, kde pracující člověk měl dost důvodů ke starostem, ale nemusel se bát o to, že v případě nemoci nebude mít na lékařské ošetření. A vzpomínám, že když jsme o tom diskutovali se soudruhy z USA, Afriky, anebo z jiných evropských zemí, všichni říkali totéž: tato situace je naprosto neočekávaná. Pracující v USA jsou nuceni šetřit si ohromné sumy, aby měli aspoň velmi nejistou vyhlídku, že se jim dostane lékařské péče, budou-li ji potřebovat. A kolika z nich se nedostane vůbec žádné péče, a kolik jich bude v důsledku onemocnění zcela zruinováno? Neboť ta situace, o které jsem se zmínil, která u nás existovala, se teď pronikavě změnila. Ještě z ní zůstaly cenné zbytky, ale postupné kontra-reformy stále více vytvářejí poměry, kdy “pokladny jsou zamčené” - pro nemocenské dávky, na nezbytná pracovní místa lékařů, atd., takže lidé jsou stále více a více nuceni svěřovat se soukromým pojišťovnám, neboť pracující má stále větší obavy, co s ním bude v případě nemoci.

A tak mohu říci české soudružce, že také francouzští pracující si pokládají otázku: jak je toto možné? Jak je možno, že sociální zabezpečení, které po šedesát let sloužilo všem generacím, se ze dne na den stává luxusem, který si nemůžeme dopřát, který je nevyhnutelně nutno odstranit? A víme, že také němečtí soudruzi stojí tváří v tvář podobné neuvěřitelné skutečnosti. Musíme zkrátka nalézt cestu, jak reagovat na poměry, kdy pracující nechápou to, co je vskutku nepochopitelné - aspoň pokud se na to díváme z hlediska humanity a skutečných potřeb lidstva. Stojíme-li na straně demokracie a sociální spravedlnosti, je to, co se děje, nepochopitelné, absurdní, nedůstojné a podněcuje to ke vzpouře.

Jestli se ovšem na věci podíváme z jiného pohledu, ze stanoviska společenského řádu, který je dnes víc než kdykoli předtím založen na nutnosti akumulovat zisk všemi prostředky, potom je logické a zcela přirozené, že závody ve snižování ceny práce vyvolávají všechnu tuto sociální destrukci, jejíž důsledky se stávají pro obyvatelstvo nesnesitelnými.

Na to navazuje postřeh soudruha z Číny, který řekl: “Všechna vítězství čínské dělnické třídy jsou ohrožena. Čína je jedna z posledních pevností, které kapitálu zbývá dobýt.”

Myslím, že v této souvislosti jsme si všichni připomněli tu hrůzu rozkladu, který byl vnucen celé Africe, ale také závěry našeho afrického tribunálu, které ukazují na spojitost osvobozenského boje afrických národů, jimž bezprostředně hrozí záhuba, se zápasem černého lidu USA, černé složky americké dělnické třídy, která nastolila otázku své vlastní politické reprezentace, působící v rámci nezávislosti dělnického hnutí. To, co zde řekli [...] delegáti z Afriky, ale také Clarence Thomas a Ralph Schoenmann, patří do těchto souvislostí. Také jsme si jistě všichni uvědomili, jaké rozhodující místo má v této politice rozkladu, represí a ničení národních států na všech kontinentech privatizace.

Privatizace je to, v čem je podstata zničení systému nemocenské a důchodové péče - vysvětlil nám na příkladu své země soudruh z Mexika, stejně jako soudruh Kulik z Ukrajiny [...], který zdůraznil, a myslím, že správně, že heslem dne musí být nejen zastavení privatizací, ale nové znárodnění.

Privatizace, represe, zničení národních států. Zaujali jsme stanovisko k případu Mirona Cozmy a Cretana v Rumunsku. Chtěl bych zdůraznit aspekt, o kterém se tu sice mluvilo, ale nebyl podle mého dost zdůrazněn: uvězněný odborový předák byl amnestován prezidentem republiky, ale za 21 hodin potom znovu uvězněn. To je bezpříkladné. Ale tento nepochopitelný fakt je hned pochopitelnější, když víme, že se tak stalo na přímý zásah vlády USA a bruselských institucí Evropské unie. Všude v Evropě je slyšet falešné argumenty o charakteru Evropské unie. Tento příklad je na ně nejlepší odpovědí. Tady máte režim, který se uchází o vstup do EU, a ten zavírá odborové představitele pro jejich odborové aktivity, a tlak Evropské unie nesměřuje k jejich osvobození, nýbrž k tomu, aby zůstali ve vězení celých 15 let. Je to náhodou? Cozma a Cretan byli znovu uvězněni právě v důsledku společné intervence úřadů USA a EU.

Není to náhoda. Na tomto zvláštním případě Rumunska vidíme tendenci celé EU, která nemůže akceptovat jiné odbory nežli zcela poddajné, která nesnese odbory mimo poručnictví CES [své takzvané Evropské konfederace odborů]; tuto situaci stále ještě nedokáže vnutit “staré Evropě” [na Západě], protože tam je proti tomu silný odpor. To je zcela zřejmé. Na Západě je boj mezi těmi, kdo chtějí tuto integraci dovést do konce, a pracujícími, kteří si brání své organizace. Ale zemi, která ještě není do EU vtělena, se dává jaksi jako předběžná podmínka, aby Cozma zůstal ve vězení: země, kde existuje odborové hnutí, které organizuje stávky a manifestace proti privatizaci, nemůže být přece do Unie přijata. Myslím, že soudruzi, kteří ještě mají o Evropské unii sebemenší iluze, by si měli všimnout nejen tohoto případu, represe Mirona Cozmy, ale také prvořadé role Evropské unie při této represi.

Vcelku je ovšem otázka represí jen součástí globalizace, o níž zde bylo řečeno, že neznamená nic jiného než cestu k totalitarismu, který je nerozlučně spojen s represemi. I proto zaujímá Mezinárodní dohoda zásadní postoj podpory dělnické solidarity v odporu proti represím. [...]

Represe, privatizace, rozvrat národního státu: soudruh Blas Ortega tu hovořil o důsledcích regionalizace zdravotnictví u nich ve Španělsku. Stejný proces jako ve Španělsku probíhá i ve Francii, ale nejde tu o regionalizaci, nýbrž o záměrné ničení všech národních celků a všech institucí zajišťujících jejich jednotu a demokracii, ať je jakékoli politické zřízení v dané zemi. A toto ničení jednotných národních států každým možným způsobem, např. podporováním starých krajových nebo národnostních odlišností anebo jejich vytvářením, to je všeobecný zákon tohoto rozvratu, tohoto pochodu proti demokracii.

Vyslechli jsme si referát soudruha Nkuzimany o záměrném vytváření a živení takzvané etnizace jeho země. Po těžkých masakrech jak v Burundi tak ve Rwandě se nyní vytváří umělé rozdělení ústavou. [...] Totéž v jiné formě se děje v Togu, jak o tom hovořil soudruh Sénuovo, a stačí si připomenout Irák a další země Asie i Evropy.

Zvláštní pozornost si zasluhují i dvě další otázky: Především válka. [...] Válka v Iráku po dvou letech pokračuje a všem ukázala svou skutečnou tvář a cíl, rozbití jednotného státu a zničení jeho politického národa. Ale všimněme si také toho, jak stále roste počet vojenských základen ve světě. Dnes je, myslím, na celém světě víc než 150 amerických vojenských základen. [...] A vidíme, jak i v tom se projevuje podřízenost stejně jako v každém jiném ohledu. EU, OSN, Jižní Afrika a kdekdo je najímán k vojenské intervenci v podřízenosti americkým jednotkám v této válce, která se stále rozšiřuje po celém světě, a nikdo na žádném kontinentě si nemůže být jist, že je před tím v bezpečí.

A druhý problém, který bych chtěl podtrhnout, se týká půdy.[...]Mnozí tu zdůraznili, že dělnické hnutí, které chce být nezávislé na vládách, nemůže zůstat lhostejné vůči otázkám, týkajícím se miliónů rolníků a zemědělských dělníků. Ať si myslíme cokoli např. o režimu prezidenta Mugabeho v Zimbabwe, nemůžeme přehlížet, že provádí zemědělskou reformu, dává půdu do rukou ohromné většiny černých venkovanů na úkor nepatrné menšiny bílých plantážníků. Tím prezident Mugabe nesporně uskutečňuje akt, který je v souladu s demokracií. Když prezident Chávez ve Venezuele za několik týdnů prosadil pozemkovou reformu, odebral půdu několika hlavně britských pozemkových holdingů a dal ji do rukou téměř 200 tisíc rolnických rodin, byl to veliký demokratický čin s nesmírným významem pro tuto zemi. A soudruzi, kteří zdůraznili, že v Brazílii ta vláda, která se dostala k moci hlavně proto, aby hájila zájmy venkovského lidu, neuskutečňuje ani minimální pozemkovou reformu, která byla v jejím vládním programu, a že tam latifundisté každým rokem zavraždí 100 až 200 venkovanů požadujících půdu, mají jistě pravdu, když konstatují, že tato vláda dělá opak toho, co si žádá demokracie.

Otázka půdy se týká dělnického hnutí už proto, že jde o prostou schopnost společnosti opatřovat si výživu, chránit se před hladem. Neboť žijeme ve světě, kde podvýživa a hlad zabíjejí - podle oficiálních statistik OSN jednu miliardu lidí, každého šestého obyvatele této planety. Pozvání od syndikátu zemědělských dělníků z Brazílie, které nám tu vyřídil soudruh Sokol a které souvisí s kampaní, kterou uspořádali soudruzi Baldemar Velasquez a Alan Benjamin [z USA], musíme podle mého názoru vyhovět.

Dále bych se chtěl věnovat několika otázkám politickým. Především jde o probíhající přestavbu odborového hnutí. V úvodním referátu jsme hovořili o sloučení CISL (Mezinárodní konfederace svobodných odborů) a CMT (Světové konfederace práce), k níž se bezpochyby po čase přidá i SOF (Světová odborová federace) nebo určité její složky. Řekli jsme, že to vytváří hrozbu, že se odborové hnutí dostane velice, velice daleko od toho, co ho vyvolalo v život, a také daleko od své sociální základny; že se bude integrovat do sektoru, kde nemá co dělat, do sféry řízení a korporativismu. Proto jsem s velkým zájmem poslouchal soudruhy, kteří hovořili o významu těchto strukturálních reforem v jednotlivých zemích. Může se zdát, že se jedná pouze o jejich vnitřní, domácí debaty. Ale mají mezinárodní kontext. Tytéž otázky se totiž nastolují po celém světě. Navrhují vám, abyste slučovali své nezávislé odborové organizace a argumentují způsobem, který přísluší spíše ředitelství podniků než odborovým předákům: že tak uspoříte, že budou menší stalé náklady atd.

Neříkám, že to jsou věci, na které se vůbec nemá brát ohled. Ale dřív než se rozhodnete, měli byste se seznámit se zkušeností německých kolegů: po sloučení čtyř celonárodních federací v jeden velký odborový svaz Ver.di se kolektivní smlouvy, dohody a statuty spojené s každou ze čtyř dřívějších federací v několika měsících anebo ještě dřív docela vypařily. Například všechny profesionální statuty garantované dřívějším svazem ÖTV vzaly za své okamžitě poté, co ÖTV vplynul do Ver.di. Máme snad věřit tomu, že je to jen německá zvláštnost?

Slyšeli jsme tu soudruha Cholewku z Velké Británie, který mluvil o tom, že chystané sloučení svazu TGWU s jinou odborovou organizací ohrožuje zcela bezprostředně statuty, které si vybojoval TGWU. Alan Benjamin z USA připomněl důsledky fúze mezi odborovým svazem chemie a petrolejářství OCW a několika jinými svazy, k níž došlo před několika léty: vznikl mamutí svaz PACE - který, stejně jako německý Ver.di, vzápětí ztratil větší část svého původního členstva. Pokud vím, Ver.di ztratil v průběhu několika málo let víc než milión původních členů.

V USA, stejně jako ve Velké Británii i v Německu, měly tyto fúze-přestavby za následek, že kolektivní vymoženosti, které si vybojoval jeden svaz, byly okamžitě po sloučení zlikvidovány. Možná, že to byl nejen následek, ale rovnou důvod, proč ke sloučení došlo. V případě USA to byl svaz petrolejářství, atomové energie a chemie, jehož vybojované vymoženosti byly tímto způsobem odstraněny. Navíc byl tak zničen odborový svaz hlásící se k principu třídního boje. Podlehl nátlaku zdůvodňovanému ekonomickou rentabilitou, a s ním padlo všechno, co bylo díky třídnímu boji vybojováno.

Jeden případ bychom snad mohli považovat za výjimku. Ale máme tu před očima hned tři. Stojí to tedy za zamyšlení. Nechci tvrdit, že všechno je do detailů stejné. Chci říct, že stojí za to přemýšlet a hledat, co je stejné. Při té příležitosti bych se vyjádřil i k debatě mezi americkými soudruhy. Všichni chápeme, že to je vážná debata a že není nijak snadné zaujmout stanovisko, také proto, že USA je země z podstaty násilná, s ostrými sociálními vztahy, kde třídní boj vždy nabýval násilné formy a kde jsou diskuse méně “sametové”, méně zdvořilé a možná méně pokrytecké než v jiných zemích. V každém případě si dovolím vyslovit pouze své mínění. Diskutovat se může o mnohém, na nic nejsou zázračné recepty, ale myslím si, že když se od 60 celonárodních svazů přejde v zájmu silné pozice pro vyjednávání na pouhých 20, když se koncentruje moc do rukou triumvirátu v čele každé z těch dvaceti federací, nezíská tím demokratičnost těchto odborů. To je jisté. A toho bychom si měli všimnout, i při všem respektu k tomu, že tradice odborového hnutí v jednotlivých zemích se velice odlišují.

Co nám říkají konvence Mezinárodní organizace práce o svobodě odborů? Stanoví, že pracující musejí mít ničím neomezené a plné právo svobodně se sdružovat na obranu svých specifických zájmů včetně práva vyjednávat, uzavírat dohody atd. To jsou mezinárodní konvence.

Ve Francii byly tyto záležitosti upraveny způsobem, který je podle mého názoru velice demokratický a který se dnes odstraňuje. Byl to zákon o odborech z roku 1884. Odbory mají plnou svobodu se sdružovat do federací a konfederací, to patří k odborovému hnutí. Ale odborový svaz je odborovym svazem a zachovává si všechny své pravomoci ve svém sektoru. Jestli jsem tomu dobře porozuměl, jeden z návrhů předložených k debatě v USA předpokládá, že v čele každého z nových svazů mají být v celonárodním měřítku tři představitelé, kteří by měli všechnu pravomoc vést vyjednávaní a uzavírat smlouvy. Nebyl bych si jist, že se hlas dělníka, hlas členské základny dostane až nahoru, a to včas, než se uzavře smlouva. Dokonce bych se vážně obával, že se smlouvy nebudou uzavírat podle vůle této členské základny a že tak odbory ztratí smysl své existence. A to tím spíše, že v USA kolektivní práva závisejí jen v nepatrné části na ústřední legislativě a v daleko větší míře na dohodách místních a platných v jednotlivých podnicích, což je výsledkem zvláštností sociálních dějin této země. Jestli za těchto podmínek bude právo vyjednávat a uzavírat kolektivní dohody odborovým organizacím odebráno, bude to znamenat jistou smrt odborového hnutí.

Takže myslím, že je to sice debata americká, ale svým obsahem hluboce univerzální. Vyslechli jsme si německé delegáty, kteří vyslovovali svůj názor na Schrödera, Brity odsuzující Blaira a Itala, který se obával o osud dělnického hnutí, když je ve volební alianci, která má za šéfa Prodiho, šéfa Evropské ústavy. Je zřejmé, jak je v tom všem jedno společné, a to je to, že se dělnické hnutí v mnoha zemích přímo či nepřímo a mnoha různými způsoby podřizuje té či oné vládě, současné nebo minulé, což má neblahé následky pro nezávislost dělnických organizací. Nemusíme být Němci, abychom velmi dobře pochopili, proč němečtí soudruzi spojují nutnost zachovat nezávislost svých organizací se zachováním a znovuvydobytím někdejších skvělých a dnes ohrožených výsledků bojů německého proletariátu a současně s heslem “Schröder musí jít”.

V různých zemích se tytéž otázky nastolují v různé podobě. Tak například otázka, zda se odborové organizace mají či nemají vyslovovat proti Evropské ústavě. Je zřejmé, že někteří z těch, kdo se zdráhají, nejsou imunní proti nátlaku toho či onoho politického aparátu.

Vedle této prvořadé otázky tu máme i druhou, o níž je třeba debatovat, a to je “nové řízení” a takzvaná sociální fóra. Slyšeli jsme soudruha, který tu opakoval časté heslo “Je možný jinačí svět”. Tomu se dá rozumět různě - jako každému heslu, které sdílí každý. Že je možný i jinačí svět než je, o tom jsem přesvědčen; ale jaký svět to má být? Je možný také nový svět barbarství, který vzniká před našima očima. Proto bych řekl, že opravdový problém dělnického hnutí není opakovat, že je možný jinačí svět, ale odpovědět na otázku, co teď. Protože kdyby se heslo “Je možný jinačí svět” mělo spojovat například s tím, co nám předkládá viceprezident společnosti ATTAC France, totiž že je třeba dnes přejít do fáze dekonstrukce (což je jeho termín), kdyby se ve jménu jinačího světa budoucnosti dnes měla (přebírám výrazy viceprezidenta ATTAC France) dekonstruovat politická demokracie uzavřená v rámci národního státu, dekonstruovat politické národy... Možná mně chybí politická imaginace, ale jinačí svět vybudovaný na “dekonstrukci” politické demokracie a politických národů si já osobně nepřeji. Protože jsem přesvědčen, že jinačí svět pro dělnickou třídu a pro demokracii bude možný jedině na základě houževnaté obrany každé z existujících forem demokratických práv a dělnických vymožeností v té podobě, jak byly vydobyty, obrany na každém kroku.

Neříkám, že jde o jednoduché otázky. Na dělnické hnutí všude je vyvíjen ohromný nátlak. Někdy tento slovník používají soudruzi, kteří neznají všechny aspekty situace. Tím spíš je potřebí ji vysvětlovat.

Teď právě jsem diskutoval s jedním mladým soudruhem, který tvrdí: “Dobře, je potřebí bránit, co existuje; ale což dělnická třída nepotřebuje nová práva?” Jistěže potřebuje. Ale kdo by mohl třeba jen na chvilku uvěřit, že dělnická třída bude schopna vydobýt si nová práva, jestli nezačne tím, že bude schopna bránit ta, která dnes existují a jsou dnes ve všech formách ohrožena zničením?

V jiné podobě se téhož hesla používá v podobě takzvané “participativní demokracie”. To máme další výraz, který se hodí do všech omáček. Lidé ho užívají z různých důvodů, ale “participativní demokracie” má velice přesný obsah. Když jsme o tom debatovali, připomněl Julio Turra čistě účelové použití tohoto termínu v Porto Alegre. Připomenu je tu všem. Šlo o to, aby vláda tohoto státu a město na sebe vzaly část federálního dluhu u Mezinárodního měnového fondu. [...] Vedení města tedy svolalo představitele všech možných spolků a sdružení, aby jim položilo jednoduchou otázku: dámy a pánové, nemáme dost prostředků, abychom uspokojili všechny nutné potřeby, ale poněvadž jsme pro participativní demokracii, dáváme vám k vašemu rozhodnutí, která z vašich potřeb se má uspokojit.

Takže je potřebí tu škola, tu jesle a tu kanalizace. Všichni potřební jsou pracující a všichni žijí v bídných poměrech. Potřebují kanalizaci stejně jako školu a jesle. Participativní demokracie vede k tomu, že místo aby se sjednotili a vymáhali si lepší životní podmínky, rozdělí se mezi sebou, jedni proti druhým. Jedni nad druhými vyhrají, a když tí, kteří prohrají, za pár měsíců půjdou do stávky za svůj požadavek, řekne se jim: drazí spoluobčané, vy jste přece sami spolurozhodli, jenže jste zkrátka demokraticky prohráli. Tak se to dělá. Toto je participativní demokracie v praxi. Víme, že soudruzi překladatelé mají těžkosti s termíny, a tak bych chtěl říci jasně, že participativní demokracie ve slovníku z Porto Alegre znamená totéž co ve světovém měřítku “nové řízení světa” a v řízení podniků “spoluúčast” dle slovníku konference v Davosu, Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Ve všech těchto případech jde o přesně totéž. Participativní demokracie není nic jiného než integrování organizací pracujících do řízení s cílem, aby ony samy definovaly podmínky vlastního vykořisťování.

V této debatě musíme ovšem pokračovat. Také proto, že nabývá i jiný rámec. Například jsme velice vážně diskutovali se soudružkou Marcelou Maspero z Venezuely. Tam je situace velmi komplikovaná. Jak víte, vláda zestátnila podnik Venepal, který jeho majitelé přivedli k úpadku a opustili. A teď nastala diskuse, jak řídit podnik, nad nímž převzal kontrolu stát. Takové podniky jsou teď ve Venezuele čtyři, ale v jednom z nich se navrhuje systém, jemuž se říká “společné řízení”, na němž se má stát podílet 51% a osazenstvo 49%. A přitom dokonce i ministr práce, s nímž jsem hovořil, když naši delegaci pozvali do Venezuely, mi řekl, že vláda si myslí, že by bylo třeba zvýšit podíl osazenstva a snížit podíl státu.

To je velice komplikovaná otázka a o ní musíme my všichni uvažovat. Jaká má být úloha odborů v řízení takovýchto podniků? Taková debata probíhala už v sovětském Rusku po roce 1917: když byl stát definován jako výraz moci dělnické třídy, byly také státní podniky prohlášeny za její vlastnictví. Vyplývá z toho, že by se odbory měly stát nástrojem řízení státních podniků?

Soudruzi, musíme se vším důrazem říci, že prvořadou povinností odborů je, aby si zachovaly svoji nezávislost na státu, a to i v tom případě, že by to byl stát, kde by moc měli v rukou představitelé dělnické třídy. A zvláštť já, který mám za to, že ruská revoluce byla naprosto oprávněná, musím se vším důrazem říci, že tu máme příležitost poukázat na důležitou zkušenost z toho, co se událo v Rusku. Pracovní konflikty mohou existovat také v tomto rámci, a proto je nutné, aby byly chráněny a zhodnocovány partikulární zájmy a požadavky dělnictva proti všeobecným zájmům, o nichž se předpokládá, že jsou zájmy dělnické třídy. To je záruka demokracie, a to i v tom případě, že se dělnická třída chopí moci, což jistě není případ dnešní Venezuely.

Případ Venezuely je složitý. Co mají dělat odbory? Nemám právo udělovat lekce, ale sami soudruzi z Venezuely říkají, že jejich situace je komplikovaná a že na ni zatím nemají odpověď. Je správné, že Chávezova vláda zestátňuje podnik, aby jeho dělníci neztratili práci. Je to naprosto oprávněné. Ale mají se proto dělníci vzdát svých požadavků? To určitě ne. Jestli budou odbory řídit podnik, v kapitalistickém systému s jeho trhem a konkurencí nutně přijde okamžik, kdy se bude třeba rozhodnout, že v zájmu udržení trhu a posílení kompetivity je nutné prodlužovat pracovní dobu, snižovat mzdy a odstraňovat sociální vymoženosti. O tom musíme diskutovat.

Opakuji: nejde tu o žádné udílení lekcí. Vždyť právě venezuelští soudruzi sami tuto diskusi podnítili. Jedna věc je vysílat představitele dělnických odborů do správních rad podniků, což existuje v řadě zemí, mj. také u nás ve Francii, a což je samo o sobě diskutabilní, a jiná věc je brát na sebe řízení podniků. Opakuji: není tu žádný definitivní závěr, pokud nepovažujeme za závěr konstatování, že se tím vytváří nebezpečí pro dělnické hnutí a že o tom je třeba diskutovat.

Podobných nebezpečí je ovsem mnoho. Bylo by pěkné věřit, že si všech jsme vědomi, ale není tomu tak. Slyšeli jsme tu, že v Jižní Africe vláda vytvořila nové struktury, které mají reprezentovat pracující namísto odborů; slyšeli jsme rovněž, že i v Maroku jsou uváděny v život odlišné formy s prerogativy odborů pro kolektivní vyjednávání; a slyšeli jsme také referát Julia Turry o reformě pracovního práva v Brazílii i to, co řekl Vitalij Kulik, že ukrajinský pracovní zákoník má být nahrazen proslulou Chartou základních sociálních práv Evropské unie. A slyšeli jsme také četná vyjádření o Evropské konfederaci odborů, CES.

Jsme uprostřed velké ofenzivy proti dělnickému hnutí. A protože jsme uprostřed, musíme si vymezit také místo Mezinárodní dohody v této situaci. Proto dovolte několik poznámek. Soudruh z Číny tu řekl: “300 miliónů čínských dělníků bylo vtaženo do soukolí světové výroby. Světové dělnické hnutí nesmí ignorovat čínskou dělnickou třídu, nechce-li se stát prázdnou škeblí.” Myslím, že měl zcela pravdu s ohledem na důležitost Číny pro světové hospodářství i s ohledem na to, jak je situace v Číně využívána pro ospravedlňování útoků proti dělnictvu na celém světě. Čínský soudruh dodal, že tradiční dělnické hnutí má všechny důvody, aby nadále existovalo. Nejsme už v době, o které psal Marx. To je jisté. Mnoho věcí se změnilo od té doby, a ostatně není naše věc, abychom zkoumali, zda je správné či není, co napsal Marx. O tom může každý mít svůj vlastní názor a uvnitř Mezinárodní dohody pracujících jsou marxisté i nemarxisté. Ale myslím, že je mezi námi jednota v tom, že mechanismy kapitalistického vykořisťování, které v 19. století analyzoval Marx i jiní, dnes nepřestaly existovat. Využívání nadhodnoty je dodnes podstatou kapitalistického systému. Vykořisťování, tj. loupežení na práci dělníka, je smyslem tohoto systému a zdrojem všeho bohatství třídy kapitalistů.

V tomto názoru budeme jednotni všichni, kdo jsme zde přítomni, ale nenajdeme o tom ani náznak v jediném takzvaném “sociálním fóru” jakéhokoli druhu, kolik se jich jen koná. Ani o tom nenajdete ani sebemenší zmínku v hnutí takzvaného “altermondismu”. Proč? Protože zůstává-li skutečností, že kapitalismus je systém vykořisťování pracovní síly, plyne z toho nezbytně dnes jako včera nutnost bojovat proti supervykořisťování, byť samozřejmě v odlišných podmínkách. Bojovat proti supervykořisťování znamená boj za zlepšování mzdových a pracovních podmínek, a to je nerozlučně spojeno s existencí nezávislých dělnických organizací, založených na zásadě dělnického internacionalismu. To je to, co je základem dělnického hnutí.

Z toho je možné učinit určité závěry: jistě je pravda, že dělnické hnutí není mrtvo a že má budoucnost. Ale to nestačí. Je potřebí také říci, že dnes je nejvážněji ohroženo všemi formami integrace, mezi nimiž zaujímají první místo všemožná “sociální fóra” a opatření k “novému řízení” na celém světě.

A proto vede cesta obrany nezávislosti organizací pracujících nezbytně přes oddělení se od všech “sociálním fór” a boj proti nim a proti takzvanému spoluvládnutí. Řeknu-li, že je nutné skoncovat s tím, nemyslím to jako obžalobu proti tomu či onomu. Ale říci tato zásadní slova má základní význam pro dělnické hnutí a pro každou z našich organizací. Je potřebí krok za krokem překonávat nedorozumění, vysvětlovat nejasnosti. Musíme soustavně dělat to, co jsme učinili zde, touto naší svobodnou diskusí. Musíme dosáhnout toho, aby se pracující, aktivisté našich organizací naučili rozpoznávat své falešné přátele, aby se naučili nedůvěřovat těmto “sociálním fórům” a všem jiným formám “spoluvlády”, aby pevně stáli na svém vlastním poli, jímž je nezávislost jejich třídy a jejich třídních organizací.

Tlaky ze všech stran jsou silné, ale jestliže si budeme vědomi této základní věci, může Mezinárodní dohoda plnit svůj úkol. Mluvili jsme o kampaních Mezinárodní dohody. Jsou skrovné. Mezinárodní dohoda není žádný mocný mezinárodní aparát schopný mimořádných činů. Nicméně zaregistrujme několik následujících informací.

Ve věci Mirona Cozmy jsme se shodli na opatřeních a stanovili si kalendář, a už kampaň měla v Rumunsku mimořádný ohlas: pod brutálním tlakem rumunské vlády a početných aparátů s ní spojených začalo rumunské odborové hnutí silně kolísat, zda se má postavit za Cozmu. Ne že by soudruzi přestali s Cozmou sympatizovat, ale byli zastrašeni. Když člověk žije v zemi, kde je odborář poslán na patnáct let do vězení a vyhlašován za fašistu a teroristu, nejeden odborář zakolísá. Ale od chvíle, kdy začala mezinárodní kampaň, dodali si soudruzi odvahy a na konferenci k této otázce se na třista odborových delegátů vyslovilo za osvobození Mirona Cozmy; to je výsledek rumunského dělnického hnutí, ale také aktivit Mezinárodní dohody, která rumunskému hnutí pomohla. [Mezitím se podařilo prosadit, že Miron Cozma byl z vězení propuštěn - pozn. red. Bulletinu.]

Pokud jde o Venezuelu, začali jsme 3. února kampaň orientovanou na skupinu pracujících v Mezinárodní organizaci práce, jíž předložily organizace patronátu z 22 zemí žalobu proti Venezuele pro údajné porušování svobody odborů. Soudruzi z Venezuely samozřejmě bojovali už předtím, ale na mezinárodní úrovni byli osamoceni a část odborových předáků váhala... Díky naší mezinárodní kampani se podařilo, že řada silných mezinárodních odborových ústředen, např. brazilská CUT, peruánská CGT atd. zaujala kategorické stanovisko na obranu Venezuely. Někteří předáci mezinárodního odborového hnutí zejména z USA (jejichž jméno ohleduplně zamlžme) se původně vyslovovali za odsouzení Venezuely. Před několika dny se konalo zasedání komise MOP pro svobodu odborů, a my dnes můžeme uzavřít účty: pro odsouzení Venezuely se vyslovilo právě jen těch 22 organizací kapitálu, které podaly žalobu, tj. francouzský MEDEF, německá organizace zaměstnavatelů atd. Nikdo další se ke stížnosti nepřipojil a komise musela stížnost odmítnout. To se může jevit jako hubený výsledek. Ale když jsem začátkem února navštívil Venezuelu, bylo hlavní starostí tamních soudruhů, zda nedojde k tomuto odsouzení a zda na Venezuelu nebudou uvaleny příslušné sankce. Musíme říci, že jsme udělali jen první krok, věc není skončena. Zápas pokračuje. [...]

Je tu i řada dalších kampaní. Soudruh Alexandre Hébert tu řekl, že třídní boj je dnes víc než kdykoli doposud motorem dějin. Těžko s tím nesouhlasit. Pokud jde o země, o nichž máme málo informací, jako je např. Čína, máme tu oficiální statistiku čínské vlády, že počet sociálních konfliktů v posledních letech stoupl o 30%. [...] Soudruh Cholewka mluvil o generální stávce v Británii, největší od roku 1926. [...] Taffazul Hussein nás informoval, že jednotná bojová akce znemožnila privatizaci hlavního přístavu Bangladéše Chittagongu, kterou připravovala americká společnost. [...]

Myslím, že z toho všeho můžeme vyvodit jeden závěr: situace je velmi těžká, všichni zde to potvrdili. Vyžaduje si především dobré vzájemné informovanosti. A právě v tom může a má být Mezinárodní dohoda užitečná. Informovat, vyjasňovat, zpřesňovat, umožňovat diskusi. Nejsme poraženi. Dělnická třída není poražena. Souhlasím s tím, co řekl Patrick Hébert o Francii, ale co platí všeobecně: i v poměrech mimořádně silného nátlaku na integraci odborů, která vede ke kolísání i k pádům, existuje stále dělnická třída a existují také její aktivisté, kteří nejsou ochotni vstoupit do rámce spolupráce s kapitálem. [...] A proto stále existuje i schopnost bít se děj se co děj za nezávislost našich organizací, [...] za to, aby nebyly nástrojem nového řízení světa, ale nástrojem třídního boje.

Nic samozřejmě není černobílé. Táž francouzská organizace, která se odmítla podílet na podpoře CES, nedokázala vyzvat k hlasování NE v referendu o Evropské ústavě, a ta, která byla donucena vyslovit se za hlasování NE, nedokázala odmítnout CES. Věci nebyly jednoduché nikdy. Ale je možné vytvářet ohniska organizovaného odporu. Musíme si být vědomi, že nic nového se nedá vybojovat bez zachování toho, co bylo vybojováno dříve, na prvním místě bez udržení nezávislosti našich organizací. Zachování existujících organizací je prvořadou nutností v boji proti procesu integrace. Je nutno pomáhat dělnické třídě, aby se znovu zmocnila organizací, které si vytvořila pro svůj zápas. A toto je možné dnes říci právě proto, že třídní boj zůstává motorem dějin, že je alfou a omegou celé situace a že mechanismy vykořisťování, přestože dnes využívají neočekávanou podporu, které se jim dostalo ze strany všech možných organismů pro třídní spolupráci, všech těch altermondialismů, sociálních fór atd., stále znovu a nevyhnutelně živí také odpor proti vykořisťování. A právě proto vede cesta třídního boje přes zápas o nezávislost našich organizací.

Tím bych chtěl skončit. Mnozí soudruzi zde přednesli požadavky, které jsou samy o sobě oprávněné, což však neznamená, že by Mezinárodní dohoda v tomto stadiu byla schopná jim vyhovět. EIT vděčí jen sama sobě za to, že od roku 1991 dokáže organizovat debatu mezi různými proudy, aktivisty i organizacemi, které mají za sebou odlišnou minulost a zkušenosti a pocházejí ze všech možných horizontů dělnického hnutí; které mají každá svou vlastní historii i fyziognomii, ale přitom jeden základní opěrný pilíř - nezávislost organizací dělnického hnutí, jež je neoddělitelná od zásady internacionalismu a obrany demokracie. Mnozí soudruzi se odvolávají na První internacionálu. Samozřejmě to je “model”, historický precedent, k němuž se hlásíme, protože právě 1. Internacionála byla konec konců schopna umožnit spolupráci všech tendencí dělnického hnutí a debatu mezi nimi při všech vzájemných protikladech a často i prudkých polemikách a v různosti, která nebyla menší než je naše dnešní.

Dnes je však třeba říci, že v dnešní situaci mimořádně vážné hrozby pro dělnické hnutí a jeho organizace jsme za čtrnáct let po [založení EIT v] Barceloně stále ještě jen na samém počátku. Bylo by chybou snažit se předčasně urychlit krystalizaci, což ostatně nikdo nečiní. Různost našich názorů je taková, jaká je. Zároveň potřebujeme všichni společně postupovat kupředu, a to znamená posilovat v každé jednotlivé zemi ohniska nezávislosti dělnického hnutí tváří v tvář všemu tomu, co mu hrozí. [...] Rozšiřovat řady těch, pro něž ani třídní boj ani nezávislost našich organizací nejsou prázdná slova, to je to, co musíme dělat, a to ne diktováním ani rezolucemi, ale diskusí.

Proto vám navrhuji, souhlasíte-li s tím, aby každý, kdo si to přeje (a je samozřejmě žádoucí, aby to byli všichni přítomní), vyjádřil svůj souhlas podpisem deklarace, jejíž text máte před sebou, a také vás vyzývám, abyste se všichni stali, přejete-li si to, dopisovateli našeho bulletinu. Tím byste pomohli organizovat naši diskusi ve větším měřítku než doposud, abychom tak společně po celém světě rozšiřovali řetěz odporu a obrany nezávislosti dělnického hnutí. Učiníme-li tento krok vpřed, udělali jsme dobrou práci.

Předkládám tedy k hlasování jediné usnesení této konference: Souhlasí soudruzi delegáti této konference s tím, abychom prohlásili, že v této naší diskusi budeme pokračovat a že ji všemi vhodnými prostředky budeme podněcovat ve všech organizacích, které společně tvoří dělnické hnutí v každé jednotlivé zemi, a to, opakuji, při naprostém respektování všech existujících organizací a jejich poslání?

Kteří soudruzi jsou pro tento návrh usnesení naší konference?

Rezoluce byla přijata jednomyslně.

Všichni máte před sebou text dokumentu ve dvou exemplářích. Po skončení zasedání si ho přečtěte a přejete-li si vyjádřit souhlas, připojte svůj podpis a vraťte jeden exemplář při východu, druhý si ponechte a rozšiřujte.

Chtěl bych na závěr říci ještě toto: zaznamenal jsem si slova z projevu mladé rumunské soudružky, která řekla, že rumunská mládež si přeje jediné - aby mohla žít ve své zemi; pomozte nám ji vydobýt a vybudovat. Dodávám, že stejné je přání všech mladých na celém světě. Ve všech zemích touží mládež po tom, aby mohla žít ve slušných poměrech ve své zemi a ve všech zemích, a toto přání se střetává s barbarskou politikou, která ničí samotné základy civilizace a lidstva. Dovolte tedy, abych této soudružce a všem mladým Rumunům řekl, že nejde o to, abychom mladým pomáhali vytvářet svět, v němž oni budou moci bojovat o svou vlastní budoucnost. Jde o to, abychom si všichni společně pomáhali vytvářet takový svět. Pomáhejme si navzájem vytvořit svět , v němž budou respektována dělnická práva, kde nebudou ničeny vymoženosti vydobyté předchozími generacemi, kde budou moci být obnoveny základy lidskosti a civilizace - a cesta k tomu vede jen a jen přes dělnický internacionalismus, přes dělnickou Internacionálu.

Prohlašuji tuto konferenci za skončenou.

domů