MATERIÁLY SVĚTOVÉ KONFERENCE MEZINÁRODNÍ DOHODY PRACUJÍCÍCH

Gulzar CHAUDHARY (Pakistán) All Pakistan Trade Union (APTUF)

Jsem členem [a generálním tajemníkem, pozn. red. Bulletinu] Všepakistánské odborové federace, největší v Pakistánu.

V této zemi byl před 28 lety vyhlášen vyjímečný stav, který trvá dodnes. Vláda tvrdí, že náš systém je to, čemu se říká demokracie. Pakistán je jednou z nejvíce zadlužených zemí světa. V této zemi umírá 76 dětí z tisíce při porodu a 101 před dosažením věku pěti let. Podle jednoho výzkumu žije 44% obyvatelstva pod prahem chudoby, [podle jiného] žije v naprosté chudobě 78% obyvatelstva. V současné době vydává Pakistán na školství 2% svého rozpočtu a na zdravotnictví ještě méně. Jeden výzkum dokázal, že nezaměstnanost postihuje čtvrtinu všeho obyvatelstva. [...] Po celé zemi se toulají tisíce opuštěných dětí. 5,8 milionů dětí si nemůže dovolit školu. 4,5 milionů osob konzumuje narkotika. Během roku 2004 stouply ceny základních životních potřeb o 10,5%. Vláda tvrdí, že nepřijímá žádné půjčky od mezinárodních finančních institucí. Ve skutečnosti to je proto, že vydává enormní částky na splácení úroků z půjček. Celkový dluh Pakistánu činí 85% jeho hrubého národního důchodu a půjčky od zahraničních zemí 93% národního důchodu [tak v záznamu projevu, pozn. překl.]. [...] Nejméně milion dolarů bylo vynaloženo na politické cíle v Afganistánu [...]. Téměř 10 milionů dolarů stály bomby. Vojenské výdaje jsou obrovské.

Taková je stručná charakteristika situace. Pokud jde o politickou situaci a odbory, rozhoduje fakt vyjímečného stavu. Neexistuje svoboda politické ani odborové aktivity. Ve skutečnosti v Pakistánu nemáme ani právo vytvářet odbory ani právo na kolektivní vyjednávání.

V tomto rámci všeobecné destrukce je procento odborové organizovanosti stále pod 3%. Většina pracujících nemá ani právo organizovat se v odborech - ani v zemědělství, ani ve službách, ani učitelé, a dokonce ani pracovníci v textilním průmyslu, který je podřízen armádě, i když patří soukromým podnikatelům. [...] Odboráři, vystavení nespočetným ústrkům, nemají ani právo shromažďovat se a odbory nemají právo svobodného projevu. V důsledku toho vždy, když je nutné svolat odborovou schůzi, musíme počítat se sankcemi. Také činnost politických stran je spoutána. To je příčina, proč politické a odborové organizace v Pakistánu stagnují.

Všechny tyto uvedené důvody jsou také příčinou toho, že sílí náboženští fundamentalisté. Díky svým školám mají aktivní jádra v sektoru školství. Vychovávají děti a mládež a formují je podle svého. A ti potom, když dospějí, dělají totéž. Takto vychovaní mladí lidé jsou ozbrojeni, jsou jim dostupné i rakety. Když se někdo postaví proti jejich náboženskému vůdci, stane se nezvěstným.

Jak jsem již řekl, čtvrtina obyvatelstva je bez zaměstnání. Zato je velmi rozšířena nucená práce a “otroctví pro dluhy”. Podle mého odhadu, s nímž souhlasí naše organizace, žije asi milion pakistánských rolníků s příjmem ve výši 32 amerických dolarů měsíčně. Nezaměstnaní ve městech žijí za méně než 43 dolarů. Protože nezaměstnanost je tak veliká, je mnoho pracujících (a zejména žen) nuceno pracovat i za méně než 43 dolarů. Učitelé v soukromých školách mají měsíční plat 700, 800 i 1000 rupií.

Nucená práce a “otroctví pro dluhy” jsou údělem asi jednoho milionu lidí, pracujících hlavně pod jhem velkých pozemkových vlastníků a feudálních pánů. Především v místech vzdálených od velkých měst mají tito velcí pozemkoví vlastníci opravdové vlastní dvory. Rovněž 9 milionů dětí musí zápasit o přežití. Školy jsou jim nedostupné a život velice nejistý. Jejich rodiče jsou chudí a posílají je pracovat. Pracovní podmínky těchto dětí jsou strašné. Držení zbraní je běžné a žádná instituce není respektována.

Úřady v kraji, odkud pocházím, vydaly nařízení, které je v rozporu s federálním výnosem o pracovních vztazích v průmyslu a které stanoví, že žádný inspektor práce nemá volný přístup do továrny, a to ani v případě, že její majitel porušuje zákoník práce. Za této situace mají zaměstnavatelé úplnou svobodu dělat si co chtějí. Zaměstnavatelé také mnohé zákony porušují. Děje se to dokonce i ve veřejném sektoru: například na železnicích, které jsou pro Pakistán důležité, neboť zaměstnávají 100 tisíc lidí, nemají zaměstnanci právo vytvářet odbory. Hlavní slovo tam má armáda. Podobně je tomu v telekomunikacích a elektřině. A zatímco pracující dostávají velice nízké mzdy, které jim sotva umožňují přežívat, odměny pro poslance, ministry a prezidenta stouply za tři roky o 30%.

Pakistán je v první linii ofenzivy amerického imperialismu. [...] Pakistánská vláda spolupracovala s Američany v Afganistanu proti Rusům a podněcovala mládež, aby se hlásila do války. Potom obě vlády společně posílaly do Afganistanu vojska, aby zabíjela Afgánce. Podobně v Iráku i jinde. Pakistánská vláda postupuje v naprosté shodě s americkou politikou. [...]

Američané jsou neschopni kontrolovat Afganistan. Kontrolují jen hlavní město. Proto se potřebovali zmocnit částí pakistánského území blízko hranice s Iránem, Čínou i jinými zeměmi. [Využili toho, že] Vznikl prudký konflikt mezi pakistánskou armádou a feudály v Balúdžistanu a že jsou tam boje na denním pořádku. Největší část pakistánského průmyslu je tím zbavena zboží přicházejícího z této oblasti a [jeho] situace je proto velice tíživá. Podobně podél afgánské hranice probíhají boje mezi pakistánskou armádou a tamními feudály. Konflikty se množí a pakistánská armáda není schopna ovládat zároveň sever země i Balúdžistan. Strategie imperialismu [USA] si vyžaduje - také s ohledem na mocné zdroje přírodního plynu - vojenskou přítomnost v Balúdžistanu, která umožňuje kontrolovat Irán, Afganistan a dokonce i Pakistán. Americká politika sleduje cíl ovládnout hospodářství těchto zemí a potom pokračovat dále a podrobit si hospodářství celé Asie.

Práva pracujících jsou stále více potlačována, nezbývají už téměř žádná. Situace je stále dramatičtější. Mnozí aktivisté naší organizace byli uvězněni a také já sám jsem pronásledován pro svou činnosti v odborech. S ohledem na toto nebezpečí žádám zde přítomné soudruhy, abychom společně, jménem této konference, vypracovali program nebo aspoň platformu, na jejímž základě vybudujeme svou celosvětovou solidaritu. Na této konferenci si vyměňujeme názory a diskutujeme o situaci. Navrhuji, abychom letošní 1. máj slavili solidárně pod znamením Mezinárodní dohody, rámcově nebo i pod jedním heslem ve světovém měřítku. Budeme muset vystupovat společně nejen na 1. máje, ale také v boji proti deregulaci, privatizacím, imperialistickému dluhu a vojenským plánům. Vyberme jeden den a zorganizujme celosvětovou akci! Jsou s námi pracující v nejméně padesáti, možná sedmdesáti zemích. Musíme ukázat sílu naší solidarity konkrétně.

Kapitalisté jsou každým dnem arogantnější. Oni se spojují, nuže - dělnická třída se musí globalizovat. [...] Musíme globalizovat svou činnost, vytvořit minimální program a společně se postavit silám imperialismu.

domů