MATERIÁLY SVĚTOVÉ KONFERENCE MEZINÁRODNÍ DOHODY PRACUJÍCÍCH

Alexandre HÉBERT (Francie) Svaz anarcho-syndikalistů (UAS)

Konstatuji, že jednak se zvyšuje uvědomění, jednak, žel, zhoršuje situace. Jako francouzský a tudíž evropský odborový aktivista jsem se před mnoha lety, v letech 1948-1949, podílel na založení odborové ústředny CGT-FO [Force ouvriére], která vznikla proto, aby čelila snahám tehdy stalinistické Komunistické strany zmocnit se úplné kontroly nad naším odborovým hnutím. Také jsem se zúčastnil založení Mezinárodní konfederace svobodných odborů (CISL) v roce 1949. Nehovořím o tom jen jako vzpomínající starý bojovník, ale proto, že bych chtěl pomoci pochopit vývoj a tedy i to, co se odehrává dnes a co nám hrozí v budoucnu.

Dnes se připravuje sloučení CISL s CMT, to jest s mezinárodní odborovou ústřednou klerikální. Myslím, že zakladatelé CISL si toto určitě nepředstavovali. Konstatuji, za druhé, že má vlastní odborová organizace, CGT-FO, jíž jsem věnoval mnoho času, je dnes zastoupena ve falešné lžiodborové organizaci, která se nazývá Evropská konfederace odborů (CES) a že mne tam navíc, jako člena CGT-FO, zastupuje jeden neo-stalinista [...]. To je jen ukázka jednoho problému, nad kterým je třeba se zamyslet, neboť věci se vyvíjejí, a to často kuriózn_.

Naneštěstí musím říci, že odborový aparát, vedení mé odborové organizace, zaujalo postoj, který není v souladu s tím, co nás vedlo k vytváření odborů. [...] Mým cílem byla vždy obrana našich členů. [...] Dnes je heslem dne jakýsi syndikalismus hromadný, především sdružený v CES.

Stojíme tváří v tvář vývoji, který umožňuje stále vážnější útoky proti nám. Jsme konfrontováni s úlohou a místem odborových aparátů, které si nárokují vystupovat jménem dělnické třídy. Jistěže u některých jde o snahu nějak se přizpůsobit situaci, přizpůsobit se světu, který vytváří nové instituce, jejichž podstata je podle mého názoru totalitní. A právě to se mi zdá krajně nebezpečné. Nechci se nikoho dotknout osobně ani v jeho cti. Ale začne-li se paktování s totalitarismem, víme dobře, kam to vede.

Hlásím se k anarcho-syndikalistickému proudu, jehož jedním z hlavních teoretiků ve Francii byl Ferdinand Pelloutier. Ten říkal, že to, co chybí dělníkovi, je vědomí jeho bídy. Myslím, že povinností dělnického aktivisty je pokoušet se objasnit, pochopit a jiným usnadňovat pochopení toho, v jakém světě žijeme. Například si myslím, že není možno pochopit současnou situaci, jestliže ignorujeme, že se před několika desetiletími odehrály události, o kterých všechny aparáty zachovávají diskrétní mlčení a které se říkalo “historický kompromis”. Byla to dohoda Vatikánu s Kremlem.

Tato dohoda přinesla své plody, a to nejenom v západní Evropě (jako například v Portugalsku a Španělsku). V Portugalsku byla zcela jistě takzvaná revoluce karafiátů obyčejným vojenským převratem. Že se na ní pracující zúčastnili a urychlili ji, je jiná věc. Jde o to, že všechno bylo skrz naskrz kontrolováno státním aparátem. A ve Španělsku: pomysleme si jen, že po roce 1936 mohlo dojít k restauraci monarchie, byť je to monarchie konstituční.

Jaké jsou důsledky této politiky historického kompromisu, můžeme vidět také v zemích východní Evropy. Hodně se mluví o berlínské Zdi, jistěže obrazně. Co je naprosto jasné každému, kdo jen trochu pozoruje země východní Evropy, je to, že všechny tyto takzvané demokratické převraty byly řízeny KGB a že tato instituce určitě neoplývala demokratickým duchem.

Dnes platíme za následky této politiky, a to zejména u nás: je nám vnucována Evropská ústava. Oblečena do demokratického hávu chtěla by odstranit zastupitelskou demokracii, vládu lidu, lidem a pro lid. Chce ji nahradit takzvanou demokracií participativní, založenou na theologii subsidiarity.

Chceme-li vskutku bojovat, na úrovni národní i mezinárodní, je naším prvořadým zájmem objasnit si věci, jaké jsou.

Závěr z toho je, že bezprostředním úkolem je bojovat ve všech organizacích, jichž jsme členy, za to, aby se udržela jejich nezávislost, a to nejen vzhledem k našim nepřátelům, které vždy snadno rozpoznáme, ale někdy i ve vztahu k vedením a předákům, které se našim organizacím snaží vnutit jejich aparáty.

Ať si to kdokoli přeje nebo nepřeje, ať se kdokoli snaží zamaskovat tu pravdu, je dnes jako včera motorem dějin třídní boj. Dnes jako včera jsou vykořisťovatelé a vykořisťovaní, a dnes jako včera mají vykořisťovaní přirozenou snahu organizovat se. Organizují se buď ve svých dosavadních organizacích, jsou-li toho hodny, anebo si musejí vytvářet organizace nové - jestli se ty dosavadní naneštěstí zpronevěřují poslání, k němuž byly vytvořeny.

domů