MATERIÁLY SVĚTOVÉ KONFERENCE MEZINÁRODNÍ DOHODY PRACUJÍCÍCH

Gene BRUSKIN (USA) koordinátor organizace U.S. Labour against War (USLAW)

[...] Pokusím se zasadit Bushovu administrativu a protiválečné hnutí v USA do politických souvislostí. Odbory a protiválečné hnutí nevolily Bushe ani v roce 2000 ani v roce 2004. [...]

Bohužel to nestačilo na jeho porážku. Za volební kampaně 2004 založil Bush vše na lži a strachu. Neustále připomínal události z 11. září, využíval strach před terorismem a spojoval válku v Iráku s válkou proti terorismu, třebaže mezi Saddamem Hussejnem a Ben Ládinem neexistovalo vůbec žádné spojení. Volby 2000 i 2004 se vyznačovaly enormními podvody, miliardovými podporami velkých podniků Bushovi a upíráním volebního práva desetitisícům Bushovi nepřátelským Američanům afrického původu. To, co se při posledních volbách stalo na jihu, ještě jednou ukázalo, že USA rozhodně nejsou vzorem demokracie. [...] Hned po svém nastolení v r. 2000 Bush zaútočil na práva pracujících. Zrušil nedávno předtím vybojované záruky a práva, vystavil všechno obyvatelstvo Unie napospas agenturám, které regulují pracovní právo, a ovšem především začal snižovat daně bohatých a postupně omezovat federální rozpočet natolik, že nezůstaly žádné fondy na sociální služby pro dělnickou třídu a chudé. Jeho velká hodina potom nadešla po atentátech 11. září.

11. září bylo pro americký národ dramatem. My v USA jsme, na rozdíl od většiny zemí světa, od občanské války z roku 1860 nepoznali válku ve vlastní zemi. Intenzita, krutost a hrůza atentátů Američany ohromila. Každý se náhle cítil ohrožen a mnozí Američané mají strach. Ale ještě důležitější je fakt, že mnoho Američanů, také odboráři, vůbec nechápou příčiny útoku. Ani nyní, když jsme si jako národ začali objasňovat svou historii, většina Američanů neví nic o tom, že vláda USA v r. 1953 svrhla v Iránu demokraticky zvolenou vládu premiéra Mossadeka a že jsme tam na více než dvě desetiletí nastolili šachovu moc. Jen málo Američanů si uvědomilo, že jsme v r. 1954 svrhli demokraticky zvolenou vládu v Guatemale a vyprovokovali tak desetiletí hanebných represí, které si vyžádaly celé statisíce mrtvých mezi guatemalskými pracujícími. Většina Američanů vůbec nechápe, že jsme se v r. 1963 stali spoluviníky zavraždění Patrice Lumumby v Kongu, což uvolnilo cestu k moci diktátoru Mobutuovi a způsobilo mnohaleté utrpení a smrt miliónů lidí v té zemi. Většina Američanů není informována o účasti USA na přípravě státního převratu v Indonézii v r. 1965, který přinesl smrt stovkám tisíc stoupenců indonézské pokrokové levice. A jen nedávno začali Američané poněkud jasněji vidět naši úlohu při pádu Allendeho vlády v Chile.

Fakta o roli USA ve všech těchto a mnoha podobných událostech byly samozřejmě přetřásány v našem tisku. Ale nedostaly se do učebnic dějepisu a nemluví o nich populární média. Nic se o nich nedozvíte na velkých místních televizních stanicích, takže mnohé Američany, také odboráře, by tyto nesporné fakty překvapily. [...] I když po druhé světové válce u nás existoval silný levicový proud, lidové a dělnické hnutí bylo přece jen rozhodujícím způsobem ovlivněno poválečným maccarthyovským antikomunismem. Zejména v zahraniční politice existoval v době studené války konsensus mezi našimi předáky a kapitány půmyslu. Poučení, které si mladý Američan odnáší ze školy a které mu potom stále připomínají média, je to, že Amerika je vždy na straně demokracie a svobody ve světě a že my jsme nejprve bojovali proti ďáblům komunismu a teď musíme čelit islámskému fundamentalismu. Mnozí se potom ptají: “Proč na nás útočí?” Privilegium národa, který má největší vojenskou a ekonomickou moc, vede mnohé Američany k tomu, že ignorují reality zbytku světa a dívají se na věci růžovými brýlemi.

Události z 11. září a strach v srdcích mnoha Američanů otevřely Bushovi dveře a on se do nich vrhl. Okamžitě rozpoutal válku v Afganistanu a prosadil svůj dokument o národní bezpečnosti, který proklamuje naše právo bojovat preventivně proti kterémukoli národu nebo zemi, které s námi nesouhlasí a které Bush označí za hrozbu pro nás. Pokrytecky se nám namlouvá, že přitom jde o šíření demokracie, obzvláště v islámském světě. Bush sám svou doktrínu rezumuje: “Nejdete-li s námi, jste proti nám.” Plán války v Iráku byl hotov ještě před 11. zářím, ale čekal v zásuvce. Po 11. září ho z ní vytáhli a sestavili prováděcí mužstvo. Demokratická strana a dělnické hnutí bylo 11. zařím paralyzováno, jako kdyby se náš národ stal obětí útoku a my tím byli nuceni podporovat prezidenta, přestože jsme ho nechtěli. Ale přesto se tím, jak Bush uskutčňoval svůj plán, stávalo stále jasnější, že jde o válku nejen zahraniční, ale také vnitřní - nejprve proti odborům a přistěhovaným dělníkům.

Nejprve dal Bush miliardy dolarů na pomoc soukromému leteckému průmyslu, a když ten po 11. září [v důsledku modernizace, pozn. red. Bulletinu] značně snížil počet pracovních míst, nenašel se ani cent na pomoc tisícům pracovníků tohoto sektoru, kteří přišli o práci. Vytvořil celý nový silný sektor vnitřní bezpečnosti, zaměstnávající 170 tisíc pracovníků, jimž upřel právo na vytváření odborů, prý s ohledem na bezpečnost. Před 11. zářím tu byly tisíce pracujících, kteří na letištích kontrolovali obsah zavazadel. Byli to ze značné části přistěhovalci, kteří měli své odbory. Ti byli všichni propuštěni, a soukromým firmám, které je zaměstnávaly, se poděkovalo. Byli nahrazeni 25 tisíci federálních zaměstnanců, jimž je zakázáno vytvářet odbory, neboť Bush prohlásil, že by to nebylo dobré z hlediska bezpečnosti. Takto statisíce federálních zaměstnanců ztratily jakoukoli záruku před propuštěním.

Bushův státní tajemník pro výchovu zašel až tak daleko, že v celonárodní televizní stanici označil největší odborový svaz učitelů v USA, NAA, za “teroristickou organizaci”. Jinými slovy řečeno, jsou práva pracujících věc nedobrá z hlediska bezpečnosti, takže my vám musíme omezit vaši svobodu, abychom vám mohli dát více svobody, a to platí u nás stejně jako na celém světě. Vláda dala zatknout a uvěznit po celé zemi asi tisícovku přistěhovalců, většinou Arabů a muslimů. Za podpory demokratické strany Bush prosadil tzv. Patriotic Act, zákon, který vládě umožňuje v podstatě kteréhokoli Američana považovat za nepřítele a případně ho uvěznit v táboře Guantanamo bez jakýchkoli práv. A teď připravují Patriotic Act 2.

V létě 2002 zasáhlo ministerstvo vnitřní bezpečnosti, pod záminkou, že jde o národní bezpečnost, do pracovního konfliktu mezi loďaři a aktivisty pokrokového odborového svazu přístavních dělníků, jehož delegát Clarence Thomas je tu mezi námi. Ale navzdory tomu všemu se šťastná doba Bushova chýlí ke konci a ekonomika se hroutí. Noviny přinášejí každým dnem záplavu zpráv o nenasytné lačnosti a korupčnictví zaměstnavatelů a podniků kontrolovaných Bushem a jeho přáteli (jako Enron a Burton). Aby se to vyvážilo, přináší velký tisk ve všech státech USA na prvních stranách zprávy o korupčnictví Saddama Hussajna - i s tím Bush začal už v srpnu 2002, v kampani k volbám do Senátu. [...]

Od té doby protiválečné hnutí rychle sílilo a dělnické hnutí konečně pochopilo, o co jde. Lidé začali chápat souvislosti mezi útoky na jejich práva uvnitř země a v zahraničí. Od podzimu 2002 začaly odbory, které sdružují více než 5 miliónů pracujících, na místní, oblastní i celonárodní úrovni zaujímat stanoviska proti válce. Na začátku to bylo spontánní hnutí, ale v březnu 2003 se vytvořila organizace USLAW. Šlo nám o koordinování všech hlasů proti válce, které se zdvíhaly v prostředí dělnického hnutí po celé zemi. Potom jsme začali s osvětou pracujících a organizováním manifestací do boje proti Bushovým projektům. Dnes jsou v USLAW zastoupeny odbory hlídačů, pracovníků zdravotnictví, železničářů, řidičů dálkové dopravy a učitelů i aktivisté z četných dalších sektorů. Požadujeme okamžité stažení vojsk. Dokonce AFL-CIO, která zastupuje všechny odbory USA, nakonec zaujala kritický postoj k válce.

Ale snad nejnázorněji se projevila souvislost Bushovy války v zahraničí i uvnitř země incidentem v Brooklynu v Kalifornii v dubnu 2003. Tamní dokaři postavili stávkové hlídky na protest proti velké společnosti SSA, která právě v té době získala ohromný kontrakt na rekonstrukci a privatizaci přístavu Umkassar v Iráku, a Bush proti nim použil veřejnou moc. Odborový svaz ILWU odmítl hlídky stáhnout a policie použila střelných zbraní. Bush pokračuje ve svém tažení proti pracujícím, nyní útočí na naše sociální zabezpečení a dramaticky snižuje rozpočet. Snížil dokonce penze veteránů. A víc než 1500 vojáků už v Iráku přišlo o život.

Na mezinárodní úrovni USLAW začalo spolupráci s iráckými odboráři. Podporujeme různé jejich iniciativy. Clarence Thomas se zúčastnil delegace vyslané do Iráku [EIT]. Organizujeme nátlak na Kongres a podílíme se na kampani Mezinárodní dohody za obranu dělnických vymožeností v Iráku. Uspořádali jsme sbírku ve prospěch iráckých odborů a pozvali jsme jejich delegaci do USA.

Chtěl bych se krátce zastavit u otázky, jaké má Bush s Irákem plány. Jejich podstatou je bezpochyby zprivatizovat Irák a využít fundamentalisty trhu ze svého mužstva k naprosté kontrole iráckého hospodářství. Budou v této politice totální privatizace všeho od vody po naftu pokračovat děj se co děj, i za cenu násilí a úplného chaosu. Všichni iráčtí pracující, s nimiž jsme mluvili, znovu a znovu vyjadřovali svůj nesouhlas s touto politikou.

Je jedna věc, kterou si zde musíme ujasnit, nežli se rozejdeme. Hodně se o ní mluví, ale zatím ne v souvislosti s Irákem. Jde o mnohá oficiální setkání na Západě. Klub nejmocnějších zemí světa se nedávno sešel a nařídil odpis 40 biliónů dolarů [úroků] a nakonec zrušení 20 biliónů zahraničních půjček. Irák má být podroben proslulému programu strukturního vyrovnání diktovanému Mezinárodním měnovým fondem v jeho nejpřísnější podobě. Jeho národní hospodářství má být restrukturováno natolik, že bude zprivatizována i výroba zemědělských semen, což povede k tomu, že četní Iráčané ztratí jakoukoli možnost obživy. Irácké odbory se tomu stavějí na odpor a my je musíme podpořit a zároveň trvat na zrušení dluhu.

Dělnická třída, jak ji tu vidíme zastoupenou lidovými organizacemi z celé planety, je vtažena do hrozné bitvy proti ofenzivě světového kapitalismu. Přesto soudím, že musí pokračovat v zápase na podporu Iráku a dát tomu důležité místo. Bush si vybral tu zemi, aby ukázal svou sílu. My se proti tomu musíme postavit a naše solidrarita s iráckými odboráři může sehrát důležitou roli. Je to bitva, kterou můžeme vyhrát jedině společně, porážka Bushových plánů v Iráku bude vítězstvím všech národů světa. Můžeme chápat 21. století jako dobu internacionalismu, který se postaví proti kapitalistické globalizaci a otevře perspektivu světa založeného na ekonomické a sociální spravedlnosti. Musíme vyhrát toto století.

domů