MATERIÁLY SVĚTOVÉ KONFERENCE MEZINÁRODNÍ DOHODY PRACUJÍCÍCH

Nancy WOHLFORTH (USA) spoluprezidentka organizace U.S. Labor against the War (USLAW)

Nejprve vyřizuji pozdrav Jacka Henninga, který vedl AFL-CIO ve státě Kalifornii, čítající 2 miliony členů, a Waltera Johnsona. Věk jim už nedovoluje cestovat. Ale byli to právě oni, kdo otevřeli cestu, která nás přivedla na tuto konferenci. Umožnili konferenci v San Francisku v roce 1997, na které jsme se poprvé setkali s lidmi ze čtyř koutů naší planety, porovnali si své problémy s jejich, vyměnili si názory a informovali se o odborovém hnutí mimo USA. To byl tehdy naprosto rozhodující okamžik, začátek dialogu, který vedl k našemu dnešnímu setkání a který je absolutně nejdůležitější věcí v současné době. Musíme se navzájem pochopit, seznámit se se strukturami dělnického hnutí v jiných zemích a najít cestu, jak vzájemně spolupracovat, neboť víme, že zaměstnavatelé to umějí a dokáží velice dobře využít v praxi. Jestli se nedokážeme sdružit také my, abychom vytvořili opravdové hnutí bez hranic, nemůžeme obstát v boji proti zaměstnavatelům.

Práce Jacka Henninga pro odborové hnutí byla ohromně důležitá. Často byl v opozici proti “lidovému” oficiálnímu vedení amerického odborového hnutí. Nebál se vystupovat proti válce ve Vietnamu a všem utlačovatelským válkám, a to ani v době, kdy vedení odborů USA každou z těchto válek podporovalo. [...]

Scházíme se tu dnes ve dnech druhého výročí bombardování Iráku vojsky amerického imperialismu a dva měsíce poté, co byl Bush podruhé vybrán, jak my úmyslně říkáme. [...] Myslím, že i když vždy bylo dost lidí, kteří byli skeptičtí vůči demokratické straně, dnes jsou věci naprosto jasné. Ukázalo se, že demokratická strana nechce dělat potíže velkým podnikům, které ji financují, stejně jako stranu republikánskou. Ty stojí za oběma a dávají jim peníze, aby si zajistili, že se na celém světě bude prosazovat politika kapitalismu, ať ve volbách zvítězí kterákoli strana.

Vidíme stále zřetelněji, že v USA se prosazuje režim jediné strany. Nemáme u nás demokratické volby. Zdůrazňuji to proto, že zdejší lidé se tážou, jak je možné, že lid Spojených států mohl zvolit takového idiota jako je George Bush. Vyhrál partii velice inteligentně a velice jednoduše - politikou, která se dá shrnout do tří hesel: Bůh, patriotismus a zbraně, homosexuálové. Nejméně populární prezident světových dějin vyhrál díky tomu, že dokázal využít otázky, na níž je citlivý pravicový křesťanský fundamentalismus. Bush asi opravdu věří - aspoň to tvrdí ve svých projevech - že byl vybrán Bohem, aby zahájil křížovou výpravu za nastolení fundamentalismu ve světovém impériu. Jste-li proti tomu, jste teroristé. Někteří mezi námi si pamatují dobu, kdy se říkalo, že pod každou postelí ve Spojených státech se schovává komunista - což tenkrát mělo v lidech vyvolávat strach. Dnes je pod každou postelí schovaný terorista: všichni, kdo s tím nesouhlasí, jsou teroristé.

Je to tedy inteligentní taktika založená na využití strachu. Pro případ, že by to nestačilo, jsou tu homosexuálové, kteří se prý pokoušejí zmocnit se kontroly nad zemí; jestli se jim dovolí, aby uzavírali své svatby, bude zničena instituce manželství, rodina a tím morální struktura země. A toto se uplatňuje v zemi, jejíž obyvatelstvo se skládá z 50% z rozvedených. [...] Až se tato osobnost s tváří klauna a jeho projevy zdají jakkoli absurdní, znamená znovuzvolení Bushe katastrofu pro milióny lidí na celém světě. Pokračuje v strategii zaměřené na získání kontroly nad všemi zdroji nafty a zemního plynu na planetě. Vyslechli jsme, o čem tu hovořili alžírští soudruzi: stačilo, aby Bush zdvihl telefon, a Alžírsko bylo nuceno zprivatizovat svůj plyn a naftu, hlavní zdroj svého bohatství. Kdyby nestačil příkaz, mají USA samozřejmě své zbraně a kdykoli uplatní svou strategii preventivní války - samozřejmě za podpory svých komplotů z MMF a Světové banky. Všichni my v USA, a jsem si jista, že také vy si kladete otázku: kdo bude další na řadě? Syrie? Irán? Asi všichni tu jsme si jisti, že to bude některá ze zemí Středního východu, která má naftu.

Aby to mohli provést, aby nás mohli zavléct do další války, potřebují zničit instituce, které nám umožňují bránit se. Neomezují se na útoky proti odborovému hnutí. Útočí na hnutí feministické, homosexuální, ekologické a zejména na hnutí etnických menšin. Bushova ekipa se svým poradcem pro komunikaci Rovem vytvořila mnohem účinnější nástroje útlaku než byly všechny dosavadní. Jmenují se Patriotic Act - nejdřív jsme měli jeden, teď už máme i Patriotic Act II. Jak fungují? - Velice jednoduše. Ti mezi námi, kteří pocházejí z Evropy, se pamatují na hitlerovskou teorii velkých lží. To je právě to, co se Bush naučil a právě podle toho se řídí a s tím pracuje. Vzpomeňme jen údajných zbraní hromadného ničení, které zdůvodňovaly útok na Irák - a které neexistovaly. V důsledku této masové manipulace bylo podle oficiálních čísel zmasakrováno 150 tisíc Iráčanů a přišlo o život nejméně 1.500 amerických a dalších vojáků. Pravda vyšla najevo, Irák neměl žádné zbraně masového ničení. Nu což, na tom nezáleží! Mohli si je přece opatřit, tak v čem je problém? Potřebovali jsme je zničit a tak jsme je zabíjeli všemi možnými způsoby. Navíc přece víte, že jsme vlastně přišli do Iráku bojovat proti terorismu. Během jedné debaty kdosi připomněl Bushovi, že Usama ben Ládin nebyl v Iráku. Bush odpověděl: “Ach ano, nicméně jeho stín tam zasahuje, vrhá ho na celý Střední východ, takže o co jde? Jdeme tam a zaútočíme nejprve na Irák.”

Buržoazie kontroluje, a to je velice politováníhodné, všechna celonárodní media, televizní stanice i rozhlas a ve skutečnosti zbývá jen velmi malý prostor pro nezávislý tisk. [...] Nemáte téměř žádnou představu o tom, co se děje ve světě [mimo USA]. Žádnou. Bush vytvořil kouřovou clonu ze zbraní, patriotismu a homosexuálů, která způsobila, že lidi zapomněli myslet na to, co dělá vláda.

Ekipa Bush-Rove také dokázala zabránit pracujícím z Ohia, aby zpozorovali vývoj zaměstnanosti v jejich státě: 250 tisíc pracovních míst zmizelo za Bushova režimu v důsledku smluv o volném trhu, což podporovali jak republikáni tak demokraté. Bush dokázal podnítit a vyu_ít strach lidí, a tak našel velice inteligentní metodu, která vyhrála. Teď právě předložil rozpočet ve výší 2.700 miliard dolarů, který omezuje všechny sociální programy a zvyšuje vojenské výdaje natolik, že vytváří největší vojenskou sílu, jakou kdy měly USA ve své historii. Přitom tento rozpočtový návrh ani nezahrnuje výdaje, které si Bush vyžádal na kampaň v Iráku. Mnozí mezi námi si ještě pamatují, že požadoval 87 miliard dolarů na zahájení války a že se v celém Kongresu našla jen jediná odvážná duše, která se proti tomuto rozpočtovému návrhu postavila. [...] Takže zatímco on požaduje rozpočet ve výší 2.700 miliard dolarů, máme deficit 665 miliard, největší v celé historii. Jak financovat takový deficit? [...]

Vzpomínám si, jak jsem před několika lety provázela soudruhy z Evropy po Spojených státech a jak nevěřili svým očím, když viděli bezdomovce přenocující v ulicích San Franciska. Tehdy jsme jim řekli: “To je přesně to, co poznáte i vy v Evropě, až se prosadí evropská ústava a politika Evropské unie.” Po tom, co slyšíme na této konferenci, dnes můžeme říci, že se to už začalo.

Samozřejmě to nejhorší ze všeho, co se dnes prosazuje, je privatizace systému starobních důchodů (Social Security). To nemůže vést k ničemu jinému než zbídačení mnoha lidí. [...] Dokážete si jistě představit, že důchodci si nežijí nijak přepychově, když jejich nejvyšší příjem z veřejného systému sociálního zabezpečení je 12.000 dolarů ročně. A když potom, pod tlakem privatizace, vložíte své peníze do soukromých penzijních fondů a burza se zhroutí, jak se to dost často stává, a když máte smůlu, že jste odešli do důchodu v nešťastný moment, odejdete úplně s prázdnou, jako se to stalo zaměstnancům Enronu.

Jak máme, jako americké dělnické hnutí, reagovat na tuto situaci? To je základní otázka, se kterou se ve Spojených státech musíme vyrovnat. Ale tutéž otázku musí řešit i odboráři na celém světě. Odborové hnutí v USA rapidně upadlo. V letech 50., 60. a 70. byl odborově organizován jeden pracovník ze tří. Dnes v soukromém sektoru je to jeden z dvanácti a tento podíl se ještě dále snižuje, takřka každým týdnem.

Válka proti terorizmu dobře posloužila k tomu, že se vláda zbavila odborů ve veřejném sektoru. Bush využil hrozbu terorizmu k odstranění odborů ve veřejném sektoru i z odvětví, která nemají s hrozbou terorizmu vůbec nic společného, např. z ministerstva financí. V lednu šel dokonce ještě dál: 770 tisíc zaměstnanců ministerstev ztratilo právo na zabezpečení z veřejných fondů a dokonce i podstatnou část vymožeností odvětvové smlouvy veřejných zaměstnanců, zejména dle principu za stejnou práci stejnou odměnu. Dosavadní systém na tomto principu založený byl nahrazen novou úpravou diskriminační a autoritářskou, jejíž obětí se stali všichni, kdo žijí ve dvojici. Bush jde dokonce ještě dál a ohlašuje plán, jak úplně odstranit sociální zabezpečení veřejných zaměstnanců a právo na kolektivní vyjednávání federálních zaměstnanců.

Místa v soukromém sektoru jsou těžce postižena delokalizacemi, a to dokonce i v nových průmyslových odvětvích; postižena je zvláště vysoká technologie - bílé límečky amerického hospodářství. [...] Práce se teď může dobře vykonávat v Indii nebo kdekoli. Zvednete telefon a rezervujete si letenku, nebo stačí promluvit s někým, kdo je v Indii. Nemají právo, aby vám to takto řekli, ale je to tak.

Flexibilita světového kapitalismu a jeho schopnost přemisťovat výrobu tak nejen oslabila americké odborové hnutí, ale podílí se také na úpadku syndikalismu a síly odborů na celém světě. Úpadek odborů a naše diskuse o tom, jak mu čelit nemají žádný smysl, pokud nebudou posuzovány ve světovém kontextu. V americkém dělnickém hnutí se nedá prosadit žádný program, pokud se nevytvoří skutečné světové odborové hnutí. [...]

V USA máme jedinou odborovou konfederaci, AFL-CIO. Diskuse, jak dál, se soustřeďuje na několik otázek. První z nich je, jak obnovit sílu odborového hnutí - zda slučovat existující svazy a tak koncentrovat finanční zdroje na kampaně za větší syndikalizaci soukromého sektoru, anebo zda postupovat jako dosud, ale uvolnit větší prostředky na to, aby demokratická strana znovu ovládla Kongres a Bílý dům.

Neříkám, že je nějak povzbuzující vidět, že největší odborový svaz SEIU, národní odborový svaz zaměstnanců služeb, který sdružuje do jedné organizace 1,8 milionu pracujících, za posledních 8 let opustilo 720 tisíc členů. Ale na druhé straně bych si přála, abyste pochopili, že za 40 let své práce v odborech jsem poprvé svědkem opravdového dialogu - je otevřen každému, kdo má internet. Největší odborový svaz otevřel webovou adresu a požádal všechny ostatní odborové svazy, a - ověřte si mně nebo ne - všechno členstvo základních organizací, aby předkládali návrhy, jak odborové hnutí oživit. A nejen že vydal tuto výzvu, ale také všechny návrhy zveřejnil. A to donutilo byrokracii z vedení AFL-CIO, aby také vytvořili svou adresu. Neudělali však totéž - nezahájili dialog, ani dosud nezveřejnili návrhy naší iniciativy USLAW, vyzývající k okamžitému stažení amerických vojsk. [...]

Dokonce i ve špičkách odborové byrokracie však někteří lidé pochopili, že je nutné myslet ve světovém měřítku. Je skoro neuvěřitelné, co jsem zažila před nějakými dvěma týdny na schůzi národního ústředí AFL-CIO: předseda federace řidičů dálkové dopravy, třetí nejpočetnější odborové organizace USA a nejpočetnější organizace v soukromém sektoru, Jimmy Hoffa [...] řekl: “Američtí pracující a pracující celého světa potřebují, aby americké odborové hnutí bylo silné. Jinak celosvětová honba za nejnižšími náklady vyústí do kruté nerovnosti, rychlé erose vybojovaných sociálních vymožeností, zhoršení pracovních podmínek i mezd a rychlé destrukce politické demokracie. Pokračování po dosavadní cestě přinese jedině rychlý úpadek. Nastal čas změn.”

Mezi odborovou byrokracií jsou také jiní, kteří hovoří takto: “Měli bychom pokojně pokračovat stejně jako doposud, ale dávat tuny peněz a organizovat více politických kampaní, abychom stále víc pomáhali demokratické straně. Zatím to děláme na úrovni jednotlivých států, možná by se mělo dělat totéž v měřítku celonárodním.”

Odhaduje se, že pro volební kampaň 2004 poskytlo americké odborové hnutí téměř půl miliardy dolarů [...]. Kdybychom byli aspoň část těchto peněz vydali na jiné kampaně, mohli jsme zlepšit syndikalizaci. Často se ptám, co bychom vlastně reálně získali v případě, že bychom volbami dosáhli změnu v Bílem domě a významné pozice guvernérů. Pro koho bychom té změny dosáhli? Získali bychom tím něco pro dělnickou třídu, pro černé, pro chudé? - Nemyslím. Mnozí mezi námi, a já k nim patřím, se domnívají, že těch peněz jsme měli využít na organizování masové a všeodborové kampaně náboru do odborů, spojené s útokem na největší podnik USA Walmart. Walmart se stavá vůbec největším podnikem světa. Kdybychom byli uspořádali takovou kampaň a spojili ji s prezentováním našich vlastních nezávislých dělnických kandidátů, byli bychom měli určitou reálnou moc a jistý reálný vliv.

V této debatě mezi současnými odborovými předáky se také objevil názor, že si dnes pracující přejí mít vlastní vedení jak na ekonomickém tak na politickém poli, pro každodenní potřebu. Nenacházejí je ani v demokratické ani v republikánské straně. Prohlašují to i předáci AFL-CIO. Co si o tom myslet? Že ti shora by opravdu chtěli směřovat ke skoncování s tímto jednopartajním systémem? To jistě ne. Ale musejí dělat dojem. [...]

Ale my si ten luxus už nemůžeme dopřávat. Bude nemožné masově organizovat do odborů nové lidi bez zásadní změny pracovního zákonodárství a bez nezavislé politické aktivity. Těch 50 milionů pracujících, kteří nešli k volbám, vidí dnes v politice jen korupčnictví, nenasytnost, politiku v zájmu velkých podniků. Deregulace a globalizace akumulovala energii a velké podniky zahájily mohutnou politickou ofenzivu. A odbory, namísto aby šly do protiútoku, dávají stále víc peněz demokratické straně a na kolenou ji prosí, aby dělala politiku v zájmu pracujících.

Zaměstnavatelé ještě víc zostřili situaci tím, že zvolili strategii zaměřenou na zničení všech existujících opatření zajišťujících sociální krytí, zvláště na starobní důchody, a vedou masivní protiodborovou kampaň. My žijeme v samém srdci toho monstra a připadá nám klíčová úloha. Musíme využít všechnu sílu amerického odborového hnutí k tomu, abychom zasadili tomuto monstru ránu do jeho srdce. Dělnické hnutí musí, my musíme učinit toto: odsoudit Bushovu politiku preventivní války; požadovat neintervenci v otázkách týkajících se dělnického a rolnického hnutí ve Venezuele; požadovat okamžité skončení války v Iráku; podporovat irácké odboráře bojující proti zákazu svobodné odborové organizace - zákazu, který USA jako jediný ze zákonů režimu Saddama Husseina převzaly a zachovaly. Jinými slovy, musíme dát slovu “solidarita” jeho obsah.

domů