Příloha Bulletinu EIT č. 104

Jan Tesař, Poznámky k diskusi

(Pokračování)

(Na okraj článku o Střední Asii)

1. Zpráva západoevropského zjevně levicově zaměřeného intelektuála o tom, co si myslí tamní lidé o režimech, které jim teď vládnou, se vcelku shoduje se zmínkami, které jsme mohli číst v oficiálním, tj. výrazně pravicovém českém tisku: středoasijské postsovětské režimy se opírají o minimální společenský souhlas a lidé by se raději vrátili k sovětské minulosti. To jistě znovu vybízí k debatě, jaký byl vlastně charakter přeměn sovětské říše na přelomu 80. a 90. let. Tuto otázku bych však raději zatím ponechal stranou, a to z důvodů, na něž jsem poukázal hned v úvodě k diskusi. Zato jiné aspekty si zasluhují pozornost zcela aktuální: na ně se teď zaměřím.

1 a. Kolega nepotkal ve Střední Asii, v Rusku ani na Ukrajině člověka, který by neřekl, že by bylo třeba se vrátit k sovětskému zřízení zbavenému represí. Myslí si to vskutku všichni, kdo tam žijí? - Je vcelku přirozené, že si pokrokově zaměřený západní intelektuál nepotřásl pravicí s tamními domorodými diktátory, loutkami imperialismu, ani s ruskými oligarchy, tj. multimiliardáři, kteří se dostali mezi největší boháče světa díky loupeži společenského vlastnictví umožněné perestrojkou a následujícími “reformami”. (Někteří ze současných středoasijských diktátorů se ostatně ke své “komunistické” minulosti i dosti důrazně hlásí: pomáhá jim to k získání obliby mezi lidem a zakrytí faktu, že dnes jsou exponenty USA.) - Myslím, že je zásadní věc, abychom si uvědomili, že katastrofální společenský regres způsobený neoliberalismem má všude svou domorodou sociální oporu, že není jenom pohromou vnesenou z vnějšku, resp. že si cizí síly, které provedly zvrat, dokázaly místní sociální oporu vytvořit. Je to přece základní pravda a má prvořadou důležitost pro ocenění situace, ve které jsme se ocitli a tedy také pro každou případnou budoucí úvahu, jak se z katastrofy dostat.

1 b. Jistě žádný pozorovatel, buďsi z kterékoli části světa a s jakýmkoli světovým názorem, by závěr o převládajícím lidovém mínění ve Střední Asii, Rusku a na Ukrajině nerozšířil na území, které se s oblibou nazývá “východo-střední” anebo dnes ještě raději Střední Evropa (což je, řečeno zde jen mimochodem, sebeoznačení indikující ztrátu jakékoli národní identity). Zdá se mně důležité konstatovat a stále zdůrazňovat, tváří v tvář našim spojencům od Portugalska po Vladivostok, ale především pro správnou orientaci nás samých, že u nás je sociální opora neoliberalismu nepochybně širší a pevnější než v bývalých sovětských republikách.

Otázka, jak široká a nakolik stabilní je základna toho kterého, tedy také “našeho” “postkomunistického” režimu a jak to souvisí s hodnocením “komunistické” minulosti, je nesnadná. Přesně řečeno jsou to dvě různé otázky, ale připusťme zatím ono praktické zjednodušení. Nápadný je nepoměr mezi samozřejmou základní důležitostí otázky a malou snahou o její (pokud možno) exaktní prozkoumání. Jedním přibližným zdrojem informací jsou volební výsledky KSČM. Ale tato strana se (i na rozdíl od jiných bývalých stalinistických) vpodstatě nedokázala od své minulosti státostrany distancovat, takže hlasy jí odevzdané sice poměrně zřetelně vyjadřují všeobecný souhlas s minulostí - nikoli však jasné odmítnutí represí, s nimiž byla spojena. Co potom kritický přístup k této minulosti spojený se socialistickým ideálem (“vrátit se k sovětskému systému bez represí”)? O tomto možném názoru lidí u nás nemáme vpodstatě vůbec žádné informace. KSČM se na jedné straně vyhýbá jednoznačnému odsouzení gottwaldovsko-husákovských represí, ale POZOR, všimněme si, jak zároveň rozehrává kartu “modernity”, tj. zabydlení se současných “komunistů” v kapitalismu, jeho systému ekonomickém i politickém (s event. opravami v duchu “evropské levice”). Případná (byť třeba jen skrytá) hra se stanoviskem “socialismus bez represí” v programech a volebních výsledcích jiných stran dala by se těžko prokázat. V oficiálních médiích všeho druhu je obhajoba takového stanoviska nepředstavitelná; zásadně se o něm nehovoří a případné zmínky jsou vždy provázeny okázalým despektem, politováním nad podsouvanou intelektuální nedostatečností a snahou zesměšnit. Okrajové pásmo takových časopisů, jakým je např. náš Bulletin a které zjednodušeně a nepřesně nazýváme “neoficiální”, je podle všeho u nás mimořádně úzké (což bych považoval za důsledek jednak umrtvení všech občanských aktivit totalitarismem, jednak zklamání veřejnosti z výsledků chartovního disentu), a “oficiální” časopisy je záměrně přehlížejí. Nicméně se domnívám (exaktní výzkum není), že také v tomto pásmu projevů momentální duchovní atmosféry se názor “socialismus bez represí” (otevřeně nebo aspoň skrytě) objevuje jen výjimečně.

Jistým svědectvím chybějícího občanského souhlasu se současným režimem je nezvykle vysoký podíl neúčasti ve volbách a referendech, který několikrát (Polsko) překročil i 50% a u nás (Slovensko) stačil zkompromitovat samotnou myšlenku lidového hlasování, vysněnou a prosazenou idealistickými tvůrci ústavy. Mimochodem: nad dnešními procenty občanské neúčasti by starým dobrým teoretikům demokracie z doby celkem nedávné, např takovému Edvardu Benešovi, vstávaly vlasy hrůzou; na to se nepoukazuje proto, že establišmentu není příjemné si připomínat, že tancuje na bařině, která brzy všechno pohltí. Bylo by jistě sebeklam, kdybychom volební (resp. vůbec všeobecně občanskou) neúčast považovali za hlasování pro “socialismus bez represí”. Šířku pásma neúčasti v našich podmínkách předučila právě totalitní minulost, a to hned dvěma způsoby: jednak přímo, násilným potlačením svobodné občanské účasti, a jednak paradoxně, (zdánlivým) přepolitizováním celého života za “komunismu”, které vyvolalo všeobecný odpor. Přesto myslím, že volební neúčast v sobě obsahuje také jisté % odmítnutí identifikovat se s oficiálně prezentovanými alternativami, jež jsou společností (plným právem) považovány za pseudo-alternativy.

Pokud se týká tzv. výzkumů veřejného mínění, bije do očí jejich účelovost stejně jako jejich místo v celkovém mechanismu ideologické manipulace (viz např. předvolba alternativ předkládaná respondentům, ale i sám výběr témat). Nestálo by za to příliš se tím zabývat. Nikomu nevnucuji svůj názor, ale myslím, že současný stav česko-slovenské tzv. sociologie zpětně ospravedlňuje to nejhorší, co se v padesátých letech napsalo o sociologii jako buržoazní pavědě.

Jsme tedy odkázáni na individuální empirii. Shrnu zde své stanovisko na podkladě empirie. (Rád se seznámím s názory jinými.) Osobně se domnívám, že skrytá volba “socialismus bez represí” také u nás nesporně existuje, že však je výrazně menšinová. Dále si myslím, že má vskutku povahu nostalgickou, a to hned dvojnásob: je charakteristická pro odcházející generaci, a orientuje se podle sociálně-politické skutečnosti minulosti, ne podle nějakého event. programu pro budoucnost.

Ostatně bych řekl, že tento faktor se mocně projevuje i tam, kde je tužba po “socialismu bez represí” (nebo případně nostalgie po sovětismu “ber jak ber”, třeba i s represemi) podle všech pozorovatelů většinová: tužby lidu neznamenají v reálném světě nic, pokud tento lid nemá své svobodné organizace. Vliv a reálnou moc každé společenské vrstvy či skupiny v podstatné míře určuje její organizovanost, ale pro třídu pracujících je organizace zbraní jedinou.

1 c. Třebaže nemáme žádné exaktní údaje, vcelku se asi všichni shodujeme v názoru, že volba “socialismus bez represí”, případně i nostalgie po sovětismu bez důraznějších výhrad je zhruba řečeno populárnější na Východě než na Západě bývalého kremelského impéria. To stojí za zamyšlení. (Viz dále.)

Odvážím se vyslovit domněnku, že se to dá pozorovat i v našem měřítku, tj. porovnáme-li Česko se Slovenskem či Polskem. Odvažuji se tvrdit, že na Slovensku je nostalgie víc rozšířená než v Česku. Na tom nic nemění “prozápadní” super-servilismus slovenské vlády i celé oficiální politiky (viz paralelu se středoasijskými “demokratickými” nebo kyjevskými oranžovými kompradory). Nejlepší lakmus: mizení argumentu před 15 lety tak oblíbeného, že komunismus Slovákům způsobili Češi volbami 1946 (dnes by působil opačně). Brzy nastane častější připomínání “sociálních” rysů ľuďáctví (ostatně v souladu s historickou skutečností). Vedle (podle mého odhadu) většího rozšíření nostalgie se dá na Slovensku pozorovat i více náznaků pro volbu “socialismus bez represí”, což je dáno už tím, že tu po celý čas od převratu 1989 bylo a je více komunistů, kteří jednoznačně odsoudili násilnictví předlistopadových režimů, ale obhajují socialistický ideál. (Nemluvím ovšem o tom křídle bývalé státostrany, které se pyšnilo, že jako první na Slovensku propagovalo vstup do NATO.) Nicméně je existence domorodé vrstvy spojené s obnovou kapitalismu také na Slovensku zřejmá, a nevidět ji nebo považovat ji za “menší zlo” než cizí kapitál může jen člověk neodpovědný nebo zainteresovaný. (K tomu se vyslovím ještě později.) Pokud se týče Polska, povrchní čtenář novin se může klamat. Ve skutečnosti mnozí pozorovatelé konstatují nebývale hluboké odcizení všech oficiálních institucí od lidu. Projevilo se nejprve volebním vítězstvím “ex-komunistů” (dědiců státostrany PZPR), což je samo o sobě skutečnost, která by byla v r. 1988, 1989 a v první půli 90. let nepředstavitelná, a potom po zklamání z Kwaśniewského vlády mohutnými abstencemi. Ale ještě více se projevuje např. ultra-konzervativním (tedy anti-neoliberálním) vývojem Solidarity. Vůbec celkově je Polsko, kdysi země s nejmocnější opozicí proti Kremlu, velice vážným argumentem pro úvahy o povaze a výsledcích převratu 1989. Stejně výmluvné je i to, jak se dnešní etablovaná moc zoufale snaží získat si podporu společnosti: že nacionální demagogií, nebylo by nic vzácného; ale ona při tom (v této zemi dříve brutálně potlačované cary, Stalinem i Chruščovem) hrá s antagonismem nikoli proti Rusku, nýbrž proti Němcům - tedy stejně, jako oficiální politika PLR v 50., 70. i 80. letech. Jinak ovšem pro odpovědného a přemýšlivého člověka je právě polský vývoj nanejvýš alarmující: všichni ďábli minulosti ožívají a už i vylézají za této nové “demokracie” - např. antisemitismus (reagující na evidentní realitu privatizace a asociálních “reforem”) a nesnášenlivý klerikalismus (který nahradil někdejší opoziční lidové plebány typu “husitského” a “latinskoamerického”, jako byl Popieluszko). Jistěže to není jenom Polsko, ale myslím, že právě Polsko, které víc než naznačuje, že současný rozvrat rozhodně nemusí nutně mít východisko pozitivní, humanistické. Skutečností je jen rozvrat, nic víc.

Dalek jsem toho, abych (mnou subsumovaný, nicméně myslím, že dost zřetelný) větší souhlas s neo-liberalismem v Česku než na Slovensku, v Polsku, resp. ex-SSSR považoval za důkaz jakési kulturní převahy Čechů. Souhlasím s názorem, který zastávají Klaus a jeho poklonkáři - že to souvisí s pokročilejší českou ekonomikou. Ale myslím, že toto je jen povrchový projev čehosi hlubšího a dlouhodobějšího. Rozsáhlejší souhlas české společnosti s neoliberalismem je projevem pokročilejšího stupně vymizení pocitu společenské solidarity, který byl výrazným prvobytným rysem každého patriarchálního společenství. Tento proces rozkladu se (v naší civilizaci) začíná s nástupem kapitalismu, a tím je v hrubých rysech dána jeho jevová příbuznost s ekonomickým rozvojem. (Viz dále.) Pýcha českých neoliberálů nad širším společenským souhlasem s nimi je pýchou nad postavením blíž k propasti.

2. Zpráva ze Střední Asie je pro nás cenná také proto, že podává objektivní informaci o ekologické katastrofě v pánvi Aralského jezera. Bez ohledu na nelidské podmínky stalinských staveb a (v některých případech) strašné důsledky bezohledné industrializace v SSSR je totiž třeba říci také to, že téma je dnes na Západě předmětem rozsáhlé demagogie. Viděl jsem např. film oslavující rozpad rybářského družstva na Čukotce a následný návrat domorodých rybářů k ručním harpunám (jakákoli zmínka o gigantických amerických a japonských plovoucích továrnách těžících rybné bohatství v těchže vodách zcela chyběla). Ve stejném duchu se píše a natáčí např. o Archangelsku, osudu astracháňského jesetera atd., ani nemluvě o Černobylu (jímž se přikrývá Bikini a Eniwetok, způsobené vědomě). Autoři mají úspěch zaručen předem díky divákům právem žasnoucím nad hroznou bezohledností socialistického plánování. Ale podle mého názoru ho mají zajištěn ještě předtím: díky štědré podpoře sponzorů, kapitalistických firem, které takto jednoduše a účinně odvracejí pozornost od neméně strašných činů, které také ony páchaly po celou dobu existence SSSR a které dnes po jeho pádu (díky zhroucení dřívější velmocenské rovnováhy) mohou páchat ještě bezohledněji.

Pokud jde o sovětské (a již předtím ruské) geniální technické projekty, máme problém v dokonalé umělecké zkratce a s velikou jasnozřivostí zpracován v povídce Borise Pilňaka Jepifaňské splavy, napsané (tuším) někdy začátkem 20. let. Říká se tam téměř všechno. Nám zde však teď nejde o zvláštní způsob ruského a sovětského budování, nýbrž o jeho kritiky a jejich myšlení. Například tu máme otázku, zda kritizují neschopnost Sovětů přírodu k prospěchu člověka regulovat, anebo naopak snahu tak činit.To je velice důležitý rozdíl! Musíme si prověřit, kdo a z jaké pozice sovětské plány kritizuje.

2 a. Aral je klasické téma zmíněného druhu. Prvotní příčinou vysychání Aralského (vnitrozemského) moře není lidská činnost, nýbrž podnebí, resp. jeho změna, oteplování. Rozsáhlé zavodňování již před sovětskou epochou, ale zvláště po 2. světové válce problém jen urychlilo, neboť podstatně oslabilo řeku Amu-Darja a tedy přívod vod do Aralu. Objektivně je potřebí říci, že Sověti si problém i zcela oficiálně uvědomili a že ho chtěli řešit, a to velkoryse, dle tzv. plánu inženýra Davydova (který prý inspiroval sám Stalin). Jeho podstatou mělo být obrácení řeky Irtyše od jejího soutoku s Tobolem (či Jenisejem) korytem Tobolu zpět do Střední Asie a potom průlivem do Aralu. Plán zůstal na papíře, jako tolik jiných bolševických projektů na zásadní změnu světa. Nenašel jsem o něm ani zmínku v současné západní publicistice věnované problému Aralu, četl jsem však mnohé nespecifikované odsudky gigantismu sovětského budování ve Střední Asii, na Sibiři a Dálném východě. Viděl jsem nejméně dva filmy o vysychání Aralu, které svorně zamlčely jak plán inž. Davydova a vůbec jakákoli opatření nebo snahu sovětských orgánů problém řešit, tak primární klimatickou příčinu katastrofy a fakt vysychání již v předsovětské době. Namísto toho se nestydatě dovolávaly náboženského cítění místních muslimů a nešetřily pomluvami proti všemu, co přinesly Sověty. (Možná se to dá považovat za nepřímé potvrzení, že má pravdu náš kolega, když píše o všeobecném politování středoasijského obyvatelstva nad tím, že sovětský systém padl.) Věc se mi zdá až příliš jasná.

Komu jasná není, tomu doporučuji porovnání: Problém Aralu je prakticky totožný s (ještě katastrofálnějším) problémem Mrtvého moře. Také tam je původní příčina klimatická, případně komplexně přírodní, a také tam lidská činnost katastrofu urychlila - jenže v podstatně větší míře: umělé zavodňování téměř zcela pohltilo Jordán jako prakticky jediný zdroj vod Mrtvého moře. Navíc tady máme tu pro současný “nový světový pořádek” zcela zanedbatelnou “maličkost”, že jedni se tu zmocnili vod řeky Jordánu ozbrojeným násilím na úkor druhých. (V případě Aralu podobné konflikty samozřejmě nastanou také, ale až jako následek pádu Sovětů a nezdaru jejich projektů; kdo chce, může vše přičíst utopismu, ale pozor, to je stále jiná úroveň než plánované oloupení jednoho národa druhým.) Ti, kdo zvítězili v boji o Jordán, nyní budou katastrofu, která samozřejmě postihuje i je, řešit asi dosud nejgigantičtějším z projektů, jaké zatím člověk uskutečnil, průplavem z Mrtého do Rudého moře. Geniální projekt, jen s maličkou chybou na kráse: nijak nepomůže těm, kdo byli oloupeni o vodu Jordánu.

Nic to však platno, západní sdělovací prostředky skandují téměř unisono Dead-Red dobrý, Aral špatný. Není trapné pozorovat tu komedii, při níž je cokoli spojené s amerikanismem vydáváno za kladné a všechno spojené se Sověty automaticky za záporné před očima miliónů přikyvujících blbů ? Boulder Dam dobrý, Bratsk špatný, bečí orwellovské ovce.

A proč vlastně putovat do Střední Asie či na Střední východ? Gabčíkovo špatné, rakouská dunajská kaskáda dobrá” - bečely české zelené ovce živené z rakouských žlabů (přičinivše se tím nemalou měrou o zničení naší republiky).

2 b. A nebojím se použít vysmívaného KDYBY: Je potřeba říci, že kdyby se byl uskutečnil jen některý ze sovětských gigantismů na změnu říční sítě Střední Asie a Sibiře, byla by se nevědomky a napřed poněkud zmírnila budoucí obrovská přírodní katastrofa, jedna z největších, které teprv přijdou a očekávají nejen severní Sibiř, ale také Kanadu: totiž současné rozmrzání věčnoj merzloty - na kterém nemají ani tu nejmenší vinu bolševici, ale k němuž vydatně přispívá USamerická civilizace. Byl by se totiž snížil mocný přebytek vod na severu Sibiře, ustavičně přelévající věčnuju merzlotu, která se teď změní v nekonečné bezedné bahno.

Sovětská geografie přinejmenším od 60. let hrozící katastrofu cítila. V ruské disidentské publicistice 70. a 80. let jsem nejednou čítal kritiku “gigantismu” sovětských plánů řešit problémy zásadního civilizačního ohrožení zapříčiněného samotnou přírodou.

(Doufám, že aspoň někteří ze čtenářů pochopili, že mi tu nejde o vodstva, nýbrž o zcela konkrétní příklad jakožto demonstraci určitého přístupu. Co je předmětem kritiky sovětismu? Jde o teoretická východiska. Určitá východiska dosti logicky vedou k určitým postojům - také to jsem chtěl říci. (Viz dále.)

3. V dolinách žijí Uzbeci, na svazích a na vrcholcích Tádžikové, případně Kirgizi. Každé etnikum je odedávna spojeno s hospodářskými a společenskými činnostmi právě pro ně specifickými, jež se navzájem doplňují; právě to je základem symbiozy, takže takto, vynuceno životem, všechno po staletí funguje relativně dobře - v měřítkách tohoto světa, tj. s občasnými konflikty, někdy i krutými, nicméně. Potom přijde diktátor, uvnitř postaví jedny proti druhým (divide et impera) a v zahraničí se snaží hrát všemi kartami (učinit ze všech “svých” menšin, jedné jako druhé, nástroj agrese). Byl by to hloupý diktátor, který by se o to nesnažil. Tak káže věda politická: už staří Římané... Nám tu však nejde o elementa politické vědy či o metody úspěsného panování, již dávno teoreticky zformulované a běžně používané, nýbrž o poučení jiného druhu.

Proto se nejprve ještě vrátíme k detailům, pokusíme se vžít do intelektuála zjevně vzdělaného v tradici francouzského racionalismu, a budeme jeho očima pozorovat absurditu Střední Asie v časech stalinských i postsovětských: Stalin vytváří (quasi)autonomní (pseudo)státy dle etnických hledisek, jež jsou předem striktně stanovena - jeho vlastní definicí. Protože je často nemožné vést hranice po jazykovém rozhrání (tedy např. zásadně po vrstevnici...), ani nemluvě o diasporách daných právě hospodářsko-společenskou specializací jednotlivých etnik, je běžné, že vznikají “státy” (přesněji: administrativní jednotky), jejichž vedoucí (jméno dávající) etnikum sotva dosahuje prosté většiny vší populace příslušného obvodu. Stavějí se nová hlavní i jiná města jako kulturní a správní střediska těchto nově vzniklých útvarů (Dušanbe, Taškent atd.). Někdy se s vynaložením obrovských prostředků, ba i teroru, celá etnika přeškolují (např. musí být naplánované % pastýřů přeměněno na hutníky, aby vyvolené etnikum mělo svou dělnickou třídu), jindy se zase staleté klany obchodníků mění na lodníky, správce kanálů nebo dokonce na vojáky. Nicméně ani ohromné úsilí vynaložené na tuto základní společenskou přestavbu nakonec nepostačí, vytvořený “stát” je životaschopný jen pokud trvá konkrétní politika konkrétního diktátora, jemuž jeho konkrétní a okamžitý politický zájem diktoval, aby svůj umělý výtvor vydržoval a udržoval. Ve chvíli první změny, a to ne teprve zásadní (pádu sovětismu), ale už v okamžiku změny konkrétní politiky, jež potřebu “státu” vyvolala, je zde její kreace, “stát” ad hoc, bez přirozené základny, neschopný života - neblahé dědictví. (Viz např. zrušení Karelofinské SSR Chruščevem 1956.) Řešení podobných situací, buďsi jakékoli, se nemůže obejít bez těžkých společenských konfliktů.

Poučení, nazíráno očima francouzského racionalismu, je jednoduché: vytváření států, resp. “národních států” (franc. pojem nation) nemá být ponecháno na vůli diktátorů a jejich politických zájmů, má za nimi stát staletá tradice, atd. My se s tím nespokojíme, a také nám nepostačí pouhé označení Stalina za univerzálního viníka.

Myslím, že Josef Daněk mi dá za pravdu, když nebudu automaticky vylučovat dobrou vůli těch Stalinových expertů, kteří tenkrát někdy před 70 lety rýsovali hranici, která dnes odděluje národy a rodí smrt. Někdo druhý to má jednoduché, odsoudí je; my si však dovedeme velmi dobře představit jejich pocit “schizofrenie” tváří v tvář na jedné straně tzv. jedinému vědeckému učení, a na druhé straně realitě, která se tomuto učení tvrdošíjně vzpírá. To domyslíme do důsledků, a budeme mít poučení o vědeckém učení.

Ale než k tomu přikročíme, musíme upozornit na jeden podstatný fakt, který je opomíjen, lépe řečeno všemožně zakrýván světovým kapitalistickým tiskem, na jednu z nejvýznamnějších světových machinací s veřejným míněním:

“Dobrá vůle” Stalinových expertů, kteří kdysi sebeurčovali do odtržení (například ve Střední Asii), tvořili nové “státy” a k nim příslušná státní vědomí, měla za daných poměrů dost široké pole, aby se uplatnila. Řídili se "marx-leninskou" ideologií, které můžeme vytýkat mnohé, nemůžeme jí však upřít utopický ideál konečného souladu mezi národy. Motivovaly je ostatně i dřívější národní tužby Ruskem porobených národů; jejich mistrné využití patří k politickému systému stalinismu. Experti předpokládali budoucí všeobecný soulad a snažili se uspokojit národní tužby přijatelným kompromisem, ne jednostranným násilím těch, kdo si koupili lepší tanky. Hranice v sovětské Střední Asii se netvořily jako v Palestině nebo v Bosně pod arbitráží USA. - Komu se tento argument nelíbí, nemusí ho přijmout. Nevyvrátí však následující:

Předně byly “svazové” a “autonomní republiky”, nemluvě o “národnostních okruzích” atd., bez ohledu na všechnu stalinskou či leninskou (příp. i titovskou) terminologii administrativními jednotkami unie, Svazu s jednotným občanstvím a solidárním vyrovnávacím systémem. Společné svazové státní občanství zajišťovalo všem občanům všech součástí federace stejná práva a stejné uplatnění po celém území Svazu. Výrazným “materiálním” rysem tohoto faktu byl dále ústavně rovný přístup k veřejným službám po celém svazovém území. (Takže např. cena energie, vody atd. byla stejná v oblastech chudých i bohatých, a zajistit "zásobování" bylo povinností státu...). Skutečné odtržení, separace někdejších administrativních jednotek způsobila rozvrat všech těchto struktur. - Za druhé byly všechny původní administrativní celky podrobeny principu “vedoucí role strany” (tedy, obecněji řečeno, centrálně organizované politické elity). Její centrální organizace nyní padla, místní oligarchie dostaly do rukou nátlakové prostředky...

Takzvané helsinské dohody deklarovaly jako první ze zásad evropské spolupráce princip neměnnosti existujících hranic. Ten byl pak při zhroucení velmocenské rovnováhy v letech 1989-91 sice formálně zachován, ale ve skutečnosti podvrácen, podveden: dosavadní administrativní hranice uvnitř poražených států se staly skutečnými hranicemi mezi státy a jejich občany.

Podobné události vedly téměř vždy v podobných situacích (např. při pádu koloniální správy či “mírovém” rozdělování mandátních území: Palestina; Syrie a Libanon; Kypr; Indie; mnohé země Afriky) k urputným, krvavým a dlouhodobým konfliktům. Že toto nastane na území rozpadávajících se federálních států v Evropě, toho si nemuseli být vědomi ohloupení domorodci a nové domorodé reprezentace, příp. se honosící “neprofesionalismem” (jako tehdejší havlárenská), ale je vyloučeno, aby si toho nebyli bývali vědomi tehdejší mocní světa, profesionálové mezinárodní politiky.Vždy znovu v minulosti vedl podobný vývoj ke krutým kmenovým válkám: oni mu však nebránili, ba právě naopak ho nejen ex post akceptovali, nýbrž předem připravili a uvolnili mu cestu. (Viz Genscher a jeho výslovné přiznání, že rozpad Jugoslávie byl cílem německé politiky, atd.) Proto také jsou oni, nikoli dávný Stalin či stalinské ideje, prvními a největšími viníky krvavých konfliktů následujících zhroucení sovětského bloku - nepotrestanými hlavními válečnými zločinci.

Dosavadní průběh naší diskuse je pobídkou, abychom začali hlouběji teoreticky promýšlet životní zkušenosti, které si tu vzájemně vyměňujeme. V následujících kapitolkách se o to pokusím - ve snaze dát podněty dalším kolegům. Doufám, že čtenáři zpozorovali a ocenili, že Bulletin jako informační služba EIT se v rámci svých možností snažil oživit teoretické zamyšlení založené na zkušenosti; vyhýbali jsme se návyku přežvykovat klasiky a příp. polemikám o to, kdo je klasikem naozaj. Ani teď nechceme věnovat síly ani papír starým zlozvykům, které přispěly k našemu pádu. Snad i to můžeme prohlásit za podstatný rys “ducha Bulletinu". Proto i na závěr: Snažme se každý z nás odvozovat teorii z vlastních životních zkušeností !

(Nová tvář “národnostní a koloniální otázky”)

Tuto otázku posouvám do popředí nikoli proto, že by se k ní dosavadní diskuse soustředila, nýbrž naopak proto, že se tak nestalo a já bych si to přál. A tak tomu bylo po celý čas, co Bulletin vychází. Nejednou jsem s tímto cílem záměrně vybíral materiály např. z Latinské Ameriky. Doufal jsem, že vyvolají zamyšlení nad novou podobou “nacionalismu” v dnešním světě. Přal bych si, aby v závěrečné diskusi, která má ještě jednou zdůraznit “duch” Bulletinu, se této důležité otázce dostalo pozornosti .

Předchůdce tohoto Bulletinu, zahraniční řada časopisu Dialogy (původně samizdatu opoziční skupiny “nezávislých socialistů” z konce 70. let) již začátkem 80. let upozorňovala na hrozící konflikt mezi Čechy a Slováky. Výslovně jsem varoval (na jugoslávském příkladě) před nefunkčností státních struktur, bude-li bez dalšího pouze jednoduše odstraněna ústavní zásada “vedoucí role” strany, a nakonec jsem předložil k diskusi zásady uspořádání našeho budoucího svobodného československého společného státu; měl mít originálně strukturované instituce, jež by všem u nás existujícím národním skupinám umožnily identifikaci s naší republikou, pocit vlasti. Toto varování nevyvolalo žádný ohlas, bylo považováno za projev odtrženosti od života a “reálných problémů” politické opozice. Nijak se neostýchám napsat, že celé mé angažmán v této otázce vždy předcházelo “reálným problémům” nejméně o deset let, ale vždy bylo nedoceněno - ke škodě československého státu.

V tomto Bulletinu jsem opakovaně (bohužel rovněž bez ohlasu) upozorňoval na novou podobu národnostní otázky v globalizujícím se světě: střetáváme se s US-amerikanismem jako typickým velmocenským nacionalismem se všemi pro ně charakteristickými rysy, v daném případě umocněnými postupující globalizací a současně slabostí nacionalismů konkurenčních. US-americký velmocenský nacionalismus se stává globálním, je dokonce s globalismem ztotožňován a přeje si to; globalismus je nejlepším vyjádřením celosvětových nároků imperialismu USA a zároveň usnadňuje boj proti nacionalismům zatlačovaných národů. Že velmoc a její imperiální ideologie bojuje proti nacionalismu potlačených, je běžný, v historii stále se opakující příběh; ale globalizace umožňuje renovaci tohoto prastarého vzorce, ideologickou operaci, jejíž podstatou je lživé ztotožnění US-amerického velmocenského nacionalismu s tradicí někdejšího demokratického (nebo dokonce socialistického) kosmopolitismu a za jejich pomoci globální útok proti jakékoli formě kolektivního vědomí a duchovní rezistence potlačovaných, dominovaných, defavorizovaných či třeba jen potenciálně konkurujících útvarů. Proti nim se potom útočí jakožto proti nacionalismu vůbec a takto vypreparovaný “nacionalismus” an sich je potom systematicky kreslen jako pól zla v binárním vzorci, kde na druhé straně je globalismus. (Výmluvným symbolem je hlavní představitel sametové havlárny, deklarovaný bojovník proti nacionalismu slovenskému, českému, srbskému i an sich - oblečený do trička US-Army.)

Nevím, zda je tu třeba uvádět argumenty dokazující principiální totožnost současného US-amerického globálního nacionalismu se starými imperiálními nacionalismy (mám na mysli např. skandální vztah oficiálních USA, a to i v teorii, k mezinárodnímu právu, doktrínu o právu ozbrojeného zásahu kdekoli ve světě z titulu "ohrožení zájmů USA", poměr k mezinárodním tribunálům, mezinárodním dohodám o šetření přírody, atd.). Zdá se mi zbytečné rozvádět tyto všeobecně známé věci. Všimněme si spíše specifických rysů uvnitř tohoto celkového rámce: současný US-americký velmocenský nacionalismus charakterizuje nejužší spojitost s kapitálem, kapitalismem a jeho ideologií (je bezprostřední, na rozdíl od dřívějška: např. i tajné služby jsou "zprivatizovaným" nástrojem multinacionál), a dále to, že na rozdíl např. od kulturní expanze antického Říma, britské světové koloniální říše a dokonce i někdejšího US-amerického antiizolacionismu (tedy expanze) před 150, ba ještě i 70 lety, se nynější "americký způsob života" zaváděný po celém světě neopírá o žádnou skutečnou kulturní nebo lidskou hodnotu, nýbrž jen a jen o pahodnoty, kult násilí, antisociální jednání a všeobecný rozklad.

Za těchto okolností by jistě bylo přirozené, kdyby se všechny US-americkým globalismem atakované nacionalismy uvědoměle sdružily a hledaly svou univerzální a kladnou odpověď; jako možný ideový základ pro ni se nabízí celý vějíř variant a syntéz mezi atakovanými kulturními výtvory, což je dáno už základním faktem totálně destruktivního charakteru US-amerikanismu. Žel, racionalismus je v dějinách jen ideálem, ne realitou.

Realitou bohužel není ani jednotný a uvědomělý postoj organizací dělnického hnutí na podporu národů, které vedou přímý, otevřený, deklarovaný boj proti US-americkým velmocenským nárokům. Připomeňme jen Latinskou Ameriku! Četné organizace, které se k dělnickému hnutí hlásí, se daly buď zkorumpovat anebo svést ideologickými manipulacemi (US-americkou kampaní proti nacionalismům a "populismům" stojícím v cestě globálním pretensím USA) k jednostranné kritice jihoamerických, příp. afrických režimů, které oni nazývají “populistickými diktaturami”. Čtenáři si jistě pamatují, jak se k tomu vždy stavěl náš Bulletin; připomeňme, že to bylo v souladu s celkovým postojem EIT - která nadto poskytuje dělnickým a demokratickým organizacím těchto revoltujících zemí přímou pomoc (o tom viz např. naše minulé číslo.) Angažmán EIT a organizací v ní sdružených na podporu malých zemí, které se statečně postavily proti imperialismu USA, znamená vskutku novou stránku v dějinách dělnického hnutí a socialismu; vyjadřuji hrdost, že Bulletin k tomu mohl, byť skromně, přispět. Potud, naštěstí, praxe našeho zápasu.

S teorií je to složitější. - Dějiny socialismu ve světovém měřítku i u nás dokazují, že jsou v něm jako imanentní obsaženy a od samých počátků až dodnes trvají jak tendence ke zneužití, ba i násilnému potlačení národních hnutí, tak i proudy, které samy sebe či socialismus vcelku chápou jako logické dovršení tradice, kterou zde pro zjednodušení budu charakterizovat jmény Mazziniho, Garibaldiho a Martího.

Ani komplikované budování administrativních struktur sovětského státu koncem 20. a v první polovině 30. let, které se snažilo respektovat etnické rozdíly,se nedá vysvětlit jen snahou divide et impera. Jistě výkon moci spíše znesnadňovalo. Byla-li tu dobrá vůle, tím spíš je třeba hledat omyly ve východiskách. V čem konkrétně byly chybné dobré úmysly, ideologie, která je vedla?

Myslím, že prvním omylem marxistů v daném ohledu byla ustavičná tendence považovat národ za skutečnost “materiální”, exaktní, definovatelnou a měřitelnou metodami pozitivní vědy, a neschopnost porozumět, že národní vědomí a s ním i národ jsou kategorie duchovní: že jde zkrátka o kolektivní vědomí společného osudu a kolektivní rozhodnutí společný osud nadále sdílet. Konfrontováni s nezdary projevovali marxisté tvrdošíjný odpor proti této pravdě (příčiny toho jsou nasnadě, ale to zatím ponecháme stranou) a reagovali často jednoduchou averzí vůči otázce samé, což je v mnoha historických případech odsoudilo do druhořadé pozice. Bolševici jako směr na jedné straně radikální, ale na druhé straně také vymykající se marxistické tradici, zpozorovali možný význam národnostní otázky a národních hnutí nejpozději pod dojmem revoluce v Rusku 1905. Musíme pominout otázku, nakolik se tu podílelo přesvědčení o vlastním všeobecném osvobozeneckém poznání a nakolik jen čirý utilitarismus. Pozice ze zásady “důsledná”, tj. krajní, převedena do národnostní otázky znamenala heslo práva národů na sebeurčení až do odtržení. Podle mého názoru mají všechny výčiny bolševiků proti národním hnutím (cynické využívání těchto hnutí často následované jejich brutálním potlačením) přinejmenším v raných fázích sovětské moci prvou příčinu v neslučitelnosti “materialistického” pojetí národa jako exaktně definovatelného kolektivu s proklamovaným právem národů na sebeurčení do odtržení.

Jaké jsou znaky, podle nichž vědec, resp. vědeckým názorem se řídící politický vůdce rozhoduje, zda se v daném konkrétním případě jedná o národ, jenž se potom může těšit z práv, jež mu přiznává bolševická teorie? O tom podal - jistě to není náhodou- nejpropracovanější definici železný logik Stalin: jeho definice je absolutní a všeplatná, znaky národa stanoveny apodikticky a pro všechny příležitosti. (Však i proto se stalinská politika vůči národům dostávala do rozporů, jež ji někdy přímo tlačily do represí.) Pro názornost malý příklad, řešení otázky národa “lašského” ve válečné Moskvě. Podnítil je Ondra Łysohorský, tehdy věrný komunista a stalinec, básník píšící po lašsky. O jeho požadavku uznat existenci lašského národa rozhodovala AN SSSR, samozřejmě zkoumáním, zda jsou či nejsou v daném případě dány znaky vymezené Stalinovou definicí. Zjistila neexistenci národa Lachů, a my si jistě nebudeme dělat iluze, že by byla mohla vyslovit závěr příčící se momentálním zájmům sovětské zahraniční politiky; nicméně je pravda i to, že závěr, který byl sovětské politice vhod, musela lingvistickými argumenty prokázat sovětská Akademie věd.

Je třeba zdůraznit, že přesvědčení o možnosti exaktně měřit existenci národa podle “objektivních kritérií” není vynálezem marxismu. Je produktem pozitivistické metody vědy o společnosti a odtud ho marxisté převzali - stejně jako tak mnohé jiné své představy a dogmata. Rozhodování o existenci “čili nic” národů na podkladě čistě vědeckých objektivních kritérií je ve světě běžné od chvíle, kdy velcí romantici museli své katedry postoupit pozitivistům. Připomeňme jen, jak dijonský doktor Edvard Beneš vyvracel existenci samostatného slovenského národa argumenty o Provençalcích - a jak o pětadvacet let později použil Gustáv Husák tytéž argumenty (lingvistické) proti pojmu národa moravského a jeho státoprávním pretensím. Zásadní rozdíl je tu nikoli mezi pozitivisty a marxisty (ti se liší od sebe i mezi sebou hlavně znaky, na něž se klade důraz), ale mezi romantiky a pozitivisty. Velcí romantikové mohli příležitostně mluvit o národě věčném, ale ve skutečnosti ho svými VIZEMI vytvářeli (a byli si toho dobře vědomi), kdežto pro pozitivisty jsou národy stejně jako všechny ostatní skutečnosti a sám vývoj objektivní, poznatelný a popsatelný - a nic nad to. Pro Jána Kollára je myšlenka o československém kmeni o to vznešenější, že je to VIZE, kdežto Husák ji z téhož důvodu tupí. Připomeňme, že Marxova teorie osvobození je přitom jedním z největších plodů romantické vědy! Zřejmý paradox je podle mého názoru založen právě v tom, že marxisté v duchovních otázkách nejsou doma a že i národ, kategorii duchovní, vždy měří jen svými materiálními měřítky. Proto kolísají, až skončí u odsouzení VIZÍ (tj. akceptování samospádu) - právě oni, největší vizionáři o osvobozeném lidstvu.

Je samozřejmé, že uznat duchovní povahu kategorií národa a národního vědomí znamená také rezignovat v politické praxi na existenci nějakého všeplatného návodu, jaké stanovisko zaujmout. (Vzpomeňme, že největší pohromy přinášela právě představa, že takové vodítko existuje anebo že je možné je vypracovat.) V politické praxi (nejen bolševiků a nejen socialistů) se proto deklarované principy odloží a k otázce se přistoupí z hlediska politické účelnosti; historik potom může téměř exaktně měřit, nakolik byl ten který systém principiální a nakolik pragmatický.

Byli to nacisté (Hitler a Rosenberg), kdo - v zájmu radikálního odlišení vlastního stanoviska od všech jiných - charakterizovali tři základní pojetí národa. První nazývají "francouzským", protože vychází z pojmu nation za Velké revoluce; je to pojem dnes všeobecně známý jako politický národ, tj. úhrn občanů Republiky, nositel suverenity, z něhož pochází všechna moc. (Označení tohoto pojetí za francouzské je vcelku v souladu s historickou pravdou, ale nacistům samozřejmě vyhovuje i proto, že implikuje nepřátelství a opovržení. Nevyslovena, leč zjevná je v tom i polemika s Mussolinim a zdůraznění nacistické inovace v porovnání s italským fašismem, viz dále.) Druhé je nacionální pojetí jazykové, jak ho Hitler poznal v době svého vídeňského mládí a které proto ztotožňuje s habsburskou monarchií. Na ně, tj. německo-nacionální, polemicky navazuje: "národ nespočívá v jazyku, nýbrž v krvi", tj. rase. Hitler potom výslovně a důrazně odmítá jakékoli poněmčování kromě tzv. "zpětného", tj. těch domněle původních Germánů, kteří se odgermánštili; ostatním je určena v lepším případě úloha helotů, tj. otroků, v horším případě plynové komory. Praxe Hitlerovy říše byla vskutku v maximální míře (v porovnání s kterýmkoli jiným režimem) v souladu s teorií.

Tato vskutku abeceda, první vyučovací hodina nacismu a základ jeho teorie i praxe, byla po mnoho let neuvěřitelně opomíjena historiky a dnes je účelově manipulována nynějšími idoelogy globalizace. Běžně se identifikuje nacismus s fašismem (byť autentický italský fašismus - až do okupace Itálie nacisty - nezná mythus krve, tj. tělesné, rasistické pojetí, a stylizuje se do antického impéria, což nacistům příliš zavání Napoleonem!). V zájmu konstruování pólu zla (protiváhy globalismu jako pólu dobra) se stírá rozdíl mezi nacionalismem a hitlerovským rasismem, Hitlerovy genocidy se vydávají za výsledný produkt "nacionalismu". A francouzské pojetí, které je samozřejmě ve všech ohledech a na každém kroku největší a stále neodstraněnou překážkou pro nynější korporativismus a totalitarismus (ten který má teprve přijít a být jediný opravdový, neboť globální!!) se ztotožňuje s "nacionalismem" jako terčem vší kritiky - k čemuž se využívá všech tradičních pojmů z jazyka Velké francouzské revoluce a francouzské demokratické tradice, přičemž se jim dává význam, jaký tyto termíny měly v pojetí jazykově-nacionálním nebo dokonce nacistickém.

Do tohoto obrazu si zasaďme zásadní politická prohlášení EIT a informace o jejích aktivitách zejména v Latinské Americe, jak jsme s ní čtenáře seznamovali na stránkách našeho Bulletinu. Vzpomeňme stanovisek "na obranu Republiky jedné a nedělitelné", organizování kampaní za referend o Maastrichtské smlouvě a tzv. Evropské ústavě atd., a zároveň bezpodmínečného a důrazného angažmán ve prospěch Venezuely, Bolivie... Všechny tyto aktivity Mezinárodní dohody samozřejmě vycházejí ze zmíněného francouzského revolučního pojetí nation, a francouzské složky Dohody mají zjevnou zálibu i v používání slovníku Velké revoluce: je to věc jejich prezentace před národem i vlastního sebedefinování. Kdo vychází z tohoto stanoviska, nevidí nejmenší překážku, naopak cítí povinnost ze všech sil a s krajní obětavostí podporovat nation druhé, zejména utlačované, a mezi nimi na prvním místě ty, které se staly obětí "vlastního", francouzského kolonialismu. (Připomeňme za mnohé jiné materiály o Guadelupu, které jsme přinášeli.) Samozřejmé je i přesvědčení, že tyto koloniální populace samy sebe chápou a budou chápat stejně: jako politický národ v rozsahu svého svobodného národního státu, bez jakýchkoli rozdílů mezi občany, ať co do barvy kůže, jazyka nebo čehokoli jiného - všichni jsou pro ně jedna nation, která má samozřejmé právo na sebeurčení, vytvoření vlastního národního státu, který je nutno v internacionální spolupráci bránit proti imperialistickému vměšování a hrozbě intervence...

Popravdě řečeno: aktivisté francouzského dělnického hnutí si někdy ani nedovedou představit jiné pojetí národa než své revoluční, čímž občas nevědomky pomáhají zlovolné manipulaci propagátorů globalizace, kteří je často s využitím jejich vlastních slov představují jednou jako "nacionalisty", jindy jako arogantní "protinárodovce". Možná, že nejlépe věc objasní můj vlastní anekdotický příběh: samozřejmě jsem si při překládání vědom ošidných rozdílů v chápání pojmů a překládám myšlenky, ne slova: nation je někdy národní stát, jindy politický národ atd., national je někdy sice národní, ale jindy celostátní, ústřední apod. To zná každý řádný překladatel. Stalo se mně však, že jsem měl provázet delegaci Strany pracujících na Slovensko. Jistěže jsem se snažil stavět mosty a ne hloubit příkopy: např. myšlenku francouzského soudruha, že příslušníci maďarské menšiny na Slovensku musejí být částí nation Slovenska, jsem zprostředkoval použitím pojmu občanstvo - ale představme si, že by někdo použil běžný ekvivalent národ. Nicméně mé interpretační schopnosti naprosto selhaly, když jsem měl tlumočit vzrušenou debatu o tom, zda vysvědčení škol s maďarským vyučovacím jazykem mají být dvojjazyčná, jak na tom trval slovenský stát, anebo jen maďarská, jak si to přáli menšinoví aktivisté: Francouzi naprosto nebyli schopni vidět nějaký důvod, proč by dvojjazyčnost měla být menšině na újmu (jednojazyčnou maďarskou variantu považovali za výrazný projev diskriminace, že je totiž menšina vytlačována z celonárodního uplatnění), a tak podporujíce vždy ze zásady "utlačené" vyvolali jejich velikou nelibost... Konfrontace, která je v pozadí této anekdoty, je střetem mezi francouzským (politickým) a tradičním středoevropským, po výtce jazykovým pojetím národa.

V minulém čísle jsme přinesli obsáhlé výňatky z dokumentů současné bolivijské revoluce, národně-osvobozeneckého boje bolivijského národa. Pečlivý čtenář z nich vyrozuměl, že tento národ vytváří na odpor proti imperialismu USA svou jednotu, jíž jsou účastny indiánské kmeny hovořící různými jazyky stejně jako potomci bílých Španělů... "Francouzské" pojetí národa totiž není omezeno na Francii: spíše by se dalo říci, že bývá omezeno na revoluci.

Jak se k této otázce stavěla revoluce ruská, a jaké místo v ní má Stalinovo pojetí národa? To by byla zajímavá studie! - Stalin jako marxista a bolševik ovšem staví do popředí faktory ekonomické. Zajímavé je, že výslovně odmítá roli státu při formování národa, ale ještě zajímavější se mi zdá, že podtrhuje jazyk. Proč to nikoho neupoutalo? A to, co píše ve své práci teoretické, prosazoval již ve 20. letech i v praxi - není náhoda, že byl komisařem pro národnosti. Pamětníci si možná vzpomenou, jak Stalin ironizuje české národní hnutí, zápasící o tabulky s názvy ulic. Pozor, ironie neplatí orientaci na jazyk, ale šosáctví, malosti cílů! Stálo by za detailní výzkum, nakolik Stalin znal národnostní zápas v Rakousko-Uhersku a austromarxistické projekty tzv. národnostní a kulturní autonomie, jichž byl ovšem radikálním odpůrcem. Řekl bych, že i ti jeho oddaní žáci, kteří rýsují hranice po vrstevnicích Ťan-Šanu, svou prací jen pokračují v praktické polemice s austromarxisty, s jejich nápadem vyzkoušet oddělení institucí národnostně-kulturní autonomie od fixního území. (A zde si dovolím předejít svůj výklad i budoucí diskusi, abych připomenul, co chci shrnout později na závěr: že postoj, který zastával časopis Dialogy i Bulletin v národnostní otázce, navazoval právě na tento austromarxistický podnět - jako řešení i pro diaspory a menšiny, které jimi vždy zůstanou, a v konfrontaci se stalinským "do odtržení", které je nemožné a musí vést k vraždění.)

Na závěr této kapitolky ještě několik poznámek o poučení, které nám nabízí Titova Jugoslávie. Bohužel je u nás její instituční vývoj neznám - byl všemi režimy, které se u nás vystřídaly, systematicky zamlčován a zkreslován. Instituce jugoslávské socialistické federace národů vznikly zdola a revoluční cestou, jsou výsledkem národně osvobozeneckého boje, navíc výsledkem v maximální možné míře autentickým, bez vnějšího ovlivnění. (Vnější velmocenský vliv je sovětský tlak na Bulharsko a Albánii a britsko-americká intervence v Řecku v prvních poválečných letech, které společně znemožnily snahu jugoslávských komunistů uskutečnit v nějaké podobě dávný ideál místních socialistů, Balkánskou federaci.) Toto je u nás dosti známo. Neví se však většinou, že FNRJ za dobu téměř půlstoletého vývoje vystřídala mnoho různých ústav a institucí, za nimiž jsou i podstatně odlišné představy o socialistickém řešení národnostní otázky. Dnešní stav všech populací na území bývalé FNRJ je nanejvýš tragický, a k této tragédii přispěly ve své době omyly jugoslávského řešení národnostní otázky. Ale zásadně musíme říci, že jugoslávskou tragédii nezpůsobily faktory domácí, nýbrž zhroucení světové velmocenské rovnováhy, o níž se opírala nejen Jugoslávie, ale i celý někdejší “třetí blok” tzv. neangažovaných zemí (v jehož pásmu nalezneme mnohé příklady podobných tragédií - připomeňme tu jen Afriku). Viníkem jugoslávské tragédie je Německo, které ji rozpoutalo, a USA, které Německu jeho kořist uloupily (a vybudovaly si na bývalém jugoslávském území své základny, namířené mj. také proti jakékoli německé nebo vůbec evropské snaze o nezávislost na USA). Nemáme zde místa na podrobnější výklad, doufám, že se k věci ještě vrátíme, abychom mohli právě na některé ty jugoslávské omyly poukázat. Na tomto místě nám však jde o skutečnost zásadnější: kolísání jugoslávských komunistů diktované ne pouhou praktickou potřebou moci, ale socialistickým myšlením (které, ač komunistické, bylo tu nesrovnatelně otevřenější a svobodnější než sovětské, a nadto také hlouběji zakotvené v kulturní tradici) umožnilo kritický pohled na některá zásadní marxistická, resp. marxismem převzatá východiska k řešení národnostní otázky.

Jugoslávští komunisté sice začali (také v národnostní otázce) jako ti nejoddanější stoupenci jediného a všeplatného vědeckého učení v jeho nejradikálnější podobě, ale postupně, po mnoha hledáních a kolísání, dokázali překonat několik základních dogmat:

* pochopili, že existenci národa není možno exaktně měřit a určit, že je dána kolektivním rozhodnutím národem být

* povznesli se nad jednostranně jazykové pojetí národa, které i oni zdědili z časů habsburské monarchie, a nahradili je pojetím komplexně kulturním a politickým

* ponechali rozhodování o národní identitě svobodné vůli každého jednotlivce

* pokusili se o vědomé vytváření jugoslávského národa, což byla jedna z fakultativních možností předložených každému občanu k individuálnímu rozhodnutí; byla to myšlenka jistě inspirovaná francouzskou revoluční tradicí, ale aplikovaná citlivě lidmi vážícími si vlastní kultury, jistý kompromis anebo spíše syntéza pojmů národa politického a národa formovaného především vlastní kulturní tradicí, přitom založeného na individuálním svobodném rozhodnutí.

Mezi záplavu lží kapitalistického tisku o "etnické" povaze války v Jugoslávii patří také téměř všeobecné zamlčování existence jugoslávského národa, faktu, že tuto jasnou vědomou volbu pro svazový stát a jeho státní národ učinilo téměř 2 miliony občanů - a potom samozřejmě i skutečnost, že právě oni se nutně stali prvými obětmi vyvražďování ze všech stran.

Pro nás je samozřejmě jugoslávská zkušenost ta nejcennější. Možná, že kdybychom se byli dokázali v r.1945 osvobodit vlastními silami a v r.1948 se ubránili satelizaci, byli bychom i my dospěli k poznání nutnosti šlechtit národ československý (ve zcela jiném smyslu než prvorepublikovém); když nic jiného, snad bychom byli pochopili, že "proletářský internacionalismus" oficiálně označovaný za základ vztahů mezi národy Československa není schopen zdůvodnit jeho existenci.

Možná vzbudí podiv, že za východisko předkládám zkušenost, která se skončila tak hrozným vražděním. Na to však namítnu, že neskončila ani jugoslávská zkušenost,natož dějiny. Nejednou právě nejhorší úpadek byl východiskem vzmachu. Rozhodují o tom lidé, a jedním z předpokladů pro vzmach jejich kolektivní vůle bývají jasné ideje. Nedávno jsem se sešel se soudruhem a přítelem Pavluškem Imsirovićem, po celá desetiletí pronásledovaným demokratickým aktivistou a inspirátorem balkánských aktivit EIT. "Za Balkánskou federaci?", zeptal jsem se stručně. Odpověděl mi, že především Za obnovu socialistické Jugoslávie, protože jen ona je řešením životní otázky národů, které tvořily FNRJ. Bohužel nenalézám partnera, který by se se mnou shodl v aplikaci této myšlenky na Slovensko-Česko.

(“Zelený” podvod)

Po celý čas své existence se socialismus střetával s různými směry, které parasitovaly na jeho rozvoji; teď je konfrontován s parasity na své krizi a je na tom až tak uboze, že od nich čeká spásu jako těžce nemocný od šarlatána. Mluvím o “zelených” podvodnících. Aby bylo jasné, neútočím tu proti těm, kdo varují před riziky vznikajícími v důsledku civilizačního rozvoje, snaží se jim čelit a burcují na záchranu přírody a člověka jako její součásti. Rozdíl mezi těmito dvěma skupinami je diametrální a je námětem mé následující poznámky. V každém případě je vědomí tohoto základního rozdílu mým samozřejmým východiskem a kdo by to snad chtěl opominout, interpretuje mne zlovolně.

Chtěl bych začít konstatováním určitých základních historických skutečností, při čemž se musím omluvit za opakování banalit: je potřebné právě proto, že tu stojíme před ideologickou machinací, jež se zakládá na jejich přehlížení.

Veškeré dosavadní dějiny jsou, ještě daleko dříve a daleko pronikavěji než dějinami třídních bojů, dějinami klimatických změn. (Jimi jsou např. předurčeny všechny invaze kočovníků do středověké Evropy, ale již předtím její pravěké osídlení, ba vůbec rozšíření lidských ras i jejich formování...) Zároveň, a zvláště to bych si zde přál zdůraznit, jsou všechny dosavadní dějiny civilizací, bohužel, dějinami ničení životního prostředí, v němž se tyto civilizace rozvíjejí, a tudíž v konečném důsledku také dějinami jejich sebeničení. Je dávno známo, že nejstarší doposud známá civilizace se rozvíjela v místech, kde je dnes irácká poušť: zanikla, protože nevědomky vyčerpala a zdevastovala své životní prostředí. Po tisíciletích se tentýž příběh opakoval geograficky nedaleko odtud, ve Střední Asii. Také antické Řecko zničilo nejprve své háje a potom i lesní porosty celé Dalmácie, což spolupůsobilo k tomu, že tyto země zpustly a tamní společnosti, původně tak pokročilé, upadly a zaostaly. Také Sahara a Egypt opakují tentýž příběh (byť v tomto případě se projevily hlavně klimatické změny nezpůsobené lidmi), a zcela nedávno bylo objeveno, že také v Amazonii a na Antiplanu byly kdysi kvetoucí civilizace - nežli zničily své prostředí a tím sebe samy. Před našima očima probíhá dezertifikace Sahelu, ale také amerického Středozápadu, podporovaná úsilím o vyšší výnosy tamního zemědělství. Atd. atd. Nemá smysl rozšiřovat tentýž argument kvantitativně (což lze ad libitum).

Stalinismus tudíž nepředstavuje ani z hlediska vztahu k životnímu prostředí jen jakýsi ojedinělý smutný výstřelek, nýbrž spíše charakteristiku, a také se ani v tomto ohledu nijak podstatně neliší od jej předcházejícího i jej následujícího kapitalismu. Některým sovětským plánům na Velké přebudování přírody nemůže člověk, který chce zůstat spravedlivý, upřít výchozí úmysl zlepšit lidský úděl - a to i přesto, že mnohdy skutečně měly rozporný anebo nakonec i jednoznačně neblahý výsledek. Jiné měly výsledek jednoznačně kladný, a to i z hlediska ekologického, a nejčastěji se gigantické plány ukázaly jako nepřiměřené sovětským, anebo vůbec lidským možnostem, což se mně osobně zdá pro sovětismus nejpříznačnější. Jsme schopni objektivně konstatovat tuto skutečnost alespoň ex post 20 ? To je první otázka, není však nejpodstatnější.

Dále: tzv.”oficiální věda” (mám na mysli přírodní vědy a techniku) v zemích kremelského bloku v nejednom ohledu včas varovala a nejednou včas přicházela s humánními a reálnými alternativami. Týká se to především “oficiální vědy” ruské (přičemž zde je pochybné samo používání tohoto dehonestujícího termínu, protože dokonce i sama AN SSSR měla takovou tradici profesionální morálky a schopnosti oponovat v odborných věcech politické moci, že jí to etablovaní učenci v satelitních zemích ani závidět nedokázali). Takzvaná alternativní (disidentní) věda v SSSR i zemích satelitních většinou vždy dokázala spolehlivě pohřbít jakoukoli alternativu kladnou, pokud vyšla z řad politické opozice, a obvykle “zásadně” zaujala stanovisko troglodytské. Viz výše, platí to o celém bloku, ale abychom nechodili daleko a zůstali naprosto věcní, stačí připomenout tzv. “dokument Charty o atomové energetice” z konce let 70. a o desetiletí později protigabčíkovskou kampaň chartovních “zelených” hysterek spojenou s osobními urážkami velkého tvůrce inž. Bindera. Proč připomínám tyto dvacet až třicet let staré věci? Počátky často předznamenávají konce, ale konce také často zpětně vrhají potřebné světlo na začátky.

Teď, jak se doslýchám, budou mít Češi ve vládě “zelenou” odpůrkyni betonové lobby, která se s odzbrojující samozřejmostí ptá, odkud měli brát peníze na své kampaně, když je nechtěl platit nikdo z Čech a když “Rakušané přece nejsou naši nepřátelé”. Nějaký konflikt zájmů někdejší státní československé a rakouské kapitalistické lobby, resp. různých finančních skupin ve “svobodném tržním prostředí” je zřejmě mimo okruh myšlení nebo spíše veřejného vystupování této dámy. Neříká to vskutku všechno podstatné o příčinách, proč se dal protikomunistický disent v otázkách ekologických na cestu troglodytismu? Ostatně doufám, že tato moje poznámka vyprovokuje “socialistické”, “komunistické” a “trockistické” býv. disidenty k tomu, aby mne poučili o mém notorickém nacionalismu a reakcionářství a o pravém a jedinečném internacionalismu zde vzpomenuté budoucí představitelky české demokracie.

Doufám, že čtenáři pochopí, že tak jako mi nešlo o kamčatské, aralské či obské vodstvo, nejde mi ani o gabčíkovský či temelínský beton, ba dokonce ani o super-korupci téměř celého antikomunistického disentu (která dnes už přestává být cítěna jako cosi, o čem se veřejně nemluví a stává se, v nově vytvářeném systému hodnot pro “nový světový pořádek”, spíše pýchou). Jde o zásadní otázku, jaké pohledy, zde konkrétně v otázce vztahu k životnímu prostředí, nabyly vrchu v protikomunistické, protisovětské opozici. Z jakých (převážně) ideových pozic byl sovětismus kritizován?

Toto je pak z jedné strany pars pro toto celkového problému výsledné reakční, restaurační tváře protikomunistického disentu a společenských změn, které jsou s ním spojeny (neřekl jsem, že jím způsobeny!), což zde ponechám stranou, a z druhé strany částí základní, celosvětové, všech zemí a kontinentů a také samozřejmě všech společenských sil, stran a skupin se týkající otázky, jaké stanovisko zaujmout k současné světové ekologické krizi.

Podle mého názoru jsme se již ocitli, aniž by si toho lidstvo bylo náležitě vědomo, v situaci konfliktu civilizace s přírodním prostředím, v němž se rozvinula, podobně jako se to odehrálo v historii lidstva již tolikrát, ba zpravidla; avšak tentokrát je naše civilizace globální (či globalizující se), proto je i krize celoplanetární a totální, a v důsledku toho jsou také ani ne tak rizika, jako “přirozené” budoucí důsledky samovývoje globální, totální a (z nitra dané civilizace řečeno) definitní. Protože tato krize vznikla samovývojem této civilizace, není možný návrat (nějaká podobná restaurace, jaká se zdánlivě podařila v politicko-sociálním detailu, pádu sovětismu), a situaci nemůže vyřešit ani zadržování (pouhé zpomalování cesty do propasti, pouhé “šetření přírody” a přírodních zdrojů), takže záchrana je jedině v novém zásadním řešení.

Myslím zkrátka, že už tváří v tvář tolika katastrofálním precedentům a již bez jakéhokoli dalšího varování (která přicházejí stále naléhavěji z nejrůznějších sektorů přírodních věd) je nezodpovědné jednoduše se “optimisticky” spoléhat, že princip biologické rovnováhy, jak ho zná příroda, se prosadí i v ohledu jejího vyrovnání se s civilizací. Domnívám se, že nečinit nic, příp. jen “šetřit” a spolehnout se na automatismus přírodního cyklu znamená akceptovat cestu do zkázy a případně se omezit na úsilí o zpomalení této cesty. Krizi může vyřešit jen sebepřekonání této civilizace, tj. gigantismus, jenže tentokrát opravdový (nikoli jen utopický) a založený na základní myšlence nutnosti respektovat přírodu i člověka jako její součást.

Můžeme si něco takového představit v konkurenčním prostředí multinacionál, založeném na svobodném uplatnění tržního mechanismu a principu zisku? Zpracování této myšlenky by bylo hodno velkého satirika. Vidíme přece, že to byly právě tyto principy, které současnou krizi způsobily.

Z praktických důvodů (nedostatek místa) však ponechám tuto zásadní otázku stranou, a z jiných praktických důvodů (že bych chtěl přesvědčit i ty, kdo třeba nesouhlasí s mým názorem o globální ekologické krizi a nutnosti jejího řešení zásadním způsobem) se nyní budu zabývat otázkou, jaké jsou za daných existujících poměrů praktické možnosti prosadit aspoň “šetření přírody” a jejích zdrojů - třebaže, opakuji, si myslím, že tímto způsobem by se dala cesta do zkázy jen zpomalit, ne zastavit.

Je přece zřejmé, že něco takového se může prosadit jedině v případě, že budou zkroceny kapitalistické giganty jako ten daleko největší ničitel životního prostředí, od počátků kapitalismu dodnes a stále drastičtěji, ve větší míře a s těžšími důsledky. Domnívám se, že toto musí vidět každý, a nemám toleranci k tomu, kdo se zdráhá to říci: považuji ho za intelektuálního podvodníka.

Asistujeme všeobecné celosvětové komedii. Sem tam se někdo agresivně angažuje proti “asociálnímu chování” souseda, který netřídí komunální odpad, aniž by se pozastavil nad ohromným mrháním lesy a zbytečným zatěžováním vodstev celulózkami v důsledku nezřízené kapitalistické reklamy; jiní jsou agresivní proti kuřákovi v nádražní hale, kde smrdí nedaleká rafinérie, a ještě jiní propadají hysterii, když vidí venčit psa na pláži takřka už pravidelně zaplavované naftou z tankových lodí, které jsou v provozu proti všem mezinárodně uznávaným předpisům, aniž by se některý stát odvážil sankcí, aniž by se např. francouzská nebo německá velmoc odvážila uzavřít své přístavy plujícím vrakům naloženým tisíckami tun nafty. Řetězy dobrých hlupáků obětavě čistí naftou zničené pláže - případně v tom povzbuzovány “nevládními organizacemi” placenými z fondů právě těch multinacionál, které ty ekologické katastrofy způsobují. Lidé jsou, jak známo, různí, tudíž je zásadně možné, že někomu to myslí tímto zvláštním způsobem, aniž by se cítil šaškem. To připouštím. Ale snad by jim měl někdo otvírat oči?!

Moje rozhořčení tu míří nejen proti “zeleným” parasitům na politickém i ideovém pádu socialismu, ale také, ba především do vlastních řad. Tradiční nezájem organizovaného dělnického hnutí o tuto problematiku jistě usnadňuje zneužívání problému ekologické krize právě těmi jejími největšími pachateli prostřednictvím placených “zelených” podvodníků a jimi zblbnutých dobrých hlupáků. Ale myslím, že sama existence "zelených" je důsledkem selhání socialistického hnutí (tj. nejen reálsocialismu) na tomto poli - tj. vůbec v otázkách všelidských a lidských.

Neangažovanost v této otázce našemu hnutí škodí, protože je odsouvá do okrajové pozice v otázce, která evidentně společnost vzrušuje, a to právem! Ještě daleko důležitější je nepochopitelná neschopnost ukazovat, že ekologický zápas je zápas o zachování civilizace, v němž nepřítelem je kapitál, kapitalismus a jeho pricip (tzv.) volného trhu.

Také zde musí platit: dívejme se dopředu, ne vzad. Ať je tomu jakkoli se vztahem mezi bolševiky a ekologií, je to minulost; dnes je před námi zápas o budoucnost této planety, o přežití naší civilizace, a to je zápas proti bezuzdné supermoci kapitálových gigantů. Zápas o zachování přírody má smysl jen v tom případě, že je namířen proti nim, daleko největším viníkům všech ekologických katastrof; jinak je to jen podvodný manévr, který odvádí pozornost od pravých viníků vší zkázy, mj. také zkázy přírody.

(Kapitalismus jako “pokrok”, před půl tisíciletím a dnes)

Ještě jednou se vraťme k Daňkově zobecnění jeho životní zkušenosti o tom, že instituce v průběhu svého vývoje degenerují a obracejí se v svůj protiklad: Společnost vyspělého středověku se dostala (a to samovývojem!) do krize, která vyústila do raného kapitalismu. Zde vřele doporučuji aplikovat myšlenku yin a yang, uvědomit si, že každý jev je dvojznačný. Doporučuji to zejména jako praktickou pomoc těm, kdo jsou pod vlivem sugestivní doktriny “pokroku”. Připomínám, že většina směrů raného socialismu a vůbec novověkých reflexí nazírajících svět z pohledu utlačených viděla v kapitalismu (samozřejmě již v jeho počátcích) nikoli “pokrok”, resp. něco žádoucího, nýbrž dějinnou katastrofu. Hrůzy raného kapitalismu také exaktně (odhadnutým počtem mrtvol) převyšují např. všechny upachtěné výpočty autorů Černé knihy komunismu. Zakladatelé socialismu si těch hrůz byli vědomi, reagovali na realitu, kterou měli před očima, a proto většinou nespekulovali s odlidštěným “pokrokem”. Na tom, že se představa “pokroku” začínajícího renesancí a raným kapitalismem stala úhelným kamenem ideologie vítězící francouzské buržoasie (Condorcet), nevidím nic neobvyklého. Spíše je podle mne hodno podivu, že táž představa časem nabyla převahu v socialistickém hnutí.

Ze začátku byla nelidská tvář raného kapitalismu jeho kritikům samozřejmá, a tato skutečnost byla považována za prvořadou. Spekulace s “rozvojem výrobních sil” a “pokrokem” zvítězila teprve později. K tomu snad přispěla tradice vycházejíci pravděpodobně od Saint-Simona, a jistě tu zapůsobila snaha (jinak v dějinách kultury dost obvyklá), že se totiž lidová kultura snaží “pozdvihnout”, tj. přizpůsobit kultuře elit: v daném případě časný socialismus pretenduje stát se “učením” a vyrovnat se katedrové vědě. Stopy původního, autentického životního pocitu těch, kdo jsou pod koly dějin, může každý číst ještě u “předmarxovského” (nedoktrinálního) Bedřicha Engelse, v jeho Postavení dělnické třídy v Anglii.

Je-li nám zatěžko osvobodit se od zažitých schemat, může nám pomoci svěží pohled, s nímž přicházejí kolegové, kteří zaznamenávají a oživují paměť černého lidu. Oni museli připomenout, že v našem pohledu na minulost nebyla dostatečně a náležitě oceněna obnova otroctví jako “vymoženost” raného kapitalismu, nerozlučně s ním spojená. Dá se vůbec hovořit o nějakém “pokroku” tváří v tvář hrůzám černého otroctví?

Nájemce lodi mynheer van Koek/ v své kajutě sedí a sčítá,/ kolik že náklad váží tun/ a jaký profit mu skýtá - aby se pak zaradoval nad výsledkem, svých osm set procent že vydělá, zbudou-li (v Senegalu nakoupení černoši) naživu způlky... To je Heinrich Heine, ne náhodou autor nesmrtelných Slezských tkalců, a to je jeho obraz “pokroku” raného kapitalismu. V sociálních básních Heinricha Heina máme zachycen pohled na svět, jak ho viděli předdoktrinální socialisté.

Byla to příroda, kdo nadiktoval španělským katolickým zběsilcům stejně jako nizozemským kalvínským pokrytcům trasu trojúhelníkového obchodu, nejsnadnější cestu pro plachetnice: z Evropy nejprv do Senegalu, odtud do Karibska a odtamtud zpět do Evropy. Plachetnice si žádaly být naloženy: v Senegalu otroky pro plantáže v Americe, z Ameriky zlato uloupené Indiánům - a ovšem výtěžek z plantáží, na nichž tam právě ti dovezení otroci pracovali. Jasná ekonomická, ba přímo přírodní nutnost. Tudíž v jistém pohledu bylo černé otroctví jen funkcí trojúhelníkového obchodu jakožto evidentně ekonomicky nejefektivnějšího řešení, které se také právě proto prosadilo v obou tehdy nesmiřitelně proti sobě stojících ideologických a mocenských táborech, katolickém i protestantském. Byla toto nevyhnutelná cesta pokroku, a byla úměrná ta strašná daň, jíž byly nejen ty milióny mrtvol, ale také celé zničené svébytné kultury a především drastický pokles vědomí společného lidství, který nutně nastal tímto obrovských obchodem s člověkem (jehož už tisíc let předtím oficiální náboženství evropské civilizace nazývá “bližním”) ?

Samozřejmě, že vím, že nejenom doktrina, ale tím spíš každá seriozní pozitivistická věda kategoricky odmítne mou otázku jako nehistorickou! Na rozdíl od těchto učenců však vím i něco navíc: předně totiž to, že spontánní řešení pro ekonomicky efektivní dopravu “černého zboží” je ukazatelem (exaktním!) reálné hodnoty lidského života v dané době a civilizaci. Tato hodnota člověka je zde zřejmě nižší v porovnání s cenou, kterou přikládal o několik století předtím křesťanský misionář duši, kterou je možno spasit. (Samozřejmě, že právě v tomto rozdílu je ta změna, ten duch nového času!). Dále: v dobách křesťanského středověku (až do veliké krize, z níž vyrůstá kapitalismus) se nikde nesetkáváme s podobným velkorysým a samozřejmým obětováním miliónů lidských bytostí, věřících nebo nevěřících, na civilizační dílo - tak jak to zavádí raný kapitalismus, tato společnost od ducha středověku již osvobozená. Nic podobného také (v podobném měřítku a jako instituce) nezavedly předtím ani potom státy islámské. Zanechám kvantitativního rozšířování své argumentace, abych podtrhl svůj argument hlavní: je snad možno popřít, že kladné (jakožto pokrok) hodnocení civilizačního rozvoje dosaženého za cenu vědomého obětování miliónů lidských bytostí, buďsi třeba jakkoli podmíněné, v sobě implikuje přípustnost takového řešení do budoucna?

Mluvíme o tom, kde jsou kořeny stalinismu, aby bylo jasno. Jaká je tu zásadní odlišnost od Stalinových velikých staveb? Co pražec, to mrtvola - charakterizuje stalinské stavby prof. Kříž. Nesouvisí to s tím, že už dávno předtím platilo co stovka mrtvol, to žok bavlny - a že se to začalo označovat za “pokrok” jaksi samozřejmě si vyžadující obětí - v zájmu ekonomického rozvoje? Že se vůbec může hovořit o “pokroku” tváří v tvář obnově otroctví se všemi nespočetnými hrůzami, je zkrátka skandální; a že to tak začíná být cítěno teprve poté, co se v mezinárodním kontextu prosazují autoři z černé Afriky, je nekonečná hanba celé bílé civilizace, její vizitka. Nám zde jde o to, že spekulace o “pokroku”, jenž nastává zatímco se mohutně šíří otroctví, zvítězila nejen mezi rejdaři Londýna či Nantes, jejich politickými expoziturami, jakož i filozofy a ekonomy, převádějícími do teorií jejich dravě optimistického podnikatelského ducha - ale naneštěstí také v socialistickém hnutí; bohužel i mezi socialisty zvítězila spekulace, která sice sebe samu ohodnotila jako intelektuální vymoženost, ale která - bez ohledu na to, co si myslíme o její hodnotě intelektuální - nesporně svědčí o tom, co začalo být považováno za primární kritérium. Zvolené primární kritérium nesporně orientovalo hnutí k určitému úběžníku, určité hodnotě považované za základní.

Všechny novověké revolty potlačených už dávno před zrozením socialismu, již počínaje husitstvím, jsou radikálním protestem proti nastoupenému kapitalistickému vývoji. (A proto měli alespoň z tohoto hlediska pravdu ti, kdo je označili za relikt středověku.) Kapitalismus nebyl sice příčinou rozpadu prvotní patriarchální solidární společnosti, ale přijal tento rozpad jako východisko a mohutně je rozvinul. Východiskem socialismu byl protest proti tomuto vývoji. Socialismus je velkolepým pokusem o zastavení vývoje vedoucího k rozkladu společnosti, o její záchranu obnovením společenské solidarity. To je úhelným kamenem tohoto hnutí. Že se prosazuje jako hnutí lidí práce namířené proti kapitalistům, je dáno právě (a teprve) tím historickým předpokladem, že kapitál a kapitalisté vystupují nejzřetelněji jako rušitelé a potom zapřísáhlí nepřátelé jakéhokoli prvku společenské solidarity (staré nebo nové, cechovních organizací nebo nových spolků). A také myšlenka prosadit alternativu ke kapitalistické cestě třeba násilím přirozeně vyrůstá z předchozí destrukce, kapitalistického “pokroku”, a jenom jím je o očích socialistů ospravedlněna. (Poznamenávám mimochodem: prosazuje se mezi sociality teprve pod vlivem buržoazních republikánů!)

Socialismus v té podobě, v jaké se ustálil nejprve jako hnutí a potom jako utopický pokus o nastolení nového světového řádu, bohužel vlastně jen reprodukuje základní “optimistickou” kapitalistickou ideu o pokroku, jehož hlavním kritériem je technický rozvoj, a který se, to jako mimochodem, buduje za cenu milionů mrtvol. Bude ji reprodukovat i poté, co ztroskotal?

Možná ho to podnítí k zásadnějšímu stanovisku. Kdož ví?! Všechno je otevřeno lidské aktivitě, protože (naštěstí) žádný mechanismus “objektivních zákonitostí” historického vývoje neexistuje. Tentokrát však podtrhnu jiné otázky:

● Zmizely snad ty katastrofální skutečnosti, na něž socialismus reagoval a které se snažil překonat, spolu s pádem sovětismu?

● Byl snad nalezen nějaký jiný lék na neduhy, které se naopak drasticky rozrůstají, jak může vidět každý, kdo má oči k vidění ?

● Z čeho se tedy radují ti, kdož se radují z pádu socialismu zaviněného tím, že nedokázal překonat svá omezení a omyly ?

domů