PŘÍLOHA - DISKUSE

Jan Tesař: Instituce (Na okraj Daňkovy Úvahy o prohrách a vítězstvích)

Abychom předešli možným nedorozuměním, musím nejdříve napsat pár slov na vysvětlenou; jde vlastně o samozřejmosti, jenže musíme brát ohled na hroznou primitivizaci intelektuálního a politického života u nás, ve které musíme chtě nechtě žít, bohužel už celá desetiletí. Takže:

1) Z toho, že jsem si vzal na svá bedra problematický post tzv. šéfredaktora tohoto tzv. časopisu, mně vznikla těžká nevýhoda: jsem fakticky diskriminován pro ideové souboje. Nemohu docela svobodně vystupovat na těchto stránkách, protože každý (byť třeba jen nevědomky) ztotožní to, co napíšu, s názorem (ba “závěrem”!) redakce. Vůbec už se nesluší, aby si člověk z výše této “funkce” bral slovo hned na začátek debaty. Dnes mám dobré důvody, že to učiním, ale prosím čtenáře o porozumění: chci se vyjádřit jako každý jiný a bude to názor jen a jen můj, ne tzv. šéfredaktora. Neznamená to ani nejmenší omezení pro nikoho, komu se zachce mne napadnout. Nezneužiji své “funkce”. A zároveň prosím každého, kdo by se chtěl vyjádřit, aby to činil bez zábran, byť třeba jen krátkou replikou.

2) Tento časopis nese ve svém názvu i záhlaví jméno Mezinárodní dohody pracujících. To je chtě nechtě závazek, člověk musí brát ohled, aby dílčí nebo zřetelně menšinový názor nebyl podsouván instituci (organizaci) jako celku. Mohl jsem ovšem tento časopis nazvat jakkoli jinak, vybrat si název, který by mne nijak neomezoval. Ale já jsem chtěl jako první a poslední věc zdůraznit právě EIT, vždy znovu a znovu každým číslem. Chápal jsem to jako vždy znovu věcnou a tedy pádnou, bez řečí, odpověď na otázku, kterou si klade každý: co dělat, čím začít a s kým? EIT, EIT EIT - odpovídal jsem vždy znovu: považuji ji za východisko, řešení (a to nejenom taktické, nýbrž zásadní; ne za pouhý prostředek, ale sám cíl !!) - a z mého osobního hlediska odkaz; a to proto, že je pro mne, na základě mé zkušenosti optimálním sloučením

- internacionalismu a svrchovanosti svých národních složek;

- plurality idejí a koordinace akcí dle principu svobodného rozhodnutí o účasti na nich, tj. komunistického pluralismu (jak já si ho představuji);

- kooperace jedinců, která je podstatou socialismu, a zároveň respektu k jedinci.

Situaci jsem si navíc ztížil tím, že jsem nezvolil běžné laciné řešení, pravidelný dodatek v tiráži, že uveřejňované články “nemusejí vyjadřovat stanovisko redakce”. Byl by to ponižující ústupek pokleslému veřejnému vkusu: něco takového musí být přece normou, samozřejmostí bez připomínání! Kdybych k tomu byl sáhl, zpochybnil bych to, co musí přece být neoddiskutovatelným základem, je-li ideový pluralismus míněn vážně!

Francouzská Strana pracujících jako zakladatel EIT má ve svých stanovách zakotveno uznání čtyř organizovaných frakcí (trockistické, anarcho-syndikalistické, komunistické a socialistické) a volnost každého člena hlásit se k některé z nich anebo zůstávat mimo ně; ústřední orgán strany Informations ouvričres má rubriky, v nichž jednotlivé tyto “proudy” vyslovují svá stanoviska, jež jsou samozřejmě z podstaty odlišná od stanovisek jiných složek PT. Vedle toho tiskové podniky strany (pečující mj. o tento Bulletin) vydávají samostatné časopisy i politické oběžníky jednotlivých frakcí; nakladatelství a knihkupectví organizované stranou mně (a komukoli) umožňují kdykoli si zakoupit nejen kterékoli z děl marxistických koryfejů (která z oficiálních komunistických stran v kterékoli zemi je schopná toto nabídnout?), ale také díla např. Proudhonova, Jaurčsova a (ve francouzských překladech) Bakuninova, Kropotkinova - ba i ekonomické projekty Bucharinovy z 20. let. V tomto kontextu se do rámce EIT spolehlivě vejdu; nehlásím se k žádnému z ideových proudů (na každém z nich některé aspekty oceňuji a jiné nemohu přijmout) a netoužím zakládat žádný nový vlastní. Nicméně bych nebyl upřímný, kdybych aspoň na závěr nepřiznal, že jsem - vzhledem k používané hlavičce EIT- občas nepovažoval za fair napsat naplno, co si myslím já osobně. Nešlo nikdy o věci z hlediska ideje EIT zásadní. Nicméně mohou být důležité z hlediska, které sledujeme teď: když hledáme naši konkrétní česko-slovenskou podobu nové společenské vize (řečeno termínem Marie Novotné).

Nejlepší bude, když budu zcela konkrétní: Na stránkách tohoto Bulletinu se čtenář setkával (hlavně v projevech německých kolegů) s připomínkami zboření Zdi, toho velkého revolučního činu - jehož smysl byl postupem času stále více vyvlastňován kapitálem... Tyto projevy jsem ve všem respektu překládal a předkládal, ve shodě se svou povinností poctivě informovat - ačkoli osobně jsem s nimi nesouhlasil, což jsem nenapsal. Podle mého mínění, a to vskutku od prvního dne, bylo zboření Zdi motivováno nejsprostším konzumerizmem, a pokud ho provedla dělnická třída (k čemuž se nevyjadřuji, protože jsem to nezkoumal), chápal bych to jako pobídku zrevidovat teorii zjevně nedostatečnou k vysvětlení zjevných sociálních a historických fakt. Iluzi německých přátel jsem považoval za nedůstojné poklonkování mase a, zcela otevřeně řečeno, za projev nedostatku intelektuální odvahy přiznat si hrůzu doby, ve které žijeme. To píšu dnes poprvé. Proč jsem to “zatajil”?

Němečtí socialisté (neříkám členové SPD) jsou potenciálně nejlepšími a nejbližšími spojenci československých a naše vzájemná dohoda je absolutním předpokladem sociálního pokroku - jistě u nás, ale aspoň poněkud snad i v Německu. Všechny základní prvky sociální situace jsou v našich zemích tak dalece obdobné jako snad v žádné jiné dvojici. Spolupráci je však na překážku (z obou stran) nešťastné dědictví minulosti. Z naší strany to byla “věrnost trůnu habsburskému”, která se přičinila o rozšíření mythu o “reakčním prušáctví”. Ve skutečnosti bylo Prusko 18. stol. mimo jiné také hlavní oporou osvícenství a Německo 19. stol. kolébkou ideje, ale i praxe sociálního státu. Socialismus v té podobě, jak k nám přišel, byl zcela německou ideou. Ale už předtím také slovanství a s ním i vyšší zdůvodnění existence našeho národa a jeho poslání lidstu nám vymyslel Prušák J.G. Herder; Ján Kollár byl jeho učněm. Protipruský mythus, zasetý česko-slovenskými rakušáckými servily, se podílel i na zpoždění našeho státoprávního úsilí o dvě generace v porovnání se srovnatelnými sousedy, např. Maďary a Italy. Toho všeho si byl vědom J.V. Frič, na nějž jsem vědomě navazoval, když jsem si vzal za úkol pomoci odstraňovat z cesty letité předsudky. Už krátce po příchodu na Západ jsem napsal těm, o kterých jsem věřil, že by mohli tvořit v Československu budoucí socialistickou a demokratickou opozici, že na Západě máme jediného opravdového spojence: německé radikální socialisty. (Byli to právě ti, které jsem nedávno představil Levicovému klubu v Ostravě jako německé aktivisty Mezinárodní dohody; její francouzské inspirátory jsem tehdy ještě neznal.) Na rozdíl od Friče, který musel před českým (habsburským) “vlastenectvím” prchnout a své angažmán z roku 1866 vlastně zatajit, se mně podařilo politickou základnu československo-německé socialistické spolupráce vypracovat a v ucelené formě předložit. Učinil jsem tak v roce 1984 ve svém časopise Dialogy společně s německým dobrovolníkem čs. zahraniční armády a Ulbrichtovým vězněm Heinrichem Saarem. On složil poklonu První ČSR jako jediné zemi, kde žil svobodně demokratický Němec (také on jako emigrant), já jsem vyjádřil podporu právu německého národa na znovusjednocení a vyslovil lítost, že zaslepenci z londýnského MNO trestali jemu podobné Němce za to, že hovořili v čs. vojsku německy, a oba svorně jsme potvrdili svou vůli pracovat společně pro společnou demokratickou a socialistickou budoucnost jednotného Německa a jednotného Československa. Není mou vinou, že mne nikdo nenásledoval po této cestě, na této absolutně racionální a svrchovaně principiální politické platformě. Nemám nic společného s tím, že ostatní emigranti si nacházeli protektory u docela jiných sil v Mnichově, potomních podporovatelů českých i slovenských rozbíječů našeho společného státu. A ovšem nemám nejmenší vinu na tom, že ideu spojenectví uskutečnila nepřátelská strana v symbolickém zosobnění kamarádšaftu dědice válečného zločince Weizsäckera s dědicem Havlova koncernu, kde zcela logicky místo mého partnera, německého antinacisty, účastníka československého odboje a komunistického antistalinisty nahradili sudeťáčtí rozbíječi ČSR, jimž se klaněl její hrobař český. Já jsem byl první, kdo proti tomu vystoupil, a to i s poukazem na to, že sametový komediant podráží i německou demokracii, a s upozorněním, že důsledkem bude zničení společného česko-slovenského státu. Byl jsem českou společností odmítnut - mám však své svědomí vůči demokracii česko-slovenské i německé, vůči společné věci socialismu a pokroku, naprosto bez poskvrny.

Bohužel to neplatí o většině, a to vytváří mj. i resentimenty a tajená traumata jako překážky svobodné diskusi. Kdybych byl býval vyslovil svoje (čistě teoretické) výhrady k iluzím německých soudruhů o zhroucení Zdi, mohli by např. zapomenout na mou dávnou podporu pro sjednocení německého národa a ztotožnit mne s Havlem, který byl kdysi mým spojencem proti “normalizaci” a který potom, když se z rozhodnutí CIA stal pánem Hradčan, svou exkulpací hennleinovcům podrazil německé antifašisty, přirozené spojence každé demokratické česko-slovenské demokratické síly.

Při každém rozhovoru, také třeba s přítelem, přece téma vybíráme, a vůbec to nemusí být účelové. I když nemáme žádná tabu, nevybíráme si, čím bychom zranili. Nepovažoval jsem za moudré zraňovat své nejlepší německé přátele tím, co považuji za jejich trauma. Umění debaty je také uměním znát vhodný čas k předložení té či oné otázky. Všeliká věc má jistý čas a každé předsevzetí svou chvíli, je čas bořit i čas budovat, roztrhávat i sešívat; dnes, myslím, je čas rozhazovat, ani ne tak kamení jako pochybnosti o všem. Doba pokročila - směrem k úplnému rozkladu, ale to jen tím více jsou ověřuje dlouholetá spojenectví. Také mnohé události a okolnosti jsou jasnější, a jiné těžké problémy vystupují naléhavěji. Vynikající předpoklad k diskusi je dán zřejmým faktem, že sice snad každý z tradičních směrů revolučního dělnického hnutí měl v něčem pravdu, ale rozhodně každý se v něčem mýlil, což těžko mohou zastírat i ti nejoddanější následovníci tradičních apoštolů. Zkrátka je čas otevřeně hovořit bez zábran.

Ostatně se to týká i naší “místní” debaty, v Česku-Slovensku. Sedmnáct let po všeobecném oblbnutí a zastrašení vidí každý, k čemu to vedlo, a rozumný je snad schopen si uvědomit, že pimprlová komedie o několika dějstvích, která se před jeho úžaslýma očima rozehrávala, skončila tím, že všechna pimprlata, která se tak mocně bila z různých stran jednacích stolů, Adamec i Havel, Klaus i Mečiar atd.atd. jsou všichni multimilionáři, kdežto on sám ztratil takřka všechno: svůj sociální stát reálně schopný poskytovat dalekosáhlé sociální záruky, svoje vymoženosti - a nejvíce svou budoucnost a naději. Co mu zbývá??

Zkrátka tímto oznamuji, že v této diskusi se budu snažit plnit svou povinnost vůči mezinárodnímu socialistickému hnutí, EIT i našemu hnutí česko-slovenskému, což se bude občas neshodovat s formálními náležitostmi redaktora a vždy to bude jen můj osobní názor, jímž není nijak vázána EIT. Prosím v tom o pochopení.

1. “Nic nového”

První, k čemu se chci vyjádřit, je úvaha Josefa Daňka. Vybral jsem ji na zahájení této diskuse a napsal jsem, že je to výborný začátek. Zdůvodním teď, proč si to myslím. Jsou to dvě hlavní Daňkovy myšlenky; v mém obtížném postavení redaktora a zároveň autora mne jedna oslovuje z jedné, druhá z druhé strany.

Daněk píše, že si je vědom, že neříká nic nového. To je relativní. Kdybychom psali o společenském chování třebas ryb nebo sociálního hmyzu, můžeme exaktně určit, který objev ten který učenec v tom kterém věstníku už publikoval. Píšeme-li o člověku, má přinejmenším v hranicích naší civilizace a její paměti každý zásadní přístup svou oporu a povzbuzení v jakémsi morálním vzorci, právě z toho důvodu vytvořeném a pěstovaném, a historické postavy, které se jako symboly v rámci těchto vzorců používají, měly již samy podobné předlohy v mythech, dnes nám třeba již nedochovaných; potud tedy “nic nového”. Ale už to samo je relativní, protože kulturní vývoj jde, musí jít k obnovování, upevňování, aktualizování vzorců, o něž se přičiňuje každá další generace, jež je svým životem potvrzuje. Činí to vždy v konkrétních podmínkách, samozřejmě vždy nových. A není to ovšem věc jen generace, jedné konkrétní strany nebo síly vcelku: každý jednotlivec si vždy znovu sám ve svém nitru musí vybojovat ten zápas, každý ověřuje a potvrzuje ten či onen vzorec, těžko se najde nějaký “nový”. Každý z nás v sobě je bitevním polem, neváhám citovat velkého českého anarchistického básníka (který se bohužel pak stal stalinistou). Každý lidský život, každé poznání a každý boj je jedinečný - ale každý vybojovaný lidský zápas bude posilou těm příštím, právě proto, že boj je “věčný” (v měřítku organizovaného lidstva). Ba i nedostatek síly, poklesek anebo dokonce i úplné selhání-prohraný život může být pro poučením pro příští. “Nic nového”, chceme-li, neboť boj je věčný a není a nebude žádné definitivní spásy a vykoupení. Bude provždy jen boj, jen a jen to, co si vybojujeme a dokážeme udržet!

Když se v Čechách po roce 1849 všechno nejostudnějším způsobem zhroutilo, zpronevěřilo a zhanobilo, dovolával se Karel Havlíček na svou vlastní posilu vzorce neústupnosti - republikánů ze starého Říma. Jistě také proto, že neměl vzorec bližší: kde ho měl hledat, ve slabošské české politice těžko. Právě on se ale přičinil o přiblížení, jisté zdomácnění mravního vzorce neústupné věrnosti poražené věci. Podle něj pak jednali např. mladí chlapci z Předvoje, když v nejhorších letech okupace, po vyvraždění celé první vlny odboje z vlastního rozhodnutí sami začali svůj boj. S nimi také Josef Daněk, pokud vím.

Miliony předchůdců nám vytvořily vzorec. Nic zásadně a zcela nového v tomto smyslu nevytváříme. Jenže každý měl a vždy bude mít na volbu, jaký vzorec si vybere - vzorec věrnosti ideálu, byť třeba na dva tisíce let poraženému, anebo vzorec poklonit se zlatému teleti, případně “jen” respektovat velekněze, který to sám činí, a dav, jemuž se to líbí a jenž vytváří teror veřejného mínění. Každé individuální rozhodnutí je jedinečné a nové. Každé individuální ověření vzorce věrnosti a nepoddajnosti ho ověřuje, posílený přenáší dál - a každé zrazení posiluje moc zlatého telete nad lidmi.

Josef Daněk na konec života zpochybňuje snad všechno, co mělo vzornému komunistovi podle oficiálních kodexů být svaté - ale naprosto ne ten základní ideál, který ho ke ztotožnění s komunismem vedl. Právě naopak, zpochybňuje všechno vedlejší a odvozené na základě tohoto ideálu, v poměření s ním. Toto je první důvod, proč mi jeho text jako redaktorovi a chtě nechtě organizátorovi přišel vhod na zahájení této diskuse, která má být pro také Bulletin závěrečným účtováním.

Nuže: nemáme nic společného s kajícími se komunisty; ani s ubožáčky, kteří se ze zbabělosti malovali na červeno; ani se “zlatou mládeží” našich mladých let, která se dnes jako mnohem bohatěji ozlacená “stárež” posmívá zápalu a obětavosti, s níž jsme bojovali proti nacismu a chtěli vytvořit novou republiku!

Daněk to vyjádřil s velkou noblesou, vlastně beze slova. Asi dělám chybu, že ho tu rozmělňuji. Ale chovám se zas jako redaktor, zde musím formulovat důrazněji - a tak znovu zvolám s anarchistou-stalinistou S. K. Neumannem jeho ať k čertu táhnou již :

- někdejší intelektuální teroristé “pravého učení”, kteří skončili jako kající se komunisté, “oklamaní”, “zavedená generace” atd.atp.

- partajní manipulátoři “normalizační” i disidentní, jimž se všech ideálů nakonec zbyl jen ideál zlatého telete a marnivých poct

- nejmenovaní “Novákové” e tutti milioni, kteří “museli” akceptovat “Gottwaldovy výzvy”, normalizační prověrky a další podobné údajné nutnosti své kariéry, zaštítili se červenými knížkami - a dnes, bez sebemenšího pocitu, že by se měli stydět, zdůrazňují, že to nikdy s komunismem nemysleli vážně

- všichni dnes oslavovaní Zbabělci, kteří vždycky tajně nenáviděli ty, kdož zbabělci nebyli, ale teprve v této dnešní době mají odvahu to vykřikovat!

Z posice redaktora děkuji Daňkovi, že noblesně vyjádřil hranici, v níž má smysl diskutovat, v níž vůbec můžeme komunikovat; zároveň se mu omlouvám, že jsem byl brutálnější, rozmělnil jeho text; a k tomu na závěr ještě do třetice použiji S.K. Neumanna, abych vyjádřil jisté uspokojení, že tak veřejně vystoupila všechna shora uvedená species, všechna ta špína našeho světa, neboť aspoň nezlenivíme cestou za naším velkým snem !

2. Co bylo nové v staronovém boji

Daněk začíná svou úvahu vzpomínkou na souboj s institucí - za nímž však je bolestnější, intelektuálně i mravně náročnější boj s vlastní věrností oné instituci. To je právě to podstatné.

Havlíčkovi bylo mnohem lehčeji, stačila mu jen ta potřebná dávka statečnosti, hrdosti, samozřejmě také sebevědomí, jaká nebyla v našich končinách zvykem, ale jinde vcelku přirozenou normou (alespoň elit). Daněk (a všichni jemu podobní) potřebovali více sebevědomí a mnohem více intelektuální odvahy než Havlíček. Ten měl jasného nepřítele, věděl, že je v Čechách zle, když jsou Schwarzenberci zde, s Bachem nebyl soudruh z minulé války a Vídeň byla nepřítel dokonce geograficky specifikovaný - vnější.

To je ovšem právě to, co je předmětem tolika sarkasmů mladých žurnalistů a historiků, píší-li např. o roce 1968 anebo mučených komunistech z procesů 50. let. Abych byl upřímný, ani se jim nedivím, když čtu, jak svá muka líčí kajícníci toho typu jako např. Arnošt Kolman. Také bych chtěl připomenout skvělou psychosociální studii Arthura Koestlera - jak v duši Stalinovy oběti prorůstá věrnost přesvědčení se zkorumpováním v důsledku bývalého podílu na moci: viz Koestlerovo srovnání jednoduchého carského důstojníka s bolševickým intelektuálem tváří v tvář smrti. Dnes se Koestlerovi musíme obdivovat tím více, když víme, co hovoří tajné archivy o tom, jak odporně se např. Bucharin snažil zachovat si ne život, ale podíl na moci, aspoň její zdání ! (Viz Bulletin č.16.) Není pochyby, že téma konfliktu svědomí a instituce, tak oblíbené v reformně-komunistickém a tzv. eurokomunistickém tisku 60. a 70. let, pokrytecky zakrývalo jednoduchou korupci mocí.

Časté sarkasmy kritiků byly oprávněné, pokud stíhaly pokrytectví a skrývané lidské selhání způsobené žíznivostí po moci. Ale problém konfliktu komunistova svědomí s jeho stranou nepřestal existovat tím, že se za něj skrývali pokrytci. Byl zrovna tak mocný a dramatický jako Husův konflikt svědomí a koncilu - není náhodou, že právě jím sám sebe, své vnitřní drama, vyjádřil například Karel Kosík. A posmívaný fakt, že tento konflikt je v moderní době tak typický právě pro komunisty, má hluboké kořeny. Jsou historické a sociální.

Nedovedeme říci, kde mají počátek přísahy členů tajných revolučních organizací, tj. vlastně zasvěcení se božstvu = ideálu, se samozřejmým vložením vlastního života a vůle do moci organizace. Dějiny tajných společností a ilegality vůbec jsou pro historika nejtěžší téma, také proto jsou tak málo zpracované. Je však zřejmé, že kořeny jsou kdesi v temnotě věků. Zcela jisté jsou přísahy na život a na smrt u karbonáčů. Z Ruska je známe od petraševců, a potom tvoří jeden z hlavních problémů díla i života petraševce Dostojevského. Komunistické hnutí převzalo toto dědictví tím, že se stalo pokračovatelem revolučního osvobozovacího zápasu. Pozor: nezapomínejme, že to není nezbytně spojeno s počátky socialismu. Tento činitel přichází do ideové výzbroje revolučního socialismu teprve ve chvíli jeho srůstání s revoluční demokracií a všeobecně se vstupem do politického zápasu.

To však není vše! Oddanost komunistů vlastní organizaci, která tolikrát překročila lidský rozměr, má ještě druhý kořen, a ten je mocnější: je sociální. Je odrazem toho speciálního sociálního faktu, že dělníci, obyčejní pracující lidé a vůbec všeobecně chudí nemají ve společnosti vůbec žádnou vyhlídku, nemají-li svou organizaci. A netýká se to jenom velkých společenských ideálů (které jsou do sociálního hnutí vneseny, a to zpravidla právě shora zmíněnou revoluční demokracií a jejími dědici), nýbrž také každodenního, všedního zápasu o skývu chleba. Jsme-li schopni vzít si vůbec nějaké poučení z vývoje posledních desetiletí, musíme přece vidět jako nejmarkantnější jev, nejpozoruhodnější znak světa, v němž žijeme, že vládnoucí třída je absolutně nepoučitelná a zaslepená i vůči své vlastní budoucnosti, osudu svých vlastních potomků a vůbec planety - nemluvě ani o bezcitnosti, nelidskosti. Všude jde a půjde tak daleko, jak jen jí to dovolí odpor, a tohoto odporu jsou chudí lidé schopni jen a jedině díky svým organizacím: tam, kde chybí organizace, může být odpor třeba absolutní - jeho výsledek je nulový. V tom je přece podstata problému Afriky! Ale také problém dělnického hnutí na Západě (a s ním i politických institucí západních zemí) je z nemalé části dán existencí politicky bezprávné masy přistěhovalců z nerozvinutých zemí, která není zvyklá na organizované sociální boje, odborovou organizovanost, a před níž se navíc často tradiční organizace pracujících z metropole uzavírají (nebo k ní aspoň jsou lhostejné); tato mnohamilionová masa bez politických práv (často vůbec bez dokumentů a tedy vydaná naprosté svévoli kohokoli!) tvoří stále větší díl pracovní síly. Vzniká situace, jež se podobá poměrům soumraku otrokářského Říma.

Totální závislost dělníků a zemědělského proletariátu (jako sociální složky) na vlastní organizovanosti, závislost životní a každodenní, je specifický jev právě této vrstvy. (Vyhýbám se tu termínu “třída”, protože se mi velice líbí myšlenka Daniela Glucksteina, že dělnictvo je třídou jen tehdy, má-li své organizace!) Nepřehlédněme, že intelektuálové či aristokrati tajných revolučních organizací si vždy dokázali individuálně prosadit svou životní seberealizaci (svou účast v zápase o lepší svět) bez ohledu na zničení organizací na prosazení svých ideálů. To však neplatí o proletariátu. Nepřehlédněme ani to, že je velice laciné obdivovat se revolučnímu nadšení studentů v té či jiné zemi a pohoršovat se nad zdrženlivostí organizací dělnické třídy: za rok za dvě léta budou ze studentských vůdců etablovaní politici, z revoltujících studentů dobře prosperující podnikatelé - co však potom odbory, vkročí-li na terén, kde jsou odkázány na spojence? (Snad je zřejmé, že touto poznámkou nechci zpochybňovat nutnost zápasu!)

Spasenie Rossii v armii, pravil Kutuzov, a bolševici to převzali (čím v konečném důsledku SSSR zničili). Pokud jde o proletariát, ruský a kterýkoli, je nejen jeho vysněné Velké Spasenie, ale jeho slušný každodenní život a s ním jeho důstojnost jen a jen v jeho organizaci. Věrnost, kterou projevuje člověk, jenž se zasvětil zápasu chudých o sociální spravedlnost, své organizaci, má reálný sociální základ.

Toto je ten těžký zápas, který byla nucena vybojovat naše generace, každý sám v sobě: vybojovat si sebe a zároveň si zachovat to, čím sami sebe přesahujeme, a to proti své organizaci - to byl ten těžký zápas s mnoha prohrami, a nakonec snad s jedním vítězstvím. (Pokračování příště)

domů