EVROPSKÁ KONFERENCE V BERLÍNĚ

25.- 26. února 2006

Na evropské konferenci v Berlíně, svolané na podnět aktivistů německého odborového a dělnického hnutí a ve spolupráci s Mezinárodní dohodou pracujících (EIT), se setkalo téměř 200 delegátů z 15 zemí: Belgie, Česka, Dánska, Francie, Itálie, Maďarska, Německa, Portugalska, Rumunska, Srbska-Černé Hory, Španělska, Švýcarska, Turecka, Ukrajiny a Velké Británie. Přineseme zde postupně nejdůležitější materiály této konference. Tentokrát předkládáme v plném znění závěrečný dokument konference, Adresu k pracujícím a národům Evropy, usnesení o budoucích společných aktivitách, a dále výtah ze tří úvodních projevů (německého, jugoslávského a francouzského delegáta) a konečně některé z přípravných materiálů, které charakterizují situaci v jednotlivých evropských zemích. Náš výběr bude pokračovat v dalších číslech tohoto Bulletinu.


ADRESA K PRACUJÍCÍM A NÁRODŮM EVROPY

My, pracovníci dělnického hnutí, jimž záleží na zachování sociálních vymožeností vydobytých v každé z našich zemí po skončení druhé světové války,

odboráři, účastníci občanských iniciativ a zvolení zástupci lidu, kteří jsme všichni angažováni v zápase na obranu demokracie ve všech odvětvích veřejného života v každé z našich zemí,

jsme se shromáždili ve dnech 25. a 26. února na evropské konferenci v Berlíně a rozhodli jsme se na závěr svého jednání obrátit se na pracující, občany a celé národy Evropy s touto slavnostní výzvou:

Šedesát let po skončení války, která už podruhé v jednom století zpustošila náš kontinent a přinesla tolik hrůz, jsou ideály míru, bezpečnosti a bratrství, jimiž jsme všichni, byť v různých zemích, po celou tu dobu žili, znovu před hroznou zkouškou. Ze všech stran zní stále vtíravější přesvědčování, že Evropská unie nám přinese jednotu, mír a prosperitu. Chtěli by překřičet vůli lidu, jak jí vyjádřila referenda o evropské “ústavě” konaná loni 29. května a 1. června ve Francii a Nizozemsku - tu vůli, která v každé z našich zemí od té chvíle dále sílí. Je třeba říci popravdě a v souladu se skutečností, jak je patrná v každé jednotlivé zemi, že našim národům je vnucována jiná cesta nežli je ta, kterou si přeje lid. Ničení průmyslové a zemědělské základny našich zemí a pošlapávání svrchovanosti národních států vytváří nejvážnější hrozbu, jež visí nad všemi zeměmi našeho kontinentu.

Politika Bruselu, Evropské unie a všech jejích institucí přináší - zvlášť poté, co v roce 1993 vstoupila v platnost Maastrichtská smlouva - takovou vlnu restrukturací, delokalizací a s nimi spojeného snižování počtu pracovních příležitostí, jakou dějiny ještě nepoznaly. Přitom Brusel i výslovně a zcela oficiálně zakazuje vládám členských států, aby této devastaci čelily; odvolává se přitom právě na Maastrichtskou smlouvu, která zakazuje, aby stát z veřejných prostředků pomohl podniku, jenž se ocitne v nesnázích.

Stačí tu uvést jen jediný příklad: vedení svazu německého kovoprůmyslu právě pohrozilo, že nepodrobí-li se odbory jeho ultimatu a nepřijmou-li deregulaci a snížení ceny práce, nastane delokalizace 400 tisíc pracovních míst.

Rozšíření počtu členských států na 25 naopak umožnilo, že průmyslníci dostávají subvence pro delokalizaci svých závodů na východ, kde mohou, v poměrech napolo otrockých, vykořisťovat dělníky těchto zemí, kteří byli předtím odsouzeni ke ztrátě zaměstnání v důsledku privatizace a zavírání tamních státních podniků, což bylo východoevropským zemím nadiktováno jako podmínka jejich vstupu do Evropské unie.

Toto je ta jejich Evropa. O jaké “Evropě míru a bratrství” se odvažují mluvit ti, kteří organizují “restrukturace” vedoucí k nevídanému růstu nezaměstnanosti a zároveň divoké konkurence mezi výrobci na východě a západě, severu a jihu kontinentu? To je cíl, jehož dosáhli aplikováním smluv a rozhodnutí evropských summitů, směrnic Ústřední evropské banky a nespočetných direktiv, jimž se vlády musejí podřizovat.

Politikou Evropské unie je naprostá deregulace pracovního trhu. Prosazuje se pomocí direktiv udělovaných všem evropským vládám a jejím cílem je mít pracovní sílu bez jakýchkoli práv, vydanou napospas neomezenému kapitalistickému vykořisťování, bezbrannou vůči finančním spekulantům a americkým investičním fondům. Proto je, například, povinností všech vlád, aby okamžitě uskutečňovaly směrnice o zaměstnanosti, které nařizují “flexibilitu trhu pracovních sil”. Tomuto tlaku nemůže nadlouho odolávat žádná kolektivní smlouva a žádné profesionální statuty. Právě o tom svědčí zprávy přednesené na této konferenci zejména německými odboráři, ale i francouzskými, dánskými, britskými i dalšími kolegy.

Politika Evropské unie je založena na respektování principu “svobodné a nepokřivené konkurence”, což znamená také privatizaci všech veřejných služeb - pošty, elektřiny, dopravy, jak to nařizují evropské direktivy 2002/39, 2003/54, 2001/12-13-14 a další. Znamená to také zničení všech systémů sociálního a důchodového zabezpečení, jak to stanoví takzvaný evropský pakt stability. Znamená to privatizaci všech veřejných nemocnic, jak k ní dochází ve Velké Británii, Itálii, Německu, Francii...

A jakoby na této ničivé vlně, která po celém kontinentě rozrušuje samy základy civilizace, ještě nebylo dost, nařizuje Brusel rozklad národních států; pokouší se zabránit tomu, aby se na základě existujícího rámce národních států organizovalo hnutí odporu. Proto takzvaná “regionalizace” ve Francii, jejímž cílem je rozložit jednotu Republiky a zbavit stát všech jeho závazků vůči občanům, zejména pokud jde o zachování veřejných služeb, školství a zdravotnictví. Rovněž “reforma” federálního systému v Německu má za cíl odstranit zákon o finančních kompenzacích, jehož prostřednictvím plní německý spolkový stát svou povinnost zajišťovat ve všech spolkových zemích rovnost všech občanů ve všech sociálních právech. Tentýž proces pokračuje rozkladem Italské republiky na dvacet malých Itálií, “reformou” autonomie provincií ve Španělsku atd. Všude jde o tentýž cíl Evropské unie znemožnit jakýkoli výraz svrchovanosti národů a národních států a podřídit si přímo každý kraj, každé město a každou obecní správu, vystavit je izolované své železné patě a diktátu tříprocentního deficitu veřejného rozpočtu, jak ho kategoricky stanoví “pakt stability”; to pak města nutí, aby se zprivatizovalo vše, co se jen dá, a zbytek se jednoduše odepsal. Toto je ta jejich Evropa.

Všichni ještě máme v paměti pole sutin, která zůstala po válce, a úsilí, které musely všechny naše národy vynaložit na obnovu. Soudruzi z Balkánu, kteří tu byli mezi námi, měli dobrý důvod říci: “Pohroma zorganizovaná u nás začala rozkladem naší jugoslávské federace, loupežením a zničením našeho průmyslu a našich veřejných služeb. To otevřelo cestu k provokacím a bratrovražedným bojům zdůvodňovaným údajnými etnickými zájmy, a k neskonalému utrpení lidu. Není snad zřejmé, že tato pohroma je výsledkem nesmyslné politiky odstraňování všech vymožeností pracujících a všech infrastruktur v zájmu jen a jen mezinárodního finančního kapitálu a jím vynuceného spekulativního ničení všech výrobních sil?”

Politika Bruselu, aplikování jeho smluv (z Maastrichtu, Amsterdamu, Nizzy atd.), rozhodnutí jeho evropských summitů (z Lisabonu, Barcelony atd.) a direktiv Evropské komise vede k balkanizaci celého kontinentu. Toto je ta hrozba, která před našima očima vzrůstá. Právo národů svrchovaně rozhodovat o svém osudu se pošlapává. Posláním protektorátů toho druhu, jaký byl nastolen v Kosovu obsazeném americkým vojskem, spravovaném OSN a vydaném napospas mafiím, je skoncovat se státním vlastnictvím a zavést “tržní hospodářství”.

Mezinárodní, a to především američtí finanční spekulanti si ve své bezuzdné touze po zisku vynucují ničení evropských národních států a tudíž nepřestajné znásilňování svrchovanosti našich národů a tím i základů politické demokracie.

Evropská unie je opakem svobodného svazku svobodných národů Evropy, po jakém toužily celé generace našich předchůdců. Je také opakem racionální organizace výroby a směny, pokud má být jejím cílem uspokojovat potřeby ohromné většiny lidu a poskytnout každému pracovní příležitost při současném respektování vymožeností staletého zápasu pracujících, při zajištění každého pracovníka v rámci solidárních systémů sociálního zabezpečení, jak se vytvořily v každé evropské zemi.

Není pravda, co oni tvrdí, že bez Evropské unie by byla Evropa rozkouskovaná a její národy izolované, vydány na pospas tvrdému zákonu toho, co oni nazývají “globalizací” a co my označíme pravým jménem: dominace amerického imperialismu nad celým světem. Není pravda, co oni tvrdí, že mimo rámec Evropské unie není budoucnosti. Není pravda, že východisko je v “reformované Evropské unii”, přepracované “evropské ústavě” a “demokratizované Ústřední evropské bance” - jak nám to tvrdí například předáci Strany evropské levice nebo John Monks, generální tajemník Evropské konfederace odborů (CES). Všechno to je lež!

Evropa národů, svobodná unie svobodných národů Evropy, může vzniknout jedině na troskách všech institucí současné Evropské unie. Všechny tyto instituce jsou nástrojem vybudovaným jedině na službu multinacionálám, finančním spekulantům a investičním fondům ovládaným americkými firmami. Svobodná unie svobodných národů Evropy může vzniknout jedině poté, co skoncujeme naprosto s Ústřední evropskou bankou, která je pouhým nástrojem ve službách americké Federální rezervy, jejímž posláním je zajišťovat ohromné zisky největších amerických finančních skupin na světovém trhu, který je saturován a v hluboké krizi.

Svobodná unie svobodných národů Evropy, schopná čelit nárokům mocných mezinárodních finančních skupin a strašnému zákonu vnucovanému americkým imperialismem celému světu, může vzejít jedině ze síly a legitimity založené na svobodném sdružení národních států a jejich národů zbavených nadvlády kapitálu. Taková unie může vzejít jenom z plného uplatnění suverenity národů v měřítku celého evropského kontinentu. Tato suverenita se bude zakládat na znovudobytí všech sociálních vymožeností - vždyť právě ony se staly charakteristickou zvláštností poválečné Evropy v porovnání s ostatním světem. Bez těchto zvláštností je budoucnost všech evropských národů v bezprostředním ohrožení.

Naše národy budou schopny společně najít cestu, jak pomoci zemím na východě našeho kontinentu při obnově a modernizaci jejich výrobní základny, kterou devastovala loupež provedená ve jménu respektování principů “tržního hospodářství”. Obnoví státní vlastnictví a podřídí je kontrole pracujících, což je podmínkou, aby lid v těchto zemích přežil a aby uskutečnil tužby, které spojoval s pádem berlínské Zdi v roce 1989. Jednota pracujících našich zemí bude schopná zastavit vlnu výluk, které devastují všechny země, a prosadit na západě znárodnění podniků, které propouštějí a delokalizují, a znovuznárodnění zprivatizovaných veřejných služeb.

Jenom společně mohou naše národy dokázat čelit bezuzdné konkurenci, kterou chtějí vnutit také nám, aby nás postavili jedny proti druhým. Proti tomu společně vytyčme respektování principů dělnické solidarity, při čemž se musíme opírat o vybudované solidní nezávislé organizace, které si musíme za každou cenu ubránit, neboť jedině na nich až doposud stojí všechno, co dává sílu dělnické třídě organizované v rámci každého státu i na celém našem kontinentě.

Společně také budou pracující a aktivisté dělnických organizací schopni vymanit odborové hnutí z poručnictví CES, takzvané Evropské konfederace odborů, která je jen služebným nástrojem a transmisí institucí Evropské unie; vždyť právě CES jakožto zastánce “evropské ústavy” vyzvala hlasovat ANO v referendu. Právě ona je nástrojem určeným na to, aby se odborové svazy, které do ní vstoupily, podřídily rozhodnutím Evropské komise.

Toto je výzva, kterou předkládáme vám všem k diskusi. Již dnes se ve všech zemích diskutuje o problémech, o nichž tu pojednáváme.

Předkládáme vám základní otázku: jsou fakta, o nichž tu hovoříme, pravdivá anebo ne? A jsou jejich důsledky takové, jak zde tvrdíme - ano či ne?

A tudíž: je možné pokročit po cestě k uskutečnění svobodné unie svobodných národů Evropy bez toho, že by se skoncovalo s Evropskou unií?

K nejsvobodnější diskusi o této základní otázce vás všechny vybízíme. Této diskusi dáváme k dispozici nový pravidelný bulletin, který si dává za cíl vytvořit na tomto základě EVROPSKOU DOHODU PRACUJÍCÍCH.

V Berlíně 26. února 2006

domů